4 Tdo 684/2024

4 Tdo 684/2024-604

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání obviněné Ing. Evy Herkommerové, Ph.D., MBA, bytem Nerudova 792, 431 11 Jirkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2024 č. j. 6 To 9/2024-527, v trestní věci vedené Okresním soudem v Mostě pod sp. zn. 6 T 35/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. Evy Herkommerové, Ph.D., MBA, odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 8. 2023 č. j. 6 T 35/2022-490 byla obviněná Ing. Eva Herkommerová, Ph.D., MBA, (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou jednak přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

2. Za to jí byl podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest v počtu 150 (sto padesáti) denních sazeb v částce 500 Kč (pět set korun českých), tedy celkem 75 000 (sedmdesát pět tisíc korun českých). Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl současně uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního znalce na dobu 2 (dvou) roků.

3. Proti shora uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání, kterým napadla výrok o vině. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 2. 2024 č. j. 6 To 9/2024-527 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou jednak přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)], jednak přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)], kterých se dopustila tím, že

1) jako znalkyně jmenovaná rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem pro obor zdravotnictví, odvětví toxikologie, vědomě a v rozporu s poznatky z tohoto oboru, pro který znaleckou činnost vykonávala, ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení se trestní odpovědnosti, zhotovila dne 2. 1. 2020 v Jirkově na žádost M. L., pro jeho využití v trestním řízení, které bylo tehdy vedeno policejním orgánem Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Územní odbor Most, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPU-219482/TČ-2019-040871-RO, znalecký posudek č. 6448(698/19), v němž v rozporu s objektivně zjištěným stavem mimo jiné uvedla, že přípravky Bromhexin a Stopangin Spray užité M. L. velmi krátce před zastavením vozidla nepochybně ovlivnily výsledek obou dechových zkoušek, které v této souvislosti nemají žádnou vypovídající hodnotu, a je tedy víc než pravděpodobné, že hladina alkoholu v krvi jmenované byla nulová a jmenovaná neřídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu,

2) jako znalkyně jmenovaná rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem pro obor zdravotnictví, odvětví toxikologie, vědomě a v rozporu s poznatky z tohoto oboru, pro který znaleckou činnost vykonávala, ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení se trestní odpovědnosti, dne 8. 9. 2020 v době od 8:40 hodin do 10:25 hodin v budově Okresního soudu v Mostě během hlavního líčení konaného v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 T 62/2020 proti tehdy obžalované M. L., pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, přestože byla řádně poučena podle § 106 tr. ř., včetně poučení o trestních následcích křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, stvrdila jí podaný znalecký posudek ze dne 2. 1. 2020 č. 6448(698/19) v celém rozsahu, včetně jeho závěrů.

4. Za shora uvedené přečiny jí byl podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest v počtu 150 (sto padesáti) denních sazeb v částce 500 Kč (pět set korun českých), tedy celkem 75 000 (sedmdesát pět tisíc korun českých). Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl současně uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního znalce z oboru zdravotnická odvětví různá, specializace klinická biochemie na dobu 2 (dvou) let.

5. Tento rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění určující naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založeny na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./.

6. Obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve obšírně zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledek řízení a poté popsala podmínky dovolacího řízení i zvolené dovolací důvody. Za pilotní bod dovolání označila námitku porušení práva na spravedlivý proces a v jejím kontextu pak samostatnou otázku presumpce neviny. Zdůraznila judikaturu Ústavního soudu připomínající, že ani dovolání se nenachází mimo ústavní rámec spravedlivého procesu, a i v řízeních o mimořádných opravných prostředcích je třeba interpretovat právo v souladu s mezinárodními úmluvami na ochranu základních práv a svobod a toto prosazovat.

Dále proklamovala, že dovolání směřuje i vůči výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání vůči rozsudku soudu prvního stupně, jelikož i toto rozhodnutí trpí vadou podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť skutkový stav zjištěný soudy neobsahuje žádné důkazy prokazující spáchání trestného činu. Za nutné označila zopakovaní faktů, která byla podle jejího názoru ze strany soudů neřešena, případně opomíjena a ignorována, čímž následně došlo k nesprávnému právnímu posouzení.

Následně pak soudům vytkla svévolnou dezinterpretaci Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a rozsudku ESLP ve věci Helle vs. Finsko ze dne 19. 12. 1997 a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, které obsáhle odcitovala a uzavřela, že Krajský soud v Ústí nad Labem nedostál funkci odvolacího soudu v trestním řízení. Konstatovala, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. obsahující právní větu „tedy jako znalec podala nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek“ je nezákonné.

Tvrzenou nezákonnost spatřuje ve zmatečnosti citované právní věty, neboť ta uvádí všechny alternativy, kterými lze trestný čin spáchat. Avšak povinností orgánů činných v trestním řízení je specifikovat i právní větu tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou a byla zcela přiléhavá popsanému skutku. Tato vada však způsobila obviněné nemožnost řádné obhajoby, neboť nebylo postaveno najisto, jak se měla trestného činu dopustit. Skutkové větě modifikované odvolacím soudem pak vytkla formulace „v rozporu s poznatky z tohoto oboru“ a „ve snaze umožnit jiné osobě dosáhnout zbavení trestní odpovědnosti“.

K prvé z nich zdůraznila, že nespecifikuje, s jakými konkrétními poznatky z oboru byly její závěry v rozporu. Soudu vytkla, že se nezabýval otázkou řádnosti provedené dechové zkoušky, ačkoliv se jedná o základní předpoklad pro validní zkoumání a závěry. Tím ovšem soudy nedostály své povinnosti podle § 2 odst. 5 tr. ř., neboť podle jejího přesvědčení rozhodly ve vleku odsouzení M. L. Ani vysoký stupeň podezření totiž není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující rozhodnutí, k čemuž odkázala na závěry judikatury Ústavního soudu.

Zároveň považuje za nepřípustné, aby se v demokratickém právním státě soudy nevypořádaly s její obranou.

K druhé vytýkané formulaci ve skutkové větě uvedla, že v době zpracovávání znaleckého posudku byla věc vyřizována na Magistrátu města Most a nebyl dán ani předpoklad zahájení trestního stíhání proti zadavatelce znaleckého posudku. Zdůraznila, že není úkolem znalce hodnotit pravdivost sdělení kohokoliv, ale zpracovat sdělené a předložené informace. Následně vstupní údaje zrekapitulovala, včetně zdrojů, ze kterých při vypracování znaleckého posudku čerpala. S odkazem na odbornou literaturu uvedla, že k úplnému vymizení vlivu přípravku Stopangin na výsledné hodnoty alkoholu v dechu dochází nejdříve po 15 minutách od poslední aplikace přípravku.

Následně obšírně vysvětlila faktory ovlivňující výsledky měření, včetně rozdílu mezi měřením dechovým analyzátorem a krevní zkouškou a vlastní postup při vytváření závěrů. Poukázala především na čas provedených zkoušek od poslední aplikace přípravku udávané zadavatelkou, tedy 8 a 13 minut. Z těchto časových údajů pak dovodila, že výsledek byl ovlivněn užitím přípravku a za této situace měla být provedena krevní zkouška či třetí dechová zkouška s odstupem 15 minut, která by již, za předpokladu užití spreje s obsahem etanolu, musela být nepochybně nulová.

Za důležité považuje sdělení objednatelky znaleckého posudku, že nedošlo k ovlivnění centrální nervové soustavy požitím jí udávaných léků, z čehož vyvodila, že požití těchto přípravků nevytvořilo významnou hladinu alkoholu v krvi, která by jí jakkoliv ovlivnila při řízení motorového vozidla. Dále podotkla, že měření dechovým analyzátorem nebylo provedeno v souladu s metodickým pokynem (neprovedená stabilizace přístroje, 15 min po posledním požití alkoholu, rozestup mezi oběma měřeními, absence signálu GPS, žvýkačka v ústech řidičky) a spolehlivost a věrohodnost výsledku byla extrémně nízká, pokud je vůbec možno považovat výsledky za správné.

Ze všech vyjmenovaných pochybení dovolatelka vyvozuje, že dechové zkoušky neměly vypovídací hodnotu a byly neplatné. Obviněná vyhodnotila, že zadavatelka nebyla ovlivněna alkoholem na základě výpovědi řidičky popírající jeho požití. Navázala konstatováním, že pro stanovení objektivní hladiny alkoholu v krvi by byla rozhodná a jednoznačná forenzní toxikologie z krevního odběru, případně provedení třetí dechové zkoušky s odstupem 15 minut. Skutečnost, že nebyl dodržen postup při provádění dechových zkoušek, zapříčinila, že jejich výsledky nelze brát za validní a nelze hodnotit koncentraci alkoholu v krvi, pokud by se tam nacházel.

S tímto koresponduje i závěr Ing. Jaroslava Procházky, který u svého výslechu nebyl schopen přesně stanovit hladinu alkoholu v krvi. K návrhům na provedení dokazování připomněla konstantní judikaturu Ústavního soudu týkající se právě povinností soudů rozhodnout o těchto návrzích a své rozhodnutí odůvodnit. V nyní posuzovaném případě ovšem soudy na takové rozhodnutí rezignovaly s odůvodněním, že nemohou přinést nové poznatky, což podle názoru dovolatelky svědčí o naprosté ignoraci a neznalosti faktického stavu provádění jakéhokoliv odborného měření.

V případě, že této problematice orgány činné v trestním řízení nerozumí, mají přibrat konzultanta. Pro objektivizaci výsledků měření by bylo třeba provést simulaci shodných měření s verifikací odběrem krve. Obviněná se nemůže zbavit dojmu, že o jejím osudu již bylo rozhodnuto v řízení vedeném proti zadavatelce znaleckého posudku a měla být tedy souzena spolu s ní, a nikoliv v nynějším řízení, kde došlo k selekci důkazních prostředků. Poukázala na skutečnost, že nikdy nedošlo ke konfrontaci s ostatními znalci povolanými ve věci zadavatelky.

Znalci RNDr. Jiřímu Fišerovi vyčetla, že jeho posudek nemá náležitosti znaleckého posudku (nezadokumentovaný experiment, neúplná sdělení o časech měření bez setin sekundy, z nichž je patrno, že nešlo o rozestup 5 minut), což soudům uniklo. Znalecký posudek doc. Čabaly pak vůbec nezaznamenal nesprávnost realizovaného měření, překážky v ústech. Oba znalci přitom měli přístup ke spisu L., což bylo ovšem dovolatelce odepřeno a tento nebyl ani připojen. Z pohledu obviněné byly úvahy soudů vedeny odsuzujícím rozhodnutím ve věci zadavatelky, důkazní prostředky narušující a zpochybňující skutkové a právní závěry nebyly připuštěny a rozhodnutí z nich plynoucí jsou tedy nezákonná z důvodů extrémního rozporu mezi dokazováním a skutkovými zjištěními.

V těchto pochybeních spatřuje dovolatelka porušení práva vyjádřit se k provedeným důkazům, vyslýchat svědky proti sobě, spravedlivého procesu obecně s ohledem na nevypořádání se s důkazními návrhy. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku poukázala na podle svého názoru příznačná rozhodnutí týkající se presumpce neviny (nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2773/20, rozsudek ESLP Melich a Beck vs. Česká republika ze dne 24.

7. 2008), které obsáhle odcitovala. Zopakovala, že její osud byl zpečetěn již v řízení předcházejícím, když soudy obou stupňů raději zamítly důkazní prostředky ve zjevné obavě, že by skutečný stav věci vyšel najevo. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2024 č. j. 6 To 9/2024-527 i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 8. 2023 č. j. 6 T 35/2022-490, stejně jako všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením citovaných rozsudků, pozbyla podkladu.

Dále navrhla, aby dovolací soud přikázal Okresnímu soudu v Mostě věc znovu projednat a rozhodnout. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyjádřila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.

7. K podanému dovolání zaslal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení včetně jeho výsledku a argumentace obviněné konstatoval, že dovolání je doslovným opakováním její obhajoby uplatněné v předchozích fázích řízení, se kterou se již soudy náležitě vypořádaly. K tomu připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které ovlivnilo i podobu tohoto vyjádření, neboť státní zástupce považoval za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat argumenty rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se ztotožnil.

Podle jeho názoru nalezla obviněná odpovědi na své výhrady v přiléhavé argumentaci obsažené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů. Pouze stručně pak uvedl, že s velkou dávkou tolerance lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit výtky rozporující správnost skutkových zjištění a námitku opomenutých důkazů, avšak nelze jim přiznat opodstatnění. K rozsahu dokazování připomněl, že ten je dán toliko potřebou objasnit skutkový stav v nezbytné míře, což soudy respektovaly – žádný důkaz nepominuly, vyhodnotily vznesené návrhy na doplnění a jejich zamítnutí řádně zdůvodnily.

Státní zástupce tedy neshledal porušení práva na spravedlivý proces. Opodstatnění pak nepřiznal ani námitce rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. K té zopakoval, že obviněná ve svém znaleckém posudku uvedla jednoznačný závěr, že léčivé přípravky aplikované M. L. těsně před dechovou zkouškou ovlivnily její výsledek a je tedy více než pravděpodobné, že hladina alkoholu v krvi byla nulová. Tento znalecký posudek byl ovšem nepravdivý, neboť hodnoty naměřené při dechových zkouškách vyloučily pouhé požití jmenovaných léků, což potvrdily, respektive kategoricky vyloučili další tři znalci.

Tyto nepravdivé závěry pak dovolatelka stvrdila i u hlavního líčení. Vyvinit ji nemůže ani poukaz na neplatnost dechových zkoušek. Státní zástupce se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, tedy, že pokud obviněná měla za to, že posudek nelze pro takovou vadu vypracovat, měla toto odmítnout, případně mohla přibrat dalšího znalce či konzultanta. Pod druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze podle názoru státního zástupce podřadit toliko námitky vůči subjektivní stránce trestného činu spočívající v přesvědčení dovolatelky o nesprávnosti postupu při dechových zkouškách a ty, vytýkající soudům nesprávné posouzení motivace obviněné – umožnit M.

L. vyhnout se trestnímu stíhání. V této souvislosti připomněl, že podstatou trestního řízení je výlučně to, zda mohla na základě podkladů, které měla k dispozici, dospět k závěrům prezentovaným ve znaleckém posudku. To soudy vyřešily a uzavřely, že uvedla záměrně nepravdy. Ve shodě s odvolacím soudem státní zástupce připomněl zkušenosti dovolatelky jako znalkyně, díky kterým jí muselo být jasné, že daný skutkový stav zakládá vedení trestního řízení M. L. pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr.

zákoníku.

Stejně tak odmítl úvahy o uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť je toho názoru, že proti sobě nestojí dvě varianty průběhu skutkového děje. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

8. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opřela, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázala. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro

skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

12. Zároveň nebylo možné nezmínit, že dovolací námitky obviněné jsou zásadně shodné s těmi, které jí byly vznášeny již v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje totožné výhrady, které vznesla již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408).

Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací námitku.

A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Okresní soud v Mostě, tak Krajský soud v Ústí nad Labem se podstatou všech nyní vznesených námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Obviněná uvedla, že odvolací soud tyto závěry aplikoval nesprávně, ba přímo svévolně.

S tím se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Ani dovolatelkou citovaná pasáž rozsudku ESLP ve věci Helle vs. Finsko totiž nevylučuje, aby soud vyššího stupně ve vztahu k zásadním otázkám, které mu byly předloženy, v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na důvody, které ve svém rozhodnutí vyslovil před ním již soud nižšího stupně, pokud je pokládá za správné. Vyplývá to z jeho bodu 59, kde je uvedeno: „… pojem spravedlivého řízení vyžaduje, aby vnitrostátní soud, který svá rozhodnutí neodůvodnil podrobně, ať už začleněním důvodů soudu nižších nebo jinak, se skutečně zabýval zásadními otázkami, které byly předloženy jeho posouzení, a nikoliv aby bez dalšího potvrdil závěry, k nimž dospěl soud nižší instance.“.

V citovaném případě, ale i v nyní projednávané věci se soud danou otázkou zabýval a vysvětlil své stanovisko, byť i odkazem na konkrétní pasáž odůvodnění v rozhodnutí soudu předcházejícího stupně. Pokud tak učiní i soud dovolací, tak není takový postup v rozporu s postuláty spravedlivého procesu ani zmíněnou judikaturou, neboť jsou tím vypořádány konkrétní otázky, respektive argumenty, a to přezkoumatelným způsobem.

13. Povšechně je nutno konstatovat, že všechny námitky obviněné fakticky napadly zjištěný skutkový stav věci a obecně je tedy bylo možno podřadit toliko pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu obviněná nepředložila žádnou konkrétní argumentaci, ke které by se mohl Nejvyšší soud jakkoliv relevantně vyjádřit. Z toho důvodu se omezil toliko na konstatování, že právní kvalifikaci odvolacího soudu shledal zcela přiléhavou soudy zjištěnému skutkovému stavu věci (o kterém bude blíže pojednáno níže).

14. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem obviněné, že by usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. trpělo vadou zmatečnosti. Je sice pravou, že policejní orgán uvedl v právní větě tohoto rozhodnutí všechny alternativy, kterými lze daný trestný čin naplnit, avšak tím v žádném případě nezasáhl do práv dovolatelky. Na usnesení o zahájení trestního stíhání nelze klást stejné požadavky jako na soudní rozsudek. Je třeba vzít v úvahu povahu této fáze trestního řízení, kdy je úkolem policejního orgánu objasnit trestnou činnost především po skutkové stránce. Za situace, kdy obviněné bylo známo, pro jaký trestný čin je stíhaná a byly jí známy i skutkové okolnosti, pro které budou policejním orgánem shromažďovány podklady, jí nic nebránilo v tom řádně se hájit, přednášet tvrzení a k jejich prokázání předkládat či navrhovat důkazy, kterými by obhájila řádnost a správnost svého znaleckého posudku. Koneckonců právní posouzení věci je úkolem soudů. K tomu lze doplnit, že ani v případě, kdy soud v meritorním rozhodnutí zahrnul do právní věty všechny alternativy spáchání trestného činu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se nejedná o dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 5 Tdo 751/2022). Tím spíše tedy nelze takové pochybení spatřovat v rozhodnutí, kterým se trestní stíhání zahajuje a je zřejmé, že v rámci konaného vyšetřování bude pokračovat objasňování všech skutkových okolností. Podrobně se s touto námitkou vypořádal odvolací soud, na jehož odůvodnění (bod 21) lze bezezbytku odkázat. Zároveň nelze souhlasit ani s tvrzením obviněné, že nebylo postaveno na jisto, jak se měla trestného činu dopustit, neboť toto je vyjádřeno ve skutkové větě rozsudku a nikoli v jeho větě právní. Vznesená námitka tudíž postrádá logiku a nezbylo než ji kategoricky odmítnout. Současně nebylo shledáno, že by obviněné byla odepřena práva vyplývající z tzv. formální obhajoby (zvolit si obhájce, radit se s ním, účast při úkonem, klást otázky svědkům, prostudovat spis, vyjadřovat se k důkazům), a to v žádné fázi trestního řízení vedeného proti její osobě.

15. V rámci skutkových zjištění se obviněná ohradila také proti dvěma slovním spojením užitým ve výroku rozsudku s tím, že tyto nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Obrat „v rozporu s poznatky tohoto oboru“ nebyl podle jejího názoru dostatečně specifikován. S tímto závěrem nemohl Nejvyšší soud souhlasit, neboť z dokazování a současně i z vyjádření samotné obviněné vyplynulo, že v případě, kdy by alkohol byl obsažen toliko v dutině ústní a dechu zkoumané osoby, byl by dechovými detektory změřen bezprostředně po jeho aplikaci a vymizel by po 15 min.

Z toho je i prostou úvahou zřejmé, že křivka poklesu by musela být značně strmá, což potvrdili i přizvaní znalci. To ovšem neodpovídalo zkoumané situaci, kdy změna výsledků měření byla v třetinovém čase toliko v řádu setin promile (z 1,8 v osmé minutě po aplikaci na 1,75 ve třinácté minutě po aplikaci). Právě v rozporu s tímto stěžejním závěrem ovšem obviněná dovodila, že hladina v krvi zkoumané byla nulová. Její obhajoba poukazující na to, že tímto výrazem číselně vyjádřila nevalidnost provedeného měření nemůže obstát.

Pokud by skutečně dospěla k závěrům, že podklady z měření nejsou pro účely zkoumání použitelné, měla odmítnout znalecký posudek vypracovat (obdobně lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 21 a soudu druhého stupně v bodě 8). To ovšem obviněná neučinila. Naopak prohlásila v písemném vyhotovení, které stvrdila i při svém výslechu u hlavního líčení, že hladina alkoholu v krvi zkoumané osoby byla nulová. Tím se ovšem zpronevěřila všem odborným poznatkům, které sama konstatovala (rychlost odbourávání alkoholu v ústní dutině nedotovaný obsahem alkoholu v krvi).

Její obhajobu tak lze označit za zcela účelovou a nutno říct, že i přepjatě formalistickou – obviněná například vytkla policejnímu orgánu, že nedodržel rozestup mezi jednotlivými měřeními (rozdíl do minuty), aniž by jakkoliv vysvětlila, že i přesto byla naměřena hladina alkoholu v krvi 1,8 a 1,75 promile, tedy pokles zcela minimální. Dovolatelka zdůraznila i tu okolnost, že jí bylo zadavatelkou sděleno, že alkohol nepožila a z této informace vycházela. Je pochopitelné, že znalci musí při svém zkoumání často vycházet i ze sdělení účastných osob, avšak bezpochyby není zcela běžné a ani žádoucí, aby takovéto subjektivní výpovědi, zejména za situace, kdy má vypovídající osoba zájem na konkrétním závěru znaleckého posudku, převážila nad objektivními, dokonce měřitelnými údaji.

Z toho vyplývá, že obviněná zcela ignorovala účel znaleckého zkoumání (získání objektivních odborných informací) a vlastní odbornou znaleckou činnost tak zcela degradovala. Není tudíž pochyb, že závěry dovolatelky byly v rozporu s poznatky předmětného oboru a její námitce tak nelze přiznat opodstatnění.

16. Se shora uvedenou problematikou dechové zkoušky souvisí úzce i další z obhajovacích námitek obviněné, a to výhrady vůči jejímu provedení. Podle jejího názoru tato nebyla vůbec platná a její výsledky tak nemohly být validními podklady zkoumání. Jak však již bylo zmíněno výše, pokud by obviněná skutečně měla tyto pochybnosti, neměla vůbec znalecký úkol přijmout a měla informovat zadavatelku, že není možné dospět z těchto podkladů k jakýmkoliv věrohodným závěrům. Obviněná přesto znalecký posudek vypracovala, a to v rozporu s odbornými poznatky, kterými bezpochyby disponovala.

Nynější obhajobu zpochybňující správnost provedení dechové zkoušky s ohledem na nepřesnost časových rozmezí v řádu sekund, nelze jinak než označit za absurdní. I laikovi je zřejmé, že pokud za dobu 6 minut klesla hladina alkoholu v krvi z 1,8 na 1,75 promile, pak by za další 2 minuty došlo těžko k poklesu na nulovou úroveň. Zároveň pro podstatu nyní stíhaného skutku je správnost provedení dechové zkoušky toliko marginální otázkou, neboť rozhodné je, že obviněná na základě jí předložených podkladů vypracovala znalecký posudek, k jehož závěrům ovšem nemohla objektivně z předložených údajů dospět.

Její závěry tedy odporovaly všem odborným poznatkům a realitě – byly tedy nepravdivé. Je zcela irelevantní, zda by výsledky měření byly bývaly při správném měření nepatrně jiné, neboť obviněná s naměřenými hodnotami pracovala, vycházela z nich a dospěla k nepravdivým závěrům. Představa, že zpochybněním vstupních údajů bude eliminováno i stíhané jednání obviněné, je lichá. Obviněné není kladeno za vinu, že dospěla ke konkrétnímu závěru, ale že tento je absolutně nepravdivý, respektive nemá oporu v žádném odborném poznatku a způsobu zpracování objektivních podkladů.

Pokud pak obviněná obsáhle vysvětlovala, za jakých okolností mohlo dojít k takovému zkreslení výsledků dechové zkoušky, pak tyto byly opakovaně a poměrně snadno vyvráceny jak provedenými znaleckými posudky (v podrobnostech bod 7 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího), tak i za použití obecné logiky, která při soudním rozhodování má svoji nespornou úlohu. Tato argumentace dovolatelky pak byla ve své podstatě spíše obhajobou samotné zadavatelky posudku, než že by měla faktický vliv na skutková zjištění učiněná v nyní posuzované věci.

Proto ani výtkám spojeným s prováděním dechové zkoušky nebylo možné přiznat opodstatnění.

17. Dovolatelka kromě výše uvedeného zmínila i zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo, a soudům vytkla, že se nikterak nevypořádaly s argumentací, jež vyznívala v její prospěch. Obviněná tuto výhradu blíže nespecifikovala, ale zřejmě měla na mysli rozsáhlou polemiku a modifikaci podmínek, za kterých jsou podle jejího názoru jí tvrzené závěry správné. Soudy obou stupňů se skutečně těmito argumenty nikterak blíže nezabývaly, což jim ale vytýkat nelze. Tvrzení obviněné nemění nic na situaci a učiněném závěru, že z odborného hlediska nebylo možné, aby výsledky dechové zkoušky odpovídaly aplikaci léčivých přípravků proti nachlazení, jak potvrdily a přesvědčivě odůvodnily tři další znalci (bod 7, 8, 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jde tudíž o pouhý pokus dovolatelky zmást orgány činné v trestním řízení včetně soudů a navodit zde situaci, jako by zde existovala ještě nějaká jiná verze případu, rovnocenná té, z níž v konečném výsledku soudy vycházely. Tak to ale není. K žádné jiné takové věrohodné verzi dospět nebylo nutné ale ani možné, jelikož nekoresponduje s důkazy, které byly ve věci provedeny, ale je tomu právě naopak. Této obecné námitce tudíž také nemohl být přiznán význam, který by byl způsobilý založit věcný dovolací přezkum.

18. Obdobně nebylo případné přiznat opodstatnění ani námitce popírající závěr, že obviněná vše činila „ve snaze umožnit jiné osobě zbavení trestní odpovědnosti“. Tvrzený rozpor obviněná spatřovala v tom, že v době, kdy jí byly předávány podklady k zpracování znaleckého posudku, vyřizoval věc Magistrát města Most, a nikoliv policejní orgán. Předně se jeví vhodným připomenout, že ani skutečnost, že by chtěla vyvinit osobu z následků její odpovědnosti za přestupek, by nebyla překážkou pro trestní postih dovolatelky za podání nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek 2) ve výroku odsuzujícího rozsudku pak již nevyvolává pochybnosti vůbec, neboť obviněná svůj znalecký posudek stvrdila při hlavním líčení konaném v rámci trestního stíhání M. L. Tyto výhrady tak byly důvodně shledány lichými, neboť jak správně poukázal Krajský soud v Ústí nad Labem v bodě 23 odůvodnění svého rozhodnutí, obviněná byla zkušenou znalkyní, která vypracovala několik tisíc znaleckých posudků. Tudíž jí muselo být zřejmé, že změřená koncentrace 1,8 respektive 1,75 promile v krvi zkoumané osoby, bude předmětem trestního řízení.

19. Další výhrada, kterou obviněná vůči postupu soudů nižších stupňů vznesla, byla námitka tzv. opomenutých důkazů. Měla za to, že jí vznesené důkazní návrhy (doplnění znaleckého posudku Ing. Procházky, výslech znalců doc. Čabaly a RNDr. Fišera, závazný pokyn policejního prezidia ze dne 4. 12. 2009, kterým se upravuje postup při měření dechovým analyzátorem, pracovní postup č. 114/NP-C008-08 metodika měření alkoholu v dechu ČMI, sdělení informací o vyjádření k odborným otázkám ČMI) byly zamítnuty, aniž by takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno.

Obviněná současně vyčetla soudům naprostou ignoraci a neznalost faktického stavu provádění jakéhokoliv odborného měření a nepřizvání odborníka k vysvětlení těchto otázek. Předně je nutno takové hodnocení obviněné kategoricky odmítnout, neboť soudy si opatřily znalecké posudky 3 znalců, které soudům problematiku měření a z nich odvozených odborných závěrů dostatečně objasnily. Například znalec RNDr. Jiří Fišer, CSc., použil totožné podklady i poznatky z experimentálních měření a výsledků z dalších soudně-lékařských pracovišť, se kterými operovala i obviněná.

Dospěl však ke zcela odlišnému závěru. Soudní znalec Ing. Jaroslav Procházka pak jasně konstatoval, že není rozhodné, zda dechová zkouška odpovídala přesným procesním postupům, nýbrž to, že i po 15 minutách po tvrzeném užití léků se hladina alkoholu pohybovala okolo 2 promile. Není tedy pravdou, že by soudy rezignovaly na odborná posouzení obviněnou vznesených otázek. V tomto ohledu stačí pouze na jejich závěry odkázat – body 7–9 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7 a 22 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.

20. Dále je nutno uvést, že obviněná vznesla řadu návrhů na provedení podle ní důležitých důkazů (závazný pokyn policejního prezidia ze dne 4. 12. 2009, kterým se upravuje postup při měření dechovým analyzátorem, pracovní postup č. 114/NP-C008-08 metodika měření alkoholu v dechu ČMI, sdělení informací o vyjádření k odborným otázkám ČMI), které ovšem měly sledovat prokázání nesprávnosti postupu policejního orgánu při samotném měření či polemiku se znalci. Obviněná se rozhodla ignorovat podstatu stíhaného jednání (podání nepravdivého posudku v rozporu s odbornými poznatky) a snažila se odvést pozornost k marginálním otázkám, což ale soudy po právu odmítly akceptovat. Již soud prvního stupně v bodě 23 odůvodnění svého rozsudku zcela pregnantně uvedl, že předmětem tohoto řízení není posouzení správnosti postupu policejního orgánu, ale obviněné. K totožnému závěru pak dospěl i soud odvolací v bodě 25 odůvodnění svého rozhodnutí. Ani Nejvyšší soud nemá, co by k tomuto doplnil. Opakovaně i na tomto místě zdůrazňuje, že podstatou stíhaného jednání je, že obviněná z podkladů, které měla k dispozici, vyvodila závěry, jež odporovaly veškerým odborným poznatkům, a tedy vypracovala nepravdivý znalecký posudek. Otázka, zda byly naměřené hodnoty správně zjištěny do naprostých detailů, nebyla pro posouzení viny obviněné podstatná, neboť obviněná v postavení znalkyně s nimi bez jakéhokoli zaváhání operovala a na základě svých vlastních úvah a hodnocení dospěla k závěrům, které v žádném případě neodpovídaly realitě.

21. K návrhům na doplnění dokazování doplněním znaleckého posudku a výslechu znalců, respektive na konfrontaci, lze souhrnně konstatovat, že i tyto byly shledány nadbytečnými zcela opodstatněně. Dovolací argumentace obviněné navíc postrádá konkretizaci toho, jaký účel by měly navrhované důkazy sledovat, respektive, co by měly prokázat. Pokud jde o navrhovanou konfrontaci se znalci, tak k tomuto návrhu lze uvést, že se nejedná o zákonem předvídaný způsob dokazování. Účelem ustanovení § 104a tr. ř. je zjednodušeně řečeno postavit tváří v tvář osoby, které byly účastny nějakého jednání či události, aby zde uvedly své verze výpovědí a případně na ně vzájemně reagovaly. Účelem takového postupu je potřeba odstranění rozporů v těchto jejich svědeckých výpovědích. V nyní posuzovaném případě je ovšem situace jiná, neboť procesní postavení znalců nelze zaměňovat s postavením svědků nebo dokonce obviněných. Znalci totiž nevypovídají o okolnostech, jichž byli účastni a které vnímali svými smysly, ale poskytují objasnění odborných otázek. Konfrontace s nimi, jak si ji zřejmě představovala obviněná, v daném případě nepřipadala v úvahu. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že obviněné rozhodně nic nebránilo vyjádřit se k závěrům znalců v rámci hlavního líčení, což i učinila. V případě znalce Ing. Jaroslava Procházky pak tomuto kladla i dotazy, takže své výhrady či názory v uvedeném směru mohla plně uplatnit.

22. Výhrady ke znaleckým posudkům RNDr. Jiřího Fišera, CSc., a doc. RNDr. Radomíra Čabaly, Dr., nelze vnímat jinak, než jako polemiku s obsahem těchto důkazů snažící se je diskvalifikovat. Obviněná tak činila opět poukazem na marginální otázky (výčitka nesprávnosti časových údajů z důvodu nezohlednění setin vteřiny a tím pádem rozdílu 30 s, nezohlednění nesprávnosti měření dechové zkoušky). Ve vztahu k posudku RNDr. Jiřího Fišera, CSc., i poukazem na absenci zákonných náležitostí, aniž by tyto jakkoli konkretizovala.

V tomto ohledu tedy nelze těmto výhradám přiznat dovolací relevanci. Návrh na doplnění znaleckého posudku Ing. Jaroslava Procházky označil již nalézací soud za nadbytečný, přičemž Nejvyšší soud tomuto závěru přisvědčil. Dovolatelka požadovala odborné vyjádření znalce stran toho, zda byla dodržena pravidla provádění dechové zkoušky. Tato okolnost ovšem nehraje v nyní posuzovaném případě žádnou zásadní roli, jak bylo opakovaně uvedeno a podrobněji odůvodněno již v bodě 16 tohoto usnesení. Zároveň znalec již tyto dotazy zodpověděl při svém výslechu a uvedl ve shodě s odvolacím soudem, že pro něj (pro posouzení položených otázek) toto nebylo rozhodné.

K námitce absence výslechu znalců RNDr. Jiřího Fišera, CSc., a doc. RNDr. Radomíra Čabaly, Dr., Nejvyšší soud konstatuje, že tito vystupovali v řízení vedeném proti M. L., kde své závěry potvrdili a jejich znalecké posudky byly v nyní zkoumaném řízení přečteny jako listinný důkaz. Svým obsahem plně podpořily odborné závěry znaleckého zkoumání provedeného Ing. Jaroslavem Procházkou. V podstatné otázce, zda bylo možné vyvodit obviněnou přijatý závěr o nulové hladině alkoholu v krvi zkoumané osoby, se totiž vyjádřily zcela shodně a kategoricky odmítavě.

Jejich výslech by tak do věci nemohl vnést žádné nové informace, které by již nebyly soudu známy.

23. Dovolatelka dále předložila soudu tezi týkající se jejího odsouzení fakticky již v řízení vedeném s M. L., aniž by se však mohla vyjádřit k tam provedeným důkazům. Ani této výtce nebylo možné přisvědčit. Podstata stíhaného jednání obou žen je zcela odlišná a jediné, co je spojuje je to, že obviněná se trestného činu dopustila právě vypracováním nepravdivého znaleckého posudku na zadání M. L. Jediné důkazy, které byly v nyní posuzované věci relevantní byly proto ty, které mohly potvrdit nebo vyvrátit pravdivost závěrů, ke kterým dospěla – tedy znalecké posudky dalších znalců. V tomto případě se jednalo o znalecké posudky RNDr. Jiřího Fišera, CSc., a doc. RNDr. Radomíra Čabaly, Dr., které byly v nyní přezkoumávaném řízení provedeny jako listinné důkazy. Další okolnosti zjišťované ve vztahu ke skutku, kterého se dopustila M. L., jsou irelevantní. Nelze přisvědčit obviněné, že by byla jakkoli zkrácena na svých právech, neboť byly provedeny veškeré důkazy související se skutkem, který jí byl kladen za vinu. Skutečnost, že obviněná vystavěla svoji obhajovací verzi výhradně na tom, že ji spojila i s případem M. L., přičemž se snažila zpochybňovat validitu důkazů a jejich hodnocení v trestní věci posledně jmenované, se sice dá pochopit, ale v žádném případě to neznamená, že soudní orgány jsou povinny na takovouto taktiku přistoupit. Veškerou tuto polemiku proto dovolací senát odmítl akceptovat.

24. Obviněná věnovala v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku velký prostor citacím judikatury související s právem na spravedlivý proces, aniž by však tyto závěry dokázala přiléhavě aplikovat na vlastní situaci. Jak bylo shora uvedeno, v postupu soudů nebylo shledáno žádných pochybení, naopak zejména soud nalézací postupoval plně v souladu s trestním řádem – provedl důkazy v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci, ve prospěch i v neprospěch obviněné (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a tyto hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Z tohoto procesu vzešlá skutková zjištění pak byla přiléhavě právně kvalifikována. V průběhu řízení byla zachována všechna práva obviněné včetně toho na řádnou obhajobu, zejména účastnit se úkonů, klást otázky, vyjadřovat se k důkazům, vznášet důkazní návrhy, radit se s obhájcem. Jak bylo uvedeno shora, soudy provedly komplexní dokazování ke všem rozhodným skutkovým zjištěním, přičemž obviněná v průběhu tohoto trestního řízení mohla plně využít a také využívala všech svých obhajovacích práv. Nejvyšší soud nepovažuje za účelné polemizovat s každým judikátem citovaným obšírně dovolatelkou, neboť tyto často proklamují toliko obecné postuláty a na danou věc dopadají značně abstraktně. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal, že by v řízení došlo k újmě na právech obviněné, naopak má za to, že soudy postupovaly plně v souladu se svými povinnostmi stanovenými zákonem, maje na paměti i základní práva obviněné chráněné ústavními předpisy a mezinárodními úmluvami.

25. Na základě všech výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněné E. H., v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jí vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a ve zbylé části pak zjevně postrádaly opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu