4 Tdo 696/2025-570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání obviněného M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 6 To 10/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 72/2024, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 6 To 10/2025 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 24 T 72/2024.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 24 T 72/2024, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 15. 7. 2023 v čase okolo 16:57 hodin řídil osobní motorové vozidlo Opel Meriva 1.4, RZ XY, v obci XY, jel po pozemní komunikaci č. XY ve směru od XY na XY, kde u domu č. p. XY s vozidlem vyjel vpravo na asfaltovou plochu před domem, kde započal otáčení se svým vozidlem do opačného směru couváním, načež se po dobu přesahující 5 sekund v jízdním pruhu směrem na XY otáčel svým vozidlem zpět směrem na obec XY a přejížděl přitom jízdní pruh směrem na obec XY a vodorovné dopravní značení V13 „Šikmé rovnoběžné čáry“, v té době z jeho levé strany po téže hlavní komunikaci původně v témže směru nejméně 3 sekundy před střetem viditelně přijížděl rychlostí 175 km/h poškozený motocyklista K. K., jako řidič motocyklu KTM 890, RZ XY, MPZ D, ve směru na XY, jehož jízdní dráhu svým manévrem zahradil, následně došlo ke střetu obou vozidel a to přední částí motocyklu do levého boku vozidla Opel Meriva, při středu pozemní komunikace,
načež poškozený motocyklista byl z místa dopravní nehody transportován letecky do nemocnice na traumatologické oddělení Ústí nad Labem, utrpěl mnohočetná poranění kostry a orgánů dutiny lební, hrudní a končetin, včetně krční a hrudní páteře, v důsledku čehož byl pak dlouhodobě upoután na lůžko po dopravní nehodě, a dne 28. 9. 2023 na oddělení následné intenzivní péče Nemocnice Neratovice na následky dopravní nehody zemřel, řidič P. ani jeho spolujezdkyně E. P., neutrpěli v důsledku dopravní nehody žádná zranění,
čímž způsobil škodu vzniklou vynaložením nákladů hrazené péče na pojištěnce K. K., a to Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 471 14 975, která dosud škodu nevyčíslila,
přičemž poškozený K. K. svým jednáním porušil povinnost uloženou mu podle § 4 písm. a), b), § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů,
a tímto svým jednáním porušil povinnost uloženou mu podle § 4 písm. a), b), a zejména § 4 písm. c) ve spojení s přílohou č. 8 k vyhlášce č. 294/2015 Sb., bod 7 a § 24 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 4 a § 22 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v čemž je spatřováno 50 % zavinění obžalovaného.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 75 denních sazeb, kdy denní sazba činila 800 Kč, tedy celkem 60 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 4 let.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 24 T 72/2024, podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 6 To 10/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 15. 7. 2023 v čase okolo 16:57 hodin řídil osobní motorové vozidlo Opel Meriva 1.4, RZ XY, v obci XY, jel po pozemní komunikaci č. XY ve směru od XY na XY, kde u domu č. p. XY s vozidlem vyjel vpravo na asfaltovou plochu před domem, kde započal otáčení se svým vozidlem do opačného směru couváním, načež se po dobu přesahující 5 sekund v jízdním pruhu směrem na XY otáčel svým vozidlem zpět směrem na obec XY a přejížděl přitom jízdní pruh směrem na obec XY a vodorovné dopravní značení V13 „Šikmé rovnoběžné čáry“, v té době z jeho levé strany po téže hlavní komunikaci původně v témže směru nejméně 3 sekundy před střetem viditelně přijížděl rychlostí 175 km/h poškozený motocyklista K. K., jako řidič motocyklu KTM 890, s namontovanou tabulkou registrační značky XY, mezinárodní poznávací značka D, ve směru na XY, jehož jízdní dráhu svým manévrem zahradil, následně došlo ke střetu obou vozidel, a to přední částí motocyklu do levého boku vozidla Opel Meriva, při středu pozemní komunikace,
načež poškozený motocyklista byl z místa dopravní nehody transportován letecky do nemocnice na traumatologické oddělení Ústí nad Labem, utrpěl mnohočetná poranění kostry a orgánů dutiny lební, hrudní a končetin, včetně krční a hrudní páteře, v důsledku čehož byl pak dlouhodobě upoután na lůžko po dopravní nehodě, a dne 28. 9. 2023 na oddělení následné intenzivní péče Nemocnice Neratovice na následky dopravní nehody zemřel,
přičemž obžalovaný svým jednáním porušil povinnost uloženou mu podle § 4 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve spojení s přílohou č. 8 k vyhlášce č. 294/2015 Sb., bod 7, a podle § 24 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 4 a § 22 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu,
a poškozený K. K. svým jednáním porušil povinnost uloženou mu podle § 4 písm. a), b), § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, v čemž je spatřováno 50 % zavinění obžalovaného a 50 % zavinění poškozeného.
4. Následně obviněnému uložil za tento přečin podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 let.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 6 To 10/2025, podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Obviněný svou dovolací argumentaci rozdělil do čtyř částí. V části 1) svého dovolání dovolatel namítá, že se svým vozidlem neotáčel, nýbrž že z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na komunikaci vjížděl. Proto se nedopustil porušení zákazu vjezdu na vodorovnou dopravní značku (resp. dopravní značení v13 – šikmé rovnoběžné čáry), když vjezd na toto vodorovné dopravní značení je z místa ležícího mimo pozemní komunikaci přípustný; tudíž směl přejet zde umístěné vodorovné dopravní značení.
7. V části 2) nesouhlasí dovolatel s tím, že oba soudy dovodily jeho neopatrnost z toho, že se s vozidlem „otáčel“ příliš dlouho. Jakékoli závěry, skutková a právní zjištění soudu o dlouhodobém zahrazení jízdního pruhu dovolatelem, a to snad po dobu delší než 5 sekund, nemají dokonce vůbec oporu v provedeném dokazování. Rovněž nemá oporu v dokazování odvolacím soudem vyslovený závěr, že se dovolatel před započetím manévru zpětného vjetí na komunikaci nepodíval vlevo. Takový závěr neodpovídá jak výpovědi dovolatele, tak jeho počínání při najetí vozidla do jízdního pruhu, couvání a uvedení vozidla do konečně polohy před rozjezdem, které mu umožňovalo dobrý výhled oběma směry.
8. V části 3) dovolání namítá nesprávné dovození odpovědnosti účastníků střetu poměrem 50 % a 50 %. V této souvislosti uvedl, že z hlediska dovození trestní odpovědnosti jsou nejvýznamnější zjištění týkající se toho kdo, zda vůbec a jak významně, porušil při dotčené kolizní situaci pravidla silničního provozu. Soudy dovodily shodné, tedy poloviční zavinění obou účastníků na dopravní nehodě. Dovolatel dále uvedl, že prováděl manévr, který možná nebyl zcela obvyklý, místo k němu nemuselo být za všech okolností vhodné, avšak pokud by v době a místě jeho provádění nebyl v provozu účastník, který bezprecedentním způsobem porušuje dopravní předpisy jízdou v obci rychlostí 175 km/hod., k žádné kolizní situaci s běžnými účastníky v provozu by nedošlo a dojít nemohlo. Naopak poškozený motocyklista K. se jízdou předcházející kolizi pohyboval způsobem, kterým vyloučil možnost svojí reakce na jakoukoli událost v provozu a vyloučil možnost včasné reakce na jeho způsob jízdy i všem ostatním účastníkům provozu, ať by se jednalo o vozidlo vjíždějící na komunikaci z vedlejší silnice či z místa ležícího mimo komunikaci (např. na křižovatkách před místem střetu či za ním). Hodnocení poměru zavinění nehodového děje chováním účastníků nehody poměrem 50 % na 50 %, je proto zjevně nesprávným právním hodnocením.
9. V části 4) dovolatel uvedl, že odvolací soud nepřikládá váhu principu omezené důvěry v dopravě. V kontextu principu omezené důvěry v dopravě lze však konstatovat, že i pokud by dovolatel skutečně mohl spatřil motocyklistu v jízdním pruhu, přibližujícího se k místu střetu cca 3 vteřiny před střetem (nebo i 5 vteřin před střetem), tedy v podstatě před začátkem svého skutečného rozjíždění, nikdy nemohl předpokládat, že se tento motocyklista pohybuje rychlostí o 250 % přesahující rychlost v místě povolenou.
10. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a k bodu 1) dovolání, v němž dovolatel namítal, že se svým vozidlem neotáčel, nýbrž že z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na komunikaci vjížděl, uvedl, že pokud by měly být v trestním řízení pojmy „otáčení“ a „vjíždění na pozemní komunikaci“ vymezeny, mělo by se tak stát z pohledu toho, co je obviněný řidič v daném místě a času povinen a schopen posoudit. Proto považuje za nepřiléhavé úvahy odvolacího soudu v bodu 20 odůvodnění jeho rozhodnutí založené na zjištění, který pozemek je zapsán v katastru nemovitostí jako pozemek silniční. Podle státního zástupce se z tohoto pohledu jízdní manévr dovolatele jeví více jako vjíždění na pozemní komunikaci podle § 23 ZSP než jako otáčení podle § 24 ZSP. Dovolatel v této části dovolání důvodně nesouhlasí se soudy podaným výkladem pojmu otáčení podle § 24 ZSP a vjíždění na pozemní komunikaci podle § 23 ZSP. Z hlediska dovolání se jedná o nesouhlas s jiným hmotněprávním posouzením ve smyslu druhé varianty dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tuto námitku považuje za důvodnou.
12. V části 2) svého dovolání nesouhlasí dovolatel s tím, že oba soudy dovodily jeho neopatrnost z toho, že se s vozidlem „otáčel“ příliš dlouho. Také zde s dovolatelem souhlasí, neboť úvaha soudů je zjevně založena na tom, že jízdní manévr je tím nebezpečnější, čím déle trvá. V praktickém silničním provozu i v judikatuře se však uplatňuje pravidlo opačné. Pokud měl tento manévr více znaků vjíždění na pozemní komunikaci a pokud takové vjíždění nebylo zakázané vodorovným dopravním značením, mohlo dovolatelovo zavinění vzejít z porušení povinností podle § 23 ZSP. Tím se otevírá prostor pro užití oběma soudy dosud odmítané judikatury ke spoluzavinění poškozeného, který výrazně překročil povolenou rychlost jízdy.
13. K dovolatelem zdůrazněné otázce, jaký vliv na právní posouzení skutku má, pokud řidič motocyklu překročil povolenou rychlost až o 250 %, poukázal státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu. Vymezil tři skupiny případů. V první skupině jede řidič A na hlavní silnici rychlostí nižší, stejnou nebo nanejvýš o 30 % vyšší, než je rychlost v daném místě povolená. V takovém případě je dominantním viníkem nehody řidič B, kdy řidič A nenese žádné trestně relevantní zavinění, nelze proto uvažovat o jeho spoluzavinění, které by jinak mohlo vyloučit u řidiče B znak „porušení důležité povinnosti“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022). Ve druhé skupině případů překročí řidič A na hlavní silnici povolenou rychlost jízdy o více než 30 %, avšak méně než o 60 %. V takovém případě nesou zavinění řidiči A i B, a to v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolností případu. Na straně řidiče A ani B zpravidla nelze dovozovat porušení důležité povinnosti (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Ve třetí skupině případů překročí řidič A rychlost jízdy na hlavní silnici o 60 % a více. V takovém případě se zpravidla stává výlučným viníkem nehody a škodlivého následku. Na straně řidiče B, který mu nedal přednost, již zpravidla nelze dovodit trestně významné zavinění – jeho spoluzavinění je nepatrné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, či ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Ze shora nastíněných skutkových zjištění soudů je zřejmé, že poškozený motocyklista překročil povolenou rychlost způsobem, který se vymyká i citované judikatuře Nejvyššího soudu – o 250 %.
14. Dále uvedl, že dovolatel důvodně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022. V judikované věci bylo nesporné, že přednost měl poškozený motocyklista (řidič A jedoucí mimo obec rychlostí 150 km/h). Totéž je nesporné i ve věci dovolatele – i zde měl přednost poškozený (řidič A jedoucí v obci rychlostí 175 km/h). Podstatou judikátu bylo právní posouzení míry zavinění takového řidiče, který překročením povolené rychlosti znesnadnil dání přednosti ze strany obviněného řidiče B. Totožná otázka měla být vyřešena ve věci dovolatele. Ať již dovolatel učinil jízdní manévr spočívající v otáčení (jak shledaly soudy) nebo spočívající ve vjíždění na pozemní komunikaci (jak je patrno z pohybů vozidla podle znaleckého posudku), je zřejmé, že tak učinil takovým způsobem, kterým z předmětného směru nemohlo dojít k žádné hrozbě střetu až do rychlosti přijíždějícího vozidla 105 (bez reakce) až 130 km/h (při brzdění), jak podrobně rozvádí znalec ve svém posudku.
15. Odvolací soud považuje takovou opatrnost poškozeného za nedostatečnou. Z uvedené argumentace odvolacího soudu plyne, že dovolatel měl porušit důvěru poškozeného, že ostatní řidiči budou včas rozpoznávat, že poškozený motocyklista jede v obci rychlostí natolik vysokou, že při ní již v podstatě není schopen reagovat na ostatní účastníky provozu. A že poškozený směl tedy důvěřovat tomu, že ostatní řidiči takový stav věci včas rozpoznají a přizpůsobí mu své chování – zejména že mu k bezpečnému průjezdu vyklidí daleký koridor jízdy. Takovou argumentaci považuje za rozpornou s uvedenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž nese odpovědnost za své úmyslné hazardní jednání především osoba, která takto hazardně jedná. Nikoliv osoby na takovém hazardu nezúčastněné.
16. Vyslovil souhlas s dovolatelem i v tom, že i kdyby snad dovolatel svým jízdním manévrem porušil soudy tvrzený zákaz otáčení, i pak by rozhodnou příčinou škodlivého následku zůstalo jednání poškozeného. Vzhledem k míře překročení povolené rychlosti poškozeným a vysoké časové rezervy dovolatele k provedení zamýšleného jízdního manévru zavinění poškozeného i v této dovolateli méně příznivé situaci považuje za zcela dominantní – v podstatě za výlučné.
17. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky obviněného, že se nejednalo o otáčení, ale že z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na komunikaci vjížděl a tedy směl přejet zde umístěné vodorovné dopravní značení, dále, že manévr dovolatele je nesprávně hodnocen jako „zahrazení“ pruhu a dále, že se zde po více než 5 sekund s vozidlem otáčel i námitka směřující do vadné aplikace principu omezené důvěry v dopravě, lze obecně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předmětné námitky současně Nejvyšší soud vyhodnotil jako opodstatněné, jak bude rozvedeno níže.
24. Nejvyšší soud z pohledu zvolené dovolací argumentace musí nejprve poukázat na skutečnost, že nalézací soud založil vinu dovolatele zejména na tom, že porušil povinnost uloženou mu podle § 4 písm. a), b), a zejména § 4 písm. c) ve spojení s přílohou č. 8 k vyhlášce č. 294/2015 Sb., bod 7 a § 24 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 4 a § 22 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o provozu na pozemních komunikacích).
25. Podle soudu prvního stupně ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, vyplývá, že příčinou nehody bylo nesprávné chování obou účastníků dopravní nehody. U motocyklu to byla vysoká rychlost na počátku nehodového děje, kdy začal reagovat na vyjíždějící vozidla v rychlosti zhruba 175 km/h a druhou příčinou dopravní nehody nesprávný způsob jízdy řidiče s vozidlem Opel, který se nešťastně otáčel na místě, kdy křížil koridor pohybu motocyklu po značně dlouhou dobu, aniž by měl volný prostor. Pochybení obviněného lze spatřovat v provedení nebezpečného manévru ve snaze se na vozovce otočit, a to na místě, kde je to zakázáno, tedy v rozporu s ustanovením § 4 písm. c), ve spojení s přílohou č. 8 prováděcí vyhlášky č. 294/2015 Sb., bod 7). Navíc započal manévr za situace, kdy jej nemohl dokončit, z důvodu právě projíždějícího vozidla Mazda. Doba trvání otočky (zejména závěrečné fáze) byla neúměrně dlouhá (přes 3 s závěrečná a celková doba trvání všech fází manévru 5 s), v důsledku čehož vytvořil pro poškozeného náhlou překážku. Pokud by se přitom poté, co vozidlo Mazda projelo, před rozjezdem skutečně znovu rozhlédl doleva, mohl, jak uvedl znalec a prokázal vyšetřovací pokus, motocyklistu vidět. Pochybení poškozeného spočívá v tom, že jel rychlostí, která více jak třínásobně převyšovala povolenou rychlost. Vzhledem ke spoluzavinění poškozeného, které kvantitativně stanovil na 50 %, pak uzavřel, že na vzniku nehodového děje a jeho tragických následků se podíleli oba řidiči stejnou měrou. Nalézací soud proto kvalifikoval jednání obviněného jako přečin usmrcení z nedbalosti toliko podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 18-22 rozsudku nalézacího soudu).
26. Odvolací soud pak konstatoval, že obviněnému je kladeno za vinu nikoliv nedání přednosti v jízdě poškozenému K., ale zahrazení jízdního pruhu na dobu přesahující pět sekund v místě, kde je takový manévr zcela zakázán. Obviněný i poškozený K. jako účastníci dopravní nehody měli jednoznačně možnost odvrátit vzájemný střet vozidel, kdyby každý z nich dodržel své povinnosti. Pokud by dodržel povinnosti alespoň jeden z nich, k dopravní nehodě by nedošlo. Tyto úvahy, jinak též označované jako teorie izolace jevů, znamenají, že oba účastníci dopravní nehody mohli této zabránit, pokud by neporušili své povinnosti řidičů. Každý z nich porušil svou povinnost v takové intenzitě, že by jinak k dopravní nehodě nedošlo. Tím došlo ke spoluzavinění obou účastníků dopravní nehody z 50 % (viz body 14 a 15 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
27. K námitkám obviněného týkajícím se povahy komunikace, na níž se vozidlo Opel Meriva nacházelo, odvolací soud uvedl, že v místě se nachází autobusová zastávka. Zastávka vždy musí být součástí pozemní komunikace, jinak by ji nebylo možno označit dopravní značkou. Zastávka je označena svislou dopravní značkou, proto jde zcela jistě o místo, které je součástí pozemní komunikace. Toto zjištění plyne i ze sdělení správce komunikace, Ředitelství silnic a dálnic s.p., Správa Liberec (č. l. 86-92 spisu) které popisuje a dokládá to ortofotografií z katastru nemovitostí, že silniční pozemek je v daném místě oproti původní šířce rozšířen právě o podstatnou část plochy před domem, byť malá část plochy před domem náleží tomuto domu.
28. Na úvod je nutné poznamenat, že otáčení (stejně jako odbočování) představuje jeden z nejsložitějších jízdních úkonů, které vyžadují od řidiče zvláštní pozornost a zhodnocení celé řady faktorů. Jedná se o změnu směru jízdy do opačného směru a je svou povahou podobným jízdním úkonem jako odbočování, čemuž odpovídá stanovení pravidel pro otáčení ve formě odkazu na obdobné použití ustanovení o odbočování podle § 21 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
29. Podle § 21 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích je řidič povinen se před otáčením zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a šířku vozovky. Nedostatečná šířka vozovky nebo rozměry vozidla často neumožňují provést otáčení tímto základním způsobem a řidič musí najet až k pravému okraji vozovky. V obou případech jsou však vzájemná práva a povinnosti otáčejícího se řidiče a dalších účastníků provozu stejná (NOVOPACKÝ, D., VETEŠNÍK, P., BEZDĚKOVSKÝ, K. Zákon o silničním provozu. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-8-27]).
30. Z uvedeného lze dovodit, že při otáčení řidič svým vozidlem neopustí podstatnou část pozemní komunikace – její jízdní pruhy. Výchozí i konečná poloha se tedy nachází na pozemní komunikaci.
31. Podle § 23 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech jedoucím po pozemní komunikaci nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty jdoucím po pozemní komunikaci. To platí i při vjíždění z účelové pozemní komunikace nebo ze stezky pro cyklisty nebo z obytné, pěší nebo cyklistické zóny na jinou pozemní komunikaci.
32. Při vjíždění na pozemní komunikaci se tedy výchozí poloha vozidla nachází mimo pozemní komunikaci.
33. S ohledem na argumentaci dovolatele považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat detailněji na některé závěry znaleckého posudku, z jehož závěrů vycházely soudy nižších stupňů při formulování skutkového stavu a právního posouzení věci. Podle tohoto znaleckého posudku započal dovolatel do komunikace „nepatrně vjíždět“ z výchozí polohy, a postupně zasahoval do komunikace délkou – 10 cm (str. 57 obr. 43 b), 20 cm (str. 58 obr. 43 c) a 30 cm (str. 58 obr. 43 d a 43 e) během počáteční 1 a půl sekundy. Z uvedeného lze dovodit, že obviněný musel se svým vozidlem úplně či z větší části vyjet mimo jízdní pruh, přičemž výchozí bod musel být na okraji jízdního pruhu – méně než prvních 10 cm. Znalec v rámci znaleckého posudku užívá spojení „vjíždění do komunikace a otáčení se vlevo“ str. 57, dále na str. 70 v odpovědi na otázku č. 4 uvedl, že „za druhou příčinu vzniku předmětné dopravní nehody lze z technického hlediska považovat nesprávný způsob otáčení se a vjíždění do komunikace řidiče…“, z čehož plyne, že i znalec vnímal jízdní manévr dovolatele částečně jako „vjíždění“.
34. Soudy obou stupňů ve skutkové větě svých rozsudků shodně uvedly, že dovolatel „vyjel vpravo na asfaltovou plochu před domem, kde započal otáčení se svým vozidlem do opačného směru couváním“. Zde je třeba přisvědčit názoru státního zástupce, že ani tento neúplný popis pohybu vozidla nevylučuje, že vozidlo během onoho „otáčení“ zcela nebo podstatně opustilo jízdní pruh poškozeného.
35. Obecně je pak třeba uvést, že pokud soudy nižších stupňů vyvozují vinu dovolatele mimo jiné z otáčení v místě, kde vodorovné značení zakazuje otáčení, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že podle přílohy č. 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, platí u šikmé rovnoběžné čáry (značka V 13), že vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci.
36. Pokud z provedeného dokazování, zejména pak ze znaleckého posudku vyplývá, že obviněný téměř či úplně vyjel vozidlem mimo jízdní pruhy, stala se jeho výchozí poloha „místem mimo pozemní komunikaci“. V posuzovaném případě se tedy jednalo o vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, proto tomuto manévru nebránila ani v místě se nacházející vodorovná dopravní značka V 13 „šikmé rovnoběžné čáry“ a nejednalo se tedy o její porušení.
37. Při výkladu pojmů „otáčení“ a „vjíždění“ je třeba postupovat s ohledem na to, co je řidič v daném místě a čase povinen a schopen posoudit na základě vlastního smyslového vnímání. Řidič posuzuje situaci podle skutečného stavu komunikace v terénu, včetně viditelného dopravního značení. Při řízení nemá přístup ke katastrálním mapám ani k pasportům místních komunikací, aby přesně odlišil komunikace účelové od komunikací místních a přesně tím rozlišil pouhé vjezdy z polních cest od křižovatek s předností zprava. Takové skutečnosti lze zjistit až z dokumentace příslušných úřadů, která není řidiči na místě a v reálném čase dostupná. Proto se nacházejí mimo zavinění obviněného – jejich nerespektování mu nemůže být kladeno za vinu. Pro řidiče je rozhodující to, co je schopen rozpoznat přímo na místě – tedy zejména jízdní pruh jako koridor jízdy, dopravní značení a fyzický vzhled komunikace.
38. Z tohoto pohledu jsou závěry soudů nižších stupňů nesprávné. Námitka obviněného, v rámci které nesouhlasí se soudy podaným výkladem pojmu otáčení podle § 24 zákona o provozu na pozemních komunikacích a vjíždění na pozemní komunikaci podle § 23 zákona o provozu na pozemních komunikacích, je tedy důvodná.
39. Jako důvodnou lze posoudit i námitku dovolatele, že oba soudy dovodily jeho neopatrnost z toho, že se s vozidlem „otáčel“ příliš dlouho.
40. Soud prvního stupně učinil závěr, že obviněný vytvořil poškozenému náhlou překážku, avšak současně uvádí, že doba trvání otočky obviněným byla neúměrně dlouhá (přes 5 sekund). Soudy obou stupňů shodně uvedly, že trestné jednání dovolatele spočívá v tom, že poškozenému na pět vteřin „zahradil“ jízdní pruh tím, že se otáčel tam, kde je to zakázáno. Z tohoto důvodu se dále nezabývaly úvahou, zda mohl či nemohl dát poškozenému přednost v jízdě. S ohledem na výše uvedené soudy odmítly judikaturu předkládanou dovolatelem k otázce spoluzavinění poškozených při dopravních nehodách v případech, pokud poškození překročili povolenou rychlost jízdy.
41. Jak bylo výše uvedeno, jízdní manévr obviněného měl více znaků vjíždění na pozemní komunikaci, a proto vjíždění nebylo zakázané vodorovným dopravním značením, mohlo dovolatelovo zavinění vzejít z porušení povinností podle § 23 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Zejména tedy povinnosti podle odst. 1 citovaného ustanovení, podle něhož byl dovolatel povinen dát vozidlům z obou směrů přednost v jízdě. V daném případě proto lze použít judikaturu ke spoluzavinění poškozeného, který výrazně překročil povolenou rychlost jízdy.
42. Ze závěrů znaleckého posudku dále vyplývá, že poškozený měl v čase dopravní nehody možnost odvrácení střetu, a to jízdou maximálně rychlostí přiměřené rozhledu. Kdyby poškozený jel s motocyklem rychlostí přiměřené rozhledu, tedy maximálně rychlostí 120 až 135 km/h, stihl by po včasné reakci na vyjíždějící vozidlo brzděním bezpečně zastavit. Poškozený měl i další možnost odvrácení nehodového děje, a to takovou, že by jel nižší rychlostí, než jakou se v úseku dopravní nehody pohyboval. Pokud by poškozený s motocyklem jel maximálně 105 km/h, ke střetu by nedošlo, a poškozený by nemusel ani zpomalovat. Při této rychlosti by poškozený přijel k místu střetu v momentě, kdy by se už vozidlo obviněného nacházelo v bezpečné vzdálenosti v protisměrném jízdním pruhu (tyto závěry jsou rozpracovány v kap. 4.9.2 znaleckého posudku, č. l. 352 č. l. a násl.).
43. Z pohledu uvedených závěrů znaleckého posudku je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že řidič motocyklu překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném místě o 250 % (jel rychlostí 175 km/h).
44. Soud prvního stupně sice učinil závěr, že obviněný vytvořil poškozenému náhlou překážku (tj. že musel poškozený náhle změnit směr nebo rychlost jízdy), přičemž ale extrémně vysokou rychlost jízdy poškozeného považoval z hlediska zavinění za poloviční. Jestliže ale poškozený jako účastník silničního provozu jel v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1, 4 uvedeného zákona rychlostí mnohonásobně vyšší než v daném místě povolenou, což je obecně považováno za porušení důležité povinnosti, a sám tak vyvolal obecně nebezpečnou situaci, je z hlediska nedbalostního zavinění obviněného nezbytné vyhodnotit, zda mohl takové chování dalšího účastníka silničního provozu předpokládat a počítat s ním (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 43/2002, sešit č. 7 – 8). Ústavní soud České republiky přitom dokonce ve věci sice skutkově odlišné, ale z hlediska téměř dvojnásobného překročení stanovené rychlosti motocyklistou v obci uvedl, že pokud podle soudů obviněná (majitelka psa, který vběhl do jízdní dráhy motocyklu) měla předvídat nejen účastníky provozu zákon dodržující, ale též účastníky provozu zákon hrubě porušující, takovýto závěr, podle kterého občan měl a mohl předvídat též protiprávní jednání účastníka silničního provozu, staví protiústavní nároky na občany a protiústavně extenduje oblast trestní represe do těch oblastí lidského života a na ta jednání, kam trestní represe zcela evidentně nepatří (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07).
45. Při porušení povinností řidiče oběma účastníky dopravní nehody je třeba hodnotit nejen vzájemný poměr (význam) porušených povinností, ale také intenzitu jejich porušení a význam pro vznik následku v dané konkrétní situaci. Soudy v této věci takto nepostupovaly. Odvolací soud obviněnému vytkl, že přes nepřiměřenou rychlost motocyklu řízeného poškozeným mohl a měl vidět přijíždějící motocykl více jak 3,5 sekundy před střetem. K námitce obviněného týkající se principu omezené důvěry v dopravě uvedl, že přiměřenost této důvěry vyplývá z toho, že může přiměřeně každý účastník silničního provozu spoléhat na řádné chování ostatních, nevyplývá-li z konkrétních okolností jinak. Obviněný se v průběhu svého manévru nezajímal o dění vlevo ze svého směru jízdy a nemohl tudíž zhlédnout, že vlevo od něho najíždí do trajektorie motocyklu řízeného poškozeným. Je to tedy právě osoba obviněného, která tuto přiměřenou důvěru nerespektovala, neboť spoléhala, že pět vteřin vlevo na pozemní komunikaci se nenachází žádné vozidlo, které by jej ohrožovalo.
46. V tomto kontextu je nutné připomenout princip omezené důvěry v dopravě. Jeho podstatou je skutečnost, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Po účastníkovi silničního provozu totiž nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, uveřejněné pod č. 43/1982, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517, obdobně také nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15).
47. Jeho logickým důsledkem tedy je, že řidič, který je povinen dát přednost v jízdě např. při vjíždění na pozemní komunikaci, může spoléhat na to, že vozidlo s tímto právem přednosti v jízdě se pohybuje v souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv takovou, která ji překračuje více než trojnásobně, což znemožňuje při předvídatelných a pozorovatelných okolnostech provést jízdní manévr.
48. Znalec Ing. Miroslav Řehák, Ph. D. mimo jiné uváděl, že z technického hlediska byla příčinou dopravní nehody kombinace nesprávného způsobu jízdy obou účastníků. Za jednu z příčin vzniku předmětné dopravní nehody lze považovat vysokou rychlost motocyklu poškozeného, za druhou příčinu vzniku předmětné dopravní nehody lze považovat nesprávný způsob otáčení se a vjíždění do komunikace obviněným.
49. Je však nutné zdůraznit, že je otázkou právního hodnocení, zda obviněný mohl předpokládat jízdu motocyklu uvedenou rychlostí (tj. 175 km/h) v místě, kde je rychlost omezena na max. 50 km/h.
50. Ve smyslu ustanovení § 2 písm. q) citovaného zákona „dát přednost v jízdě“ znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Z toho a také z logického výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích vyplývá, že řidič, jenž dává přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do vozovky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. též č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjet z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na komunikaci, a které již nikoli. Při tomto svém odhadu vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v daném místě povolují, nenasvědčuje-li konkrétní situace jinému závěru. Není totiž žádný důvod modifikovat praxi soudů a jí respektovanou zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržování dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (k tomu např. rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.).
51. Obviněný vytkl, že nemohl předpokládat, že v době a místě provádění jeho manévru bude v provozu účastník, který bezprecedentním způsobem poruší dopravní předpisy, tj. jedoucí motocyklista, který porušil svoji povinnost zakotvenou v ustanovení § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, poněvadž jel rychlostí přesahující 250 % povolené rychlosti, přičemž pokud by jel rychlostí povolenou, byl by jeho manévr vjíždění proveden, aniž by musel jakkoliv měnit směr nebo rychlost jízdy. Trval na tom, že vjíždění by bezpečně dokončil ještě předtím, než by motocyklista jedoucí povolenou rychlostí přijel, z čehož dovozoval, že hodnocení poměru zavinění nehodového děje chováním účastníků nehody poměrem 50 % na 50 %, je zjevně nesprávným právním hodnocením. Těmto výhradám obviněného lze rovněž přisvědčit.
52. Netřeba zvláště připomínat, že při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 182/2001 publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
53. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku, při dodržení povolené rychlosti jízdy poškozeného motocyklisty, obviněný by dokončil manévr způsobem, který by poškozeného ani neomezil ani neohrozil, neboť by vůbec nemusel měnit směr ani rychlost jízdy. Je z něj zřejmé, že jednání dovolatele nemohlo být výlučnou příčinou dopravní nehody, neopodstatňuje ale ani závěr, že bylo jeho příčinou významnou (soudy obou stupňů uvádí 50 %).
54. Podle § 18 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle odst. 4 tohoto ustanovení v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod.
55. Pokud by poškozený maximální povolenou rychlost dodržel, ke střetu by nedošlo. Dokonce ani v případě, když by poškozený s motocyklem jel rychlostí maximálně 105 km/h, by ke střetu nedošlo a poškozený by nemusel ani zpomalovat, neboť by přijel k místu střetu v momentě, kdy by se už vozidlo obviněného nacházelo v bezpečné vzdálenosti v protisměrném jízdním pruhu. V případě, kdy by poškozený jel s motocyklem maximálně rychlostí 120 až 135 km/h, by byl schopen při včasné reakci zastavit před místem střetu.
56. Lze tak dospět k závěru, že to byl poškozený, kdo svým jednáním znemožnil beznehodový průjezd obou účastníků silničního provozu pozemní komunikací, neboť se choval hazardně, když projížděl obcí rychlostí až 175 km/h, kterou intenzivním brzděním po rozpoznání pohybu obviněného stihl snížit na nárazovou rychlost 68 km/h, tedy stále převyšující nejvyšší dovolenou rychlost, natožpak rychlost přiměřenou průjezdu obcí. Kdyby takto výrazně nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost, ke střetu vozidla a motocyklu by nedošlo (dokonce ještě při rychlosti 105 km/h by nemusel ani zpomalit).
57. Pokud se vzájemně srovnají povinnosti řidiče jedoucího po hlavní pozemní komunikaci dodržet stanovený rychlostní limit a povinnosti řidiče vjíždějícího na pozemní komunikaci na posuzovaný případ, závěr soudů obou stupňů, že obviněný za vznik dopravní nehody odpovídá z 50 %, není adekvátní. Úvaha odvolacího soudu týkající se námitky dovolatele založené na zásadě omezené důvěry v dopravě v tom směru, že je to právě dovolatel, kdo tuto důvěru (poškozeného) nerespektoval, neboť se spoléhal na to, že během rozhodných 5 sekund před střetem jej zleva neohrozí žádné vozidlo, není přiléhavá.
58. Po dovolateli nebylo možno požadovat povinnost předpokládat, že další účastníci silničního provozu překročí nejvyšší povolenou rychlost o 230, resp. 250 %. Takový požadavek skutečně byl v rozporu s tzv. principem omezené důvěry v dopravě. Argumentace odvolacího soudu o tom, že obviněný neměl spoléhat na to, že pět vteřin vlevo na pozemní komunikaci se nenachází žádné vozidlo, které by jej ohrožovalo, nemůže rozhodně takovou povinnost obviněnému založit. Obdobně by bylo možné argumentovat, že pokud účastník silničního provozu projíždí obcí, pak v rámci předpokladu komplikovaných dopravních situací (byť je na hlavní pozemní komunikaci) nepojede o 250 % rychleji.
59. Na soudu prvního stupně bude, aby opětovně posoudil zavinění, popř. míru spoluzavinění, obviněného, a to se zřetelem ke zjištěnému chování poškozeného a porušení povinnosti uložené mu ustanovením § 18 odst. 1, 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. V návaznosti na to, aby pečlivěji, než dosud zvažoval, zda byly skutečně naplněny zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.
60. Proto, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 6 To 10/2025, dále zrušil i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 24 T 72/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal okresnímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
61. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Děčíně bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
62. Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu