4 Tdo 746/2025

4 Tdo 746/2025-526

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného P. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 12 To 50/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 4/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 98 T 4/2023, byl obviněný P. Š. pod bodem II výroku o vině uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od dne 1. 10. 2020, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„II. obžalovaní Vilém Kováč a P. Š. s odděleně trestně stíhanými Zdeňkem Dědičem, BUGABOO, s. r. o., v likvidaci, IČO 28370414, a Dolce sogno, s. r. o., IČO 28567528, (dále též „odděleně stíhaný Zdeněk Dědič“ a „odděleně stíhaná BUGABOO, s. r. o., v likvidaci“ a „odděleně stíhaná Dolce sogno, s. r. o.“),

v období od dne 16. 2. 2012 do dne 11. 12. 2012, v úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty, dováželi minerální olej nomenklaturního čísla 2710 19 99 a 2710 20 90 známý pod obchodním názvem „G 25“ (dále též „minerální olej“) ze Spolkové republiky Německo do České republiky a následně ho distribuovali jako motorovou naftu na území České republiky a tuto skutečnost zastřeli nepravdivou formální deklarací, že minerální olej dovezený do České republiky je dále dodáván společnosti EVEA, s. r. o., sídlem IČO 45865752, sídlem Niklova 4388, Sereď, Slovensko, tedy do místa plnění v jiném členském státu Evropského společenství, s využitím skutečnosti, že minerální olej nomenklaturního čísla 2710 19 99 a 2710 20 90 byl podle § 45 odst. 3 písm. d) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních ve znění účinném do dne 31. 12. 2012, osvobozen od spotřební daně za podmínky, že nebude užit pro pohon motorů, tudíž v případě jeho použití jako pohonné hmoty vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň podle § 45 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., a současně podle § 2 odst. 1 písm. a), c) a § 21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění účinném do dne 31. 12. 2012, při pořízení zboží z jiného členského státu za úplatu a při dodání zboží, pokud k uskutečnění plnění docházelo v tuzemsku, vznikla povinnost přiznat daň z přidané hodnoty ke dni uskutečnění zdanitelného plnění či ke dni přijetí úplaty, tedy jednali nejméně s vědomím, že při uvedených dovozech a distribuci minerálního oleje v České republice dochází ke změně účelu použití minerálního oleje a že při jeho prodeji jako pohonné hmoty vzniká povinnost ke spotřební dani, a že je současně nepravdivě deklarováno dodání z jednoho členského státu Evropského společenství do jiného členského státu Evropského společenství v úmyslu vyhnout se povinnosti přiznat a odvést daň z přidané hodnoty, neboť při pořízení minerálního oleje v jiném členském státu Evropského společenství za úplatu a jeho prodeji na území České republiky, vznikla i povinnost k dani z přidané hodnoty, avšak obžalovaná Dolce sogno, s. r. o., obžalovaná BUGABOO, s. r. o. ani fiktivní prodávající subjekty spotřební daň ani daň z přidané hodnoty nepřiznaly a nezaplatily, konkrétně obžalovaný Vilém Kováč, který byl jediným společníkem společnosti Dolce sogno, s. r. o., IČO 28567528, sídlem Tanvaldská 874, Liberec XXX – Vratislavice nad Nisou, objednával minerální olej nomenklaturního čísla 2710 19 99 a 2710 20 90 u společnosti P.P.H.T.U. „ADWA“ Sp. z o. o., sídlem Trzykrotki, Lodž, Polsko, sjednával data jeho naložení u společnosti Galbaoil GmbH, sídlem Ahornweg 3, Burg, Spolková republika Německo, a řídil jednotlivé přepravy zejména z Jablonce nad Nisou prostřednictvím obžalovaného P. Š., kdy obvyklým místem předání pokynů a dokladů byl café bar „XY“ v ulici XY v XY, přičemž takto bylo z areálu společnosti Galbaoil GmbH v Burgu do České republiky ve 131 případech dovezeno celkem 3.396.380 kg minerálního oleje nomenklaturního čísla 2710 19 99 a 2710 2090, jehož objem činil v přepočtu 4.035.312,67 litrů, přeprava minerálního oleje byla ze Spolkové republiky Německo zajišťována zejména vozidly společnosti Dolce sogno, s. r. o., která je na pokyn obžalovaného Viléma Kováče poskytla a formálně pronajala společnosti BUGABOO, s. r. o., IČO 28370414, sídlem Martinická 987/3,Praha 9, a s místem podnikání České Mládeže 992, Liberec, na základě písemných smluv o nájmu dopravního prostředku ze dne 10. 10. 2011, 1. 12. 2011, 10. 2. 2012, 2. 4. 2012 a 19. 4. 2012, aby pak společnost BUGABOO, s. r. o. vystupovala jako přepravce minerálního oleje a byla uváděna na mezinárodních nákladních listech, v nichž nepravdivě uváděla jako místo údajné dodávky a vykládky minerálního oleje společnost EVEA, s. r. o., IČO 45865752, Niklova 4388, Sereď, Slovensko, tedy místo plnění v jiném členském státě Evropského společenství, ačkoliv přepravy na toto místo nikdy neproběhly, přesto byly k těmto údajným přepravám podle pokynů odděleně stíhaného Viléma Kováče vyhotoveny doklady, které měly sloužit k zakrytí trestné činnosti a formálně dokládat další přepravu minerálního oleje do Slovenské republiky, avšak minerální olej byl ve skutečnosti přepravován do České republiky, zejména do areálu společnosti České dráhy, a. s., parc. č. 3022/58 v katastrálním území Děčín, do areálu společnosti Barnaba, s. r. o., parc. č. 348/7 v katastrálním území Předlice, a do areálu v obci Veselé, v nichž byl přečerpán do jiné cisterny nebo došlo ke změně tahače, případně byl minerální olej uložen ve stejném vozidle, ale s jinými doklady, které zněly na dodání motorové nafty, a poté byl minerální olej přepravován na různá místa v České republice, v nichž byl prodán a fakturován jako řádně zdaněná motorová nafta, ačkoliv spotřební daň a daň z přidané hodnoty za něj přiznána a zaplacena nebyla, takto byl minerální olej dodáván na čerpací stanice v obcích Losiná a Hořovice provozovatele Merkur Hořovice, s. r. o., IČO 28415906, sídlem Masarykova 1503, Hořovice - Hořovice, okres Beroun, na čerpací stanici v obci Kryry provozovatele Ventorn Oil, s. r. o., IČO 24286052, sídlem V Jámě 1371/8, Praha 1 - Nové Město, na čerpací stanici v ulici Tovární, Ústí nad Labem, provozovatele společnosti Degaro, s .r. o., IČO 24139432, sídlem Náměstí Přátelství 1518/3, Praha 10 - Hostivař, na čerpací stanici v obci Vimperk provozovatele Emi tank, s. r. o., IČO 26398532, sídlem Nerudova 762, Třemošná, do skladových prostor bývalého letiště v obci Líně provozovatele společnosti Gull Oil, s. r. o., IČO 27988201, sídlem Benešova třída 62, Nýřany, do skladových prostor v obci Bylany provozovatele TM-komodity, s. r. o., IČO 24668133, sídlem Počernická 168, Praha 10, a společnosti COSTARELLA, s. r. o., IČO 28524616, sídlem Pražská 810/16, Praha 10 - Hostivař, při distribuci minerálního oleje prodávaného jako motorová nafta byly v dokladech o dodání a prodeji motorové nafty uvedeny jako prodávající společnosti Marguerite, s. r. o., IČO 27978371, sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, Bohemia Art Services, s. r. o., IČO 28254147, sídlem Spálená 105/45, Praha 1 - Nové Město, a Dolfera Trade, s. r. o., IČO 24845396, Sokolská 1605/66, Praha 2 - Nové Město, které však ve skutečnosti s motorovou naftou ani s minerálním olejem neobchodovaly a jejichž jednatelé byli tzv. bílí koně, kteří žádnou podnikatelskou činnost nevykonávali a o dovozech a prodejích minerálního oleje nevěděli, naopak fakticky tyto společnosti navenek zastupoval O. P., který odběratelům minerálního oleje předkládal doklady a inkasoval peněžní prostředky,

v rámci snahy o zastření skutečného původu prodávaného minerálního oleje byla vozidla, jimiž byl minerální olej rozvážen odběratelům, ve většině případů registrována na jiné subjekty nespojené s obžalovaným Vilémem Kováčem a odděleně stíhanými Dolce sogno, s. r. o. a BUGABOO, s. r. o., a na základě smlouvy o nájmu byla vozidla provozována opět jinými subjekty, a to dopravci Benalmadena, s. r. o., IČO 28086759, sídlem Sokolská 1605/66, Praha10 - Hostivař, a H Group Cars, s. r. o., IČO 28506502, sídlem Chudenická 1059/30, Praha 10 - Hostivař, jejichž jednateli byly osoby, které na sebe uvedené společnosti nechaly převést a nevěděly nic o jejich činnosti a přepravách minerálního oleje, cílem tohoto jednání bylo zastření skutečnosti, že formálním prodejcům minerálního oleje Marguerite, s. r. o., Bohemia Art Services, s. r. o., a Dolfera Trade, s. r. o., jakož i faktickým prodejcům Dolce sogno, s. r. o. a BUGABOO, s. r. o. vznikla povinnost podat daňové přiznání a zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty, což však neučinily, čímž ke škodě České republiky zkrátily spotřební daň ve výši 44.186.426 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 25.115.661 Kč,

jmenovitě obžalovaný Vilém Kováč, který měl postavení organizátora a hlavního pachatele, se shora uvedeným způsobem aktivně podílel na průběhu přeprav a obchodů s minerálním olejem, určoval, jakým způsobem mají postupovat, stanovoval, kdy se mají konat jednotlivé přepravy, určoval ceny, zajišťoval nákup a odbyt předmětného minerálního oleje, přičemž tuto svou činnost řídil zpravidla z XY a jeho okolí, takto zorganizoval dovoz nejméně 131 přeprav minerálního oleje, který následně distribuoval konečným odběratelům v České republice, a to v celkovém množství 4.035.313 litrů nezdaněného minerálního oleje, čímž zkrátil spotřební daň ve výši 44.186.426 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 25.115.661 Kč,

obžalovaný P. Š. vykonával pokyny, které mu uděloval obžalovaný Vilém Kováč, na základě nichž zajišťoval doprovod nákladním vozidlům v době, kdy na území České republiky směřovaly s údajnou naftou ke konečným odběratelům, kontroloval, zda nehrozí prozrazení či kontroly od policejních orgánů při samotné distribuci, vozil řidičům doklady k prodeji minerálního oleje, který byl v dokladech deklarován jako řádně zdaněná motorová nafta, a odebíral zpět doklady vystavené společností Galbaoil GmbH dokládající nákup minerálního oleje z Německa, které následně předával obžalovanému Vilému Kováčovi, zajišťoval předávání dokladů mezi společností BUGABOO, s. r. o. a společností EVEA, s. r. o., aby tyto společnosti měly v účetnictví doklady o údajných přepravách produktu na Slovensko, jezdil na pokyn obžalovaného Viléma Kováče do polské banky Bank Millenium S.A., kde svým jménem nebo jménem společnosti EVEA, s. r. o. vkládal na účet společnosti ADWA Sp. z o.o. č. XY peněžní prostředky v hotovosti v řádu desítek tisících eur, kterými platil faktury, jež za prodej minerálního oleje vystavila společnost ADWA Sp. z o.o. společnosti EVEA, s. r. o., přičemž takto vložil na uvedený účet od dne 3. 4. 2012 do dne 27. 11. 2012 finanční prostředky nejméně ve výši 2.416.705 eur, za stejným účelem pak vložil na pobočce Komerční banky, a. s. v XY na účet č. XY majitele společnosti EVEA, s. r. o. v období od dne 19. 4. 2012 do dne 4. 5. 2012 sedm hotovostních vkladů v celkové výši 430.000 eur, které byly cestou internetového bankovnictví převedeny na účet společnosti ADWA Sp. z o.o č. XY, a takto se aktivně podílel na všech 131 dovozech a 20 následných rozvozech minerálního oleje v celkovém množství 4.035.313 litrů, čímž zkrátil spotřební daň ve výši 44.186.426 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 25.115.661 Kč“.

2. Obviněný P. Š. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedený zločin a za sbíhající se zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 6. 2021, č. j. 33 T 33/2021-144, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 3 (tří) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 320 denních sazeb po 250 Kč, celkem 80.000 (osmdesát tisíc) Kč.

4. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců.

5. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí uvedených v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, které jsou u tohoto soudu uloženy.

6. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to nábojů, které jsou uloženy u Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, Odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Liberec.

7. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 6. 2021, č. j. 33 T 33/2021-144, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

8. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného Viléma Kováče, o uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku M. K., o náhradě škody poškozené České republice – Celnímu úřadu pro Liberecký kraj, k níž je povinný obviněný Kováč.

9. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PHILIP MORRIS PRODUCTS S. A., sídlem Quai Jeanrenaud 3, 2000 Neuchâtel, Švýcarsko, odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

10. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Celní úřad pro Liberecký kraj, sídlem České mládeže 1122, 460 03 Liberec, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

11. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 98 T 4/2023, podali obvinění Vilém Kováč, P. Š. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky Liberec odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 12 To 50/2024, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. a § 261 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného Viléma Kováče ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu, včetně výroku o zabrání věci týkajícího se zúčastněné osoby M.

K. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného P. Š. a státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu, který se tohoto obviněného dotýká. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně obviněného P. Š. znovu rozhodl tak, že jej za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.1, odst.2 písm. a), odst.3 písm. a) tr. zákoníku, stran kterého zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem II nezměněn, a dále za zločin obecného ohrožení podle § 272 odst.1 tr.

zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst.1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. června 2021, č. j. 33 T 33/2021-144, v právní moci téhož dne, odsoudil podle § 240 odst.3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst.1 tr.

zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest sestávající se z 320 denních sazeb, každé po 250 Kč, celkem tedy 80 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (čtyř) roků. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 191,85 EURO, 29.057 Kč, 382,50 zlotých a 2,25 amerických dolarů. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku uvedených věcí, které jsou uloženy u Krajského soudu v Ústí nad Labem — pobočky v Liberci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. června 2021, č. j. 33 T 33/2021-144, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst.1 tr.

ř. byla věc ohledně obviněného Viléma Kováče vrácena soudu prvního stupně.

12. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 12 To 50/2024, podal následně obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) a h) tr. ř. Za podstatnou vadu řízení považuje obviněný skutečnost, že rozsudek soudu prvého stupně byl vydán vyloučeným senátem. Tuto skutečnost již namítl spoluobviněný Kováč v podání ze dne 4. 10. 2023, v němž uvedl, že byl dán zákonný důvod pro vyloučení senátu 98 T z projednání a rozhodnutí věci obv.

Kováče a obv. Š. V nyní napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze tuto námitku vypořádal jen velmi stručně, a to, že o námitce podjatosti senátu rozhodl nalézací soud samostatným usnesením č. j. 98 T 4/2023-213 a stížnost proti němu Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 24. 9. 2024 pod č. j. 12 To 51/12024-315. Zde obviněný upozorňuje na to, že toto usnesení č. j. 12 To 51/12024-315 mu nikdy nebylo doručeno, a to ani cestou obhájce, jeho obsah mu není znám a netuší tedy, proč Vrchní soud v Praze stížnosti nevyhověl.

Uvádí, že rozsudkem nalézacího soudu senátu 56 T byla mj. uznána vinnou obchodní korporace Dolce sogno, s. r. o., jejímž byl v době vymezené skutkem obviněný Vilém Kováč jediným společníkem. Lze proto uzavřít, že v souvislosti s otázkou podjatosti senátu, resp. naplnění zákonných důvodů pro vyloučení senátu z rozhodování věci obv. Kováče a Š. pod novou sp. zn. 98 T, tento fakt jednoznačně prokazuje přesvědčení o trestnosti jednání všech zúčastněných, včetně obviněných Kováče a Š., a to ještě předtím, než v jeho samostatně vedené věci bylo meritorně rozhodnuto.

Je tak zcela zjevné, že ve věci obviněného Š. rozhodoval již v prvém stupni vyloučený senát, přičemž obviněný řádně a včas námitku podjatosti uplatnil, avšak nalézací soud ji neakceptoval, stížnostní vrchní soud o ni rozhodl nějak kabinetním způsobem a rozhodnutím, které mu nebylo nikdy doručeno, a v napadeném rozsudku se pak už jen omezil na obecné floskule, které se k podstatně věci nevyjadřují nijak.

13. Obviněný dále namítl, že v řízení před soudem prvého stupně bylo opakovaně porušeno právo na řádnou obhajobu stran jeho zákonem předvídané účasti na řízení. Hlavní líčení bylo totiž opakovaně konáno v jeho nepřítomnosti, a to v situaci, kdy nepožádal o konání v nepřítomnosti a krajský soud situaci řešil zcela účelovým a zákon obcházejícím způsobem, když opakovaně věc obviněného Š. vylučoval a následně zase spojoval, jen proto, aby mohl konat hlavní líčení, které se ale fakticky v tu dobu konalo jen ve vztahu ke spoluobviněnému Kováčovi, a tedy logicky i prováděné důkazy byly prováděny nikoliv ve vtahu k dovolateli, který se ani k provedeným důkazům nemohl vyjadřovat postupem dle § 214 tr.

ř. Obviněný také namítl, že bylo podstatným způsobem porušeno jeho právo na řádnou obhajobu již v přípravném řízení, neboť přípravné řízení bylo prakticky celé provedeno ještě předtím, než bylo zahájeno jeho trestní stíhání. V hlavním líčení pak krajský soud převážnou část důkazů spočívající ve výsleších svědků neprovedl, nýbrž jen přečetl protokoly o jejich výsleších z přípravného řízení, a to s tvrzením, že obviněný k tomu dal souhlas, a to sice ústy svého tehdejšího obhájce JUDr. Kohlera. K tomuto dodává, že obhajoba opakovaně poukazovala na to, že výslechy svědků byly způsobilé prokázat jeho nevinu.

14. K vadám hmotněprávního posouzení skutku dovolatel poukazuje na to, že rozsudek přebírá výrok rozsudku nalézacího soudu, který tvrdí, že se na trestné činnosti podílel tím, že jednak podle pokynů Viléma Kováče směňoval české koruny za eura, která pak vkládal na bankovní účet společnosti ADWA, dále dohlížel na stáčení minerálního oleje na čerpacích stanicích a fungoval jako kurýr dokladů týkajících se převozu a stáčení minerálního oleje. Obviněný uvádí, že takto vymezené deliktní jednání nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť vlastní nákup minerálního oleje nepodléhající daňové povinnosti je z hlediska trestního práva irelevantní, případně sám o sobě může naplňovat nanejvýš znaky přípravy trestného činu zkrácení daně, která však trestná není.

Oproti zproštěným spoluobviněným není pozice obviněného odlišná ani v tom, když o něm obžaloba tvrdila a rozsudky trestních soudů převzaly, že dohlížel na stáčení minerálního oleje na čerpacích stanicích. O stáčení na čerpacích stanicích podle výroku obou rozsudků věděli též zproštění řidiči. Postavení obviněného oproti řidičům popisuje trestní soud odlišně jen v tom, že byl spojovacím článkem mezi řidiči a obviněným Kováčem. Nic z toho ale nemůže bez dalšího založit zavinění alespoň v nepřímém úmyslu.

Jde-li pak o třetí stěžejní tvrzení, že obviněný fungoval jako kurýr dokladů týkajících se převozu a stáčení minerálního oleje, zde konstatuje, že takové tvrzení, resp. zjištění vyplývající z dokazování, by na závěr o trestní odpovědnosti vliv mělo či mohlo mít, a to v případě, pokud by z takových dokladů jednoznačně vyplývalo, že surovina pořízená jako nepodléhající dani a deklarovaná k dodání do místa X (slovenská společnost EVEA) je ve skutečnosti dodána do místa Y (česká čerpací stanice), a co je podstatné, oproti původnímu LTO je deklarována nově jako běžná motorová nafta.

I v takovém případě by ještě zůstávala pochybnost, zda to bez dalšího prokazuje alespoň srozumění s tím, že z takto do volného daňového oběhu uvedené nafty, je či bude odvedena daň, navíc v situaci, když obviněný není tím, kdo daňovou povinnost má. Jediným důkazem, který má podporovat tvrzením o tom, že fungoval jako kurýr dokladů týkajících se převozu a stáčení minerálního oleje, zůstávají důkazy listinné, které jsou problematické a vedou k pochybnostem o jejich pravosti a pravdivosti. Konkrétně se má jednat o listiny zajištěné při prohlídce vozidla BMW a při domovní prohlídce v místě bydliště.

Tyto důkazy mají jako jediné prokazovat zavinění obviněného a jeho srozumění s podstatou skutku. Během prohlídky však byly nalezeny nějaké listiny, mělo se jednat o jedny desky, kde se tvrdí, že se v nich nachází CMR list a další tři listy. Obhajoba od počátku řízení klade otázku, co policejnímu orgánu bránilo, proč bylo nemožné popsat do protokolu o provedení prohlídky, co jsou ony další tři listy a tím spíš, když se tvrdí, že jde o tak důležité důkazy, které podporují výrok rozsudku v tom, že původní doklady k oleji byly nahrazeny novými doklady o naftě, z čehož má vyplývat srozumění obviněného s krácením daně.

15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř dovolatel namítl, že napadený rozsudek, stejně jako rozsudek soudu nalézacího, činí závěry o jeho vině na základě celé řady důkazů, které jsou nezákonné a procesně nepoužitelné. Zářným příkladem je problematika procesní nepoužitelnosti protokolů celních orgánů o sledování osob a věcí dle § 158d tr. ř., na nichž je závěr o vině rovněž založen. Obhajoba po celé hlavní líčení poukazovala na to, že při tomto sledování celními orgány nebyly pořizovány obrazové, zvukové ani jiné záznamy.

V takovém případě platí, že záznam o průběhu úkonu, aniž by existoval samotný audio či videozáznam, není důkazem a nemůže sloužit jako důkaz v trestním řízení. Tím, že se jedná o písemné přepisy o údajném provedeném sledování, přičemž ale při tomto údajném sledování nebyly pořizovány obrazové, zvukové nebo jiné záznamy ve smyslu § 158d tr. ř., jedná se o pomocný materiál, nikoliv o procesně použitelný důkaz. Podobně v neprospěch obviněného je výklad k otázce použitelnosti odposlechů, na nichž je rovněž závěr o vině postaven jako na jednom z hlavních důkazů.

V návrzích na zahájení odposlechů a posléze i v jejich prodlužování bylo stále dokola tvrzeno podezření na daňovou trestnou činnost, které by se měla dopouštět obchodní společnost STULANER, s. r. o. Odposlechy byly následně třikrát prodlouženy, a to přesto, že po celou tuto dobu nebylo k tvrzené trestné činnosti páchané prostřednictvím společnosti STULANER, s. r. o., zjištěno ničeho. Obviněný namítá, že skutek, pro který byly zahájeny úkony trestního řízení a nasazeny a posléze opakovaně prodlužovány odposlechy, nemá s odsouzeným skutkem ničeho společného, není zde zachována totožnost skutku, především tamní podezření se celní orgány ani nepokoušely jakkoliv jinak ověřit či objasnit, ale rovnou přistoupili k oblíbenému „rybaření“.

Nezákonnost spočívá dle obviněného dále v tom, že jak obžaloba, tak nyní napadený rozsudek vychází z výpočtů SPD a DPH z množství v SRN odebraného, nikoliv množství v tuzemsku údajně na trh uvedeného. Tato nesrovnalost je společná všem tvrzeným dodávkám na tuzemské čerpací stanice, přičemž v každém jednotlivém případě je rozdíl v rozmezí od jednoho až do třech tisíc litrů, tedy rozdíl velmi výrazný. Celý obžalobou konstruovaný příběh je navíc postižen další zásadní nesrovnalostí, neboť orgány přípravného řízení sice zadokumentovaly za pomoci listin celkem 131 přeprav LTO ze SRN od společnosti Galbaoil, následně je ale propojily pouze se 78 odběry minerálních olejů provozovateli tuzemských čerpacích stanic.

Podstatné je, že z provedeného dokazování nevyplynulo nejen to, kdy a komu konkrétně byl minerální olej prodán, ale nevyplynulo z něj ani to, v jakém objemu litrů tak, aby bylo možno zákonným způsobem stanovit výši obou daní. Lze tedy konstatovat, že objektivně existují jiné verze skutkového děje, avšak navzdory extrémní délce trestního řízení se jimi orgány činné v trestním řízení nikdy nezabývaly.

16. Ačkoliv je obviněný Š. přesvědčen, že z výše uvedených důvodů nemůže napadený rozsudek obstát, z opatrnosti též namítá, že uložený trest je zcela nepřiměřeně přísný vzhledem k okolnostem případu, zejména pak nepřiměřené délce řízení. Trestní stíhání bylo zahájeno 25. 7. 2013. Napadený rozsudek byl vyhlášen 26. 11. 2024 a obviněný byl uznán vinným jednáním, jehož se podle odsuzujícího výroku dopustil v roce 2011. Tedy trestní řízení trvá již 12 let a od skutku uplynulo let 14. Přitom obžaloba ve věci byla podána v srpnu 2015 a následně docházelo v hlavním líčení ke značným průtahům na straně jednotlivých měnících se trestních senátů. Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem dle ust. § 265k odst. 1 a 265l odst. 1 trh. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 50/2024-349 ze dne 26. 11. 2024 a současně též rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č. j. 98 T 4/2023-222 ze dne 13. 11. 2023 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce Liberec k novému projednání a rozhodnutí. Dále pak má za to, že jsou zde dány důvody pro přerušení výkonu trestu uloženého rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 50/2024-349 ze dne 26. 11. 2024, který již v současné době vykonává, neboť výkon rozsudku je způsobilý zásadním způsobem zasáhnout do práv obviněného.

17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k uplatněným dovolacím důvodům uvedl, že uplatněné námitky jsou pouhým opakováním obhajoby obviněného uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a jde i o tytéž výhrady, které obviněný uplatnil ve svém řádném opravném prostředku. S uvedenými argumenty se přitom oba soudy a speciálně k odvolacím námitkám soud odvolací v napadeném rozhodnutí zcela beze zbytku vypořádaly. Taková situace by měla vést zásadně k tomu, že dovolání povede k rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. při konstatování zjevné neopodstatněnosti dovolání. Jestliže nyní obviněný v zásadě tytéž námitky opětovně vznáší v dovolacím řízení, lze vzhledem k poměrně vyčerpávajícímu výkladu vysvětlujícímu negativní postoj odvolacího soudu k těmto námitkám v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na jednotlivé pasáže tohoto odůvodnění odkázat, aniž by bylo nutno tuto argumentaci zevrubně opakovat a dále obsáhle doplňovat.

18. Obviněný ve svém podání předně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce poukazuje na ustanovení § 30 tr. ř., které vymezuje důvody vyloučení soudce z rozhodování jen v taxativně stanovených případech, proto jejich extenzivní výklad či jakékoli rozšíření okruhu by nepřípustně zasáhlo do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Vyloučení soudce z rozhodování je totiž průlomem do tohoto práva, protože příslušnost soudce, jak je vymezena zákonem, je zásadně dána a musí být respektována.

Proto jakákoli odchylka od uvedeného pravidla – včetně vyloučení soudce – je přípustná jen ve výjimečných případech podložených vážnými důvody. Takové důvody však v posuzované věci nebyly zjištěny a nejsou podloženy ani v obsahu dovolání obviněného. Důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky.

Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů. Pouhá nespokojenost obviněného s výsledkem trestního stíhání tak neodůvodňuje existenci nespravedlivého procesu a není ani důvodem pro vyloučení zákonného soudce.

Ani důrazný způsob vedení řízení nemůže založit důvod podjatosti soudce. V trestní věci obviněných nevyplynuly ze spisových podkladů ani žádné jiné skutečnosti, které by zakládaly důvodné pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu či členů senátu odvolacího soudu. Z rozhodnutí prvoinstančního soudu nelze dovodit důvody k vyloučení soudců z důvodu vztahu k jednotlivým obviněným či poměru k věci. Státní zástupce dává za pravdu přístupu odvolacího soudu, který zaujal v bodě 50. odůvodnění napadeného rozhodnutí a uzavírá, že není důvod přisvědčit tvrzení obviněného, že senát prvoinstančního soudu byl vyloučen z rozhodování v jeho trestní věci, jelikož nebyl nestranným a nepředpojatým.

19. Pokud jde o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tento je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Zmíněný dovolací důvod tedy nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

Obviněný žádné takové konkrétní ustanovení trestního řádu ve svém dovolání neuvádí. Byť odvolací soud v napadeném rozhodnutí nikterak nezastíral problematičnost několikerého rozhodování o vyloučení věci některých spoluobviněných či samotného obviněného k samostatnému projednání v reakci na procesní situaci existující v daný okamžik a případného následného rozhodnutí o zpětném spojení věcí, ustanovení § 23 tr. ř. rozhodně není tím ustanovením, které by jakkoliv upravovalo osobní účast obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání.

Je-li v určitém okamžiku rozhodnuto o vyloučení řízení proti některému z obviněných ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř., pochopitelně nelze uvažovat o povinné účasti obviněného, jehož řízení bylo ze společného řízení vyloučeno, na hlavním líčení (veřejném zasedání) vedeném v původně společném řízení. V tom okamžiku totiž již takový obviněný není účastníkem původního řízení, v němž je dále jednáno, ovšem z něhož byla jeho věc vyloučena. Nepřísluší mu tedy ani právo na vyjádření k listinným důkazům v takovém řízení dále prováděným, což ovšem na druhou stranu nikterak nezpochybňuje jeho právo na vyjádření vlastního stanoviska ke všem provedeným důkazům i ke každému z nich podle § 214 tr.

ř. v tom řízení, jež bylo rozhodnutím soudu vyloučeno k samostatnému projednání a v němž mu právo na obhajobu samozřejmě náleželo nadále. Státní zástupce dodal, že rovněž ani výhradu vůči zahájení trestního stíhání obviněného v přípravném řízení není možno přiřadit žádnému dovolacímu důvodu dle § 265b tr. ř.

20. Státní zástupce dále k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pokud obviněný namítá nesprávnost číselného údaje 4.035.313 litrů o celkovém množství dovezeného a následně rozvezeného minerálního oleje, sám připouští, že v tomto směru deklarované pochybení není ani pro něj podstatným z hlediska výroku o vině a naplnění konkrétní kvalifikované skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020. S tím vyslovil státní zástupce souhlas, aniž by blíže zkoumal podstatu uplatněné argumentace za situace, kdy při sepisu tohoto vyjádření neměl k dispozici listinný důkazní podklad. Vzhledem k přezkumu odvolacího soud však neměl důvod nevěřit soudům ve správnosti jejich skutkových zjištění. Co se týče druhé varianty dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s výhradami obviněného o procesní nepoužitelnosti nařízených odposlechů se v napadeném rozhodnutí odvolací soud zcela dostatečným způsobem vypořádal a lze pouze dodat, že o žádné rybaření rozhodně nešlo.

Státní zástupce se plně přiklání i k vysvětlení odvolacího soudu, proč nelze považovat za relevantní námitku obviněného stran nepoužitelnosti protokolů o sledování osob a věcí v případě nepořízení zvukového, obrazového či jiného záznamu. Obviněný dále v dovolání podal námitku vůči způsobu opatření listinných důkazů prokazujících jeho vinu a manipulaci s nimi v rámci námitek vztahujících se k jinému nesprávnému právnímu posouzení. I v tomto ohledu odkazuje státní zástupce na podrobné zdůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ani výhrada obviněného, směřující proti úplnosti provedeného dokazování není opodstatněná. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou nedůvodně neprovedených důkazů (tzv. opomenutých důkazů). Z obecného pohledu je totiž možno uvést, že tato alternativa pokrývá situace nesprávného postupu soudů v procesu dokazování z hlediska rozsahu provedení důkazů a jejich posouzení, když v jeho důsledku došlo k zásahu do základních práv obviněných, především do práva na spravedlivý proces. Nejedná se ovšem o případ nevyhovění jakémukoliv návrhu na provedení důkazu, nýbrž o takové případy odmítnutí provedení důkazu navrženého účastníkem řízení, aniž by soudy svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, popřípadě o situace, kdy soudy sice důkaz provedly, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily.

Žádný takto vadný postup státní zástupce v projednávané věci neshledal.

21. Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomuto dovolacímu důvodu však zcela neujasnil, pod kterou jeho alternativou vlastně chce své výhrady uplatňovat. Zatímco ve vymezení uplatněných dovolacích důvodů v bodě I dovolání konstatuje druhou alternativu, jež spočívá v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v bodě IV dovolání operuje s vadami hmotněprávního posouzení skutku, což by svědčilo spíše pro první variantu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. Státní zástupce dodává, že přesné rozlišení obou variant zde však není rozhodující, jelikož obviněný opět své námitky uplatňuje ve smyslu opakování své obhajoby, s níž se přitom soudy již ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Nadto tak činí převážně nikoli v hmotněprávní rovině, nýbrž za pomoci zpochybnění dílčích skutkových zjištění, jak ostatně činil po dobu předchozího průběhu trestního řízení. Jde-li o jediný, alespoň trochu z hlediska právního posouzení skutku významný aspekt argumentace obviněného, obviněný při rozčlenění svého jednání na jednotlivé dílčí kroky zcela ignoruje, že skutek byl po právní straně posouzen jako trestný čin spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku [v jeho kvalifikované formě ve smyslu § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku]. Jistě je možno tedy s dovolatelem souznít, že například osamoceně posuzovaná směna korun za eura nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Na tento dílčí postup se ovšem jednání obviněného neomezilo, a již vůbec tímto jednáním nekončilo jednání všech spolupachatelů, jež bylo předmětem právního posouzení skutku.

22. Obviněný se konečně domáhá i revize výroku o trestu s tím, že mu byl s ohledem na délku trestního řízení uložen trest zjevně nepřiměřený. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Jistě s ohledem na vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu, ale rovněž tak i Nejvyššího soudu je možno připustit, že ve zcela výjimečných případech je možný zásah dovolacího soudu do výroku o trestu i bez podmínek výslovně uvedených v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tzn. i v těch případech, kdy ani nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takový zásah přichází v úvahu nicméně pouze zcela výjimečně, jestliže by soud shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, případně subsidiarity přísnější trestní sankce. Věc dovolatele nicméně mezi takové případy nespadá. Odvolacímu soudu nelze upřít, že se otázce neodůvodněných průtahů řízení, jejichž existenci nikterak nepopíral, poměrně podrobně v napadeném rozhodnutí věnoval, a to i z hlediska přihlédnutí k nim při ukládání trestu. Vrchní soud v Praze se v odvolacím řízení tedy neopomněl podrobně věnovat neúměrností délky trestního řízení v rámci úvah o výroku o trestu, a právě z důvodů průtahů, na nichž obviněný vinu nenesl, trest zmírnil. Zmírnění trestu odnětí svobody ke spodní hranici zákonné trestní sazby oproti původně uloženému trestu, k němuž došlo výslovně právě z důvodu tohoto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, bylo v případě obviněného při zohlednění všech dalších okolností podstatných z hlediska ukládání trestu dostatečnou kompenzací za porušení práva na přiměřenou délku řízení.

23. Z výše uvedených důvodu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolání obviněného se jeví zjevně neopodstatněným, a proto navrhl, aby dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

24. Obviněný na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval replikou podanou prostřednictvím svého obhájce, v níž uvedl, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství je ryze formulářové, obsahuje celé bloky několika stran naprosto univerzálních floskulí o tom, jak dovolatel jen opakuje svou dosavadní obhajobu, vše bylo v dosavadním průběhu trestního řízení ze strany soudů mimořádně výtečné. Dodává, že je zjevně bezúčelné polemizovat s formulářovými úvahami Nejvyššího státního zastupitelství, ovšem s jednou výjimkou, která je mimořádně ilustrativní. Ve vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství k problematice rozhodování věci vyloučeným senátem velmi nekorektně a nepravdivě tvrdí, jak a co „dovolatel míní“, a dodává, že samozřejmě chybně. Obviněný však opět odkazuje na rozsudek 56T v bodě 228, z nějž je zcela zjevné, že bez ohledu na úvodní proklamaci výrokové části o odděleném trestním stíhání a dosud neexistujícím rozhodnutí o vině obviněného Kováče, si trestní senát o trestnosti jednání tohoto obviněného jednoznačný závěr učinil, když jeho jednání přičetl odsouzené právnické osobě v řízení 56T. Uzavřel, že v souvislosti s otázkou podjatosti senátu resp. naplnění zákonných důvodů pro vyloučení senátu z rozhodování věci obv. Kováče a Š. pod novou sp. zn. 98 T tento fakt jednoznačně prokazuje apriorní vnitřní přesvědčení o trestnosti jednání všech zúčastněných, včetně obviněných Kováče a Š., ještě předtím, než v jeho samostatně vedené věci bylo meritorně též rozhodnuto, a to vyhlášením rozsudku dne 13. 11. 2023. Závěrem obviněný svou repliku uzavřel tvrzením, že je zjevné, že v jeho věci rozhodoval již v prvém stupni vyloučený senát a že na této skutečnosti nic nemění ani formulářové vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

27. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. Š.

29. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

30. K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že rozsudek prvoinstančního soudu byl vydán vyloučeným senátem. Má za to, že byl dán důvod pro vyloučení senátu č. 98 T z projednání a rozhodnutí věci obviněného a spoluobviněného Kováče, a to z důvodu, že dne 22. 6. 2023 byl ve věci 56 T 10/2015 vedené mj. proti obviněné právnické osobě Dolce sogno, s. r. o., jejímž byl spoluobviněný Kováč jediným společníkem, vyhlášen odsuzující rozsudek, který nabyl právní moci ještě před vydáním rozhodnutí prvoinstančního soudu ve věci sp. zn. 98 T 4/2023. Trestní senát 56 T (ve stejném složení jako senát 98 T) si tak o trestnosti jednání spoluobviněného Kováče učinil jednoznačný závěr, když jeho jednání přičetl odsouzené právnické osobě. V souvislosti s otázkou podjatosti senátu tento fakt dle dovolatele prokazuje vnitřní přesvědčení o trestnosti jednání všech zúčastněných, včetně spoluobviněného a obviněného, ještě předtím, než v jeho samostatně vedené věci bylo meritorně též rozhodnuto.

31. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že o námitce podjatosti senátu, který věc projednával, bylo již rozhodnuto samostatným usnesením ze dne 16. 10. 2023, č. j. 98 T 4/2023-213 a stížnost proti němu podaná ze strany obviněných Viléma Kováče a P. Š. byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, č. j. 12 To 51/2024-315. Ve zmíněném usnesení vrchní soud zopakoval, že v kontextu projednávané věci neshledal jakoukoli pochybnost o objektivitě předsedkyně senátu, přísedících soudkyň a náhradní soudkyně.

Ve vztahu ke společnosti Dolce sogno, s. r. o., nalézací soud dovodil zapojení této společnosti do trestněprávního jednání, přičemž připisováno je jí jednání osoby, jež měla na společnost rozhodující vliv – soud tuto osobu na základě výsledků dokazování označil, přičemž použitá formulace a kontext, ve kterém bylo dané konstatování učiněno, vylučuje jakýkoliv předběžný úsudek o vině tohoto obviněného. Proto dospěl i stížnostní soud k závěru, že v projednávané věci nelze usuzovat na důvody, které by vedly k vyloučení předsedkyně senátu, přísedících soudkyň a náhradní soudkyně z vykonávání úkonů v trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 4/2023.

32. Oba obvinění obdobné námitky učinili součástí svých odvolání, obviněný Š. i součástí mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že věc obviněného byla vyloučena ze společného projednávání trestní věci více obviněných, když jejich aktivity měly souviset a být vzájemně provázány, poukazuje zde však na rozhodnutí Ústavního soudu, na které upozornil již odvolací soud, který obdobné ústavní stížnosti opakovaně projednával. Právě z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 12.

1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3427/20, vyplývá, že popíše-li soud v jiném rozsudku, v němž bylo rozhodováno o vině a trestu ostatních spoluobviněných, kteří se na trestné činnosti podíleli, úlohu stěžovatele na páchání této trestné činnosti, nelze z toho dovodit, že by si již na základě této okolnosti učinil konečný (a předpojatý) závěr o stěžovatelově vině. Nejvyšší soud zde odkazuje i na své usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, z něhož plyne, že důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr.

ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká.

Výše uvedená judikatura potvrzuje, že nelze přisvědčit obviněnému v tom, že by senát prvoinstančního soudu měl být z rozhodování vyloučen. Nadto lze v případě obviněného vyslovit pochybnost, zda jeho poukaz na dřívější rozhodnutí prvoinstančního soudu a v něm obsažené odsouzení právnické osoby Dolce sogno, s. r. o., v níž měl postavení společníka a faktický vliv spoluobviněný Kováč, má být onou skutečností, ohledně níž by vůbec bylo možno reálně uvažovat o možnosti vyloučení členů senátu prvoinstančního soudu z rozhodování o vině právě obviněného Š.

Nejvyšší soud má proto za to, že vztah spoluobviněného k právnické osobě a jeho jednání přičitatelné takové obviněné právnické osobě by mohl vzbuzovat pochybnost o nestrannosti rozhodování nanejvýše u spoluobviněného Kováče, nikoli však u osoby obviněného, který k právnické osobě žádnou vazbu nemá. Nejvyšší soud dále dodává, že pokud obviněný podjatost všech členů senátu pobočky krajského soudu dovozuje také ze způsobu, jakým prvoinstanční soud vedl řízení s tím, že došlo k opakovanému vyloučení a spojení věci spoluobviněných, z těchto skutečností však onu podjatost soudce (celého senátu) vyvozovat nelze.

Pro úplnost dodává, že jde-li o námitku obviněného, že mu nebylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, č. j. 12 To 51/12024-315, nemůže tato námitka naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.

33. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Dovolatel naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v porušení práva na řádnou obhajobu stran jeho zákonem předvídané účasti na hlavním líčení, které bylo opakovaně konáno v jeho nepřítomnosti v situaci, kdy nepožádal o konání v nepřítomnosti, a soud situaci řešil účelovým a zákon obcházejícím způsobem, kdy věc obviněného vylučoval a následně zase spojoval, jen aby mohl konat hlavní líčení, které se ale fakticky v tu dobu konalo jen ve vztahu ke spoluobviněnému. Dodal, že právo na obhajobu bylo porušeno již v přípravném řízení, neboť bylo prakticky celé provedeno před zahájením trestního stíhání obviněného. Nalézací soud navíc v hlavním líčení převážnou část výslechů svědků provedl přečtením protokolů o výsleších z přípravného řízení s tvrzením, že k tomu dal obviněný souhlas.

34. Nejvyšší soud uvádí, že podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení § 202 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného (materiální podmínky), a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1). Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obviněný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Obecně platí, že obviněný musí být k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř., včetně poučení o následcích nedostavení se. Současně je třeba zdůraznit, že není povinností soudu vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného hlavního líčení, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří především včasnost a náležitá zdůvodněnost omluvy a žádosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).

35. Jde-li o námitky vztahující se k postupu soudu v řízení v souvislosti s vylučováním věci dle § 23 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že z dikce ustanovení § 20 odst. 1 tr. ř. sice lze jistě vnímat, že procesní předpis upřednostňuje vedení společného řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, toto ustanovení ovšem není kogentní povahy. Naopak předpokládá, že společné řízení nebude vedeno vždy, resp. tomu tak nebude tehdy, pokud tomu brání důležité důvody. Za důležité důvody přitom mohou být považovány různé skutečnosti, pro které nebude vedení společného řízení v konkrétních věcech vhodné, v praxi se může jednat např. o požadavek na rychlost řízení, který nepochybně hrál zásadní roli v úvahách prvoinstančního soudu v posuzované věci.

K vyloučení obviněného Š. došlo v projednávané věci totiž zcela opodstatněně. Ze spisového materiálu vyplývá snaha soudu prvního stupně konat společné řízení ohledně všech původně spoluobviněných, jejichž trestná činnost spolu souvisela, a to i přes obstrukce zejména právě obviněného Š., jehož se policejnímu orgánu opakovaně nedařilo zastihnout na dostupných adresách a předvést k hlavnímu líčení (č. l. 3451 nebo 3480). Úspěšně byl předveden pouze k hlavnímu líčení, konanému dne 5. 10. 2021 (č. l.

3455), kde zdůvodňoval svou neochotu dostavit se k soudu zdravotními komplikacemi, aniž by však doložil průkaznou lékařskou zprávu, protože zpráva, která je založena ve spise na č. l. 3400, žádnou informaci o tom, že by se nemohl konat soudního jednání neobsahuje. K dalšímu líčení dne 30. 8. 2022 se sice obviněný dostavil, ale na jeho počátku se omluvil a souhlasil s konáním v jeho nepřítomnosti (č. l. 3707). K hlavnímu líčení, nařízenému na dny 5. a 6. 6. 2023 se obviněný také nedostavil a den předem se skrze svého advokáta, kterému jeho manželka doručila email s lékařskou zprávou o akutním zubním ošetření, omluvil ze zdravotních důvodů, avšak výslovný souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nedal (č. l.

4605 a 4606). K hlavnímu líčení ve dnech 3–5. 4. 2023 se obviněný nedostavil a žádal a konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. K hlavnímu líčení ve dnech 17–18. 7. 2023 se taktéž nedostavil, a to z důvodu zažívacích obtíží. Ani k hlavnímu líčení dne 16. 10. 2023 se obviněný nedostavil a žádal o konání v jeho nepřítomnosti. U dalšího hlavního líčení, konaného dne 13. 11. 2023, žádal taktéž o konání v jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně tedy postupoval zcela oprávněně, když z důvodů hospodárnosti a rychlosti řízení vyloučil věc obviněného Š.

podle § 23 odst. 1 tr. ř. K tomu lze doplnit, jak je nastíněno výše, že potíže obviněného s účastí u hlavního líčení přetrvávaly po celé řízení, a to i po vyloučení a následném spojení věci. Nelze proto akceptovat tvrzení, že soud účelovým a zákon obcházejícím způsobem věc obviněného vylučoval a následně zase spojoval.

36. Rovněž tak výhradu vůči opožděnému zahájení trestního stíhání obviněného v přípravném řízení není možno přiřadit žádnému dovolacímu důvodu dle § 265b tr. ř. V dané věci bylo trestní stíhání obviněného P. Š. zahájeno 25. 7. 2013, tedy v době, kdy většina svědků již byla vyslechnuta. O jejich výslechu proto nebyl obviněný ani jeho obhájce vyrozuměn, nemohl se jich účastnit, natož svědkům klást dotazy. Pokud by tyto protokoly o výslechu svědků měly být v hlavním líčení přečteny, nebyly by vůči obviněnému P. Š. použitelné, a to právě pro absenci možnosti být účasten těmto výslechům a klást svědkům dotazy. Nejvyšší soud však dodává, že právě s ohledem na to, že ve většině případů byly úkony realizovány v době, kdy ještě obviněný nebyl trestně stíhán, byli spoluobvinění vyslechnuti znovu a při těchto úkonech již byl přítomen i obhájce obviněného Š. Nejvyšší soud zde odkazuje například na výslech obviněného J. P., jednoho z řidičů, který se konal dne 14. 10. 2013 v přítomnosti tehdejší obhájkyně obviněného Š. Dne 17. 9. 2013 byl rovněž proveden opakovaný výslech spolupracujícího obviněného P. Š., kdy i tomuto úkonu již byla přítomna obhájkyně obviněného a tento protokol byl v rámci hlavního líčení přečten.

37. K námitce obviněného, že nalézací soud v hlavním líčení převážnou část výslechů svědků provedl přečtením protokolů o výsleších z přípravného řízení s tvrzením, že k tomu dal obviněný souhlas, Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož souhlas se čtením protokolu v hlavním líčení udělil obhájce obviněného Š. a nikoli sám obviněný (srov. č. l. 3610 soudního spisu sp. zn. 56 T 10/2015), nemohl soud z těchto protokolů ve svém rozsudku ohledně hodnocení viny obviněného Š. vycházet, což ani neučinil. Soud závěr o vině obviněného učinil i bez těchto důkazů. Jelikož se obviněný na trestné činnosti podílel tím, že jednak podle pokynů spoluobviněného Viléma Kováče směňoval české koruny za eura, dohlížel na stáčení minerálního oleje na čerpacích stanicích a fungoval jako kurýr dokladů týkajících se převozu a stáčení minerálního oleje, vycházel zejména ze záznamů z Bank Millenium S.A., prokazující směnu a vklady finančních prostředků. Z dozorové a kurýrní činnosti je obviněný usvědčován především výpovědí obviněného P., protokoly o sledování a odposlechy. Roli kurýra prokazuje také nález dodacího nákladního listu a faktur ve vozidle BMW užívaném obviněným Š. atd. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze proto dospět k závěru, že z obsahu příslušného spisu a provedených důkazů je dostatečně patrné, že v řízením předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k vážným, hrubým a excesivním porušením.

38. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

39. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pravděpodobně k jeho první variantě, upozornil obviněný na chybnost údaje o 4.035.313 litrů stočeného a do tuzemského oběhu uvedeného minerálního oleje. Dodal však, že zjištěný rozdíl není to podstatné, v čem je výrok o vině zjevně vadný. Nezákonnost spatřuje v tom, že z dokazování nevyplynulo nejen to, kdy a komu konkrétně byl minerální olej prodán, ale nevyplynulo z něj ani to, v jakém objemu, aby bylo možno stanovit výši obou daní.

40. Nejvyšší soud s poukazem na argumentaci, uvedenou v bodě 65 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s níž se ztotožňuje, uvádí, že se soudy ve svých skutkových závěrech vyrovnaly i s touto námitkou a primárně zohlednily množství odebraného minerálního oleje v Německu, nikoli množství minerálního oleje, které se v tuzemsku podařilo spárovat k rozvozům na čerpací stanice v tuzemsku. Pokud jde o námitky stran celkového množství, když je zpochybněn přepočet soudu prvního stupně, je Nejvyšší soud stejného názoru jako soud odvolací, a to že je tento přepočet správný. S odkazem na bod 65 odůvodnění odvolacího soudu lze uvést, že ve spisovém materiálu se nachází více odborných vyjádření zpracovaných na toto téma, z nichž je patrné, že množství minerálního oleje v litrech bylo stanovováno podle postupu vyšetřování, v souvislosti s tím, jak se objevovaly nové důkazy. Nejvyšší soud dodává, že obviněným deklarované pochybení však není, jak sám ve svém dovolání uvádí, podstatným z hlediska výroku o vině a naplnění konkrétní kvalifikované skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.

41. Obviněný má dále za to, že závěry o jeho vině byly přijaty na základě důkazů nezákonných a procesně nepoužitelných. Jedná se o protokoly celních orgánů o sledování osob a věcí dle § 158d tr. ř., k nimž nebyly pořizovány obrazové, zvukové ani jiné záznamy. Přepisy nejsou dle obviněného důkazem, není- li ve spise obsažen datový nosič s nahrávkami hovorů a má proto za to, že tyto chybějící náležitosti důkazního prostředku mají za následek jeho procesní nepoužitelnost.

42. Pokud jde o sledování osob, movitých i nemovitých věcí, Nejvyšší soud konstatuje, že toto bylo prováděno na základě povolení vydaných příslušnými státními zástupci podle § 158d odst. 1, 2 a 4 tr. ř. Příslušné příkazy ze strany dozorujícího státního zástupce byly formálně bezvadné a odpovídajícím způsobem odůvodněné. Obsahem všech povolení bylo konkrétní uvedení osob, nemovitých věcí a vozidel, která mají být sledována, doba, po kterou mají být sledována a řádné odůvodnění. O sledování byly rovněž vyhotoveny ve smyslu § 158 odst. 7 tr. ř. protokoly tak, aby výsledky sledování mohly být použity jako důkaz v hlavním líčení. Nelze proto dospět k závěru, že protokol pořízený při realizaci operativně pátracího úkonu – sledování osob a věcí, by byl nepoužitelným důkazem. Pokud nebyly ve většině případů použity záznamové prostředky, není důvod tyto v trestním řízení jako podpůrné důkazy nepoužít. Nemohou však být důkazem jediným, což se v projednávaném případě nestalo, neboť nalézací soud v příslušných částech odůvodnění svého rozsudku dokládá trestnou činnost i dalšími důkazy.

43. Dovolatel považuje dále za nepoužitelné i odposlechy, a to z důvodu, že skutek, pro který byly odposlechy zahájeny, nemá nic společného se skutkem, pro který byl odsouzen.

44. Nejvyšší soud zde uvádí, že v posuzované věci vydal Okresní soud v Liberci postupně dvanáct příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které jsou velmi podrobně odůvodněny a obsahují všechny podstatné náležitosti. Je v nich uvedeno, že je třeba objasnit skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit Vilém Kováč a další, jednáním tam uvedeným. V odůvodnění byly popsány indicie, vedoucí k závěru o možném spáchání tohoto trestného činu, rovněž bylo specifikováno, co je nutno prostřednictvím nařízeného odposlechu zjistit, a to zejména osoby, zapojené do páchání trestné činnosti a také je tam podrobně rozvedeno, proč nelze tyto informace získat jinak. Je z nich také patrno, že posuzovaná trestná činnost není novou trestnou činností, která by byla zjištěna až nařízenými odposlechy, nýbrž se jedná o tutéž pokračující trestnou činnost. Jak uvedl sám vrchní soud, nedá se hovořit o rybaření za situace, když už dávno existovalo důvodné podezření z páchání trestné činnosti, v níž jsou identifikovány konkrétní osoby. Námitku týkající se nezákonnosti nařízených odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu proto Nejvyšší soud označil jako nedůvodnou, neboť příkazy, jak je výše popsáno, byly vydány v souladu se zákonem, příslušným soudem na základě dostatečných důvodů a v rámci zákonných podmínek, přičemž byly dodrženy všechny podstatné náležitosti, vyžadované trestním řádem.

45. Obviněný dále v dovolání uplatnil také třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však ani těmto námitkám nepřisvědčil. Posuzovaná trestní věc totiž není stižena vadou nedůvodně neprovedených důkazů (tzv. opomenutých důkazů). Odvolací soud veškeré uplatněné, načež odmítnuté důkazní návrhy obviněného v napadeném rozhodnutí relevantně zdůvodnil. Nelze tudíž hovořit o nezdůvodnění neprovedení důkazu, a tedy ani o tzv. opomenutém důkazu.

46. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

47. Jiné nesprávné právní posouzení obviněný spatřuje v tom, že jeho jednání, jež mu je kladeno za vinu, a jež rozděluje do tří oddělených činností, není trestné. Směňování korun za eura podle pokynů spoluobviněného nemůže podle dovolatele samo o sobě naplňovat znaky trestného činu dle § 240 tr. zákoníku. Nákup minerálního oleje nepodléhá daňové povinnosti a nanejvýš může naplňovat znaky přípravy tohoto trestného činu, která není trestná. Svou pozici obviněný neshledává odlišnou oproti pozici osob, které byly v rozsudku 56 T zproštěni obžaloby z důvodu deficitu úmyslného zavinění stran krácení daně. O stáčení na čerpacích stanicích věděli též řidiči, přesto, jako v případě spolupracujícího obviněného Š., shledal nalézací soud, že nevěděli o krácení daní.

48. Nejvyšší soud shledává skutková zjištění stran obviněného Š. za správná, mající oporu v provedeném dokazování, a proto nemůže námitkám obviněného přisvědčit. Soudy své závěry o vině obviněného přehledně a jasně vysvětlily, poukázaly, na podkladě kterých konkrétních důkazů tak učinily a tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Bylo prokázáno, že obviněný měl dostatečný rozhled o celé šíři trestné činnosti. Kontroloval závozy údajné nafty na jednotlivé BČS, jezdil do směnárny v Praze vyměňovat koruny za eura, vkládat peníze, které představovaly platbu za odebraný olej na účet. Měl tedy dostatečný přehled o tom, v jakém rozsahu je trestná činnost páchána. Dále nelze přehlédnout, že obviněný se stýkal s oběma skupinami řidičů, tedy s těmi, kteří vozili minerální olej ze SRN do České republiky, i se skupinou druhou, která měla na starosti jeho rozvoz na BČS. Lze poukázat zejména na výpověď J. P., který uvedl, že obviněný Š. pozoroval stáčení produktu na BČS vždy. Měl tedy dostatečný přehled jednak o tom, že je minerální olej dovážen, ale také o tom, že tento minerální olej není odvážen na Slovensko, jak bylo na oko deklarováno, ale reálně se papírově přemění v naftu a je ihned zavážen na BČS. Konečně dodací nákladní listy, mezinárodní nákladní list v němčině, certifikát a faktura v polštině nalezené u obviněného Š. dokládají, že měl na starosti také předávku listin týkajících se převozu minerálního oleje. Obviněný Š. tak měl přehled nad celou trestnou činností, kdy se do ní zapojoval jak na jejím počátku realizací plateb za minerální olej, tak na jejím konci dohledem nad stáčením minerálního oleje na čerpacích stanicích a zajišťováním oběhu dokladů, z čehož je zřejmé, že musel být obeznámen s charakterem trestné činnosti, na níž se podílel. V ostatním je již další argumentace k údajně vadnému právnímu posouzení dovolatele skutkového rázu, přičemž přirovnává-li obviněný opět své postavení v páchané trestné činnosti k postavení řidičů, jde o srovnání neporovnatelného co do míry zapojení do trestné činnosti, navíc nutno zmínit, že odvolací soud vyjádřil jistou pochybnost stran právního posouzení účasti řidičů na trestné činnosti ze strany prvoinstančního soudu, a to i z hlediska zavinění.

49. K námitce dovolatele, že jeho jednání nemůže samo o sobě naplňovat znaky trestného činu dle § 240 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že je třeba souhlasit s názorem obviněného, že samotné vkládání finančních prostředků na účet v bance nepředstavuje žádné trestní jednání. Dohlížení, jestli stáčení produktu na BČS probíhá podle plánu, také samo o sobě nevykazuje známky trestné činnosti, avšak, pokud se tyto činností spojí do celého kontextu celého počínání všech pachatelů, lze usoudit, že jde o kontinuálně páchanou trestnou činnost. Jak je uvedeno výše, obviněný měl dostatečný přehled o tom k čemu v projednávané věci dochází. Závěr nalézacího soudu, že obviněnému bylo známo, v jakém rozsahu je trestná činnost páchána, je zcela správný a podložený konkrétními důkazy. Obviněný dobře věděl, že minerální olej je vydáván za naftu a jako nafta prodáván a muselo mu být zřejmé, že dochází ke krácení příslušných daní, ať se jedná o daň spotřební či DPH. Je proto, jak namítá, lhostejné, že nebyl osobou, která měla daňovou povinnost, když svým jednáním spojoval jednotlivé okruhy činností, ke kterým v této trestní věci docházelo a které jako celek vyústily ve spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od dne 1. 10. 2020.

50. Obviněný nakonec sice připustil, že by na posouzení jeho trestní odpovědnosti mohlo mít vliv tvrzení o tom, že fungoval jako kurýr dokladů týkajících se převozu a stáčení minerálního oleje, takové zjištění ale z dokazování dle jeho názoru nevyplynulo. Pokud mají uvedené tvrzení prokazovat důkazy listinné, ty však zpochybňuje jako problematické. Konkrétně jde o námitku, že v protokolu o prohlídce vozidla užívaného obviněným nebyly blíže popsány listiny nalezené v deskách, které mají prokazovat jeho vinu. Obálka z prohlídky byla přitom otevřena dva dny před výslechem obviněného, nikoli až při něm, nově se do úředního záznamu upřesňovalo, o jaké listiny se jedná.

51. K námitkám dovolatele vůči způsobu opatření listinných důkazů prokazujících jeho vinu a manipulaci s nimi, vztahujícím se k jinému nesprávnému právnímu posouzení, Nejvyšší soud konstatuje, že otázka viny tohoto obviněného není založena pouze na dokumentech, které byly nalezeny při prohlídce jiných prostor, konkrétně vozidla, které prokazatelně využíval, ale podstatné okolnosti pro závěr o jeho vině vyplývají, jak je uvedeno výše, i z jiných důkazů. Při zmíněné prohlídce osobního automobilu byly nalezeny průhledné desky, obsahující dodací nákladní list a další tři přílohy, přičemž nikde nebylo uvedeno, co se těmito přílohami myslí. Podstatné je, že se tohoto úkonu osobně účastnil obviněný a před ním byly tyto dokumenty vloženy do obálky a zapečetěny. Následně se dne 27. 6. 2013 se dle úředního záznamu konal úkon – rozpečetění obálky a bylo zjištěno, co je zmíněnými třemi přílohami. Poté bylo ihned přistoupeno k novému zapečetění obálky a další její otevření se konalo až v rámci výslechu obviněného. Nelze proto hovořit o žádných manipulacích s obálkami ze strany policejního orgánu a nekalými manipulacemi s těmito listinami. Jak uvedl i odvolací soud, za jediný nedostatek je možné považovat to, že listiny nebyly pečlivě při jejich nálezu do protokolu sepsány a označeny tak, aby nemohlo dojít k jejich záměně a nebyla pořízena odpovídající fotodokumentace z místa nálezu, natož listin samotných. Tento nedostatek však nesnižuje důkazní hodnotu těchto materiálů ani jejich schopnost prokázat vinu obviněného.

52. Posledně dovolatel namítl nepřiměřenost uloženého trestu vzhledem k okolnostem případu, zejména nepřiměřené délce řízení. Nejvyšší soud konstatuje, že stran výroku o trestu v dovolání obviněný neoznačuje dovolací důvod, na jehož podkladě proti uloženým trestům brojí, dokonce ani nespecifikuje, který konkrétní druh trestu z těch, které mu byly uloženy, vnímá jako zjevně nepřiměřený. V obecné rovině však platí, že má-li být napaden výrok o uložení trestu, může se tak v dovolacím řízení zásadně stát pouze s použitím speciálního dovolacího důvodu stanoveného k takovému výroku, tzn. dle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten ovšem obviněný v dovolání ani neoznačil. Podle tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

53. Obviněnému byl ukládán trest podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Dovolateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Jde-li o peněžitý trest, ten lze podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (což v případě posuzované daňové trestné činnosti nelze nikterak zpochybňovat), a to podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v denních sazbách v počtu nejméně 20 a nejvíce 730, přičemž denní sazba muže činit nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Tento trest byl dovolateli uložen v počtu 320 denních sazeb s výší denní sazby 250 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na 1 rok až 10 let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Obviněnému byl tento trest uložen ve výměře 4 roků za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný v souvislosti s řízením motorového vozidla, k němuž byl ukládán souhrnný trest. Dále byly uloženy tresty propadnutí věci, jež byly výnosem, resp. nástrojem trestné činnosti. Z uvedeného je tedy zcela zjevné, že obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

54. Nejvyšší soud dodává, že se v předmětném případě dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i délkou řízení, na níž obviněný nenesl vinu, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval a oproti původně uloženému trestu v rozsudku krajského soudu významně zmírnil uložený trest odnětí svobody. Obviněnému soud uložil trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku, přestože mu přitěžovala délka páchání trestné činnosti, její rozsah, význam postavení obviněného při jejím páchání a zejména to, že činem byla zkrácena daň bez mála ve výši sedminásobku kritéria hranice velkého rozsahu jako kritéria pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Uložený trest proto nepovažuje Nejvyšší soud za trest nepřiměřeně přísný.

55. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od dne 1. 10. 2020, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

56. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného P. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

57. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle § 265o tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu