4 Tdo 942/2025

4 Tdo 942/2025-796

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání obviněného D. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 56/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 11. 2024, sp. zn. 47 T 56/2023, byl obviněný D. S. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„nejméně od ledna 2023 do 6. května 2023 v bytě nacházejícím se v domě v ulici XY v XY, okres XY, kde žil ve společné domácnosti s poškozenou Š. R., tuto zpravidla pod vlivem alkoholu obden psychicky deptal a fyzicky napadal, když ji soustavně podezíral z nevěry, při hádkách, které trvaly i několik hodin, jí vyčítal, že má někoho jiného, říkal jí, že je kurva, špína a chtěl po ní, aby se na jiné muže nedívala a nebavila se s nimi, aby se mu k nevěře doznala a opakovaně ji při hádkách dával facky, pěsti do hlavy i do těla, tahal ji za vlasy, plival na ni, dožadoval se, aby se mu při hádkách dívala do očí a držel ji při nich za bradu tak pevně, že na ní pak mívala modřiny, při jedné z hádek tak silně bouchal pěstí do zdi, až ji poškodil, a nejméně ve čtyřech případech ji rdousil natolik silně, že poškozená ztratila vědomí, a po napadeních jí říkal, že si za to může sama, protože mlčí, nebo mu neodpovídá na to, na co se ptá, a toto jednání u poškozené vedlo ke strachu o život a k akutní stresové poruše a při škrcení, které vedlo ke stavu bezvědomí, mohlo dojít ke zvracení a k následnému vdechnutí obsahu žaludku do plic, případně mohlo dojít k rozvoji záchvatovitého stavu a k otoku mozku, přičemž se jeho jednání stupňovalo a nejintenzivnější bylo v těchto případech:

- na konci února 2023 při hádce v kuchyni obvinil poškozenou ze lži a nevěry a dal jí několik facek, načež vzal kuchyňský nůž z odkapávače, dal jej poškozené ke krku, a pak jí jej přiložil k levé tváři a poškozenou říznul, čímž jí způsobil řeznou ranku v délce cca 1 cm,

- dne 24. března 2023 obvinil poškozenou z nevěry a ze lži a chtěl po ní, aby se mu přiznala, že byla v jeho telefonu, a když mu poškozená sdělila, že v jeho telefonu nebyla, tak jí nevěřil, zaklekl ji, chytil ji ruce, držel ji za vlasy a cloumal jí s hlavou, a přitom jí vytrhl velké množství vlasů, dával jí facky a mlátil ji pěstmi do hlavy a do žeber, rdousil ji až do bezvědomí a řekl jí, že ji přestane bít až tehdy, pokud se mu přizná k nahlížení do telefonu, a přitom jí vyhrožoval, že pokud se nepřizná, tak ji zabije, čímž jí způsobil hematom na pravé straně brady, otok kolem levého oka a bolestivou bulku na levém spánku,

- dne 1. května 2023 dal poškozené facky a jednu ránu pěstí do břicha a jednu ránu do oblasti hrudníku,

- dne 4. května 2023, když poškozená ležela v posteli, tak k ní obžalovaný přišel a řekl jí, že když může spát s jinýma chlapama, tak může spát i s ním, že je kurva, snažil se jí sundat legíny, což se mu nepodařilo, tak ji dráždil přes legíny na přirození, přitom jí dále říkal, že chce, aby si pamatovala jen to špatný, že jí ukáže čistý zlo, jak funguje ulice, poškozená se bránila, začala se prát, vyndávala mu ruku, snažila se dostat pryč od něj, což vedlo k tomu, že sklouzla z postele na zem, kde se zády opřela o postel, obžalovaný jí začal říkat, že zažije čistý zlo, ulici, ať si to pamatuje, že jí bude šukat zepředu dozadu, že bude anál, že jestli dá každýmu, tak musí dát i jemu, poškozená začala křičet, obžalovaný jí však zakryl ústa a řekl jí, že když bude mlčet, tak bude hodný, takže poškozená křičet přestala a obžalovaný svého jednání zanechal, ale ještě téhož dne za ní přišel a ptal se jí, zda v práci řekla někomu o monoklu, a když to popřela, tak jí nevěřil a dal jí několik ran pěstí do břicha a do podbřišku,

- dne 6. května 2023 v čase kolem 9:30 hodin, když chtěla jít poškozená na nákup, obžalovaný jí začal obviňovat z nevěry a začal jí dávat facky, poté, když poškozená stála a byla opřená o zeď, držel ji oběma rukama za vlasy a dal jí hlavou o zeď, poté jí nejméně dvakrát udeřil pěstí do hrudníku, poškozená rány vykrývala rukama, obžalovaný poškozené řekl, že na nákup rozhodně nepůjde a dal před dveře židli, zamkl, v kuchyni poté začal poškozenou fackovat a řekl jí, že jí teď zabije vzal do ruky ze dřezu nůž, otřel jej a dal ho poškozené ke krku, poškozená si klekla a prosila ho ať to nedělá, obžalovaný odhodil nůž na jídelní stůl klekl si k poškozené a začal ji bít a rdousit, poškozená se bránila, svalili se na zem a obžalovaný poškozené zacpal ústa a nos najednou, kdy poškozená nemohla dýchat, následně se poškozená vyvlékla, obžalovaný řekl, že jejich vztah nemá žádnou cenu, když je poškozená kurva, že může jít i s ním, že mu ho aspoň naposledy vykouří, což poškozená ze strachu z něj učinila, on ji přitom tlačil hlavu směrem k penisu a viděl, jak brečí, protože po ní chtěl, aby se přitom na něj dívala, pak jí řekl, ať si svlékne legíny a postaví se k němu zády a sedne si na něj, což učinila, takže pak souložili tímto způsobem, dokud se poškozené nezačaly klepat ruce i nohy, takže změnili polohu, leželi na boku a obžalovaný do poškozené zasouval svůj penis a říkal jí, ať se víc snaží, několikrát změnili polohu, načež svého jednání zanechal, aniž by došlo k ejakulaci a poté, co obžalovaný usnul, si poškozená byt odemkla a utekla z něj, a při tomto jednání jí zlomil tři nehty, způsobil bouli na zátylku, bolest hlavy, hematomy větších rozměrů na obou pažích, tedy zranění vyžadující lékařské ošetření“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný D. S. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Š. R., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 11. 2024, sp. zn. 47 T 56/2023, podal obviněný D. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 4 To 27/2025, podal obviněný D. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Má za to, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, ke kterému dospěl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Uvádí, že některá zjištění a tvrzení soudu prvního stupně a soudu odvolacího se nezakládají na provedeném dokazování a rovněž věc nebyla správně právně posouzena. K otázce pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví dle ust. § 21 odst. 1 tr. zákoníku k ust. § 145 odst. 1 tr. zákoníku uvádí, že je zapotřebí v daném případě zkoumat, zda jednání pachatele bezprostředně směřovalo k dosažení takového stavu, který spočívá ve vážné poruše zdraví, která současně naplní znaky některého z případů taxativně uvedených pod písm. a) až i) ust. § 122 tr. zákoníku. Dále je

rozhodující pro právní posouzení násilného jednání, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Úmysl pachatele již při dosažení stadia pokusu by měl směřovat k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, tudíž již v daný okamžik musí být pachatel srozuměn se všemi okolnostmi své trestné činnosti a musí útok vést takovým způsobem, aby tímto byl schopen způsobit těžkou újmu na zdraví. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného soudním znalcem MUDr.

Jiřím Fialkou, CSc., je patrné, že jednání nelze posoudit jako jednání směřující k naplnění všech znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví, byť ve fázi pokusu, neboť předmětným jednáním by k těžké újmě mohlo dojít pouze formou nechtěného následku. S ohledem na výše uvedené má dovolatel za to, že jednání, za které je odsouzen, není správně právně kvalifikováno, neboť těžká újma nenastala a nebyl dán úmysl pachatele této svým jednáním docílit. V případě závěru o správnosti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je možné uvažovat nanejvýše o právní kvalifikaci jednání dle ust.

§ 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to znovu s ohledem na závěr znaleckého posudku, ze kterého vyplývá, že standartní doba léčení všech popsaných zranění činila jeden týden až deset dní, avšak poškozená lékařskou pomoc nikdy nevyhledala. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že jejich soužití s poškozenou bylo třetím osobám nepřístupné, a tedy se jedná v případě výpovědi poškozené o stav „tvrzení proti tvrzení“. Skutečnost, že při bouřlivém soužití mohlo a zjevně i došlo k poranění poškozené ještě samo o sobě neznamená, že došlo k naplnění znaků činu, jehož znaky jsou vymezeny ve zvláštní části trestního zákoníku.

S ohledem na vše výše uvedené má dovolatel za to, že rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 11. 2024, č. j. 47 T 56/2023-698 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2025, č. j. 4 To 27/2025-745, jsou rozhodnutími zjevně nesprávnými a nezákonnými a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedla, že v rámci úvah o tom, zda úmysl pachatele u pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku směřoval k těžké újmě na zdraví, je třeba se zabývat intenzitou útoku. Pokud by totiž měl útok jen malou intenzitu, která by nebyla způsobilá vyvolat uvedený protiprávní následek (respektive účinek), nelze dovodit ani subjektivní stránku pokusu citovaného zločinu.

Státní zástupkyně konstatuje, že obviněný poškozené nezpůsobil žádné zranění, které by mohlo být posouzeno jako těžká újma na zdraví, avšak soudy dovodily, že při rdoušení, které vedlo ve čtyřech případech ke stavu bezvědomí, mohlo dojít ke zvracení a k následnému vdechnutí obsahu žaludku do plic, případně mohlo dojít k rozvoji záchvatovitého stavu a k otoku mozku, což je následek, který by poškozenou mohl omezit v běžném způsobu života po dobu přesahující šest týdnů nebo způsobit poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) a i) tr.

zákoníku. Pokud tedy jde o právní kvalifikaci jednání obviněného mimo jiné i jako přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, podkladem pro užití této právní kvalifikace byly závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Fialky. Jestliže znalec ve svém znaleckém posudku zaujal stanovisko, že ani uváděné rdoušení ani úder do spánkové krajiny s navazujícím vyklenujícím krevním výronem měkkých lebních pokrývek ani další zaznamenané útoky bezprostřední hrozbu životu či dlouhodobé vážné poruchy zdraví nepředstavovaly, když vážné ohrožení bylo vázáno na komplikaci v kategorii nechtěného, nešťastné náhody, je třeba říct, že zde se znalec dopouští právního hodnocení, které mu nepřísluší.

K námitkám obviněného týkajícím se otázky specifické věrohodnosti svědka státní zástupkyně uvádí, že se v projednávané věci znalec nedopustil nepřípustného hodnocení důkazů, nýbrž pouze odbornými psychologickými metodami zkoumal, zda výpověď poškozené nesla určité znaky věrohodnosti a tento poznatek předal orgánům činným v trestním řízení. Vzhledem k uvedenému závěrem svého vyjádřené státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr.

ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila i s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

9. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

10. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. S.

11. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

12. Obviněný má za to, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, ke kterému dospěl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Uvedl dále, že některá zjištění a tvrzení soudu prvního stupně a soudu odvolacího se nezakládají na provedeném dokazování. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod.

Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněný je usvědčován zejména výpovědí poškozené Š. R., výpovědí svědků H. R., M: K., S. T., E. B., M. L., G. K., S. K., R. K., M.

A., S. P., V. P., T. K., M. F., V. A., znaleckými posudky z odvětví soudního lékařství, psychiatrie a psychologie, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, listinnými důkazy a také zajištěnou komunikací z mobilních telefonů mezi obviněným a poškozenou a také mezi poškozenou a její matkou, které se poškozená s jednáním obviněného vůči své osobě postupně svěřovala a která viděla zranění poškozené jak na dcerou jí zaslané fotografii, tak i přímo, když se s ní po posledním incidentu dne 6.

5. 2023 setkala. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.

To, že způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě porušením zásad spravedlivého procesu nezakládá.

13. Soudy dále podle mínění dovolatele postupovaly vadně, pokud vyšly z výpovědi poškozené a nikoliv z jeho obhajoby, neboť v posuzovaném případě se jedná o stav „tvrzení proti tvrzení“. K námitkám stran věrohodnosti poškozené Nejvyšší soud uvádí, že osobnost a obecná věrohodnost poškozené byly podrobeny znaleckému zkoumání prof. PhDr. Petra Weisse, PhD., DSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a MUDr. Jakuba Šimka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tito znalci po vyšetření poškozené došli mimo jiné k závěrům, že poškozená netrpí duševní poruchou, znalci nebylo zjištěno, že by poškozená měla hysterické osobnostní rysy, že by trpěla zvýšenou agresivitou, že by měla tendence ke konfabulacím, nebo že by měla závažněji narušeny základní psychické funkce. Je schopna adekvátně vnímat, chápat, zapamatovat si a následně reprodukovat prožité skutečnosti, nebyly u ní zjištěny sklony ke zkreslování, zveličování, bagatelizování a ke konfabulaci. Nejvyšší soud dodává, že soudy na základě výše uvedených důkazů po pečlivém posouzení a při dodržení všech zásad trestního řádu správně považovaly výpověď poškozené za zcela pravdivou a věrohodnou, neboť byla konzistentní, dostatečně podrobná a neobsahovala rozpory. Ani podle chování a projevu poškozené před soudem u hlavního líčení soud nevyvstaly žádné pochybnosti o věrohodnosti poškozené.

14. Obviněný D. S. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil námitky, kterými zpochybňuje, že by se dopustil pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že v posuzovaném případě nedošlo k těžké újmě, ale nebyl dán ani jeho úmysl poškozené těžkou újmu na zdraví způsobit. Míní, že v souvislostech dané trestní věci je možné uvažovat nanejvýše o právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný své závěry staví na skutkových závěrech odlišných od těch, které zjistily soudy obou stupňů. Jak Nejvyšší soud již uvedl, v dovolacím řízení může vycházet toliko ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Pokud tedy obviněný tvrdí, že za vinu mu kladeným jednáním neměl v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, popř. že byl prokázán maximálně úmysl způsobit ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů pro něj příznivějšího.

16. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

17. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku tedy rozdíl mezi trestným činem podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v § 122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy delší dobu trvající porucha zdraví.

V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.

12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr.; dále č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).

18. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.

zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr.

zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh.

tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

19. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky pokusu označeného zločinu a v tomto ohledu nelze soudům ničeho vytknout. Naopak jednání obviněného nese charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětný skutek byl potvrzen výpovědí poškozené Š. R., přičemž lze uzavřít, jak je rozvedeno výše, že tuto výpověď lze považovat za věrohodnou.

Uvedený důkazní prostředek byl dále doplněn znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Fialky, CSc., ze kterého vyplynulo, že byť zranění poškozené lze hodnotit jako lehká a napadání rdoušením sice nezpůsobilo nápadné úrazové změny u poškozené, představovalo však hrozbu, že rdoušení přejde pro bezvědomí do zvracení a poškozená vdechne obsah žaludku do plic, případně dojde k rozvoji záchvatovitého stavu a k otoku mozku. Pokud tedy z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný poškozenou opakovaně rdousil natolik silně, že tato ztratila ve čtyřech případech vědomí, tak i přes závěr znalce, že ani uváděné rdoušení nepředstavovalo pro poškozenou bezprostřední hrozbu ohrožení života či dlouhodobé závažné poruchy zdraví, je třeba uvést, že rdoušení poškozené za současného používání dalšího násilí vedlo ke ztrátě vědomí, přičemž každý průměrně disponovaný jedinec si musí být vědom toho, že rdoušení jiného, které vedlo až k jeho bezvědomí, může mít pro poškozeného následky v podobě nebezpečí těžké újmy na zdraví.

Jak uvedla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, pokud sám znalec zaujal stanovisko, že ani uváděné rdoušení ani další zaznamenané útoky bezprostřední hrozbu životu či dlouhodobé vážné poruchy zdraví nepředstavovaly, když vážné ohrožení bylo vázáno na komplikaci v kategorii nechtěného, nešťastné náhody, je třeba konstatovat, že zde se znalec dopustil právního hodnocení, které mu nepřísluší. S přihlédnutím ke způsobu provedení tohoto skutku, jeho intenzitě a místu na těle, vůči kterému byl veden, je třeba mít za prokázané, že tento útok byl objektivně způsobilý zapříčinit poškozené zranění v podobě těžké újmy na zdraví a obviněný tak v jednočinném souběhu naplnil i znaky tohoto trestného činu.

20. Lze proto konstatovat, že obviněný naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, tedy dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu spočívajícího v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví jinému v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání jen náhodou nedošlo, když poškozenou během společného soužití rdousil natolik silně, že upadla do bezvědomí, a při tomto rdoušení mohlo u poškozené dojít ke zvracení a k následnému vdechnutí obsahu žaludku do plic, případně mohlo dojít k rozvoji záchvatovitého stavu a k otoku mozku, a k těmto těžším následkům, které by poškozenou mohly omezit v běžném způsobu života po dobu přesahující šest týdnů nebo způsobit poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku, nedošlo jen náhodou. Lze proto vyloučit úvahu obviněného o tom, že jeho jednání není pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko dokonaným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

21. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. S. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

22. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. 11. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu