4 Tdo 719/2025

4 Tdo 719/2025-349

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání obviněného D. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 13 To 106/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 96/2024, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 13 To 106/2025-272, ve výrocích týkajících se obviněného D. J. Současně se zrušují podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc obviněného Dalibora Jandy v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 3 T 96/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění D. J. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“), a V. B. uznáni vinnými, a to obviněný J. jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněná B. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„D. J. jako odsouzený vykonávající trest odnětí svobody ve věznici XY v soudním okrese XY v blíže nezjištěné době do 12. 4. 2023 neoprávněně užíval mobilní telefon, jehož prostřednictvím požádal obžalovanou V. B. o zaslání drogy pervitin do věznice, za tímto účelem ji opakovaně telefonicky kontaktoval, úkoloval ji, kdy a kam má jít, co od koho má převzít, a řekl jí, na kterého vězně má zásilku zaslat, načež V. B. vědomě opatřila od další osoby oděvní svršky s uschovanou látkou metamfetamin (pervitin), které zabalila do balíku a odeslala do Věznice XY na jméno odsouzeného M. K., jako odesílatele uvedla smyšlenou osobu T. G., XY, XY Ostrava, zásilku odeslala z pobočky České pošty Ostrava XY dne 12. 4. 2023 v 17.17 hodin J. J., přičemž zásilka byla do Věznice XY doručena dne 13. 4. 2023, kde byla téhož dne při kontrole zajištěna, neboť v ní byla ve švech ve dvou kusech černých bavlněných trenýrek zjištěna krystalická látka, ve které byla prokázána přítomnost látky metamfetamin v celkovém množství 1,8675 gramu, ve kterém bylo zjištěno 80,34 % (1,5 gramu) účinné látky metamfetamin, přičemž látka metamfetamin je uvedena v Seznamu psychotropních látek v Příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaném na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách“.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Spoluobviněné byl za uvedenou trestnou činnost podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 60 odst. 1 písm. a), odst. 2, 5 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest domácího vězení ve výměře 12 (dvanácti) měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 60 odst. 4 tr. zákoníku stanovil soud prvního stupně, že obviněná je povinna se po dobu výkonu trestu zdržovat v určeném obydlí, a to ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celý den, ve dnech všedních a pracovních od 12.00 hod do 7.30 hod, nebrání-li jí v tom důležité důvody. Dále podle § 61 odst. 1 tr. zákoníku se pro případ, že by se obviněná vyhýbala nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu porušila sjednané podmínky jeho výkonu, zaviněně nevykonávala ve stanoveném období uložený trest či jinak mařila výkon tohoto trestu nebo nevedla řádný život, ji stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání směřující výlučně do výroku o trestu v neprospěch obviněné. Obviněný rovněž podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které směřovalo také do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 13 To 106/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 3 T 96/2024, ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině tohoto rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon obviněnou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému pak uložil podle § 283 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci. Dále podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku také zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 1 T 17/2025, a i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla odkladu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 13 To 106/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V podaném dovolání obviněný předně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů Jeho primární námitka, na níž je vystavěno celé dovolání, pak spočívá v tom, že odvolací soud zjevně nesprávně posoudil podmínky pro ukládání souhrnného trestu, tedy extrémně nesprávně vyložil ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

6. Obviněný nejprve k uplatněnému dovolacímu důvodu uvádí, že se primárně týká nesprávné právní kvalifikace skutku, nicméně tento může být uplatněn i proti vadám při ukládání trestu tehdy, pokud jde o jiné nesprávné

hmotněprávní posouzení, tedy právní hodnocení skutkových okolností významných z hlediska hmotného práva, které nesouvisejí přímo s právní kvalifikací skutku. Tento dovolací důvod nezahrnuje námitky proti druhu nebo výměře trestu, ale pouze proti jiným hmotněprávním vadám výroku o trestu, jako je např. pochybení soudu o uložení souhrnného, úhrnného nebo společného trestu za pokračování v trestné činnosti.

7. Jak obviněný dále ve svém dovolání uvádí, odvolací soud založil své rozhodnutí o nutnosti uložení souhrnného trestu na nesprávném právním závěru, že postačuje existence jakéhokoliv rozsudku vyhlášeného po spáchání posuzované trestné činnosti, a to i v rámci odvolacího řízení. Úvahu odvolacího soudu stran nutnosti uložení souhrnného trestu považuje dovolatel za nesprávnou. Dovolatel dále připomíná časovou souslednost věci vyhlášeného napadeného rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2024, kterým byl odsouzen za jednání, kterého se dopustil v době do 13. 4. 2023 a dále na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2025, kterým byl odsouzen za jednání, které bylo časově datováno na období nejméně od prosince 2023 do 13. 11. 2024.

8. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku, když vycházel z mylného výkladu, že souhrnný trest lze uložit i tehdy, pokud byl jiný odsuzující rozsudek vyhlášen až po rozhodnutí nalézacího soudu v projednávané věci. Takový postup odporuje zákonnému mechanismu posuzování souběhu, který je jednostranně svěřen soudu prvního stupně. Ten je povinen zkoumat, zda pachatel spáchal posuzovaný trestný čin před vyhlášením rozsudku v jiné věci, a pouze na základě této časové souslednosti rozhodnout o uložení souhrnného trestu. Odvolací soud má v tomto směru pouze kontrolní funkci, nikoliv pravomoc samostatně určovat další rozsudek jako základ pro souhrnný trest. Přijetí opačného výkladu by vedlo k právní nejistotě a potenciálně absurdním důsledkům, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být neustále odkládáno v důsledku dalších trestních řízení vedených proti obviněnému. V daném případě tak nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 1 T 17/2025, neboť tento rozsudek byl vyhlášen až po rozhodnutí nalézacího soudu v nyní projednávané věci.

9. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že nesprávnou aplikací institutu souhrnného trestu odvolacím soudem došlo zásadně k omezení prostoru pro individuální posouzení druhu trestu, když tento soud bez právního základu předem vyloučil možnost uložení alternativního trestu a zúžil svou úvahu výhradně na navýšení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tímto postupem mu fakticky odepřel řádný přezkum výroku o trestu ve smyslu čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť rozhodoval na základě nezákonně stanovených podmínek, které znemožnily plnohodnotné uplatnění práva na přezkum trestu soudem vyššího stupně. Takový postup je v rozporu s požadavky spravedlivého řízení a vyžaduje nápravu cestou vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání.

10. V neposlední řádě dovolatel také namítá formální vadu výroku napadeného rozsudku, který spočívá v nesprávném označení rozsudku Okresního soudu v Karviné, když byl ve výroku uveden chybný spisový znak „2 T 17/2025“ namísto správného označení. Tato vada je způsobilá k nápravě prostřednictvím kasačního zásahu Nejvyššího soudu, neboť má význam pro právní jistotu a jednoznačnost rozhodnutí.

11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 13 To 106/2025, ve vztahu k výroku o trestu týkající se jeho osoby, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 562/2025, nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání obviněného. K podanému dovolání se státní zástupce hned úvodem vyjádřil s tím, že se s dovolatelem shoduje pouze v tom, že námitky týkající se aplikace pravidel pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho druhé variantě). Obsahově však předložené výhrady považuje za nepřijatelné, neboť obviněný nezpochybňuje aplikaci uvedeného ustanovení z hlediska hmotněprávního, ale pouze procesního, aniž by svůj závěr konkrétně právně podložil. Podle státního zástupce je takový postup „křiklavě nesprávný“ a „svérazný“, jelikož postrádá jakoukoli oporu v zákonném textu, judikatuře či odborné literatuře, na kterou obviněný ostatně ani neodkazuje.

13. Státní zástupce dále konstatuje, že vzhledem k nedostatečné argumentaci obviněného je třeba připomenout, že podle § 249 odst. 3 tr. ř. může být odvolání založené na nových skutečnostech a důkazech, což potvrzuje, že odvolací soud rozhoduje podle stavu věci v době odvolacího řízení, nikoliv zpětně k okamžiku rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu prvního stupně totiž není pravomocné a může být změněno. V souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. je odvolací soud oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků, včetně vad, které mohou ovlivnit správnost rozhodnutí o trestu. Z těchto ustanovení nelze podle státního zástupce dovodit závěr obviněného, že odvolací soud nemohl zohlednit vadu posouzení souběhu, která se projevila až po vydání rozsudku nalézacího soudu; naopak vzhledem k tomu, že obviněný napadl výrok o trestu, byl odvolací soud nejen oprávněn ale i povinen zohlednit všechny relevantní vady, včetně otázky souhrnnosti.

14. Státní zástupce dále ve svém vyjádření odmítá námitku dovolatele týkající se údajného „extrémního zúžení manévrovacího prostoru“ při ukládání trestu, jelikož takové omezení vyplývá přímo ze zákona – konkrétně z § 43 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. V daném případě byl souhrnný trest ukládán za podmínek § 43 odst. 1 tr. zákoníku, tedy při aplikaci absorpční zásady s prvky asperace, a to zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Vůdčí trestní sazba činila dva až deset let odnětí svobody, přičemž uložený trest v délce pěti let zůstává v dolní polovině této zákonné sazby a nepřekračuje její rámec.

15. Dále státní zástupce namítá, že v projednávané věci nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius, neboť uložený souhrnný trest odnětí svobody je mírnější než součet dříve uložených trest. Z tohoto důvodu neobstojí ani námitka údajného odepření přezkumu výroku o trestu odvolacím soudem, stejně jako tvrzení o porušení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Možnost uložení jiného druhu trestu nebyla dána a jedinou hypotetickou alternativou by bylo upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, pro což však nebyly splněny zákonné ani věcné podmínky, zejména s ohledem na osobu obviněného, navíc takový postup nelze v dovolacím řízení uplatňovat.

16. K další námitce stran údajného nesprávného označení rozsudku Okresního soudu v Karviné se státní zástupce vyjádřil s tím, že ji pojímá za nesrozumitelnou, neboť z výroku o trestu i z rejstříku trestů jednoznačně vyplývá, že sbíhající se rozsudek je rozsudek ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 2 T 17/2025, a není patrno, o jakou nesprávnost by se mělo jednat. Pokud obviněný namítá, že souhrnný trest byl výslovně ukládán i za trestnou činnost posuzovanou v této věci, pak nejde o vadu, ale o správný postup v souladu s principem souhrnného trestu, který se vztahuje na veškerou sbíhající se trestnou činnost, včetně té projednávané v jiném řízení.

17. Závěrem vyjádření proto státní zástupce shrnuje, že hmotněprávní podmínky pro ukládání souhrnného trestu v této předkládané věci dány byly. Pakliže dovolatel tvrdí procesní nemožnost ukládání souhrnného trestu v odvolacím řízení, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, a i výhrady týkající se formulace napadeného výroku o trestu jsou zjevně neopodstatněné a založeny pouze na nepochopení principu ukládání souhrnného trestu.

18. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání

19. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování Nejvyššího soudu neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze obviněným uplatněnou argumentaci podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací tedy zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

27. Z textu dovolání obviněného lze dovodit, že jím míří na druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Druhá alternativa, tj. vada tzv. nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, je podle obviněného dána tím, že odvolací soud zjevně nesprávně posoudil podmínky pro ukládání souhrnného trestu, tedy extrémně nesprávně vyložil ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Jak již Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitku dovolatele tak lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod.

28. Předně je třeba uvést, že obviněný uvedl, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, když si extrémně vadně vyložil ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Následně odkazuje na časové souvislosti nyní projednávané věci a věci, která vedla k uložení souhrnného trestu, když současně dovozuje, že souhrnný trest může uložit odvolací soud jen za situace, pokud by napravoval chybu soudu prvního stupně při posuzování podmínek pro ukládání souhrnného trestu. Lze tedy mít za to, že obviněný zpochybňuje splnění zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu, byť tuto námitku staví především na možnosti uložení souhrnného trestu odvolacím soudem za situace, pokud soud prvního stupně při ukládání trestu nepochybil.

29. Nejvyšší soud předně považuje za vhodné obecně rozvést podmínky pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

30. Platí, že základním předpokladem pro uložení souhrnného trestu je odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele. Za odsuzující rozsudek se považuje rozsudek, kterým byl pachatel uznán vinným trestným činem a za tento trestný čin mu byl uložen trest ve vztahu, k němuž se ukládá souhrnný trest. Nezáleží na tom, zda jde o rozsudek soudu prvního stupně nebo o rozsudek vyhlášený v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku. Povahu odsuzujícího rozsudku má i trestní příkaz (§ 314e odst. 8 TrŘ), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento trestní příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele (viz R 29/2000). (PÚRY, František. § 43 [Úhrnný a souhrnný trest]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 888, marg. č. 12.). Rozhodující při úvaze o tom, zda v dané věci jsou splněny zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu, je ovšem okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, nikoliv okamžik, kdy tento první odsuzující rozsudek nabyl právní moci.

31. Lze tedy uzavřít, že pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku je rozhodující okamžik vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (popřípadě doručení trestního příkazu obviněnému) soudem prvního stupně, i když byl tento rozsudek (resp. trestní příkaz) v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku je tedy možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek, kdy musí jít o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém) a přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. Současně je třeba akcentovat, že o souběh však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest (viz R 50/1978).

32. Nejvyšší soud z pohledu námitek obviněného stran tvrzeného vadného postupu soudu druhého stupně při ukládání souhrnného trestu považuje za potřebné uvést následující. Předně je třeba uvést, že obviněný, byť velmi obecně namítá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, když poukazuje na to, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za nyní projednávanou trestnou činnost (trestná činnost 13. 4. 2023) a kdy byl vyhlášen rozsudek soudu, ke kterému ukládal odvolací soud souhrnný trest a za jakou trestnou činnost a kdy byla tato trestná činnost páchaná (od prosince 2023 do 13. 11. 2024). Následně pak dále tvrdí, že souhrnný trest nemohl uložit odvolací soud, pokud v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně neexistoval rozsudek, ke kterému bylo nutno uložit trest souhrnný. Dovolací soud má za to, že dovolací argumentaci je možno částečně přisvědčit, a to pokud se týká podstaty argumentace, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, byť je tato argumentace jistým způsobem velmi stručná.

33. Z pohledu shora prezentovaného závěru je třeba uvést, že soud prvního stupně uznal obviněného vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kdy těchto trestných činů se dopustil jedním skutkem do dne 13. 4. 2023, přičemž první odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 22. 10. 2024. Datum vyhlášení tohoto prvního odsuzujícího rozsudku je rozhodné pro posouzení toho, zda v dané věci přichází v úvahu uložení souhrnné trestu, když ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku hovoří o vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku nikoliv o právní moci tohoto prvního odsuzujícího rozsudku, jak již bylo naznačeno. Ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 17/2025, byl první odsuzující rozsudek vyhlášen dne 24. 3. 2025 (ve věci byla schválena dohoda o vině a trestu), kdy obviněný byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [předmětný trestný čin se považuje za trvající skutek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017)], kdy předmětného skutku se dopustil od prosince 2023 do 13. 11. 2024. Tedy skutek byl ukončen až poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v nyní projednávané věci. Již z pohledu tohoto závěru je nepochybné, že v případě nyní projednávané věci a věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 17/2025 se nejedná o případ vícečinnného souběhu, když předmětný zločin byl dokonán až po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku v nyní projednávané věci, takže uložení souhrnného trestu nepřicházelo v úvahu. Proto lze považovat podané dovolání důvodné, byť tato část dovolací argumentace je velmi stručná a je založena na konstatování, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro ukládání souhrnného trestu.

34. Nadto je třeba uvést, odvolací soud nesprávně při vyhlášení svého rozsudku uvedl, že souhrnný trest se ukládá k rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2025, číslo jednací 2 T 17/2025-359, ačkoliv souhrnný trest ukládal sice k rozsudku tohoto soudu ze dne 24. 3. 2025, ovšem vedeném pod č. j. 1 T 17/2025-359. Pro jistou přesnost je třeba ještě uvést, že ovšem při vyslovení zrušující části podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, tento rozsudek označil správně. Současně je třeba ještě uvést, že odvolací soud měl správně výrok o trestu v případě ukládání souhrnného trestu zrušit jen ohledně obviněného, když ve vztahu k ostatním spoluobviněným (J. J. a E. H.) zůstal napadený rozsudek nezměněn.

35. Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud navíc považuje za vhodné reagovat i na další uplatněné námitky, které spočívají v tom, že odvolací soud by nemohl sám, přestože by byly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, tento souhrnný trest uložit. Předně je třeba zdůraznit, že i tato argumentace je rovněž velmi stručná a není zcela jasné, zda dovolatel tvrdí, že odvolací soud nemůže sám nikdy souhrnný trest uložit bez ohledu na to, zda tyto podmínky pro uložení souhrnného trestu byly splněny již v době rozhodování soudu prvního stupně či tuto námitku vztahuje k tomu, že souhrnný trest měl uložit soud, který rozhodoval až po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku a tudíž to byl tento soud, který pochybil a že takové případné pochybení nemůže odvolací soud sám napravit, pokud pochybení stran uložení souhrnného trestu nastalo rozsudkem u jiného soudu a tento vadný rozsudek již nabyl právní moci.

36. Proto se Nejvyšší soud k této argumentaci vyjádří obecně. Předně je třeba uvést, že pro odvolací řízení platí, že odvolatel může opřít odvolání o nové skutečnosti a důkazy (viz § 249 odst. 3 tr. ř). Novou skutečností, resp. novým důkazem (§ 89 odst. 2), uplatněným v podaném odvolání podle § 249 odst. 3 tr. ř., může být skutečnost nebo důkaz, jež byly odvolateli již dříve známy, avšak nebyly v řízení uplatněny. Mohou to být též skutečnosti, k nimž došlo až po vyhlášení rozsudku nebo vešly ve známost teprve v tomto období po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Již ze znění ustanovení § 249 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud neposuzuje správnost odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně ex tunc, nýbrž podle skutkového stavu a právního stavu existujícího v době, kdy rozhoduje odvolací soud. Tento závěr je logický, když rozhodnutí soudu prvního stupně není pravomocné a odvolatel může uvádět nové skutečnosti, ale i nové důkazy, které odvolací soud může i sám v rámci odvolacího řízení provést (viz § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř.). Takovou novou skutečnost může být právě zjištění odsouzení, které zakládající důvody pro uložení souhrnného trestu či společného trestu.

37. V tomto směru je také třeba odkázat na ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., podle kterého nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Stěžejní pro stanovení rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu je otázka oddělitelnosti napadeného výroku či výroků.

Oddělitelným výrokem je například výrok o trestu, ochranném opatření, náhradě škody či vině tehdy, když je rozhodováno o více samostatných skutcích, popřípadě dílčích skutcích u pokračujícího trestného činu. Naopak neoddělitelné jsou tzv. právní a skutková věta týkající se téhož skutku, nebo výroky o vině jednotlivými trestnými činy, jichž se obviněný dopustil v jednočinném souběhu (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1587/2017). V dané věci dovolatel vymezil rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu tím, že ho výslovně zaměřil do výroku o trestu.

S výrokem o trestu nepochybně souvisí i otázka, zda v dané věci byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu a je jeho povinnosti takovou zjištěnou vadu napravit bez ohledu na skutečnost, zda tuto vadu dovolatel přímo vytkl či nikoliv, když v tomto směru je toliko vázán zásadou zákazu reformacio in peius, pokud si odvolání podá toliko obviněný.

38. Ze shora uvedeného není pochyb o tom, že odvolací soud při svém rozhodování vychází ze stavu ex nunc, takže pokud zjistí pochybení ve výroku, který byl napaden podaným odvoláním, vychází při posuzování důvodnosti podaného odvolání ze skutkového a právního stavu zjištěného v době jeho rozhodování, když také přihlíží k novým skutečnostem, které vyšly najevo v rámci odvolacího řízení a které nebyly známy v řízení před soudem prvního stupně. Jestliže tedy zjistí, že v době jeho rozhodování byly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr.

zákoníku, tak bez ohledu na skutečnost, že zda tento stav byl nastolen v době rozhodování soudu prvního stupně nebo tato skutečnost nastala až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, je oprávněn toto pochybení napravit. Odvolací soud je oprávněn uložit souhrnný trest i za situace, kdy ustanovení o uložení souhrnného trestu porušil jiný soud, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku který vynesl po vyhlášení odsuzujícího rozsudku napadeného odvoláním, další odsuzující rozsudek, který byl ve vztahu k rozsudku napadeným odvoláním ve vztahu souhrnnosti, takže tento jiný soud měl vyčkat právní moci rozhodnutí ve věci napadené odvoláním (viz R 27/1971-III.), přičemž tento rozsudek v jiné věci již v době rozhodování o podaném odvolání nabyl právní moci.

Je tomu tak proto, že cílem § 43 odst. 2 tr. zákoníku o souhrnném trestu je, aby souhrnný trest tvořil jednotu, jako kdyby šlo o trest úhrnný. Znamená to tedy, že odsouzený musí být v případě uložení souhrnného trestu zásadně ve stejné situaci jako při uložení trestu úhrnného, tj. jako by bylo rozhodnuto o všech spáchaných trestných činech v jednom řízení (viz přiměřeně R 13/1968-I). Tomuto závěru odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, podle které obecné pravidlo, že soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným, neplatí absolutně ve všech případech, kde jsou jinak splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu.

Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba vážit použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v § 2 odst. 4 tr. ř. a také v čl. 38 odst. 2 Listiny. Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele nevyčká s rozhodnutím a v zájmu urychlení řízení uloží pachateli trest, pak o případném uložení souhrnného trestu rozhodne ten soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen (viz R 33/1998).

39. Stran námitky obviněného, že uložení souhrnného trestu vedlo „k extrémnímu zúžení manévrovacího prostoru při ukládání trestu“ je třeba uvést, že toto zúžení odpovídá výslovně znění zákonné úpravy, konkrétně třetí větě § 43 odst. 2 tr. zákoníku, podle které souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Je to důsledek toho, že při ukládání souhrnného trestu se musí zároveň zrušit výrok o trestu z rozsudku, ke kterému je ukládán trest souhrnný. Jedná se ovšem jen o obecné závěry, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Nadto odvolací soud nepochybně uložil obviněnému při ukládání souhrnného trestu trest mírnější, než byl souhrn trestů odnětí svobody uloženým rozsudkem soudem prvního stupně a rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 1 T 17/2025.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

40. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 13 To 106/2025-272, ve výrocích týkajících se obviněného D. J., když zjištěné pochybení se vztahovalo toliko k tomuto obviněnému. Současně Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, když k vytýkané vadě došlo až v odvolacím řízení.

41. V novém projednání věci je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud také musí vzít v úvahu, že dovolání bylo podáno toliko obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně v neprospěch obviněného.

42. Nejvyšší soud se musel současně zabývat otázkou, zda v dané věci je namístě rozhodnout o vazbě obviněného, když zrušením rozhodnutí odvolacího soudu stran tohoto obviněného došlo ke zrušení výroku o trestu odnětí svobody, který obviněný na podkladě napadeného rozsudku odvolacího soudu vykonával. Nejvyšší soud v dané věci neshledal u obviněného existenci žádného vazebního důvodu podle § 67 tr. ř. Proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 8. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu