4 Tdo 827/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2010 v neveřejném zasedání o
dovolání, které podal obviněný T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 9. 3. 2010, sp. zn. 7 To 563/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 7 T 166/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 10. 2009, sp.
zn. 7 T 166/2008, byl obviněný T. M. uznán vinným jedním
pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se
dopustil pod bodem 1) výroku rozsudku tím, že:
„a) v době od roku 2003 do března 2006 v A., okr. Ch., na různých místech,
nejčastěji v parku, bez povolení, prodával L. M., nejméně jednou týdně dávku
drogy pervitin obsahující metamfetamin, vždy za částky od 100, -Kč do 200,- Kč;
b) že v době od roku 2003 do března 2006 v A., okr. Ch., na různých místech,
nejčastěji v parku, bez povolení, prodával Z. D., nejméně jednou týdně dávku
drogy pervitin obsahující metamfetamin, za částky od 100, -Kč do 200,- Kč, a ve
stejné době prodával bez povolení Z. D. vždy za částku 100,- Kč také dávku
drogy marihuany, tvořenou sušenými částmi rostliny konopí setého;
c) v přesně nezjištěné době nejméně od poloviny roku 2005 do počátku března
2006 na různých místech v A., okr. Ch., bez povolení a v přesně nezjištěném
množství případů bezplatně opatřil J. P., drogu pervitin, obsahující
metamfetamin a drogu marihuanu, která se získává zpracováním konopí, výměnou za
stejné drogy, které v jiných případech obstarával J. P. a později nejméně od
prosince 2005 do počátku března 2006 obžalovaný drogu pervitin J. P. prodával v
nepravidelných intervalech za částky od 100 do 500,-- Kč za dávku, přičemž
metamfetamin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 a konopí je omamnou
látkou uvedenou v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve
znění pozdějších předpisů .“
Za to byl obviněný T. M. odsouzen podle § 187 odst. 2, § 35 odst. 2 a § 37a
tr. zák. k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Dále byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti
měsíců.
Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu u obviněného T.
M. z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 6 T
54/2007, jenž byl obviněnému doručen dne 21. 6. 2007, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byl obviněný T. M. uznán vinným jedním pokračujícím trestným činem
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 1, 2 písm. b) zákona zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného
do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil pod bodem 2) výroku
rozsudku tím, že:
„a) že nejméně v době od počátku roku 2008 do 20. března 2008 v A., okr. Ch.,
na různých místech, bez povolení, prodal D. W., v jednom případě dávku drogy
pervitin za částku 200,- Kč, obsahující metamfetamin a ve třech případech dávku
drogy marihuany, tvořenou sušenými částmi rostliny konopí setého, a to vždy za
částku 100,- Kč za dávku;
b) že v době od konce roku 2006 do května 2008 v A., okr. Ch., na různých
místech, nejčastěji v parku, bez povolení, prodával L. M., nejméně jednou týdně
dávku drogy pervitin obsahující metamfetamin, vždy za částky od 100, - Kč do
200,- Kč;
c) že v době konce roku 2006 do května 2008 v A., okr. Ch., na různých místech,
nejčastěji v parku, bez povolení, prodával Z. D., nejméně jednou týdně dávku
drogy pervitin obsahující metamfetamin, za částky od 100,- Kč do 200,- Kč, a ve
stejné době prodával bez povolení Z. D. vždy za částku 100,- Kč také dávku
drogy marihuany, tvořenou sušenými částmi rostliny konopí setého;
d) že v době nejméně od konce roku 2006 do května 2008 v A., okr. Ch., na
různých místech, nejčastěji v parku, bez povolení, prodával V. D., obvykle
jednou týdně, avšak s několikaměsíčními přestávkami, dávku drogy pervitin
obsahující metamfetamin za částky od 200,- Kč do 300,- Kč, když za uvedené
období takto prodal V. D. pervitin nejméně ve 30 případech, přičemž
metamfetamin je psychotropní látkou uvedenou v příloze č. 5 a konopí je omamnou
látkou uvedenou v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve
znění pozdějších předpisů.“
Za toto jednání byl obviněný T. M. odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl obviněný T. M. podle § 226 písm. a) tr. zák. zproštěn v bodě ad
4), 6), 7), 8) obžaloby Okresního státního zastupitelství Chebu ze dne 21. 11.
2008, sp. zn. 1 ZT 152/2008, kterou mu bylo kladeno za vinu, že „od přesně
nezjištěného měsíce v roce 2003 do května 2008 na různých místech v A.,
nejčastěji v místě svého bydliště v ulici N. a v parku u ulice S. bez povolení
prodával drogu pervitin obsahující metamfetamin a drogu marihuanu tvořenou
usušenými částmi rostliny konopí setého více osobám, nejméně však v těchto
případech,
4) od poloviny roku 2007 do konce roku 2007 a v jednom případě v únoru roku
2008 prodával v průměru dvakrát týdně za částku 200,- Kč za dávku drogu
pervitin obsahující metamfetamin tehdy nezleti1ému P. S.;
6) od ledna 2007 do ledna 2008 prodal nejméně jednou týdně za částky od 50,- Kč
do 200,- Kč za dávku drogu marihuanu tvořenou usušenými částmi rostliny konopí
setého a v dalších patnácti případech drogu pervitin obsahující metamfetamin
tehdy nezletilému J. P.;
7) v červenci a v srpnu 2007 prodal nejméně v pěti případech za částky od 100,-
Kč do 200,- Kč drogu pervitin obsahující metamfetamin L. D.;
8) po celý rok 2007 prodal v přesně nezjištěném množství případů,
převážně o víkendech marihuanu tvořenou usušenými částmi konopí
setého za částky od 100,- Kč do 200,- Kč tehdy nezletilému R. Š., přičemž
konopí je omamnou látkou uvedenou v příloze č. 3 a metamfetamin je psychotropní
látkou uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve
znění pozdějších předpisů.“
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 10. 2009, sp.
zn. 7 T 166/2008, podal obviněný T. M. odvolání, o němž
rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 7 To
563/2009, tak, že k odvolání obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu
ze dne 9. 10. 2009, č.j. 7 T 166/2008 – 287, podle § 258 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. ř. ve výroku o souhrnném a společném trestu odnětí svobody za
jednání popsané pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku a s použitím § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za trestný čin nedovolené výroby omamných
a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
uvedeného pod bodem 1) výroku rozsudku obviněného odsoudil podle § 187 odst. 2
tr. zák. s použitím § 37a tr. zák. a podle § 35 odst. 2 tr. zák. ke společnému
a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl
obviněný podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. M. prostřednictvím svého
obhájce dovolání (č. l. 353 - 355) opírající se o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku a rovněž jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uplatněný důvod dovolání obviněný spatřuje v tom, že krajský soud
dospěl k závěru, že skutek nelze posoudit podle nové právní úpravy trestního
zákoníku - zákona č. 40/2009 Sb. (dále jen „trestní zákoník“), která je pro
obviněného příznivější, respektive dospěl k závěru, že tato nová úprava pro něj
příznivější není. Nová právní úprava § 283 odst. 2 stanoví, že trestný čin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy
spáchaný vůči dítěti (tedy vůči každé osobě mladší osmnácti let) je podmíněn
jeho spácháním ve větším rozsahu. Okresní soud naproti tomu k závěru, že by
obviněný trestný čin spáchal ve větším rozsahu, nedospěl. Nová právní úprava by
tak byla pro obviněného příznivější, neboť podle ní by nebylo možné posoudit
jednání obviněného jako trestný čin podle druhého odstavce, ale toliko podle
odstavce prvního, neboť nebyly splněny zároveň obě podmínky odůvodňující
použití vyšší trestní sazby, tedy znaky „většího rozsahu“ a „vůči dítěti“.
Obviněný nesouhlasí s tím, že krajský soud dovodil naplnění znaku většího
rozsahu na základě těch skutečností, že pervitin jako tzv. tvrdá droga byl
obviněným prodáván po dlouhou dobu, více osobám, takže se jednalo o poměrně
pravidelný prodej drogy v běžné kvalitě a šlo tedy o soustavně provozovanou
činnost. Zákonný znak „ve větším rozsahu“ podle krajského soudu potom měl
naplňovat rovněž prodej nejméně 200 dávek po 50 mg, což představuje 10 g
pervitinu. Podle názoru obviněného však bylo možné dát za pravdu odvolacímu
soudu (v tom, že nová právní úprava není pro obviněného příznivější) pouze za
předpokladu, že by větší rozsah dovozoval od samého počátku i okresní soud.
Ten ovšem pouze konstatoval, že trestný čin byl spáchán vůči osobám mladším
osmnácti let a větší rozsah nedovodil. Pokud tedy odvolací soud větší rozsah
dovodil, postupoval v rozporu s ustanovením § 247 tr. řádu, neboť odvolání
podal pouze obviněný. Státní zástupce se proti rozsudku okresního soudu
neodvolal. Pokud krajský soud dovodil, že obviněný spáchal trestný čin ve
větším rozsahu, rozhodl nepochybně v neprospěch obviněného. Obviněný závěrem
svého mimořádného opravného prostředku konstatoval, že správný postup krajského
soudu měl být takový, že s přihlédnutím k úpravě provedené trestním zákoníkem,
která je pro něj příznivější, měl být jeho skutek posouzen podle § 283 odst. 1
trestního zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2010, sp.
zn. 7 To 563/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne
9. 10. 2009, sp. zn. 7 T 166/2008, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého
stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Uvedl, že vzhledem k tomu, že o podaném odvolání obviněného
rozhodoval Krajský soud v Plzni dne 9. 3. 2010, byl nucen s ohledem na § 2
odst. 1 trestního zákoníku vyhodnotit, zda je jednání obviněného trestné i ve
smyslu nové právní úpravy, případně podle kterého ustanovení a v návaznosti na
to posoudit, aplikace které právní úpravy je pro obviněného příznivější. Podotkl, že dispozice s psychotropními a omamnými látkami,
realizovaná obviněným, je zjevně (což potvrzuje i obviněný) trestným činem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy (nejméně) podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, tedy i podle nové právní
úpravy. Ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. umožňovalo naplnění znaku
„ve větším rozsahu“ bez dalších podmínek v rámci jednání vůči jakékoli osobě
(uživateli drogy apod.), přičemž jeho výklad byl proveden a ustálen soudní
praxí. Trestní zákoník potom citovaný znak (ve větším rozsahu) vztahuje pouze
na případ páchání tohoto deliktu vůči dítěti [§ 283 odst. 2 písm. d) trestního
zákoníku] nebo vůči dítěti mladšímu 15 let [§ 284 odst. 3 písm. d) trestního
zákoníku]. S ohledem na důvodovou zprávu k novému trestnímu zákoníku lze podle
státního zástupce dovodit, že pokud zákonodárce v nyní účinném ustanovení § 283
odst. 2 písm. d) trestního zákoníku použil pojmu větší rozsah, je třeba na něj
nahlížet jako na odraz snahy o zvýšenou a důraznější ochranu dětí před
vlivem drog (srovnej Šámal P. a kol., trestní zákoník II., komentář I. vydání
Praha: C.H. Beck 2010, str. 2623) a tudíž dovodit, že pro naplnění tohoto znaku
bude nyní postačovat jednání pachatele realizované v menší míře než ve větším
rozsahu podle dřívější úpravy, tedy zejména jeho nakládání s menším množstvím
drogy. Přísnější trestnost distribuce drog zletilým adresátům je podmíněna
naplněním znaku „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“, kdy spíše znak „ve
značném rozsahu“ by patrně měl s ohledem na celkovou systematiku, resp. strukturu ustanovení § 283 trestního zákoníku a jeho smysl a vztah k
ustanovení § 187 tr. zák., vykazovat úzký vztah k dřívějšímu vymezení pojmu
„větší rozsah“. Státní zástupce došel k závěru, že Krajský soud v Plzni tedy
postupoval správně, pokud dovodil, že jednání obviněného je trestným činem i
podle trestního zákoníku, současně však namítl, že Krajský soud v Plzni
nesprávně posoudil příznivost konkurujících si právních úprav pro obviněného,
neboť ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. stanoví trest odnětí
svobody na dvě léta až deset let bez alternativ, zatímco ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku nařizuje trest odnětí svobody rovněž na dvě
léta až deset let, avšak s alternativou trestu propadnutí majetku. Podle
státního zástupce je nová právní úprava pro obviněného příznivější, a Krajský
soud v Plzni pochybil, dovodil-li (s odkazem zejména na existenci ustanovení §
88 odst. 1 tr.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc jmenovanému soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 7
To 563/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu
trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným T. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu
ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný byl odsouzen podle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák., dle něhož trestný čin nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů spáchá ten, kdo
neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo
jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed,
spáchá-li takový čin vůči osobě mladší osmnácti let.
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Jde o ohrožovací trestný čin, a proto
je trestný čin dokonán již vyrobením, dovezením, provezením, nabídnutím,
zprostředkováním, prodáním nebo jiným opatřením jinému nebo přechováváním
uvedených látek pro jiného, pokud se tak děje neoprávněně (viz. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2010, str. 283).
O odvolání obviněného rozhodoval Krajský soud v Plzni dne 9. 3. 2010, tedy za
účinnosti nového trestního zákoníku. Odvolací soud musel nejdříve postupovat
podle ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku a vyhodnotit, zda je jednání
obviněného trestné i ve smyslu nové právní úpravy, případně podle kterého
ustanovení a v návaznosti na to posoudit, aplikace které
právní úpravy je pro obviněného příznivější.
Podle § 2 odst. 1 trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen
tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu rozumíme
možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování
bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest či jiná trestní
sankce (srov. R 11/1991). Trestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu
jako činu soudně trestného, jehož druh (typ), povaha a sankce musí
být pospána v trestním zákoně. Jsou to všechny podmínky relevantní pro výrok o
vině i o trestu, popř. o ochranném opatření.
Dispozice s psychotropními a omamnými látkami, pro níž byl obviněný stíhán, je
trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy (nejméně) podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, tedy i podle
nové právní úpravy, což obviněný ve svém dovolání nijak nezpochybňuje.
Podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. bude pachatel odsouzen odnětím
svobody na dvě léta až deset let, spáchá-li takový čin vůči osobě mladší než
osmnáct let.
Podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku bude pachatel odsouzen
na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku, spáchá-li čin uvedený v
odstavci 1 ve větším rozsahu vůči dítěti nebo v množství větším než malém vůči
dítěti mladšímu patnácti let.
Zločin (§ 14 odst. 1, 3 trestního zákoníku) podle § 238 odst. 1 trestního
zákoníku je spáchán ve větším rozsahu vůči dítěti, je-li škodlivost takového
činu vysoká. Větší rozsah vyjadřuje kvantitativní i kvalitativní hlediska při
výrobě, dovozu, přechovávání apod. omamné nebo psychotropní látky anebo jedu
jako celku, nikoli jen množství takové látky, i když to bude z hlediska
naplnění této okolnosti podmiňující použití trestní sazby nepochybně zásadní.
„Větší rozsah“ je třeba nutné odlišit od „značného rozsahu“ podle § 283 odst. 2
písm. c) trestního zákoníku, který se užije ve vztahu k dospělým osobám.
Určitým výchozím kritériem či vodítkem pro stanovení většího (ale i značného a
velkého) rozsahu bude množství, které bude na základě nařízení vlády (srov.
výklad k § 289 odst. 2) stanoveno jako množství větší než malé u omamných
látek, přípravků je obsahujících a jedů, neboť od něho bude možné odvozovat
množství, která budou potřebná pro individuální stanovení trestním zákoníkem
vyžadovaných různých rozsahů u konkrétní zvlášť přitěžující okolnosti určující
rozsah činu podle § 283 trestního zákoníku.
Znak „většího rozsahu“ nebyl podle tr. zák. č. 140/1961 Sb., ale ani v trestním
zákoníku není konkrétně stanoven. Je proto nutné jej dovozovat podle soudní
praxe (srov. např. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 6 Tdo 620/2003, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 25, č. T-608, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. 15, č. T-787), která
stanovila, že podle výsledků provedeného dokazování je možné na „větší rozsah“
usuzovat ne toliko z množství drogy, ale též z výše peněžní částky, kterou za
prodávanou drogu obviněný utržil z kvality prodávané drogy i z délky doby, po
kterou pachatel drogu prodával, případně bylo možné vycházet i z dalších
obdobných okolností, za nichž byl čin spáchán.
Je též nutné uvést, že tato původní právní úprava znala jako okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby u rozsahu jen tuto jeho jedinou
hodnotu, tj. „větší rozsah“, pod nějž zahrnovala jakýkoli rozsah, který
převyšoval množství, jež bylo stanoveno pro čin spáchaný v základní skutkové
podstatě podle § 187 odst. 1 tr. zák., za situace, že stupeň nebezpečnosti činu
byl značně vysoký, tedy zejména tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl,
vyvezl, provezl, nabízel, zprostředkoval, nebo jinak jinému opatřil anebo
přechovával pro jiného drogu v množství, které bylo způsobilé k použití pro
více lidí. Pod tento znak spadal jak rozsah, který mohl jen nepodstatně
převyšovat základní vymezení v odst. 1 § 187 tr. zák., nebo nedosahoval velkých
rozměrů a nevytvářel mimořádné nebezpečí, ale i takový, který mohl být až
enormní.
Právě proto, že pod tento jeden znak „většího rozsahu“ se podřazovaly
všechny případy, které se zejména co do rozsahu této trestné činnosti
odlišovaly od věcí méně nebezpečných soustředěných např. jen na několik osob u
množství drog pohybujících se v desítkách gramů až po ty, které přesahovaly
území státu, zahrnovaly činnost rozsáhlé povahy a distribuci velikého množství
drog, trestní zákoník rozsah rozčlenil v § 283 tr. zákoníku celkem na tři
diferenciované znaky představující odlišné okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby. Z tohoto důvodu, to, co bylo dříve chápáno jako „větší rozsah“
ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., je nyní podle ustanovení § 283 tr.
zákoníku rozděleno na tři druhy rozsahu - „větší“, „značný“ a „velký“.
Při stanovení většího rozsahu omamné nebo psychotropní látky, přípravku
obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu bude proto
třeba mít na zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký).
I s ohledem na ně (pro určení míry jejich vzájemné proporcionality) bude možné
konkrétní rozsah stanovit. V každém posuzovaném případě se individuálně
přihlédne k jeho specifickým okolnostem, zejména k tomu, o jakou z uvedených
látek nebo jed se jedná, jaká je jejich kvalita, jaká byla intenzita újmy, jež
hrozila nebo skutečně nastala, apod. O naplnění znaku většího rozsahu bude též
možné usuzovat z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či
distribuovanou látku nebo jed pachatel buď utržil, anebo utržit chtěl, či mohl.
Dalším kritériem může být i délka doby, po níž pachatel s uvedenými látkami
nebo jedy neoprávněně nakládal, eventuálně to, pro jaký okruh osob byl určen.
Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl
takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami
nakládal, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr.
a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. 15,
č. T-787). V každém posuzovaném případě se proto individuálně přihlédne k jeho
specifickým okolnostem, zejména k tomu, o jakou z uvedených látek se jednalo,
jaká byla její kvalita, jaké bylo její množství, jaká byla intenzita újmy, jež
hrozila nebo skutečně nastala apod.
U „většího rozsahu“ je vždy daná vazba na další podmínku, kterou je v odst. 2
písm. d), dítě, a v odstavci 3 písm. d), dítě mladší patnácti let. Nezbytnou
podmínkou ustanovení § 283 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku tedy je, aby
uvedené látky a jedy byly určeny dítěti. Z daného pak vyplývá, že pro naplnění
této podmínky postačí, aby spáchání činu ve větším rozsahu směřovalo vůči
jednomu dítěti. Stejně tak postačí, aby dítě bylo cílem výroby, dovozu,
průvozu, nabídky, zprostředkování, prodeje nebo jiného opatření jinému, aniž by
bylo nutné, aby dítě takovou látku nebo jed přímo obdrželo. Stane-li se tak,
jde o jednu ze skutečností rozhodných pro stanovení rozsahu činu, neboť
dostanou-li se uvedené látky k dítěti nebo k dětem, event. pokud je již děti
budou konzumovat, nebo se případně na nich již negativní účinky těchto látek
projeví, pak pro vymezení jejich „většího rozsahu“ bude postačovat jejich
množství menší, než když se tyto neblahé dopady neprojeví (srovnej Šámal P. a
kol., trestní zákoník II., komentář I. vydání Praha: C.H. Beck 2010,
str. 2623).
Použitím pojmu větší rozsah ve vztahu k dítěti (tj. osobě mladší osmnácti let)
je vyjádřena potřeba zvýšené a důraznější ochrany dětí před vlivem drog, neboť
právě tato skupina nedospělých osob je jimi daleko více ohrožena, než tomu je u
osob dospělých, a to nejen co do negativního působení těchto látek na zdraví a
život dětí, ale vzhledem k jejich sociální nevyzrálosti, i co do větší možnosti
dětí a jejich vůli ovlivnit a manipulovat s nimi (srovnej
Šámal P. a kol., trestní zákoník II., komentář I. vydání Praha: C.H. Beck 2010,
str. 2623). Proto je stejně postihované, a tedy za obdobně škodlivé považováno
jednání dosahující „značného rozsahu“ u dospělého konzumenta drog jak to
vykazuje „větší rozsah vůči dítěti“, neboť jsou obě tyto okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby zařazeny do odst. 2 § 283 trestního zákoníku, avšak
v souhrnu všech okolností, k nimž je nutné (jak je shora vymezeno, přihlížet),
nebezpečí z nich plynoucí, bude menší, než je tomu u zvlášť přitěžujících
okolností vyjádřených v odstavci 3 § 283 trestního zákoníku, a to pod písmenem
c) „velký rozsah“ a pod písmenem d) „větší rozsah vůči dítěti mladšímu patnácti
let“, jež by s ohledem na toto začlenění měly mít obdobnou škodlivost. Jinými
slovy řečeno, lze dovodit, že znak „většího rozsahu“, protože je vždy spojen s
tím, že směřuje vůči dítěti, nebo dítěti mladšímu patnácti let, bude naplněn
již při menším množství drogy, než představují znaky „značného“ a „velkého“
rozsahu, ale bude s ohledem na uvedenou další skutečnost, vykazovat stejnou
škodlivost.
V daném případě je tak třeba přisvědčit závěrům státního zástupce, že pro
naplnění znaku „většího rozsahu vůči dítěti“ bude nyní postačovat jednání
pachatele realizované v menší míře než ve větším rozsahu podle dřívější úpravy,
tedy zejména jeho nakládání s menším množstvím drogy. To znamená, že právě s
ohledem na adresáty ustanovení § 283 odst. 2 písm. d) a odst. 3 písm. d)
trestního zákoníku by se dolní hranice pro vymezení znaku většího rozsahu měla
nalézat výrazně pod obecnou hranicí většího rozsahu ve smyslu závěrů soudní
praxe, učiněných ve vztahu k předchozí právní úpravě.
Pokud odvolací soud došel k závěru, že jednání obviněného je trestným činem,
resp. zločinem i podle nové právní úpravy, Nejvyšší soud s daným závěrem
souhlasí, neboť bylo prokázáno, že obviněný opakovaně, od roku 2003 do března
2006 a od konce roku 2006 do května 2008, tedy po relativně dlouhou dobu,
prodával více osobám, a to i dětem, tedy osobám mladším 18 let, drogy pervitin
a marihuanu. S ohledem na výše uvedené, současnou právní úpravu a závěry
dřívější soudní praxe (viz. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.
12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1354/2003) by bylo možné takovéto
jednání posoudit jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. d) trestního
zákoníku.
Otázkou tak zůstává, zda Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, který
rozhodoval již za účinnosti nové právní úpravy, nepochybil, když posuzoval
příznivost konkurujících si právních úprav pro obviněného.
Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující
porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele
nejpříznivější (srov. R 73/1951, R 19/1962). Pachatelův skutek se posuzuje
podle toho práva, jehož použití je pro obviněného nejpříznivější, a to bez
rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či
různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva
platného v době spáchání činu, anebo jen práva pozdějšího (R 32/1951).
Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku.
Nelze tedy rozhodovat např. o vině podle zákona jednoho a o trestu či o
některých trestech podle zákona dalšího.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by
bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti,
jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke
všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je
tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako
celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. ÚS 12/2001-n.).
Především je třeba zaznamenat, že kritéria pro závěr o příznivosti nového
trestního zákoníku musí zohlednit všechny individuální zvláštnosti spáchaného
trestného činu a jeho pachatele, a to s přihlédnutím ke stavu v době
rozhodování. Soud přitom zkoumá tato kritéria z úřední povinnosti tak, aby mohl
učinit odůvodněný závěr, zda použití nového trestního zákoníku není pro
pachatele příznivější (srov. č. 32/1962 a č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Závěr o
příznivosti toho či onoho trestního zákona nelze učinit pouze na podkladě
srovnání trestních sazeb stanovených v obou zákonech na posuzovaný čin,
rozhodný je „…výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako
celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy.“ (srov. č.
11/1991 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud se v dané otázce nepřiklonil k závěrům státního zástupce, neboť
neshledal, že by odvolací soud pochybil, pokud při posouzení příznivosti
konkurujících si právních úprav pro obviněného nevyhodnotil úpravu podle nové
právní úpravy, tj. zákona č. 40/2009 sb., trestního zákoníku, jako
pro obviněného příznivější.
Podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. bude pachatel odsouzen odnětím
svobody na dvě léta až deset let, spáchá-li takový čin vůči osobě mladší než
osmnáct let.
Podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku bude pachatel odsouzen
na dvě léta až deset let nebo propadnutím majetku, spáchá-li čin uvedený v
odstavci 1 ve větším rozsahu vůči dítěti nebo v množství větším než malém vůči
dítěti mladšímu patnácti let.
Konkurující si právní úpravy obsahují v zásadě shodnou trestnost (i když je
možno do jisté míry dovodit větší příznivost nové právní úpravy, a to s ohledem
na skutečnost, že aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle § 238 odst. 1,
2 písm. d/ trestního zákoníku je vázána vedle spáchání činu vůči osobě mladší
18 let navíc i na větší rozsah). Byť původní právní úprava podle ustanovení §
187 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. stanovovala trest odnětí svobody na
dvě léta až deset let bez možnosti alternativ, zatímco právní úprava platná od
1. 1. 2010, tedy dle ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku,
stanovuje trest odnětí svobody na dvě léta až deset let s možnou alternativou
trestu propadnutí majetku, nelze s ohledem na shora zmiňované konstatovat, že
úprava podle nového trestního zákoníku je pro obviněného příznivější než úprava
dle zákona. č. 140/1961 Sb.
Jak již bylo uvedeno shora po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních
norem je nepochybné, že zásadním kritériem pro zhodnocení, která z právních
úprav je pro obviněného příznivější je srovnání trestů, které by byly při
použití zákonů jako celků obviněnému za konkrétních posuzovaných okolností
uloženy. Odvolací soud stejně jako soud nalézací dospěl k závěru, že v případě
obviněného nepřicházelo v úvahu uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí
svobody. Za tohoto stavu pak úvahy o možnosti ukládání samostatného trestu
propadnutí majetku nejsou na místě. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je
zjevné, že srovnání rozhodných hledisek zohledňujících všechny individuální
zvláštnosti spáchaného trestného činu a jeho pachatele byla učiněna a odvolací
soud po jejich zhodnocení vyvodil správný závěr, že posouzení trestnosti činu
je z pohledu obou v úvahu přicházejících právních norem stejné, a proto je na
místě užít trestní zákon účinný v době jeho spáchání.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora
stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s
citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a