U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2011 o dovolání obviněných: 1) E. A., 2) T. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. 11 To 90/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 9/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných E. A. a T. M. o d m í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 47 T 9/2009 byli obvinění E. A. a T. M. uznáni vinnými následujícími skutky:
obviněný E. A.:
1. ve dnech 12. a 13. 12. 2007 v P. dojednal po dohodě a v součinnosti s dalšími osobami působícími jak v České republice, tak i v zahraničí nelegální vývoz zásilky kokainu z České republiky do Rakouska, kde měl být dále distribuován a za tím účelem zjednal k tomuto převozu jako kurýra N. N. I., kterého seznámil s tím, že pravým účelem jeho cesty je převoz kokainu, a poté mu předal instrukce a zásilku kokainu, který byl ukryt ve dvou plastových lahvích s mléčným výrobkem, jež N. N. I. uložil do svého osobního zavazadla a odcestoval s nimi pravidelnou autobusovou linkou společnosti S. A. z P. do V., kde měl podle předchozí dohody a instrukcí předat zásilku kokainu na předem smluveném místě osobě T. O. E., k čemuž však nedošlo, neboť na vlakovém nádraží V. – s. v prostoru firmy B. při kontrole rakouskými policejními orgány byla zásilka kokainu o celkové hmotnosti 295 gramů, obsahující 100 gramů účinné látky, odhalena v úkrytu u N. N. I. který byl poté zadržen společně s osobou T. (O.) E., jenž se na místo dostavil za účelem převzetí této zásilky kokainu, který je jako omamná látka uveden v příloze 1. seznamu I. zákona č. 167/98 Sb.,
obvinění E. A. a T. M.:
2. v průběhu měsíce května 2008 v P. po dohodě a v součinnosti s dalšími osobami působícími jak v České republice, tak i v zahraničí dojednal E. A. dovoz tablet psychotropní látky Extaze z Nizozemí do České republiky za účelem jejich další distribuce, poté se obrátil na T. M., kterého rovněž seznámil se svým záměrem dovézt z Nizozemí do České republiky tablety Extaze a T. M. pak podle jejich vzájemné dohody zajistil jako kurýry pro tento nelegální dovoz další osoby, a to T. H. a J. Č., které seznámil s plánem na dovoz tablet Extaze z Nizozemí do České republiky a tito kurýři pak podle jeho instrukcí odcestovali dne 12. 5. 2008 osobním vozem zn. VW Sharan, z České republiky do Nizozemí, kde se na základě pokynu E. A., předaného jim prostřednictvím T. setkali v A., poblíž stanice metra „Ganzenhoef” s blíže neustanovenou osobou, od níž převzali zásilku tablet Extaze, s nimiž pak odcestovali zpět do České republiky, přičemž na zpáteční cestě byli dne 14. 5. 2008 kontrolováni orgány GER Norimberk na území Spolkové republiky Německo na dálnici A6 na parkovišti Z. a zde u nich byla při prováděné kontrole zajištěna zásilka celkem 9.050 kusů tablet Extaze o hmotnosti 1.814,6 gramů obsahujících 200,9 gramů účinné psychotropní látky MDMA (3,4-Methylen-dioxymethamfetamin), která je uvedena v příloze č. 4 seznamu I. zákona č. 167/98 Sb., a poté byli německými orgány zadrženi,
čímž spáchali:
Obviněný E. A. ad 1) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Obvinění E. A. a T. M. ad 2) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Obviněnému E. A. byl za uvedenou trestnou činnost uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Obviněnému T. M. byl za uvedenou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku podali obvinění odvolání, o nichž následně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. 11 To 90/2009, kterým tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. 11 To 90/2009 podal obviněný E. A. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod obviněný spatřuje v tom, že při právním posouzení skutku nebyl aplikován § 40 odst. 1, 2 tr. zák., resp. § 88 odst. 1 tr. zák., přičemž z hlediska přípustnosti dovolání obviněný odkazuje na „judikát Rt 3 Tdo 1416/2003“. Dále poukazuje na skutečnost, že byl doposud trestně bezúhonný, ke spáchání trestné činnosti se před soudem doznal, detailně, konzistentně a logicky popsal, jak k jejímu spáchání došlo a je nadále ochoten plně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení při identifikaci dalších pachatelů.
Motivem detailní výpovědi obviněného nebyla snaha vyvinit se z jeho protiprávního jednání, ale naopak pravdivě vylíčit skutečný stav věci. Obviněný zejména namítá, že v jeho případě mělo být aplikováno ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Dále uvádí námitky, jež jsou fakticky doslovnou citací komentáře k trestnímu zákonu.
Tedy, že ustanovení § 88 odst. 1 vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (srov. R 34/1982).
Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jednou, byť závažnou okolností, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí být vždy přihlíženo ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. R 36/1963) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1, musí soud vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v
§ 3 odst. 4 (srov. R 4/1965). (Poukázáno na Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. dál 6., doplněné a přepracované vydání, Praha : C. H. Beck, 2004, s. 642). Není tedy na volné úvaze soudu, zda bude či nebude aplikovat § 88 odst. 1 tr. zák., ale soud je naopak obligatorně povinen přihlédnout k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu pouze tehdy, jestliže pro svou závažnost skutečně podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pro aplikaci § 88 odst. 1 tr. zák. podle obviněného svědčí i to, že je sám osobou v podstatě nemajetnou, nerealizoval žádné nákladné zahraniční cesty, nevlastnil automobil ani nemovitost, nežil luxusním životem, který by mohl být spojován s osobou skutečně se podílející na činnosti organizované skupiny distribuující omamně psychotropní látky ve velkém rozsahu.
Navíc jeho jednání, kdy měl podle svého vyjádření postupovat „velmi neprofesionálně”, když komunikoval delší dobu pomocí používaného mobilu a to i za situace, kdy muselo být zřejmé, že po zadržení svědka N. se o jeho osobu musí zajímat policie, „koreluje s tvrzením znalce o výrazně nižší inteligenci obviněného a naopak zcela nekoreluje s nutnou profesionalitou a opatrností imanentní skutečným tzv. drogovým bossům”. Obviněný poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu, který inkorporoval § 187 odst. 4 písm. c) tr.
zák. i příslušné mezinárodní smlouvy přijaté za účelem postihu osob obchodujícím s drogami, které zcela jednoznačně toto ustanovení vztahují na osoby tzv. drogových bossů, které řídí mezinárodní obchod s drogami s mnohamilionovými zisky a nevztahují se na osoby, které se na trestné činnosti účastní okrajově s relativně minimálním ziskem. Obviněný upozorňuje též na aplikační praxi německého soudu v obdobných případech, tedy konkrétně na výši trestů svědků Č. a H. odsouzených v rámci identické trestné činnosti k trestu odnětí svobody tří let, respektive dvou let a osmi měsíců i za situace, kdy jeden z nich byl již předtím odsouzen za trestnou činnost spojenou s drogami, přičemž oba vědomě převáželi tyto látky přes hranice, tedy jejich jednání byla bezesporu nebezpečnější než jednání obviněného.
Obviněný dále nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako kvalifikované podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., protože se domnívá, že v jeho případě nebyl naplněn znak spáchání tohoto činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Pachatel takového činu musí vědět, že jde o organizovanou skupinu působící ve více státech. Orgány činné v trestním řízení podle obviněného dostatečně neprokázaly, že by participoval na jakékoliv organizované skupině a navíc, jak ukládá zákon, jí přinášel „přidanou hodnotu”. V případě akcentace pouhé formální stránky tohoto trestného činu by pro naplnění jeho skutkové podstaty stačila jakákoliv distribuce omamně psychotropních látek, které nejsou (a z principu ani nemohou být) tuzemského původu, jako právě kokain. Podle obviněného by každá osoba, která by distribuovala kokain byť v sebemenším množství, při formalistickém přístupu měla naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. a být potrestána minimálně desetiletým trestem odnětí svobody, neboť kokain musí vždy někdo v cizí zemi od další osoby obstarat a následně převézt do České republiky a zde prostřednictvím další osoby distribuovat. Tím je vzhledem k dikci ustanovení nepožadujícím pro naplnění formální stránky skutkové podstaty fakticky ani zisk pachatele ani větší množství distribuované omamně psychotropní látky inkriminovaný trestný čin dokonán.
Dovolací soud, pokud by se neztotožnil s argumentací obviněného a neaplikoval § 88 odst. 1 tr. zák, měl by výše uvedené skutečnosti zohlednit i k případné aplikaci § 40 odst. 1, 3 tr. zák., protože uložený trest je podle obviněného A. vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nepřiměřeně přísný. Obviněný se plně doznal, intenzivně vyjádřil lítost nad svým jednáním, vedl řádný život (nebyl nikdy trestán, řádně podnikal, hradil daně a odvody sociálního a zdravotního pojištění), má sníženou inteligenci, která limitovala profesionalitu jeho jednání a zároveň společenskou nebezpečnost. Dále je taktéž třeba přihlédnout k jeho poměrům, protože měl na území České republiky řádné rodinné zázemí s přítelkyní a její matkou a jeho rodina v Nigérii je ve velmi tíživé situaci.
Obviněný proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek“ zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc projednal a rozhodl. Obviněný A. dopisem ze dne 12. 9. 2010 (č. l. 2711) vyjádřil svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a uvedl, že bez výjimky trvá na své přímé účasti před Nejvyšším soudem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného A. se vyjádřil tak, že petit dovolání, v němž obviněný A. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl, je neurčitý. Dovolání totiž míří proti usnesení, nikoli rozsudku odvolacího soudu, což sám obviněný konstatuje na titulním listu svého podání. Obsah jeho dovolacích námitek je identický (a to doslova, včetně písařských chyb) s argumentací předešlého opravného prostředku, takže jimi obviněný brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dále vidí nedostatek dovolání obviněného A. v tom, že obviněný neuplatnil dovolací důvod ve smyslu druhé alternativy ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak by se dalo očekávat, pokud by odvolacímu soudu vytýkal, že nenapravil vady rozhodnutí nalézacího soudu, jež zakládají některý ze zákonných dovolacích důvodů. Státní zástupce poukázal na to, že dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek nelze chápat jako nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či opakovanou možnost odvolání.
Pokud byl řádně proveden přezkum v rámci odvolacího řízení, což platí i v tomto případě, není Nejvyšší soud jako soud dovolací povinen opakovaně přezkoumávat již dříve uplatněné námitky obviněného, které se v dovolání opakují pouze proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem řízení o odvolání. Jelikož se odvolací soud výhradami, které obviněný uplatnil v rámci řádného opravného prostředku, náležitě zabýval, odpověděl na ně a s jeho závěry lze bez výhrad souhlasit, omezil se na konstatování, že vývody Vrchního soudu v Praze uvedené v jeho usnesení ze dne 18.
12. 2009 sp. zn. 11 To 90/2009 jsou zcela správné, vycházejí z výsledků dokazování provedeného před soudem prvního stupně a jsou rovněž v každém ohledu zcela zákonné. Dovolání obviněného tak nelze mít za důvodné. Jelikož napadené rozhodnutí není podle státního zástupce zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Zároveň vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle § 265r odst. 1 tr.
ř. v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud učinil jiné rozhodnutí, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání i obviněný T. M. a to dne 29. 3. 2010, které později odůvodnil podáním ze dne 11. 5. 2010, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud podle něj pochybil, když nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09, který podstatným způsobem mění náhled na materiální stránku spáchaného trestného činu. Podle tohoto nálezu Ústavního soudu je při posouzení naplnění materiální podmínky ve smyslu § 88 odst. 1 tr.
zák. vždy nutné konkrétně zkoumat, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou relevantní roli, z níž by bylo možné dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.). Ze struktury ustanovení § 187 odst. 4 tr. zák. jako jednoho z nejzávažnějších trestných činů vyplývá, že jednání naplňující kvalifikační znak podle písm. c) tohoto ustanovení musí být co do závažnosti srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi podle písmena a) a b) téhož ustanovení.
Zákonodárce touto kvalifikovanou skutkovou podstatou sledoval postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky s vyšším stupněm plánovitosti, organizovanosti a se značným množstvím drogy, s níž je nakládáno. Odvolací soud tak měl v souladu s uvedeným nálezem dospět k závěru, že v daném případě nebyla splněna materiální podmínka podle § 88 odst. 1 tr. zák. pro trestněprávní kvalifikaci podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť tento znak neměl tak relevantní roli. Oba obvinění totiž rozhodně nebyli hlavním článkem celého mezinárodního řetězu, od jejichž aktivit by se trestný děj odvíjel.
Trestná činnost měla v zásadě formu opakované transakce mezi obviněnými, kdy nešlo o činnost na vyšším stupni plánovitosti a organizovanosti, když ze strany obviněného M. mělo jít spíše o naivní přístup. Nejednalo se tak o nejzávažnější případ organizovaného obchodu s kokainem, při němž by bylo nakládáno s jeho značně velkým množstvím, když znaky organizovanosti jsou splněny i v případě kvalifikace skutku toliko podle mírnějšího ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Trestně právní kvalifikace organizované skupiny působící ve více státech by mohla být podle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu oprávněná například tehdy, pokud by se její působení vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, mezinárodního platebního styku, častější přeshraniční distribucí zboží a peněz, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli, což se v tomto případě nestalo.
Odvolací soud proto měl podle obviněného postupovat tak, že měl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek nalézacího soudu v plném rozsahu zrušit a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnout tak, že měl při nezměněných skutkových zjištěních uznat obviněného M. vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jenž je pro obviněného příznivější, a uložit mu mírnější trest, jemuž plně odpovídá i méně závažnější společenská nebezpečnost jednání ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Obviněný tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil „rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010 sp. zn. 11 To 117/2009“ a zrušil i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl aby Nejvyšší soud věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně také vyslovil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby dovolací soud projednal věc v neveřejném zasedání, pokud by učinil rozhodnutí jiné.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se rovněž vyjádřil i k dovolání obviněného T. M. a poukázal na skutečnost, že jeho dovolání bylo podáno na soud dne 12. 5. 2010, ale Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo doručeno k vyjádření dne 9. 9. 2010. Taktéž shledává petit dovolání jako vadný, protože je v něm požadováno zrušení jiného rozhodnutí, než které se týká obviněného M. a které je uvedeno na titulním listu jeho podání. Státní zástupce uvedl, že stejné námitky uplatnil obviněný M. již v rámci odvolání a nelze proto, jak již popsal ve svém vyjádření k dovolání obviněného A., po Nejvyšším soudu požadovat, aby se znovu zabýval již dříve uplatněnými a soudem druhého stupně přezkoumanými námitkami obviněného, pokud se s nimi odvolací soud náležitě vypořádal. Závěry odvolacího soudu považuje za zcela správné a zákonné, nelze mít tak dovolání obviněného M. za důvodné a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. V závěru svého vyjádření vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud učinil jiné rozhodnutí, souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby i takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného E. A. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. 11 To 90/2009 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. (i přesto, že obviněný v petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu, neboť z obsahu dovolání je zcela zjevně patrné, že obviněný podává dovolání proti usnesení Vrchního soudu ze dne 18. 12. 2009 sp. zn. 11 To 90/2009 a nesprávné označení tohoto rozhodnutí v petitu dovolání tak bylo zřejmě písařskou chybou), obviněný A. je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolání obviněného T. M. proti témuž usnesení Vrchního soudu v Praze je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. (i přesto, že obviněný v petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu, neboť z obsahu dovolání je zcela zjevně patrné, že obviněný podává dovolání proti usnesení vrchního soudu a nesprávné označení tohoto rozhodnutí v petitu dovolání tak bylo zřejmě písařskou chybou), obviněný M. je podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen.
Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný E. A. i obviněný T. M. ve svém dovolání uplatnili dvě relevantní právní námitky, jež je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly spáchaný skutek podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť oba obvinění mají za to, že nebyl naplněn zákonný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech” a dále soudům obou stupňů vytýkají, že v jejich případu nesprávně aplikovaly ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
Podle ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu.
Podle ustanovení § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. č. 140/1961 Sb. odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Organizovaná skupina není v trestním zákoně nikterak definována, avšak podle ustálené judikatury se jí rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně přistoupil. Úplně postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti (k tomu srov. rozhodnutí č. 45/1986, č. 1/1980, č. 53/1976-II. aj. Sb. rozh. tr.). Pachatel pak musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.
U organizované skupiny působící ve více státech k naplnění znaku „ve více státech" postačuje, pokud organizovaná skupina působí alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. 5 Tdo 794/2004, uveřejněné pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti je nutné podotknout, že obviněný A. jak námitku ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku, a to nenaplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, tak nesprávnou aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., uplatnil již ve svém odvolání, přičemž obsah nyní podaného dovolání se téměř doslovně shoduje s námitkami uplatněnými v dříve podaném řádném opravném prostředku. Obviněný M. pak v dovolání také opětovně uvádí obdobné námitky, jako ve svém předchozím odvolání, přičemž je třeba konstatovat, že odvolací soud se s námitkami obou obviněných náležitě vypořádal.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vydaných ve věci podle Nejvyššího soudu vyplývá, že obviněný A. měl mezi osobami zúčastněnými na dovozu a následné distribuci tablet extáze z Nizozemí do České republiky, jak je popsáno v bodě II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, vůdčí postavení, neboť zorganizoval dovoz této zásilky z A. tak, že podle předchozí dohody s obviněným M. tento sjednal kurýry J. Č. a T. H., a dále obviněný A. podával obviněnému M. přesné instrukce, které obviněný M. tlumočil H. a oba tito kurýři pak spolu s přítelkyní Č. E. S. vycestovali do A., kde se H. setkal u prodejny A. na stanici metra na místě, které mu sdělil obviněný M., s další osobou, od níž extázi převzal. Poté jeli zpět do ČR, když při kontrole policejní orgány GER Norimberk na území SRN zajistily zásilku s obsahem 9050 kusů tablet Extaze a oba kurýry a E. S. zadržely, o čemž byl obviněný A. obeznámen. Co se týče skutku uvedeného pod bodem I. výroku o vině, obviněný A. alias K. kontaktoval N. N. I. a vyslal ho do V. s dvěmi plastovými lahvemi, v nichž byl ukryt kokain a instruoval ho o tom, komu má tyto lahve předat, přičemž se jednalo o T. O. E., na nějž měl N. N. I. k dispozici i telefonní kontakt. Ke konečnému předání kokainu nedošlo, neboť oba posledně jmenovaní byli zadrženi rakouskou policií.
K těmto skutkovým zjištěním soudy dospěly na základě hodnocení důkazů, především výpovědí obou obviněných, svědecké výpovědi N. N. I., výpovědí kurýrů J. Č. a T. H., kteří byli vyslechnuti v rámci právní pomoci v Německu, dalších důkazních prostředků poskytnutých justičními orgány v SRN, a to dokumentace průběhu zadržení, zajištění drog a výsledky jejich odborného zkoumání, včetně daktyloskopické expertizy, odsuzujícího rozsudku Zemského soudu ve Weidenu (SRN) ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 1 KLs 23 Js 3749/2008 nad H., Č. a S., a dále z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu provedených v akci Globe 04, 28 a 44 především mezi obviněným A. a blíže neurčenou osobou, obviněným A. a N. N. I., mezi obviněným M. a H., mezi oběma obviněnými navzájem a z dalších důkazů zajištěných během domovní prohlídky bytu, kde bydlel obviněný A.
Provedené odposlechy podle nalézacího soudu vyvrátily obhajobu obviněného A. spočívající ve snaze usvědčit obviněného M. ze zorganizování zásilky extáze z A. do České republiky, pokud obviněný A. tvrdil, že obviněný M. pouze využil toho, že jej seznámil se svým přítelem O., se kterým poté sám M. měl domlouvat obchod s drogami. Z provedených záznamů telefonních hovorů a sms zpráv mezi obviněnými A. a M., M. a H., A. a blíže neznámou osobou a následně také ze svědeckých výpovědí Č., H. a výpovědi obviněného M., kterou se v podstatě doznal k trestné činnosti, jež mu byla dána za vinu, zcela jasně vyplynulo, že právě obviněný A.
byl organizátorem dovozu zásilky z A. přes svého známého. Obviněnému M. podával přesné instrukce o tom, kdy, kde a komu má být tato zásilka extáze v A. předána, přičemž obviněný M. tyto instrukce předával H. Nalézací soud proto spatřoval znaky organizovanosti především v tomto rozdělení úkolů mezi jednotlivými osobami. Ohledně skutku popsaného pod bodem I. nalézací soud z výpovědi obviněného A., v níž se doznal k trestné činnosti, usoudil, že obviněný A. se domluvil s N. N. I., aby převezl do V.
dvě plastikové lahve s mléčným nápojem, v nichž byl ukryt kokain a vyvrátil tvrzení obviněného A. o tom, že nevěděl, co se v plastových lahvích skrývá, což obviněný A. tvrdil i přesto, že měl N. N. I. dovézt od osoby, která měla převzít předmětnou zásilku, částku ve výši 6000,- Eur a on měl předat tuto částku O. Z obsahu odposlechů, charakteru dovozu kokainu, částky 6000,- EUR i z výpovědi svědka N. N. I., který samotný převoz kokainu popsal, pak vyplynulo, že i tuto trestnou činnost zorganizoval sám obviněný A.
alias K., přičemž jednoznačně věděl, že se jedná o kokain. Z provedených odposlechů je pak jednoznačně zřejmé, že jak A. u dovozu kokainu z České republiky do V., tak obviněný A. i obviněný M. u dovozu extáze z Nizozemí do České republiky prokazatelně věděli, o jaké obchody se jedná, co je předmětem zásilek a oba k této trestné činnosti vedl zištný důvod.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvého stupně provedl dokazování v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možné učinit správné skutkové i právní závěry. Konstatoval, že každá na sebe navazující úloha obviněných byla nezbytná a důležitá k dosažení vývozu zásilky kokainu z České republiky do Rakouska i dovozu extáze z Nizozemí od stejného zdroje do České republiky v rámci mezinárodního obchodu s drogami. V souladu s odpovídající judikaturou se přitom nevyžaduje, aby se jednalo o jakousi nejvyšší formu mezinárodního zločinu, jak ve svém dovolání předestřel obviněný A., neboť tato činnost nemusí mít trvalejší charakter.
Také se nevyžaduje, aby byl pachatel výslovně přijat za člena takové skupiny, případně aby k ní výslovně přistoupil a aby se všichni její členové výslovně znali. Navíc soud druhého stupně shledal, že z výpovědi obviněného A. vyplynulo, že se v táboře pro uprchlíky v Rakousku seznámil s osmi muži nigerijské národnosti, s nimiž je v kontaktu. Někteří z nich zůstali v Rakousku, O. a ještě jeden z nich jsou v Nizozemí a T. O. E. již před tím pro něj v České republice pracoval, z čehož plyne, že tyto kontakty nebyly v souvislosti se spáchanou trestnou činností vůbec náhodné, neboť se s těmito osobami obviněný A.
již před tím znal, stejně jako znal obviněného T. M. Provedené odposlechy podle odvolacího soudu vyvrátily i obhajobu obviněného M., že mohl být pouze srozuměn s tím, že se může jednat o omamnou, resp. psychotropní látku a že jeho jednání bylo naivní a amatérské, neboť obviněný M. sám vypověděl, že i on již předtím v A. byl, když se měl na žádost obviněného A. setkat se stejnou osobou, se kterou se poté setkali Č. s H., přičemž schůzka měla obdobný scénář, takže byl již ze své zkušenosti sám osobně obeznámen se způsobem dovozu těchto drog z Nizozemí, i když sám podle jeho tvrzení tehdy nic nedovezl.
Lze tak podle odvolacího soudu uzavřít, že oba obvinění jednali ve vědomé a chtěné spolupráci a nikoliv nahodile s dalšími osobami, a to s cílem uskutečnit předmětné dodávky drog za účelem jejich další distribuce. Soud prvého stupně tak podle odvolacího soudu nepochybil, pokud dospěl k závěru, že po formální stránce byly naplněny všechny znaky kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Rovněž podle Nejvyššího soudu lze mít zato, že do V. převezl zásilku kokainu kurýr N. N. I., kterého tam vyslal obviněný A. alias K., který se svým přítelem O. dodávku kokainu domluvil. Vše potřebné organizačně zajišťoval obviněný A., jenž I. předal kokain ukrytý v plastových lahvích s mléčným nápojem a I. měl i telefonní kontakt na O., kterému měla být zásilka kokainu předána. K předání nedošlo jen z toho důvodu, že byli oba tito kurýři zadrženi ještě před jejím předáním rakouskými policejními orgány. Obviněný tak zjednal kurýry, přičemž i kurýrům muselo být zjevné, že nejedou do V. na dovolenou, ale za splněním určitého, zjevně protizákonného úkolu. Tuto skutečnost pak dokumentuje i telefonická komunikace obviněného A. s I. To pak svědčí o tom, že nejen obviněný, ale i kurýři museli být zjevně informováni o podstatě obchodu.
Jednání obviněných zjištěné soudem prvního stupně bylo i podle Nejvyššího soudu zcela důvodně posouzeno jako naplňující znak organizované skupiny působící ve více státech, protože mezi obviněným A., blíže neurčenou osobou, jež obviněný A. označil za svého přítele O., kurýry N. N. I. a T. O. E. při distribuci kokainu z České republiky do Rakouska a mezi obviněným A., obviněným M., kurýry J. Č. a T. H. při dovozu extáze z A. do České republiky fungovala dělba činností, které v prvním případě plánoval a koordinoval obviněný A.a v druhém případě obviněný M. po vzájemné dohodě s obviněným A., když zjednal kurýry Č. a H., kteří odjeli do A., kde podle instrukcí A., které kurýrům prostřednictvím mobilního telefonu tlumočil obviněný M., tedy kdy činnost tohoto uskupení plánoval a koordinoval obviněný A. spolu s obviněným M. Lze proto konstatovat, že obviněný A. v prvním případě sám a v druhém případě spolu s obviněným M. organizovanou skupinu zjednáním dalších minimálně dvou lidí dotvořil a obviněný A. řídil, přičemž mezinárodní prvek jako znak kvalifikované skutkové podstaty byl podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. naplněn v obou případech, neboť při distribuci kokainu působila tato organizovaná skupina jak v České republice, tak v Rakousku a při dovozu extáze v Nizozemsku a České republice.
Oba obvinění též v dovolání namítli vadnost právní kvalifikace skutku pokud jde o nesprávnou aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., neboť v jejich případě nebyla naplněna materiální stránka takové právní kvalifikace, avšak ani tato jejich námitka není důvodná.
Soud prvého stupně se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku omezil na konstatování, že v případě obou obviněných bylo použito ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., protože byly dány okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty v podobě závažnosti jednání obviněných, která podstatně zvýšila stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Odvolací soud tuto závažnost spatřoval ve větším množství kokainu a extáze, s nimiž bylo nakládáno a byly proto způsobilé ohrozit na zdraví i velký počet jejich uživatelů, pro něž byly určeny.
Závažnost posuzované trestné činnosti podle odvolacího soudu dále zvyšuje i způsob jejího provedení (byla rozptýlena do více států a to i za užití tzv. kurýrů, u kterých se předpokládá, že nejsou v zájmu orgánů činných v trestním řízení toho kterého státu), konspirativní způsob předávání drog a konspirativní vedení telefonních hovorů (obviněný A. totiž používal tři telefonní čísla). Všechny tyto okolnosti měly zaručit obtížnost odhalení obchodů s drogami a tím i zvýšit úspěšnost jejich provedení, což vyplývá i z výpovědi obviněného A., ve které zmiňoval i jiné dosud neodhalené drogové transakce.
Významnou roli podle odvolacího soudu rovněž sehrál i mezinárodní prvek, jelikož podle jeho poznatků z obdobných trestních věcí je drogovými skupinami v evropském prostoru právě využívána tzv. drogová cesta z Amsterodamu i do České republiky, kde jsou pak drogy prodávány konečným uživatelům. V předmětné trestní věci ke konečné distribuci kokainu i extáze nedošlo jen proto, že byli kurýři je převážející v Rakousku a v SRN odhaleni a zadrženi, neboť tato skupina již byla sledována. Zadržením obou obviněných bylo pak v případě popsaném pod bodem II.
fakticky i zabráněno tomu, aby v této trestné činnosti mohli pokračovat, když předchozí zadržení kurýra N. I. v Rakousku neodradilo obviněného A., aby se v mezinárodním měřítku již nadále nelegálním obchodem s drogami nezabýval. Shora uvedené okolnosti proto podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti obou trestných činů pro společnost a je tak naplněna i materiální stránka výše uvedených kvalifikovaných skutkových podstat, a to zejména podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák.
Též podle Nejvyššího soudu nelze než konstatovat, že oba skutky popsané pod body I. a II. spojuje osoba obviněného A., který síť svých kontaktů využil k distribuci kokainu a extáze a není rozhodné, zda v prvém případě využil pouze dva kurýry E. a N. a v druhém v součinnosti s obviněným M. Č. a H., neboť v obou případech se jednalo o naplánovanou a koordinovanou činnost minimálně tří osob, které mezi sebou měly vymezeny a domluveny jasně rozdělené úkoly a jak správně usoudil odvolací soud, k závěrečné distribuci shora uvedených drog k jejich koncovým uživatelům nedošlo jen proto, že byli kurýři v obou případech odhaleni a zadrženi policejními orgány, protože byla tato organizovaná skupina již sledována.
Obviněný A. měl při dovozu těchto drog zřejmé vůdčí postavení, když při distribuci kokainu využil kontakt na svého známého O. a pomocí kurýrů N. N. I. a T. O. E. mělo dojít k předání dvou plastových lahví, v nichž byl kokain uschován a v druhém případě ve spolupráci s obviněným M., který sjednal Č. a H. k převozu extáze z Amsterodamu do České republiky a předával jim pokyny, které dostával od obviněného A., k popisu osob, místa a času předání extáze. Opět nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, že naplnění materiální stránky podle § 88 odst. 1 tr.
zák. a závažnost spáchaných trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. lze spatřovat především ve větším množství kokainu i extáze, s nimiž bylo nakládáno a mnohonásobně tak překročilo znak většího rozsahu a byly proto způsobilé ohrozit na zdraví velký počet jejich uživatelů, a dále také konspirativní způsob provedení posuzované trestné činnosti (rozptýlení do více států, využití kurýrů), konspirativní způsob předávání drog a způsob vedení telefonních hovorů, jež měly znemožnit odhalení této trestné činnosti.
Významnou roli taktéž sehrál mezinárodní prvek, jak bylo uvedeno výše. Provedenými důkazy bylo dostatečně prokázáno, že oba obvinění velmi dobře věděli, že se jedná o distribuci drog (tedy látek zakázaných), evidentně za účelem dosažení finančního zisku, přičemž je nanejvýš pravděpodobné, že se nejednalo o ojedinělý obchod tohoto druhu, což připustil i sám obviněný A. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením obviněného A., že by jednal neprofesionálně, protože mimo jiné disponuje výrazně nižší inteligencí a s tvrzením obviněného M., že si počínal naivně, a to jenom proto, že byli nakonec odhaleni a zadrženi policejními orgány a postaveni před soud.
Pokud pak obviněný M. ve svém dovolání argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 s tím, že odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že v daném případě byla naplněna materiální podmínka podle § 88 odst. 1 tr. zák. pro trestněprávní kvalifikaci podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., protože podle obviněného M. neměla v souladu s tímto nálezem Ústavního soudu za daných okolností takovou relevantní roli, nebyla podle Nejvyššího soudu jeho právní argumentace přiléhavá.
Ústavní soud v tomto nálezu shledal, že pro trestněprávní kvalifikaci podle čtvrtého odstavce písm. c) § 187 tr. zák. musí být materiální podmínka podle § 88 odst. 1 tr. zák. naplněna, protože tento kvalifikační znak by měl sehrát relevantní roli, z něhož by bylo možné dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Taková kvalifikace může být oprávněná např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli.
Ze struktury ustanovení § 187 odst. 4 tr. zák. je podle Ústavního soudu patrné, že jednání naplňující znak podle písm. c) tohoto ustanovení musí být co do závažnosti srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi podle písm. a) a b) (způsobení těžké újmy na zdraví více osob nebo smrti, případně získání prospěchu velkého rozsahu). V tomto případě jímž se Ústavní soud zabýval se jednalo o pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, kdy pachatel tohoto trestného činu prodával menší množství drogy pervitinu, a šlo spíše o opakované transakce pachatele a jeho německého odběratele s tureckou státní příslušností, kdy role ostatních zúčastněných osob se jevila spíše jako okrajová a mezinárodní prvek zde nebyl určující.
Obviněný M. obdobně namítal, že v jeho případě nešlo o opakované transakce a nejednalo se o činnost na vyšším stupni plánovitosti a organizovanosti. Tyto námitky obviněného byly, jak je shora uvedeno, shledány neopodstatněnými vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a právním závěrům soudů obou stupňů. Je třeba dodat, že přísnější postih podle § 187 tr. zák. odst. 4 písm. c) není podmíněn tím, že skupina osob sdružená za účelem distribuce drog ustanoví nějakou formální organizaci s psanými pravidly, přesně stanovenou hierarchií, strategií postupu či plánem činnosti.
Toto ustanovení bylo zákonodárcem do trestního zákona zařazeno se záměrem bojovat formou přísnějšího postihu proti kvalifikovanějším formám distribuce drog, které se však mohou realizovat i zcela neformálně, případ od případu, i na podkladě konkludentního jednání jeho členů bez výslovného a precizního stanovení pravidel fungování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 7 Tdo 308/2006).
Podle Nejvyššího soudu takové neformální uskupení vytvořil a řídil obviněný A. a obviněný M. v něm zastával taktéž zásadní roli, když velkou měrou přispěl k jejímu fungování. V posuzovaném případu tak byl naplněn příslušný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. nejen po formální stránce, ale byly rovněž naplněny materiální podmínky této okolnosti podmiňující použití zvýšené trestní sazby v souladu s § 88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný A. kromě toho ve svém dovolání namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a Nejvyšší soud by proto podle něj měl vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu aplikovat ustanovení § 40 odst. 1, 3 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přičemž tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde je třeba uvést, že z hlediska dovolacích důvodů je možné napadat výrok o trestu na základě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze námitkami obsahově spočívajícími v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu ale zjevně nedošlo. Tvrzení obviněného, že mu byl uložen trest neodpovídající kritériím uvedeným v ustanoveních § 40 odst. 1, odst. 3 tr. zák., ale obsahově nenaplňuje ani uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který lze podřadit pouze vady související s nesprávně uloženým souhrnným případně společným trestem. Obviněným uplatněnou dovolací námitkou směřující proti výroku o trestu, jejímž prostřednictvím se domáhal uložení trestu pod zákonnou sazbu, se Nejvyšší soud v rámci citovaného dovolacího důvodu tudíž zabývat nemohl.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěných skutků ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obou obviněných nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska použité právní kvalifikace a v jednání obviněného A. popsaného v bodě I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a taktéž v jednání obviněného A. a obviněného M. popsaného v bodě II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů ve smyslu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. a obviněného M. jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když je třeba zdůraznit, že dovolatel není oprávněn si v případě odmítnutí dovolání vynutit, aby se tak stalo ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. října 2011
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c