4 Tdo 641/2025-758
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání, které podala obviněná J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 8 To 285/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 5/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 50 T 5/2024, byla obviněná J. P. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a byla za něj odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
2. Přečinu podvodu se obviněná ve stručnosti dopustila tak, že v květnu 2022 uzavřela v Praze nájemní smlouvu s K. A. K. na byt č. 115 v ulici XY, a to na období od 1. června 2022 do 31. května 2023. Zavázala se platit měsíční nájemné ve výši 13 819 Kč a zálohy na služby ve výši 3 000 Kč, tedy celkem 16 819 Kč. Při podpisu smlouvy obviněná poškozené záměrně zatajila, že nemá žádný legální příjem, z něhož by mohla nájemné řádně hradit, že je proti její osobě vedeno 18 exekucí na dluhy v celkové výši 2 802 150 Kč a že jí bylo zrušeno schválené oddlužení, protože věděla, že by s ní jinak smlouvu neuzavřela. Od počátku přitom obviněná jednala se záměrem zaplatit jen několik prvních nájmů a poté byt dále užívat a nájemné ani služby s užíváním bytu spojené nehradit až do termínu skončení nájemní smlouvy. Po uzavření nájemní smlouvy platby nájemného hradila bezhotovostním převodem z bankovních účtů jiných osob, konkrétně dne 17. května 2022 byla uhrazena částka 16 819 Kč z účtu L. Č. jako nájemné za červen, dne 31. května 2022 byla z téhož účtu uhrazena částka 33 638 Kč jako nájemné za červenec a srpen, dne 24. srpna 2022 byla částka 16 819 Kč uhrazena z účtu S. R. jako nájemné za září a dne 17. října 2022 byla uhrazena částka 16 819 Kč z účtu M. Š. V průběhu září 2022 obviněná ještě zaplatila na nájemném v hotovosti 10 000 Kč a v březnu 2023 zaslala poštovní poukázkou 1 000 Kč. Poté už nájem neplatila a na žádosti o úhradu dlužného nájemného nereagovala. Ačkoliv byla poškozenou opakovaně vyzvána k vyklizení a vrácení bytu z důvodu hrubého porušení povinností nájemce, byt užívala až do 1. června 2023, kdy jej opustila, aniž by jej řádně předala. Tímto jednáním způsobila poškozené škodu ve výši 106 733 Kč. Tohoto jednání se dopustila, přestože byla již dříve odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky Havířov ze dne 27. května 2020, sp. zn. 104 T 63/2020, za trestné činy podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 20 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců, která byla následně prodloužena o 18 měsíců.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které směřovala proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 8 To 285/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Boroše a opřela ho o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolací argumentaci obviněné, kterou bez rozlišení podřadila výše
uvedeným dovolacím důvodům, lze shrnout tak, že obviněná namítá absenci subjektivní stránky a porušení zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio vyplývajících z § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Konkrétně obviněná namítla, že podvodný úmysl, který je jí oběma soudy přičítán, je vyloučen už tím, že iniciátorem uzavření nájemní smlouvy byla sama poškozená a že nájemní smlouva neobsahovala žádné prohlášení či ujištění ze strany obviněné coby nájemkyně o její dobré finanční situaci. Vyjma toho obviněná zdůraznila, že za měsíce červen až září, část října a celý listopad roku 2022 nájemné uhradila, což také zpochybňuje správnost závěru o úmyslném zavinění. Navíc soudy vadně dovodily špatnou finanční situaci obviněné. Reálně měla obviněná dostatek prostředků k úhradě nájemného ze zápůjček (§ 2390 občanského zákoníku), které byly deponovány na účtech svědkyně L. Č. a od dalších osob, protože čelila řadě exekucí. Pokud soudy poukazují na modus operandi jednání obviněné ve třech dřívějších případech neplacení nájemného, které se řešily zatím jen občanskoprávní cestou, nejde o případy typově přiléhavé projednávané trestní věci. K platebnímu rozkazu Okresního soudu v Karviné č. j. 28 EC 27/2011-22 uvedla, že v daném případě došlo z její strany k neplacení nájmu až po 21 měsících, do té doby hradila pronajímateli B. nájem řádně a včas. K rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov č. j. 114 C 147/2016-44 uvedla, že jde o dávnou historii, a navíc bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. U posledního příkladu jednání, ze kterého soud prvního stupně dovozoval modus operandi jejího jednání (rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 25 C 183/2020-26) obviněná poukázala na fakt, že nájemní smlouva byla uzavřena s její dcerou D. P., která v té době byla prokazatelně řádně zaměstnána.
7. Pokud jde o zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, obviněná odkázala na teoretický výklad § 12 odst. 2 tr. zákoníku (Trestní zákoník, 3. vydání, 2023, s. 185–225: P. Šámal) a konstatovala, že aktuálně projednávané jednání nemělo být posuzováno normami trestního práva, nýbrž soukromoprávními instrumenty, kterých ostatně poškozená i využila, protože se obrátila na advokátní kancelář s žádostí o právní pomoc a tato advokátní kancelář sepsala výpověď z nájmu bytu, výzvu k vyklizení bytu a žalobu na vyklizení bytu. Bohužel šlo o nicotný úkon, protože na výpověď sepsanou kvalifikovanou osobou je nutné hledět ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, jako na absolutně neplatnou, neboť neobsahovala poučení o lhůtě, ve které se měla žaloba proti výpovědi z nájmu podat. Odvolací soud se ale námitkou absolutní neplatnosti výpovědi odmítl zabývat jako irelevantní (viz bod 21 odůvodnění napadeného usnesení).
8. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 8 To 285/2024, zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve shrnul dosavadní výsledek řízení před soudy nižších stupňů a sumarizoval dovolání obviněné. Poté se zaměřil na teoretická východiska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., která obviněná v dovolání uplatnila.
10. Konstatoval, že dovolání obviněné neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože veškeré její výhrady jsou pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které odvolací soud označil za správná a úplná, a takovou argumentací nelze naplnit uvedený dovolací důvod, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Ta podle státního zástupce absentuje, neboť soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a podle pravidel formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve zbytku státní zástupce odkázal na skutková zjištění obou soudů nižších stupňů.
11. K námitkám uplatněným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že tento dovolací důvod se vztahuje výlučně na nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a nelze jej použít k přezkumu skutkových zjištění. Námitka obviněné ohledně absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku se ale opírá právě o výhrady proti skutkovým zjištěním, a navíc o argumenty uplatněné už v řízení před soudy obou stupňů, s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly.
12. S poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen ty námitky, které dříve uplatnil před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. K samotné obhajobě obviněné, že neměla od počátku v úmyslu poškozenou podvést, stání zástupce uvedl, že soudy z důkazů zjistily, že již při podpisu smlouvy nebyla obviněná schopna nájemné hradit, neboť neměla stálé zaměstnání ani pravidelný příjem, ani reálnou vyhlídku na jejich získání. Argumentaci obviněné, že peníze měla u jiných osob (např. L. Č.), považuje za absurdní, protože se jednalo o finanční prostředky, které vylákala nebo získala způsoby, jež by mohly samy o sobě naplňovat trestněprávní znaky, a nelze je považovat za legitimní či předvídatelný finanční příjem. Z výpovědí předmětných svědků soudy totiž zjistily, že obviněná získávala prostředky smyšlenými záminkami od osob ve svém okolí. Odkaz na předchozí trestnou činnost obviněné a způsob, jakým si v minulosti opakovaně zajišťovala bydlení, podle státního zástupce doplnil její celkový obraz, aniž by tyto skutečnosti byly klíčovými důkazy pro její odsouzení.
14. Soudy podle státního zástupce správně dovodily zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Navíc, i kdyby poškozená disponovala s finančními prostředky v době činu, subjektivní stránka trestného činu podvodu by byla naplněna nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože bylo s jistotou prokázáno, že obviněná poškozené záměrně zatajila svoji špatnou finanční situaci i absenci legálního zdroje příjmů a musela si být vědoma toho, že získávání finančních prostředků od jiných osob prostřednictvím smyšlených příběhů je nejisté a neudržitelné.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné k případné replice prostřednictvím jejího obhájce. Obviněná ve stanovené lhůtě na argumenty státního zástupce nijak nereagovala.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval obsahem dovolání, tedy otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b tr. ř., přičemž je třeba dbát na to, aby konkrétní námitky obviněných takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly.
18. Obviněná odkázala na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle písm. g) uplatnila slovní citací v jeho variantě tzv. zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a dovolací důvod podle písm. h) v obou jeho variantách. Konkrétně pak namítla absenci subjektivní stránky k základní skutkové podstatě přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Obviněné je nutné nejprve vytknout, že ve svém mimořádném opravném prostředku nereflektovala způsob rozhodnutí Městského soudu v Praze o řádném opravném prostředku a opomněla označit i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je ve své druhé alternativě dán v případě, že odvolací soud po věcném přezkumu zamítne odvolání, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Zjištěné pochybení samo o sobě ovšem není důvodem, pro který by Nejvyšší soud odmítl věcný přezkum napadeného rozhodnutí.
20. K námitkám, které obviněná bez bližšího rozlišení podřadila pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a jimiž brojila proti závěru o subjektivní stránce trestného činu podvodu, kterým byla uznána vinnou, poukazem na nesprávné hodnocení důkazů a z nich odvozená skutková zjištění, Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani k přezkumu jejich hodnocení důkazů, ledaže by mezi nimi byl dán extrémní nesoulad. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
21. Nejvyšší soud současně požaduje za účelné uvést, že jestliže dovolatel v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K problematice stále se opakujících námitek lze upozornit i na judikaturu Ústavního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, konstatoval s odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze ve vztahu k nárokům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí „chápat tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Vycházeje z výše uvedených hledisek Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněné, které se týkají hodnocení důkazů, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o subjektivní stránce trestného činu podvodu, tj. že obviněná už v okamžiku uzavírání nájemní smlouvy jednala v přímém úmyslu získat na úkor poškozené majetkový prospěch spočívající v tom, že bude několik měsíců bydlet zadarmo v bytě, který si od ní pronajme, a proto poškozené při podpisu předmětné smlouvy obsahující závazek zaplacení 16 819 Kč měsíčně záměrně zatajila, že je nemajetná, nemá žádný legální zdroj příjmů a exekučně je na ní vymáháno celkem 2 802 150 Kč, nemohou založit věcný přezkum napadeného rozhodnutí, protože jsou téměř doslovným opakováním námitek uplatněných v hlavním líčení a posléze v odvolacím řízení, s nimiž se Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze řádně vypořádaly (srovnej bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a předcházející body 4-15, kde jsou rozebrány jednotlivé důkazy jasně dokreslující podvodné chování obviněné, a dále body 18-21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud argumentaci obou soudů shledal zcela vyčerpávající, přesvědčivou a nijak nedeformující provedené důkazy. Soud prvního stupně na pokyn odvolacího soudu vyslechl v hlavním líčení vedle poškozené a jejího manžela, kteří objasnili okolnosti uzavření nájemní smlouvy a jejího plnění, také svědkyně L. Č., S. R. a M. Š., z jejichž účtů obviněná uhradila nájemné za první měsíce. Z těchto výpovědí lze bez jakýchkoli pochybností uzavřít, že obviněná v rozhodné době nedisponovala žádnými legálně získanými finančními prostředky, které by si ve snaze obejít exekuční řízení dočasně uložila na účty cizích osob, aby z nich pravidelně hradila sjednaný nájem.
Naopak vyšlo najevo, že obviněná v rozhodné době od jmenovaných osob pod různými záminkami vylákala finanční plnění nebo s jejich pomocí realizovala bankovní i nebankovní půjčky, které pak nesplácela. Jak správně poznamenal odvolací soud „žila na dluh“ bez ohledu na majetkovou újmu, kterou tím jiným osobám způsobí, a peníze získávané podvodným jednáním nelze pokládat za očekávatelný příjem. Z listinných důkazů pak bylo se stejnou mírou jistoty prokázáno, že obviněná měla v době uzavření nájemní smlouvy dluhy ve výši téměř 3 milionů korun, které na ni byly exekučně vymáhány, a že bylo soudem dne 6.
1. 2022 rozhodnuto o zrušení dříve schváleného oddlužení, protože obviněná neplnila jeho podmínky. Soudy obou stupňů také zcela přiléhavě při svých úvahách o formě zavinění poukázaly na shodný modus operandi jednání obviněné v předcházejících případech, které se řešily jen občanskoprávní cestou, kdy sama nebo prostřednictvím své dcery uzavřela nájemní smlouvu a po určité době přestala nájemné platit, záměrně se stala nekontaktní, ovšem byt dál bezplatně užívala až do vypršení nájemní smlouvy. K irelevantním výhradám obviněné týkajícím se skutečnosti, že novou nájemní smlouvu jí nabídla poškozená sama, že smlouva neobsahovala prohlášení o majetnosti obviněné a že dřívější spory o nájemné jsou staršího data, případně v nich figuruje jako nájemkyně dcera obviněné nebo byly hrazeny měsíční splátky ve větším rozsahu než nyní, lze pro stručnost odkázat na bod 18 odůvodnění napadeného usnesení.
24. K odvolacím námitkám obviněné, že na její jednání, které v podstatě doznává s výjimkou úmyslu poškozenou podvést a užívat pronajatý byt řadu měsíců bezplatně, nemělo být nahlíženo trestněprávní optikou s ohledem na § 12 odst. 1 tr. zákoníku a že neplacení nájmu mělo být řešeno výhradně jako soukromoprávní spor, Nejvyšší soud odkazuje na bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém se otázkou škodlivosti činu obviněné z pohledu § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval. K jeho argumentaci Nejvyšší soud připomíná, že trestní odpovědnost pachatele činu vykazujícího formální znaky skutkové podstaty určitého trestného činu je ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku podmíněna splněním dvou předpokladů, a to náležitou společenskou škodlivostí spáchaného činu a neadekvátností uplatnění odpovědnosti podle některého netrestního předpisu. První z uvedených podmínek je vyjádřením materiálního korektivu jinak v principu formálního pojetí trestného činu, který je potřeba vždy individuálně zvažovat v případě méně závažných trestných činů s ohledem na intenzitu naplnění kritérií podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu (shodně viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.). Druhá z uvedených podmínek je vyjádřením principu ultima ratio a je potřeba ji vnímat tak, že trestní reakce má místo tam, kde z hlediska ohrožených nebo narušených práv nejsou dostatečná jiná řešení. Soudy nižších stupňů tato východiska respektovaly a na základě skutkových zjištění přesvědčivě uzavřely, že jednání obviněné dosáhlo takové intenzity, že je namístě uplatnit trestní odpovědnost, přičemž nabízené řešení civilněprávní cestou nepřichází do úvahy jako dostačující. Přiléhavě zde soudy vyzdvihly kumulaci negativních rysů jednání obviněné, zvyšující škodlivost jejího činu, mezi které patří pohnutka, tj. snaha žít bezpracně na úkor majetku jiných jí důvěřujících osob, promyšlenost podvodného jednání, zneužívání účtů třetích osob, které jí jen chtěly pomoci v údajně svízelné životní situaci, a v neposlední řadě výše způsobené škody a chování poškozené po činu.
25. Úvahu o tom, že by v tomto případě postačilo řešit věc civilněprávní cestou, která je způsobilá nahradit trestněprávní reakci, shledaly soudy jako očividně neadekvátní vzhledem k tomu, že z provedených důkazů zjistily, že v minulosti se obviněná obdobného jednání již objektivně dopustila a opakované použití soukromoprávních prostředků v občanskoprávním řízení (platební rozkazy, pravomocná rozhodnutí ve věcech dřívějších nájmů – např. Okresní soud v Karviné č. j. 25 C 183/2020-26 – a i přiznaný nárok v nyní souvisejícím sporu, Obvodní soud pro Prahu 9 č. j. 15 C 127/2023-20) na ni nemělo žádný výchovný efekt a nepřispělo k ochraně společnosti. Obviněná setrvala ve schématu jednání spočívajícím v počátečním placení nájemného a následném delším bezplatném užívání bytu bez ohledu na škodlivý dopad na majetková práva pronajímatele (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V situaci, kdy civilní vymáhání je vzhledem k osobě obviněné dlouhodobě neúčinné (množství exekucí, zrušené oddlužení) a mírnější prostředky selhávají, plní trestní reakce funkci ultima ratio v přesném smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Případné vady jednotlivých civilněprávních úkonů (např. v dovolání obviněnou zdůrazňovaný formální nedostatek výpovědi z nájmu) nejsou způsobilé vyloučit trestní odpovědnost tam, kde jsou naplněny objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu.
26. Lze uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže s ohledem na povahu a způsob provedení činu a jeho následky, dovodily, že trestněprávní postih je v projednávané věci přiměřený a nezbytný. Nejvyšší soud proto shledal dovolací námitku subsidiarity trestní represe, kterou lze relevantně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jasně nedůvodnou. Jiné výhrady k posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ze strany obviněné uplatněny nebyly a Nejvyšší soud sám zjistil v právní kvalifikaci jen takové nevytýkané vady, jejichž odstranění by nemělo zásadně žádný dopad na postavení obviněné z pohledu viny a trestu.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedená zjištění odmítl dovolání obviněné J. P. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová