11 Tdo 707/2019-411
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2019 o dovolání
obviněného R. S., narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 13. 12. 2018, č. j. 68 To 357/2018-327, v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 143/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá.
1. Obviněný R. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku (dále také
jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 9. 2018, č j. 1 T 143/2015-303, uznán
vinným ze spáchání přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné
a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených trestných
činů se přitom dopustil tím, že:
v době nejméně od počátku dubna 2013 do 21. 2. 2014 v zahradní chatce
nacházející se v zahradní kolonii v obci XY, okres Jeseník, neoprávněně
přechovával kyselinu chlorovodíkovou a toluen, které jsou uvedeny jako
prekursory drog v kategorii 3 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 273/2004 i Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 a dále jód a červený fosfor
společně s dalšími předměty, které byly použity k nedovolené výrobě
metamfetaminu (skutek č. 1);
nejméně dne 6. 7. 2014 v Jeseníku předal J. Š., nar. XY 2 kusy igelitových
sáčků s 0,0155 g a s 0,1367 g bílé krystalické látky, v níž byla kvalitativní
analýzou prokázána přítomnost metamfetaminu, přičemž dne 5. 5. 2014 v době od
00.30 do 01.07 v XY nejméně v průběhu jízdy ve vozidle taxislužby zn. Škoda
Superb 3U, reg. zn. XY, u sebe jako cestující na zadním sedadle přechovával
126,1479 g metamfetaminu určeného k další distribuci, přičemž metamfetamin je
uveden v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. vydaného na základě zákona
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako psychotropní látka (skutek č. 2).
2. Za tyto trestné činy soud prvního stupně odsoudil obviněného podle §
283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon podle § 84 a § 85
odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků za současného vyslovení dohledu. Dále
podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud prvního stupně obviněnému uložil
trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku daného
rozsudku a v neposlední řadě podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o
trestu uložený obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Jeseníku ze dne
22. 6. 2016, č. j. 2 T 73/2016-100, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Jeseníku (dále jen „státní zástupce okresního
státního zastupitelství“) odvolání, k němuž Krajský soud v Ostravě – pobočka v
Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 68 To
357/2018-327, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Nově pak odvolací soud,
za podmínek stanovených § 259 odst. 3 tr. řádu a při nezměněném výroku o vině,
obviněného podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku, odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a
6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
odvolací soud obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které
podrobně specifikoval ve výroku daného rozsudku a v neposlední řadě podle § 43
odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem
Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 2 T 73/2016-100, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) a písm. l) tr. řádu. Naplnění označených dovolacích důvodů přitom obviněný
spatřuje v tom, že shora uvedený skutek č. 2 byl soudem prvního stupně
nesprávně právně kvalifikován jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku. Onu nesprávnost obviněný spatřuje v tom, že dle skutkových zjištění
soudu prvního stupně si měl opatřit a přechovávat celkem 126,3001 g
metamfetaminu, přičemž uvedené množství neodpovídá zákonnému znaku „značného
rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jak jej vymezuje
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn
301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. a dále usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo
1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. Podle obviněného proto měl
odvolací soud z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozsudek
soudu prvního stupně zrušit a uznat jej stran skutku č. 2 vinným přečinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to i přesto, že odvolání podal v dané
trestní věci toliko státní zástupce, a to v jeho neprospěch a pouze do výroku o
trestu.
5. Obviněný dále prostřednictvím svého dovolání brojí proti výroku o
trestu, jenž mu byl uložen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, a který
považuje za nepřiměřeně přísný. Uvedené přitom dovozuje jednak z chybného
právního posouzení věci, jak bylo uvedeno výše, jakož i z toho, že v době
rozhodování soudu prvního stupně i odvolacího soudu vedl řádný život.
Skutečnost, kterou akcentoval odvolací soud, totiž že se dle zprávy Probační a
mediační služby stýkal se závadovými osobami, neměla dle jeho mínění vliv na
splnění účelu dříve stanoveného dohledu. Dále obviněný odmítá tvrzení státního
zástupce okresního státního zastupitelství, dle něhož účelem jeho cesty dne 5.
5. 2014 byla distribuce pervitinu za účelem opatření si prostředků k obživě, a
to jako spekulativní, neboť naopak nijak nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že
zajištěný pervitin měl u sebe pro svoji vlastní spotřebu. Podle obviněného
nelze ani souhlasit se závěry odvolacího soudu stran jeho předchozích odsouzení
a možností nápravy, kdy mu tento kladl k tíži předchozí odsouzení, jejichž
zkušební doba již dávno uplynula. Obdobně pak dle obviněného neobstojí ani
závěr odvolacího soudu o „téměř kontinuálním pokračování v páchání závažného
protiprávního jednání“, který nemá oporu ve spisovém materiálu. Závěrem
obviněný zdůrazňuje, že od počátku roku 2016 již žádnou trestnou činnost
nespáchal, a z tohoto důvodu je třeba trest, který mu odvolací soud uložil,
považovat za nepřiměřeně přísný. S uloženým trestem propadnutí věci podle § 70
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naopak obviněný souhlasí a závěrem navrhuje, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek a vadné řízení mu předcházející zrušil podle §
265k odst. 1, 2 tr. řádu a aby ve věci při zrušení napadeného rozhodnutí sám
rozhodl rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. řádu, a to shora předestřeným
způsobem.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), se k dovolání obviněného vyjádřil předně v tom smyslu, že
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze státní zástupce
okresního státního zastupitelství, a to v neprospěch obviněného jen do výroku o
trestu. Je tudíž otázkou, zda obviněný může prostřednictvím svého dovolání
zpochybnit závěr o vině, který řádným opravným prostředkem napaden nebyl a zda
jsou tedy jeho výhrady uvedené v dovolání v daném směru vůbec přípustné (k tomu
státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn.
5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Podle státního
zástupce přitom odvolací soud v bodu 17. odůvodnění rozsudku svoji argumentaci
zaměřil na přezkum výroku soudu prvního stupně o vině, a to přesto, že k
takovému postupu neměl žádný důvod. Za takové situace považuje státní zástupce
výhrady obviněného stran viny za přípustné a spadající pod jím uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, avšak nikoliv za opodstatněné. K tomu státní zástupce
poukázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž část zmiňoval již
obviněný, ze které se podává, že primárním kritériem pro určení příslušného
rozsahu u drogových trestných činů je množství účinné látky v předmětné droze,
které zde činilo více než 126 g metamfetaminu. Přitom znak „značeného rozsahu“
je v tomto případě stanoven hranicí 150 g drogy pervitinu, anebo 50 g účinné
látky metamfetaminu ve formě volné báze, popřípadě 60 g účinné látky
metamfetaminu ve formě soli hydrochloridu metamfetaminu. Daný kvalifikační znak
ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku proto byl dle státního zástupce v
této věci naplněn.
7. Pokud jde o námitky obviněného směřující proti uloženému trestu,
resp. jeho druhu a výměře, připomněl státní zástupce, že tyto nelze (s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí) podřadit pod žádný dovolací důvod, k čemuž
odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Výjimku představují
toliko tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, které zasahují ve svém
důsledku do základních práv a svobod obviněného (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Trest uložený
obviněnému však podle státního zástupce takový případ nepředstavuje. V
neposlední řadě státní zástupce uvedl, že v dané věci nejde ani o situaci, na
niž dopadá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když žádné
pochybení ohledně právního posouzení podmínek pro uložení daného trestu
neshledal.
8. Ohledně druhého dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]
uplatněného obviněným státní zástupce uvedl, že napadený rozsudek, ani
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, nejsou vybudovány na nesprávném
právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ze všech těchto důvodů proto státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu.
9. Obviněný na vyjádření státního zástupce následně reagoval replikou, v
níž na úvod uvedl, že kvituje úvahu státního zástupce týkající se přípustnosti
jeho dovolání. Nesouhlasí však se shora rozvedenými závěry stran výkladu
kvalifikačního znaku „značného rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku. Je nadále přesvědčen, že množství metamfetaminu, které u něj bylo
zajištěno, není s to naplnit příslušný kvalifikační znak, přičemž samotné
množství účinné látky ve formě volné báze či soli hydrochloridu metamfetaminu,
o němž hovoří státní zástupce, nebylo v dané věci nijak odborně zjišťováno.
Obviněný proto nadále setrvává na svém petitu v podobě, v jaké je uveden shora.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v
souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda
dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného
prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání
obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti, s výjimkou jeho
přípustnosti, jíž se musel (s ohledem na učiněná zjištění) zabývat podrobněji.
11. Při posouzení otázky přípustnosti dovolání obviněného ve smyslu §
265a tr. řádu Nejvyšší soud vycházel z obsahu napadeného rozsudku odvolacího
soudu a z obsahu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství.
Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně podal toliko státní zástupce okresního státního zastupitelství, a to v
neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu (uvedené ostatně shodně
potvrzují státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného i obviněný v rámci
své repliky). Jak přitom uvádí státní zástupce v rámci svého vyjádření,
odvolací soud se, i přes vázanost rozsahu jeho přezkumu podaným odvoláním (§
254 odst. 1 tr. řádu), v odůvodnění svého rozsudku zabýval rovněž otázkou viny
obviněného (viz bod 17.). Takový postup, který odvolací soud uvedl slovy, že
„považuje za nutné z obecného hlediska konstatovat, že na napadené rozhodnutí
soudu I. stupně (pokud se týká problematiky viny) je nutno pohlížet jako na
rozhodnutí zcela správné, důvodné a zákonné (…)“, načež stručně zhodnotil
odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně a konstatoval zákonnost
procesu dokazování, podle státního zástupce vede k závěru o přípustnosti
dovolání obviněného stran otázek viny.
12. Nejvyšší soud se však neztotožňuje s úvahami státního zástupce a
obviněného, podle nichž skutečnost, že odvolací soud postupoval nad rámec své
zákonné povinnosti a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně, který odvoláním nebyl napaden, jakož i správnost postupu
řízení, které mu předcházelo, vede k závěru o přípustnosti dovolání v té části,
v níž obviněný brojí proti právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu.
13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž odkázal i
státní zástupce, se totiž podává, že „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko
proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254
odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto
oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu
předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §
254 odst. 2, 3 tr. řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí
odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn
přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti
výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. řádu a neměl
povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové
dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu“
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné
pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Z uvedené právní věty by se přitom mohlo podávat
(a takový výklad zjevně volí i státní zástupce), že přezkoumával-li odvolací
soud zákonnost a odůvodněnost i jiného výroku, než který byl odvoláním napaden
(aniž byl přitom povinen tak učinit na základě § 254 odst. 2 tr. řádu), může
dovolatel dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu i v té části, jíž se
odvolací soud zabýval nad rámec rozsahu své přezkumné povinnosti vymezené
podaným odvoláním (ev. dalšími ustanoveními trestního řádu).
14. Nastíněný závěr však Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně odmítl s argumentací, že „skutečnost, že soud druhého stupně se zcela
nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru,
že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť
nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává. Jinak řečeno, okolnost, že
soud druhého stupně bez splnění podmínek § 254 odst. 2 tr. řádu, přezkoumal i
výrok o vině, ačkoliv podané odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu a
vytýkaná vada neměla podklad ve výroku o vině, nemůže opravňovat obviněného k
podání dovolání do výroku o vině.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019).
15. K tomu je třeba pro úplnost doplnit, že projednávaný případ je
odlišný od toho, jímž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 24. 1.
2019, sp. zn. 6 Tdo 1629/2018, a to již proto, že v dané trestní věci podali
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jak obvinění (resp. obviněný D.
G., který následně nepodal dovolání, a obviněný S. K., jehož odvoláním se
odvolací soud zabýval toliko ve vztahu k výroku o trestu, byť jeho odvolací
argumentace se dotýkala rovněž otázky viny), tak i státní zástupce (pouze proti
výroku o trestu). Naopak v projednávané věci rozhodoval odvolací soud toliko na
podkladu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství, který
jej podal výslovně v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu (viz č.
l. 309). Současně je třeba dodat, že odvolací argumentace státního zástupce
okresního státního zastupitelství se otázky viny obviněného (oproti odvolací
argumentaci užité obviněným ve shora označené věci) nijak nedotýkala. Nebyl
proto vytvořen prostor pro postup odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. řádu
a následný přezkum odvoláním výslovně, ale ani argumentačně, nenapadeného,
výroku o vině (srov. č. l. 309-310). Zde totiž platí, že „odvolací soud
nepřihlíží k vadám, které odvolatel nevytýká a které mají svůj původ v jím
nenapadeném výroku rozsudku“ (viz PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II.
Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3034-3035.). Konečně se aktuálně
projednávaná věc obviněného liší od shora uvedeného případu rovněž v tom směru,
že odvolací soud v rámci svého rozsudku výslovně uvedl, že „podle ust. § 254
tr. řádu, na základě podaného odvolání, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
toho výroku rozsudku, který byl odvoláním okresního státního zástupce napaden,
jakož i správnost postupu řízení, které vyhlášení napadeného rozsudku
předcházelo“ (bod 15.).
16. Nejvyšší soud tak má za to, že rozsah přezkoumání napadeného
rozsudku odvolacím soudem je zcela zřejmý. Skutečnost, že se nad rámec
nezbytného, odvolací soud vyslovil i k výroku o vině, který neměl důvod
přezkoumávat (když odvolací argumentace státního zástupce okresního státního
zastupitelství důvod aplikace § 254 odst. 2 tr. řádu nezaložila), nemění nic na
posouzení otázky přípustnosti dovolání, kterou je třeba vyložit ve smyslu
právního závěru, který byl zaujat ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh.
tr. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo
383/2019). Vyjádření odvolacího soudu stran výroku o vině proto nelze vnímat
jako ratio decidendi jeho rozhodnutí, nýbrž jako obiter dictum.
17. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že poukazoval-li obviněný ve
svém odvolání na „R 43/2013“, je třeba říci, že usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 Tvo 2/2013, uveřejněné pod č. 43/2013 Sb. rozh. tr.
se týká zcela odlišných právních otázek.
18. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného
přípustným, avšak toliko v rozsahu, v němž obviněný brojil proti výroku o vině.
Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3
tr. řádu a napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru meritorně
přezkoumat. V takovém případě by bylo namístě podané dovolání odmítnout podle
§ 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné.
19. Otázkou viny obviněného však není obsah dovolání zcela vyčerpán.
Zbývající část dovolací argumentace obviněného se totiž dotýká otázky trestu,
která byla na podkladu odvolání státního zástupce okresního státního
zastupitelství odvolacím soudem meritorně řešena, a proto mohl Nejvyšší soud
přistoupit k posouzení, zda námitky obviněného lze podřadit pod některý z
důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu.
20. Obviněný v rámci dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) a dále podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho
druhé alternativě.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto
dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy
dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. řádu.
22. Vedle toho dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního
posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním
řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo
vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení
vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci
dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na
skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně
povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně
doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový
stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění
učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na
základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení
v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší
soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který
je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §
265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role
soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení
soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu
věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího
řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu
určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž
přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS
412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp.
zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7.
2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i
povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací
soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS
215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp.
zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn.
III. ÚS 376/03).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru,
že zbývající obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze
zákonných dovolacích důvodů.
24. Daná dovolací argumentace totiž směřuje proti uloženému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody, popřípadě zhodnocení podmínek pro jeho
uložení odvolacím soudem. K tomu je však třeba říci, že tato námitka nespadá
pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, přičemž s ohledem na způsob, jakým odvolací soud rozhodl o odvolání
státního zástupce okresního státního zastupitelství, nepřichází v úvahu ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
25. K nápravě případných vad výroku o uloženém trestu totiž slouží
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž platí, že „s
odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající
se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh
trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice
příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či
nedůvodným prolomením její dolní hranice.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Z uvedeného se tedy podává, že
samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů.
26. Obviněný přitom svoji dovolací argumentaci vystavěl primárně právě
na tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu. Uvedené dovozuje jednak z
chybného právního posouzení věci, jímž se však Nejvyšší soud (s odkazem na §
265i odst. 3 tr. řádu a contrario) zabývat nemohl, jakož i z tvrzení, že v době
rozhodování obou soudů nižších stupňů vedl řádný život.
27. K tomu Nejvyšší soud toliko dodává, že z odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu plyne, že naplnění této polehčující okolnosti podle §
41 písm. o) tr. zákoníku nic nenasvědčuje, když naopak odvolací soud zjistil,
že obviněný se dopustil předmětných úmyslných trestných činů ve zkušební době
podmíněného odsouzení (viz rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 2.
2013, sp. zn. 2 T 148/2012), byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání,
neboť se nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu (č. l. 206), a konečně
dle závěrečné zprávy Probační a mediační služby, na niž odkázal jak soud
prvního stupně, tak odvolací soud, obviněný (mimo jiné) nadále zůstával v
kontaktu s kriminálně závadovými osobami a užíval THC. Namítá-li přitom
obviněný, že na naplnění účelu dříve stanoveného dohledu neměla vliv
skutečnost, že se nadále stýkal s kriminálně závadovými osobami, je třeba říci,
že tato skutečnost představovala jen jeden z vícera poznatků, které soudy vedly
k závěru o tom, že u obviněného nejsou dány žádné polehčující okolnosti [tedy
ani polehčující okolnost podle § 41 písm. o) tr. zákoníku]. Co se týče otázky
naplnění účelu stanoveného dohledu, odkazuje Nejvyšší soud na bod 25.
odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se odvolací soud k této otázce podrobně
vyjádřil, přičemž jeho závěr o tom, že stanovený dohled nad obviněným neplnil
svůj účel, považuje Nejvyšší soud ve světle zde rozvedených skutečností za
přesvědčivý.
28. Pokud jde o další související námitku obviněného, týkající se
tvrzení státního zástupce okresního státního zastupitelství, že účelem jeho
cesty dne 5. 5. 2014 byla distribuce pervitinu za účelem opatření si prostředků
k obživě, postačí dodat, že uvedené se do odůvodnění výroku o trestu v rámci
napadeného rozsudku nijak neodrazilo. Namítá-li dále obviněný, že odvolací soud
mu kladl k tíži předchozí odsouzení, jejichž zkušební doba již dávno uplynula,
je třeba říci, že uvedená zjištění odvolacího soudu mají význam při posuzování
osobnosti obviněného ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Jejich zhodnocení
odvolacím soudem proto Nejvyšší soud považuje za správné, stejně jako závěr
odvolacího soudu o tom, že obviněný v páchání trestné činnosti pokračoval téměř
kontinuálně (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud proto konstatuje, s odkazem na aktuální rozhodovací
praxi Ústavního soudu stran podřaditelnosti námitek proti výroku o uloženém
trestu pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 49. a násl.,
především bod 56.], že v projednávané věci není dán žádný z důvodů, pro které
by se mohl přezkumem výroku o uloženém trestu meritorně zabývat.
30. Lze tedy shrnout, že shora uplatněné námitky obviněného nespadají
pod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod, a jeho dovolání tak
bylo podáno z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu [§ 265i odst. 1
písm. b) tr. řádu].
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů
dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 13. 12. 2018, č. j. 68 To 357/2018-327, nevykazuje žádné vady,
pro které by musel z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a
l) tr. řádu přistoupit k jeho zrušení, resp. že dovolací námitky obviněného
nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. řádu. Na
tomto základu proto nezbylo, než aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S.
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl [§ 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.