4 Tdo 793/2024-3963
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání obviněného Ivo Buchtely, bytem Pisárky 533, 623 00 Brno, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2024 č. j. 1 To 31/2024-3907, v trestní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 53 T 9/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ivo Buchtely odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2023, č. j. 53 T 9/2020-3692 byl obviněný Ivo Buchtela (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., dílem dokonaným (skutky ad 1. až 12. a 14. až 25.) a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad 13.), kterého se dopustil zkráceně tím, že jako osoba jednající na základě plné moci za společnost IB-CENTRUM, s.r.o., IČ 255 41 315, sídlem Brno, Kovařovicova 3, nyní Brno, Kohoutovice, Potocká 58/7 (dále jen „IB Centrum“) a jako zaměstnanec a později jako prokurista společnosti BENDI-OIL s.r.o., IČ 281 20 973, sídlem Brno-Řečkovice, Medlánecká 1354/20, později ZÁRUKA KVALIT s.r.o., sídlem Brno Žabovřesky, Mučednická 945/3, později NEROZITO s.r.o., sídlem Brno, Kohoutovice, Potocká 58/7, nyní vymazána z obchodního rejstříku (dále jen „Bendi Oil, později Záruka kvalit“ nebo „Bendi Oil“ či „Záruka kvalit“), které uzavřely s Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, IČ 72496991, sídlem Brno, Křenová 25/27, později Brno, Polní 1011/37 (dále též "úřad práce") Dohody o vymezení chráněného pracovního místa č. BHO-M-115/2012 ze dne 31.
12. 2012, resp. č. BBM-M- 202/2012 ze dne 17. 6. 2012, v nichž se zavázaly zaměstnávat osoby se zdravotním postižením na konkrétních chráněných pracovních místech, charakterizovaných názvy profese a adresou pracoviště, a vyplácet bezhotovostním způsobem mzdu minimálně 80 % těchto zaměstnanců, v době od 1. 1. 2012 do 28. 1. 2016 s cílem od úřadu práce neoprávněně získávat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), připravoval podmínky pro podávání jednotlivých žádostí o příspěvek, zejména oslovoval zdravotně postižené osoby s nabídkou zaměstnání, uzavíral s nimi pracovní smlouvy, stanovoval jim pracovní pozice – druh vykonávané práce, místa výkonu práce, rozsah týdenní pracovní doby a výše oficiálních i reálně vyplácených mezd, rozhodoval o termínech výplat, prováděl z vyplácených mezd srážky a uzavíral se zaměstnanci smlouvy o zápůjčce a dohody o započtení vzájemných pohledávek a závazků, a sám či prostřednictvím V.
S., XY, jednajícího za společnosti IB Centrum a Bendi Oil, později Záruka kvalit, na základě udělených plných mocí, podával u úřadu práce žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, případně žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě podle § 78 zákona o zaměstnanosti (dále jen "žádosti o příspěvek") za období od 1. čtvrtletí roku 2012 do 4.
čtvrtletí roku 2015, k nimž v jejich povinných přílohách připojoval jmenné seznamy zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, a to s uvedením konkrétních mzdových nákladů za jednotlivé zaměstnance včetně zákonných odvodů a uplatňované výše příspěvku, a současně v žádostech prohlašoval, že všechny údaje jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce uvedená ve jmenném seznamu byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, a takto jednal, ačkoliv věděl, že mzdové náklady uvedené v žádostech nejsou pravdivé, neboť v deklarované výši nevznikly, když ve skutečnosti byly některým zaměstnancům vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, případně nebyly vyplaceny ani k datu podání žádosti o příspěvek, někteří zaměstnanci nevykonávali pracovními smlouvami určenou práci vůbec, někteří zaměstnanci ji nevykonávali na chráněných pracovních místech dle pracovní smlouvy určeného místa výkonu práce anebo ji vykonávali na specifikovaných pracovních pozicích, někteří zaměstnanci odpracovali více hodin během pracovního týdne, než podle pracovních smluv odpracovat měli, aniž za tyto navíc odpracované hodiny obdrželi mzdu, a minimálně 80 % zaměstnanců nebyla mzda vyplácena bezhotovostním způsobem, přičemž na podkladě těchto žádostí úřad práce rozhodl ve prospěch společností IB Centrum a Bendi Oil, později Záruka kvalit, o poskytnutí příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a tyto následně poukazoval na bankovní účty jmenovaných společností, k nimž měl dispoziční práva obžalovaný, který získané finanční prostředky použil zčásti na chod jmenovaných společností, zčásti pro svoji potřebu a zčásti přesně nezjištěným způsobem, a konkrétně jménem společnosti IB centrum podal žádosti o příspěvek specifikované ve výrocích 1.
až 13. rozsudku a konkrétně jménem společnosti Bendi Oil, později Záruka kvalit podal žádosti o příspěvek specifikované ve výrocích 14. až 25. rozsudku, a tímto způsobil České republice, zastoupené Úřadem práce ČR, Krajskou pobočkou v Brně, škodu v celkové výši 6.085.740 Kč a snažil se způsobit škodu ve výši 116.710 Kč.
2. Za to byl podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech a jejich zastupování na základě prokury či plné moci na dobu 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce ČR, Krajskou pobočkou v Brně, IČ 72496991, sídlem Polní 1011/37, 639 00 Brno, na náhradě škody částku 6.085.740 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali k Vrchnímu soudu v Olomouci odvolání obviněný do všech jeho výroků, státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o vině a poškozená do výroku o náhradě škody. O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2024 č. j. 1 To 31/2024-3907 tak, že I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené v celém rozsahu zrušil. II. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2017. Toho se podle rozsudku odvolacího soudu dopustil skutky popsanými téměř totožně s výrokem o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s výjimkou posouzení příspěvku jako dotace a doplnění právních norem, na jejichž základě bylo o tyto žádáno a zároveň s výjimkou závěrečných tabulek redukujících neoprávněně odčerpané (či v případě pokusu požadované) částky dotace, které odvolací soud ze skutkové věty vypustil zcela. Za to pak obviněnému uložil podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, k jehož výkonu jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu současně uložil i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech a jejich zastupování na základě prokury či plné moci, na dobu 5 (pěti) let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil obviněnému povinnost, zaplatit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce ČR, Krajskou pobočkou v Brně, IČ 72496991, sídlem Polní 1011/37, 639 00 Brno, na náhradě majetkové škody částku 11 412 190 Kč. III. O odvolání obviněného pak samostatným výrokem rozhodl, že se podle § 256 tr. ř. zamítá.
4. Na to reagoval obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku označil právní hodnocení skutku ze strany odvolacího soudu za značně paušalizující, kdy nebyly zohledněny individuální skutkové okolnosti případu, a proto je i zcela nesprávné. Obviněný se k trestné činnosti doznal. Spor tedy v zásadě vedl toliko o stanovení výše škody a tím i o aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný apeloval na zohlednění vývoje judikatury, což však odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, neučinil.
Obviněný konstatoval, že je třeba odlišit případy řešené judikaturou a případy, kdy dotace byly v podstatné části (polovina) poskytnuty oprávněně. Vyjádřil nesouhlas s tím, že by se judikatura Nejvyššího správního soudu neměla vztahovat na novou právní úpravu, neboť novelizace se nosné argumentace zmiňovaných rozhodnutí vůbec nedotkla. Odvolacímu soudu vyčetl, že se vyhnul argumentační konfrontaci se závěry Nejvyššího správního soudu i to, že ignoroval závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1117/2016. Odlišnost skutkového základu podle jeho názoru neměla hrát významnou roli, neboť nespatřoval důvod, proč by měl být pachatel v jedné věci souzen pouze za fiktivní zaměstnance a ve skutkově obdobné věci za všechny zaměstnance. Výklad přijatý odvolacím soudem je zjevně nespravedlivý, formalistický a zjednodušující a nerespektuje reálnou společenskou škodlivost
daného jednání. Obviněný tedy uzavřel, že právní posouzení učiněné odvolacím soudem je nesprávné a škoda měla být určena pouze jako neoprávněně vyplacené dotace na konkrétní zaměstnance. Stejně tak setrval na přesvědčení, že za škodu neměla být považována ani ta část příspěvků, která byla uhrazena jinému státnímu orgánu z titulu zaplacených odvodů na sociální a zdravotní pojištění, neboť opačný výklad znamená, že tyto budou uhrazeny dvakrát, neboť ačkoliv úhrady směřovaly k různým složkám, právním subjektem je vždy Česká republika. Proto s ohledem na vše shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k novému projednání.
6. K podanému dovolání zaslal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení včetně jeho výsledku a argumentace obviněné konstatoval, že obviněným vznesené námitky jsou pod zvolený dovolací důvod podřaditelné. Rozhodná skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu pak podle jeho názoru svědčí o tom, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr.
zákoníku, včetně škody jako znaku objektivní stránky. Se závěry odvolacího soudu stran výše škody se ztotožnil. Připomněl základní podstatu vrchním soudem citovaných judikátů Nejvyššího soudu s tím, že přisvědčil obviněnému potud, že tato rozhodnutí řešila situace, kdy dotace byly vylákány neoprávněně na základě nepravdivých údajů ve vztahu ke všem zaměstnancům. Oproti obviněnému ovšem poukázal i na usnesení nejvyššího soudu ze dne15. 5. 2024 sp. zn. 6 Tdo 1142/2023, jehož skutkový základ byl obdobný, a i zde dovolací senát dospěl k závěru, že je zcela nereálná představa, že by stát vědomě vyplácel obviněným příspěvek na zaměstnávání, byť i jen části zaměstnanců, kteří byli využiti jako nezbytné krytí trestné činnosti.
Takové skutečné zaměstnávání menšího počtu osob bylo zjevně nedílnou součástí plánu obviněných a nezbytným prostředkem k udržení celého zločinného systému. Závěry tohoto usnesení lze považovat za kontinuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyvracející argument obviněného, že odvolací soud nerespektoval vývoj rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Dále pak státní zástupce zopakoval základní skutková zjištění a tomu odpovídající právní kvalifikaci aplikovanou odvolacím soudem, na níž nemůže nic změnit ani to, že část dlouhodobého a systematického neoprávněného čerpání dotací bylo skryto za řádné zaměstnávání některých osob se zdravotním postižením.
Jinak řečeno, část dotace sice obviněný získal na základě pravdivých údajů, avšak docílil jí úmyslným trestným činem ve vztahu k ostatním, a proto je součástí výše škody i ta část dotace, na kterou by mu za jiných okolností (bez trestného činu) vznikl nárok. Tu část dotace vyplacenou na základě pravdivých údajů je totiž třeba považovat za náklady nutné k uskutečnění trestné činnosti a znesnadnění jejího odhalení. Navíc pokud by poskytovatel dotace věděl, že vedle pravdivých údajů poskytne zaměstnavatel i údaje neodpovídající skutečnosti, žádnou dotaci by neposkytl.
K judikatuře Nejvyššího správního soudu uvedl, že ten posuzoval věc z hlediska civilních předpisů. K námitce o dvojím uhrazení odvodů na sociální a zdravotní pojištění připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. 11 Tdo 1117/2023, podle kterého nelze od škody částky zákonných odvodů za zaměstnance odečítat. Tyto náklady by měly význam toliko pokud by byla rozhodná výše majetkového prospěchu, nikoli škody, jak však zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje.
Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
7. Na toto vyjádření státního zástupce reagoval obviněný písemnou replikou. V ní rozporuje argumentaci státního zástupce poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1142/2023, jelikož v nyní posuzovaném případě nelze hovořit o systémovém jednání, kdy by jmenované společnosti pouze těžily z příspěvkové politiky státu na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, k čemuž dospěl sám nalézací soud ve svém rozsudku v odst. 400. Jedná se tak o odlišnou situaci. K závěrům rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 9 T 2/2019, potvrzených Vrchním soudem v Praze v rozsudku sp. zn. 12 To 41/2020 se pak nevyjádřil vůbec. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1117/2016, tak je rekapituloval značně zavádějícím způsobem. V něm byl za škodu považován součet všech částek, ale vyplacených pouze na fiktivní zaměstnance. K výhradě ohledně nespravedlnosti a přepjatém formalismu v názoru odvolacího soudu se pak státní zástupce nevyjádřil vůbec. Totéž se týká argumentu vztahujícího se k platbám sociálního a zdravotního pojištění. Podle dovolatele vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nevyvrátilo stěžejní argumenty, na nichž je dovolání postaveno, a proto na něm i nadále trvá.
8. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil výlučně do posouzení výše způsobené škody jako kvalifikačního znaku skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 6 písm. a), respektive 5 písm. c) tr. zákoníku. V tomto ohledu lze jeho argumentaci rozdělit do dvou okruhů – vůči právnímu posouzení způsobené škody na veškerých vylákaných dotacích a vůči právnímu posouzení škody včetně povinných odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Dovolací námitky tak lze nepochybně pod zvolený dovolací důvod podřadit.
12. Nejprve k posouzení výše způsobené škody jako součtu všech poskytnutých dotací. Obviněný se ohradil proti postupu odvolacího soudu, který označil za škodu veškeré vyplacené částky bez rozlišení, zda tyto byly vyplaceny na konkrétní zaměstnance oprávněně či nikoliv. Oproti tomu nalézací soud rozlišoval, zda konkrétní částka na konkrétního zaměstnance byla poskytnuta oprávněně. Za majetkovou újmu tak považoval součet všech částek vyplacených jako příspěvek na zaměstnávání vždy konkrétní osoby, u níž nebyly splněny zákonné předpoklady a dotace tak byla požadována a přiznána neoprávněně. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že právě způsob přijatý soudem prvního stupně je správný a odpovídající současné judikatuře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1117/2016, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021 sp. zn. 5 Ads 280/2019 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. 1 Ads 282/219).
13. Trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Objektivní stránkou je tedy v nyní posuzovaném případě uvedení nepravdivých informací již při podání žádosti. Není třeba, aby následně skutečně došlo k uhrazení této dotace nebo alespoň jejímu přiznání, neboť znění uvedené skutkové podstaty vznik škody nepředpokládá. Jedná se tedy o tzv. předčasně dokonaný trestný čin. V podrobnostech lze odkázat na komentářovou literaturu, například Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2736 a násl.
14. V nyní posuzovaném případě byl předmětem čerpání příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě podle § 78 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném od 1. 1. 2012 (dále jen dotace, neboť o tom, že se jedná o dotaci bylo pojednáno již v rozsudku odvolacího soudu v bodě 21., též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1117/2016, tudíž o tom není žádného sporu). Primární podmínkou pro jeho získání bylo vytvoření pracovního místa ve smyslu § 75 téhož zákona. Podle tohoto ustanovení je chráněným pracovním místem takové pracovní místo, které bylo zřízeno zaměstnavatelem na základě jeho písemné dohody s Úřadem práce (§ 75 odst. 1 zákona o zaměstnanosti). Podmínky, za kterých bude příspěvek poskytován pak musely být v této dohodě vedle dalších náležitostí stanoveny (§ 75 odst. 8 písm. g/ zákona o zaměstnanosti). Společnost BENDI-OIL, s. r. o. (později Záruka kvality) uzavřela tuto dohodu dne 17. 6. 2012, společnost IB-centrum, s. r. o. pak 31. 12. 2012, přičemž obě tyto dohody byly co do podmínek totožné (viz bod 29. a 30. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle čl. III těchto smluv byly následně: 1) vyplácení mzdy bezhotovostně 80 % zaměstnanců se zdravotním postižením, 2) zaměstnávání 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením na pracovišti zaměstnavatele, 3) zákaz uzavírání smluv, na jejichž základě by zaměstnanci se zdravotním postižením byli povinni hradit zaměstnavateli finanční prostředky v rozporu s dobrými mravy.
15. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která pečlivě vyložil a odůvodnil v rámci svého rozhodnutí však vyplynulo, že obviněný tyto podmínky porušoval bezprostředně před i po uzavření těchto dohod (viz pouze příkladmo svědectví svědkyně J. B. bod 15. a 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, svědek M. B. bod 21. a 22. tamtéž, svědek P. B. bod 29. a 30. tamtéž, svědkyně M. G. bod 41. a 42. tamtéž a další). Obviněný tedy již v době uzavírání zmiňovaných dohod věděl, že tyto podmínky jím vytvořená pracovní místa nesplňují. Současně ani následně uzavírané pracovní smlouvy v rámci rozhodného období na tom nebyly jinak, když ani poté nebyla takto vytvořená pracovní místa obsazována v souladu s elementárními podmínkami uvedenými v předchozím bodu. Již v okamžiku podpisu dohod tedy byly obviněným uváděny nepravdivé údaje, respektive závazky, o nichž věděl, že je na již vytvořených místech nedodržuje a dodržovat nebude. Obviněný uzavřel dohody o vytvoření pracovních míst pouze proto, aby formálně splnil podmínky pro čerpání dotací. Z vyjádření Úřadu práce (bod 202. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) i z jím stanovených podmínek a uzavření dohody pak jednoznačně vyplývá, že při znalosti pravého stavu věci by dohoda o vytvoření chráněného pracovního místa nebyla ani s jednou společností uzavřena. Z těchto zjištění tedy jednoznačně vyplynulo, že obviněný byl veden podvodným úmyslem již v době, kdy dohody o vytvoření pracovních míst uzavíral. To dokládají i první žádosti o dotace, kdy v případě společnosti BENDI-OIL, s. r. o. nebyla splněna podmínka reálného zaměstnávání více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením na pracovišti zaměstnance (viz bod 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a v případě společnosti IBCentrum, s. r. o. pak nebyla splněna přinejmenším podmínka bezhotovostních výplat mezd alespoň 80 % zaměstnanců se zdravotním postižením (viz bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
16. Je tedy nezpochybnitelné, že obviněný uvedl nepravdivé údaje již při sjednávání dohody o vzniku chráněných pracovních míst, na jejichž základě bylo teprve následně možné žádat o konkrétní částky dotace. V takovém případě lze ovšem těžko hovořit o jakýchkoliv oprávněných dotacích pro jednotlivé zaměstnance, neboť celý systém takto vytvořených pracovních míst byl zřízen za jediným účelem, a to neoprávněném inkasování dotačních příspěvků. Okolnost, že se někteří zaměstnanci v rámci své pracovní kariéry u obviněným ovládaných společností s žádnou podvodnou či kořistnickou praktikou dovolatele nesetkali, nemůže legalizovat jeho od počátku podvodné jednání. Zároveň lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že není neobvyklé, pokud pachatelé dlouhodobé podvodné trestné činnosti k zdání legality svého počínání vytváří paralelní, zdánlivě fungující systémy s cílem udržet si po co nejlepší dobu podmínky pro čerpání majetkového prospěchu (viz bod 42. odůvodnění odvolacího soudu).
17. Ve shodě s odvolacím soudem pak Nejvyšší soud konstatuje, že posouzení poskytnutí příspěvku podle § 78 zákona o zaměstnanosti podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2011 (čl. II, bod 8 zákona č. 367/2011 Sb.) bylo možné učinit ještě následující dvě čtvrtletí roku 2012. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplynulo, že i v nyní posuzovaném případě byla tato možnost žadatelem o dotaci využita – viz výrok rozsudku soudu prvého a druhého stupně pod body 1 a
2. Současně ovšem ani tyto případy nikterak nevybočují ze systematického a soustavného podvodného jednání obviněného, který zcela v rozporu s právními předpisy i lidskou morálkou nastavil pravidla fungování pracovníků se zdravotním postižením tak, aby vytvořil zdání chráněného pracovního prostředí zohledňující specifické potřeby osob se zdravotním hendikepem, a to za účelem co nejefektivnějšího avšak neoprávněného čerpání příspěvků majících za cíl dotovat zvýšené náklady spojené se zaměstnáváním takových osob.
Neboť i v tomto období fungovalo podnikání jím ovládaných společností na tom, že v rámci pracovních podmínek existovalo několik typů, jakými byly buď snižovány reálné mzdové náklady oproti těm vykazovaným Úřadu práce (tzv. vratky, tisícikorunoví zaměstnanci) nebo rovnou uváděny fiktivní pracovní pozice. Ani v tomto případě tedy nelze dospět k závěru, že by způsob, jakým obviněný pracovní místa pro osoby se zdravotním postižením vytvářel, obsazoval a podmiňoval, bylo možno nazvat systémovým zaměstnáváním takových osob opravňující zaměstnavatele k čerpání dotace.
Nejvyšší soud současně připomíná, že jeho úkolem je posoudit dané jednání z roviny trestněprávní, a nikoli suplovat rozhodování orgánů veřejné správy či správního soudnictví. Je proto dalek toho vydávat v tomto směru jakékoliv rozhodnutí. Současně mu ovšem nic nebrání, a naopak je jeho povinností, posoudit veškeré okolnosti, včetně rozhodné právní úpravy, svědčící o naplnění některého znaku přisouzené skutkové podstaty trestného činu. S ohledem na veškerá shora uvedená zjištění tak dospěl ve shodě s odvolacím soudem k závěru, že i dotace poskytnuté v 1.
a 2. čtvrtletí roku 2012 byly plně kryty podvodným úmyslem obviněného, který svůj podnikatelský plán založil na využívání práce osob zdravotně postižených a jejich omezených možností uplatnění na trhu práce a s tím souvisejících dotací státu na takováto pracovní místa (viz bod 42. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Současně není sporu o tom, že i v žádostech podaných za tato období uváděl obviněný nepravdivé údaje a naplnil tak i objektivní stránku přisouzeného trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr.
zákoníku. Ani v tomto ohledu tedy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by způsobenou škodou byl součet dotací poskytnutých toliko na pracovní místa osob, u nichž byly explicitně uvedeny nepravdivé údaje. Stejně jako shora, Nejvyšší soud opakuje, že model podnikání obviněného byl založen na podvodném vylákání dotací od Úřadu práce, a proto za způsobenou škodu je třeba považovat celou sumu poskytnutých dotací.
A to i za situace, kdy by v nepokřiveném podnikatelském záměru nárok na příspěvek na některé zaměstnance oprávněně vznikl. Zároveň nelze odhlédnout též od té skutečnosti, že ani obviněným prosazované právní posouzení těchto dvou skutků (1. a 2. čtvrtletí roku 2012) by nezměnilo právní kvalifikaci, respektive by nebylo způsobilé prosadit jím favorizovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu opírající se o škodu značnou (§ 212 odst. 4 tr. zákoníku).
18. Obviněný na podporu své interpretace způsobené škody odkazoval především na rozsudky Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2021 sp. zn. 5 Ads 280/2019 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. 1 Ads 282/219), aniž by uvedl, že se jedná o totožná rozhodnutí ve věci totožných subjektů a zároveň že se vztahuje k právní úpravě účinné do 31. 12. 2011. Tehdejší úprava umožňovala posuzování splnění všech podmínek vždy zvlášť bez toho, aby byl stanoven nějaký právní rámec chráněného pracovního místa.
Ten do právního řádu vnesla právě až zmíněná a shora akcentovaná novela č. 367/2011 Sb. Koneckonců i Nejvyšší správní soud ji v těchto svých rozhodnutích zmiňuje jako zákonodárcem přijaté řešení různých zneužívajících praktik zaměstnavatelů. Z těchto rozhodnutí je zřejmé, že se sice zabývala otázkou, zda je nutné shledat veškeré přijaté dotace za neoprávněné, avšak k negativnímu závěru dospěl Nejvyšší správní soud právě s ohledem na to, že jedinou podmínkou pro přiznání příspěvku byly skutečně vynaložené měsíční náklady.
V nyní posuzovaném případě však s výjimkou 1. a 2. čtvrtletí roku 2012 bylo již pro přiznání dotace nutno splnit i podmínky pro zřízení chráněného pracovního místa stanovené dohodou podle § 75 zákona o zaměstnanosti, kterou ovšem obviněný uzavřel s tím, že tyto podmínky nebyly od počátku úmyslně plněny. Nelze proto dospět k závěru, že by zde zmíněné závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno na nyní posuzovanou věc aplikovat.
19. Obdobně pak nelze s obviněným souhlasit ohledně případnosti jím citovaných závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1117/2016, neboť i v tomto rozhodnutí posuzovaný skutek byl časově vymezen roky 2006 a 2008, tedy obdobím předcházejícím právní úpravu novelizující čerpání dotací (zákon č. 367/2011 Sb.) a právní posouzení se proto odvíjelo od jiných předpokladů. Částečně je pak tento závěr nutno aplikovat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1142/2023, na které odkazoval státní zástupce, neboť i v tomto případě byla posuzovaná trestná činnost páchána v rozmezí let 2009 až 2012. Co se týče úvah o základním předpokladu vzniku nároku na dotaci obsaženém v bodě 77., pak na tyto lze v rámci posuzování prvního a druhého čtvrtletí roku 2012 odkázat bez jakýchkoliv doplnění.
20. Obsahově totožnou problematikou se již Nejvyšší soud zabýval i ve svém usnesení ze dne 3. 8. 2022 sp. zn.
11 Tdo 333/2022, kdy shodně s nyní vyjádřeným právním názorem odmítl požadavek na rozlišení oprávněných a neoprávněných příspěvků ve vztahu ke konkrétním zaměstnancům, ale s ohledem na „… systematické a soustavné uvádění nepravdivých údajů o výši mzdy zaměstnanců na podkladě nepravdivých podkladů, na jejichž základě byly příslušné žádosti vypracovávány a podávány…“ dospěl k závěru, že způsobenou škodou jsou veškeré vyplacené příspěvky. Současně rozhodné období páchání skutku spadalo již do účinnosti novely zákona č. 367/2011 Sb., stejně jako v nyní posuzovaném případě.
21. V této souvislosti není bez zajímavosti, že analogicky lze na danou problematiku vztáhnout názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023 sp. zn. 5 Tdo 225/2023, v němž sice řešil primárně problematiku trestného činu poškozování finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, avšak obecná východiska jsou bezpochyby na danou věc aplikovatelná. Z hypotéz obou norem (§ 212 tr. zákoníku i § 260 tr. zákoníku) totiž vyplývá, že pamatují na situace, kdy pachatel předloží nepravdivé údaje při žádosti o poskytnutí finančních prostředků z rozpočtů státu či Evropské unie (pro tuto chvíli netřeba rozlišovat jejich přesné určení ani původ).
A právě v tomto výše zmíněném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „neoprávněnost (poskytnutí finanční podpory) je dána právě v takových případech, kdy mj. nepravdivé doklady a zatajení podstatných informací … ovlivní rozhodnutí poskytovatele dotace finanční prostředky vůbec poskytnout, v některých případech též následně vyplatit, ačkoli nebýt nepravdivých informací a znát zatajené podstatné informace, jeho rozhodnutí by bylo odmítavé, …. Je tudíž třeba shrnout a zdůraznit, že v posuzovaném případě finanční prostředky získal žadatel neoprávněně, neboť pokud by poskytovateli dotace byl znám skutečný stav věci, nebyly by splněny podmínky pro poskytnutí dotace a nedošlo by tak k jejímu přiznání ani proplacení.“ Bylo tedy irelevantní, zda pachatel použil dané prostředky skutečně k účelu sledovanému poskytnutou finanční podporou, avšak rozhodné pro závěr o neoprávněnosti celé dotace byly právě nepravdivé vstupní informace.
Obdobné pojmy hypotéz (tedy předpokladů uplatnění dané normy) je třeba interpretovat jednotně, a proto nic nebrání ani analogickému poukazu na tento judikát, který shora formulované závěry aplikované na nyní posuzovanou věc potvrzuje.
22. Stejně tak nebylo možné přisvědčit úvahám o nutnosti ponížit způsobenou škodu o částky odpovídající odvodům na sociální a zdravotní pojištění. Touto námitkou se zabýval již Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud se s jeho právním názorem beze zbytku ztotožnil (bod 43. odůvodnění rozsudku zmíněného soudu). Náklady spočívající v odvodech sociálního a zdravotního pojištění byly náklady vynaložené v souvislosti s pácháním trestné činnosti, neboť právě bezdlužnost mimo jiné na tomto úseku byla podmínkou pro vyplacení dotace (§ 78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti). Totožný závěr vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 414/2017 a usnesení téhož soudu ze dne 3. 8.
2022 sp. zn. 11 Tdo 333/2022. Současně je nutno odmítnout i teze o tom, že by se jednalo o dvojí přičítání této škody. Obviněný zcela účelově a poněkud nelogicky přehlíží, že bylo povinností zaměstnavatele odvést stanovené procentuální částky mzdy na sociální a zdravotní pojištění. Skutečnost, že právě přičiněním obviněného (spácháním trestného činu) bylo rozhodnuto o tom, že veškeré takto poskytnuté dotace je nutné vrátit, neboť byly vyplaceny na základě nepravdivých údajů, neznamená dvojí úhradu pojistného, ale toliko ztrátu výhody (dotace) plynoucí z těchto příspěvků s ohledem na jejich cíl (zlepšení uplatnění osob se zdravotním postižením na trhu práce). Interpretace dovolatele je tedy účelovou deformací toho, že má splnit své povinnosti zaměstnavatele (zaplatit pojistné na sociálním a zdravotním pojištění za své zaměstnance), které namísto něj uhradil, respektive mu refundoval, úřad práce.
23. Odvolací soud proto zcela správně uzavřel, že za škodu je třeba považovat veškeré příspěvky poskytnuté v rozhodném období, neboť byly inkasovány v důsledku trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný svým jednáním způsobil škodu 11 412 190 Kč a pokusil se způsobit další škodu ve výši 551 202 Kč. Takto vyčíslená škoda tedy překročila hranici škody velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Tím byl tedy naplněn i znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle § 212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
24. Na základě všech výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Ivo Buchtely v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky sice bylo možno pod uplatněný dovolací důvod bezezbytku podřadit, avšak současně postrádaly zcela zjevně své opodstatnění. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15.11.2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu