4 Tdo 649/2024-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 1. 2024 č. j. 55 To 204/2023-160, v trestní věci vedené Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 50/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 4. 2023 č. j. 4 T 50/2023-136 byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 13. 5. 2022 v 18.23 hodin ve XY, okres XY, bezprostředně po dopravní nehodě, ke které došlo na místní komunikaci u domu č. p. XY a při které srazil poškozeného cyklistu P. B., poté, co poškozený vytáhl svůj mobilní telefon, aby si vše fotograficky zdokumentoval, k němu přistoupil a řekl mu, aby mu telefon vydal, což poškozený odmítl, a proto do něj nejméně čtyřikrát strčil rukama se záměrem mu telefon odcizit, jelikož nechtěl, aby poškozený měl v telefonu důkazy o dopravní nehodě, v důsledku čehož poškozený upadl do silničního příkopu, kde k němu přiskočil, zalehl jej a začal se s ním o telefon přetahovat, přičemž nejméně jednou poškozeného udeřil pěstí, a svého jednání zanechal až poté, kdy byl okřiknut svědky události.
2. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 34 (třicet čtyři) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců a současně byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená omezení a přiměřené povinnosti spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, aby se zdržel požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek a aby se podrobil léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákoníku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 (tři) roky. Zároveň soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. 1 T 93/2022 a výrok o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 27. 9. 2022 sp. zn. 4 T 52/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením pozbyla podkladu.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 1. 2024 č. j. 55 To 204/2023-160 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně napadl obviněný dovoláním, které zaměřil výlučně do výroku o vině s tím, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení.
5. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku pak uvedl, že nesprávné posouzení spatřuje především v otázce zavinění. Připomněl, že úmysl se musí vztahovat k násilnému jednání či jeho pohrůžky a k zmocnění se cizí věci. Aniž by tedy rozporoval, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku, odmítl, že by tak činil v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zdůraznil, že chtěl toliko zabránit pořizování fotodokumentace bezprostředně po dopravní nehodě, což automaticky neznamená, že se jej musel zmocnit, neboť to nejsou totožná jednání.
Je možno předpokládat, že by telefon poškozenému následně vrátil. Tyto závěry vyplývají i z provedeného dokazování, zejména výpovědi svědka M. R., který ve své výpovědi uváděl opakovaně, že obviněný zabraňoval poškozenému ve focení, k čemuž uvedl konkrétní pasáže tohoto důkazu. Dovolatel tedy apeluje na pečlivé hodnocení motivu a úmyslu tohoto trestného činu. V rámci dalšího okruhu své argumentace předestřel názor, že na jeho jednání měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, neboť jeho jednání neodpovídá modelu tzv. běžné loupeže a došlo tak k nepřípustnému formalistickému posouzení. V této souvislosti nebyl také náležitě zohledněn duševní stav dovolatele, který nebyl stabilní, jednalo se o zkratkovité jednání, které nebyl schopen ovládat, neboť bylo reakcí na těžký stres a poruchy přizpůsobení, vedoucí k impulzivnímu a zkratkovitému jednání v opilosti. K tomu odkázal na zprávu PhDr. Květoslavy Vejrostové. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22.
1. 2024 č. j. 55 To 204/2023-160 a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 4. 2023 č. j. 4 T 50/2023-136 a přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. K dotazu soudu pak prostřednictvím obhájkyně udělil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, dovolací argumentace obviněného a obecných východisek uplatněného dovolacího důvodu, konstatoval, že námitky vůči právnímu posouzení zavinění lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Připomněl, že trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je předčasně dokonaným trestným činem a je tedy dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba uskutečnění tohoto úmyslu.
Přisvědčil obviněnému, že zpravidla jsou pachatelé loupeže vedeni zištným motivem, ten ovšem nepatří mezi zákonné znaky tohoto trestného činu. Připomněl, že není nutné, aby úmysl pachatele směřoval k trvalé dispozici s věcí, postačí úmysl k zmocnění se věci k přechodnému užívání, zničení apod. Dále uvedl, že interpretace výpovědi svědka M. R. je poněkud selektivní, neboť ten sice potvrdil, že dovolatel bránil poškozenému ve fotografování, ale též uvedl, že se mu snažil vytrhnout mobilní telefon, který poškozený bránil.
Dovolatel tedy nepochybně jednal v úmyslu získat telefon do své dispozice a vyloučit z ní poškozeného. Státní zástupce souhlasil s tím, že pohnutkou obviněného bylo zabránit poškozenému ve fotodokumentaci dopravní nehody, avšak tohoto cíle chtěl dosáhnout právě tím, že násilím převede dispozici s mobilním telefonem poškozeného na svoji osobu. Jeho jednání tedy naplňuje všechny znaky trestného činu loupeže bez ohledu na to, jak zamýšlel s telefonem následně nakládat. Tvrzení dovolatele o navrácení telefonu nemá oporu v provedeném dokazování.
Pro úplnost pak uvedl, že i pokud by obviněný pouze poškozenému bránil ve fotografování, naplnil by tím znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Druhou námitkou podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod byla námitka, jejímž prostřednictvím se obviněný domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, avšak tato postrádá opodstatnění. Předně státní zástupce konstatoval, že ji obviněný vznesl rozporuplně, neboť základním předpokladem uplatnění této zásady je naplnění všech formálních znaků přisouzené skutkové podstaty, přičemž obviněný však toto popírá.
Dále pak kategoricky odmítl, že motivaci spočívající v tom, aby dovolatel unikl trestní odpovědnosti za jiný trestný čin, by bylo možno považovat za okolnost snižující společenskou škodlivost vytýkaného jednání pod hranici obvykle se vyskytujících trestných činů tohoto typu. Konečně pak duševní stav v době činu je z hlediska aplikace zásady subsidiarity trestní represe zcela bezpředmětný. Tyto námitky směřují spíše ke zpochybnění příčetnosti dovolatele, což ovšem neodpovídá žádným skutečnostem zjištěným v původním řízení.
Ze shora uvedených důvodů tedy uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně nedůvodné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut žádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Nejprve je ovšem potřeba zmínit, že vzhledem k existující procesní situaci, měl obviněný uplatnit nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Absenci příslušného odkazu nicméně dovolací senát nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil.
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho
odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Zároveň nelze přehlédnout, že námitky obviněného jsou v zásadě shodné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť jak Okresní soud ve Vsetíně, tak zejména Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.
12. Stěžejní námitkou, o kterou obviněný opřel svoji dovolací argumentaci, je absence úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný odmítá akceptovat doktrinální i judikaturní závěry předestřené bohatě především v rozhodnutí odvolacího soudu (bod 11, 12 a 13 odůvodnění). Zmocnění se cizí věci je takové nakládání s touto věcí, které vylučuje držitele této věci. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné opětovně odkazovat na již zmíněná rozhodnutí a komentářovou literaturu a v podrobnostech odkazuje na shora uvedené body odůvodnění odvolacího soudu. Zároveň je nerozhodné, zda se jedná o majitele či faktického držitele. Podstatou je, že pachatel (násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí) odejme věc z dispozice jejího dosavadního držitele. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se loupeže dopustí ten, kdo proti jinému (poškozený) užije násilí (strkání, zakleknutí, držení viz bod 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) v úmyslu zmocnit se cizí věci (vzetí mobilního telefonu z dispozice poškozeného). Pohnutka, kterou byl dovolatel zřejmě veden, tedy zabránění poškozenému fotograficky zdokumentovat dopravní nehodu způsobenou obviněným, hraje sice při posouzení trestného jednání obviněného určitou roli, avšak není esenciálním znakem citovaného trestného činu. Jinak řečeno nelze zaměňovat pohnutku se zaviněním, jak činí nesprávně dovolatel. Dovolací senát ve shodě s odvolacím soudem nepochybuje, že záměrem obviněného bylo znemožnit poškozenému získat důkazy o dopravní nehodě a o tom, kdo ji způsobil, avšak učinil to způsobem odporujícím zákonu, kterým ve svém výsledku naplnil veškeré znaky trestného činu loupeže. Vznesená námitka obviněného je tak zcela zjevně neopodstatněná.
13. Totožný závěr bylo nutno přijmout i ve vztahu k požadavku na aplikaci subsidiarity trestní represe. Nutno připomenout, že zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její uplatnění. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. Obviněný svoji argumentaci vystavěl na zpochybnění zištného motivu loupeže. Pouhá skutečnost, že nejednal ze zištných motivů (ačkoliv i to je diskutabilní, neboť sám připouští, že jednal ve snaze vyhnout se trestnímu postihu za jiné své trestné jednání, tedy sledující vlastní dobro) ovšem automaticky neznamená, že jeho jednání vykazuje prvky nižší společenské škodlivosti, než jiné běžně se vyskytující zločiny loupeže. Naopak ve shodě se státním zástupcem dospěl dovolací senát k závěru, že pokud obviněný chtěl trestným činem loupeže uniknout trestnímu postihu za jiný trestný čin, nesnižuje to nijak společenskou škodlivost jeho jednání, ba spíš naopak.
14. Námitky týkající se duševního stavu dovolatele lze označit za nepřesvědčivé, když svojí podstatou zpochybňují příčetnost obviněného, o níž ovšem nebyly v předchozím řízení jakékoli pochybnosti a ani sám obviněný takovou námitku dříve nevznesl. Nyní ji pravděpodobně předestřel pouze v naději, že dovolacímu soudu vnukne pochybnost týkající se možného snížení příčetnosti svojí osoby a tím i nižší míry trestní odpovědnosti za spáchané jednání. K takovému závěru ale na základě předložených soudních rozhodnutí i obsahu procesního spisu Nejvyšší soud nedospěl.
15. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že předchozí soudy ke všem specifikům posuzované trestní věci obviněného dostatečně přihlédly tím, že navzdory ukládanému souhrnnému trestu odnětí svobody mu tento byl stanoven ve formě, která není spojena s bezprostředním výkonem tohoto trestu, a tento mu byl ještě podmíněně odložen na zkušební dobu se současným vyslovením dohledu.
16. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky zjevně postrádají opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu