4 Tdo 721/2024

4 Tdo 721/2024-411

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání obviněného V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024 č. j. 13 To 83/2024-348, v trestní věci vedené Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 8 T 143/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 1. 2024 č.j. 8 T 143/2023-312 byl obviněný V. Š. (dále jen "obviněný" nebo "dovolatel") uznán vinným přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem I) výroku rozsudku] a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem II) výroku rozsudku], kterých se dopustil tím, že

I) od přesně nezjištěné doby od konce září roku 2022 do 24. 3. 2023, na adrese svého trvalého bydliště v XY, XY, měl se svojí dcerou M. P. opakovaný pohlavní styk souloží, který probíhal jednou až dvakrát týdně, kdy jí říkal, že když s ním nebude mít sex, ucpou se mu cévy a bude muset jít znovu na operaci srdce a možná i zemře, a za jeho smrt bude moci ona,

II) dne 15. 5. 2023 ve 12:59 hodin zavolal své dceři, poškozené M. P., která se v té době nacházela v XY, aby se u něj zastavila, že to není možné, aby pohlavní styk již nechtěla, že je poslední dobou agresivní a falešná, a když mu poškozená řekla, že to prostě dělat nechce, ať si na to najde nějakou paní, odvětil, že to nejde, že to musí být jen někdo z rodiny, že nikoho cizího doma nechce, a nekompromisně ji oznámil, že pokud do pátku 19. 5. 2023 nepřijde, tak vše zveřejní a tím ji zkazí celý život, což poškozenou vyděsilo, neboť ví, že je obžalovaný manipulátor a byl by schopen říci rodině jinou verzi událostí, a když mu řekla, že s ní manipuluje, ať jí přestane vyhrožovat, tak ji zopakoval, že má čas do pátku a hovor ukončil, čímž v poškozené vyvolal obavu z ohrožení jejího osobního i pracovního života.

2. Za toto jednání byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 24 (dvaceti čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 36 (třiceti šesti) měsíců.

Současně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně sp. zn. 0 ZT 93/2023 ze dne 16. 11. 2023 pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že dne 30. 4. 2023 v dopoledních hodinách na adrese svého trvalého bydliště v obci XY, XY, se žádostí o sexuální styk vyvíjel nátlak na svou dceru K. Z., dříve M., kterou se snažil dostat pod psychický tlak tím, že jí říkal, že když s ním nebude mít sex, ucpou se mu cévy a může i zemřít, na což mu poškozená řekla, že ona nebude podvádět svého partnera, aby si našel normální vztah s jinou ženou, na což reagoval obžalovaný tím, že nikoho cizího do svého baráku nepustí a že by si mohli vzájemně pomoci, kdy on by zažil něco pěkného a ona by nebyla sexuálně zanedbaná, poškozená však jeho návrh rezolutně odmítla a on pokračoval v psychickém nátlaku tím, že se rozplakal a řekl jí, že je starý a ona ho nechá klidně umřít a nic mu nedopřeje, čímž měl spáchat přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin soulože mezi příbuznými podle § 188 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. P. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obdobně pak poškozená K. Z., dříve M., byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 3 tr. ř.

3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný do všech výroků, státní zástupkyně v neprospěch obviněného do výroku o vině a trestu a poškozená M. P. do výroku, kterým byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na civilní řízení. O takto podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2024 č. j. 13 To 83/2024-348 tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. ř. zrušil v celé odsuzující části. Současně podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že obviněného uznal vinným stejnými jednáními popsanými totožně jako v rozsudku soudu prvního stupně v bodech I) a II), která kvalifikoval jako přečin soulože mezi příbuznými podle § 188 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem I) výroku rozsudku] a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem II) výroku rozsudku]. Za to mu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 30 (třiceti) měsíců. Zároveň pak podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené M. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 15. 12. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státní zástupkyně pak samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Následně obviněný podal proti výrokům o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně a dále proti všem výrokům rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání. Dovolací důvody uplatnil podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť má za to, že zaprvé rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založeny na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy /písm. g)/; zadruhé rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení /písm. h)/; zatřetí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení podle § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) /písm. m)/.

5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve obšírně konstatoval obsah napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, včetně doslovné citace vlastní odvolací argumentace a následně přikročil k vymezení podmínek dovolání a dovolacích důvodů. V první části se ohradil vůči tomu, že v řízení před nalézacím soudem nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy – znalecký posudek z oboru zdravotnictví, výslech ošetřujícího lékaře a nahrávka z vyšetření znalkyně MUDr. Mansour-Musové.

Ke zvážení pak předestřel soudu důkaz zjištěním hladiny testosteronu v jeho krvi, k čemuž se však nalézací soud taktéž nevyjádřil. K prvně uvedenému neprovedenému důkazu zdůraznil jeho důležitost, neboť schopnost spáchat stíhané jednání s ohledem na jeho zdravotní stav a věk je pro posouzení viny stěžejní. Jedná se o důkaz natolik podstatný, že z jakési odpovědi na dotaz soudu nelze vyvodit, že na něm netrval. Nadto za situace, kdy soud předtím neprovedl další dva navrhované důkazy a obhajoba tak chápala vznesený dotaz v kontextu návrhu dalších důkazů.

Zároveň měl soud provést tento důkaz i bez návrhu obhajoby, a nikoli pokládat matoucí dotaz na znalecký posudek. K návrhu na přehrání nahrávky vyšetření u MUDr. Mansour-Musové, během něhož byl nucen k doznání, uvedl, že to mohlo vést k ovlivnění postoje znalkyně, či pravděpodobně k přesvědčení znalkyně o jeho vině. V souvislosti s jejími tvrzeními o schopnosti obviněného vykonávat soulož po tvrzenou dobu (30–45 min) 2x týdně v souvislosti s hladinou testosteronu v krvi, dal dovolatel ke zvážení i zjištění těchto hodnot, k čemuž soud nepřistoupil.

Stejně tak soud nevyhověl ani návrhu obviněného na výslech ošetřujícího lékaře a tím mu znemožnil klást otázky týkající se právě jeho zdravotního stavu a schopnosti vykonat stíhané jednání. Vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, že namísto tohoto výslechu byla provedena adekvátní zpráva, neboť toto je v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti a nemohla obsáhnout všechny odpovědi na otázky obviněného. Připomněl § 125 odst. 1 tr. ř. s tím, že těmto nalézací soud nedostál, když návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítl bez adekvátního odůvodnění, eventuálně ho opomenul.

Ani další provedené důkazy, lékařské zprávy, pak soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení. Další část svého dovolání obviněný zaměřil na důvody

podřaditelné pod nesprávné právní posouzení /ačkoliv označil v nadpise písmeno g), avšak hned následně odcitoval písm. h) /. Zdůraznil, že pokud se měl dopustit přečinu soulože mezi příbuznými, musela se stejného trestného činu dopustit i M. P. Dále připomněl skutkovou podstatu trestného činu vydírání a uvedl, že jediným důkazem nebyl prokázán obsah jejich hovoru ze dne 15. 5. 2023. Zpochybnil, že by tím mohlo dojít ke způsobení jiné těžké újmy poškozené a zároveň podotkl, že si neumí představit, jakou jinou verzí by mohl poškozenou vydírat, pokud by se oba soulože mezi příbuznými dopustili.

Nadto za situace, kdy by jiné vylíčení událostí poškodilo i jeho. Přesto byl potrestán za jednání, kterého nejen, že se nedopustil, ale které je vyloučeno okolnostmi a nebylo nijak prokázáno. V tomto směru proti sobě stály dvě protichůdné verze, kdy oba soudy daly přednost tvrzení poškozené v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Poškozená se nebála samotného vyzrazení poměru s otcem, ale jiné verze událostí. Jinou verzí událostí lze považovat vše, co by se lišilo od tvrzení poškozené. Tvrzení o styku s obviněným tak bylo vyvráceno jejími výpověďmi.

Následně zopakoval neprovedení navrhovaných důkazů, v nichž spatřoval porušení práva na spravedlivý proces a připomněl judikaturu Ústavního soudu stran opomenutých důkazů a jejich dopadu do akcentovaného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutí důkazů nebylo dostatečně odůvodněno, zejména za situace, kdy se jednalo o důkaz způsobilý potvrdit nebo vyvrátit obhajobu dovolatele a mohl tak postavit najisto i to, zda svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestného činu.

Závěrem pak odcitoval nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. 8 Tdo 1208/2022 stran opomenutých důkazů a zásady presumpce neviny. Ze všech shora uvedených důvodů proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 1. 2024 č. j. 8 T 143/2023-312 zrušil.

6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, dovolací argumentace obviněného a obecných východisek uplatněných dovolacích důvodů, konstatoval, že podstatou dovolání jsou pouze výhrady vůči úplnosti dokazování a nesouhlas se skutkovými závěry. Připomněl, že totožnými námitkami se již zabýval soud odvolací a v takových situacích se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.

Dále zdůraznil, že Nejvyšší soud je povinen přezkoumat rozhodnutí toliko v rozsahu a z důvodů vymezených v dovolání a v tomto smyslu a rozsahu proto poskytl i vyjádření. Podle názoru státního zástupce námitky vůči rozsahu dokazování lze pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, avšak nelze jim přiznat opodstatnění. Co se týče znaleckého posudku, na tomto obviněný netrval, jak stvrdila jeho obhájkyně na výslovný dotaz soudu při hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2024.

Zpráva ošetřujícího lékaře byla přečtena, ačkoliv nebyl osobně vyslýchán. Z těchto důvodů nebylo o zamítnutí těchto návrhů rozhodnuto. Nemohlo tedy být ani porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Na okraj pak dodal, že rozhodnutí nejsou zatížena ani jinou vadou podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. g)/. Skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů po jejich zhodnocení v souladu s principy elementární logiky. K druhému reklamovanému dovolacímu důvodu (nesprávného právního posouzení) připomněl, že tento lze uplatnit jen na základě ustálených skutkových zjištění soudů, nikoliv na alternativních závěrech obviněného.

Argumentace obviněného je přitom vystavěna výlučně na popření závadového jednání a na vlastním výkladu provedených důkazů. Žádnou z formulovaných výhrad proto nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit. Za nepřípadný pak označil argument, že stejného trestného činu by se musela dopustit i poškozená. Obviněný přehlédl, že to byl on, kdo k realizaci sexuálního styku zneužil hrozby zhoršení vlastního zdravotního vztahu v kombinaci s jistou mírou dlouhodobě udržované podřízenosti a malé psychické odolnosti poškozené.

K poslednímu vznesenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak uvedl, že nebyla splněna ani jedna z variant uplatnění tohoto důvodu, neboť odvolací soud částečně vyhověl odvolání obviněného. K námitkám porušení pravidla in dubio pro reo a zásady presumpce neviny uvedl, že se s nimi nelze ztotožnit, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení všech provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl. Ze shora uvedených důvodů tak uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Pokud pak jde o formální náležitosti podaného dovolání, zde je možné vznést celou řadu výhrad, a to i s ohledem na přezkoumávání otázky jeho přípustnosti /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř./, neboť bylo v označení výslovně podáno proti rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 1), a nikoli proti rozhodnutí soudu učiněném ve druhém stupni. Navíc rozsudek okresního soudu byl ve své odsuzující části rozsudkem odvolacího soudu zrušen a nahrazen jeho vlastním rozhodnutím. Je proto naprostou záhadou, proč se v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, který ve skutečnosti neexistuje, pokud jde o jeho odsuzující část. Měl se snad dovolací senát domnívat, že dovolatel si přeje, aby došlo ke zrušení zbývající části rozsudku soudu prvního stupně, v níž byl obžaloby zproštěn? To ovšem nepřipadá v úvahu již jenom proto, že obviněný není oprávněn podávat opravný prostředek ve svůj vlastní neprospěch. Současně nelze předpokládat, že by to bylo skutečnou vůlí dovolatele. Ve výsledku pak tyto nedostatky podaného dovolání, byť nejsou zanedbatelné, Nejvyšší soud vyhodnotil jako nepřekážející posouzení napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, které je v písemném podání v další jeho části rovněž citováno a jsou v něm i uváděny konkrétní výtky vůči jeho postupu včetně rozhodnutí samotného. V důsledku tohoto závěru pak dovolací soud učinil rozhodnutí soudu druhého stupně a jemu předcházející řízení předmětem vlastního posouzení, aniž by nejprve trval na odstranění výše uvedených nedostatků, kterými podané dovolání trpí.

8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

9. Předně Nejvyšší soud připomíná, že je to obviněný, který vymezuje limity dovolacího přezkumu. Podle § 265f tr. ř. je povinen uvést nejen výroky, které napadá a v jakém rozsahu, ale také z jakých důvodů tak činí včetně jejich zákonného označení. Pokud tedy dovolatel v rámci svého dovolání zopakoval i veškerou svoji dřívější odvolací argumentaci v rámci rekapitulace předchozího řízení, tak k této Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť tato byla vypořádána již soudem odvolacím. Zabýval se tudíž pouze a výhradně důvodností dovolacích námitek obviněného.

10. V této souvislosti nebylo zároveň možné neuvést, že námitky obviněného jsou zásadně shodné s těmi, které jím byly vznášeny již v předchozích fázích řízení. Je tak třeba připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408).

Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací námitku.

A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Okresní soud v Berouně, tak Krajský soud v Praze se podstatou všech, rovněž nyní vznesených námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám obsaženým v jednotlivých částech dovolání určitý komentář.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.

12. Pod tento dovolací důvod lze podřadit veškeré námitky vůči rozsahu dokazování, které obviněný napadl z důvodů opomenutých důkazů, respektive nedostatečného odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obhajoby. Uvedl, že obhajoba trvala na provedení tří důkazů – znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, výslechu ošetřujícího lékaře a nahrávky z vyšetření u znalkyně MUDr. Mansour-Musové.

13. Pokud jde o první z nich, Nejvyšší soud se po vyslechnutí zvukových záznamů z hlavního líčení ze dne 13. 12. 2023 a 24. 1. 2024 s vznesenou výhradou neztotožnil. Ze zvukových záznamů je patrno, že dne 13. 12. 2023 v čase 1:59:00 a násl. záznamu obhájkyně uvedla, že vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví dává soudu ke zvážení. Již tím se ale nejedná o důkazní návrh, o němž by soud prvního stupně musel procesně rozhodnout. Jedná se o předložení možnosti, o které si má soud udělat vlastní představu a případně se v daném ohledu rozhodnout, ale bez potřeby vyhlášení formálního rozhodnutí, tedy i zamítnutí.

Následně při pokračování v hlavním líčení dne 24. 1. 2024 v čase 00:21:00 a násl. na explicitní otázku předsedy senátu, zda tedy již netrvá na vypracování znaleckého posudku, obhájkyně uvedla: „Ne“. Je tedy nutné kategoricky odmítnout tvrzení obviněného, že trval na vypracování znaleckého posudku a že matoucí otázka nemůže tento důkazní návrh devalvovat. Obviněný fakticky návrh na provedení znaleckého posudku nikdy formálně nevznesl, dal jej toliko ke zvážení soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

3. 2015 sp. zn. 3 Tdo 403/2015). Předseda senátu pak navzdory tomu přesto zjišťoval stanovisko obhajoby k tomuto případnému důkazu, a ta na výslovný dotaz jeho potřebnost odmítla. Nic zavádějícího v položené otázce ani v celé procesní situaci spatřovat rozhodně nelze. Nyní vznášené výhrady v uvedeném směru jsou tudíž zcela nepřípadné a neakceptovatelné zároveň, včetně tvrzení dovolatele o zásahu do spravedlivého procesu. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitkám dovolatele o povinnosti soudu zajistit znalecký posudek z oboru zdravotnictví na schopnost obviněného vykonat soulož v jeho věku a zdravotním stavu.

Soud totiž na takové zjištění nerezignoval. Naopak měl k dispozici znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, tedy specifické odbornosti, když mezi podklady tohoto posudku patřilo i PPG měření a hodnoty zde uvedené nade vší pochybnost prokázaly, že je obviněný plně potentní. Závěry tohoto znaleckého posudku stvrdila znalkyně při svém výslechu dne 24. 1. 2024 v hlavním líčení, kde zodpověděla i veškeré doplňující dotazy. Za této důkazní situace tak vyžadovat nový, obdobný znalecký posudek k témuž, by bylo více než nadbytečné a výhrady dovolatele v tomto směru jsou naprosto nepřípadné.

14. Pokud jde o návrh na výslech MUDr. Petra Křiváčka, lze konstatovat, že ten soud skutečně neprovedl. Zároveň se ovšem nejedná o důkaz opomenutý, neboť soud zjistil odborný názor tohoto lékaře jinak. Přípisem požádal o zodpovězení obou otázek vznesených obhajobou při učinění tohoto návrhu. Písemnou odpověď pak provedl jako listinný důkaz podle § 213 odst. 2 tr. ř. dne 24. 1. 2024. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani tvrzení, že tento postup byl v rozporu se zásadou ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Co se týče první z nich, ani dikce ustanovení § 2 odst. 11 tr. ř., které tuto zásadu formuluje, netrvá na ústním výslechu všech osob bezvýhradně, ale toliko zpravidla, přičemž trestní řád připouští při splnění zákonných podmínek (typicky § 211 tr. ř.) čtení protokolu o výslechu svědka či znalce. Současně je patrno, že MUDr. Petr Křivánek neměl být vyslýchán k události, které by byl účasten osobně, ale měl vyjádřit pouze odborný názor na zdravotní stav obviněného. V tomto směru se tedy podání písemné zprávy jeví jako zcela dostačující a adekvátní. Zásada bezprostřednosti pak také nebyla porušena, neboť tento důkaz byl před soudem zákonem předepsaným způsobem proveden (§ 2 odst. 12 tr. ř.), tedy přečten ve smyslu § 213 odst. 2 tr. ř. a obviněný na něj mohl reagovat. Ani v tomto směru tedy nelze tento důkaz posoudit jako opomenutý a z toho důvodu zasahující do práva obviněného na spravedlivý proces.

15. Co se pak týče nahrávky z vyšetření u MUDr. Mansour-Musové, tak ani v neprovedení tohoto důkazu nespatřoval Nejvyšší soud pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv obviněného či deformovat skutková zjištění. Obviněný znalecký posudek poprvé zpochybnil až po hlavním líčení, tedy více než půl roku poté, co k vyšetření došlo. Tvrdil, že na něj byl vyvíjen ze strany asistentky nátlak k doznání. V tom spatřoval pravděpodobné ovlivnění znalkyně, aniž by však jakkoliv rozporoval její odborné závěry. Nelze odhlédnout od toho, že nátlak měla i podle jeho tvrzení vyvíjet asistentka a znalkyně negovala, že by vůbec něco takového zaznamenala. Současně si lze jen stěží představit, že by znalkyně dokázala případnou antipatií (neodůvodněnou, neboť ani obviněný neuvádí, proč by to měla znalkyně činit) ovlivnit výsledky PPG vyšetření prováděného ve Všeobecné fakultní nemocnici, které bylo jedním z podkladů pro formování znaleckých závěrů. Zároveň znalkyně při svém výslechu k dotazu obhájkyně negovala, že obviněný byl vyzýván k doznání i to, že by takovou poznámku slyšela ze strany své asistentky. Uvedla, že byl vyzván k tomu, aby popsal, proč je vyšetřován. I kdyby jakákoliv poznámka asistentky znalkyně byla na nahrávce zachycena, nelze uzavřít, že by jakkoliv zpochybnila závěry vyplývající ze znaleckého zkoumání. Je tedy pravdou, že formálně nedošlo k zamítnutí tohoto důkazního návrhu, současně však byly skutečnosti, které měly být tímto důkazem prokázány, zkoumány a nezůstaly zcela opomenuty.

16. Obviněný soudu prvního stupně též vytkl i to, že nezkoumal hladinu testosteronu v jeho krvi. Tento důkaz dal však soudu toliko ke zvážení, a tedy stejně jako bylo uvedeno shora, nevznesl formálně žádný důkazní návrh, o němž by měl soud povinnost rozhodnout (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 3 Tdo 403/2015). Navíc výsledek takového vyšetření by nemohl být při rozhodování, zda ke skutkům, z nichž byl obviněný obžalován, došlo, natolik rozhodující, aby mohl vyvrátit poznatky vyplývající z důkazů ostatních, které pro jeho vinu jednoznačně svědčily. Ani v tomto směru tak nelze v postupu soudu spatřovat pochybení.

17. Co se týče zmíněné zásady in dubio pro reo, tak ta neměla v nyní posuzovaném případě své místo ani náznakem. Sluší se připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.

Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů.

Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě obviněný porušení tohoto pravidla proklamuje, avšak přehlédl, že zde nejsou dány dvě rovnocenné verze skutkového děje, neboť provedené dokazování svědčí toliko o jedné z nich, která našla svůj odraz ve skutkové části výroku o vině rozsudku. Zároveň žádný z potenciálních či v úvahu připadajících důkazů není schopen takovou jinou verzi založit.

Pokud tak obviněný přesto učinil, stalo se to na základě jeho vlastního způsobu hodnocení důkazů, které ovšem trpí tím nedostatkem, že je poznamenáno viditelnou snahou po vytvoření jakýchkoli pochybností působících v jeho prospěch. I tato námitka tedy musela být ze strany dovolacího soudu oslyšena.

18. Pokud pak obviněný obsáhle připomínal závěry Ústavního i Nejvyššího soudu týkající se povinnosti soudů náležitě se vypořádat s důkazními návrhy stran a šetřit tak veškerých práv vyplývajících z práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak veškeré tyto odkazy jsou ve světle shora vysvětlených závěrů nepřípadné, neboť k žádnému porušení práv obviněného v daném ohledu v předchozím řízení nedošlo. Pouze na upřesnění pak lze poukázat, že již Krajský soud v Praze v rámci odůvodnění svého rozsudku vysvětlil důvody neprovedení navrhovaných důkazů (znalecký posudek a výslech ošetřujícího lékaře v bodě 20 odůvodnění rozsudku, nahrávku pak v bodě 15 téhož, měření hladiny testosteronu je pak zmíněno v obou uvedených bodech).

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

20. V rámci tohoto dovolacího důvodu předestřel obviněný obsáhlou argumentaci zpochybňující svojí podstatou znak skutkové podstaty trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy. Poukázal na to, že poškozená neměla obavu z toho, že zveřejní jejich poměr, ale z verze, kterou by případně uvedl. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že takováto argumentace je pod uvedený dovolací důvod podřaditelná jen s velkou mírou tolerance, neboť obviněný akcentuje jiné právní posouzení především na základě interpretace a následného hodnocení výpovědi poškozené.

Tím se ovšem dostává zcela mimo mantinely dovolacího řízení. Zároveň Nejvyšší soud připouští, že soud odvolací se znakem pohrůžky jiné těžké újmy zabýval sice stroze, ale v konečném výsledku dostatečně. Nejvyšší soud k tomu přesto dodává. Těžkou újmou může být i vážná újma na cti či dobré pověsti a může směřovat k rozvratu rodinného života, nebo komplikacím v životě pracovním např. ke ztrátě zaměstnání. (blíže viz Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.

2214). Tato hrozba musí být objektivní, tedy musí se jevit jako těžká újma i běžnému člověku a zároveň ji musí objektivně pociťovat i poškozený (viz tamtéž). V nyní posuzovaném případě byla pohrůžka těžké újmy spatřována ve zveřejnění incestního styku mezi obviněným a poškozenou. Není třeba diskutovat nad tím, zda se důsledek takového činu objektivně jeví jako těžká újma. Není pochyb, že uveřejnění informace o tom, že dcera udržuje sexuální styk se svým otcem, má silně dehonestující charakter a reálně povede k vážným následkům v rodinném, osobním i pracovním postavení obou aktérů a bude mít i značný dopad společenský, neboť se jedná o čin ve společnosti vnímaný jako silně zavrženíhodný.

Takovému závěru svědčí při použití argumentu a minori ad maius i judikaturní praxe, která dospěla k tomu, že za hrozbu jinou těžkou újmou je třeba považovat i pohrůžku zaslání erotických fotografií rodinám zobrazovaných osob (viz komentářová literatura tamtéž). Zároveň pak i poškozená v rámci svého výslechu uvedla, že měla hrozný strach především o dopady takového uveřejnění především v práci. Tím byla splněna i druhá část posouzení znaku pohrůžky těžké újmy. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že by ve věci bylo dáno nesprávné právní posouzení této otázky.

Pokud pak obviněný tvrdí, že poškozená nevnímala jako těžkou újmu samotné zveřejnění celé situace, ale toliko obavu z jiné (podle jeho názoru nepředstavitelné) verze, jedná se toliko o jeho vlastní hodnocení její výpovědi, kterému nelze přiznat relevanci. Závěr o tom, že byl jednáním obviněného v bodě II) rozsudku naplněn znak pohrůžky jiné těžké újmy, je tak zcela důvodný a veškeré námitky obviněného v tomto postrádají jakékoli opodstatnění.

21. Pod reklamovaný dovolací důvod by bylo možné podřadit i námitky vůči subjektivní stránce trestného činu, kterou ovšem obviněný nikterak nespecifikoval. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než se omezit na konstatování, že obviněný věděl, že svým jednáním porušuje zájem chráněný zákonem jak v případě trestného činu soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku, tak v případě vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Lapidárně řečeno, muselo mu být jasné, že sexuální styk s jeho dcerou je nejen v rozporu s morálními hodnotami společnosti, ale rovněž i se zákonem. Totéž lze konstatovat i ohledně ovlivnění vůle jiné osoby pohrůžkou těžké újmy, tedy jednání obviněného omezující zde svobodnou vůli jeho dcery. Zároveň je patrné, že byla naplněna i složka volní, neboť obviněný se těchto jednání nemohl dopustit jinak než v úmyslu přímém, sledujíc toliko vlastní cíle, k čemuž využil právě i prostředky s trestněprávními důsledky.

22. Výhrada směřující vůči tomu, že trestnímu postihu měla být vystavena i poškozená, je pak zcela nepřípadná. Obviněný totiž přehlédl, že trestní řízení je vedeno zásadou obžalovací, která určuje povinnost soudu (a zároveň nese tomu odpovídající oprávnění) rozhodnout o skutku osoby (osob) popsanému v podané obžalobě. S ohledem na skutečnost, že obžaloba v této věci byla na obviněného původně podána pro trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku v souběhu s trestným činem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku (skutek I) a pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v souběhu s trestným činem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku (skutek II), je vcelku logické, že trestní stíhání vůči jeho dceři M. P. nemohlo být ve stejné věci zahájeno, když v přípravném řízení se vycházelo z toho, že soulož nebyla dobrovolná. Navíc řešení takovéto výhrady Nejvyššímu soudu v tomto řízení nepřísluší, neboť není orgánem, který by měl rozhodovat o tom, kdo a za co má či nemá být trestně stíhán a event. obžalován. To přísluší pouze a jedině příslušným orgánům státního zastupitelství.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na situace, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci však neodpovídá žádná z variant tohoto dovolacího důvodu, neboť řádnému opravnému prostředku obviněného (jeho odvolání) bylo částečně vyhověno a odvolací soud znovu rozhodl o vině dovolatele a uložil mu trest. Pro naplnění tohoto dovolacího důvodu tak nebyly splněny ani formální podmínky.

24. Na základě výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného V. Š. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a dílem pak zjevně postrádají své opodstatnění. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu