5 Tdo 124/2013-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3.
2013 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tmo 18/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Tm 2/2012, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, sp. zn.
2 Tm 2/2012, uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21
odst. 1 a § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se
dopustil společně s mladistvým R. D. skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v
tomto rozsudku.
Za uvedený zločin a přečin byl obviněný J. K. odsouzen podle § 145 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Týmž
rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a o trestním opatření ohledně mladistvého R.
D..
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. K. a v jeho
neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání, o
kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4
Tmo 18/2012, a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený
rozsudek, a to ohledně obviněného J. K. ve výroku o trestu. Podle § 259 odst.
3, 4 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že při nezměněných
výrocích o vině a náhradě škody ohledně tohoto obviněného mu uložil podle § 145
odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon
tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací
soud zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Obviněný J. K. podal dne 3. 12. 2012 proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněného
odvolací soud nesprávně právně posoudil věc zejména v tom směru, když dospěl k
názoru, že soud prvního stupně nepochybil v právních závěrech, pokud podřadil
posuzovaný skutek pod základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu pokusu
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1, odst. 2
písm. g) tr. zákoníku, jehož znaky údajně naplnil. Obviněný nesouhlasí s tímto
názorem odvolacího soudu ani soudu prvního stupně, a jak dále zdůraznil,
rozhodně nespáchal v jednočinném souběhu ani trestný čin výtržnictví podle §
358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného zde navíc není dán
kvalifikovaný znak tohoto přečinu, který by měl spočívat v opětovnosti založené
příslušným odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi. Obviněný rovněž
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu v tom směru, že by soud prvního stupně
porušil ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, pokud uložil obviněnému trest
odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Navíc uložení trestu
odnětí svobody v rámci této nesnížené trestní sazby považuje obviněný za zcela
nepřiměřeně přísné, protože nápravy obviněného lze rozhodně dosáhnout i kratším
trestem. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního
stupně a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. K.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru měl obviněný vzhledem k povaze uplatněného dovolacího důvodu
vytýkat svým dovoláním nedostatky při použití konkrétních norem hmotného práva,
což ovšem podané dovolání neobsahuje. Podstatu námitek obviněného tvoří pouze
obšírné vymezení toho, v čem nesouhlasí s napadeným meritorním rozhodnutím,
aniž by jakkoli specifikoval, o jaké právní úvahy opírá svůj nesouhlas a v
použití kterých norem hmotného práva oba soudy při právním posouzení věci
pochybily. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu pak spadají výhrady
obviněného vůči tomu, že při rozhodování o trestu odvolací soud nevyužil postup
podle § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku. V citovaných ustanoveních shledává státní
zástupce normu dispozitivní povahy, která soudu umožňuje v odůvodněných
případech a za splnění zákonem vymezených podmínek rozhodnout o zmírnění
trestní sankce, avšak nenařizuje takový postup soudu. Je tedy pouze na
rozhodnutí soudu, zda s ohledem na konkrétní podmínky případu přistoupí k
mimořádnému snížení výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby či nikoli. Pokud soud nevyužije této možnosti, podle státního zástupce
nejde o rozhodnutí contra legem. Navíc uvedená námitka obviněného směřuje proti
výroku o trestu, který je v zásadě napadnutelný pouze s poukazem na specifický
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, o nějž ovšem obviněný
neopřel své dovolání, když navíc ani podmínky jeho uplatnění v daném případě
nebyly naplněny. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání
obviněného, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z
jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. K. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu] a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. K. opírá své přesvědčení o jeho
naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu
Nejvyšší soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy nižších soudů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to
platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadlo.
Obviněný tedy měl s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu ve svém dovolání uplatnit konkrétní námitky, v nichž by vytkl
nesprávné použití určitých norem hmotného práva, které by vyústilo ve vadné
právní posouzení skutku nebo jiné otázky. Obviněný se však omezil pouze na
zcela obecné konstatování nesprávné právní kvalifikace, ke které oba soudy
nižších stupňů dospěly, aniž by poukázal na to, v čem je nesoulad právních
závěrů soudů se skutkovými zjištěními, jakou normu hmotného práva soudy
nesprávně vyložily nebo použily, jakou jinou normu měly použít, kterou otázku
hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.
Lze proto shrnout, že obviněný J. K. sice uplatnil hmotně právní dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale neuvedl žádnou konkrétní dovolací
námitku, z níž by bylo zřejmé, v čem spočívá nesprávné právní posouzení skutku
či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, přičemž bez bližšího upřesnění pouze
zpochybňoval správnost výroku o vině a použité právní kvalifikace skutku, ke
které dospěly soudy nižších stupňů.
Mimo rámec citovaného dovolacího důvodu jsou i výhrady obviněného zaměřené
proti rozsudku odvolacího soudu, který podle názoru obviněného učinil nesprávný
závěr, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně nepoužil ustanovení § 58 odst. 5
tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a vyměřil mu trest
odnětí svobody v rámci zákonem stanovené trestní sazby podle § 145 odst. 2 tr.
zákoníku, přičemž takto uložený trest se jeví obviněnému jako nepřiměřeně
přísný. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že případná nepřiměřenost trestu
samotná není dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu,
který by připadal v úvahu jen v případě překročení sazby trestu stanovené v
příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, při překročení limitu
vyplývajícího v konkrétní věci z jiných ustanovení nebo byl-li obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. O žádnou z těchto
alternativ u obviněného ovšem nejde. Nepřiměřenost trestu pak nelze namítat,
jak to učinil obviněný, ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. řádu obecným hmotně právním důvodem. Ze vzájemného vztahu obou
těchto důvodů dovolání logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu lze napadat
jen takovými hmotně právními námitkami, které jsou dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb.
rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo
720/2010). Kromě toho pouhá nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod by byla v
rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když bez
dalšího není důvodem ani k podání stížnosti pro porušení zákona (§ 266 odst. 2
tr. řádu) nebo k povolení obnovy řízení (§ 278 odst. 1 věta první tr. řádu),
které jsou dalšími mimořádnými opravnými prostředky. Uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka
obviněného, že nebylo použito ustanovení o mimořádném snížení trestu podle § 58
tr. zákoníku. Vytýkané nepoužití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku u
obviněného není zjevně otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný
vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, protože v zákoně jsou obsaženy zvláštní
dovolací důvody týkající se trestu [§ 265b odst. 2 písm. h), i), odst. 2 tr.
řádu], jejichž existence by byla zbytečná, kdyby se jakékoli další případné
pochybení při ukládání trestu považovalo za „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 26. 6.
2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a další).
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný J. K. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů.
Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání
obviněného, aniž byl oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 3. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vypracoval:
JUDr. Vilém R a v e k