Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Miloslav Vít, trvale bytem Dürerova 2176/16, Praha 10, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, Miroslav Černý, trvale bytem Podle Náhonu 3294/55, Praha 10, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, M. Š. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, Š. A. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, A. M. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a KD Real, s.r.o., IČ: 65408918, se sídlem Žirovnická 3133/6, Praha 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 5 To 62/2022-107473, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 7/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real, s.r.o., odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2022, č. j. 48 T 7/2020-106166 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „rozhodnutí soudu prvního stupně“), byli obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real, s.r.o. (dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými trestnými činy dotačního podvodu a účasti na organizované zločinecké skupině, a to konkrétně: obviněný Miloslav Vít zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákoníku, obviněný Miroslav Černý zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr.
zákoníku, zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněné M. Š. a Š. A. shodně zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, obviněný A. M. zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a obviněná KD Real, s.r.o. (dále též jen „KD Real“), zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku.
2. Trestné činnosti se dovolatelé podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“) dopustili spolu s dalšími 15 obviněnými právnickými osobami tak, že (převzato z rozsudku městského soudu a zestručněno)
I. v Praze a na dalších místech České republiky v období od 29. 4. 2008 do 31. 7. 2012 obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, Š. A., M. Š., v období od 16. 10. 2009 do 31. 7. 2012 obviněný A. M. a v období od 23. 4. 2012 do 31. 7. 2012 obviněné právnické osoby Altrusta s.r.o., KV Profi, s.r.o., KD Real, s.r.o., BESICO Services, s.r.o., Iris Textil, s.r.o. v likvidaci, Lilie Decor, s.r.o., Pomněnka Overall s.r.o., Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci, Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci, Sněženka Call Centrum, s.r.o., Studio Maten, s.r.o., Třezalka Candle, s.r.o. v likvidaci, RS Logistic, s.r.o., WS Handicap, s.r.o., 66 Media, s.r.o.,
po předchozí společné domluvě v úmyslu se obohatit na úkor České republiky nezákonným vylákáním státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením obviněný Miloslav Vít z pozice obchodního ředitele a následně výkonného ředitele, obviněný Miroslav Černý z pozice provozního ředitele v obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., IČ: 257 39 549, se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6 (do 2. 3. 2010 pod názvem VERVE-INVEST, a.s.) se společným jednáním, aktivně a s rozmyslem podíleli na chodu a řízení subjektů patřících do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., tvořené
obchodními společnostmi:
? Altrusta s.r.o., IČ: 24779407, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17,
? Autoškola Lokšan, s.r.o., v likvidaci, IČ: 29023394, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, ? KV Profi, s.r.o. (dříve jako Bečvář Assistance, s.r.o. a BEČVÁŘ Assistance, s.r.o.), IČ: 25213601, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4,
? KD Real, s.r.o. (dříve jako BESICO Real, s.r.o.), IČ: 65408918, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, ? BESICO Services, s.r.o., IČ: 25699326, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
? Iris Textil, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Iris Textil, s.r.o., Iris Textil Handicap, s.r.o.), IČ: 47283301, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Lilie Decor, s.r.o. (dříve jako Lilie Decor, s.r.o. v likvidaci, Lilie Laundry, s.r.o. a Lilie Laundry Handicap, s.r.o.), IČ: 29008425, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Pomněnka Overall s.r.o. (dříve Pomněnka Handicap Přelouč, s.r.o. a HANDICAP SERVIS s.r.o.), IČ: 25936565, v současnosti se sídlem Přelouč, náměstí 17. listopadu 1519,
? Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci (dříve Prvosenka Flowers Handicap, s.r.o.), IČ: 29010781, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2,
? Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Sasanka Accounting, s.r.o., Sasanka Accounting Handicap, s.r.o.), IČ: 28969588, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Sněženka Call Centrum, s.r.o. (dříve Southmoravian Service Centre s.r.o.), IČ: 27759903, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, ? Studio Maten, s.r.o., IČ: 24779547, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17,
? Třezalka Candle, s.r.o.
v likvidaci (dříve Třezalka Candle Handicap, s.r.o., Elit Candle s.r.o., ELIT CANDLE s.r.o), IČ: 64086372, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, ? WS Handicap, s.r.o., IČ: 28205979, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
? 66 Media, s.r.o., IČ: 27160157, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, a
v případě obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého tvořenou i obchodními
společnostmi:
? Koloseum River, a.s. (dříve AUTOVARS, a.s.), IČ: 25069322, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, ? RS Logistic, s.r.o. (dříve jako VERVE Logistic, s.r.o., WÜRFEL Logistic CZ, s.r.o. a WÜRFEL LOGISTIC CZ, s.r.o.), IČ: 25739425, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, když obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý společně připravovali podmínky pro podání žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kdy za tyto obchodní společnosti záměrně podávali nebo nechávali podávat osobami zmocněnými nebo instruovanými žádosti o státní příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v souladu s § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jejichž součástí byly jako přílohy i jmenné seznamy zaměstnanců, kteří byli osobami se zdravotním postižením, a takto jednali v úmyslu neoprávněně získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přestože věděli, že uvedené mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením, uvedené v příloze žádosti o příspěvek, jsou nepravdivé, neboť v uvedené výši mzdové náklady nevznikly a deklarované mzdy nebyly zaměstnancům proplaceny, přičemž mezi obviněnými Miloslavem Vítem, Miroslavem Černým, Š.
A. a M. Š., jakož i obviněnými právnickými osobami Altrusta s.r.o., KV Profi, s.r.o., KD Real, s.r.o., BESICO Services, s.r.o., Iris Textil, s.r.o. v likvidaci, Lilie Decor, s.r.o., Pomněnka Overall s.r.o., Prvosenka Flowers, s.r.o., Sasanka Acconting, s.r.o., v likvidaci, Sněženka Call Centrum, s.r.o., Studio Maten, s.r.o., Třezalka Candle, s.r.o., v likvidaci, RS Logistic, s.r.o., WS Handicap, s.r.o., 66 Media, s.r.o., byly nastaveny vztahy vzájemné nadřízenosti a podřízenosti a vnitřní organizační struktura jejich společenství, rozdělení funkcí a dělba činností zaměřených na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, a to
následovně:
obviněný Miloslav Vít vzhledem ke zjištěné organizační struktuře obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., z pozice obchodního ředitele a následně výkonného ředitele
· řídil činnost obviněného Miroslava Černého a společně s Miroslavem Černým uděloval pokyny jednotlivým manažerům, jakých výsledků má konkrétní obchodní společnost patřící do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., dosahovat, a dále manažerům a koordinátorům těchto obchodních společností na pravidelných měsíčních poradách konaných na adrese Praha 10, XY XY, v budově patřící obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., uděloval pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé;
· od manažerů jednotlivých obchodních společností vyžadoval měsíční dokládání početních stavů osob se zdravotním postižením, kolik mělo být v daný měsíc těmto zaměstnaným osobám zdravotně postiženým oficiálně vyplaceno a kolik jim ve skutečnosti bylo vyplaceno a kolika osobám byla ze strany koordinátorů jednotlivých obchodních společností skutečně poskytnuta služba, · když po obviněném Miroslavu Černém vyžadoval provádění kontrol jednotlivých žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, podávaných za jednotlivé obchodní společnosti na příslušné úřady práce, ještě před jejich podáním na tyto úřady práce, když část takto podaných žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením sám podepsal jako oprávněná osoba,
· zajišťoval od obviněného A. M. finanční prostředky pro jednotlivé obviněné právnické osoby za účelem zajištění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance daň i pojistné na sociálním zabezpečení a zdravotní pojištění, · uděloval pokyny ohledně dispozice s poskytnutými příspěvky na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, obviněný Miroslav Černý z pozice provozního ředitele obchodní společnosti VERVE Holding, a.s.,
· společně s obviněným Miloslavem Vítem uděloval pokyny jednotlivým manažerům, jakých výsledků má konkrétní obchodní společnost patřící do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., dosahovat, · manažerům a koordinátorům těchto obchodních společností na pravidelných měsíčních poradách konaných na adrese Praha 10, XY XY, v budově patřící obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., uděloval pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením, či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé,
· od manažerů jednotlivých obchodních společností vyžadoval měsíční dokládání početních stavů osob se zdravotním postižením, kolik mělo být v daný měsíc těmto zaměstnaným osobám zdravotně postiženým oficiálně vyplaceno a kolik jim ve skutečnosti bylo vyplaceno a kolika osobám byla ze strany koordinátorů jednotlivých obchodních společností skutečně poskytnuta služba, · prováděl fyzickou kontrolu jednotlivých žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č.
435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, podávaných za jednotlivé obchodní společnosti na příslušné úřady práce ještě před jejich podáním na tyto úřady práce, když část takto podaných žádostí o příspěvek na podporu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením sám podepsal jako oprávněná osoba, · prováděl kontrolu v sídlech jednotlivých obviněných právnických osob, uděloval jejich manažerům pokyny ohledně zaměstnávání osob, včetně koordinátorů a personalistů, a celkového vedení společnosti, · řešil po dohodě s obviněným Miloslavem Vítem stížnosti osob zdravotně postižených ohledně řádného nevyplácení mezd zaměstnancům a uzavíral s těmito dohody o narovnání, příp. dával pokyny k ukončení pracovního poměru zaměstnanců, kteří vyjádřili nespokojenost s jednáním svého zaměstnavatele z řad obviněných právnických osob,
když obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý uplatňovali žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vždy ke každému zaměstnanci, za každý měsíc, dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí za obchodní společnost,
obviněná Š. A. jako pomocnice z pozice firemní inspektorky obchodní společnosti VERVE Holding, a.s.,
· školila pracovníky jednotlivých níže uvedených obchodních společností, jakým způsobem mají být uchazeči o pracovní poměr z řad osob se zdravotním postižením informováni o podmínkách uzavření pracovního poměru, při kterých bylo těmto uchazečům vysvětleno, že jejich skutečná měsíční mzda bude ve většině případů pouze do výše 2 000 Kč, přičemž vyžadovaná práce bude minimální, když část těchto pohovorů i sama vedla, ačkoliv věděla, že pracovní poměry jsou s těmito osobami uzavírány toliko za účelem přijímání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, · po dohodě s obviněným Miroslavem Černým řešila případy, kdy se zaměstnané osoby se zdravotním postižením domáhaly vyplacení rozdílu mezi tím, jakou výši mzdy měly uvedenu na výplatních páskách a která byla rovněž vykazována jako mzdové náklady příslušnému úřadu práce na straně jedné a mezi tím, co ve skutečnosti jako mzdu pobíraly, na straně druhé, · shromažďovala dokumenty označené jako hlášení střediska, které obsahovaly informace o skutečných početních stavech zaměstnaných osob se zdravotním postižením, skutečném počtu poskytnutých nadstandardních služeb zaměstnaným osobám se zdravotním postižením a informace týkající se chodu jednotlivých níže uvedených obchodních společností, když předávání těchto dokumentů i sama vyžadovala,
· přebírala dokumenty označené jako výkazy realizované činnosti, které měly sloužit k odůvodnění nižší vyplácené mzdy zaměstnaným osobám se zdravotním postižením, když absolutní většina byla ze strany osob se zdravotním postižením pouze podepsána bez řádného vyplnění poskytnuté služby, data poskytnutí služby, data podpisu a výše úhrady,
· komunikovala emailem, osobně i telefonicky s manažery obviněných právnických osob a sdělovala jim pokyny ohledně vykazování informací ve věci zaměstnávání osob zdravotně postižených pro obviněné Miloslava Víta a Miroslava Černého,
· účastnila se pravidelných měsíčních porad vedených obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým s manažery jednotlivých obviněných právnických osob, v rámci kterých doplňovala pokyny obviněných zejména ohledně dokumentace, jejíž zasílání obviněné Š. A. měli manažeři obviněných právnických osob na starosti,
obviněná M. Š.
jako pomocnice z pozice firemní inspektorky obchodní společnosti VERVE Holding, a.s.,
· školila manažery jednotlivých níže uvedených obchodních společností, jakým způsobem mají být měsíčně zpracovávány dokumenty nazvané jako bilance, s vysvětlením jednotlivých položek, když tento dokument zejména obsahoval informace k výši odměny pro investora, skutečné výši vyplácených mezd v souhrnu za všechny zaměstnance dané obchodní společnosti, kalkulovaný příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením a výši povinných odvodů za zaměstnance jako je záloha na daň z příjmu, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění a tyto dokumenty následně shromažďovala a vyžadovala jejich doručování své osobě,
· účastnila se pravidelných měsíčních porad vedených obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým s manažery jednotlivých obviněných právnických osob, v rámci kterých obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý udělovali pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením, či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé, přičemž z těchto porad zajišťovala pravidelné zápisy, včetně soupisu úkolů pro jednotlivé účastníky, · prováděla hotovostní výběry části poskytnutých příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, · shromažďovala dokumenty označené jako hlášení střediska, které obsahovaly informace o skutečných početních stavech zaměstnaných osob se zdravotním postižením, skutečném počtu poskytnutých nadstandardních služeb zaměstnaným osobám se zdravotním postižením a informace týkající se chodu jednotlivých níže uvedených obchodních společností patřících do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., když takto jednaly obviněné Š.
A. a M. Š. na základě hierarchie zjištěné organizační struktury obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., a subjektů patřících do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s.: ? Altrusta s.r.o., IČ: 24779407, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17,
? Autoškola Lokšan, s.r.o., v likvidaci, IČ: 29023394, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, ? Koloseum River, a.s. (dříve AUTOVARS, a.s.), IČ: 25069322, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, ? KV Profi, s.r.o. (dříve jako Bečvář Assistance, s.r.o. a BEČVÁŘ Assistance, s.r.o.), IČ: 25213601, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4,
? KD Real, s.r.o. (dříve jako BESICO Real, s.r.o.), IČ: 65408918, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, ? BESICO Services, s.r.o., IČ: 25699326, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
? Iris Textil, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Iris Textil, s.r.o., Iris Textil Handicap, s.r.o.), IČ: 47283301, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Lilie Decor, s.r.o. (dříve jako Lilie Decor, s.r.o. v likvidaci, Lilie Laundry, s.r.o. a Lilie Laundry Handicap, s.r.o.), IČ: 29008425, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Pomněnka Overall s.r.o. (dříve Pomněnka Handicap Přelouč, s.r.o.
a
HANDICAP SERVIS s.r.o.), IČ: 25936565, v současnosti se sídlem Přelouč, náměstí 17. listopadu 1519,
? Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci (dříve Prvosenka Flowers Handicap, s.r.o.), IČ: 29010781, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2,
? Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Sasanka Accounting, s.r.o., Sasanka Accounting Handicap, s.r.o.), IČ: 28969588, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Sněženka Call Centrum, s.r.o. (dříve Southmoravian Service Centre s.r.o.), IČ: 27759903, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, ? Studio Maten, s.r.o., IČ: 24779547, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17,
? Třezalka Candle, s.r.o. v likvidaci (dříve Třezalka Candle Handicap, s.r.o., Elit Candle s.r.o., ELIT CANDLE s.r.o), IČ: 64086372, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, ? WS Handicap, s.r.o., IČ: 28205979, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
? RS Logistic, s.r.o. (dříve jako VERVE Logistic, s.r.o., WÜRFEL Logistic CZ, s.r.o. a WÜRFEL LOGISTIC CZ, s.r.o.), IČ: 25739425, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, ? 66 Media, s.r.o., IČ: 27160157, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
v úmyslu usnadnit obviněným Miloslavu Vítovi a Miroslavu Černému uplatňovat žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí za obchodní společnost,
obviněné právnické osoby
? Altrusta s.r.o., IČ: 24779407, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17,
? KV Profi, s.r.o. (dříve jako Bečvář Assistance, s.r.o. a BEČVÁŘ Assistance, s.r.o.), IČ: 25213601, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4,
? KD Real, s.r.o. (dříve jako BESICO Real, s.r.o.), IČ: 65408918, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, ? BESICO Services, s.r.o., IČ: 25699326, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
? Iris Textil, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Iris Textil, s.r.o., Iris Textil Handicap, s.r.o.), IČ: 47283301, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Lilie Decor, s.r.o. (dříve jako Lilie Decor, s.r.o. v likvidaci, Lilie Laundry, s.r.o. a Lilie Laundry Handicap, s.r.o.), IČ: 29008425, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Pomněnka Overall s.r.o. (dříve Pomněnka Handicap Přelouč, s.r.o. a HANDICAP SERVIS s.r.o.), IČ: 25936565, v současnosti se sídlem Přelouč, náměstí 17. listopadu 1519,
? Prvosenka Flowers, s.r.o. v likvidaci (dříve Prvosenka Flowers Handicap, s.r.o.), IČ: 29010781, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2,
? Sasanka Accounting, s.r.o. v likvidaci (dříve jako Sasanka Accounting, s.r.o., Sasanka Accounting Handicap, s.r.o.), IČ: 28969588, v současnosti se sídlem Praha 1, Kaprova 14/13,
? Sněženka Call Centrum, s.r.o. (dříve Southmoravian Service Centre s.r.o.), IČ: 27759903, v současnosti se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, ? Studio Maten, s.r.o., IČ: 24779547, v současnosti se sídlem Praha 10, Bratislavská 1527/17,
? Třezalka Candle, s.r.o. v likvidaci (dříve Třezalka Candle Handicap, s.r.o., Elit Candle s.r.o., ELIT CANDLE s.r.o), IČ: 64086372, v současnosti se sídlem Praha 10, náměstí Přátelství 1518/2, ? WS Handicap, s.r.o., IČ: 28205979, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
? RS Logistic, s.r.o. (dříve jako VERVE Logistic, s.r.o., WÜRFEL Logistic CZ, s.r.o. a WÜRFEL LOGISTIC CZ, s.r.o.), IČ: 25739425, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6, ? 66 Media, s.r.o., IČ: 27160157, v současnosti se sídlem Praha 10, Žirovnická 3133/6,
· jako subjekty patřící do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., podávaly v rámci svých obchodních činností prostřednictvím zmocněných nebo instruovaných osob od obchodního ředitele, následně výkonného ředitele obviněného Miloslava Víta nebo od provozního ředitele obviněného Miroslava Černého, obchodní společnosti VERVE Holding, a.s., anebo jimi samotnými, žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č.
435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přestože jim bylo známo, že mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením uvedené v příloze žádosti o příspěvek jsou nepravdivé, neboť v uvedené výši mzdové náklady nikdy nevznikly a deklarované mzdy nebyly zaměstnancům vyplaceny, když takto výše uvedené obchodní společnosti vědomě neoprávněně uplatňovaly příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí,
· prostřednictvím svých manažerů se účastnily pravidelných měsíčních porad vedených obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým, v rámci kterých obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý udělovali pokyny jednotlivým manažerům obchodních společností k přijímání nových osob se zdravotním postižením, či k jejich přesunu z jedné obchodní společnosti do druhé, jakož i ohledně činnosti každé z uvedených obchodních společností, včetně toho, jakých výsledků mají konkrétní obchodní společnosti dosahovat, a obviněný A.
M. z pozice investora poskytoval výše uvedeným subjektům patřícím do organizační struktury skupiny VERVE Holding, a.s., potřebnou finanční hotovost k zajištění zákonné povinnosti odvést za zaměstnance daň, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a k zajištění skutečné výše vyplácených mezd, za což obdržel provizi ve výši 500 Kč měsíčně za každou zaměstnanou osobu se zdravotním postižením; pravidelně dostával informaci o početních stavech zaměstnaných osob se zdravotním postižením, kolik mělo být v daný měsíc těmto zaměstnaným osobám zdravotně postiženým oficiálně vyplaceno a kolik jim ve skutečnosti na mzdách vyplaceno bylo; uděloval pokyny k přijímání nových osob se zdravotním postižením do pracovního poměru a dále prováděl hotovostní výběry a převody na vlastní bankovní účet z poskytnutých příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, v úmyslu umožnit obviněným Miloslavu Vítovi a Miroslavu Černému uplatňovat žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí za obchodní společnost,
tímto způsobem se obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, Š. A., M. Š. a KD Real, s.r.o., jako členové organizované zločinecké skupiny a obviněný A. M. podíleli na následně uvedených (v rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikovaných) případech podání žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, které přes výslovné prohlášení o pravdivosti všech uvedených údajů obsahovaly nepravdivé údaje o mzdě vyplacené jednotlivým zaměstnancům – osobám se zdravotním postižením, když těmto zaměstnancům byla ve valné většině případů vyplacena mzda nejvýše 2 000 Kč měsíčně, tedy podstatně nižší, než byla v žádostech deklarována, v některých případech navíc nebyla zaměstnancům zadávána žádná práce nebo, pokud jim práce zadána byla, tak na jejím výsledku nezáleželo a zaměstnávající společnosti z ní neměly téměř žádný ekonomický profit,
čímž obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, M. Š. a Š. A. způsobili České republice škodu ve výši 581 590 035 Kč a další škodu ve výši 10 845 102 Kč se jí způsobit pokusili, obviněný A. M. způsobil České republice škodu ve výši 484 926 092 Kč a další škodu ve výši 10 548 685 Kč se jí způsobit pokusil a obviněná KD Real, s.r.o., způsobila České republice škodu ve výši 4 143 284 Kč;
II. obviněný Miroslav Černý sám v období od 16. 10. 2009 do 16. 7. 2012 v Praze v úmyslu se obohatit na úkor České republiky nezákonným vylákáním státního příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením aktivně a s rozmyslem řídil činnost obchodní společnosti ZAJDA s.r.o., IČ: 28919939, v současnosti se sídlem Praha 4, Kosmická 745/17, a za tuto obchodní společnost záměrně podával nebo nechal podávat žádosti o státní příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jejichž součástí byly jako příloha i jmenné seznamy zaměstnanců, kteří byli osobami se zdravotním postižením, a takto jednal v úmyslu neoprávněně získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, když věděl, že mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením uvedené v příloze žádostí o příspěvek byly nepravdivé, protože v uvedené výši mzdové náklady nevznikly a deklarované mzdy nebyly zaměstnancům vyplaceny, a obviněná právnická osoba ZAJDA s.r.o. v úmyslu neoprávněně získat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, záměrně a s rozmyslem podávala prostřednictvím zmocněných nebo instruovaných osob od obviněného Miroslava Černého anebo jím samotným žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přestože jí bylo známo, že uvedené mzdové náklady zaměstnanců se zdravotním postižením uvedené v příloze žádosti o příspěvek jsou nepravdivé, neboť v uvedené výši mzdové náklady nikdy nevznikly, když takto obchodní společnost vědomě neoprávněně uplatňovala příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vždy ke každému zaměstnanci za každý měsíc dle jmenného seznamu zaměstnanců, který byl přílohou žádosti v daném čtvrtletí, přičemž obviněná právnická osoba se popsaného jednání dopustila v Praze a na dalších místech České republiky v dále specifikovaných obdobích, v nichž byly podány jednotlivé žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za příslušná čtvrtletí, tímto způsobem se obviněný Miroslav Černý podílel na následně uvedených (v rozsudku soudu prvního stupně podrobně specifikovaných) případech podání žádostí o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, které přes výslovné prohlášení o pravdivosti všech uvedených údajů obsahovaly nepravdivé údaje o mzdě vyplacené jednotlivým zaměstnancům – osobám se zdravotním postižením, když těmto zaměstnancům byla ve valné většině případů vyplacena mzda nejvýše 2 000 Kč měsíčně, tedy podstatně nižší, než byla v žádostech deklarována, v některých případech navíc nebyla zaměstnancům zadávána žádná práce nebo, pokud jim práce zadána byla, tak na jejím výsledku nezáleželo a společnost ZAJDA s.r.o. z ní neměla téměř žádný ekonomický profit,
čímž obviněný Miroslav Černý způsobil České republice škodu ve výši 18 715 239 Kč.
3. Za tato jednání byly dovolatelům uloženy následující tresty: obviněnému Miloslavu Vítovi podle § 212 odst. 6 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, případně prokuristy, na dobu 10 let, podle § 67 odst. 1, § 68 tr.
zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 40 000 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 000 Kč, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – finančních částek uložených na více účtech obviněného ve výši 141 452,88 Kč, 8 150 Kč, 2,02 Kč a 138 090,30 Kč. Obviněnému Miroslavu Černému podle § 212 odst. 6 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodních společností a družstev či jejich členů, případně prokuristy, na dobu 10 let, podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb po 40 000 Kč, tj. v celkové výměře 7 200 000 Kč, a podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí věci – finančních částek uložených na více účtech obviněného ve výši 273 141,54 Kč, 25 332,81 Kč, 5 797,43 Kč, 59 248,12 Kč a 54 678,02 Kč. Obviněným M.
Š. a Š. A. shodně podle § 212 odst. 6 a § 108 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest
odnětí svobody na 9 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byly podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeny do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 4 000 Kč, tj. v celkové výměře 400 000 Kč. Obviněnému A. M. podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného uložení přiměřené povinnosti podle § 82 odst. 3 tr.
zákoníku během zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu, a podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 30 000 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 000 Kč. Obviněné KD Real podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 22 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), úhrnný trest zákazu přijímání dotací a subvencí, spočívající v úplném zákazu přijímat a ucházet se o veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory podle jiných právních předpisů na dobu 10 let, a podle § 18 odst. 1 t.
o. p. o.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit poškozené České republice na náhradě škody následující částky: Miloslavu Vítovi, Miroslavu Černému, Š. A. a M. Š. společně a nerozdílně 581 590 035 Kč, A. M. společně a nerozdílně s Miloslavem Vítem, Miroslavem Černým, Š. A. a M. Š. 484 926 092 Kč a Miroslavu Černému 18 715 239 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená Česká republika podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání (mimo jiné) všichni dovolatelé a dále pak i státní zástupce v neprospěch obviněného A. M. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též jen „vrchní soud“) ze dne 24. 5. 2023, č. j. 5 To 62/2022-107473 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“), byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, který byl uložen obviněnému A. M., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl tomuto obviněnému podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle § 67 odst. 1, § 68 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 30 000 Kč, tj. v celkové výměře 6 000 000 Kč. Odvolání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real byla zamítnuta jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění Miloslav Vít, Miroslav Černý, M. Š., Š. A., A. M. a KD Real dovolání, a to obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý prostřednictvím obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., obviněné M. Š. a Š. A. prostřednictvím obhájce JUDr. Blenda Rajiho, obviněný A. M. prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D., a obviněná KD Real prostřednictvím obhájce Mgr. Štěpána Jakla.
7. Obsahově totožná dovolání obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého jsou založena na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obvinění nejprve obecně uvedli, že soudy podle nich postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení, a to zejména zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy, přičemž porušily i zásadu presumpce neviny. Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou podle obviněných založena na důkazně nepodloženém právním názoru, který plyne pouze ze subjektivního přesvědčení soudů o jejich vině.
Nebyly provedeny všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci, když konkrétně nebyli vyslechnuti všichni zaměstnanci z řad zdravotně postižených osob, přičemž nebylo řádně zdůvodněno, proč návrhu obhajoby v tomto směru nebylo vyhověno. Z dotčené judikatury vyplývá, že k náležitému zjištění škody nestačí provést dokazování jen ke vzorku zaměstnanců, nýbrž je třeba posuzovat oprávněnost vyplacení příspěvku u všech osob, u kterých to připadá v úvahu. Vzhledem k tomu, že nebylo provedeno dostatečné dokazování ke zjištění výše údajné škody, tak soudy vycházely pouze z vlastního odhadu.
Z důvodu vadnosti postupu při zpracování nemohl být použit ani znalecký posudek zadaný policejním orgánem. Žádným způsobem nebylo reflektováno ani na skutečnost, že do údajné škody byly započítány platby za odvedené sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance. Soudy se spokojily pouze s prostým výpočtem, který představoval součet celkové poskytnuté dotace. Pokud by byly do výše škody započítány i platby na zdravotní a sociální pojištění, pak by došlo k duplicitě již jednou odvedených finančních prostředků do státního rozpočtu.
Obecné soudy se řádně nevypořádaly s listinnými důkazy, které jim dovolatelé předložili, nezabývaly se ani rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 1 Ads 282/2019-37. Zde se jmenovaný soud vyjádřil tak, že na správních orgánech je, aby rozlišily případy, kdy mzda byla zaměstnancům skutečně vyplacena v tvrzené výši, kdy nebyla vyplacena vůbec a kdy byla vyplacena částečně, a aby vzaly v potaz i výši zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel odvedl z vyměřovacího základu zaměstnanců za první čtvrtletí roku 2010.
8. Postup, kdy ani jeden ze soudů nevyslechl všechny svědky údajné trestné činnosti a nezjistil tak výši škody způsobené trestným činem, lze posoudit jako porušení práva obviněných na spravedlivý proces, a to konkrétně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zároveň došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, vyhledávací a oficiality, což v konečném důsledku znamená, že soudy postupovaly i v rozporu se zásadou zákonnosti.
Jak se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, porušení práva na spravedlivý proces je důvodem pro přezkum ze strany Nejvyššího soudu. Postup obou nižších soudů v této věci je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zakládající nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí. Odmítnutím důkazních návrhů dovolatelů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť jim byla odepřena možnost verifikovat důkazní hodnotu provedených důkazů. Oba soudy se uchýlily pouze k hodnocení těch důkazů, které byly navrženy obžalobou, a které svědčily v neprospěch dovolatelů, zatímco s jejich vlastními návrhy nebylo pracováno vůbec.
9. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je spatřováno především v tom, že soudy došly k chybnému závěru o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku. Nejvýznamnějším definičním znakem takové skupiny je vnitřní organizační struktura, když na rozdíl od organizované skupiny nepostačuje prosté rozdělení úkolů. Podle nauky i praxe je organizovaná zločinecká skupina charakterizována relativně stabilními vztahy nadřízenosti a podřízenosti, z nichž musí být patrná vnitřní dělba funkcí a činností za přísného dodržování pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení organizace, její struktury a jejích akcí.
Z obsahu jednotlivých odůvodnění orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že se nerozlišovalo mezi organizovanou zločineckou skupinou a organizovanou skupinou. V daném případě nebyl naplněn ani znak soustavnosti, neboť dokazováním nebylo zjištěno, že by společnosti byly zakládány za účelem soustavného páchání trestné činnosti. To je pouhá hypotetická představa soudů. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu také nebyl podpořen relevantními důkazy, nýbrž jen účelovou selekcí důkazních prostředků a jejich následnou, vůči dovolatelům nekorektní, interpretací.
Nebylo například prokázáno, že by si dovolatelé byli vědomi skutečnosti, že jsou členy nějaké organizované zločinecké skupiny. Zcela chybí část výroku, která by konstatovala, jakého konkrétního jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku se dovolatelé měli vlastně dopustit. Jedná se o konstrukci, kdy pouze dvěma fyzickým osobám (a již proto se nemůže jednat o organizovanou zločineckou skupinu) je přičítáno, že jednaly ve spolupachatelství s právnickými osobami a že tak vytvořily organizovanou zločineckou skupinu.
Takovou konstrukci však nelze považovat za správnou. Ve skutečnosti se mohlo jednat o projev vůle nejvýše dvou fyzických osob, neboť právnické osoby se členy organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku stát nemohly. V rozsudcích soudů prvního i druhého stupně absentuje úplný popis skutku, a to nejen ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti (okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby) ve smyslu § 361 odst. 2 tr. zákoníku, ale i ve vztahu k základní skutkové podstatě ve smyslu § 361 odst. 1 tr.
zákoníku. Dovolatelé zdůrazňují, že se závěry soudů nesouhlasí a trvají na tom, že se skutků tak, jak byly v rozsudcích popsány, nedopustili. Jejich vina byla soudy pouze předpokládána, nebyla jednoznačně prokázána. Takový postup soudů nesvědčí o náležitém respektu k principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásadě in dubio pro reo. Vina měla být prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, tedy s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Minimálně odvolací soud proto měl za dané situace dovolatele zprostit obžaloby.
10. Pokud jde o trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, podstatné je pouze to, zda pachatel svým protiprávním jednáním naplnil všechny znaky tohoto trestného činu, a nelze přihlížet k jeho osobním motivům ani k jiným okolnostem doprovázejícím jeho jednání. Z výroku o vině není naplnění subjektivní stránky trestného činu seznatelné, nejsou zde uvedeny žádné okolnosti determinující vnitřní psychický vztah dovolatelů k dané trestné činnosti. Závěr o jejich úmyslném zavinění dostatečně nevyplývá ani z dalších rozhodných okolností popsaných v rozhodnutích soudů obou stupňů, naopak je zřejmé, že tyto soudy postavily svůj skutkový závěr na pouhém přesvědčení, nikoli na důkazech.
Jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud, ani vysoký stupeň podezření sám osobě ještě není sto vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Opět v rozporu se zásadou zákonnosti a principem in dubio pro reo, čili i v rozporu se zásadou presumpce neviny, soudy zvolily v odsuzujícím rozsudku zjevně a jednoznačně takové hodnocení důkazů, které bylo v neprospěch dovolatelů a bylo v rozporu s výsledky dokazování. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě existovaly důvodné pochybnosti o tom, jak se věc odehrála.
Pro zachování práva na spravedlivý proces je třeba, aby soud pečlivě, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil své rozhodnutí, nikoli aby vycházel ze svého ničím nepodloženého vnitřního přesvědčení o vině dovolatelů. V důsledku toho došlo k porušení práva dovolatelů na soudní ochranu, když ani jeden z rozhodujících soudů nerespektoval principy řádně vedeného soudního řízení. Oba soudy se pohybovaly pouze v rovině spekulací a presumpce viny dovolatelů, bez odpovídajících důkazů. Jejich rozhodnutí nese znaky libovůle, tedy extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, respektive extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
11. V neposlední řadě dovolatelé poukazují i na nepřiměřenou délku trestního řízení s tím, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Dovolatelé svým chováním k délce trestního řízení rozhodně nepřispěli. Nadměrná délka trestního řízení se žádným způsobem nepromítla do uloženého trestu, ač tak soudy měly učinit v souladu s vnitrostátní právní úpravou i ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Za daného stavu měly soudy přistoupit k aplikaci mimořádného moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku, a to tím spíše, že vedle dvanáctiletého nepodmíněného trestu odnětí svobody dovolatelům uložily ještě peněžité tresty ve výměře 6 000 000 Kč, resp. 7 200 000 Kč. Pokud by soudy náležitým způsobem zohlednily požadavky vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku, pak by nepodmíněný trest odnětí svobody nemohl obstát. S ohledem na nedostatek důkazů, které by svědčily o vině dovolatelů, které by umožnily rozhodnout o jejich vině a trestu, jak soudy učinily, a též s ohledem na zcela nepřiměřenou délku trestního řízení, jsou celkově uložené tresty nepřiměřeně přísné. Nerespektují základní zásady trestání, co se týče individualizace a přiměřenosti sankcí.
12. S odkazem na výše uvedené argumenty obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. z důvodů uvedených v § 265g odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. po předběžném přezkoumání dovolání rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Současně dovolatelé požádali, aby Nejvyšší soud svá rozhodnutí učinil ve veřejném zasedání.
13. Dovolání obviněných M. Š. a Š. A. jsou též, až na malou část (viz níže), obsahově shodná, přičemž jsou založena na důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Dovolatelky nejprve obecně konstatovaly, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, což mělo za následek nesprávné právní posouzení jejich jednání. Pojmové znaky trestného činu byly fakticky ignorovány. Soudy se měly primárně zabývat tím, zda obviněné popsaný skutek skutečně spáchaly, jaká je správná právní kvalifikace a zda jde o jednání společensky škodlivé.
Žádný důkaz neprokazuje jejich vědomost o tom, že byly nápomocny páchání dotačních podvodů a že byly účastny organizované zločinecké skupiny, a to ani ve formě tzv. srozumění. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (kromě znaků subjektivní stránky), musí zahrnovat znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Soudy neprokázaly, že by obviněné věděly nebo byly alespoň srozuměny s následkem svého jednání.
K naplnění subjektivní stránky v jejich případě nedošlo, neboť požadovaným úmyslným zaviněním není kryto soudem tvrzené jednání, jeho následek, ani příčinný vztah mezi nimi. S odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu obviněné zdůraznily, že úmyslné zavinění nelze pouze předpokládat.
14. Pokud soudy dovodily, že holding VERVE je organizovaná zločinecká skupina, pak měly všechny zaměstnance a osoby podílející se na fungování holdingu posuzovat stejně a pro všechny vyvodit stejnou trestní odpovědnost, nikoli diskriminačním způsobem postupovat pouze vůči dovolatelkám. Znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku nebyly naplněny. Soudy mylně zaměnily organizační strukturu společnosti za organizační strukturu organizované zločinecké skupiny.
Z povahy věci je přitom zřejmé, že každá společnost má nějakou vnitřní organizační strukturu, to však nemůže být vykládáno k tíži obviněných. Tím, co zásadně odlišuje organizovanou zločineckou skupinu od organizované skupiny, je to, že musí mít specifickou vnitřní organizační strukturu s rozdělením funkcí a dělbou činností. Vyžaduje se přísné dodržování nastavených pravidel a vztahů nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení a hierarchie funkcí) spojené s utajováním podstaty vyvíjených aktivit a podílu jednotlivých osob na nich.
Jinými slovy, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, musí vnitřní organizační struktura mít rozdělené funkce tak, jako je tomu u podnikatelského subjektu, avšak rozdělení úkolů a funkcí v rámci podnikatelského subjektu nelze považovat za vnitřní organizační strukturu organizované zločinecké skupiny. Takovým výkladem by ad absurdum byl členem organizované zločinecké skupiny každý zaměstnanec společnosti, pokud se v rámci náplně své práce na činnosti společnosti podílel, třebaže nevěděl, že jde o páchání trestné činnosti.
Právě takový absurdní výklad byl vztažen i na dovolatelky, kterým byl na základě toho uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na devět a půl roku jen za to, že vykonávaly své pracovní úkoly.
15. Podle komentářové literatury musí záměr soustavně páchat trestnou činnost existovat již při zahájení činnosti organizované zločinecké skupiny, resp. při jejím zakládání. Obviněné společnost nezakládaly, nezakládaly organizovanou zločineckou skupinu, byly pouhými zaměstnanci na pozici firemních inspektorů a neměly povědomost o záměru organizované zločinecké skupiny páchat jakoukoli trestnou činnost. Ve společnostech spadajících do holdingu VERVE byly průběžně prováděny kontroly ze strany úřadů práce a oblastních inspektorátů práce, které neshledaly žádných pochybení. Pokud žádná pochybení neshledaly tyto správní orgány, tedy odborníci, pak nelze očekávat od řadového zaměstnance, že odhalí trestnou činnost sám. Obviněné byly v dobré víře, že je vše v pořádku, byly pouze zaměstnankyněmi společnosti, neměly přidělené žádné úkoly v rámci organizované zločinecké skupiny, řídily se pouze pokyny zaměstnavatele. V době nástupu do společnosti nevěděly o tom, že by zde docházelo k jakékoli nelegální činnosti, a toto nezjistily ani v průběhu své práce. Závěr soudu, že jednání obviněných naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, je nesprávný. Ostatně i státní zástupce ve své závěrečné řeči došel k závěru, že o organizovanou zločineckou skupinu nešlo (přičemž obviněné část závěrečné řeči státního zástupce odcitovaly). Nesprávný závěr o naplnění znaků organizované zločinecké skupiny měl samozřejmě vliv i na výši trestu, který byl obviněným uložen.
16. Z jejich dřívějších vyjádření, včetně závěrečných řečí obhájců, je zřejmé, že v hlavním líčení nebyl proveden důkaz, který má zásadní vliv na objasnění skutkového děje. Soudy fatálně pochybily, pokud nevyslechly klíčovou svědkyni paní S. Je s podivem, že obviněné byly odsouzeny za účast na organizované zločinecké skupině, která měla spočívat – zjednodušeně řečeno – v předkládání žádostí o dotace příslušným orgánům, a svědkyně S., která měla v rámci organizační struktury společnosti tyto žádosti o dotace na starosti, vyslechnuta nebyla. Zároveň měly soudy vyslechnout i další osoby, jako např. pana M. a další členy jeho kanceláře. Tímto došlo k porušení zásad uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. Skutkový stav věci nebyl náležitě objasněn, což mělo vliv na nesprávné rozhodnutí soudu.
17. Soudní senát, který v této věci rozhodoval u Městského soudu v Praze, navíc nebyl náležitě obsazen. V průběhu hlavního líčení byli členy senátu mimo jiné Mgr. Jiří Matyášek, Ing. Kateřina Vojtová a Ing. Kateřina Stavělová, což bylo ovšem v rozporu s rozvrhem práce. Mgr. Jiří Matyášek totiž složil slib dne 13. 1. 2021 a jako přísedící byl do senátu 48 T přidělen dne 15. 1. 2021, avšak řešená trestní věc napadla u Městského soudu v Praze již dne 8. 6. 2020. Ing. Kateřina Vojtová byla členkou senátu 57 T a Ing. Kateřina Stavělová příslušela do senátu 40 T, tedy ani jedna z nich nebyla členkou senátu 48 T, tudíž se na projednávané věci nesměly jakkoli podílet. V době nápadu věci na Městský soud v Praze nebyli výše uvedení přísedící členy senátu 48 T a jejich následným ad hoc dosazením do tohoto senátu došlo k porušení práva obviněných na zákonného soudce a na spravedlivý proces.
18. Ačkoli jsou si dovolatelky vědomy, že se jedná o námitky v dovolacím řízení v zásadě nepřípustné, tak jim nezbývá nic jiného, než i v rámci dovolání namítnout nepřiměřenou délku trestního řízení, když odvolací soud k této námitce nepřihlédl. Období, ve kterém mělo docházet k páchání trestné činnosti, bylo před více než 13 lety, trestní oznámení bylo podáno v roce 2010 a od té doby se vedlo trestní řízení. Toto tedy trvalo více než 13 let, přičemž trestní stíhání obviněných bylo zahájeno v roce 2015. Obviněné jsou již 8 let pod neustálým tlakem, fyzicky i psychicky ničeny probíhajícím trestním řízením, které považují za velkou křivdu. V intencích dřívějších (citovaných) rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu měly soudy nižších stupňů nepřiměřenou délku trestního řízení zohlednit při ukládání trestu, což se však nestalo. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v takové délce tolerovat. Povinností obecných soudů je nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat při využití prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Při ukládání trestu měly soudy zohlednit i osobní poměry dovolatelek, stejně tak jako skutečnost, že činnost, kterou vykonávaly, nevykazovala jakékoli znaky, které by jim mohly napovědět, že činí něco protiprávního, resp. že by se mohly svým jednáním účastnit na činnosti nějaké organizované zločinecké skupiny. Úvahy o druhu a výměře trestu za účastenství na trestném činu se měly odvinout od zásad vymezených v § 38 a § 39 tr. zákoníku a specificky mělo být přihlédnuto k významu a povaze účasti účastníků na spáchání trestných činů ve smyslu § 39 odst. 6 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatelky o trestné činnosti nic nevěděly, jako administrativní pracovnice neměly žádný vliv na to, zda bude požádáno o dotaci či nikoli, samy o dotaci nežádaly, o ničem nerozhodovaly, z trestné činnosti neměly žádný zisk a za svoji důvěřivost byly dostatečně potrestány již probíhajícím trestním řízením.
19. Soudy při svém rozhodování porušily princip in dubio pro reo, když se vůbec nezabývaly skutkovou verzí, kterou předložila obhajoba. V té souvislosti dovolatelky citovaly některá rozhodnutí Ústavního soudu s tím, že jejich skutková verze byla naprosto rovnocenná s verzí uvedenou v obžalobě a žádnými provedenými důkazy nebyla vyvrácena. Soudy se v rozporu s uvedenou judikaturou přiklonily k verzi, která byla pro obviněné méně příznivá. Obviněné znovu zopakovaly, že neměly nic společného s jakýmkoli podvodným jednáním, nikoho nepodvedly, nikomu s podvodem nepomáhaly, nebyly členy žádné organizované zločinecké skupiny, a pokud tato existovala, tak o ní nic nevěděly. Nebylo ničím prokázáno, že by věděly cokoli o protiprávnosti řešeného jednání.
20. Při rozhodování o výši škody soudy vycházely z nesprávných skutkových zjištění, resp. zjištění neúplných, když nebyli vyslechnuti všichni svědci. Škoda nemohla být vyčíslena paušálně ve výši celé poskytnuté dotace, jak upozornil ve svém rozhodnutí například Okresní soud v Berouně pod vedením Mgr. Grombíře a následně i Krajský soud v Praze dne 8. 11. 2012 pod sp. zn. 11 To 184/2012. Při určení výše škody soud do této nesprávně zahrnul i odvody za zaměstnance, tedy sociální a zdravotní pojištění, které za zaměstnance uhradil zaměstnavatel. Soudy uložily dovolatelkám povinnost uhradit společně a nerozdílně vzniklou škodu, přestože bylo jednoznačně prokázáno, že z případného spáchání trestné činnosti společností neměly žádný zisk a ani se na vzniku škody nijak nepodílely. Mzda obviněných nemůže být chápána jako zisk z trestné činnosti, navíc za situace, kdy obviněné o žádné trestné činnosti nevěděly.
21. Soudy se neřídily ani zásadou subsidiarity trestní represe. K závěru o trestní odpovědnosti obviněných nestačí naplnění formálních znaků trestného činu, musí zde být ještě jeho potřebná společenská škodlivost, která je vyjádřením materiálního korektivu v jinak formálním pojetí trestného činu (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). I v případě, že by jednání dovolatelek naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, měly soudy přihlédnout k tomu, že jejich jednání bylo zanedbatelné společenské škodlivosti a v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe měla být jejich trestní odpovědnost vyloučena.
22. Obviněná M. Š. nad rámec výše uvedeného doplnila, že nesouhlasí s odůvodněním naplnění subjektivní stránky trestného činu dotačního podvodu, jak bylo uvedeno v bodě 172. rozsudku odvolacího soudu (z něhož citovala). Předmětné zápisy z porad vedení holdingu neobsahovaly žádnou informaci o jakékoli nelegální činnosti. Ona pouze mechanicky sepisovala jednotlivé zápisy, aniž by řešila jejich věcnou správnost a úplnost, aniž by se zabývala tím, zda jsou či nejsou v souladu s právním řádem. Pokud je snad osobám s odbornou znalostí z těchto zápisů zřejmé, že ve společnosti docházelo k trestné činnosti, pak jí to zřejmé nebylo a není.
Nad obsahem jednotlivých zápisů nijak nepřemýšlela, to nebylo v jejím popisu práce a ani to pro výkon její práce nebylo třeba. Byť se následně stala firemní inspektorkou, opět nešlo o nic jiného než o mechanickou administrativní činnost. Nic z prováděných úkonů jí nenapovědělo, že by se ve společnosti dělo něco protiprávního. Soudy ani výslovně neuvedly, z čeho měla zjistit, že dochází k trestné činnosti. Jednala v dobré víře, že vše, co činí společnost, je v souladu s právními předpisy. Pokud by byla členkou nějaké organizované zločinecké skupiny, pak by z toho jistě měla nějaký zisk, ona však pobírala pouze mzdu.
Neznala a nezná předpisy týkající se účetnictví a daní, nemá ani dostatečné vzdělání, které by jí napomohlo odhalit jakoukoli nelegální činnost, kterou by společnost páchala při podávání žádostí o dotace. V holdingu bylo dalších šest firemních inspektorů – asistentů, vůči kterým však žádná obvinění vznesena nebyla. Není zřejmé, z čeho soudy právě u ní dovodily trestní odpovědnost. Při rozhodování o trestu měl soud v jejím případě zohlednit i to, že je matkou samoživitelkou a její zdravotní stav je dlouhodobě špatný.
Od roku 2010 se léčí s těžkou panickou úzkostnou poruchou. Zlepšení zdravotního stavu je vyloučené, naopak se předpokládá, že dojde k jeho fixaci a k chronifikaci obtíží. Od ledna 2016 jí byla přiznána invalidita prvního stupně.
23. Obviněná Š. A. doplnila, že ze skutečnosti, že se účastnila porad vedení nebo vedla vstupní pohovory s osobami zdravotně postiženými, nelze dovozovat její vědomost o účasti na dotačním podvodu či pomoc k takovému podvodu. Byla pouze administrativní pomocnicí, z titulu své pozice a náplně práce nevěděla, že by něco bylo činěno v rozporu s právními předpisy. Soud ani nestanovil žádný okamžik, kdy se měla dovědět, že se ve společnosti děje cokoli nelegálního a že se stala členem organizované zločinecké skupiny. Postupovala pouze v souladu s pokyny nadřízených, jejichž správnost a legálnost nijak neověřovala. I když byla zaměstnána na pozici firemní inspektorky, tak nešlo o nic jiného než o mechanickou administrativní činnost, a na jejím základě nemohla poznat, že by ve společnosti docházelo k jakékoli protiprávní činnosti. Jednala v dobré víře, že vše, co společnost činí, je v souladu s právními předpisy. Pokud by byla členkou organizované zločinecké skupiny, pak by z činnosti této skupiny jistě měla nějaký zisk, ona však pobírala pouze mzdu. Neměla ani dostatečné vzdělání, aby mohla nelegální činnost spočívající v podávání žádostí o dotace odhalit. Je s podivem, že dalších šest firemních inspektorů – asistentů stíháno nebylo. Není zřejmé, proč zrovna u ní soud dovodil trestní odpovědnost, zatímco u jiných ne.
24. Obviněné M. Š. a Š. A. závěrem shodně navrhly, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, případně aby vedle napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušil i předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil posledně uvedenému soudu k novému rozhodnutí.
25. Obviněný A. M. formálně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první z nich, soudům nižších stupňů vytkl, že závěr o jeho vině učinily pouze na základě emailové komunikace, kterou vedl s finančním ředitelem V. V., resp. tabulek, které byly přílohou těchto emailů. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze zmíněné emailové komunikace je zřejmé, že on měl o skutečném chodu holdingu průběžný a podrobný přehled, byly mu známy počty zaměstnaných osob se zdravotním postižením, výše odvodů, výše vyplácených mezd atd., a že jako zkušený vysokoškolsky vzdělaný člověk vědomě poskytoval pomoc při jednání, které mělo charakter dotačního podvodu.
Městský soud v Praze však uzavřel, že jeho jednání nebylo namístě posoudit jako jednání, které bylo součástí organizované zločinecké skupiny, že byl naopak samostatnou jednotkou a jeho role byla od ostatních obviněných odlišná. Rozhodná skutková zjištění obou soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z žádného provedeného důkazu (výpovědí spoluobviněných, svědků, ani z uvedené emailové korespondence) nevyplývá, že by měl povědomost o reálném stavu společností obviněného Miloslava Víta.
Tyto společnosti sice financoval (úvěroval), měl k dispozici titulní strany některých výkazů předkládaných úřadům práce, avšak o reálném chodu společností nic nevěděl – kolik skutečně zaměstnávají osob, včetně osob zdravotně postižených, kde tyto osoby pracují a jakou činnost vykonávají. K dispozici měl pouze doklady, které mu předložil obviněný Miloslav Vít. Jejich faktickou kontrolu nikdy neprovedl a žil v přesvědčení, že jeho investice, včetně zhodnocení, probíhají zcela v pořádku a zákonným způsobem.
26. Nikdy se nepodílel na zpracování údajů pro poskytování dotací, nezkoumal jejich podmínky ani jejich plnění. Na stejné pozici, jako byl on, se teoreticky mohly nacházet i banky nebo jiné finanční instituce, pokud by byly věřiteli. Soudy vycházely výhradně z důkazů, které mu měly být známy, a které se následně ukázaly být nepravdivými, ale to, jak mohl vědět, že jsou nepravdivé, již nezkoumaly. Oběma soudy byla porušena zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo, na jejímž základě se vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který se mu klade za vinu.
Podstatná většina slyšených svědků o něm neměla vůbec žádnou povědomost, tudíž se nemohla vyjádřit k jeho účasti na celém jednání. To platí i pro svědky z řad manažerů jednotlivých společností. Ani jeden svědek či spoluobviněný neuvedl, že by on (dovolatel) věděl o tom, že osobám se zdravotním postižením nejsou vypláceny plnohodnotné mzdy odpovídající zákonným kritériím. Všichni jej znali jen jako investora, který poskytuje holdingu finanční prostředky, aby se překlenulo období mezi běžným kalendářním měsícem a měsícem, v němž stát vyplácel předmětnou dotaci.
Obvinění Miloslav Vít a Miroslav Černý jednoznačně vyloučili, že by jej seznamovali s tím, jak jsou vypláceny mzdy konkrétním postiženým zaměstnancům. Systém fungování jednotlivých společností mu nebyl znám. Závěr soudů o tom, že věděl, že jednotlivým zdravotně postiženým pracovníkům je mzda vyplácena pouze ve výši 2 000 Kč měsíčně, je tedy nesprávný. Oporu v dokazování nemá ani ten závěr, že věděl o skutečnosti, že zisk holdingu a jeho jednotlivých společností není dosahován ekonomickou činností těchto společností, nýbrž formou státní dotace.
Trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Volnost soudu při hodnocení provedených důkazů není absolutní, s čímž je také úzce spojen zákaz deformace důkazů, tedy vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou. V daném případě neexistuje jediný přímý usvědčující důkaz, obecné soudy vycházely pouze z důkazů nepřímých, a to dvou excelovských tabulek, z nichž však ani nebylo možné vyčíst údaje tvrzené soudem prvního stupně.
Z provedených důkazů nelze dovodit jeho přímý úmysl, tento byl naopak vyvrácen, a subjektivní stránka trestného činu, který mu byl kladen za vinu, proto nebyla naplněna. Na trhu existuje několik společností, které se zabývají předfinancováním mezd zaměstnanců se zdravotním postižením (obviněný podrobněji popsal případ společnosti Platební instituce Roger, a. s., se sídlem v Brně, a způsob jejího fungování). I na základě toho znovu zdůraznil, že nemohl mít žádné povědomí o tom, že by byl nějak zapojen do nezákonného vylákání státního příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
27. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný odcitoval část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se otázky jeho potrestání, konkrétně aplikace ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, poté i odpovídající část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo vyhověno odvolání státního zástupce, a nakonec i znění dotčeného ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Zdůraznil, že odvolací soud převzal nesprávnou argumentaci státního zástupce, a to že soud má brát v úvahu i další podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, které jsou však obsahem ustanovení § 58 odst. 1 a odst. 5 tr. zákoníku, nikoli § 58 odst. 6 tr. zákoníku – možnost nápravy pachatele, spolupracující obviněný, plné doznání, podíl na odhalení trestného činu atd. Tyto důvody však soud prvního stupně ve svém rozsudku nepoužil, když ani nebyly přiléhavé. Ustanovení § 58 tr. zákoníku je hmotněprávním ustanovením, které bylo odvolacím soudem nesprávně použito. Následně obviněný odcitoval část odůvodnění „nálezu Ústavního soudu PV 13/2023 ze dne 11. 7. 2023“ (přičemž ve skutečnosti se vší pravděpodobností mínil nález ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). V návaznosti na to uvedl, že odvolací soud mu kladl k tíži, že neprojevil dostatečný náhled na to, co dělal špatně a jakého chování by se měl v budoucnu vyvarovat. On však od začátku trestního řízení uvádí, že se nemohl trestné činnosti dopustit, když byl pouze v pozici věřitele a o fungování společností a o tom, že má být páchána nějaká trestná činnost, mu nebylo nic známo. Skutečnost, že neprojevil dostatečnou lítost nad činem, který nespáchal, mu tedy nelze klást k tíži. Nesouhlasí ani s výší uloženého peněžitého trestu, který považuje za nepřiměřený a neodpovídající zejména jeho osobním a majetkovým poměrům. Trest ve výměře 6 000 000 Kč je s ohledem na jeho majetkové poměry likvidační.
28. S odkazem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř.
29. Obviněná KD Real v úvodu svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že dovolání opírá o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž však následná slovní formulace zjevně odpovídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a celý obsah dovolání pak oběma uvedeným důvodům. Dovolatelka nejprve shrnula obsah ustanovení § 129 tr. zákoníku, v němž je definována organizovaná zločinecká skupina, a zdůraznila, že určitá osoba se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní tím, že je za člena takové skupiny přijata, což předpokládá určitý akt přijetí.
To je rozdíl oproti organizované skupině, u níž žádný takový akt není třeba. Dále poukázala na ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. a obžalovací zásadu, podle níž může soud rozhodnout jen o skutku, který byl uveden v obžalobě, a rozvedla některé obecné úvahy týkající se zachování totožnosti skutku. V návaznosti na to pak uvedla, že soud prvního stupně ve svém rozsudku oproti obžalobě doplnil nové jednání spočívající v tom, že obvinění založili organizovanou zločineckou skupinu a účastnili se na její činnosti.
Podle názoru dovolatelky se jedná o nový skutek, u něhož není dána ani částečná shoda jednání či následku, tudíž nebyla zachována totožnost skutku s obžalobou. Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje nesprávné právní posouzení, pokud stanoví, že 16 obviněných právnických osob bylo společně s fyzickými osobami – obviněnými Miloslavem Vítem a Miroslavem Černým členy organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku. Materiálně se totiž jednalo o projev vůle a jednání toliko dvou zmíněných fyzických osob, které se přičítá i obviněným právnickým osobám.
Dovolatelka je toho názoru, že obvinění nejednali v úmyslu založit organizovanou zločineckou skupinu a účastnit se na její činnosti, což vyplývá i ze skutečnosti, že nijak neutajovali existenci skupiny (koncernu) VERVE, jeho činnost, vnitřní organizační strukturu, korporátní a pracovněprávní vztahy nadřízenosti a podřízenosti, rozdělení funkcí a dělbu činností mezi zaměstnance. Tyto skutečnosti naopak byly zveřejňovány v časopise K. a následně v magazínu V. a byly známy širokému okruhu třetích osob.
Dále bylo v hlavním líčení prokázáno, že koncern VERVE vykonával legální podnikatelskou činnost, která byla v souladu s právními předpisy. Za daného stavu nemůže obstát závěr, že se dovolatelka dopustila zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Ostatně i státní zástupce ve své závěrečné řeči došel k tomu, že znaky organizované zločinecké skupiny naplněny nebyly (přičemž dovolatelka část závěrečné řeči státního zástupce ocitovala).
30. Došlo též k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, když tato se marně domáhala výslechu svědků – svých zaměstnanců, kteří mohli potvrdit řádný průběh zaměstnání, že jejich práce spočívala v hlídání parkovacích ploch, jež dovolatelka v dané době provozovala na různých místech v Praze. Soud žádné svědky navržené obhajobou nepředvolal a jejich výslech v hlavním líčení neumožnil. Pokud provedl výslech celkem zhruba 300 svědků, tak je zřejmé, že výslech zaměstnanců dovolatelky nemohl vést k prodlužování řízení. V té souvislosti dovolatelka poukázala na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a uzavřela, že pokud soud prvního stupně na jedné straně z vlastní iniciativy předvolal a vyslechl velké množství svědků podle svého uvážení, pak skutečnost, že nepředvolal žádné svědky navržené dovolatelkou, nese znaky libovůle a je v rozporu s právem na spravedlivý proces, resp. právem obviněné dát slyšet svědky ve svůj prospěch.
31. K porušení práva na spravedlivý proces došlo i v důsledku toho, že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě, jak je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka poukázala na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zabývající se přiměřeností délky trestního řízení, rozhodnými kritérii a různými způsoby zadostiučinění poskytnutého stěžovatelům v případě nepřiměřeně dlouhého trvání trestního řízení. Zdůraznila, že za dostatečnou nápravu bývá považováno zejména zmírnění trestu. Následně vyzdvihla nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, podle něhož je třeba dobu trvání trestního řízení delší než šest let považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze delší dobu trvající trestní řízení tolerovat. Na základě uvedeného vyjádřila přesvědčení, že její trestní stíhání v této věci trvalo nepřiměřeně dlouho, když trestní řízení trvalo 10 let a pravomocný rozsudek byl vyhlášen dokonce až 12 let od spáchání skutku. Oba soudy nižších stupňů měly nepřiměřenou délku trestního řízení kompenzovat a přihlédnout k ní při ukládání trestu, což se však nestalo. Trestní řízení zásadně ovlivnilo podnikatelské možnosti dovolatelky a mělo negativní vliv na její hospodářské výsledky.
32. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
33. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k jednotlivým dovoláním vyjádřil následovně.
34. Pokud jde o dovolání obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého a jejich skutkové námitky, nejprve připomněl, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní (zjevný) rozpor mezi skutkovými zjištěními těchto soudů a provedenými důkazy. O takový extrémní rozpor se jedná v případě, že zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, pokud nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Extrémní nesoulad však nelze spatřovat pouze v tom, že obviněný není spokojený s důkazní situací a jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provést (s ohledem na omezený okruh dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.).
35. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může formálně spadat argumentace obviněných, že soudy neprovedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí, když nevyslechly všechny osoby se zdravotním postižením, na které byl čerpán příspěvek na zaměstnávání. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť se nejednalo o akt svévole soudu. Oba soudy nižších stupňů situaci vyhodnotily tak, že podstatnou část důkazů tvoří důkazy listinné, a to listiny vztahující se přímo k žádostem o dotace, k zaměstnávání osob se zdravotním postižením a rovněž k organizaci samotného holdingu, přičemž výslechy svědků v uvedeném smyslu posuzovaný skutek pouze dokreslovaly.
Odvolací soud se s danou námitkou vypořádal v bodě 183. odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně se odmítnutím návrhu vyslýchat všechny osoby se zdravotním postižením velmi pečlivě a podrobně zabýval na str. 273-275 svého rozsudku. Předmětem dokazování bylo objasnit, zda obvinění v žádostech o poskytnutí příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením uvedli nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popř. podstatné údaje zamlčeli. Tyto své závěry o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu dotačního podvodu podle § 212 tr.
zákoníku nalézací soud, jak už bylo řečeno, opřel co do rozsahu trestné činnosti o řadu listinných důkazů – vedle žádostí o dotace se jednalo o pracovněprávní dokumentaci, čestná prohlášení a výkazy realizovaných činností. Tyto listinné důkazy pak dal do kontextu s výpověďmi více než 400 vyslechnutých svědků z řad osob zdravotně postižených, kteří byli vyslýcháni napříč všemi právnickými osobami a napříč všemi čtvrtletími žalovaného období. Byť se v dovolání obviněných namítá, že pro skutková zjištění soudu byl použit „reprezentativní vzorek“ zaměstnanců, způsob určení tohoto vzorku tak, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně popsán, nijak zpochybněn nebyl.
Státní zástupce má ve shodě s názory soudů obou stupňů za to, že takový postup byl možný, když soud prvního stupně došel k závěru, že mezi stovkami vyslechnutých zaměstnanců z řad osob zdravotně postižených byly jen jednotky těch, kteří skutečně vykonávali práci a dostávali za ni řádně vyplacenou mzdu. Za klíčové je třeba považovat, že tyto případy sloužily k tomu, aby byl zakryt celý systém fungování holdingu. Jednalo se o výjimky, které nic neměnily na tom, že celý systém holdingu byl nastaven zcela jiným způsobem (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str.
274).
36. Podle § 78 odst. 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, účinného v době stíhaného skutku v letech 2008-2012, patřilo mezi podmínky poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, že zaměstnavatel zaměstnával více než 50 % těchto osob a příspěvek náležel ve výši skutečně vynaložených mzdových nákladů na tyto zaměstnance. Už z toho je zřejmé, že poskytnutí příspěvku bylo vázáno jednak na určitou kvantitu podílu osob se zdravotním postižením a zejména, že účelem poskytnutí příspěvku byla podpora zaměstnávání uvedených osob, nikoli tedy výkon jakékoli činnosti nemající rozumné opodstatnění apod. Soud prvního stupně přitom na základě dalších důkazů, mj. výpovědí manažerů obviněných právnických osob, které byly součástí holdingu VERVE, dospěl k závěru, že tyto společnosti neměly žádné konkrétní projekty, na kterých by osoby zdravotně postižené pracovaly a které by společnostem generovaly zisky.
Osoby zdravotně postižené nebyly do těchto společností přijímány za účelem výkonu konkrétní práce. Jestliže byly vyráběny nějaké výrobky, tyto nebyly součástí žádné ekonomicky promyšlené činnosti. Pokud již byla osobám se zdravotním postižením přidělována nějaká práce, jednalo se o práci zcela nahodilou, zjevně vymyšlenou ad hoc. V té souvislosti lze poukázat např. na výpověď svědka A. F., z níž plyne, že na společnost WS Handicap, s.r.o., bylo vykazováno až 320 zaměstnanců, o kterých mu však nebylo nic známo.
Soud prvního stupně v rozsáhlém odůvodnění svého rozsudku poukázal i na výpovědi dalších manažerů dotčených společností, z nichž plynou obdobné skutečnosti. Příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením byly vybírány obviněnými z bankovních účtů společností či přeposílány na jiné účty (viz body 318. – 334. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z toho lze dovodit, že tyto příspěvky sloužily k osobnímu obohacení obviněných. Městský soud v Praze zcela opodstatněně dospěl k závěru o fungování systému holdingu, který nebyl založen na skutečném zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
Nebylo proto nutné vyslechnout všechny jednotlivé osoby se zdravotním postižením, jejichž jména se objevovala na výkazech dokládaných úřadům práce. Stěží si lze představit, že by příspěvek na zaměstnávání těchto osob byl poskytnut společnostem, které reálně v deklarovaném rozsahu takové osoby nezaměstnávaly, případně pro ně nevytvářely skutečná ekonomicky či jinak odůvodněná pracovní místa. To by se zcela míjelo s účelem § 78 zákona o zaměstnanosti, tj. podpořit zařazení osob se zdravotním postižením na pracovní trh.
Účelem tohoto ustanovení rozhodně nebylo zajistit obohacení osob spolupodílejících se na vytvoření fiktivního systému zdánlivého zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Pokud tedy soud prvního stupně důkazní návrhy obviněných v tomto smyslu zamítl, nejednalo se o nedůvodně neprovedené podstatné důkazy a dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy naplněn není. Ze stejných důvodů není opodstatněná ani námitka zpochybňující náležité zjištění výše škody.
Nelze souhlasit s tím, že byl proveden důkaz toliko ve vztahu ke vzorku zaměstnanců, když skutkové závěry v uvedeném smyslu se opíraly i o jiné důkazy, než byly právě výslechy zaměstnanců.
37. Nedůvodná je i námitka, že při vyčíslení škody způsobené trestným činem dotačního podvodu měly být ve prospěch obviněných zohledněny platby za odvedené sociální a zdravotní pojištění. Tyto platby byly uhrazeny pouze za účelem předstírání zaměstnávání osob se zdravotním pojištěním, tj. v širším slova smyslu se jednalo o náklady trestné činnosti. Ty jsou však potenciálně relevantní pouze pro vyčíslení výše prospěchu, nikoli škody (k tomu přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013).
Byť se tyto platby do majetkové sféry státu skutečně dostaly, nelze je posuzovat ani jako případné bezdůvodné obohacení. To vyplývá z ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, podle něhož právo na vrácení nemá ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Jedná se o tzv. vědomé plnění nedluhu. Podle komentářové literatury k občanskému zákoníku právo na vrácení nemá mimo jiné ten, kdo jinému plnil nedluh s úmyslem podvodným.
Soud prvního stupně přiléhavě poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nelze mít za to, že by v řízení před soudy nižších stupňů byly porušeny obhajobou namítané zásady trestního řízení ani právo obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tu část dovolání, která se týká námitek spadajících pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze proto považovat za zjevně neopodstatněnou.
38. Ve vztahu k námitkám zpochybňujícím naplnění definičních znaků organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku je především třeba uvést, že soud prvního stupně se touto otázkou velmi pečlivě zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, a to ve vazbě na ustanovení § 107 i § 361 tr. zákoníku (viz body 458. a násl. odůvodnění rozsudku). Nepochybně byla splněna podmínka minimálně tří trestně odpovědných osob, když v daném případě organizovanou zločineckou skupinu tvořily nejméně čtyři obviněné fyzické osoby – Miloslav Vít, Miroslav Černý, M.
Š. a Š. A. a dále všechny obviněné právnické osoby s výjimkou společnosti ZAJDA, s.r.o. Městský soud podrobně zdůvodnil existenci vnitřní organizační struktury, v rámci které obviněný Miloslav Vít ve vedoucím postavení vytvořil holding, nastavil pravidla jeho fungování a spolu s obviněným Miroslavem Černým rozhodoval, že budou zaměstnávány osoby se zdravotním postižením, za jakých podmínek budou vypláceny, jak budou podávány žádosti o příspěvky atd. Obviněný Miroslav Černý jako provozní ředitel realizoval pokyny obviněného Miloslava Víta ve vztahu k jednotlivým právnickým osobám, vytvářel interní směrnice, kontroloval příspěvky.
Obviněná Š. A., bezprostředně podřízená obviněnému Miroslavu Černému, zajišťovala nábor osob zdravotně postižených, školila manažery apod. Obviněná M. Š., která byla rovněž podřízená obviněnému Miroslavu Černému, měla na starosti vše, co se týkalo bilancí, tyto bilance kontrolovala, školila manažery právnických osob, vybírala hotovost z bankovních účtů atd. Mezi obviněnými rozhodně existovaly v rámci páchání trestné činnosti pevné, hierarchicky uspořádané vztahy nadřízenosti a podřízenosti, jednotliví členové organizované zločinecké skupiny plnili své úkoly jako složky řídící, koordinační a výkonné.
Soud prvního stupně správně poukázal i na další typický, byť zákonem nevyžadovaný, znak organizované zločinecké skupiny spočívající v jejím utajení, a to jak směrem dovnitř, a tak i navenek, když mimo jiné existovala směrnice o kontrole poučování o mlčenlivosti pracovníků ve vztahu ke třetím osobám. S ohledem na to, že holding fungoval po dobu čtyř let a nejednalo se o žádné ojedinělé akty, není žádných pochyb o soustavném páchání trestné činnosti. Na překážku není ani zjištění, že daná skupina byla založena a následně směřovala svoji činnost k byť jen jedinému konkrétnímu cíli – zde podvodnému vylákávání příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (k tomu přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
3. 2021, sp. zn. 4 Tz 32/2020). Závěry obou soudů nižších stupňů o naplnění definičních znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku nejsou v rozporu s judikaturou, která byla citována v dovoláních obviněných. Vzhledem k jejich aktivní a řídící roli v rámci celého holdingu VERVE zaměřeného na páchání trestné činnosti pak nelze mít pochyb ani o jejich úmyslném zavinění ve vztahu ke všem trestným činům, kterými byli uznáni vinnými. Ostatně subjektivní stránkou trestných činů se soud prvního stupně také náležitě a přesvědčivě zabýval (viz bod 442.
39. K námitce nepřiměřené délky trestního řízení je třeba uvést, že tato skutečnost může být předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, neboť řízení o dovolání se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv, resp. mimo rámec spravedlivého procesu. Případnou výrazně nepřiměřenou délku řízení lze skutečně kompenzovat prostřednictvím § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak se uvádí v podaných dovoláních, neboť taková délka má povahu okolnosti případu ve smyslu tohoto ustanovení. V projednávaném případě od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (dne 30.
1. 2014) do pravomocného skončení věci uplynulo 9 let. Jedná se o dobu relativně delší, která však na druhé straně byla ovlivněna mimořádným rozsahem dokazování, kdy musely být vyslýchány stovky osob a vyhodnocovány listiny týkající se až tisícovky osob, trestné činnosti se účastnily desítky obviněných, ke kterým musely být obstarány důkazy ohledně jejich fungování v rámci holdingu. Nejvyšší soud v minulosti zasáhl do rozhodnutí soudů nižších stupňů např. ve věci, kde trestní řízení trvalo od 10 do 13 let, přičemž se však jednalo o daleko méně závažnou majetkovou trestnou činnost než v posuzovaném případě (viz např. usnesení ze dne 11.
8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 596/2010). V usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, Nejvyšší soud akceptoval mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v případě závažné majetkové kriminality se škodou přesahující 128 000 000 Kč, avšak trestní stíhání v tomto případě trvalo 17 let. V nyní řešené trestní věci dovolatelů státní zástupce neshledává věcné opodstatnění, aby do napadeného rozhodnutí bylo zasahováno z důvodu délky trvání trestního stíhání či doby uplynulé od spáchání trestného činu, neboť zde existují legitimní důvody, které délku trestního řízení ovlivnily.
Dobu, po kterou bylo vedeno řízení před soudem – od podání obžaloby v červnu 2020 do vydání rozsudku odvolacího soudu v květnu 2023 – lze s ohledem na mimořádný rozsah dokazování považovat spíše za ukázkovou. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně věnoval značnou péči racionalizaci rozsahu prováděného dokazování (viz výše – argumentace týkající se počtu vyslýchaných svědků). Dále je třeba zdůraznit, že soud obviněným ukládal tresty s ohledem na ustanovení § 108 odst. 1 tr. zákoníku, tj. v sazbě od 9 let a 2 měsíců do 13 let a 4 měsíců, přičemž vážil vedoucí roli obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého, kterou bylo třeba odlišit od postavení obviněných Š.
A. a M. Š. Posledně uvedeným dovolatelkám byly uloženy tresty při spodní hranici zákonného rozpětí. Soud zároveň akcentoval okolnost, že k páchání trestné činnosti byly zneužity osoby zdravotně postižené, jakož i výši škody, která mnohonásobně přesáhla spodní hranici škody velkého rozsahu. Ze všech těchto důvodů považuje státní zástupce dovolání obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého za zjevně neopodstatněná.
40. V případě dovolání obviněných Š. A. a M. Š. lze jejich námitky zpochybňující naplnění znaků organizované zločinecké skupiny a spáchání trestného činu dotačního podvodu ve prospěch organizované zločinecké skupiny formálně podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně s těmito se náležitě a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně. Pokud jde o naplnění definičních znaků organizované zločinecké skupiny, v zásadě lze odkázat na výše uvedenou argumentaci (státního zástupce) týkající se obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého.
Konkrétní rolí obviněných Š. A. a M. Š. se soud prvního stupně zabýval v bodech 407. – 409. odůvodnění svého rozsudku. Stručně lze zrekapitulovat, že tyto obviněné měly jednoznačně určené úkoly, které jim byly zadávány od obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého k zajišťování chodu celé struktury, když obě obviněné zastávaly pozice firemních inspektorek, nikoli jen běžných asistentek. Zároveň se účastnily porad holdingu, obviněná Š. A. se angažovala v otázce náboru nových zaměstnanců – osob zdravotně postižených a obviněná M.
Š. měla na starosti veškeré záležitosti týkající se měsíčních bilancí, které vyhotovovali jednotliví manažeři obviněných právnických osob. Z uvedeného je patrná hierarchicky uspořádaná dělba funkcí a činností v rámci holdingu a rovněž úmyslné zavinění obviněných, neboť tyto bezprostředně pracovaly s informacemi, které se dotýkaly fungování holdingu VERVE, a tudíž si musely být vědomy i jeho zločinné podstaty. Pokud jde o úmyslné zavinění obviněné Š. A., lze odkázat i na obrazový a zvukový záznam z její návštěvy v bytě svědkyně Z.
Š. (viz bod 315. odůvodnění rozsudku městského soudu). Obviněná M. Š. pak měla dispoziční právo k většině bankovních účtů obviněných právnických osob a z těchto účtů vybírala finanční hotovost (viz bod 408. odůvodnění rozsudku), z čehož je zřejmé, že musela mít povědomí o tom, jakým způsobem je reálně nakládáno s finančními prostředky společností, které pocházely z příspěvků na zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
41. Neopodstatněná je námitka dovolatelek, že jednaly v rámci struktury společnosti s tím, že každá společnost má nějakou vnitřní organizační strukturu, což nelze vykládat k tíži obviněných. V dané věci nejsou obviněné postihovány za prostou činnost v rámci holdingu, nýbrž za to, že činnost tohoto holdingu měla charakter organizované zločinecké skupiny. V rozporu s definicí takové skupiny podle § 129 tr. zákoníku není, jestliže pro její činnost byla využita organizační struktura právnické osoby.
Zcela odmítnout je třeba námitku, že záměr soustavně páchat trestnou činnost musí podle komentářové literatury existovat již při zahájení činnosti organizované zločinecké skupiny. Podle doktrinálního výkladu se sice předpokládá, že již při založení organizované zločinecké skupiny zde záměr soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost zpravidla bude, nicméně není vyloučeno, aby určité společenství nejméně tří trestně odpovědných osob bylo zaměřeno původně na legální činnost (typicky u právnických osob) a trestná činnost začala být páchána až po určité době.
Vůbec není rozhodné to, že dovolatelky organizovanou zločineckou skupinu nezaložily, neboť byly uznány vinnými tím, že se na činnosti organizované zločinecké skupiny účastnily, což je jedna z alternativ trestného činu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně podle aliney druhé. Za nedůvodnou je třeba považovat i tu část dovolací argumentace, kde obviněné poukazovaly na závěrečnou řeč státního zástupce. Soud není právní kvalifikací skutku v obžalobě vázán a stejně tak není vázán ani interními rozhodnutími soustavy státního zastupitelství.
Státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze zmíněné výkladové stanovisko ze dne 25. 2. 2014 se týkalo jiné než posuzované trestní věci. Právní posouzení skutku soudem prvního stupně není v rozporu s předchozí praxí státního zastupitelství. Opět je třeba poukázat na mimořádně přesvědčivé a podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které zjevně akceptoval i dozorový státní zástupce, když se vzdal odvolání ve vztahu ke všem obviněným, kteří byli uznáni vinnými trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr.
zákoníku. Soud prvního stupně se se zmíněným výkladovým stanoviskem státního zástupce věcně vypořádal v bodě 466. odůvodnění rozsudku. Judikatura Nejvyššího soudu z pozdější doby (po vydání daného stanoviska) výslovně připustila, že na překážku kvalifikace organizované zločinecké skupiny není zjištění, že taková skupina směřovala svojí činností k jedinému konkrétnímu cíli (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 4 Tz 32/2020), a nutná není ani existence dalších doprovodných aktivit navazujících na prvotní trestnou činnost a případný vliv na mocenské orgány státu (na což se mj. poukazovalo v závěrečné řeči státního zástupce), i když se může jednat v případech nejzávažnější organizované kriminality o typické průvodní znaky.
Ostatně v judikatuře Nejvyššího soudu byla akceptována i další odsouzení pachatelů za jednání ve prospěch organizované zločinecké skupiny v případech majetkové či hospodářské trestné činnosti toliko jednoho typu, např. rozsáhlých organizovaných podvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 198/2022) nebo organizované daňové kriminality (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 1283/2021).
42. Námitky zpochybňující úmyslné zavinění dovolatelek stojí převážně na tom, že úmyslné zavinění nebylo soudy nižších stupňů prokázáno, tedy jde o námitky skutkového charakteru, které nespadají pod žádný z dovolacích důvodů. Z prostého konstatování, že úmyslné zavinění nebylo prokázáno, nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jinak nebylo upřesněno, v čem má zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spočívat. Platí to zvlášť za situace, kdy soud prvního stupně co do skutkových závěrů své rozhodnutí velice podrobně a logicky odůvodnil. Stejně tak pod uvedený dovolací důvod nespadá ani námitka týkající se neprovedení výslechů jmenovaných svědků, když ani zde nebylo dostatečně vysvětleno, jak by se skutkové závěry změnily, pokud by tito svědci vyslechnuti byli. Nejedná se proto o nedůvodně neprovedené důkazy ve smyslu citovaného dovolacího důvodu.
43. Podle státního zástupce nebylo v řízení porušeno ani právo obviněných na zákonného soudce. S touto námitkou se dostatečně vypořádal Vrchní soud v Praze v bodech 148. – 160. odůvodnění napadeného rozsudku, na což postačuje odkázat. Za rozhodné je třeba považovat, že dotčení přísedící byli v době zahájení hlavního líčení dne 22. 2. 2021 určeni k projednání a rozhodování věcí do senátu 48 T. V rozporu s právem na zákonného soudce není, pokud jeden z přísedících nebyl určen do příslušného senátu v době podání obžaloby dne 8. 6. 2020, neboť v mezidobí činila ve věci úkony pouze předsedkyně senátu a samotný soudní senát byl ve věci činný až od okamžiku zahájení hlavního líčení. Takto vznesená námitka ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je proto též zjevně neopodstatněná.
44. Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřené délky trestního řízení a výpočtu výše škody, státní zástupce odkázal na své vyjádření k dovoláním obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého. K obviněným Š. A. a M. Š. specificky dodal, že jejich trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2015, tedy délka trestního stíhání činila zhruba 8 let, navíc jim byl uložen trest odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby. I v této části tedy považuje dovolání obviněných za neopodstatněná. K námitce údajného porušení zásady in dubio pro reo zdůraznil, že na existenci extrémního rozporu [ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nelze usuzovat jen proto, že obviněné hodnotí důkazy jiným způsobem než soudy. V tom ještě nelze spatřovat porušení zásady volného hodnocení důkazů. Obviněné postavily svoji argumentaci právě na tom, že se ničeho nedopustily, trestná činnost jim nebyla prokázána, což však samo o sobě není způsobilé zpochybnit logicky odůvodněné skutkové závěry soudu prvního stupně o jejich vině. Námitky dovolatelek týkající se přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 a § 39 tr. zákoníku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Státní zástupce proto dovolání obviněných Š. A. a M. Š. souhrnně hodnotí jako zčásti neodpovídající zákonným dovolacím důvodům a zčásti zjevně neopodstatněná.
45. U obviněného A. M. je podstatná část dovolací argumentace postavena na tom, že soudy učinily závěr o jeho vině jen na základě v rozsudku zmíněné emailové korespondence a znalosti obviněného o firemních výkazech. Podle obviněného z žádného důkazu nevyplývá, že by měl povědomost o reálném stavu společností obviněného Miloslava Víta, byť tyto společnosti financoval (úvěroval) – kolik osob zdravotně postižených tyto společnosti zaměstnávají, kde tyto osoby pracují, jakou činnost vykonávají apod. Veškerá tato argumentace je podle státního zástupce jen polemikou se skutkovými závěry soudu prvního stupně, když obviněný provedené důkazy hodnotí jinak než soud. Takto formulované námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť z nich nelze dovodit zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Městský soud v Praze se odůvodnění podílu obviněného A. M. na páchání trestné činnosti podrobně věnoval na straně 336-343 rozsudku a dospěl k tomu, že obviněný se na předmětném jednání podílel vědomě. Na základě přehledů zasílaných emailem měl informace o tom, jaký počet osob zdravotně postižených je v jednotlivých společnostech zaměstnán, jaké příspěvky jsou na tyto osoby vypláceny státem a jaká část je reálně vyplácena zaměstnancům.
Z přehledů bylo zároveň zřejmé, že příspěvek, který byl určen pro osoby zdravotně postižené, byl rozpočítán mezi řadu jiných subjektů, a to včetně obviněného A. M. V tomto směru dovolání obviněného nijak nedokládá, že by z uvedených přehledů vyplývaly jiné závěry, než tvrdí soud prvního stupně. Na rozdíl od některých přežitých historických právních úprav současný trestní řád nijak nestanoví a soudu neukládá, že by některé důkazy měly větší sílu než jiné. Nebylo proto v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, pokud soud opřel svá zjištění především o konstatované listiny namísto výslechů svědků, kteří podle obviněného jeho vinu ve svých výpovědích neprokazují.
46. Námitka dovolatele, že soud prvního stupně při ukládání trestu použil ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, zatímco odvolací soud nikoliv, není podřaditelná pod žádný dovolací důvod (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, či novější usnesení téhož soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, jež reagovalo na dovolatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Obviněný navíc svoji argumentaci ani nepostavil na tom, zda byly či nebyly splněny podmínky pro postup podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, pouze se vrátil k již uplatněné obhajobě, že se ničeho nedopustil a tudíž nemohl ani projevit kritický náhled na věc. Zcela přehlíží, že primárním důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku je povaha a závažnost pomoci. V daném případě přitom jeho pomoc významně přispěla ke spáchání rozsáhlé majetkové trestné činnosti se škodou v řádech stovek milionů korun. Nelze mít za to, že by konkrétní povaha a závažnost jeho pomoci byla jakkoli mimořádně snižována, z toho důvodu není namístě zásah do výroku o trestu ani s odkazem na výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, který se navíc týkal aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku a specificky ve vztahu k trestu odnětí svobody ukládanému rodiči nezletilého dítěte, při zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř.
47. Obviněná KD Real ve svém dovolání označila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak následně uvedla, že odvolací soud nesprávně aplikoval hmotněprávní předpisy na zjištěný skutkový stav a porušil její základní práva na spravedlivý proces. Pokud měla obviněná za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pak měl být uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Výhrady obviněné ke kvalifikaci skutku jako účasti na organizované zločinecké skupině, včetně odkazu na závěrečnou řeč dozorujícího státního zástupce v hlavním líčení, byly již vypořádány v rámci vyjádření k námitkám obviněných Š. A. a M. Š. Státní zástupce na tuto část svého vyjádření odkázal. Odkázal též na odpovídající část vyjádření k dovoláním obviněných Miloslava Víta a Miroslava Černého stran rozsahu vyslýchaných svědků, v čemž dovolatelka subjektivně spatřovala porušení práva na spravedlivý proces. Nelze než zopakovat, že povinností soudu nebylo provést veškeré navržené důkazy. Samotná skutečnost, že soud vycházel při svých skutkových závěrech z jiných než navržených důkazů, které ovšem učiněná skutková zjištění odůvodňují, nemůže být porušením práva obviněných na spravedlivý proces. Také pokud jde o námitky týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, lze plně odkázat na to, co bylo uvedeno již ve vyjádření k dovoláním ostatních obviněných.
48. S odkazem na všechny výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných Miloslava Víta, Miroslava Černého, Š. A., M. Š. a KD Real byla v neveřejném zasedání [k jehož konání lze přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného A. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Státní zástupce zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
49. Na toto vyjádření státního zástupce zareagoval obviněný A. M. V replice datované 2. 2. 2024 setrval na své dřívější argumentaci [obsažené v jeho dovolání, a to ve vztahu k oběma uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.], aniž by však cokoli podstatného doplnil, resp. aniž by se konkrétně vyjádřil k argumentům státního zástupce.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
50. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání obviněných v této trestní věci přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná, a to v případě obviněného A.. M. podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. a u ostatních dovolatelů podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. [ve vazbě na § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
51. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
52. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
53. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněných lze až na výjimky (viz níže) formálně podřadit pod jimi deklarované dovolací důvody. S jistou mírou tolerance to platí i pro obviněného A. M. a jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě). Naopak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitky tohoto obviněného zjevně nespadají. Zbylých pět dovolatelů pochybilo, pokud za dané procesní situace při jimi zvoleném způsobu argumentace výslovně neoznačili též důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (když jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř.), avšak toto pochybení nijak nebránilo tomu, aby se Nejvyšší soud jejich dovoláními věcně zabýval. Již na tomto místě je ovšem třeba uvést, že ani jednu z námitek, které obvinění napříč svými dovoláními uplatnili, Nejvyšší soud důvodnou neshledal.
54. Námitky dovolatelů jsou primárně soustředěny do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, případně na to, že soudy opomněly provést některé podle obviněných důležité důkazy. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy řečeno, bude-li jinak posouzen skutkový stav, pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin, neboť nebudou naplněny všechny jeho zákonné znaky). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Většina námitek obviněných (výjimky budou zmíněny níže) však ve skutečnosti směřuje k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, když vadně vyhodnotily provedené důkazy, tedy se vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na základě toho jsou pak stavěna tvrzení, že došlo k porušení zásady presumpce neviny, materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, oficiality, vyhledávací, zákonnosti, že byl porušen princip in dubio pro reo, právo obviněných na spravedlivý proces a soudní ochranu, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestných činů (když obvinění vůbec nevěděli a nemohli vědět, že se podílejí na něčem nezákonném a že jsou snad členy nějaké organizované zločinecké skupiny) atd.
55. Je třeba zdůraznit, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu.
Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.