4 Tdo 837/2024-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného S. T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2024 č. j. 3 To 523/2023-231, v trestní věci vedené Okresním soudem v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 134/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 9. 2023 č. j. 4 T 134/2023-185 byl obviněný S. T. (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil zkráceně tím, že
dne 13. 11. 2022 okolo 10:00 hodin v části XY obce XY, v blízkosti nemovitosti ev. č. XY, po předchozí slovní rozepři odstrčil oběma rukama poškozenou D. K., která se nacházela v prudkém svahu, v důsledku čehož spadla na záda na zem a udělala jeden kotoul směrem vzad ze svahu dolů, čímž jí způsobil zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře, podvrtnutí a zhmoždění hrudní a bederní páteře a odlomení trnových výběžků 8. a 9. obratle, která si vyžádala lékařské ošetření v Nemocnici v XY s následnou hospitalizací od 13. 11. 2022 do 14. 11. 2022, s obvyklou dobou léčení a omezením na běžném způsobu života po dobu 4 týdnů.
2. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 1 (jednoho) roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody a nemajetkové újmy poškozené D. K., a to na bolestném částku ve výši 45.407 Kč, na nemajetkové újmě částku 4.000 Kč a na nákladech spojených s léčením (cestovné) částku ve výši 3.805 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný do všech jeho výroků a státní zástupkyně do výroku o náhradě škody. O těchto opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 č. j. 3 To 523/2023-231 tak, že podle § 259 odst. 2 tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. doplnil k odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek o výrok o náhradě škody, kterým podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 160/11, 703 00 Ostrava, v částce 7.533 Kč. Podle § 256 tr. ř. pak odvolání obviněného zamítl.
4. Na uvedené rozhodnutí reagoval obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle§ 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.. Obviněný je přesvědčen, že již v řízení před soudem prvního stupně byly dány důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný zopakoval výroky soudů obou stupňů a konstatoval, že popis skutku obsažený ve výroku soudu prvního stupně je zcela v rozporu s provedenými důkazy. Uvedl, že je nesporné, že mezi ním a poškozenou panovaly špatné sousedské vztahy, avšak další skutečnosti nebyly jednoznačně prokázány a jsou sporné. Zopakoval svá tvrzení, že byl poškozenou stržen za nohu na zem, upadl, přetočil se na záda, poškozená se jej snažila napadat a on ji ze sebe odstrčil, přičemž ona se převalila ze svahu.
Naproti tomu poškozená tvrdila, že když obviněného dostihla, ten se otočil a strčil do ní v prudkém svahu, načež ona upadla. V popisu skutku učiněném nalézacím soudem obviněný postrádá zachycení toho, že poškozená obviněného pronásledovala a že ke strčení došlo v prudkém svahu v době, kdy na trávě byla jinovatka a svah byl velmi kluzký. Stejně tak soudu vytkl nedostatečné popsání subjektivní stránky trestného činu ve výroku rozsudku okresního soudu. Skutková zjištění učiněná soudem označil za nedostatečná a rozporná s výpověďmi poškozené, obviněného, svědka P.
P. a N. V., neboť z těch vyplývá, že jej poškozená měla i po incidentu pronásledovat až k němu na pozemek. Zdůraznil taktéž, že navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví potvrzujícím, že není schopen s ohledem na svoje zdravotní komplikace provést pohyby předpokládané verzí přijatou soudem a dále znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky, který by potvrdil závěry jím předložené studie mechaniky pádu poškozené. Tyto důkazy ovšem soud neprovedl. Připomněl, že při těchto nejasných skutkových závěrech a ve vztahu k nevěrohodnosti poškozené měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.
Soudy se však spokojily s částečnými skutkovými zjištěními a na jejich základě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný totiž namítal, že jednal v nutné obraně, kdy měl strach z poškozené. Věděl, že tato je konfliktní, bál se jejího útoku a snažil se před ní utéct. Jeho obava byla oprávněná, protože pokud by poškozená chtěla věc řešit slovně, nerozběhla by se za ním a nepokračovala v pronásledování. Z toho dovozuje, že již toto jednání se dá pokládat za hrozící útok, zejména ve chvíli, kdy byl sám zdravotně slabší a pohyboval se v nestabilním terénu.
To, že na něj poškozená útočila, doložil i fotografií roztržené bundy. Obviněný tak odvracel útok na zájem chráněný trestním zákonem – vlastní fyzickou integritu a majetek (mobilní telefon). Odstrčení pak nelze hodnotit jako obranu zjevně nepřiměřenou, neboť se v dané situaci jednalo o nejslabší formu obrany poté, co útěk nebyl úspěšný. Připomněl, že u nutné obrany není třeba absolutní proporcionality, ale je třeba zkoumat fyzické a zdravotní možnosti obou osob, jejich rozpoložení, vnější projevy a všechny okolnosti, za nichž byl útok spáchán.
Obrana tedy musí být intenzivnější než útok. S ohledem na shora uvedené tak považuje za vadné i navazující výroky o náhradě škody. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř.
zrušil napadený rozsudek
Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2024 č. j. 3 To
523/2023-231 a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 9. 2023 č. j. 4 T 134/2023-185 a sám rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný se obžaloby zprošťuje a bude rozhodnuto o vydání bezdůvodného obohacení z titulu náhrady škody uhrazené poškozeným podle napadeného rozsudku.
6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku, dovolací argumentace obviněného konstatoval, že obviněný žádné závažné vady ve skutkových zjištěních, které by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepopisuje. Námitky obviněného prakticky pouze opakují, že výpověď poškozené je k prokázání jeho viny nedostatečná a vyzdvihují pochybnosti, které naopak svědčí o jeho nevině. K tomu státní zástupce konstatoval, že výpověď poškozené není osamocená, ale je podpořena závěry znaleckého zkoumání, lékařskými zprávami a místními podmínkami incidentu. Kromě toho nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů nebo rozsahem provedeného dokazování, a naopak předestření vlastní verze skutkových zjištění a případných právních závěrů, není dovolacím důvodem. K naznačené vadě opomenutých důkazů státní zástupce poukázal na str. 15 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2023 a bod 10 odůvodnění rozsudku okresního soudu, z nichž je patrno, že nalézací soud tyto důkazní návrhy zamítl pro jejich nadbytečnost. Obviněným uplatněná argumentace, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zdůraznil, že předmětem právního posouzení podle tohoto důvodu je vždy jen skutek zjištěný soudy, a nikoliv obviněným prosazovaná verze. Obviněný však prakticky žádné právní vady ve smyslu tohoto důvodu dovolání nenamítá. Pouze na základě vlastní interpretace důkazů a skutkových zjištění, tedy až sekundárně označuje právní kvalifikaci za vadnou a prosazuje závěr o nutné obraně. K takovým argumentům však v dovolacím řízení nelze přihlížet. Ze shora uvedených důvodů tak uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě jiného, než navrhovaného rozhodnutí vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Zároveň nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že námitky obviněného jsou zásadně totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). Tento závěr koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16) a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na které Ústavní soud odkazuje (García proti Španělsku, Helle proti Finsku). I podle rozhodovací praxe těchto soudů nelze závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, interpretovat tak, že je třeba podrobné odpovědi na každou odvolací, tím spíše dovolací, námitku. A není tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces podle citovaného článku, pokud odvolací, a tím spíše pak dovolací soud, při zamítavém (nebo dokonce odmítavém) rozhodnutí toliko odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Okresní soud v Českém Krumlově, tak Krajský soud v Českých Budějovicích se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám obsaženým v jednotlivých dovolacích podáních stručný komentář.
10. Nejprve obecně k uplatněným dovolacím důvodům je vhodné připomenout následující. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), popř. h) tr. ř.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové
závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
12. V rámci tohoto dovolacího důvodu vznesl obviněný tři okruhy námitek. První z nich pod alternativou postihující rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Obviněný argumentoval tak, že jej poškozená pronásledovala a on před ní utíkal, ona jej dostihla a strhla za nohu k zemi, přičemž on ji ze sebe odstrčil, a tak došlo ke zranění poškozené. Tím ovšem předestřel vlastní verzi skutkového děje, která podle jeho názoru lépe koresponduje s provedenými důkazy, aniž by však poukázal na jakýkoliv konkrétní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními.
Pokud své úvahy opírá o studii mechaniky pádu, která podle jeho názoru prokazuje nemožnost pádu poškozené ze stoje na záda, pak přehlédl, že se tímto důkazem zabýval již krajský soud v bodě 28 odůvodnění svého rozsudku. Na tomto místě náležitě vysvětlil, proč závěry předloženého důkazu nezpochybnily tvrzení poškozené a v podrobnostech na ně lze plně odkázat, neboť ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že se jednalo o simulaci vycházející toliko z tvrzení obviněného a současně nevylučující verzi poškozené.
Stejně tak pokud obviněný tvrdí, že verze poškozené nemá oporu v ostatních důkazech, když tyto naznačené rozpory však již nikterak blíže nerozvádí. Naproti tomu předchozí soudy náležitě osvětlily, proč je verze poškozené v souladu s ostatními provedenými důkazy, a tudíž se o jejich rozhodnutí lze beze zbytku opřít a odkázat na ně – bod 11 a 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 26 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Tím tak výhrady obviněného nedosáhly kvality relevantní dovolací argumentace a zůstaly proto mimo meritorní dovolací přezkum.
13. Pokud pak dovolatel předchozím soudům stručně vyčetl, že z popisu skutku nelze seznat subjektivní stránku trestného činu, ani v tomto ohledu Nejvyšší soud obviněnému nemohl zcela přisvědčit. Byť forma jeho zavinění mohla být ve výroku rozsudku pregnantněji vyjádřena, přesto z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že mezi poškozenou a obviněným došlo k předchozí rozepři, poté oba stáli v prudkém svahu, o čemž obviněný věděl, a přesto v rámci nastalé konfrontace poškozenou odstrčil.
Již použití výrazu „odstrčil“ zcela evidentně vyjadřuje vědomé konání vedené jasným záměrem použít sílu, která by působila na osobu poškozené. Tyto znaky ze skutkové věty zcela zjevně vyplývají (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 3 Tdo 971/2018). O úmyslném jednání obviněného tudíž nelze pochybovat, když se lze spíše přiklonit k závěru odvolacího soudu o úmyslu nepřímém, neboť o přímém záměru obviněného způsobit poškozené újmu na zdraví není dostatek důkazů. Nejvyšší soud tak ve výsledku zaujal názor, že ačkoliv jednotlivé složky zavinění nebyly v odsuzujícím rozsudku zcela pregnantně vyjádřeny, ze související skutkové formulace je jednoznačně patrno, že obviněný se svého jednání dopustil úmyslně, a nikoli z nedbalosti, a již vůbec ne v nutné obraně, jak se snažil v dovolání marně naznačit.
Nejvyšší soud tak neshledal v daném směru jakékoli zásadní pochybení, které by bylo nutno řešit jeho kasačním zásahem.
14. K odmítavému závěru bylo nutné dospět i v případě námitek tzv. opomenutých důkazů, za které obviněný označil jím navrhovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, posuzující jeho zdravotní stav, znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky a fotografii roztržené bundy. K prvně uvedenému znaleckému posudku z oboru zdravotnictví nutno uvést, že tímto se podrobně zabýval již nalézací soud v bodě 10 odůvodnění svého rozsudku, kdy vyložil přesvědčivé důvody, pro které shledal jeho provedení zcela nadbytečným. Tento důkaz tedy nezůstal opomenut, ale bylo o něm rozhodnuto a obviněnému byly i objasněny důvody pro zamítnutí jeho důkazního návrhu. Fotodokumentace předložená obviněným pak byla provedena v hlavním líčení dne 4. 9. 2023, přičemž strany nežádaly nahlédnutí. Ačkoliv konkrétně tyto fotografie nejsou explicitně zahrnuty v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nelze současně odhlédnout od toho, že mají téměř nulový výpovědní potenciál. Samotná fotografie zašitého roztržení manšestrové bundy nemá ve vztahu k nyní projednávanému skutku žádnou výpovědní hodnotu, když není patrno, kdy k roztržení došlo ani jakým způsobem. Jedná se tedy o důkaz nezpůsobilý do věci cokoliv nového podstatného vnést. Co se pak týče návrhu na provedení znaleckého posudku, tento dala obhájkyně obviněného ve veřejném zasedání u odvolacího soudu toliko k jeho zvážení (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 24. 1. 2024, č. l. 226). Soud o něm tudíž nebyl povinen explicitně rozhodnout, pokud jej neshledal potřebným a nezbytným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 3 Tdo 403/2015). Tedy ani tato námitka neatakovala limity dovolacího řízení.
15. Nejvyšší soud v daných souvislostech zdůrazňuje, že jeho úkolem je náprava nejzávažnějších vad předcházejícího řízení, a nikoli přehodnocování provedených důkazů ke spokojenosti obviněného. Těžištěm dokazování i hodnocení provedených důkazů a formulace skutkových zjištění je výsostným právem soudu prvního stupně. Tomu nelze v uvedeném směru nic zásadního vytknout, jelikož provedl všechny do úvahy připadající důkazy způsobilé přinést do věci jakákoliv relevantní zjištění ve prospěch i v neprospěch obviněného ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Takto provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy ozřejmil v odůvodnění svého rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř. Stejně tak je tomu i v případě odvolacího řízení, neboť i krajský soud plně dostál svým povinnostem, když jednak vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které ale doplnil důkazy, jež patřičně vyhodnotil (§ 263 odst. 7 tr. ř. ve spojení s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a tyto své úvahy a závěry pak taktéž náležitě odůvodnil ve svém rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný vytkl nalézacímu soudu, že nesprávně posoudil jeho jednání jako jednání učiněné nikoliv v nutné obraně. K tomu zopakoval, že byl objektem hrozícího či trvajícího fyzického útoku poškozené, který v něm vyvolal oprávněné obavy a neměl jinou možnost, než jej odvrátit odstrčením poškozené. Nesprávnost zvolené právní kvalifikace však nahlíží opětovně optikou vlastní verze skutkového děje a zcela přehlíží skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou však rozhodující. V řízení u soudu prvního stupně, respektive doplněného dokazováním u soudu druhého stupně, byl prokázán skutek popsaný ve výroku rozsudku, tedy, že obviněný po slovní rozepři strčil poškozenou stojící v prudkém svahu, která v důsledku toho spadla na záda a udělala jeden kotoul vzad dolů ze svahu, což jí způsobilo popsaná zranění kvalifikovaná jako újma na zdraví. Žádné okolnosti svědčící o trvajícím či hrozícím útoku nebyly v řízení prokázány, ačkoliv se soudy touto verzí obviněného pečlivě zabývaly (bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 26 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud tyto závěry předchozích soudů plně akceptoval. Byť soudy připustily neodbytné chování poškozené, o žádném útoku z její strany nebylo možné hovořit. Nebyla tak naplněna ani primární podmínka pro užití institutu nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost. Následné úvahy obviněného o její přiměřenosti jsou pak zcela irelevantní právě za situace, kdy se o nutnou obranu vůbec nejednalo. V tomto kontextu tedy nebylo shledáno (a ani namítána žádná konkrétní) pochybení zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a interpretace obviněného tak zůstala zcela osamocena a nepodložená s ohledem na přijatá skutková zjištění. Námitka vůči nesprávnému právnímu posouzení jednání obviněného tak byla vznesena až sekundárně, a to na podkladě jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly předchozí soudy. Takto formulovaná výhrada v tomto důsledku ovšem žádný ze zákonných dovolacích důvodů nenaplňuje.
18. Jelikož Nejvyšším soudem nebyla shledána důvodnost uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být ani naplněn důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
19. V důsledku toho na základě všech výše uvedených zjištění a učiněných závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného S. T. v konečném výsledku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky ve většině nenaplnily žádný z uplatněných ani jiných zákonem stanovených dovolacích důvodů a v ostatních ohledech byly označeny jako zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu