4 Tdo 86/2015-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2015
o dovolání, které podal obviněný F. D., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 55 To 211/2014, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 34/2014, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného F. D.
o d m í t á.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 2 T 34/2014 uznal
obviněného F. D. vinným dílem dokonaným a dílem nedokonaným pokračujícím
přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku za to, že:
1) dne 8. 7. 2013 kolem 16.00 hod. v Š. na ulici G. K., kontaktoval poškozeného
Z. Š., kterému pod smyšlenou legendou otevřeného účtu a výhodné ceny při nákupu
elektrozboží v prodejně E. E. v Š. na ul. V. nabídl k zakoupení jím vybranou
elektroniku, a poté, co si poškozený na prodejně E. E. v Š. na ul. V. vybral
blíže nezjištěný typ televizoru a notebooku v hodnotě kolem 30.000,- Kč,
převzal od něj oproti vystavené směnce splatné dne 9. 7. 2013 částku 20.000,-
Kč určenou k nákupu vybraného elektrozboží, které se zavázal dodat poškozenému
dne 9. 7. 2013, přičemž od počátku jednal s vědomím, že u společnosti E. E..
nemá zřízen zákaznický ani jiný účet opravňující ho k nákupu zboží za výhodné
ceny, a nemá sjednánu žádnou slevu z prodejní ceny elektrozboží, přičemž dne 9.
7. 2013 ani později poškozenému jím vybrané elektrozboží nedodal a finanční
prostředky poškozenému vrátila až dne 15. 10. 2013 jeho manželka L. D., a to
formou zápočtu za prodané vozidlo Ford Tranzit GL-FT 150,
2) dne 9. 7. 2013 kolem 9.00 hod. v Š. na ulici G. K. pod smyšlenou legendou
výhodné koupě asi pěti notebooků na prodejně E. E. v Š. na ul. V. požádal
poškozeného Z. Š., o zapůjčení finanční hotovosti ve výši 20.000,- Kč, s tím,
že současně zakoupí jím vybrané elektrozboží ze dne 8. 7. 2013 a pět notebooků,
které mu následně doveze, ačkoli od počátku jednal s vědomím, že u společnosti
E. E. nemá zřízen zákaznický ani jiný účet opravňující ho k nákupu zboží za
výhodné ceny, a nemá sjednánu žádnou slevu z prodejní ceny elektrozboží, když k
předání požadované finanční hotovosti ve výši 20.000,- Kč ze strany poškozeného
Z. Š. již nedošlo a hmotná škoda mu nevznikla.
Za tuto trestnou činnost mu byl podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl
v souladu s § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, Krajský soud v Ostravě -
pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 55 To 211/2014 podle §
256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním s poukazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve citoval
ustanovení § 12, 13 a 15 tr. zákoníku a uvedl, že ve výroku I. byl skutek podle
těchto ustanovení nesprávně posouzen, jelikož smluvené zboží - televizor byl
poškozenému dodán, avšak odmítl jej převzít a částku 20.000,- Kč skládající se
z půjčky 5000,- Kč a částky 15.000,- Kč na nákup televize, a to vše zajištěné
směnkou na 20.000,- Kč, obviněný prostřednictvím manželky vrátil v hotovosti
dne 20. 8. 2013. Vrácení dne 15. 10. 2013 formou zápočtu za prodané vozidlo
FORD Tranzit bylo do skutkové věty doplněno, na rozdíl od obžaloby bez toho,
aby k této okolnosti byl proveden jakýkoli důkaz. Popis skutku pak nevyhovuje
skutkové podstatě § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Ve výroku II. soudy podle
obviněného dospěly taktéž k nesprávnému vyhodnocení skutku s ohledem na § 12,
13 a 15 tr. zákoníku, který nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle 209
odst. 1 tr. zákoníku, neboť z pouhého požadavku na poskytnutí částky ve výši
20.000,- Kč na zajištění koupě zboží, nelze v žádném případě dovodit úmysl
obviněného tuto částku vylákat a zboží nedodat. Neobstojí proto ani právní
posouzení činu jako nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněný poukázal na výpověď poškozeného Š., který uvedl, že neměl v
úmyslu žádné peníze půjčovat, a že v podstatě na obviněném vylákal podpis na
směnce, čímž vznikla pohledávka ve výši 40.000,- Kč bez reálného právního
základu. Konstatoval, že předem podepsaná směnka měla představovat jednak
zálohu 20.000,- Kč, kterou obviněnému poskytl dne 8. 7. 2013 na zboží, které
později odmítl převzít, a 20.000,- Kč na další poškozeným požadovanou
elektroniku. Poškozený navíc obviněnému slíbil, že pokud mu podepíše druhou
směnku, první mu vrátí, což však neučinil.
Vzhledem ke skutečnosti, že bylo jednání občanskoprávní povahy posouzeno jako
trestné, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v
Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil v plném rozsahu a přikázal tomuto soudu,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil
k dovolání obviněného v tom smyslu, že dílem jeho námitky nelze pod uplatněný
dovolací důvod podřadit. Konkrétně jde o výhradu, že soudy nezohlednily
skutečnost, že obviněný smluvené zboží skutečně dodal, neboť nemá oporu ve
skutkových zjištěních soudů, které k takovému závěru nedospěly a s ohledem na
výsledky důkazního řízení ani dospět nemohly. Předmětná námitka tedy skutkový
stav zjištěný soudy neodráží, nevychází z něj, nýbrž vychází ze skutkového
základu prezentovaného obviněným, který je však jeho pouhou konstrukcí. K takto
uplatněným námitkám podle státního zástupce nelze v dovolacím řízení zásadně
přihlížet. Argumenty, že jeho jednání nevykazuje znaky předmětného
pokračujícího přečinu a že soudy porušily ustanovení § 12, 13 a 15 tr.
zákoníku, že není dán jeho podvodný úmysl a že se jedná o občanskoprávní věc,
pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, nejsou však důvodné. V tzv. skutkové
větě rozsudku soudu prvního stupně jsou dostatečně jasně vyjádřeny veškeré
znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně podvodného úmyslu obviněného
(především tedy záměr vylákat na poškozeném peněžní prostředky, obohacení,
jakož i uvádění v omyl). Státní zástupce proto plně odkázal na znění tzv.
skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Za nedůvodnou považuje i námitku, že se
jedná o občanskoprávní záležitost, jelikož v daném případě se jedná o klasický
případ podvodného jednání, při němž nebylo cílem obviněného vstoupit do řádného
závazkového vztahu s poškozeným. Cílem obviněného naopak bylo neoprávněně se na
úkor poškozeného obohatit, což vyplývá ze všech provedených důkazů, jak správně
uzavřely oba soudy nižších stupňů. Z odůvodnění příslušných soudních
rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit ani existenci
extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s
pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění dotčených
rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková
jsou plně přezkoumatelná.
Státní zástupce tak navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas, aby
Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího
soudu (viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání
obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne
18. 9. 2014 sp. zn. 55 To 211/2014 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný
podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst.
2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecně naplněn za
předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této
problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Dovolací argumentace obviněného týkající se jeho výtek co do zjištění
skutkového stavu u skutku ad bod 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, že
poškozenému elektroniku předal a ten ji odmítl převzít, je předkládáním odlišné
verze průběhu skutkového děje, než jak byl zjištěn oběma soudy nižších stupňů,
se kterou se nadto oba soudy dostatečně vypořádaly již v předchozím řízení.
Jedná se tak o námitku skutkovou a nikoliv právní, kterou by bylo možno
namítnout s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitku dovolatele týkající se nedostatku jeho zavinění ve vztahu k
oběma skutkům, je třeba poukázat na to, že nalézací soud dovodil u obviněného
zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
neboť obviněný podle něj dobře věděl, jakého trestného jednání se dopouští
vylákáním peněz se záměrem vylákat další finanční prostředky na poškozeném Š. a
dopustit se ho chtěl. Odvolací soud k úmyslnému jednání obviněného shrnul, že
odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a dodal, že obviněný
jednal od počátku ve vztahu k poškozenému Š. v úmyslu od něho vylákat částku
20.000,- Kč pod zcela smyšlenou záminkou výhodného nákupu elektrozboží. S tímto
se však nespokojil a požádal poškozeného o zapůjčení částky 20.000,- Kč, a to
opět pod záminkou výhodného nákupu pěti notebooků.
Z uvedeného je patrné, že se oba soudy nižších stupňů již v předchozím řízení
vypořádaly s námitkou obviněného o nedostatku jeho zavinění, a dovolatel
totožnou námitku opakuje znovu v dovolacím řízení, neboť není spokojen s
výsledkem trestního řízení. V takovém případě se však jedná o dovolání zjevně
neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp.
zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na patřičné pasáže
rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.
Další uplatněnou námitkou dovolatele bylo jeho tvrzení o nedodržení principu
užití trestního práva jako prostředku ultima ratio, kdy se mezi ním a
poškozeným jednalo výlučně o občanskoprávní vztah, který měl být řešen toliko v
civilním řízení, a nikoliv jednostranným trestním postihem dovolatele.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky
selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může
odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy
zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně
právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k
chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio)
pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima
ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z
něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských
jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od
odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti
trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze
případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci
prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky
nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci
trestního práva na projednávaný případ, lze dospět k následujícím závěrům.
Obviněný se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplňovalo znaky dílem
dokonaného a dílem nedokonaného pokračujícího přečinu podvodu a bylo
společensky škodlivé. V této souvislosti nebylo možné nevidět, že obviněný F.
D. byl v minulosti vícekrát odsouzen a potrestán za majetkovou trestnou činnost
včetně trestného činu podvodu. Mohl a měl tak důvodně předpokládat, že jde o
jednání trestné podle trestního zákoníku. Také je třeba poukázat na to, že
celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy
dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana
majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání
obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik
společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat
prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin
reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své
ochraně prostředky práva civilního. V takovém případě by se totiž jednalo o
nepochopení principu ultima ratio.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem dovolatele, že na jeho případ byly
prostředky práva trestního aplikovány nepřiměřeně. V situaci, kdy trestná
činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních
(občanskoprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní
represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, když obviněný svým
jednáním naplnil všechny znaky dílem dokonaného a dílem nedokonaného
pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 21 odst.
1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, bylo zcela důvodně užito
prostředků trestněprávní represe.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší
soud odmítl dovolání obviněného F. D., jako zjevně neopodstatněné podle
ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c