5 Tdo 801/2012-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2012 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. H.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 8. 2. 2012,
sp. zn. 42 To 43/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 111/2011, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce z a m í t á .
Okresní soud v Jihlavě rozhodl dne 21. 11. 2011 usnesením sp. zn. 13 T 111/2011
podle § 223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
zastavil trestní stíhání obviněného P. H., pro skutek, jehož se měl dopustit
tím, že v J. zejména v místě svého trvalého bydliště
a) v blíže nezjištěné době od počátku června 2009 do poloviny prosince 2009
opakovaně nejméně ve třiceti případech prodal vždy v igelitových sáčcích tzv.
„dealerácích“ či tzv. „dvojkovce“ pervitin, pokaždé v množství od 0,5 do 1,5 g,
kdy dohodnutá cena za 1 g činila 1.000,- Kč, nebo jej poskytl za různé
protislužby E. K., která jej užívala nitrožilně, a to celkem nejméně 20 g,
b) v blíže nezjištěné době od poloviny roku 2009 do konce roku 2009 opakovaně
nejméně ve třiceti případech prodal pervitin vždy stlačený ve stříkačce či v
„dealeráku“, pokaždé v množství nejméně 0,3 g vždy po 500,- Kč, celkem nejméně
9 g, M. Š., která mu v některých případech místo finanční hotovosti dávala své
osobní věci, drogerii či oblečení.
V tomto skutku spatřovala obžaloba přečin nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě podala
proti uvedenému usnesení stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka
v Jihlavě usnesením ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 42 To 43/2012 tak, že ji zamítl
jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v
neprospěch obviněného dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Odkázal v
něm na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. l alinea druhá tr. ř., tj. že bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu
prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř. /v dovolání nesprávně
označeno písm. a) § 265a odst. 1 tr. ř./, přestože byly v předcházejícím řízení
dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tj. bylo
rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s právním posouzením otázky
pokračování v trestném činu, jak ji vyhodnotily soudy obou stupňů v
projednávané trestní věci. Důvodem pro zastavení trestního stíhání obviněného
se totiž stala překážka věci rozsouzené upravená v ustanovení § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř. Rozhodnutím, které vyvolalo vznik této překážky, byl trestní
příkaz Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 10 T 13/2011,
který nabyl právní moci dne 22. 2. 2011. Obviněný P. H. jím byl uznán vinným
přečinem podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil ve stručnosti tím,
že v době nejméně od září 2009 do 2. září 2010 v bytě v J., T. ul. č. …, v
rodinném domě v K. č. … a na blíže nezjištěných místech v lesích v okolí J. za
použití laboratorních předmětů a chemikálií vyráběl asi jedenkrát za 14 dní
pervitin z volně prodávaného léku Modafen a Nurofen stop grip, vždy v množství
nejméně 2 g, další obviněný P. K. mu nejméně v době od března do září 2010 pro
tuto činnost opakovaně poskytl prostory domu v K., za odměnu spočívající v
nezjištěném množství pervitinu. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení
věci odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo
1440/2008, v němž konstatoval, že pokud pachatel trestného činu podle § 187
odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zák.“) jednak vyrábí drogu, jednak ji poskytuje v blíže
neurčeném časovém období na blíže nezjištěných místech dalším osobám, nepáchá
jednotlivými akty dílčí útoky pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. (nyní
§ 116 tr. zákoníku) a § 12 odst. 2 tr. ř., ale jedná se o akty, které jsou
součástí jediného jednání. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně s tím, že pokud obviněný v období cca jednoho roku vyráběl pervitin
nejen pro vlastní potřebu, ale také za účelem distribuce, kterou ve stejném
období prováděl, pak kontinuálně naplňoval skutkovou podstatu přečinu podle §
283 tr. zákoníku (dříve § 187 tr. zák.) v různých formách a jednání nelze dělit
na samostatné útoky. Trestní příkaz, jímž byl obviněný uznán vinným za výrobu a
distribuci pervitinu, zahrnoval období, které zčásti následovalo a zčásti
splynulo s obdobím, za které byla na něho v dané věci podána obžaloba. Překážka
věci rozsouzené proto bránila jeho odsouzení a trestní stíhání bylo soudem
prvního stupně správně zastaveno.
Nejvyšší státní zástupce zastává opačný názor. Podle něho v případě,
kdy pachatel opakovaně v dlouhém časovém úseku na více místech a ve vztahu k
více osobám vyráběl, prodával či jinak opatřoval omamnou nebo psychotropní
látku, dopouští se dílčích útoků pokračujícího trestného činu podle § 283 odst.
1 tr. zákoníku. Takovému právnímu posouzení skutku jako pokračujícího trestného
činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku nebrání ani skutečnost, že se nepodaří přesně
stanovit dobu spáchání jednotlivých dílčích útoků a je možné dobu spáchání
skutku určit delším časovým obdobím. Přesné vymezení by ani v praxi nebylo pro
orgány činné v trestním řízení reálné objasnit. Přitom poukázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 225/2011, v trestní věci,
která je věcně srovnatelná s věcí obviněného P. H., neboť pachateli bylo
kladeno za vinu, že v období let 2006 až 2007 na různých místech šesti osobám
distribuoval pervitin, který také v místě bydliště vyráběl. Nejvyšší soud
konstatoval, že každé takové jednání je dílčím útokem pokračujícího trestného
činu se všemi procesními důsledky vyplývajícími z § 11 odst. 12 a § 12 odst. 2
tr. ř. S tímto výkladem se ztotožnil nejvyšší státní zástupce, doplnil je o
argument, že v případech, kdy pachatel vyrábí a distribuuje psychotropní látku
v dlouhém časovém úseku na více místech, nelze použít právní názory vyjádřené v
již citovaném rozhodnutí senátu 11 Tdo, stejně jako v rozhodnutí č. 6/2008 Sb.
rozh. tr., která jsou podle nejvyššího státního zástupce skutkově odlišná.
Z těchto důvodů nebylo podle dovolatele možné zastavit trestní stíhání
obviněného P. H. v projednávané trestní věci pro skutky uvedené ve výroku
usnesení soudu prvního stupně, neboť pravomocný trestní příkaz téhož soudu
nevytvořil překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Odvolací soud potom pochybil, jestliže nenapravil uvedenou vadu, proto nejvyšší
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 8. 2. 2012, sp. zn.
42 To 43/2012, aby zrušil též usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 11.
2011, sp. zn. 13 T 111/2011 včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Přitom však nejvyšší
státní zástupce navrhl, aby dovolací soud přikázal věc k novému projednání a
rozhodnutí Krajskému soudu v Brně – pobočka v Jihlavě, zřejmě měl na mysli
Okresní soud v Jihlavě.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný P. H.,
který označil rozhodnutí odvolacího soudu za správné, žalované jednání nemá
povahu pokračujícího trestného činu ve vztahu k již pravomocnému odsouzení, a
navrhl proto zamítnout dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., podané oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1
písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě u příslušného soudu podle § 265e odst. 1 tr.
ř.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání podle § 265i odst. 3 tr. ř. je Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodné.
Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí z právního názoru
vysloveného v již citovaném usnesení senátu 11 Tdo Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2009. Jednalo se rovněž o dovolací řízení z podnětu nejvyšší státní
zástupkyně podané v neprospěch dvou obviněných, jejichž trestní stíhání pro
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. bylo zastaveno z důvodu překážky věci
rozsouzené odvolacím soudem. Soud prvního stupně totiž oba obviněné zprostil
obžaloby pro část jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin podle §
187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., resp. § 187 odst. 1 tr. zák., a částí je
uznal vinnými a uložil jim trest. Proti zprošťujícímu výroku nepodal příslušný
státní zástupce odvolání, nabyl tudíž právní moci, a odsuzující výrok napadli
odvoláním oba obvinění. Odvolací soud vyhodnotil jednání spočívající ve výrobě
a distribuci psychotropní látky jako jediný skutek, o němž již soud prvního
stupně pravomocně rozhodl tak, že obviněné zprostil obžaloby, čímž vytvořil
překážku věci rozsouzené i pro tu část jednání, ohledně níž byli uznáni
vinnými. Odvolacímu soudu proto nezbylo než zastavit trestní stíhání z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. S názorem odvolacího soudu se Nejvyšší
soud ztotožnil, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání považoval za správné a
v souladu s pojetím pokračování v té době upraveným v ustanovení § 89 odst. 3
tr. zák., nyní v podstatě shodně vymezeném v § 116 tr. zákoníku. Dovolání
nejvyšší státní zástupkyně ve věci 11 Tdo 1440/2008 tedy zamítl podle § 265j
tr. ř.
Úvahy, na nichž senát 11 Tdo Nejvyššího soudu založil výklad otázky
pokračování v trestném činu podle § 187 tr. zák., nyní § 283 tr. zákoníku,
vychází ze skutkového zjištění, podle něhož obvinění v určitém časovém úseku
průběžně jednak vyráběli drogu pro vlastní potřebu ale i za účelem její
distribuce, a skutečně ji prodávali nebo darovali třetím osobám. V podstatě se
jedná o stejné skutkové okolnosti, které jsou předmětem trestního stíhání
obviněného P. H., který rovněž vyráběl drogu jednak za účelem vlastní
konzumace, jednak její část poskytl jinému za úplatu, resp. protihodnotu.
Při takovém skutkovém zjištění nelze dělit jednání obviněného na samostatné
skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., neboť nelze
přesně vymezit čas ani způsob provedení trestného činu, v podstatě v průběhu
výroby neměli obvinění konkrétní představu o tom, jaké množství drogy si
ponechají, jaké budou distribuovat, kdy a komu. Samozřejmě z hlediska doby
spáchání činu je nutné objasnit časový úsek, po který pachatel výroby a
distribuce (slovy zákona „nabídne, prodá nebo jinak opatří pro jiného“)
naplňoval tyto alternativní znaky trestného činu podle § 283 tr. zákoníku, ale
je v podstatě vyloučené oddělit nejen časem ale i např. způsobem provedení
konkrétní jednání naplňující tyto alternativy tak, aby je bylo možné považovat
za dílčí útok pokračujícího trestného činu. Přestože každý z dílčích útoků musí
naplňovat stejnou skutkovou podstatu i v různých alternativách, není zároveň
třeba, aby každý dílčí útok vedený stejným záměrem naplnil skutkovou podstatu
ve všech jejích znacích. Při splnění dalších podmínek pokračování, jak jsou
stanoveny v § 116 tr. zákoníku, postačí, pokud je naplní až souhrn těchto
dílčích útoků. Svou povahou nese předmětné jednání prvky hromadného trestného
činu, jež se obecně v některých směrech podobá pokračování v trestném činu,
neboť musí rovněž záležet ve více dílčích útocích. U hromadného trestného činu
je znakem skutkové podstaty mnohost útoků, neboť na rozdíl od pokračování
nestačí k jeho naplnění spáchání jednotlivého útoku. Podobnou situaci řešil
Nejvyšší soud již v rámci posuzování otázky možnosti pokračování v trestném
činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, resp. ještě za dříve platné
právní úpravy se jednalo o trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. V
rozhodnutí publikovaném pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr. dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že pokud je trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku
páchán po delší dobu a ve vztahu k většímu počtu poškozených a zvýhodněných
věřitelů za stavu, kdy byl dlužník v úpadku, a to souvislým jednáním, které
nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování ve smyslu § 116
tr. zákoníku, byť vykazuje některé jiné znaky pokračování a případně i prvky
trestného činu hromadného.
V posuzované trestní věci bylo zastaveno trestní stíhání obviněného P. H. pro
jednání spočívající v tom, že v přesně nezjištěné době od počátku června 2009
do poloviny prosince 2009 opakovaně nejméně ve třiceti případech prodal či za
různé protislužby poskytl pervitin E. K. a prakticky ve stejném období a ve
stejném počtu případů předal pervitin M. Š.. Předmětem této části obžaloby tak
není jednání spočívající ve výrobě uvedené psychotropní látky. Naproti tomu v
již citovaném trestním příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 1. 2011,
sp. zn. 10 T 13/2011, byl obviněný odsouzen za to, že v období nejméně od září
2009 do 2. září 2010 vyráběl pervitin jednak pro vlastní potřebu, jednak jej
poskytoval jako odměnu spoluobviněnému P. K., jenž mu za účelem výroby
přenechal prostory svého domu. Uvedená skutková zjištění svědčí o tom, že
období, v němž měl obviněný nakládat s drogou v obou těchto trestních věcech se
časově překrývají, přičemž obviněný v předmětné době jednak vyráběl pervitin,
jednak jej poskytoval jiným osobám. Pravomocně odsouzen byl za výrobu a
předávání pervitinu P. K., přičemž následně byl obžalován za distribuci stejné
drogy dalším dvěma osobám v období, které zčásti předcházelo a dále navazovalo
a překrývalo se s obdobím páchání skutku, za nějž byl odsouzen trestním
příkazem. Stejně jako v případech, které Nejvyšší soud posuzoval v trestních
věcech sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 a 11 Tdo 1440/2008, nelze jednání, jehož se měl
obviněný P. H. dopouštět v době od června, resp. od září roku 2009 do konce
roku 2009, resp. až do září 2010, kdy jednak vyráběl pervitin, jednak jej
poskytoval dalším osobám, rozdělit na jednotlivé útoky, jak předpokládá
ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. Způsob provedení tohoto činu neodpovídá
charakteru pokračujícího jednání a to nikoli díky délce období, po které měl
být páchán. Nelze v tomto směru souhlasit s dovoláním, z něhož je patrné, že
určitým mezníkem pro právní posouzení skutku jako pokračujícího deliktu je
právě doba, po níž měl pachatel protiprávně jednat. Není sice vyloučeno, aby za
určitých podmínek bylo možné kvalifikovat jednání spočívající např. výlučně v
distribuci psychotropní látky v určitém období jako pokračující trestný čin,
kdy jednotlivé opakující se poskytování drogy může být oddělitelné a bude
představovat dílčí útok pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr.
zákoníku. O takový případ se však ve věci obviněného P. H. nejedná.
Stejně jako v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo
1480/2006, publikované pod č. 6/2006 Sb. rozh. tr., jde o případ, kdy obviněný
spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku jediným jednáním, jímž v
určité době jednak vyráběl pro vlastní potřebu a jednak prodával, či jinak
poskytoval pervitin více osobám. V citovaném judikátu Nejvyšší soud v podstatě
vyložil situaci odpovídající té, která má být přezkoumána v dovolacím řízení,
přičemž není důvodu se odchylovat od již přijatého právního názoru v citovaném
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jestliže není nutné zahájení trestního stíhání pro
další skutek, když dojde ke změně popisu skutku v části týkající se osob, jimž
měl pachatel prodávat omamné nebo psychotropní látky, je tomu tak proto, že se
jedná o jediný skutek, pro který je stíhán a změna v počtu či označení osob,
jimž byla droga distribuována, proto nevyžaduje zahájení trestního stíhání
podle § 160 odst. 5 tr. ř. Dalším procesním důsledkem uvedeného výkladu je
právě situace, k níž došlo v posuzované trestní věci, kdy trestním příkazem ve
věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 13/2001 bylo
pravomocně rozhodnuto o stejném skutku, pro který byla následně podána obžaloba
ve věci téhož soudu sp. zn. 13 T 111/2011. V takovém případě tedy soud prvního
stupně postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud rozhodl o zastavení
trestního stíhání obviněného, neboť jeho pokračování bránila překážka věci
rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Odvolací soud se ztotožnil s
právním názorem soudu prvního stupně a správně zamítl řádný opravný prostředek
podaný státním zástupcem proti usnesení o zastavení trestního stíhání. Pokud
jde o trestní věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 225/2011, podle
vyhodnocení skutkových okolností tímto senátem se jednalo o jinou situaci, než
která byla řešena ve věcech 11 Tdo 1440/2008 a 7 Tdo 1480/2006, proto se bylo
možné odchýlit od již vyslovených závěrů. Vzhledem k již vyjádřeným skutkovým
okolnostem ve věci obviněného P. H., které jsou naprosto srovnatelné s věcmi
projednávanými senáty 11 Tdo a 7 Tdo, nebyl žádný důvod odchýlit se od
judikovaného názoru ve shodné právní otázce a v dané věci proto nebylo možné
vyhovět podanému dovolání.
Soudy obou stupňů správně vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu ke
znakům skutkové podstaty přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodnutí
Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě tudíž bylo vydáno v souladu se
zákonem. Nemohl tak být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) v
jeho druhé alternativě, a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo
neshledal Nejvyšší soud vady odpovídající dovolacím důvodům uvedeným v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. H. zamítl podle
§ 265j tr. ř. jako nedůvodné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění
podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. se souhlasem nejvyššího
státního zástupce i obviněného.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová