4 Tdo 89/2025-624
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného Š. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 9 To 239/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 41/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 6 T 41/2023, byl obviněný Š. P. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1 přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2 přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1. dne 29. 4. 2022 v době kolem 09:30 hod. v Karlových Varech, XY, v kavárně XY, poškozenou A. K. nejprve za užití vulgarit typu „kundo, píčo, štětko“ slovně napadl, vyhrožoval jí, že ví o každém jejím kroku, že už si „neškrtne“, současně ji opět zahrnul vulgaritami, a poté kavárnu opustil, následně se v čase 10:40 hod. do kavárny vrátil společně s jejich nezletilým synem AAAAA (pseudonym), v jehož přítomnosti poškozené začal opětovně vulgárně nadávat „kundo, píčo, děvko“ a vyhrožoval jí, že pokud ji potká s nějakým mužem, „rozseká ho“, že ví o každém jejím kroku, a následně kavárnu v čase 11:15 hod. i se synem opustil,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 26 Nc 7412/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 18 Co 245/2021, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2021, mu soudem byla uložena povinnost zdržet se agresivních a vulgárních projevů vůči poškozené v přítomnosti nezletilého syna,
2. dne 21. 9. 2022 v době kolem 14:20 hod. v Karlových Varech, ul. Moskevská 17, v jednací síni č. 37 Okresního soudu v Karlových Varech, za přítomnosti dalších sedmi osob při ústním jednání ve věci sp. zn. 26 Nc 7412/2021, poté, co byl soudkyní JUDr. Emou Tomšovou, Ph.D., opakovaně upozorněn, aby se zdržel nevhodného chování v soudní síni, křičel, že nechce žádné videohovory, protože se mu ještě více stýská, vždyť je to jeho syn, dále na soudkyni křičel „co tady po mě chcete, mám se tady kurva svlíknout“ a dále křičel, že z něj soud dělá „kreténa a debila“, následně zařval „chcete to tady, chcete hovna, tak já vám to předvedu“, a poté se před zraky všech přítomných kompletně vysvlékl ze svého oblečení a pokračoval ve vulgaritách, když křičel „tady to máte, zasranci feministický“, „tady máte debila“, na výzvy soudkyně JUDr. Tomšové, aby opustil jednací síň reagoval prohlášením „no, to neopustím“, přičemž křičel a pronášel vulgarity za přítomnosti justiční stráže až do příchodu přivolané hlídky Policie ČR, za jejíž asistence opustil jednací síň“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný Š. P. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) let.
3. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství zaměřenému na zvládání stresových a napjatých situací a zvládání agresivity a vzteku.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 6 T 41/2023 podal obviněný Š. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 9 To 239/2024, tak, že k odvolání obviněného Š. P. podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 6. 2024, č. j. 6 T 41/2023-553, ve výroku o vině pod bodem 1 a dále ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pod bodem 1 přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1. dne 29. 4. 2022 v době kolem 09:30 hod. v Karlových Varech, XY, v kavárně XY, poškozenou A. K. nejprve za užití vulgarit typu „kundo, píčo, štětko“ slovně napadl, vyhrožoval jí, že ví o každém jejím kroku, že už si „neškrtne“, současně ji opět zahrnul vulgaritami, a poté kavárnu opustil, následně se v čase 10:40 hod. do kavárny vrátil společně s jejich nezletilým synem AAAAA, v jehož přítomnosti poškozené začal opětovně vulgárně nadávat „kundo, píčo, děvko“ a vyhrožoval jí, že pokud ji potká s nějakým mužem, „rozseká ho“, že ví o každém jejím kroku, a následně kavárnu v čase 11:15 hod. i se synem opustil“.
5. Za uvedené jednání a za skutek pod bodem 2 rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 6 T 41/2023 byl obviněný Š. P. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
6. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství, zaměřenému na zvládání stresových a napjatých situací a zvládání agresivity a vzteku.
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 9 To 239/2024, podal obviněný Š. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř. Obviněný se domnívá, že soudy nezachovaly rovnost stran, jak ji zaručuje Listina základních práv a svobod, nevycházely z presumpce neviny, když důkazy ve prospěch obviněného hodnotily v jeho neprospěch, a nezabývaly se obhajobou obviněného. Domnívá se, že u skutku č. 1 došlo ke špatnému právnímu posouzení věci, které mělo ve svém důsledku za následek porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný nesouhlasí s popisem skutku a domnívá se, že v popisu skutku je popsán děj, který neodpovídá skutečnosti a nemá oporu v dalších důkazech. Kamerový záznam byl bez zvuku, soud nemohl vědět, co obviněný pronáší. Podstatná je reakce poškozené, která nevykazuje žádné známky strachu a ani nijak výrazně nereaguje na obviněného. Nikdo ze svědků nemluvil o zmíněných nadávkách a ani příslušníci policie nevyhodnotili situaci jako problematickou, nezasáhli, ani obviněného neupozornili na jeho chování. Domnívá se proto, že právní kvalifikace není přiléhavá a neodpovídá provedeným důkazům. Obviněný se domnívá, že hádka s poškozenou nenarušila veřejný pořádek, nebyl narušen veřejný klid a pořádek širšího okruhu osob. Dále poukazuje na skutečnost, že trestní represe je až posledním způsobem potrestání, když popisované jednání je možné hodnotit jako přestupek proti občanskému soužití.
8. Ke skutku č. 2 uvádí, že předmětného jednání lituje. Stále trvá na tom, že nadával do zdi, k nebesům, nikoli k soudu. Došlo u něj k nervovému zhroucení v důsledku dlouhodobého nervového vypětí. Obviněný sice neuposlechl výzvy soudu, aby svého jednání zanechal, ale pouze z důvodu, že již nebyl schopen pokyny soudu vnímat. Je ovšem nutné zkoumat úmysl obviněného, který jistě nesměřoval k urážce soudu, ale spíše k deklaraci jeho čirého zoufalství. Dodává, že nelze striktně hodnotit jen proběhlý děj, ale je nutné hodnotit i okolnosti, za kterých se skutek stal a je významné, že se jednalo o ojedinělý exces z jinak řádné účasti u soudních jednání, který je možné postihnout pokutou, nikoli trestním odsouzením. Obviněný nekritizoval soud, nýbrž hovořil ke své životní situaci a k odebrání syna. Nešlo o kritiku konkrétního soudce, ale soudní moci jako celku. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 9 To 239/2024, ale i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 6 T 41/2023 a aby přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedla, že pokud jde o vlastní dovolací námitky, je možno konstatovat, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné.
Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Konkrétně obviněný po stručné rekapitulaci vývoje jeho trestní věci namítá, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost obhajobě a nesprávně se přiklonily k verzi vyplývající ze svědeckých výpovědí. Současně je zřejmé, že primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle kterého jeho jednání v důsledku malé společenské škodlivosti není trestným činem, jednal pouze v rozrušení, neboť se jednalo o jeho rodinné vztahy.
Z hlediska těchto námitek, brojících vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním, odkazuje státní zástupkyně s ohledem na jejich opakovanost na body 12 až 14 rozsudku okresního soudu či na body 14 až 20 rozsudku krajského soudu. Zde se soudy těmito otázkami zabývají v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jednání obviněného, přičemž dospívají ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti. Také se v bodě 21 zabýval obviněným namítaného nepoužití § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Se stanoviskem soudů se státní zástupkyně plně ztotožňuje, odkazuje na ně a z hlediska uplatněných dovolacích důvodů pouze stručně doplňuje, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.
10. Pokud jde o skutek pod bodem 1 správně poukázal prvoinstanční soud na to, že toto jednání bylo prokázáno kamerovým záznamem a výpovědí poškozené A. K., S. Ch., D. T., S. R. Jednání obviněného pod bodem 1 bylo správně právně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněný způsobem svých projevů a obsahem svých projevů rozhodně jednal způsobem neslučitelným s pravidly slušného chování. Pro naplnění znaků výše uvedeného trestného činu postačuje, že toto jednání bylo učiněno na místě veřejnosti volně přístupném, což kavárna v dopoledních hodinách jistě byla a je. Navíc se obviněný jednání dopustil i veřejně, když kromě poškozené toto jednání bylo zaznamenatelné i jinými na místě přítomnými osobami. V případě skutku pod bodem 2 okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesně popsal, proč prokázané jednání naplňuje znaky přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku. Námitky a argumenty obviněného obsažené jak v odvolání, tak nyní v dovolání v tomto směru nejsou právně relevantní. Jednání obviněného před soudem se zcela jednoznačně vymykalo tomu, jak by obviněný měl vystupovat u jednání soudu a vůči soudu. I v okamžiku, kdy se obviněný subjektivně cítil nedoceněn či nepochopen a kdy nesouhlasil s postupem soudu či s jeho rozhodnutími, neexistuje možnost, že by svůj nesouhlas či frustraci mohl projevit takovýmto jednoznačně vulgárním a přízemním způsobem, jehož cíl a účel byl jen ten, aby ukázal své pohrdání a neúctu vůči soudu a celému řízení. Tím jednoznačně naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku, když výše uvedenými důkazy bylo toto jednání plně prokázáno.
11. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Š. P.
16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
17. K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že soudy obou stupňů nevycházely z presumpce neviny, když důkazy ve prospěch obviněného hodnotily v jeho neprospěch a podstatné důkazy ve prospěch obviněného hodnotily jen okrajově a nezabývaly se jeho obhajobou.
18. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karlových Varech, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o rozpory, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozené A. K., svědků S. Ch., příslušníka Policie ČR, svědkyně D. T., příslušnice Policie ČR a kamerových záznamů. Z těchto důkazů vyplynulo, že obviněný vyvolal v kavárně konflikt, byl slovně agresivní, útočný a jednal způsobem, který neodpovídal společensky akceptovatelnému chování a projevům na veřejném místě. V případě skutku pod bodem 2 bylo jednání prokázáno především obrazovým i zvukovým záznamem. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
19. Obviněný se domnívá, že v popisu skutku je popsán děj dle kamerového záznamu, který neodpovídá skutečnosti. Kamerový záznam byl totiž bez zvuku, a soud proto nemohl vědět, co v něm obviněný pronáší. Nejvyšší soud zde uvádí, že z kamerového záznamu jasně vyplývá, jak obviněný opakovaně přistupoval k poškozené, opakovaně na ni hovořil. Ze záznamu jsou i patrná agresivní a ohrožující gesta a mimika, která zcela odpovídá tomu, že obviněný křičel a byl vulgární, urážel a napadal poškozenou. Ze záznamu je také zřejmé, že obviněný přistoupil k poškozené a udeřil ji do ramene. V tomto směru proto nemohly obstát námitky obviněného, že šlo o běžnou situaci. Toto tvrzení nekoresponduje tomu, co bylo vidět na kamerovém záznamu, ani tomu, co popisovala poškozená a další svědci.
20. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že námitky, jimiž obviněný rozporuje zjištění vyplývající z jednotlivých důkazů, spojené s tvrzením o porušení zásady presumpce neviny, je možno s vyšší mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze je však hodnotit jako námitky důvodné, jež by mohly odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí. Za dané situace nepřichází v úvahu aplikace procesní zásady in dubio pro reo či principu presumpce neviny, neboť o rozhodném skutkovém stavu nebylo důvodných pochybností, soudy zcela správně označily obhajobu obviněného za vyvrácenou provedenými důkazy, které jej jednoznačně usvědčují.
21. K uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále namítl, že soudy v předcházejícím řízení porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud zde konstatuje, že soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. To, že způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě porušení zásad spravedlivého procesu nezakládá.
22. Obviněný Š. P. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že nedošlo k naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se domnívá, že hádka s poškozenou nenarušila veřejný pořádek, nebyl narušen veřejný klid a pořádek širšího okruhu osob.
24. Skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku naplní ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupné hrubé neslušnosti nebo výtržnosti (či jednání naplňující obě formy) zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
25. Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněného, popsané ve výroku pod bodem 1, soudy zcela správně kvalifikovaly jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněný svými projevy (křik, vulgarity, urážky, nadávky a vyhrožování) jednal proti pravidlům společností akceptovatelného chování. Tohoto jednání se dopustil v kavárně v odpoledních hodinách, což je místo veřejnosti volně přístupné. Pro naplnění skutkové podstaty spáchaného přečinu je navíc podstatné, že jednání obviněného bylo zaznamenáno i jinými na místě přítomnými osobami a mohlo se tak svojí nevhodností dotknout i dalších osob na místě přítomných. Nelze proto přisvědčit námitkám obviněného, že právní kvalifikace jednání jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku není přiléhavá a neodpovídá provedeným důkazům. 26. Pokud jde o skutek pod bodem 2, obviněný uvedl, že tohoto jednání lituje, avšak stále trvá na tom, že nadával do zdi k nebesům, nikoliv k soudu. Došlo u něj k nervovému zhroucení v důsledku dlouhodobého nervového vypětí. Proto neuposlechl výzvy soudu, aby svého jednání zanechal, neboť již nebyl schopen pokyny soudu vnímat.
27. Přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu, nebo při takovém jednání se k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje.
28. V případě skutku pod bodem 2 výroku rozsudku bylo jednání obviněného zaznamenáno na obrazový i zvukový záznam. Zaznamenané jednání obviněného se zcela vymykalo tomu, jak by obviněný měl vystupovat u jednání soudu a vůči soudu, jak by se měl projevovat a chovat. I v okamžiku, kdy se obviněný nachází v momentu nervového zhroucení v důsledku dlouhodobého nervového vypětí a nesouhlasí s postupem soudu či jeho rozhodnutími, není přijatelné, aby tento svůj postoj demonstroval takto urážlivým, hanlivým, a vulgárním způsobem. Z obsahu výlevů obviněného zcela jasně vyplývá, že urážky byly mířeny nikoliv do zdi či k nebesům, ale na soudkyni a soud jako takový. Nejvyšší soud dále odkazuje na tvrzení odvolacího soudu, že okolnosti týkající se opatrovnického řízení, na které opakovaně obviněný poukazoval a z nichž plynou důvody jeho nervového vypětí, jsou sice pochopitelné, avšak na hodnocení jeho jednání, které bylo předmětem tohoto trestního řízení, to nemá žádný vliv a význam. I zde lze mít proto za to, že prokázané jednání naplňuje znaky přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku.
29. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje dále v tom, že soudy v projednávané věci neuplatnily zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
30. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
32. Nejvyšší soud při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného považuje za vhodné odkázat na skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Závažnost a škodlivost jednání obviněného je navíc v projednávané věci zvyšována tím, že takto jednal opakovaně v uvedený den a že takto jednal i před nezletilým synem. Také projevy a chování obviněného v jednací síni lze považovat za excesivní. Vzhledem ke způsobu provedení, slovnímu projevu, délce jejich trvání, nereagování na opakované výzvy soudu a ani justiční stráže, včetně toho, že kvůli jeho výstupu muselo být řízení ukončeno, je nutno jednání obviněného považovat za výrazně společensky škodlivé a závažné. Proto nepovažuje Nejvyšší soud, stejně jako soudy předchozích stupňů, aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásady subsidiarity trestní represe, v daném případě za přípustnou, neboť jednání obviněného považuje za natolik společensky škodlivé, jenž vylučuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
33. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Š. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
34. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Š. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu