4 Tz 108/2008-I
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného R. H.
Napadený rozsudek se ohledně obviněného R. H. z r u š u j e ve výroku o vině v bodu 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 229 ost. 1 tr. ř. poškozená obchodní společnost A. R., R., P., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 byli obvinění R. H. v bodu 1) – 4) a P. B. v bodu 1) – 2) uznáni vinnými pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb. na tom skutkovém základě, že:
obvinění R. H. a P. B. jako jednatelé firmy H. S., s. r. o., se sídlem v O. – H., ul. M., společně
1)dne 20. 9. 1994 v O. uzavřeli v podvodném úmyslu s I. a p. b., a. s., oblastní pobočkou O. smlouvu o úvěru znějící na částku 5.500.000,- Kč, kterou se zavázali použít na nákup nemovitosti v O. – H., ul. R. a na její rekonstrukci za účelem provozování podnikatelské činnosti s tím, že tato nemovitost bude zástavou ve prospěch IPB, a. s. O., přičemž po získání úvěru splátkami z banky z 28. 9. 1994 a 27. 10. 1994 část finančních prostředků ve výši 1.800.000,- Kč sice použili na nákup uvedené nemovitosti, avšak vklad zástavního práva u Katastrálního úřadu v O. ve prospěch IPB, a. s. O., neprovedli, nemovitost za částku 2.350.000,- Kč prodali obchodní společnosti G. E. M., s. r. o. se sídlem v O., C., kupní smlouvou ze dne 11. 1. 1995, podnikatelskou činnost v souladu s proklamovaným podnikatelským záměrem nezapočali, finanční prostředky z poskytnutého úvěru použili ke svým soukromým účelům, čímž způsobili dříve I. a p. b., a. s. oblastní pobočce O., nyní právnímu nástupci A. R., R., P., škodu ve výši 5.500.000,- Kč,
2)oba obvinění společně dne 11. 1. 1995 v O. po uzavření kupní smlouvy ohledně nemovitosti v O. na R. v podvodném úmyslu uzavřeli smlouvu o půjčce s obchodní společností G. E. M., s. r. o., znějící na částku 2.350.000,- Kč a tyto peníze převzali, přičemž se zavázali tyto finanční prostředky vrátit do pěti dnů poté, kdy jim bude kupní cena nemovitosti v této výši poukázána na účet H. S., s. r. o., vedený u K. b., a. s., pobočky O., touto bankou z úvěru poskytnutého na nákup nemovitosti obchodní společnosti G. E. M., s. r. o., k čemuž skutečně došlo dne 13. 4. 1995, peníze však nevrátili, čímž způsobili obchodní společnosti G. E. M., s. r. o. se sídlem v O. – H., R., škodu ve výši 2.350.000,- Kč, z níž doposud uhradili v nepravidelných splátkách částku 1.730.000,- Kč,
3)obviněný R. H. sám jako jednatel firmy H. S., s. r. o., poté, kdy dne 31. 3. 1995 v O. převzal osobní motorové vozidlo zn. SEAT TOLEDO v hodnotě 417.230,- Kč do leasingového pronájmu od firmy Š., s. r. o. P., tak dne 3. 7. 1995 nechal vozidlo vyvézt z Č. r. přes P. r. na U. a tam předal nezjištěnému občanovi, čímž způsobil firmě Š., s. r. o. se sídlem v P., P., škodu v celkové výši 417.230,- Kč,
4)obviněný R. H. sám poté, kdy dne 12. 10. 1994 uzavřel s firmou B., s. r. o. Z., leasingovou smlouvu o pronájmu mobilního telefonního přístroje NOKIA 720 T, tak v následujícím období podmínky smlouvy neplnil a od 1. 5. 1995 v O. si telefonní přístroj ponechal a nevrátil jej, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 21.664,20 Kč odpovídající zůstatkové hodnotě přístroje firmě B., s. r. o. Z. T. G. M.
Za to byl obviněnému R. H. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle tohoto trestu mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Spoluobviněnému P. B. pak byly uloženy tresty totožné.
Dalšími výroky nalézacího soudu podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V části týkající se obviněného R. H. nabyl tento rozsudek právní moci dne 24. 11. 2005.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného R. H. podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona.
V této mj. poukázal na to, že citovaný rozsudek byl ve vztahu k oběma obviněným vyhlášen v řízení proti uprchlému. V částech týkajících se obviněného P. B. napadený rozsudek však v současné době právně neexistuje, trestní stíhání vedené proti tomuto obviněnému nebylo dosud pravomocně skončeno a nachází se opět ve stadiu řízení před soudem prvního stupně (hlavní líčení odročené na 24. 10. 2008 bylo odvoláno, další zatím nařízeno nebylo). Je tomu tak z následujících důvodů.
Odvolání obviněného P. B., resp. jeho obhájce JUDr. V. J., bylo sice zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006 sp. zn. 4 To 3/2006, ale obviněný B. následně učinil návrh podle § 306a odst. 2 tr. ř. V důsledku toho došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu ohledně tohoto obviněného. Následně bylo ve věci obviněného P. B. znovu rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 48 T 3/2006 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 4 To 27/2007. Těmito rozhodnutími byl obviněný B. opětovně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely trestního zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil dílčími útoky výše popsanými pod body 1) a 2), a byly mu uloženy stejné tresty.
Rozhodnutí soudů obou stupňů však byla na podkladě dovolání obviněného P. B. zrušena podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 982/2007 včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících a Krajskému soudu v Ostravě bylo podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Řízení vedené proti obviněnému P. B. u Krajského soudu v Ostravě nyní pod sp. zn. 48 T 11/2007, jak bylo zmíněno již shora, není dosud skončeno.
V další části odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal, že závěr nalézacího soudu o vině dílčími útoky pod body 2) – 4) výroku o vině byl učiněn na podkladě dokazování provedeného a zhodnoceného v souladu s ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Citovanými ustanoveními se Krajský soud v Ostravě však důsledně neřídil ve vztahu k nejzávažnějšímu dílčímu útoku pod bodem 1) výroku o vině, neboť se dostatečně nezabýval otázkou, zda v případě tohoto dílčího útoku obviněný R. H. naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. též po subjektivní stránce. Soud se totiž nezabýval otázkou, jaký vliv má na právní kvalifikaci souzeného skutku jako trestného činu podvodu okolnost, že bankovní úvěr byl zajištěn hodnotovým ekvivalentem v podobě zástavního práva.
V této souvislosti zdůraznil, že odsuzující soudní rozhodnutí týkající se spoluobviněného P. B. byla Nejvyšším soudem zrušena právě proto, že ani ohledně tohoto obviněného se soudy problematikou zajištění úvěru zástavou (mimo konstatování existence uvedeného zástavního práva) nijak nezabývaly. Nejvyšší soud přitom ve svém zrušovacím usnesení konstatoval, že důvody, pro které rozhodl ve prospěch obviněného B., svědčí i ve prospěch obviněného H. Podle zásady beneficia cohaesionis (§ 265k odst. 2 věta in fine tr. ř., § 261 tr. ř.) Nejvyšší soud nepostupoval pouze proto, že ohledně obviněného H. bylo rozhodováno jinými soudními rozhodnutími.
Ministr spravedlnosti proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v neprospěch obviněného R. H. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadený rozsudek zrušil včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud touto změnou pozbydou svého podkladu. Dále aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
Podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Senát Nejvyššího soudu při projednávání a rozhodování o dovolání ve věci obviněného P. B. ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 982/2007 zejména poukázal na změnu výkladu pokud jde o význam zajišťovacího institutu z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. V této souvislosti především zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, v němž vyložil, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 akceptoval a z ústavně právních hledisek aproboval právní závěr dříve vyslovený v judikatuře Nejvyššího soudu, že zřízení zástavního práva a jeho hodnota mají vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též – za určitých podmínek – i na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu podle § 250 tr.
zák. Zopakoval, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 se explicitně vyjádřil k ústavněprávním limitům kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. za situace, kdy bylo čerpání bankovního úvěru poskytnuto zajištění v podobě zástavního práva k nemovitosti. Vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99), podle které k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného vylákáním úvěru, je nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, kdy se ke škodě jejího majetku obohatil.
Proto mohl být trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami.
Jinak řečeno, tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Tyto závěry pak Ústavní soud podpořil dalšími úvahami stran povahy zástavního práva.
Nalézací soud v tzv. skutkové větě výroku o vině stížností pro porušení zákona napadeného rozsudku konstatoval, že obvinění nesplnili závazek zřídit zástavní právo ve prospěch IPB, a. s. O., k nemovitosti v O.-H., ul. R., na jejíž nákup byl úvěr poskytnut. Z výsledků provedeného dokazování však mj. vyplynulo, a krajský soud se o tom v odůvodnění svého rozhodnutí na řadě míst sám zmiňuje, že předmětný úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k jiné nemovitosti než k té, o jejíž koupi se jednalo. Konkrétně šlo o nemovitost z majetku TJ S. H., jejíž hodnota měla více než dvakrát převyšovat výši poskytnutého úvěru. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval existenci smlouvy o zápůjčce předmětu ručení pro účel vyřízení úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí garance zástavním věřitelem zástavnímu dlužníkovi pro účel vyřízení úvěru ve výši 5.500.000,- Kč mezi stranami TJ S. H. a H. S., spol. s r. o., nemovitostmi (budova hotelu S. se sálem a kavárnou v H. včetně pozemku) v hodnotě 12.368.020,- Kč, kterou za zástavního dlužníka podepsali obvinění H. a B. a za zástavního věřitele předseda TJ S. H. J. S. Kromě obviněného R. H. a svědka J. S., kteří se o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem více či méně podrobně zmiňují, nalézací soud citoval i konkrétní výpověď svědkyně JUDr. A. K., která potvrdila existenci samotné smlouvy o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem mezi IPB, a. s., a TJ S. H. ze dne 20. 9. 1994, jakož i existenci dalších smluvních ujednání, která měla realizaci zástavního práva umožnit. Též svědek JUDr. A. F., bývalý právník IPB, a. s., pobočky O. potvrdil nejenom, že došlo k zajištění úvěru uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem TJ S. H., ale i že tato zástavní smlouva byla následně řádně zaregistrována na Katastrálním úřadě v P.
Je tudíž třeba souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud se věcí z hlediska dopadů zajištění úvěru zástavou na existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1) výroku o vině nijak nezabýval. Ze skutkových zjištění nevyplývá, zda byly činěny úkony k realizaci zástavy, z jakých důvodů k ní nedošlo, zda lze tyto důvody přičítat k tíži obviněnému H. a zda skutečnost, že k realizaci zástavy nedojde, byla zahrnuta jeho úmyslným zaviněním existujícím již v době uzavření smlouvy o úvěru. Taktéž nebyla učiněna žádná skutková zjištění o prodejnosti zástavy a o ceně zástavy, tj. do jaké míry cena nemovitosti ve výši 12.368.020,51 Kč stanovená znaleckým posudkem Ing. arch. P. R. ze dne 22. 12. 1993 odpovídala reálné tržní ceně. V tomto směru lze podotknout, že podle odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu tento posudek zrevidoval a odsouhlasil Ing. P., znalec v oboru cen nemovitosti schválený IPB, a. s.
Pokud by tedy bylo zjištěno, že obviněný R. H. (spolu s P. B.) zajistil úvěr získaný od IPB, a. s., ve výši 5.500.000,- Kč nemovitým majetkem v hodnotě více než 12.000.000,- Kč (nebo i v hodnotě nižší, ale postačující k plnému uspokojení věřitele) a současně by nebyly od počátku známy okolnosti bránící realizaci zástavy, nebylo by možné skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině posoudit jako dílčí útok trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o vině tímto dílčím útokem je proto nutno hodnotit jako předčasné. Bylo povinností soudu, aby se na podkladě důkazů již provedených a popřípadě i dalších v úvahu přicházejících důkazů, jako např. nového znaleckého posudku objektivizujícího tržní cenu zastavené nemovitosti v době rozhodné nebo výslechů zaměstnanců peněžního ústavu k možnosti realizace zástavního práva, vypořádal s otázkami zřízení zástavního práva, hodnoty a prodejnosti zástavy, důvody, proč nebyla bankou zpeněžena, a po vyřešení těchto otázek posoudil, zda i při zajištění závazku zástavou lze skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině považovat za dílčí útok trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Jestliže krajský soud v průběhu dokazování tyto skutečnosti nezjišťoval a při hodnocení důkazů je nezohlednil, nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. totiž orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného R. H. Podle § 269 ost. 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek ve výroku o vině v bodu 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkajícího se obchodní společnosti A. R., R., P., jímž byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Taktéž byla zrušena všechna další rozhodnutí, která obsahově navazovala na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak ve smyslu § 270 odst. 1 tr. ř. věc obviněného R. H. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v intencích tohoto rozsudku v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém ukládání trestu obviněnému R. H. bude potřebné přihlédnout i k argumentům, které Nejvyšší soud vyslovil v rámci dovolacího řízení ve věci obviněného P. B. ve svém usnesení z 21. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 982/2007 na str. 12 – 13, neboť je možné na ně v plném rozsahu odkázat, byť podaná stížnost pro porušení zákona takto zaměřena nebyla.
Krajský soud bude muset mít při dalším postupu též na paměti, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je jmenovaný soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 4 Tz 108/2008
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
4 Tz 108/2008-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 v trestní věci obviněného R. H., v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996, podle § 275 odst. 3 tr. ř. t a k t o :
Obviněný R. H. se n e b e r e d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud projednal stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch obviněného R. H. podal ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona ve veřejném zasedání dne 11. 3. 2009 svým rozsudkem sp. zn. 4 Tz 108/2008-I vyslovil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 a v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného R. H. porušen zákon a tento rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině a náhradě škody a dále v celém výroku o trestu. Taktéž zrušil všechna další navazující rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Věc pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že bylo zrušeno rozhodnutí, na jehož základě obviněný má vykonávat uložený trest odnětí svobody, (v současné době má výkon trestu přerušen na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. 4 Tz 108/2008), rozhodoval Nejvyšší soud podle § 275 odst. 3 tr. ř. o vazbě obviněného. Bylo zkoumáno, zda je dán některý z důvodů vazby uvedených v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. ř. Z obsahu trestního spisu je sice patrné, že původní řízení před soudem bylo proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému. Posléze se ale do České republiky vrátil a započal výkon uloženého trestu. Nejvyšší soud si rovněž ověřil, že obviněný byl v přípravném řízení ve vazbě po dobu dvou roků a vlastní výkon trestu pak vykonával od 9. 10. 2007 do 5. 2. 2009, kdy mu byl Nejvyšším soudem výkon trestu přerušen. T. č. nebylo zjištěno nic, co by mohlo vést k závěru, že u obviněného je dána důvodná obava, že by se choval způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. ř., tedy že by u něho byl dán některý z vazebních důvodů.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 275 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný R. H. do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec