4 Tdo 862/2024-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovoláních obviněného 1. R. K., a obviněného 2. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 50 To 65/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 151/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 19 T 151/2023, byli obvinění R. a V. K. uznáni vinnými ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ve výrobní zóně Věznice XY, okr. XY, na pracovišti XY, v místnosti zvané kuchyňka, dne 2.1.2023 v době kolem 6:51 hodin fyzicky napadli poškozeného M. S., tím způsobem, že jej nejprve obžalovaný V. K. udeřil pěstí do zadní části hlavy, poté jej obžalovaný R. K. nejméně třikrát udeřil pěstí do oblasti levé tváře a když se poškozený z důvodu napadení předklonil, kopl ho obžalovaný R. K. dvakrát kolenem do stejného místa, tímto jednáním mu způsobili zranění spočívající ve výrazném otoku levé části obličeje, drobné škrábancovité oděrce o velikosti 0,5 cm v levé polovině čela a subkondylární zlomenině ramene dolní čelisti vlevo bez posunu kostních úlomků, která poškozeného omezila v obvyklém způsobu života až do 17.2.2023, kdy měl potíže s příjmem potravy a trpěl bolestí“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný R. K. odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Obviněný V. K. byl za uvedené jednání odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřiceti dvou) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému M. S., škodu ve výši 16 141,20 Kč.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. K., nar. 7. 4. 1983, uložena povinnost uhradit poškozené XY, škodu ve výši 16 434 Kč.
6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. S., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 41197518, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 19 T 151/2023, podali obvinění R. a V. K. a poškozený M. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 50 To 65/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 19 T 151/2023, ve výroku o náhradě škody týkajícím se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Odvolání poškozeného M. S., proti témuž rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl.
9. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 50 To 65/2024, podal obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Je toho názoru, že závěr soudu, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví, je v rozporu se základními zásadami trestního řízení. K takovému závěru dospěl soud na základě neúplného dokazování. Soud naprosto v rozporu s principem základní zásady trestního řízení zamítl oběma obviněným jejich návrhy na doplnění dokazování, dokonce se dopustil hodnocení takových důkazů z hlediska jejich věrohodnosti, aniž by hodnocené důkazy byly jako důkaz provedeny. Obviněný po celou dobu trestního řízení trval na tom, aby byli J. M., D. L. a R. L. vyslechnuti jako svědci obhajoby. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 19 T 151/2023, ve spojení s unesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 50 To 65/2024, v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení § 265l tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání a rozhodnutí.
10. K výše popsanému dovolání připojil obviněný R. K. jako přílohu také autentické, samotným obviněným vypracované dovolání, adresované Nejvyššímu soudu. Je nutno zdůraznit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Jestliže podání obviněného, které neučinil prostřednictvím svého obhájce, směřuje k doplnění odůvodnění obhájcem podaného dovolání, pak s ním není možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a tedy k jeho obsahu nelze přihlížet. Jde-li tedy o podání obviněného, které vlastnoručně sepsal a označil za dovolání, toto nemůže být součástí dovolání, které obviněný podal prostřednictvím obhájce a Nejvyšší soud k němu v řízení o dovolání nijak přihlížet nemůže.
11. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 50 To 65/2024, podal také spoluobviněný V. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný svou vinu od samého počátku trestního řízení popírá, Uvádí, že oba obvinění v průběhu hlavního líčení vznesli návrhy na doplnění dokazování, které byly jako nedůvodné zamítnuty. Obviněný je tak přesvědčen, že ve věci nebylo provedeno úplné dokazování, což shledal za podstatnou vadu řízení, neboť tímto postupem byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit řádné objasnění věci a právo na obhajobu, když navržené a neprovedené důkazy mohly mít vliv na správnost a úplnost skutkových zjištění. Dodává, že navržené a neprovedené důkazy, zejména návrhy na provedení výslechu svědků J. M., D. L. a R. L., byly způsobilé ovlivnit důkazní situaci, když mohly zpochybnit věrohodnost tvrzení jediného svědka, který usvědčil obviněné z napadení. Nalézací soud však odmítl provést výslechy svědků, kteří mají o zranění poškozeného dostatek relevantních informací. Obviněný je proto přesvědčen, že neprovedením řádně a včas navržených důkazů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu, neboť jemu ani druhému obviněnému nebylo umožněno efektivně se bránit. Za situace, kdy o průběhu incidentu vypovídá jeden jediný svědek, musí být rozhodování o věrohodnosti takového svědka podrobeno důkladnému zkoumání. S ohledem na shora uvedené tak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 50 To 65/2024 a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 19 T 151/2023 a vrátil věc k novému projednání, přičemž zaváže soud prvního stupně svým právním názorem a závaznými pokyny.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného R. K. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle g) tr. ř., a to z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nereflektoval však aktuální právní úpravu, kdy měl na mysli zřejmě dovolací důvod podle h) tr. ř. Ze svého pohledu obviněný nesprávné
právní posouzení věci v dovolání vystavěl výhradně na údajných procesních pochybeních, jichž se měl prvoinstanční soud dopustit při dokazování, ať již co se týká rozsahu provedeného dokazování (neprovedení výslechů) či při hodnocení vybraných důkazů (výpověď poškozeného a svědka S.). Vzhledem k těmto dílčím námitkám je vhodné se pozastavit nad dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který sice obviněný v dovolání neoznačil, o uplatnění jeho třetí varianty nicméně mohl zjevně uvažovat.
Pod tento dovolací důvod nelze ovšem podřadit jen kusé a značně obecné výhrady dovolatele ke způsobu hodnocení vybraných důkazů, jako je vlastní posouzení významu svědecké výpovědi svědka S., zpochybnění důvěryhodnosti svědectví poškozeného a vyhodnocení jeho osobnostních rysů z pohledu představ obviněného. Dovolatel se omezil pouze na to, že označil vybrané soudem v hlavním líčení provedené důkazy a obecně odkazem na jejich obsah bez bližšího upřesnění zkonstruoval jejich chybné vyhodnocení. K takto pojaté argumentaci se lze vyjádřit opět jen obecným odmítnutím a ztotožnit se s odvolacím soudem, který na způsobu hodnocení důkazů neshledal nic závadného a potvrdil, že důkazy byly hodnoceny zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Co se týká námitky tzv. opomenutých důkazů, ta by mohla být vyložena ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce ovšem zdůrazňuje, že ne každý důkazní návrh procesních stran, který není ze strany soudu akceptován, lze označit za tzv. opomenutý důkaz. Obviněný opomenutí důkazů shledává v pouhém neprovedení jím navržených důkazů, které vyjmenoval, aniž by zohlednil, že prvoinstanční soud tyto návrhy na doplnění zamítl, přičemž v odůvodnění rozsudku také objasnil, co ho k nevyhovění důkazního návrhu vedlo.
Vzhledem ke shora uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Souhlasí dále, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se dále vyjádřil i k dovolání obviněného V. K. K tomuto dovolání uvedl, že v něm dovolatel uplatňuje stejnou argumentaci k týmž tzv. opomenutým důkazům, již v části svého dovolání použil i spoluobviněný. K této argumentaci však již bylo podáno vyjádření k dovolání spoluobviněného, přičemž na tomto stanovisku ohledně neopodstatněnosti uplatněných námitek ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nic nemění. I v případě vyjádření k dovolání obviněného V. K. tak je možno plně odkázat na body 14–21 odůvodnění vyjádření k dovolání spoluobviněného R. K. ze dne 14. 8. 2024. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Obviněný R. K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však uvádí, že obviněný, respektive jeho obhájkyně, zřejmě nereflektovala novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. a měla patrně na mysli uplatnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2022, když v dovolání výslovně namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. K dovolání obviněného R. K. však Nejvyšší soud dodává, že konkrétní dovolací námitky, zejména že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, obsahově spadají pod nově zakotvený dovolací důvod, začleněný pod písmeno g), který spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Spoluobviněný V. K. poté uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž i on je přesvědčen, že ve věci nebylo provedeno úplné dokazování.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu.
Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily.
Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
20. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnými v dovoláních, že ve věci nebylo provedeno úplné dokazování, byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných R. a V. K.
21. Nejvyšší soud k návrhům na provedení výslechu svědků J. M., D. L. a R. L. uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Důvody, pro které k doplnění dokazování výslechem těchto svědků Okresní soud v Sokolově nepřistoupil, vyložil v bodě 40 odůvodnění svého rozsudku. Návrh na doplnění dokazování odmítl z důvodu, že poškozený S. se v hlavním líčení zcela jednoznačně a opakovaně vyjádřil, kde, kým a jak byl napaden. Krajský soud v bodě 15 návrh na výslech svědků také neshledal důvodným. Provedenými důkazy totiž bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že zjištěné zranění poškozenému způsobili obvinění. Nejvyšší soud dodává, že soudy výslechy navržených svědků zamítly zcela správně s tím, že uvedené důkazy nemohly nic nového přinést stran zjišťovaného skutkového děje, jelikož navržení svědci posuzovanému incidentu přítomni nebyli. Důkazní návrhy proto byly opodstatněně odmítnuty z důvodů nadbytečnosti, přičemž ta byla dovozena ze skutečností, na něž soudy poukázaly uvedením odpovídající argumentace v odůvodnění svých rozhodnutí.
22. Nejvyšší soud dodává, že obvinění jsou z protiprávního jednání usvědčováni především výpovědí poškozeného S., který podrobně popsal způsob, jakým byl fyzicky napaden. Pokud obvinění namítají nevěrohodnost tohoto poškozeného, lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který uvedl, že jednal v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti, měl možnost pozorovat poškozeného při jeho výpovědi a měl tak bezprostřední dojem o jeho věrohodnosti. Nejvyšší soud dodává, že výpověď poškozeného je navíc dostatečně objektivně potvrzována dalšími důkazními prostředky, které je možné považovat za věrohodné, a to lékařskými zprávami, opatřeným kamerovým záznamem a vyjádřením znalkyně MUDr. Vítkové, která uvedla, že popis události poškozeným není v hrubém rozporu s mechanismem vzniku poranění, který v posudku popsala. Pokud obviněný R. K. dále brojí proti svědecké výpovědi svědka S., Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že již nalézací soud shledal tohoto svědka nevěrohodným a z jeho výpovědi při svých závěrech nevycházel. Z obsahu rozsudku prvoinstančního soudu nelze proto vysledovat žádné pochybení, jež by mělo vést k závěru o zjevně rozporném hodnocení byť jediného důkazu ve věci provedeného.
23. K námitkám obviněných, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, když ve věci nebylo provedeno úplné dokazování, čímž došlo k porušení řádného objasnění věci a právo na obhajobu, neboť obviněným nebylo umožněno se efektivně bránit, Nejvyšší soud nad rámec uplatněného dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces ani do práva na obhajobu obviněných neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněných, včetně jejich práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. K opomenutí důkazů, jímž by mělo být zasaženo do práva na spravedlivý proces, ani k žádné libovůli v postupu soudů v procesu dokazování v daném případě nedošlo.
24. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. K. a V. K. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
25. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných R. a V. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu