USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 9 To 390/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 11/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 10 T 11/2024, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„společně se Z. Č., JUDr. Otakarem Bradáčem, E. V., a J. D., kteří jsou prověřováni samostatně,
tak v průběhu roku 2021 až do dubna 2022 ve snaze neoprávněně zajistit přednostní přidělení nájmu městského bytu pro svou dceru J. B., a její rodinu,
požádal J. D., aby mu zprostředkoval pomoc při přednostním přidělení některého z nabízených bytů v majetku Městské části Brno - střed Statutárního města Brna jeho dceři, neboť od něj věděl, že za předem specifikovaný jím předaný finanční obnos, je schopen známý J. D., Z. Č, společně s JUDr. Otakarem Bradáčem nezákonně ovlivnit proces přidělení vybraného městského bytu z majetku Městské části Brno - střed Statutárního města Brna ve prospěch jeho dcery tak, aby jí byl přidělen do nájmu vybraný byt ve výrazně kratší době oproti ostatním zájemcům, kteří danou finanční částku předem nesložili,
a byl si vědom, že uvedené přednostní přidělení městského bytu jsou jmenovaní schopni ovlivnit, protože JUDr. Otakar Bradáč v té době zastával post zastupitele Městské části Brno - střed, kde působil jako předseda Komise bytové Rady Městské části Brno - střed a předseda Komise dislokační Rady Městské části Brno - střed a měl rozhodující vliv na přidělování městských bytů, a Z. Č. mu po jejich vzájemné dohodě doporučoval osoby se zájmem o přednostní přidělení bytu a zároveň mu připravoval podklady pro tato rozhodnutí tak, aby zachovali zdání zákonnosti schvalovacího procesu,
takže využil toho, že ho J. D. po vzájemné domluvě se Z. Č. seznámil s podmínkami, za jakých lze přednostně, na úkor ostatních žadatelů, získat do nájmu městský byt v majetku Městské části Brno - střed a s těmito podmínkami, zejména s předáním konkrétní finanční částky, o níž věděl, že bude sloužit jako úplatek pro osoby rozhodující o přidělení bytu, souhlasil a požádal J. D., aby zkontaktoval Z. Č. a vyžádal si od něj seznam dostupných nájemních bytů, který měl být oficiálně zveřejněn na úřední desce Městské části Brno - střed od 1. dubna 2022,
tento seznam předložili jeho dceři, J. B., která nebyla informována o jejich nelegálním postupu, společně vybrali pro ni vyhovující byty, které J. D. předložil Z. Č., a ten dohodl s JUDr. Otakarem Bradáčem zařazení J. B. na 1. místo mezi žadateli o přidělení bytu č. 14 v domě na ul. XY, Brno - XY v písemných materiálech předkládaných k posouzení Komisi bytové Rady Městské části Brno - střed,
za tímto účelem nejpozději dne 17. 5. 2022 předal J. D. finanční částku v minimální zjištěné výši 360 000 Kč, která měla sloužit jako úplatek pro JUDr. Otakara Bradáče a Z. Č., a JUDr. Otakar Bradáč neoprávněně zajistil, že bylo vydáno kladné stanovisko Komise bytové Rady Městské části Brno - střed, která zasedala dne 19. 5. 2022, k doporučení uzavření nájemní smlouvy s J. B. k bytu č. 14 v domě na ul. XY, Brno - XY,
načež bylo na 78. jednání Komise bytové Rady Městské části Brno - střed přijato usnesení č. 78.5.3.1., kterým komise doporučila Radě Městské části Brno - střed schválit uzavření nájemní smlouvy k běžnému obecnímu bytu č. 14, ul. XY, Brno - XY s J. B., a dne 6. 6. 2022 Rada Městské části Brno - střed na 165. zasedání usnesením č. RMČ/2022/165/64 takto učinila,
JUDr. Otakar Bradáč si pak v souladu s předchozí domluvou převzal za nelegální přednostní přidělení bytu pro J. B. od Z. Č. finanční hotovost v přesně nezjištěné výši, Z. Č. pak vyplatil i J. D. v rovněž nezjištěné výši a poměrnou část z předmětné finanční výhody si ponechal i pro sebe“.
2. Za shora uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
3. Podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby se stanoví na částku 1 500 Kč, tedy celkem 150 000 (sto padesát tisíc) Kč.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 10 T 11/2024, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 9 To 390/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 9 To 390/2024, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Uvedl, že v jeho případě bylo trestní řízení zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 5. 2023, č. j.: GI-3202-69/TČ-2022-842081. Je-li trestný čin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první trestního zákoníku úmyslným trestným činem, pak již v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být spolu s ostatními skutkovými okolnostmi popsána i subjektivní stránka trestného činu. Pokud usnesení o zahájení trestního stíhání subjektivní stránku trestného činu nevymezuje dostatečně, je takové usnesení neúplné, neboť postrádá jednu ze zákonem požadovaných náležitostí. Obviněný namítá, že popis skutku postrádá subjektivní stránku trestného činu v míře pokrývající všechny znaky objektivní stránky trestného činu, včetně specifického úmyslu spáchat takový čin vůči úřední osobě. Rezignoval-li policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného na subjektivní stránku trestného činu, potom toto usnesení postrádá podstatnou náležitost a nelze jej považovat za zákonné ve smyslu podle § 160 odst. 1 tr. ř. Formální nedostatečnost popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je závažnou vadou přípravného řízení odůvodňující vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
6. K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný uvádí konkrétní případy skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které učinily soudy a které podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Konkrétně jde o závěry, že si byl vědom, že přednostní přidělení městského bytu jsou schopni ovlivnit pánové D., Č. a JUDr. Bradáč, přitom žádný z provedených důkazů, včetně výslechů svědků nebo odposlechů, nezaznamenává skutečnosti, z nichž by bylo možno takový závěr dovozovat. Také jde o skutečnost, že JUDr. Bradáč měl rozhodující vliv na přidělování městských bytů, přičemž žádný z provedených důkazů nezaznamenává skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že by JUDr. Bradáč jakkoli ovlivnil rozhodnutí Rady Městské části Brno-střed o přidělení bytu konkrétnímu žadateli. Dále, že si byl obviněný vědom toho, že za předem specifikovaný a předaný finanční obnos Z. Č. společně s JUDr. Otakarem Bradáčem nezákonně ovlivní proces přidělení vybraného městského bytu do nájmu dceři ve výrazně kratší době oproti ostatním zájemcům, že měl přednostně k dispozici seznam dostupných nájemních bytů, že byt č. 14 na ul. XY v Brně byl přidělen do nájmu ve výrazně kratší době oproti ostatním zájemcům, že JUDr. Bradáč nezákonně ovlivnil proces přidělení vybraného městského bytu do nájmu dceři obviněného, že měl obviněný k dispozici finanční prostředky, které měl jako úplatek pro JUDr. Otakara Bradáče předat J. D. Způsob, jakým prvoinstanční soud přistoupil ve vztahu k těmto okolnostem k formulaci svých skutkových závěrů, není podle přesvědčení obviněného ničím jiným než případem svévolného hodnocení důkazů, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dezinterpretuje výsledky důkazního řízení. Tímto svým postupem založily jak prvoinstanční soud, tak soud odvolací, který postup prvoinstančního soudu aproboval, vadu svého rozhodnutí spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením věci.
7. S ohledem na výše uvedenou argumentaci závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2025, č. j. 9 To 390/2024-1161, a aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvedl, že pod první variantu tohoto dovolacího důvodu není možné podřadit námitky týkající se správnosti, úplnosti a rozsahu popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu. Tyto námitky měl obviněný možnost uplatnit již ve stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání, čehož také využil a s nimiž se vypořádal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v usnesení ze dne 17. 4. 2023, č. j. 2 NZT 20/2023-19, přičemž na tomto postoji Nejvyššího státního zastupitelství není důvod cokoli měnit. Dovolatel si správně povšiml také toho, že jeho ryze procesní námitka stran obsahových náležitostí výroku usnesení o zahájení trestního stíhání se stala součástí přezkumu odvolacího soudu. Jakkoli s tím obviněný nesouhlasí, odvolací soud se touto námitkou zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž se zcela v dostatečném rozsahu a věcně správně s touto také vypořádal, byť k nelibosti obviněného. To ovšem nemůže samo o sobě správný názor odvolacího soudu zvrátit. Možno připomenout, že podle své ustálené judikatury dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, je zpravidla odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
9. Státní zástupce dále konstatuje, že obviněný označil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., toliko formálně, přičemž svou argumentaci obsahovému vymezení z formálního hlediska přizpůsobil jen značně vzdáleně. Argumentace obviněného obsažená v dovolání v prvé řadě vyjadřuje nesouhlas obviněného s vyjádřením skutku v tzv. skutkové větě výroku usnesení o zahájení trestního stíhání (k tomu vyjádření shora) a dále již jen popírá dílčí skutková zjištění. Tento prostý nesouhlas se soudy přijatými skutkovými závěry je ovšem opřen výhradně o tvrzenou neexistenci jakýchkoliv důkazů prokazujících uvedené rozhodné skutečnosti, a to bez dalšího. Toto tvrzení dovolatele však neodpovídá skutečnému procesnímu stavu. Takto dovolatel sice označil konkrétní skutková zjištění, k nimž má být podle jeho názoru vztažen onen zjevný rozpor, ovšem zcela ignoroval ty pasáže odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, v nichž se tento soud věnoval vyhodnocení konkrétních důkazů, na podkladě jejichž obsahu rozhodná skutková zjištění zcela opodstatněně přijal.
10. Zjevná rozpornost a nelogičnost mezi skutkovými zjištěními a obsahem ve věci provedených důkazů je tedy dovolatelem dle názoru státního zástupce pouze předstírána na podkladě prostého popření jakéhokoli důkazního podkladu, což je v přímém rozporu se skutečným stavem dokazování. Takto pojaté a značně zjednodušující dovolací argumentaci nelze dát za pravdu. Vzhledem k obsahu vypracovaných odůvodnění rozhodnutí obou soudů lze jednoznačně setrvat na stanovisku, že se v posuzované věci v případě posouzení jednání obviněného nejedná o žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, natož aby šlo o dovolatelem uplatňovaný rozpor zjevný ve skutečnostech určujících pro některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, z něhož byl obviněný uznán vinným. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil obviněný námitku, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, jsou dle jeho přesvědčení v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
17. K výhradám obviněného proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového, z pohledu obviněného vadného hodnocení důkazů, dospěly, Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.
Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, a to zejména z výpovědí svědků E. V., Z. Č. a J. D., které jsou podpořeny výpověďmi dalších svědků, zejména M. D., J. H., L. O. a K. F., jakož i z obsahu prostorových odposlechů z realitní kanceláře PJ-Reality, dále pak odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a dalších listinných důkazů, jejichž podstatný obsah byl rovněž zachycen v odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu a tímto soudem také naprosto logicky vyhodnocen.
Pokud obviněný rozporuje existenci byť jediného důkazu, který by svědčil o závěru o rozhodujícím vlivu JUDr. Bradáče na přidělování městských bytů, lze jej odkázat na bod 20 odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, kde jsou zřetelně identifikovány svědecké výpovědi, na jejichž podkladě při zohlednění dalších důkazů, včetně listin, soud mohl dospět ke zcela logickému závěru, že předseda bytové komise Úřadu městské části Brno-střed byl schopen ovlivnit rozhodnutí bytové komise takovým způsobem, že se mu dařilo prosazovat jím dopředu určené kandidáty na přidělení obecního bytu.
18. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně shromáždil všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, aby mohl ve věci spolehlivě a objektivně rozhodnout. Odvolací soud následně tyto důkazy hodnotil postupem, který mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učinil skutková zjištění, která nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, natož v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými a právními závěry. Nejvyšší soud dodává, že obviněný svými námitkami ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný se těmito námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nejvyšší soud má tak za to, že je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením.
19. Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho obou variantách, v případě druhé s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
20. Obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. podřadil námitku týkající se usnesení o zahájení trestního stíhání, které je dle jeho názoru neúplné, neboť nevymezuje dostatečně subjektivní stránku trestného činu. Obviněný dodal, že rezignoval-li policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného na vymezení subjektivní stránky trestného činu, potom toto usnesení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné ve smyslu podle § 160 odst. 1 tr. ř.
21. Nejvyšší soud konstatuje, že s procesní námitkou obviněného, že řízení trpí podstatnými vadami, jelikož již usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečně nevymezuje subjektivní stránku trestného činu, se neztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na body 21–25 usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 4. 2023, č. j. 2 NZT 20/2023-19, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Státní zástupce se zde právě touto námitkou dostatečně zabýval a dospěl k závěru, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je skutek popsán tak, že z jednotlivostí v něm uvedených úmyslné zavinění obviněného jednoznačně vyplývá. Skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného zahrnuje nejen zmíněnou subjektivní stránku, ale i všechny další znaky žalovaného trestného činu. Z jednotlivých okolností provázejících skutkový děj, jak byly vymezeny v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, lze jednoznačně dovodit subjektivní stránku zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě úmyslného zavinění obviněného. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání rozsudku žádnou podstatnou vadou netrpí.
22. Nebylo-li možno dovolateli přisvědčit v jeho námitkách vztažených k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze pochopitelně ani dovodit opodstatněnost uplatnění druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je proto možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 10. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu