USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání obviněné G. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 2 To 179/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 47/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 2 T 47/2022, byla obviněná G. D. uznána vinnou ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018 v XY na XY, kde pobývala se svým nezletilým synem AAAAAA (pseudonym), na jeho ozdravném pobytu, opakovaně sdělovala ošetřujícímu personálu léčebny nepravdivé skutečnosti o otci nezletilého poškozeném M. D., když zmiňovala sexuální zneužívání nezletilého otcem, fyzické násilí na synovi ze strany otce, plánování únosu syna otcem, ač k žádnému takovému jednání ze strany poškozeného vůči synovi nedocházelo, čehož si byla poškozená vědoma, dále popisovala osobní obavy z jednání poškozeného tak, že se bojí, že by mohl použít zbraň, kterou ji již ohrožoval, obavy a strach syna z otce a také jiné konfliktní situace, ke kterým mělo docházet mezi ní a poškozeným, avšak k ničemu z toho nedošlo, čehož si byla obžalovaná vědoma, a které označovala za příčiny zhoršeného zdravotního stavu syna v době jeho ozdravného pobytu v léčebně, byť ke zhoršení zdravotního stavu syna nedošlo, a dále v rozporu se skutečností uvedla, že bylo vydáno soudní rozhodnutí zakazující kontakt poškozeného se synem, přičemž většině těchto jejích nepravdivých sdělení byl přítomný nezletilý syn AAAAAA, který ve svých projevech bez vyzvání a jiné souvislosti opakoval slova a fráze své matky, mj. „tatínek mě bije a kouše mě do pindíka“, a to i přesto, že byla personálem uvedené léčebny opakovaně vyzvána, aby při těchto jejích projevech a sděleních nebyl přítomen syn, a v důsledku sdělení těchto informací někteří členové zdravotnického personálu léčebny považovali poškozeného za nebezpečnou osobu, takže nejprve dne 4. 11. 2018 nebyla umožněna návštěva nezletilého syna poškozeným v době pobytu v léčebně a návštěva byla umožněna až po šetření provedeném Policií ČR a za asistence policistů“.
2. Za uvedené jednání byla obviněná G. D. odsouzena podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 36 000 Kč v 60 celých denních sazbách ve výši 600 Kč, a to v přiměřených měsíčních splátkách po 3 000 Kč s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná nezaplatí dílčí splátku včas.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 2 T 47/2022, podala obviněná G. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 2 To 179/2023, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 2 To 179/2023, podala následně obviněná G. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a e) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dle dovolatelky naplněn tím, že skutek, pro který byla odsouzena, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Namítá, že se vytýkaného jednání nedopustila. Pokud se zmiňovala personálu sanatoria o sexuálním zneužívání syna poškozeným, pak vždy uváděla, že to říká syn a ona sama neví, zda je to pravda.
Za podstatnou považuje dovolatelka zprávu sanatoria pro OSPOD ve XY ze dne 18. 1. 2019, v níž je uvedeno, že první návštěva poškozeného proběhla za asistence policie, kterou přivolal poškozený, jelikož mu službu konající lékař odmítl předložit zdravotní dokumentaci. Dále je ve zprávě uvedeno, že nezletilý v průběhu pobytu sám od sebe pronášel, že ho tatínek bije a kouše do pindíka. Ve zprávě je správně uvedeno, že obviněná personálu sdělovala svá podezření ohledně protiprávního jednání poškozeného.
Soudům obou stupňů vytýká, že uznaly obviněnou vinnou z popisování osobních obav a podezření či výroků, kdy výslovně uváděla, že se jedná o podezření, což nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu pomluvy. Uvádí, že jen opakovala sdělení svého syna, jelikož se nejedná o nepravdivé údaje, nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy. Dovolatelka ve svém odvolání mimo jiné soudu prvního stupně vytýkala, že ve svém rozsáhlém zdůvodnění rozsudku se nedostatečně vypořádal s otázkou subsidiarity trestní represe.
Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1459/22, v němž je zdůrazněna povinnost orgánů činných v trestním řízení velmi pečlivě zkoumat, zda konkrétní okolnosti skutečně svědčí o tom, že vážnost osoby mohla být ohrožena ve značné míře. Má se přihlédnout k postavení dotčené osoby, k jejím charakterovým a mravním vlastnostem a k okolnostem sdělení. V daném případě soudy obou stupňů všechny tyto konkrétní okolnosti nedostatečně vyhodnotily. Dovolatelka sama o poškozeném nikdy neuváděla nic z toho, co je jí kladeno za vinu.
Pouze na dotaz personálu, zda je pravdivé to, co jim sděluje sám nezletilý, potvrdila, že jí nezletilý toto opakovaně uvádí už od svých 2.5 let, ale neví, zda je to pravda a nemá možnost zjistit, zda je jeho tvrzení věrohodné či ne, protože s ohledem na věk nezletilého nelze ani provést jeho psychologické vyšetření. Závěr, že je namístě použití norem občanského práva je také podpořen faktem, že poškozený žádnou škodu neuplatnil a ani netvrdil, že by mu nějaká škoda vůbec vznikla.
5. K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Uvádí, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s rozpory ve výpovědích P. a MUDr. Harviše, ve zdravotní dokumentaci včetně propouštěcí zprávy a v dopise pro OSPOD ve Valašském Meziříčí. V provedených listinných důkazech není žádná zmínka o tom, že by líčila poškozeného jako nebezpečného člověka, že by měl poškozený někoho ohrožovat zbraní tak, že by personál sanatoria měl obavy o své bezpečí. A už vůbec zde není uvedeno, že by měla někomu sdělovat, že poškozený sexuálně zneužívá nezletilého syna. Soudům je dále vytýkáno, že porušily právo dovolatelky na spravedlivý proces. Pokud soudy přistoupily k výslechu svědků, neměly pak vycházet z úředních záznamů o podaní vysvětlení těchto osob. Dovolatelka sice souhlasila se čtením úředních záznamů, nicméně takto čtený úřední záznam o vysvětlení nemůže být jediným nebo rozhodujícím důkazem sloužícím k usvědčení obviněné. Soudu druhého stupně závěrem vytkla, že neprovedl v odvolání navrhované důkazy a nerozhodl o tom, že je provádět nebude.
6. Dovolatelka se dále domnívá, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Soudy obou stupňů se dle ní dostatečně nezabývaly otázkou promlčení. Promlčecí doba v posuzovaném případě počala běžet ukončením jednání obviněné. Podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se běh promlčecí doby přerušuje nejdříve zahájením trestního stíhání, k němuž došlo dne 30. 11. 2021 doručením opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné. Dovolatelka byla pravomocně odsouzena za přečin pomluvy, které se měla dopustit v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018. Skutková věta ani odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují upřesňující časové údaje, ze kterých by bylo patrno, kdy konkrétně měla každý jednotlivý nepravdivý údaj sdělovat. Uvádí, že závěry soudů, že ke spáchání přečinu mělo dojít v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018, jsou nepřesné, zjednodušující a velmi obecné, tudíž nepřezkoumatelné. Jediné objektivizované datum je den 4. 11. 2018, tedy den, kdy v léčebně proběhlo šetření Policie ČR a kontakt poškozeného se synem. Tímto dnem došlo k ukončení jednání a počala dle obviněné běžet promlčecí doba. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto trestní stíhání nepřípustné a mělo by být zastaveno.
7. S ohledem na shora uvedené proto navrhla, aby bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 2 To 179/2023, zrušeno a aby bylo Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby bylo trestní stíhání dovolatelky zastaveno.
8. Obviněná přípisem podaným prostřednictvím svého obhájce doplnila své dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 2 To 179/2023. Bez uvedení konkrétního dovolacího důvodu dodala, že v daném trestním řízení nebyl poškozený vůbec vyslechnut. Verze poškozeného je tak zásadním způsobem zpochybněna, a přestože se soudce soudu prvního stupně JUDr. Záliš vyjádřil, že bude chtít poškozeného vyslechnout, neučinil tak, naopak bylo poškozenému umožněno, aby byl přítomen u hlavních líčení coby veřejnost.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněnou vznášené námitky jsou z větší části v zásadě jen opakováním námitek, které uplatňovala již v rámci řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, přičemž soudy se s nimi již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, což zpravidla znamená, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zcela novou námitkou je však námitka promlčení trestní odpovědnosti obviněné za trestný čin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy nepřípustnosti trestního stíhání obviněné podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K této námitce státní zástupkyně uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněné doručeno dne 30. 11. 2021. Skutek vymezený v předmětném usnesení se měl stát v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018. Zákonem stanovená trestní sazba trestu odnětí svobody u trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku činí jeden rok, a tedy promlčecí doba tohoto trestného činu činí podle § 34 odst. 1 písm. e) tři roky. S ohledem na všechny okolnosti daného případu lze učinit závěr o tom, že obviněná byla shledána vinou pokračujícím přečinem pomluvy, jehož jednotlivých dílčích útoků se dopouštěla v rámci celého pobytu se svým synem v XY, tj. až do 11. 12. 2018. Ačkoli je třeba připustit, že nikdo z personálu nespecifikoval, v jakém období pobytu mu obviněná nepravdivé údaje o poškozeném sdělovala, vyplývá z jejich výpovědí, že tak činila průběžně a že se jí snažili i vyhýbat, aby s nimi na toto téma nehovořila, neboť se o to stále snažila. Námitku promlčení trestního stíhání obviněné je tedy namístě odmítnout, neboť posledního dílčího útoku se zjevně dopustila až v souvislosti s ukončením pobytu syna v léčebně v prosinci 2018, přičemž usnesení o zahájení jejího trestního stíhání bylo vydáno dne 25. 11. 2021 a doručeno jí bylo dne 30. 11. 2021, kdy nejpozději nastalo přerušení běhu tříleté promlčecí doby.
10. Pokud jde o další námitky obviněné, je namístě je rovněž odmítnout, neboť z výpovědí všech osob (včetně se souhlasem stran čtených úředních záznamů o podaných vysvětleních) vyplývá, že obviněná nesdělovala pouze svá podezření, jak tvrdila v průběhu celého trestního řízení i v podaném dovolání, ale že konstantně sdělovala, že syn je ze strany poškozeného sexuálně zneužíván, má soudní zákaz styku apod. Relevantní pro posouzení skutku není ani skutečnost, že jí postupně zaměstnanci léčebny přestávali věřit, neboť to samo o sobě neznamenalo, že jí sdělované nepravdivé údaje nadále nebyly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů. Otázkou subsidiarity trestního řízení se pak v rozporu s námitkami obviněné podrobně zabýval jak nalézací soud (viz bod 23 odůvodnění jeho rozsudku), tak odvolací soud (viz bod 18 odůvodnění jeho usnesení), přičemž s jejich závěry se státní zástupkyně zcela ztotožňuje. Oba soudy též postupovaly správně, když se nezabývaly tvrzenými rozpory mezi obsahem úředních záznamů o podání vysvětlení osob z jiné trestní věci a obsahem úředních záznamů o podání jejich vysvětlení v této trestní věci. Nalézací i odvolací soud přitom správně a dostatečně vysvětlily, proč nemohly být jako důkaz úřední záznamy o podání vysvětlení z jiné trestní věci použity, narozdíl od listinného důkazu v podobě zprávy ředitelky léčebny pro orgán sociálně právní ochrany dětí z téže doby. Naopak pokud byly úřední záznamy o podání vysvětlení sepsané v této trestní věci čteny se souhlasem stran, lze k jejich obsahu přihlížet i přesto, že nakonec došlo i k výslechu stejných osob v procesním postavení svědka v témže hlavním líčení. Skutečnost, že obviněná není spokojena se zákonem stanovenými procesními postupy ve vztahu k použitelnosti důkazů v trestním řízení a ustálenou judikaturou k nim, přitom není dovolacím důvodem. Pokud jde o námitku neprovedení obviněnou navržených důkazů odvolacím soudem, nutno podotknout, že obviněná v dovolání nekonkretizuje, o které důkazy se mělo jednat, nicméně z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz body 22 a 23) vyplývá, proč nebyly důkazy navrhované obviněnou provedeny, a nelze tedy vůbec uvažovat o tom, že by se ve věci mohlo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
11. Dovolatelka ve svém vyjádření nesouhlasí se závěry státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a na podaném dovolání trvá.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné G. D.
16. Obviněná G. D. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
17. Obviněná ve svém dovolání namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jeseníku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněnou namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněné. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněné po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědí zaměstnanců sanatoria, a to MUDr. Jána Harviše, A. P., E. R., V. B. a dále z řady listinných důkazů podrobně specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu. K důkazu byl jako listina proveden rovněž znalecký posudek vypracovaný znalci v opatrovnickém řízení, přičemž jeho závěry stran osobnosti a chování obviněné korespondují s jednáním, jehož se vůči poškozenému dopustila. Znalci MUDr. Aneta Sandoval a doc. PhDr. Radko Obereignerů, Ph.D., v citovaném posudku poukázali na ovlivňování nezletilého obviněnou nařčením z údajného sexuálního zneužívání nezletilého poškozeným. Z rozhovoru nezletilého se znalci jednoznačně vyplynulo, že obviněná s nezletilým manipulovala, aby při vyšetření sděloval negativní věci o poškozeném a instruovala jej, aby nezapomněl říct, že jej poškozený „tahal za pindíka“ a bil jej.
18. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů tak bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny. Lze doplnit, že se obviněná svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly její tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněné o správném hodnocení důkazů. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že neshledal ani žádný obviněnou namítaný zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněné, včetně jejího práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
19. Pokud obviněná v rámci uvedeného dovolacího důvodu dále poukázala na skutečnost, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s rozpory ve výpovědích P. a MUDr. Harviše, ve zdravotní dokumentaci a v dopise pro OSPOD ve XY, a to z důvodu, že v provedených listinných důkazech není žádná zmínka o tom, že by líčila poškozeného jako nebezpečného člověka, lze ve stručnosti odkázat na okresním soudem v odůvodnění jeho rozsudku zmíněné celé množství důkazních prostředků, usvědčujících obviněnou ze spáchání přečinu pomluvy dle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dodává, že s ohledem na opakované poukazy obhajoby na rozpory mezi úředními záznamy o podání vysvětlení z jiné trestní věci a úředními záznamy o podání vysvětlení v této trestní věci a další námitky stran úředních záznamů o podání vysvětlení P. a MUDr. Harviše, přistoupil okresní soud k výslechu svědkyně P. a MUDr. Harviše, čímž dal obhajobě možnost, aby se zaměřila na jí tvrzené rozpory. Rovněž na straně 18 vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl k důkazu úřední záznamy o podání vysvětlení P. a MUDr. Harviše. Provedeným dokazováním bylo poté spolehlivě prokázáno, že obviněná sdělovala nepravdivé skutečnosti zřetelně přesahují míru běžných lží a nepravd a představují potenciálně citelný zásah do osobnostní sféry poškozeného. Z výpovědí svědků pak vyplynulo, že personál sanatoria po určitou dobu těmto informacím věřil, což v něm vyvolávalo obavy z poškozeného a z počátku zapříčinilo i nedůvěru a nevhodné chování vůči němu. Soudy však neshledaly ve výpovědích jednotlivých osob, ani v jiných důkazech významné rozpory, natož rozpory podstatné.
20. Soudu druhého stupně obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkla, že neprovedl v odvolání navrhované důkazy a nerozhodl o tom, že je provádět nebude. Navrhované důkazy měly prokázat, že hlášky nezletilého slyšel syn od svého otce a nikoliv matky. Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se v bodě 23 odůvodnění svého rozhodnutí zabývá právě otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování důvodným. Krajský soud nepovažoval za potřebné doplnit dokazování, a to z důvodu, že obviněné je kladeno za vinu sdělování nepravdivých informací o poškozeném, kterého se dopustila v sanatoriu ve XY, a toto jednání jí bylo prokázáno. Obviněnou navržené důkazy by na její vině tak nemohly ničeho změnit. Je třeba zmínit, že v rámci dokazování před soudem prvního stupně neměly přítomné strany žádné návrhy na doplnění dokazování, přičemž obhajoba k výslovnému dotazu samosoudce uvedla, že na předcházejících důkazních návrzích netrvá.
21. V rámci doplnění dovolání uvedla obviněná námitku, kterou nepodřadila pod žádný konkrétní dovolací důvod, a to, že v daném trestním řízení nebyl poškozený vůbec vyslechnut. Nejvyšší soud k této námitce pro úplnost dodává následující. Poškozený byl v přípravném řízení vyslechnut v procesním postavení svědka, a to za přítomnosti obhájce obviněné, kterému bylo umožněno klást poškozenému otázky. Obhajoba již při prvním hlavním líčení souhlasila se čtením úředních záznamů i protokolu o výpovědi poškozeného a soud tímto zákonným způsobem poté postupoval. Nelze proto v tomto procesním postupu okresního soudu, který přečetl u hlavního líčení výpověď poškozeného z přípravného řízení, shledat žádné pochybení.
22. Obviněná D. ve svém dovolání uplatnila taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
23. Obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v první řade namítla, že skutek, pro který byla odsouzena, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Uvádí, že se vytýkaného jednání nedopustila a pokud se zmiňovala personálu sanatoria o sexuálním zneužívání syna poškozeným, pak vždy uváděla, že to říká syn a ona sama neví, zda je to pravda.
24. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že přečinu pomluvy podle ustanovení § 184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Předně je třeba říci, že přečin pomluvy se řadí mezi tzv. verbální trestné činy, u nichž lze objektivní stránku skutkové podstaty naplnit již komunikačním aktem, typicky pak řečí. Jedná se dále o trestný čin ohrožovací, neboť k jeho dokonání postačí vznik reálného nebezpečí pro právem chráněný zájem. Nezáleží tedy na tom, zda osoba, jejíž vážnost mohla být ohrožena, si toho byla nebo mohla být vědoma. Pomluva se může týkat i osoby, která si ohrožení své vážnosti neuvědomuje, např. dítěte či osoby se sníženými duševními schopnostmi. Nezáleží ani na tom, zda se postižená osoba o pomluvě dověděla, pokud je tato pomluva způsobilá značnou měrou ohrozit její vážnost (čest či dobrou pověst).
25. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná v projednávané věci sdělovala nepravdivé informace o poškozeném, které zřetelně přesáhly míru běžných lží, jež o sobě lidé šíří v běžném životě. Tím se dopustila jednání, které naplňuje všechny zákonné znaky přečinu pomluvy dle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně dostatečné míry společenské škodlivosti nutné k tomu, aby se mohlo jednat o jednání trestné. Zákonné vymezení trestného činu pomluvy zahrnuje požadavek „značné míry“ ohrožení vážnosti dotčené osoby u spoluobčanů, respektive hrozící „vážné újmy“ dotčené osoby. V projednávané věci bylo prokázáno, že obviněná jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, úmyslně porušila zájem společnosti na ochraně cti, vážnosti a dobré pověsti a jiných osobnostních statků poškozeného tím, že se opakovaně, různým zaměstnancům sanatoria v době jejího pobytu, a to i v přítomnosti nezletilého, zmiňovala o sexuálním zneužívání nezletilého ze strany poškozeného, zmiňovala fyzické násilí na synovi ze strany poškozeného, zmiňovala plánování únosu syna otcem, dále popisovala osobní obavy z jednání poškozeného tak, že se bojí, že by mohl použít zbraň, kterou ji již ohrožoval, a také další konfliktní situace, ke kterým mělo docházet mezi ní a poškozeným, avšak k ničemu takovému nedošlo, čehož si byla vědoma.
26. Obviněná dále v rozporu se skutečností uvedla, že bylo vydáno soudní rozhodnutí zakazující kontakt poškozeného se synem, v důsledku čehož službu konající lékař odmítl poškozenému nejen setkání se svým synem, ale odmítl mu i umožnit nahlédnout do zdravotní dokumentace nezletilého. Návštěva syna byla poté umožněna pouze za asistence Policie ČR. Obviněná si musela být nejméně vědoma toho, že o poškozeném sděluje informace, o jejichž pravdivosti musela mít pochybnosti. Obviněná nejen, že musela být srozuměna s tím, že sděluje nepravdivé skutečnosti, jejichž sdělením může značnou měrou poškodit vážnost poškozeného u spoluobčanů a narušit jeho rodinné vztahy s nezletilým, ale obviněná tyto nepravdivé skutečnosti sdělovala s cílem, aby poškozeného značnou měrou poškodila na jeho osobnostních statcích, na jeho rodinných poměrech s nezletilým a způsobila mu i jinou vážnou újmu (nejméně prověřování policií, změnu postoje OSPOD, pro poškozeného neblahý výsledek v opatrovnickém řízení). Pokud obviněná namítla, že tyto skutečnosti uváděl syn a ona sama neví, zda je to pravda, resp. pokud měla pochybnosti o pravdivosti, neměla takové skutečnosti sdělovat, resp. je měla doprovodit tím, že neví, zda je to pravda, či ne, potažmo si je měla nechat pro sebe, což však neučinila.
27. Jak je uvedeno výše, z důvodu, že jde o trestný čin, u něhož není vyžadováno, aby byla způsobena poškozenému nějaká újma, ale je nezbytné, aby jednání bylo způsobilé újmu vyvolat, což se v daném případě jednoznačně stalo, když obviněná o poškozeném tvrdila, že zneužíval nezletilé dítě, že ho chce unést, že mu bylo zakázáno stýkat se s nezletilým, že by mohl použít zbraň a že dochází při jeho kontaktech k fyzickému násilí vůči nezletilému, nelze než konstatovat, že uvedené jednání bylo způsobilé značnou měrou ohrozit pomlouvaného v jeho vážnosti u spoluobčanů a narušit jeho rodinné vztahy, přinejmenším k nezletilému, který byl částečně přítomen výrokům obviněné. Nejvyšší soud proto souhlasí s právní kvalifikací skutku, tedy že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit také námitku obviněné ohledně nedostatečného vypořádání se s otázkou subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
29. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
30. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
31. Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěné jednání obviněné je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení § 184 tr. zákoníku. Uplatnění prostředků trestního práva je v případě jednání obviněné na místě, neboť se jedná o protiprávní jednání, při němž došlo k tak závažnému ohrožení chráněného zájmu, které se již vymyká možnosti řešení pouze v rámci soukromého práva. Obviněná uváděla o poškozeném nepravdivé informace týkající se pohlavního zneužívání nezletilého, fyzického násilí páchaného vůči němu poškozeným, obavu z jeho únosu a obavu z použití zbraně poškozeným, přičemž všechny tyto informace byly způsobilé zapříčinit např. trestní stíhání poškozeného ze závažných trestných činů a v důsledku toho jej diskvalifikovat z péče o nezletilého, poškodit jej v zaměstnání a narušit jeho rodinné vazby. Mohly dále vést k závažnému narušení vztahů mezi poškozeným a nezletilým, popř. mezi ostatními blízkými příbuznými, k možnosti vyšší míry nedůvěry k poškozenému jak ze strany rodinných příslušníků, tak přátel či zaměstnavatele. V této věci je proto nepochybně naplněna potřebná míra společenské škodlivosti činu, kdy lze říci, že čin je natolik společensky škodlivý, že musí být uplatněny prostředky trestního práva.
32. Závěrem obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ten lze uplatnit v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněná namítla, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou promlčení. Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že obviněná tuto námitku uplatňovala již v průběhu celého trestního řízení, a to přitom s tvrzením, že k zahájení jejího trestního stíhání došlo před uplynutím promlčecí doby. Podle ustanovení § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku zaniká trestní odpovědnost uplynutím promlčecí doby, jež činí u přečinu pomluvy tři léta. Promlčecí doba se podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku přerušuje mj. zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Účinky přerušení nastanou již vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. přesněji řečeno od okamžiku, kdy bylo vydáno a vyhotovený opis usnesení byl následně rozeslán všem oprávněným osobám, nikoli až od doručení tohoto opisu (viz R 50/2018-I.), neboť zákon sice připouští stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak nepřiznává jí odkladný účinek (§ 160 odst. 7 ve spojení s § 141 odst. 4 tr. ř.), a proto je usnesení předběžně vykonatelné (§ 140 odst. 2 tr. ř.). Obviněná byla uznána vinnou za přečinu pomluvy dle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopouštět v období od 2. 11. 2018 do 11. 12. 2018. Jelikož bylo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné vydáno dne 25. 11. 2021 a obviněné bylo doručeno dne 30. 11. 2021, nemohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby. Nebyl zde tak důvod, aby soud prvního stupně trestní stíhání obviněné zastavoval z důvodu jeho promlčení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
33. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná G. D. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
34. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné G. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu