4 Tdo 83/2024-606
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. 8. 2023 č. j. 14 To 105/2023-527, v trestní věci vedené Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 7 T 86/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 31. 3. 2023 č. j. 7 T 86/2022-482 byl obviněný V. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„dne 26. 10. 2021 v době kolem 15:40 hodin na pozemní komunikaci č. I/20, po jejím uzavřeném úseku z důvodu realizace stavby, na který najel poté, co nerespektoval přenosné dopravní značení a pokračoval v jízdě po tomto uzavřeném úseku, na němž v té době neprobíhaly žádné stavební práce, v km 159,896 v k.ú. XY, v místě konce tohoto uzavřeného úseku, ve směru od XY na Prahu, řídil svůj osobní automobil značky Mercedes Benz GLS 350 D, registrační značky XY, a v rozporu s ustanovením § 17 odst. 3, 5 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, předjížděl v pravém jízdním pruhu jedoucí osobní automobil značky Ford Fusion, registrační značky XY, který řídila jeho majitelka E. Š., přičemž při zařazování před tento automobil nedodržel potřebný bezpečný odstup mezi vozidly, kdy na tuto situaci reagovala řidička E. Š. stržením řízení vlevo a následně přejela s osobním automobilem do levého jízdního pruhu, kde narazila přední částí automobilu do betonového svodidla, následkem čehož E. Š. utrpěla zranění, a to zakrvácení dutiny hrudní, jimž při převozu do nemocnice podlehla“.
2. Za shora uvedené jednání byl obviněný podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným L. M. a A. Š. za usmrcení matky každé částku 1.000.000 Kč a poškozeným T. W., J. W. a R. M. za usmrcení babičky každému částku 450.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o přiznání nároku Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody ve výši 10.089 Kč. Oproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 11. 7. 2022, č. j. Zt 58/2022-25 pro tam popsaný skutek, v němž byl spatřován přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.
3. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podal odvolání obviněný do všech výroků, s výjimkou zprošťujícího výroku, a státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o vině a trestu, včetně zprošťujícího výroku. O těchto opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 8. 2023 č. j. 14 To 105/2023-527 tak, že výrokem v bodě I k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k poškozené R. M. Následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému uhradit na náhradě nemajetkové újmy za usmrcení babičky poškozené R. M. částku 200 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem v bodě II citovaného rozsudku pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce jako nedůvodné.
4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu následně napadl obviněný dovoláním, v němž označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a k samotné dovolací argumentaci připomněl své odvolací výtky –absence stop případného střetu a postřetového výběhu vozidel a s odkazem na část výpovědi svědkyně U. zopakoval, že k nárazu do betonové překážky došlo v důsledku náhlého brždění poškozené, kterou ovšem obviněný s ohledem na svoji rychlost a vzdálenost v době dopadu vozidla nemohl omezit. Naopak uvedl, že je vysoce pravděpodobné, že poškozená nesledovala provoz za vozidlem a projíždějící automobil zaregistrovala až když se zařadil do jízdního pruhu před ní a reagovala úlekem s tragickým následkem. Okresnímu soudu pak vyčetl, že nevyhodnotil nedostatečně a chybně umístěné přenosné dopravní značení navádějící řidiče do uzavřené části vozovky, což vytvořilo prostředí pro vznik dané nehody. Ve věci absentují jednoznačné důkazy o vině obviněného a díky uvození situace chybným popisem dopravního značení na silnici je pak negativní vykreslení jeho osoby a zavinění snáze uvěřitelné. Dále obviněný poukázal na pochybení procesního charakteru, když okresní soud v rozporu s § 209 odst. 1 věta prvá tr. ř. umožnil osobám, které měl záměr vyslechnout jako svědky, aby byly přítomny prováděným výslechům. Zároveň se ohradil i proti nevypořádání diametrálně odlišných názorů znalců, přičemž sám považuje posudek znalce Kešnera za komplexní a korespondující s výpovědí svědkyně U. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Písku sp. zn. 7 T 86/2022 v odsuzující části a aby mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci řízení a dovolací argumentace obviněného uvedla, že tyto námitky uplatňuje obviněný prakticky od samého počátku řízení a již se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především pak odmítla tvrzení o extrémním nesouladu mezi výsledky dokazování a z něj definovaným skutkovým stavem, neboť takové výhrady kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů, jak je třeba důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat. Naopak se ztotožnila s názorem nalézacího a odvolacího soudu a zopakovala popis jednání obviněného. Připomněla, že nedodržel bezpečný odstup a tzv. „myškou“ jednoznačně omezil poškozenou, která situaci vnímala jako ohrožující, a proto její reakci nelze hodnotit jako neadekvátní. Je bezvýznamné, že nedošlo ke střetu vozidel. Velmi nebezpečným manévrem obviněný porušil citovaná ustanovení zákona a tím způsobil dopravní nehodu s neodčinitelným následkem – smrtí poškozené. Právní kvalifikaci tak lze označit za přiléhavou. Závěrem tedy státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhla, aby tak dovolací senát učinil v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřila s takovým postupem souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
7. K podanému vyjádření státní zástupkyně dovolatel následně zaslal písemnou repliku, v níž s některými jejími argumenty nesouhlasí. V závěru pak prohlásil, že trvá na svých názorech obsažených v dovolání.
8. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť nastala situace, kdy sice soud druhého stupně rozhodoval rozsudkem, avšak toliko o adhézním výroku a ve zbytku zůstal napadený rozsudek beze změny. Tedy nastala obdoba situace, jako by odvolání obviněného proti výrokům o vině a uloženém trestu zamítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003).
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obviněného jsou v zásadě shodné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení, jeví se vhodným uvést, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzované věci o takovou situaci jde, neboť odvolací i nalézací soud se podstatou všech nyní vznesených výhrad pečlivě zabývaly, přičemž své závěry náležitě odůvodnily. Nadto vznesené dovolací námitky svojí kvalitou či intenzitou nedosáhly limitů dovolacího řízení, jak bude podrobně uvedeno níže a zůstaly tak v rovině pouhého opakování obhajovací verze. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním výtkám krátký a stručný komentář.
13. Nejprve Nejvyšší soud připomíná, že není povinen a ani oprávněn vyhledávat argumentaci obviněného v podáních předcházejících dovolacímu řízení. Naopak je povinností dovolatele explicitně formulovat důvody včetně příslušných argumentů a námitek z jakých rozhodnutí napadá (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a nikoliv pouze odkázat na předchozí argumentaci obsaženou v odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
14. Veškeré výhrady obviněného jsou založeny na nesouhlasu s hodnocením důkazů provedeného předchozími soudy, který opírá o značně tendenční, účelový a izolovaný vlastní výklad jednotlivých důkazů. Tím se ovšem jeho dovolací argumentace stala prostou polemikou s hodnotícími úvahami soudů, v důsledku čehož nebyla schopna vyvolat vlastní dovolací přezkum ze strany Nejvyššího soudu. Těžiště dokazování je totiž v řízení před nalézacím soudem, které je ovládáno zásadami bezprostřednosti a ústnosti (§ 2 odst. 11 a 12 tr. ř.). Hodnotit veškeré důkazy a vyvozovat z nich (podle pravidel podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) odpovídající skutková zjištění je pak oprávněn především soud, který tyto důkazy provedl. Není tedy úkolem dovolacího soudu revidovat proces dokazování ke spokojenosti obviněného, ale případně toliko napravit extrémní pochybení odporující nejen pravidlům formální logiky, ale porušujícím také základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. V daném případě však k žádnému takovému pochybení nedošlo. Naopak soud nalézací provedl pečlivé dokazování, jak co do rozsahu, tak jeho kvality. Veškeré takto provedené důkazy posléze hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a následná skutková zjištění pregnantně formuloval, včetně odůvodnění a popisu hodnotících postupů. Stejně tak v rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat žádné z dovolatelem namítaných pochybení. Souhrnně lze tedy konstatovat, že soudy obou nižších stupňů v rámci svého řízení plně respektovaly zákonné požadavky, zejména ve vztahu k provedenému dokazování podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí podle § 125 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.
15. Z první výtky obviněného týkající se absence stop po střetu vyplývá, že zřejmě nevěnoval patřičnou pozornost skutkové větě rozsudku, neboť z ní naprosto jednoznačně vyplývá, že obviněnému není kladen za vinu střet s osobním automobilem poškozené. V průběhu řízení před nalézacím soudem bylo k této otázce vedeno dokazování, včetně znaleckého zkoumání, přičemž nebylo možné učinit jednoznačný pozitivní závěr v uvedeném směru a z toho důvodu nebyla tato okolnost zahrnuta do popisu skutku. Tato námitka tudíž nejen, že nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, ale současně se zcela míjí s meritem posuzované věci.
16. Další výtkou pak obviněný odmítl tvrzení o omezení poškozené, a to s ohledem na skutečnost, že v době nehody jejího automobilu svědek K. již vozidlo obviněného neviděl ani na obzoru. Podstatou této argumentace je myšlenka, že poškozená měla dostatek času a její reakce nebyla adekvátní, což ostatně obviněný i explicitně formuluje „poškozená nesledovala co se děje za vozidlem“. Takovéto závěry jsou ale zcela v rozporu s ostatními provedenými důkazy (zejména výpovědí svědkyně U.) a zároveň nejsou podpořeny důkazy jinými. Jedná se proto toliko o spekulaci, která ze své podstaty nemůže naplnit žádný dovolací důvod.
17. Obdobný závěr je pak nutno vyvodit vůči námitce nesprávného dopravního značení. Obviněnému není kladeno za vinu, že se pohyboval v úseku uzavřeném z důvodu stavby (to je okolnost uvozující dopravní situaci), ale to, že svým bezohledným a riskantním jednáním (v rozporu se zákonnými povinnostmi řidiče motorového vozidla v pozemním provozu uvedeným ve skutkové větě) přímo omezil poškozenou a v důsledku toho došlo k dopravní nehodě s tak tragickým následkem. Nadto bylo k dopravnímu značení na silnici vedeno patřičné dokazování, tedy byli slyšeni svědci a nalézací soud se k této okolnosti i odpovídajícím způsobem vyjádřil (bod 17 odůvodnění rozsudku okresního soudu).
18. Obviněný také vytkl nalézacímu soudu nesprávný procesní postup, když tento měl v rozporu s § 209 odst. 1 tr. ř. umožnit osobám, které měl záměr vyslechnout jako svědky, aby byly přítomny výslechu obviněného a také ostatních svědků. Tato výhrada je ovšem zcela nekonkrétní. Zároveň je i pozoruhodné, že byla vznesena až v dovolání, ačkoliv obviněný byl hlavnímu líčení taktéž přítomen, stejně jako jeho obhájce. Z protokolů o hlavním líčení ze dnů 21. 9. 2022, 2. 11. 2022, 17. 1. 2023 a 22. 3. 2023 je však zřejmé, že soud naopak této své povinnosti dbal a v případě, že byla v jednací síni přítomna veřejnost, zajímal se o její poměr k věci a svědeckému potencionálu. Pokud měl pak obviněný na mysli poškozené pozůstalé, tyto osoby nebyly nehodě přítomny a byly slyšeny toliko ohledně jejich vztahu s poškozenou za účelem zjištění jimi uplatněných nároků, a nikoliv ke skutku samotnému, jak ostatně konstatoval již okresní soud v hlavním líčení dne 21. 9. 2022, č. l. 340 (explicitně vysvětleno bez jakékoliv reakce obviněného či obhájce). Ani tato námitka proto nenaplnila žádný zákonný dovolací důvod.
19. Konečně pak obviněný namítl, že se soudy nikterak nevypořádaly s diametrálně odlišnými závěry znalců. I ve vztahu k této výtce zřejmě obviněný přehlédl, že na tuto opakovanou výhradu reagoval nalézací soud v bodě 18 odůvodnění rozsudku, což následně potvrdil odvolací soud v bodě 53 odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud k tomu nemá co doplnit, když se obecně k procesu dokazování vyjádřil shora, a i konkrétně ke znaleckým posudkům lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (body 10, 11 a 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 50, 51 a 53 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). I tato námitka proto zůstala zcela mimo mantinely dovolacího řízení.
20. Ze shora uvedených důvodů zůstaly námitky obviněného mimo limity dovolacího řízení, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně dalšího důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jím nebyly vzneseny žádné relevantní výhrady, kromě jeho formální citace. Nejvyšší soud podané dovolání obviněného V. K. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu