4 Tdo 9/2025-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 12 To 66/2024, v trestní věci vedené Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 11 T 241/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 11 T 241/2023, byl obviněný P. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a odsouzen i za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 4 T 78/2021, a sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 2 T 157/2021, podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z výše uvedených rozsudků Okresního soudu v Kolíně a Okresního soudu v Pardubicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost je namístě uvést, že stejným rozsudkem byla uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku také obviněná H. L., která byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody.
Skutková zjištění soud prvního stupně ve výrokové části rozsudku popsal následovně:
"Obžalovaný P. M. dne 14. 8. 2020 v XY pod smyšlenou záminkou, že za odměnu ve výši 10 000 Kč poškozenému T. K., zajistí vyplacení exekucí a možnost nabytí družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu Náchod, Parkány 311, 547 01 Náchod, ke kterému se vztahovalo právo nájmu bytové jednotky 3+1 o užitné ploše 66,51 metrů čtverečných ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. XY na LV XY v obci XY, XY XY, a který byl předmětem exekucí, vylákal na poškozeném částku celkem 395 645,19 Kč, kterou poškozený zaslal na bankovní účet č. XY, jehož je majitelem Agentura splněných přání z. s., jejíž předsedkyní byla obžalovaná Hana Lanková, a P. M. vystupoval s jejím vědomím a souhlasem jako zástupce spolku, přičemž sjednaný závazek nesplnili a tuto částku vzápětí použili oba obžalovaní na úhradu svých osobních potřeb – nákupu nábytku, úhrady soukromých závazků a svých dalších blíže nezjištěných potřeb, a tímto jednáním způsobili poškozenému T. K. škodu v celkové výši 395 645,19 Kč, když poškozenému do současné doby nic nevrátili,
přičemž Hana Lanková podepsáním zprostředkovatelské smlouvy ze dne 14. 8. 2020 s poškozeným T. K. umožnila obžalovanému P. M. zvýšit v jednání s poškozeným svou důvěryhodnost a poskytnutím bankovního účtu Agentury splněných přání z. s. usnadnila obžalovanému P. M. získání finančních prostředků od poškozeného a jejich použití pro vlastní potřebu obou obžalovaných,
a přičemž obžalovaný P. M. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl v předchozích třech letech za obdobné jednání kvalifikované jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 10 T 1/2017, k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem výkonu trestu do 12. 4. 2021, když tento trest byl zrušen v rámci souhrnného trestu rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 62 T 10/2017, s trestem odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu do 10. 9. 2024“.
2. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“). V
řádném opravném prostředku obviněný brojil proti všem výrokům napadeného rozsudku a jeho zásadní odvolací námitky se týkaly absence subjektivní stránky přečinu podvodu a zaujatého přístupu soudu prvního stupně při hodnocení důkazů. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného (i obviněné Hany Lankové) napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněného P. M. odsoudil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, přičemž souhrnný trest uložil ke stejným rozsudkům jako soud prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně obviněného pro výkon trestu zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněné Haně Lankové opět uložil podmíněný trest odnětí svobody.
Popis skutku v rozsudku odvolacího soudu doznal následující změny:
„dne 14. 8. 2020 v XY se P. M. vystupující jako zástupce spolku Agentura splněných přání z. s., s vědomím a souhlasem předsedkyně Agentury splněných přání z. s. Hany Lankové, IČ: 08639396, se sídlem Lochenice č. p. 64, dohodl s poškozeným T. K., na uzavření zprostředkovatelské smlouvy, v níž se Agentura splněných přání z.s. zavázala, že nejpozději do 1.9.2020 zajistí poškozenému před plánovanou dražbou možnost nabýt družstevní podíl ve Stavebním bytovém družstvu Náchod, Parkány 311, 547 01 Náchod, ke kterému se vztahovalo právo nájmu bytové jednotky 3+1 o užitné ploše 66,51 metrů čtverečných ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. XY, XY XY na LV XY v obci XY, a který byl předmětem exekucí, a za tím účelem poškozený na základě smluvních podmínek a sdělení P. M. zaslal na bankovní účet číslo XY, jehož je majitelem Agentura splněných přání z. s., částku celkem 395 645,19 Kč na realizaci zprostředkovatelské smlouvy, zejména na úhradu exekucí váznoucích na družstevním podílu, a pro případ, že by se Agentuře splněných přání z. s. podařilo převod družstevního podílu poškozenému zprostředkovat, poškozený se ve smlouvě zavázal uhradit Agentuře splněných přání z. s. odměnu ve výši 10 000 Kč;
obžalovaní však závazek ze smlouvy nesplnili, a ačkoliv předmětný družstevní podíl již získal jiný majitel, i přes opakované urgence poškozeného mu částku nevrátili, když částka složená poškozeným na realizaci zprostředkovatelské smlouvy – zajištění možnosti nabytí družstevního podílu v SBD Náchod, ke kterému se vztahovalo právo nájmu shora uvedené bytové jednotky, zejména na úhradu exekucí váznoucích na družstevním podílu, byla v rozporu se zprostředkovatelskou smlouvou užita pro osobní účely obžalovaných, na nákup nábytku, úhrady soukromých závazků a na další blíže nezjištěné účely, čímž obžalovaní P. M. a Hana Lanková způsobili poškozenému T. K. škodu v celkové výši 395 645,19 Kč“.
II. Dovolání obviněného
3. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
4. Konkrétně obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, že ze strany poškozeného T. K. [obviněný jej ve svém dovolání označuje jako „údajného poškozeného“] proběhly vůči obviněným urgence k vrácení peněz, které složil na účet Agentury splněných přání z. s. (dále je „Agentura“) ke zprostředkování možnosti převodu družstevního podílu ve Stavebním bytovém družstvu Náchod na poškozeného. Z provedených důkazů je podle něj zřejmé, že první žádost o vrácení peněz byla učiněna až advokátkou poškozeného a byla adresována Agentuře, přičemž tato zásilka nebyla obviněnými vyzvednuta, takže se dozvěděli o tom, že poškozený požaduje navrácení složené finanční částky až v souvislosti se zahájením úkonů trestního řízení. V té době ale Agentura už prostředky k vrácení peněz poškozenému nedisponovala, protože její činnost byla v mezidobí utlumena pobytem obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody za jeho jinou trestnou činnost. Obviněný rozporoval i skutkový závěr, že finanční prostředky poškozeného použili společně s obviněnou Hanou Lankovou pro jejich osobní potřebu. Upozornil na to, že poškozený zaslal ve shodě s uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvou finanční prostředky na účet Agentury, takže peníze, které z účtu Agentury obviněný v rozhodné době na základě osobní půjčky vybral nebo poslal k úhradě vlastních závazků, patřily Agentuře a nikoli poškozenému.
5. Obviněný se dále ohradil vůči tomu, že soudy nižších stupňů výpověď poškozeného akceptovaly jako pravdivou, přestože řada jím učiněných tvrzení byla provedenými důkazy vyvrácena. Poškozený například uvedl, že se mu obviněný vyhýbal a prostřednictvím textových zpráv se vymlouval na pobyt v nemocnici, ovšem z obsahu elektronické komunikace založené v trestním spise nic takového nevyplývá. Naopak z ní lze vyčíst, že to byl obviněný, kdo opakovaně urgoval T. K., aby situaci řešil a zajistil potřebné financování. Jako nepravdivé se podle obviněného také ukázalo tvrzení poškozeného, že v dubnu či květnu 2021 se předmětný družstevní byt dražil a on sám přihazoval až na 800 000 Kč. Fakticky byl totiž v uvedené době družstevní podíl prodán přímé nabídce mimo dražbu za 580 000 Kč. Zmíněné rozpory v tvrzeních poškozeného podle obviněného prokazují, že poškozený se rozhodl využít trestní řízení k tomu, aby na Agentuře vymohl dluh, který již nemohl vymoci jinak, a ve snaze o to, aby celý případ působil naléhavěji, řadu skutečností přibarvil.
6. Nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu zpronevěry pak obviněný dovozoval primárně z toho, že finanční prostředky přišly na účet Agentury, aniž by byly jasně označeny jako peníze určené ke konkrétnímu účelu, takže mohly být legitimně Agenturou použity v rámci její běžné činnosti a obviněný si je také mohl od Agentury legitimně zapůjčit. V souvislosti s touto právní úvahou obviněný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001 [N 128/23 SbNU 233] a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, podle kterých přijme-li subjekt finanční prostředky na základě smlouvy uzavřené za konkrétním účelem a použije je pro své potřeby, aniž by poskytnul dohodnuté plnění, nemůže se jednat o zpronevěru, neboť peněžitá částka byla přijata na základě smlouvy a příjemce byl oprávněn ji zahrnout do svých podnikatelských aktivit. Podle obviněného je přitom nerozhodné, zda se tak děje na základě smlouvy kupní nebo smlouvy o dílo, jak tomu bylo ve výše uvedených případech, nebo jde o smlouvu zprostředkovatelskou.
7. Obviněný kritizoval odvolací soud i za to, že při právní kvalifikaci skutku nevzal v potaz dvě základní okolnosti případu. První, že peníze jsou ze své podstaty věcí zastupitelnou a pokud byly zaslány Agentuře bez toho, aby byly vedeny na odděleném účtu mimo prostředků tohoto spolku, smísily se s jejími finančními prostředky a bylo s nimi tedy logicky nakládáno v souladu s charitativními účely spolku (například byly poskytnuty matkám samoživitelkám). Druhou, že 4. 9. 2020 bylo zahájeno insolvenčního řízení vůči panu J. K. [J. K. (bratr poškozeného) vlastnil exekucemi zatížený družstevní podíl, který poškozený chtěl pomocí obviněných získat], což obviněnému fakticky znemožnilo realizovat původně zamýšlenou transakci, tj. že prostředky od poškozeného T. K. budou použity k vyřešení dvou exekucí týkajících se družstevního podílu jeho bratra J. K. Zahájením insolvenčního řízení se ale situace stala řešitelnou jen za součinnosti insolvenčního správce, který ovšem chtěl za družstevní podíl cca 200 000 Kč víc než, než byla hodnota exekučně vymáhaných pohledávek, a poškozený, který odmítal pomoc od cizích investorů, nebyl tuto částku schopen sehnat.
8. V závěru svého dovolání obviněný navrhnul, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a řízení před odvolacím soudem a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
9. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 8. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 951/2024. Nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání a poté konstatoval, že obviněný v dovolání opakuje námitky, které již byly uplatněny v předchozích fázích řízení a se kterými se oba nižší soudy řádně vypořádaly. K dovolacím námitkám obviněného, že údajné urgence poškozeného ohledně vrácení peněz nebyly doloženy a že i další tvrzení poškozeného, na kterých byly závěry soudu založeny, jsou nepravdivá, státní zástupce uvedl, že jde jen o jiný výklad důkazů a odlišný náhled na hodnotu některých z nich, což není v dovolacím řízení relevantní.
10. Podle státního zástupce obviněný nezpochybnil žádné konkrétní skutkové zjištění, které by splňovalo požadavky dovolacího řízení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutková zjištění odvolacího soudu obviněný odmítl pouze v obecné rovině jako neodpovídající provedenému dokazování, aniž by uvedl konkrétní argumenty, které by vyhovovaly požadavkům pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podle mínění státního zástupce uplatněnými výhradami také nenaplnil. Pokud obviněný argumentuje nálezem Ústavního soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu, které byly výše specifikovány, zjevně nereflektuje to, jak se s totožnou námitkou vypořádal už odvolací soud, a pomíjí skutečnost, že v důsledku jeho jednání nebyla s poškozeným uzavřena kupní smlouva ani smlouva o dílo, nýbrž smlouva zprostředkovatelská, se kterou se pojí zcela odlišný právní režim, v jehož důsledku se finanční prostředky poškozeného sice dostaly do faktické dispozice obviněných, kteří ovládali bankovní účet Agentury, ale nestaly se součástí majetku Agentury a měly sloužit výlučně k nabytí družstevního podílu poškozeným. Tím, že obvinění v podstatě okamžitě závazek plynoucí ze zprostředkovatelské smlouvy úmyslně porušili a peníze si ponechali pro svou potřebu, dopustili se trestného činu zpronevěry, za který byli odsouzeni.
12. Tvrzení obviněného, že je zvyšována snaha soudů kriminalizovat netrestní jednání, státní zástupce označil za nepodložené, nesprávné a nemající oporu v předmětném řízení.
13. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného neobsahuje žádné nové, relevantní skutečnosti ani právní argumenty, které by měly vést k jinému rozhodnutí soudu. Dovolání proto považuje za zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, ať již rozhodne v souladu s jeho návrhem nebo rozhodne jiným způsobem.
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud zaslal dne 10. 1. 2025 datovou schránkou obhájci obviněného, který ho tentýž den převzal, ovšem ve stanovené lhůtě k tomuto podání nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dané § 265f tr. ř.
V. Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují obviněným označené důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil ve všech jeho alternativách. Z jeho dovolací argumentace je nicméně zřejmé, že uplatňuje jen námitky, které lze s větší mírou tolerance podřadit pouze pod první z nich, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ve svém dovolání totiž obviněný neuvedl nic, co by mělo svědčit o závěru, že rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Závěr, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, obviněný konkrétně staví na tom, že z obsahu zajištěné elektronické komunikace mezi poškozeným a obviněným nevyplývá, že by jej poškozený opakovaně urgoval o vrácení peněz, a že výpověď poškozeného, o kterou soudy opírají svá skutková zjištění, nelze mít za věrohodnou, protože některá tvrzení poškozeného jsou zjevně v rozporu s objektivně zjištěnou skutečností.
19. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a neslouží k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je vždy v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Zakotvením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo k žádné podstatné změně týkající se možnosti dovolacího soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v rozhodnutích napadených dovoláním, neboť jeho první alternativa vyjadřuje prakticky to, co v judikatuře Ústavního soudu vymezil pojem tzv. extrémního nesouladu.
Ve své podstatě to znamená, že ke kasačnímu zásahu může Nejvyšší soud přistoupit pouze tehdy, pokud na podkladě námitek dovolatele shledá, že skutková zjištění jsou do té míry vadná, že nelze trvat na nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí. Očividný rozpor musí být zřejmý, není však naplněn tím, že dovolatel vlastním hodnocením provedených důkazů dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než která vyjádřily soudy v jím napadených rozhodnutích.
20. Vycházeje z výše uvedeného nelze námitky obviněného posoudit jako zakládající jím uplatněný důvod dovolání. Podstatou jeho dovolací argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není to, že obsah důkazů neumožňuje přijetí skutkových závěrů vyjádřených v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nýbrž jeho polemika s hodnocením důkazů nižšími soudy (zejména snaha zvrátit usvědčující výpověď poškozeného), resp. se způsobem vypořádání se těchto soudů s námitkami obhajoby.
K hodnocení důkazů ale je, jak už bylo konstatováno, povolán ten orgán, který je provádí, což v posuzovaném případě znamená, že tímto orgánem byl soud prvního stupně a dílem i soud odvolací, který některé z důkazů ve veřejném zasedání zopakoval. Z odůvodnění jejich rozsudků lze přitom zjistit, proč přiznaly věrohodnost výpovědi poškozeného a proč naopak neakceptovaly obhajobu obviněného, že měl po celou dobu snahu situaci řešit ve prospěch poškozeného, že se mu nevyhýbal, že poškozený ho o vrácení peněz nežádal a že věc ztroskotala v podstatě jen na tom, že poškozený nebyl schopen sehnat dalších cca 200 000 Kč potřebných k odkoupení družstevního podílu v insolvenčním řízení.
Z toho, co k výpovědi poškozeného soudy nižších stupňů uvedly, je zřejmé, že k hodnocení výpovědi poškozeného přistoupily zodpovědně a zvažovaly jeho věrohodnost nejen individuálně ale i z pohledu dalších provedených důkazů, jejichž obsah nebyl stranami sporován (srovnej odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 5 až 8 a 10 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 40 až 43). Za tohoto stavu věci obviněný nemůže očekávat, že dovolací soud na podkladě námitek, jimiž není doložena zřejmá nelogičnost hodnotících úvah soudů nižších stupňů, přistoupí k jinému posouzení věci, neboť by tím popřel uplatňující se zásadu ústnosti a bezprostřednosti.
21. Obiter dictum Nejvyšší soud vycházeje z obsahu trestního spisu uvádí, že výhrady obviněného proti správnosti skutkových závěrů v dovoláním napadeném rozhodnutí nemají opodstatnění. Z výpovědi poškozeného T. K. je zcela zřejmé, že se vůbec nevyzná v právních pojmech, že nerozlišuje podíl ve Stavebním bytovém družstvu spojený s nájemním právem k bytu a vlastnictví bytu, že nevnímá rozdíl mezi exekucí a insolvencí, dražbou a přímým prodejem družstevního podílu, a že nebyl evidentně ani sto posoudit reálnost splnění uzavřené zprostředkovatelské smlouvy. Dostatečně jasně ale vysvětlil, že účelem zprostředkovatelské smlouvy, kterou uzavřel, mělo být “vyplacení bytu z exekuce“ a peníze, které Agentuře zaslal ve výši 332 275,19 Kč, měly být použity právě a jen na úhradu exekucí váznoucích na členském podílu družstva, který chtěl nabýt před avizovanou dražbou (viz jeho výpovědi na č. l. 270 a 348 tr. spisu). Poškozený obviněnému vzhledem k jeho vystupování a zdánlivé odbornosti plně důvěřoval v tom, že Agentura je schopna zprostředkovat odkoupení družstevního podílu jeho bratra, na který byly v rozhodné době vedeny dvě exekuce, a za to byl ochoten Agentuře zaplatit zprostředkovatelskou provizi ve výši 10 000 Kč, což reálně také na opakovanou žádost obviněného učinil, přestože slibované plnění poskytnuto nebylo. Zbývající finanční prostředky, které podle pokynů obviněného poškozený zaslal na účet, který obviněný ve zprostředkovatelské smlouvě označil, měly sloužit přímo k uspokojení pohledávek exekučně vymáhaných na bratrovi poškozeného J. K. a tím k zajištění možnosti převedení předmětného družstevního podílu na poškozeného, a to vše ve lhůtě do 1. 9. 2020. V dohodnutém termínu ale ke splnění zprostředkovatelské smlouvy ze strany Agentury prokazatelně nedošlo a od 4. 9. 2020, kdy bylo zahájeno insolvenční řízení, už ani fakticky dojít nemohlo. Obviněný místo toho, aby poškozenému za této situace svěřené peněžní prostředky obratem vrátil, se ještě řadu dalších měsíců snažil v poškozeném vzbudit mylné přesvědčení, že stále činí kroky ve smyslu uzavřené zprostředkovatelské smlouvy (viz obsah zajištěné elektronické komunikace mezi nimi z 5. 9., 9. 9. a 30. 9. 2020 na č. l. 287 a násl. tr. spisu a obsah výpovědi poškozeného u hl. líčení na č. l. 347 až 348 tr. spisu).
22. Skutečnost, že obvinění finanční prostředky poškozeného vzápětí poté, co byly odeslány na účet Agentury, utratili, je pak zřejmá z výpisů z účtu Agentury č. XY za srpen a září 2020 (viz č. l. 130–134 tr. spisu). Ke dni 1. 8. 2020 činil zůstatek na předmětném účtu Agentury, ke kterému měli dispoziční právo jen obvinění, 230,08 Kč. Poté, co tam byly ve dnech 14. a 15. 8. 2020 připsány finanční prostředky zaslané poškozeným (který platby označil poznámkou „Šonov“), byla část z nich vzápětí převodem skrze další účet zaslána k úhradě dlužného výživného na syna obviněného D. M., část vybrána v hotovosti či jinak spotřebována s zůstatek na účtu Agentury k 31. 8. 2020, tj. už den před uplynutím ve zprostředkovatelské smlouvě sjednaného termínu, činil jen 4 589,58 Kč.
23. Jako irelevantní lze označit námitku obviněného, že z obsahu zajištěných textových zpráv mezi obviněným a poškozeným nevyplývá, že by poškozený požadoval vrácení peněz. Z celého počínání poškozeného je zřejmé, že o vrácení peněz stál a stojí a že je rozhodně nechtěl ponechat v držení Agentury. Nejvíce je to čitelné z toho, že se poté, co zjistil, že zprostředkovatelská smlouva ze strany Agentury zjevně nebude dodržena, obrátil se o pomoc k právně erudované osobě, která mu pomohla sepsat písemnou výzvu k vrácení peněz a trestní oznámení (viz č. l. 3 až 5, 11, 24 až 25 tr. spisu). Dále nelze pomíjet, že obviněný poškozeného úmyslně neinformoval o tom, že jím zaslané finanční prostředky už nemá Agentura k dispozici, protože je spolu s obviněnou Hanou Lankovou vlastně bezprostředně po jejich obdržení použili pro svou osobní potřebu nebo z nich zaplatili své osobní dluhy, a naopak předstíral, že s nimi stále disponuje, takže poškozený žil v mylném přesvědčení, že stále mohou být použity k sjednanému účelu. Pochybnosti o tom získal až poté, co se mu obviněný začal vyhýbat a nebral mu telefonní hovory (viz výpověď poškozeného na č. l. 272 tr. spisu). Rovněž z obsah jejich vzájemné elektronické komunikace je čitelné, že obviněný jakékoli řešení situace odkládal s různými výmluvami, z nichž některé byly evidentně nepravdivé. K podružné námitce týkající se toho, kdy a jak obviněný informoval poškozeného o svém pobytu v nemocnici, pak Nejvyšší soud už jen stručně dodává, že s časovým odstupem si poškozený logicky nemusí přesně pamatovat, zda určitou informaci získal písemně či ústně.
24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud úvodem předestírá, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
25. V posuzované věci se zásadní hmotněprávní námitka obviněného týká nenaplnění znaku základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, který spočívá v přisvojení si cizí věci. Obviněný má za to, že v okamžiku, kdy byly finanční prostředky poškozeného, které jsou ze své podstaty věcí zastupitelnou, připsány po uzavření zprostředkovatelské smlouvy na účet Agentury, staly se jejím majetkem a mohly být použity způsobem, jakým to obvinění učinili. Jinak řečeno, že obviněný je mohl na základě zápůjčky od Agentury použít k úhradě dlužného výživného na svého syna, a volně s nimi v rámci činnosti Agentury nakládat. Na podporu své argumentace obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001 [N 128/23 SbNU 233] a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, které, jak už bylo výše konstatováno, interpretoval tak, že i v případě zprostředkovatelské smlouvy nelze nakládání s finanční částkou přijatou na základě smlouvy posoudit jako zpronevěru, pokud nebylo ve smlouvě výslovně specifikováno, na jaký účel mají být zaslané finanční prostředky použity, a pokud v ní nebyly výslovně stanoveny podmínky, které by omezovaly použití peněz k podnikatelské činnosti příjemce.
26. K rekapitulovaným dovolacím námitkám obviněného Nejvyšší soud nejprve stručně připomíná, že za věc v právním smyslu pokládá vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí (§ 489 o. z.). Mezi nehmotné movité věci tak patří i pohledávky v podobě vkladů na bankovních a jiných účtech (shodně viz ŠÁMAL, Pavel. § 134 [Věc]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1807, marg. č. 1.).
27. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. K „přisvojení si cizí svěřené věci“ pak dojde tehdy, jestliže s ní pachatel naloží v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří jeho základní účel. Svěřenou věcí a tím i předmětem útoku u trestného činu zpronevěry mohou být i druhově určené peníze předané oprávněnou osobou jiné osobě k další dispozici s nimi, a to za předpokladu, že tímto způsobem současně nepřejdou do majetku této osoby, a nestanou se tak jejím příjmem. K tomu je třeba vždy zkoumat, o jaký typ smlouvy se v konkrétním případě jedná (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 928/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 3 Tdo 1449/2005). Nezbytným předpokladem pro závěr, že se převzaté finanční prostředky staly podnikatelským příjmem, je ovšem současné zjištění, že je příjemce jako příjem řádně zanesl do svého účetnictví (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1178/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 824/2015).
28. V tomto případě je ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů zřejmé, že finanční prostředky, které poškozený dal do dispozice Agentuře, se jejím příjmem nestaly a ani stát nemohly. Částka 395 645,19 Kč, kterou poškozený na účet Agentury zaslal, totiž nebyla zálohou z kupní smlouvy či smlouvy o dílo (jak tomu bylo v případech shora uvedených rozhodnutí ÚS a NS), ale byla Agentuře svěřena na základě zprostředkovatelské smlouvy k přesnému účelu, a to zjednodušeně řečeno k vyrovnání pohledávek, pro které mělo dojít v exekučním řízení k dražbě družstevního podílu bratra poškozeného (viz znění smlouvy na č. l. 6 tr. spisu). Nejlépe o tom vyjma smlouvy samotné vypovídá i výše zaslaných finančních prostředků, které se rovnají právě výši dluhů bratra poškozeného, které měly být uhrazeny v rámci exekučního řízení prodejem družstevního podílu., Pokud navíc takto určené finanční prostředky byly ještě před tím, než dne 4. 9. 2020 bylo zahájeno insolvenční řízení, kterým obviněný argumentuje jako objektivní na jeho vůli nezávislou překážkou, která mu znemožnila celou záležitost dokončit způsobem, který byl zamýšlen oběma stranami při podpisu zprostředkovatelské smlouvy, použity k uspokojení osobních potřeb obviněných, nevznikají pochybnosti o tom, že si je obvinění ke škodě poškozeného protiprávně přisvojili.
29. K námitce obviněného, že finanční prostředky svěřené Agentuře nebyly vedeny na samostatném účtu, mohla je Agentura použít k činnosti, která jí přinášela příjmy, Nejvyšší soud nad rámec uvedeného upozorňuje ještě na fakt, že Agentura byla co do právní formy spolkem, takže podnikatelskou činnost mohla vyvíjet jen za účelem podpory uspokojování a ochrany zájmů, k jejichž naplňování byla založena, nebo k hospodárnému využití spolkového majetku (viz § 217 o. z.). A pokud ze skutkových zjištění vyplývá, že obvinění svěřené finanční prostředky použili pro své osobní účely (údajně na základě smlouvy o půjčce), je to v přímém rozporu nejen s podmínkami zprostředkovatelské smlouvy, ale i s hlavním účelem Agentury (srovnej její stanovy na č. l. 103 tr. spisu). Navíc Agentura v rozhodném období žádnou podnikatelskou činnost nevykazovala a předmětná částka nebyla jako její příjem ani zaúčtována. Finanční transakce Agentury se omezovaly jen na běžné příchozí a odchozí platby (srovnej bod 49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
30. Konečně k výhradě obviněného, že pochybnosti o právní kvalifikaci skutku vzbuzuje už to, že soudem prvního stupně byl skutek posouzen jako podvod, zatímco odvolací soud v něm spatřoval zpronevěru, Nejvyšší soud poukazuje na bod 46 odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud zde jasně vyložil, že právní kvalifikaci skutku změnil jen z toho důvodu, že oproti soudu prvního stupně má za to, že z obstaraných důkazů nelze učinit dostatečně spolehlivý závěr o tom, že zprostředkovatelskou smlouvu s poškozeným obviněný uzavřel s předem pojatým úmyslem vylákat od poškozeného finanční prostředky ke svému obohacení.
31. Závěrem Nejvyšší soud s ohledem na to, že obviněný námitky, které uplatnil v dovolání, vznesl již před soudy nižších stupňů, které se s nimi zcela dostatečným a správným způsobem vypořádaly, považuje za vhodné ještě odkázat na své usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Z něj vyplývá, že v případě dovolání, v němž obviněný pouze opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a věcně správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
32. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný P. M. ve svém dovolání uplatnil námitky, které lze částečně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak všechny jsou zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová