5 Tdo 1019/2022-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o
dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2022,
sp. zn. 13 To 142/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 74/2021, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 13 To 142/2022.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v
Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 2
T 74/2021, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví
z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 147
odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se
svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce byl rozsudek soudu
prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém svém rozsahu
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21.
6. 2022, sp. zn. 13 To 142/2022. Zároveň soud druhého stupně rozhodl podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu tak, že obviněného J. H. (při pozměněném popisu
skutku) uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
147 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku uložil
trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky odkázáni na řízení ve
věcech občanskoprávních.
3. Tohoto trestného činu se podle rozsudku soudu druhého stupně obviněný
dopustil tím, že dne 22. 5. 2020 okolo 18:10 hodin zavinil dopravní nehodu,
když nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, a
tím způsobil těžké ublížení na zdraví jiné osobě. Konkrétně k tomu došlo tak,
že obviněný řídil svůj vlastní motocykl tov. zn. KYMCO, RZ: XY, po vedlejší
silnici číslo III/3714 ve směru od obce XY na obec XY, přičemž se nechoval
ohleduplně a ukázněně, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích,
porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSP“),
když při průjezdu křižovatkou se silnicí číslo I/35, v katastru obce XY, nedal
v rozporu s dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě“ přednost motocyklu tov.
značky YAMAHA, RZ: XY, který řídil jeho majitel M. R., nar. XY, po hlavní
silnici číslo I/35 ve směru od obce XY do obce XY rychlostí až 150 km/h v levém
jízdním pruhu, v důsledku čehož došlo ke střetu, v důsledku nějž byl motocykl
YAMAHA odhozen vlevo mimo komunikaci, kde došlo k jeho havárii. Při dopravní
nehodě došlo k těžkému zranění řidiče motocyklu YAMAHA M. R., který utrpěl
otevřenou zlomeninu horního konce kosti vřetenní a loketní vlevo, odřeninu
hřbetní strany levého předloktí, zlomeninu osmého žebra vlevo bez posunu,
zlomeninu základního článku pátého prstu levé ruky bez posunu, v důsledku čehož
byl hospitalizován v nemocnici XY na oddělení úrazové chirurgie od 22. 5. 2020
do 26. 5. 2020 s dobou pracovní neschopnosti do 31. 8. 2020, kdy na obvyklém
způsobu života byl omezen bolestmi a omezením pohybu z důvodu fixace levé horní
končetiny sádrou a zevním fixátorem po dobu 32 dnů, který ztěžoval všechny
běžné denní činnosti, zejména osobní hygienu, a dále byl po dobu dvou týdnů
omezen fixací dynamickou loketní ortézou; a dále při dopravní nehodě byla
způsobena škoda M. R. na motocyklu YAMAHA ve výši nejméně 70 000 Kč, na
motocyklové přilbě zn. Skorpion ve výši nejméně 2 500 Kč a na motorkářské
kombinéze zn. Tschul ve výši nejméně 4 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání obviněný J.
H. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který dále citoval ve znění účinném do 31. 12. 2021. Rozsudek odvolacího soud
podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že nebyly splněny předpoklady pro
vznik trestní odpovědnosti jako protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi
jeho jednáním a škodlivým následkem a rovněž zavinění. Podle něj nebyl soudy
nižších stupňů správně zjištěn skutkový stav věci, resp. nebyl jimi řádně na
základě provedených důkazů vyhodnocen. Obviněný upozornil na nález Ústavního
soudu pod sp. zn. 3094/08 [pozn. Nejvyššího soudu zřejmě má jít o nález
Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, publikovaný ve
svazku 53 pod č. 103/2009 na str. 293 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
(dále ve zkratce jen „SbNU“)] týkající se principu presumpce neviny a z něj
vycházející zásady in dubio pro reo.
6. Obviněný zdůraznil, že oba soudy nižších stupňů považovaly za
nesporné, že poškozený se po hlavní silnici pohyboval rychlostí 132 – 150 km/h
a povolenou rychlost tedy překročil o 66 %, téměř u hranice zmiňované v
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (publikovaném pod. č.
45/2005 Sb. rozh. tr.). Poškozený rovněž porušil ustanovení § 12 odst. 1 ZSP,
které ukládá povinnost mimo obec na pozemní komunikaci o dvou nebo více
jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy jezdit v pravém
jízdním pruhu s tím, že v ostatních pruzích se smí jet pouze v případě
objíždění, předjíždění, otáčení nebo odbočování. Žádný takový důvod jet v levém
jízdním pruhu poškozený však neměl. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že
dopravní nehoda a zranění způsobené poškozenému byla zapříčiněna samotným
poškozeným, který nesprávně vyhodnotil dopravní situaci a jednal neuváženě,
zazmatkoval.
7. Podle dovolatele dopravní nehodu způsobil výhradně poškozený hrubým
porušením pravidel silničního provozu, a to tím, že jednak výrazně překročil
povolenou rychlost, jednak jel nedůvodně v levém pruhu a jednak zcela nelogicky
zahnul vlevo, když se obviněnému vyhýbal (navíc pak ještě svítil dálkovým
světlem). Naopak obviněný jednal zcela v souladu s pravidly silničního provozu
a poškozený mu svým překročením pravidel zabránil dostát jeho povinnosti dát mu
přednost v jízdě. Kdyby poškozený dodržel uvedené povinnosti, k dopravní nehodě
by při stejném jednání obviněného nedošlo.
8. Obviněný uvedl, že prokázaným způsobem jízdy poškozeného se pro něj
stal jeho motocykl nerozpoznatelný s protijedoucími vozidly, k tomu navrhl řadu
důkazů (detailně rozvedené v jeho dovolání), které nebyly soudy nižších stupňů
provedeny.
9. Obviněný dále namítl, že poškozený si zranění způsobil sám svou
nesprávnou reakcí následující až po střetu obou motocyklů spočívající v
neuváženém brzdění, v důsledku čehož upadl. Dále obviněný uváděl, jak měl podle
jeho názoru poškozený správně reagovat. Jeho počínání považoval za nelogické.
Věnoval se též detailnímu rozboru znaleckých posudků Ing. Jana Pokorného,
Ph.D., a Ing. Lea Dadáka, žádal konkrétní vysvětlení určitých otázek a
nezodpovězených aspektů, případně vyhotovení revizního znaleckého posudku.
Těmito návrhy se snažil podpořit svůj názor, že vzhledem k objektivním
okolnostem – oblečení, předklonu poškozeného na motocyklu, výšce motocyklu a
zejména extrémní rychlosti poškozeného, obviněnému motocykl Yamaha splynul s
protijedoucími vozidly, nemohl jej vidět, dát mu přednost v jízdě a zabránit
tak dopravní nehodě.
10. Obviněný podle svého názoru učinil vše v souladu s dopravními
předpisy, zastavil, dal přednost v jízdě vozidlům na hlavní silnici a vjel na
ni, až když žádné vozidlo neviděl. Kdyby měl dostát povinnosti, kterou dovodily
soudy nižších stupňů, nikdy by přes hlavní silnici prakticky nepřejel. K tomu
odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí publikovaná pod
č. 32/2016 a č. 45/2005 Sb. rozh. tr. Obecně platí, že řidič přijíždějící po
vedlejší silnici má povinnost dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní
silnici. Ovšem pokud řidič jedoucí po hlavní silnici výrazně překročí nejvyšší
dovolenou rychlost a tím znemožní či ztíží řidiči jedoucímu po vedlejší silnici
dostát jeho povinnosti dát mu přednost, je za jejich případný střet a další
následky vyloučena odpovědnost nebo spoluodpovědnost řidiče jedoucího po
vedlejší silnici.
11. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě soudy nižších
stupňů chybně posoudily míru zavinění obviněného a poškozeného na dopravní
nehodě. Soudy nižších stupňů dále opomněly provést některé podstatné důkazy,
jež navrhoval, a které mohly mít přímý vliv na posouzení jeho viny, čímž
porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Nezohlednily důkazy svědčící v
jeho prospěch.
12. Závěrem s ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl Nejvyššímu
soudu, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu prvního
stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující,
a aby věc přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách k novému projednání a
rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní
zástupce shrnul dovolání obviněného, jakož i rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Předně upozornil, že obviněný při podání dovolání postupoval podle již
neplatného a neúčinného znění trestního řádu, jím vznesená námitka podle
slovního označení odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. Většina námitek obviněného mu však svým zněním neodpovídá. Přesto po
zvážení případu souhlasil státní zástupce s obviněným, že skutkové okolnosti
nasvědčují výraznějšímu spoluzavinění poškozeného, než jak jej posoudily soudy
nižších stupňů.
14. Za stěžejní námitku považoval státní zástupce nedostatečné
zohlednění rychlosti jízdy poškozeného, který překročil nejvyšší povolenou
rychlost o 66 %, jestliže se vyjde (v pochybnostech ve prospěch obviněného) z
rychlosti jízdy poškozeného 150 km/h. Přitom státní zástupce též vycházel z
rozhodnutí pod č. 45/2005 a č. 32/2016 Sb. rozh. tr. Další námitky spočívající
v tom, že poškozený jel v levém jízdním pruhu, učinil vyhýbací manévr vlevo či
svítil dálkovými světly, nebyly z důvodu vysoké rychlosti poškozeného pro
posouzení daného skutku podle státního zástupce relevantní či podstatné.
15. Podle státního zástupce měly soudy nižších stupňů dospět k
jednoznačnému závěru, jakou rychlostí mohl jet poškozený na počátku nehodového
děje v souladu se zásadou in dubio pro reo, resp. jakou rychlostí jistě nejel,
v tomto směru ale jejich závěry nebyly zcela jednoznačné (znalci neměli určovat
rychlost pravděpodobnou, ale takovou, kterou již považovali za vyloučenou).
Naproti tomu soud prvního stupně uvedl, že se oba znalci shodli, že poškozený
„mohl jet“, „řekněme“, až rychlostí 150 km/h (případně i malinko vyšší), čímž
ani nevyloučil dosažení oné judikaturní hranice o 70 % vyšší rychlosti, tj. 153
km/h. Odvolací soud pak zmíněné tvrzení přidal do skutkové věty, že poškozený
jel „až 150 km/h“ jako rychlost nejvyšší.
16. Dále se státní zástupce zabýval otázkou případného užití § 12 odst.
2 tr. zákoníku. Tedy zabýval se otázkou, zda v případě rychlosti jízdy, která
se blíží shora uvedené judikaturní hranici „o 70 %“ vyšší než dovolené
rychlosti, nelze uvažovat o natolik významném spoluzavinění poškozeného, které
opravňuje užití zásady subsidiarity trestní represe. V tomto směru odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, ve kterém
dovolací soud u překročení nejvyšší dovolené rychlosti vozidla na hlavní
silnici o 60 % otevřel otázku užití subsidiarity trestní represe při posuzování
odpovědnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice. Soud prvního stupně ani
soud druhého stupně se k této otázce nevyjádřily.
17. Státní zástupce závěrem uvedl, že se jedná o věc velmi spornou, v
níž oba rozsudky soudu prvního stupně, jak první zprošťující, tak i druhý
odsuzující, byly poměrně precizně odůvodněny. Soudy nižších stupňů považovaly
za podstatnou příčinu nehody výrazné překročení nejvyšší dovolené rychlosti
poškozeným. Podle státního zástupce ale nezjistily mezní limit této rychlosti,
když podle judikatury již rychlost o pouhé 3 km/h vyšší, tedy 153 km/h, by již
byla pro právní posouzení natolik významná, že by v zásadě vyloučila
odpovědnost nebo spoluodpovědnost řidiče jedoucího po vedlejší silnici za
případnou kolizi s řidičem jedoucím po hlavní silnici takovou nepřiměřenou
rychlostí. Proto v posuzovaném případě nepovažoval státní zástupce rozhodnutí
za spravedlivé a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř., stejně tak podle § 265k odst. 2
tr. ř. všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l
odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Souhlasil také s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného
než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno k případné replice obviněnému. Dovolatel upřesnil, z jakých důvodů
podal svůj mimořádný opravný prostředek, což podle něj vyplývá i z obsahu
podaného dovolání. Výslovně uvedl dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť namítá nesprávné hmotněprávní
posouzení věci, a dále porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. S vyjádřením státního
zástupce se obviněný ztotožnil v tom směru, že mělo být významněji zohledněno
spoluzavinění poškozeného motocyklisty ohledně překročení nejvyšší dovolené
rychlosti. Stále však měl obviněný za to, že by měly být zohledněny také další
skutečnosti týkající se jednání poškozeného – bezdůvodná jízda v levém jízdním
pruhu, vyhýbací manévr poškozeného, reakce poškozeného před střetem, během něj
a po něm. Dovolatel souhlasil s návrhem státního zástupce zrušit rozsudek
odvolacího soudu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
20. Na úvod musí Nejvyšší soud poznamenat, že obviněný skutečně při
podání dovolání postupoval podle trestního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2021, nikoli však ve znění účinném od 1. 1. 2022, ač své dovolání koncipoval a
podával v září a říjnu roku 2022 (dovolání datoval dnem 30. 9. 2023 a jeho
doplnění dnem 3. 10. 2023). V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním
posouzení, což je důvod nyní uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění
účinném od 1. 1. 2022), nikoli v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Povinnou
obsahovou náležitostí dovolání je ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. také uvedení
dovolacího důvodu spolu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
až m) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Z důvodů
vyšší formální náročnosti na podání tohoto mimořádného opravného prostředku
musí být obviněný též zastoupen obhájcem, tedy právně znalou osobou z řad
advokátů (viz § 265d odst. 2 tr. ř. a § 35 odst. 1 tr. ř.). Bylo by však příliš
formálním postupem, pokud by jen pro chybu v citaci zákonného ustanovení mělo
být dovolání obviněného odmítnuto, zvláště pokud ze slovního vyjádření
obviněného v dovolání je zřejmé, jaký dovolací důvod chtěl obviněný uplatnit –
uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ostatně podání se posuzuje podle jeho
obsahu ve smyslu § 59 odst. 1 tr. ř.). Nelze ovšem akceptovat dodatečné
vysvětlení obsažené v replice k vyjádření státního zástupce (datované dnem 8.
11. 2022), že obviněný chtěl ve skutečnosti uplatnit oba dva shora zmíněné
dovolací důvody, a sice ty, jež jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr.
ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). V tomto směru totiž jde již o rozšíření
dovolacích důvodů poté, co uplynula lhůta k podání dovolání (která skončila dne
17. 10. 2022), což zapovídá ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tak
vycházel z toho, že byl uplatněn jediný dovolací důvod (byť s vadným odkazem na
zákonné ustanovení), a sice důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §
265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
22. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde
tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na
něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je
vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný
soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice
potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto
dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho
zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním
pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití
norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací
provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od
názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak
soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly
při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
b) K dovolacím námitkám obviněného
23. Výhrady dovolatele směřovaly především proti posouzení míry jeho
viny na nehodovém ději ze strany soudů nižších stupňů, resp. též na posouzení
míry viny poškozeného. Zčásti přitom vycházel ze skutkových závěrů učiněných
soudy nižších stupňů, upozorňoval přitom na jejich zjištění, která podle něj
nebyla dostatečně zohledněna, zároveň ale své námitky zčásti stavěl i na
rozdílném hodnocení důkazů a na nedostatečnosti provedeného dokazování, neboť
některé jeho návrhy na jeho doplnění nebyly vyslyšeny. Jak bylo naznačeno
shora, námitky nesprávnosti hodnocení důkazů a nedostatečnosti rozsahu
provedeného dokazování samy o sobě zásadně nemohou naplnit uplatněný ani jiný
dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud není orgánem, který by byl povolán k
přezkoumávání skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud
tak vycházel primárně ze závěrů učiněných soudy nižších stupňů, dospěl přitom k
závěru, že řadě námitek obviněného proti právnímu posouzení skutku je třeba
přiznat relevanci i důvodnost.
24. I Nejvyšší soud, ve shodě s obviněným a ve své podstatě i státním
zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, totiž vidí hlavní příčinu
nehodového děje v jednání poškozeného. To samo o sobě nevylučuje spoluzavinění
i na straně obviněného (z čehož též vycházel i odvolací soud), nicméně v
kontextu komplexního posouzení celého nehodového děje není namístě obviněného
činit vůbec odpovědným (natožpak trestně odpovědným), jak bude rozvedeno níže.
25. Nejvyšší soud nejprve stručně připomene skutková zjištění soudů
nižších stupňů, která v zásadě nebyla sporná. Obviněný J. H. jel spolu se
spolujezdkyní Z. H. na motocyklu zn. KYMCO AK 550 (motocykl typu skútr, s
motorem o objemu 550 cm3 a výkonu 39,5 kW) po vedlejší silnici (od obce XY k
obci XY), po níž přijel ke křižovatce s hlavní tříproudou silnicí I/35, na
hraně křižovatky zastavil, aby se rozhlédl, zda může touto křižovatkou projet
rovně (resp. křižmo s mírným natočením vpravo s úlem cca 75° vůči hlavní
silnici). Když měl za to, že křižovatkou může projet, rozjel se a po přejetí
pravého a větší části levého jízdního pruhu silnice I/35 ve směru od XY k XY
při středovém dělicím pruhu došlo ke střetu zadní části jeho motocyklu
(konkrétně kufru umístěného za sedadlem) s přední částí motocyklu, který po
hlavní pozemní komunikaci řídil poškozený M. R. Poškozený řídil motocykl Yamaha
YZF-R1 (sportovní motocykl s motorem o objemu 998 cm3 a výkonu 132,4 kW) právě
ve směru od XY na XY po hlavní pozemní komunikaci, a to v levém jízdním pruhu,
ač v pravém žádná vozidla nejela, rychlostí „až“ 150 km/h. Po střetu oba
motocykly pokračovaly v původním směru své jízdy, z motocyklu KYMCO spadla
spolujezdkyně, poškozený M. R. intenzivně brzdil a po necelých 30 metrech
spadl, on i motocykl pak pokračovali dále v pohybu a poškozený skončil několik
desítek metrů dále v příkopu nalevo (z pohledu z jeho směru jízdy). V době
střetu i přes předchozí intenzivní brzdění rychlost motocyklu poškozeného
převyšovala nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku, mohla být podle
znaleckého posudku Ing. Jana Pokorného, Ph.D., v rozpětí od 102 do 114 km/h, s
čímž souhlasil i znalec Ing. Leo Dadák, zatímco rychlost motocyklu obviněného
byla mezi 8 a 9 km/h, na kterou se obviněný rozjel z místa zastavení vzdáleného
asi 6,5 m. Motocykl poškozeného se v době rozhodování obviněného, zda vjet do
křižovatky či nikoli, jakož i v okamžiku vjetí obviněného do křižovatky,
pohyboval rychlostí 132-150 km/h, což akceptovali oba uvedení znalci a jejich
závěry přejaly i soudy nižších stupňů. V tu dobu mohl být motocykl poškozeného
ve vzdálenosti 106 až 116 m od místa střetu podle znaleckého posudku Ing. Jana
Pokorného, Ph.D., zatímco podle znalce Ing. Leo Dadáka byl v době rozhodování
obviněného, zda vjet do křižovatky, ve vzdálenosti cca 160 m od místa střetu,
což bylo 4,7 s před střetem. Shoda byla i na tom, že k nehodě by vůbec nedošlo,
kdyby poškozený jel i nejvyšší dovolenou rychlostí 90 km/h, pak by vůbec
nemusel měnit směr ani rychlost jízdy, to samé by dokonce platilo i v případě
překročení nejvyšší dovolené rychlosti, která by mohla být až 125 km/h (v
takovém případě by došlo k těsnému minutí obou vozidel), stejně tak by ke
střetu nedošlo, pokud by poškozený jel pravým a nikoli levým jízdním pruhem, a
to dokonce i rychlostí ve výši 150 km/h.
Důvodem vyvození odpovědnosti
obviněného (při uznání významné míry spoluzavinění poškozeného) za vznik nehody
byla (zjednodušeně uvedeno) pro soudy nižších stupňů ta skutečnost, že v daném
místě byl dobrý rozhled (pro obviněného až 850 m na stranu, odkud přijížděl
poškozený), takže obviněnému nic nebránilo poškozeného vidět a dát mu přednost
v jízdě, tedy nechat jej projet křižovatkou, teprve poté do křižovatky vjet.
26. Je zřejmé, že se jednalo o situaci spornou z hlediska otázky
zavinění dopravní nehody, při které bylo třeba posoudit, které a čí porušení
povinnosti podle zákona o silničním provozu bylo významnější. Obviněný
přejížděl přes hlavní pozemní komunikaci z vedlejší, na které byla umístěna
značka „Dej přednost v jízdě!“. V trestním řízení nebylo zpochybněno, že by
obviněný před vjezdem do křižovatky nezastavil a nerozhlédl se. Hájil se tím,
že poškozeného neviděl, a proto do křižovatky vjel a zpočátku ani netušil, že
se srazili. Na svém motocyklu měl obviněný uražený pouze zadní nosič, za který
se pak spolujezdkyně chtěla chytit, a proto také spadla a zranila se. Poškozený
jel po hlavní silnici rychlostí „až 150 km/h“, a to navíc bezdůvodně v levém
jízdním pruhu po hlavní pozemní komunikaci, ačkoliv pravý jízdní pruh byl volný
a nemusel se vyhýbat žádné překážce (podle vysvětlení to poškozený považoval za
bezpečnější pro případ, že by mu někdo vjel do cesty z vedlejší silnice).
27. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný porušil
ustanovení § 22 odst. 1 ZSP, neboť jako řidič jedoucí z vedlejší pozemní
komunikace nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní
komunikaci. Zároveň tím měl porušit obecné povinnosti účastníka provozu na
pozemních komunikacích podle § 4 písm. a) a b) ZSP, protože se neměl chovat
ohleduplně a ukázněně. Zároveň však soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že
poškozený porušil ustanovení o rychlosti jízdy uvedené v § 18 odst. 3 ZSP, když
mimo obec nejel nejvýše 90 km/h, ale až 150 km/h, jakož i ustanovení § 12 odst.
1 ZSP, protože nejel mimo obec na pozemní komunikaci o dvou jízdních pruzích
vyznačených na vozovce v jednom směru v pravém jízdním pruhu, ačkoliv jízda v
levém jízdním pruhu nebyla nutná k objíždění, předjíždění, otáčení nebo
odbočování. Všechna porušení obou účastníků silničního provozu měla podle
závěrů soudů nižších stupňů (větší či menší) příčinnou souvislost s dopravní
nehodou.
28. Odvolací soud, jenž zrušil první zprošťující rozsudek okresního
soudu, byl toho názoru, že na způsobení dopravní nehody měli srovnatelný a
významný díl oba účastnící nehody, a to jak obviněný, tak poškozený (viz bod
29. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Významné spoluzavinění
poškozeného soud druhého stupně promítl do právní kvalifikace (jen) v tom
směru, že upravil oproti obžalobě skutkovou větu tak, aby více odpovídala
spoluzavinění poškozeného, a nevyužil okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby uvedenou v § 147 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v porušení
důležité povinnosti uložené zákonem, jak navrhoval státní zástupce v obžalobě,
což odvolací soud opřel o judikaturu Nejvyššího soudu vycházející z principu
gradace příčinné souvislosti (konkrétně o rozhodnutí pod č. 32/2016 Sb. rozh.
tr.).
29. Nejvyšší soud však po přezkoumání všech okolností případu dospěl k
závěru, že spravedlivým se jeví výsledek vyplývající z původního zprošťujícího
rozsudku soudu prvního stupně, neboť uznání viny obviněného za daných okolností
případu, a to navíc v trestním řízení, se jeví jako nespravedlivé, nevyvážené,
žádající po jednom účastníkovi silničního provozu přehnanou opatrnost, zatímco
jiný účastník, který měl významně vyšší míru viny (prakticky výlučnou) je
stavěn do role poškozeného. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba za viníka
dopravní nehody třeba označit jen poškozeného (a to při stejných skutkových
závěrech, z nichž vycházely soudy nižších stupňů).
30. V daném případě jde o střet dvou účastníků silničního provozu v
křižovatce, kde zákonodárce očekává respektování dopravních pravidel ze strany
obou účastníků, což umožňuje pak průjezd obou křižovatkou bez nehody. Vychází
se přitom z tzv. princip omezené důvěry v dopravě (z odborné literatury viz k
tomu např. Polcar, M.: Princip omezené důvěry v dopravě na pozemních
komunikacích. Trestní právo. 2015, č. 4, s. 4). Výchozí úvahou je, že řidiči se
mohou (omezeně) spoléhat na to, že ostatní řidiči budou respektovat a dodržovat
dopravní předpisy o provozu na pozemních komunikacích, jestliže z konkrétních
okolností nevyplývá opak. Jinými slovy po účastníkovi silničního provozu nelze
spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné (a závažné) porušení
pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání.
Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně
vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své
povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu
dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil
pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto
pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na
charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu. Z judikatury
Nejvyššího soudu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981,
sp. zn. 3 Tz 20/81, publikované pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004; dále také již mnohokrát citované
rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.,
nebo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15
Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., z nepublikovaných
rozhodnutí např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo
1615/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo
143/2011, z judikatury Ústavního soudu např. na nález Ústavního soudu ze dne
21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20; z odborné literatury pak např. na Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, s. 1501 až 1517.
31. Zásadně platí, že řidič jedoucí po vedlejší komunikaci dává přednost
v jízdě vozidlům při vjíždění na hlavní silnici, které registruje v zorném poli
a v přiměřené vzdálenosti. Nemusí však dávat absolutní přednost všem vozidlům v
libovolné vzdálenosti, které od křižovatky vidí, ale jen těm, u kterých by
podle svého důvodného odhadu vycházejícího zásadně z povolené rychlosti jinak
ohrozil jejich průjezd po hlavní komunikaci (není-li vážného důvodu domnívat
se, že řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci tuto rychlost překračuje –
zejména jde-li o vozidlo s právem přednostní jízdy ve smyslu § 41 odst. 1 ZSP,
které nemusí dodržet rychlostní limity uvedené v § 18 odst. 2 až 4 a 8 ZSP).
Řidič na vedlejší komunikaci má jednat tak, aby řidiče na hlavní komunikaci
nedonutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy. Z tohoto pohledu se tak
jeví jako nepříliš podstatná okolnost, že z místa křižovatky mohl obviněný
dohlédnout až na vzdálenost 850 m ve směru, odkud přijížděl poškozený. Tento
závěr je významný proto, že obviněnému nic nebránilo poškozeného vidět.
Podstatné však je, kam až se má rozhlížet účastník silničního provozu
přijíždějící z vedlejší pozemní komunikace, se kterými dalšími účastníky
pohybujícími po hlavní pozemní komunikaci je třeba počítat. Není totiž třeba
vyčkat průjezdu všech vozidel jedoucích po hlavní pozemní komunikaci, na které
je možno vidět, aby bylo možno vjet do křižovatky z vedlejší pozemní
komunikace. To by v některých křižovatkách zcela znemožnilo jejich průjezd.
32. Zároveň je třeba klást větší nároky i na řidiče vozidel jedoucích po
hlavní pozemní komunikaci, pokud se blíží k úrovňovému křížení s vedlejší
pozemní komunikací, tito řidiči by měli dbát zvýšené opatrnosti, rozhodně by
neměli překračovat nejvyšší dovolenou rychlost (mimo obec stanovenou obecně na
90 km/h podle § 18 odst. 3 ZSP), měli by totiž respektovat i pravidlo o
rychlosti uvedené v § 18 odst. 1 ZSP, podle nějž je třeba rychlost jízdy
přizpůsobit mimo jiné i dalším okolnostem, které je možno předvídat, přičemž
zároveň smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na
vzdálenost, na kterou má rozhled. Za takové další okolnosti, které lze
předvídat, je možno mimo jiné považovat též průjezd blížící se křižovatkou, na
což je účastník také zpravidla dopředu upozorňován dopravním značením. V tomto
konkrétním případě byl poškozený upozorněn jednak svislým dopravním značením
(konkrétně výstražnou značkou A3 – křižovatka spolu s dodatkovou tabulkou o
tvaru křižovatky; dále pak informativní značkou IP19 o řazení jízdních pruhů a
možnosti odbočení), jakož i vodorovným dopravním značením s naznačenými
možnostmi odbočení (značka V9a). I kdyby tak v dálce až 850 m nějaké vozidlo
obviněný zahlédl, nemusel by mu automaticky dát přednost, vycházejíc ze svého
odhadu na základě povolené rychlosti. Není možné připustit, aby si řidič
jedoucí po hlavní pozemní komunikaci na dlouhém rovném úseku učinil z běžné
silnice v podstatě závodní dráhu a pohyboval se po ní velmi vysokou rychlostí,
přitom by veškerá odpovědnost (nebo i spoluodpovědnost) za případnou nehodu
byla kladena k tíži řidiči vyjíždějícímu z vedlejší pozemní komunikace. Nadto
je třeba připomenout, že řidič stojící v křižovatce, k němuž se prakticky čelně
blíží jiné vozidlo, má jen velmi omezené možnosti odhadnout jeho rychlost, což
platí zvláště u jednostopých motorových vozidel (u nichž nedochází ani ke
zvětšování vzdálenosti světel jako u automobilů), za prakticky nemožný se
takový odhad rychlosti motocyklu považuje při rozsvíceném dálkovém světle (viz
k tomu BESIP, Ministerstvo dopravy České republiky: Zásady bezpečné jízdy na
motocyklu, 1. vydání, 2016, s. 31, dostupné on-line pod odkazem
https://www.bestdrive.cz/content/dam/cz-files/na-motorce-v-praxi-ii.pdf).
33. Lze tak uzavřít, že to byl poškozený, kdo svým jednáním znemožnil
beznehodový průjezd obou účastníků silničního provozu křižovatkou, on se choval
hazardně, když se blížil ke křižovatce rychlostí 150 km/h, kterou intenzivním
brzděním po rozpoznání pohybu obviněného stihl snížit na nárazovou rychlost v
rozmezí 102-114 km/h, tedy stále významně převyšující nejvyšší dovolenou
rychlost, natožpak rychlost přiměřenou průjezdu křižovatkou. Kdyby takto
výrazně nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost, ke střetu obou motocyklů by
nedošlo (dokonce ještě při rychlosti 125 km/h by nemusel ani zpomalit). Nelze
přitom lpět na absolutní nezbytnosti dosažení hranice navýšení nejvyšší
dovolené rychlosti o 70 %, jak bylo zmíněno v rozhodnutí pod č. 45/2005-II. Sb.
rozh. tr. Tato hranice byla stanovena jako příklad výrazného překročení
nejvyšší povolené rychlosti, je třeba přitom každý případ posoudit individuálně
a komplexně, o výrazné překročení nejvyšší dovolené rychlosti se může jednat i
za (mírně) jiných okolností (může jít o kombinaci více faktorů, např.
výhledových poměrů, počtu jízdních pruhů, hustotě provozu, denní době, stavu
vozovky, jízdě v obci či mimo ní apod.). Je třeba také zohlednit, o jak velké
navýšení půjde v absolutních číslech, bude totiž rozdíl, zda jde o 70 % z
rychlosti 30, 50, 70, 90, 110 či 130 km/h. V případě uvedeného publikovaného
rozhodnutí šlo o navýšení o 70 % rychlosti 50 km/h, což činí zvýšení jen o 35
km/h, zatímco v případě navýšení o 70 % rychlosti 90 km/h jde o rychlost o 63
km/h vyšší, tedy prakticky o dvojnásobně větší navýšení. I proto nelze brát
hranici 70 % absolutně. Jistě lze považovat za výrazné překročení nejvyšší
dovolené rychlosti 90 km/h i takové, které ji převyšuje („jen“) o 60 km/h, tj.
rychlosti 150 km/h, jak uzavřely oba soudy nižších stupňů. Ostatně samotné
překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o 50 km/h a více je z hlediska
překročení rychlosti nejzávažnějším přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. f)
bod 2. ZSP, za který se mimo jiné obligatorně ukládá v přestupkovém řízení
trest zákazu činnosti na dobu od 6 měsíců do 1 roku – viz § 125c odst. 6 písm.
b) ZSP (pochopitelně vše je uvedeno s tou výhradou, že při posuzování jednání
poškozeného se v řízení proti obviněnému vychází z principu presumpce neviny a
in dubio reo, tj. ve prospěch obviněného J. H., tj. z horních mezí rozpětí
rychlostí poškozeného stanovených znaleckými posudky). V daném konkrétním
případě ale poškozený porušil i další pravidla silničního provozu, což mělo
vliv na vznik nehodového děje. K nehodě by totiž nedošlo (dokonce i při jím
zvolené rychlosti) ani v případě, že by poškozený jel pravým a nikoli levým
jízdním pruhem, jak mu ukládá § 12 odst. 1 ZSP. Tato porušení dopravních
předpisů ze strany poškozeného, jak byla rozvedena shora, jsou proto klíčovou
příčinou nehodového děje. Jeho vznik je proto třeba klást za vinu nejen
primárně, ale i výlučně poškozenému M. R., který svým hazardním chováním v
silničním provozu, které nelze tolerovat, ohrozil nejen sebe, ale i ostatní
účastníky silničního provozu.
34. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
odsouzení obviněného J. H. nemůže obstát, a proto přistoupil ke zrušení
napadeného rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
V. Závěrečné shrnutí
35. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem dovolací soud vyhověl
důvodnému dovolání J. H. a zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek
odvolacího soudu, zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na tento rozsudek
obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr.
ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích uložil, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací
soud (a případně i soud prvního stupně, pokud by ve věci byl ještě činný) při
novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu
vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz
reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.
37. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně
podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném
zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu