4 Tz 108/2008-I
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném
dne 11. března 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost
pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve
prospěch obviněného R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.
12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270
odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31
T 37/1996 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o
n v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného R. H.
Napadený rozsudek se ohledně obviněného R. H. z r u š u j e ve výroku o vině
v bodu 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §
229 ost. 1 tr. ř. poškozená obchodní společnost A. R., R., P., se svým nárokem
na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996
byli obvinění R. H. v bodu 1) – 4) a P. B. v bodu 1) – 2) uznáni vinnými
pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění
novely zák. č. 265/2001 Sb. na tom skutkovém základě, že:
obvinění R. H. a P. B. jako jednatelé firmy H. S., s. r. o., se sídlem v O. –
H., ul. M., společně
1)dne 20. 9. 1994 v O. uzavřeli v podvodném úmyslu s I. a p. b., a. s.,
oblastní pobočkou O. smlouvu o úvěru znějící na částku 5.500.000,- Kč, kterou
se zavázali použít na nákup nemovitosti v O. – H., ul. R. a na její
rekonstrukci za účelem provozování podnikatelské činnosti s tím, že tato
nemovitost bude zástavou ve prospěch IPB, a. s. O., přičemž po získání úvěru
splátkami z banky z 28. 9. 1994 a 27. 10. 1994 část finančních prostředků ve
výši 1.800.000,- Kč sice použili na nákup uvedené nemovitosti, avšak vklad
zástavního práva u Katastrálního úřadu v O. ve prospěch IPB, a. s. O.,
neprovedli, nemovitost za částku 2.350.000,- Kč prodali obchodní společnosti G.
E. M., s. r. o. se sídlem v O., C., kupní smlouvou ze dne 11. 1. 1995,
podnikatelskou činnost v souladu s proklamovaným podnikatelským záměrem
nezapočali, finanční prostředky z poskytnutého úvěru použili ke svým soukromým
účelům, čímž způsobili dříve I. a p. b., a. s. oblastní pobočce O., nyní
právnímu nástupci A. R., R., P., škodu ve výši 5.500.000,- Kč,
2)oba obvinění společně dne 11. 1. 1995 v O. po uzavření kupní smlouvy ohledně
nemovitosti v O. na R. v podvodném úmyslu uzavřeli smlouvu o půjčce s obchodní
společností G. E. M., s. r. o., znějící na částku 2.350.000,- Kč a tyto peníze
převzali, přičemž se zavázali tyto finanční prostředky vrátit do pěti dnů poté,
kdy jim bude kupní cena nemovitosti v této výši poukázána na účet H. S., s. r.
o., vedený u K. b., a. s., pobočky O., touto bankou z úvěru poskytnutého na
nákup nemovitosti obchodní společnosti G. E. M., s. r. o., k čemuž skutečně
došlo dne 13. 4. 1995, peníze však nevrátili, čímž způsobili obchodní
společnosti G. E. M., s. r. o. se sídlem v O. – H., R., škodu ve výši
2.350.000,- Kč, z níž doposud uhradili v nepravidelných splátkách částku
1.730.000,- Kč,
3)obviněný R. H. sám jako jednatel firmy H. S., s. r. o., poté, kdy dne 31. 3.
1995 v O. převzal osobní motorové vozidlo zn. SEAT TOLEDO v hodnotě 417.230,-
Kč do leasingového pronájmu od firmy Š., s. r. o. P., tak dne 3. 7. 1995 nechal
vozidlo vyvézt z Č. r. přes P. r. na U. a tam předal nezjištěnému občanovi,
čímž způsobil firmě Š., s. r. o. se sídlem v P., P., škodu v celkové výši
417.230,- Kč,
4)obviněný R. H. sám poté, kdy dne 12. 10. 1994 uzavřel s firmou B., s. r. o.
Z., leasingovou smlouvu o pronájmu mobilního telefonního přístroje NOKIA 720
T, tak v následujícím období podmínky smlouvy neplnil a od 1. 5. 1995 v O. si
telefonní přístroj ponechal a nevrátil jej, čímž způsobil škodu ve výši nejméně
21.664,20 Kč odpovídající zůstatkové hodnotě přístroje firmě B., s. r. o. Z. T.
G. M.
Za to byl obviněnému R. H. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle tohoto trestu mu byl
uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání s
předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu
pěti let.
Spoluobviněnému P. B. pak byly uloženy tresty totožné.
Dalšími výroky nalézacího soudu podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
V části týkající se obviněného R. H. nabyl tento rozsudek právní moci dne 24.
11. 2005.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti
ve prospěch obviněného R. H. podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro
porušení zákona.
V této mj. poukázal na to, že citovaný rozsudek byl ve vztahu k oběma obviněným
vyhlášen v řízení proti uprchlému. V částech týkajících se obviněného P. B.
napadený rozsudek však v současné době právně neexistuje, trestní stíhání
vedené proti tomuto obviněnému nebylo dosud pravomocně skončeno a nachází se
opět ve stadiu řízení před soudem prvního stupně (hlavní líčení odročené na 24.
10. 2008 bylo odvoláno, další zatím nařízeno nebylo). Je tomu tak z
následujících důvodů.
Odvolání obviněného P. B., resp. jeho obhájce JUDr. V. J., bylo sice zamítnuto
jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.
2. 2006 sp. zn. 4 To 3/2006, ale obviněný B. následně učinil návrh podle § 306a
odst. 2 tr. ř. V důsledku toho došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku soudu
prvního stupně i usnesení odvolacího soudu ohledně tohoto obviněného. Následně
bylo ve věci obviněného P. B. znovu rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 48 T 3/2006 ve spojení s usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 4 To 27/2007. Těmito rozhodnutími
byl obviněný B. opětovně uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. ve znění novely trestního zákona č. 265/2001 Sb., kterého se
dopustil dílčími útoky výše popsanými pod body 1) a 2), a byly mu uloženy
stejné tresty.
Rozhodnutí soudů obou stupňů však byla na podkladě dovolání obviněného P. B.
zrušena podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11.
2007 sp. zn. 8 Tdo 982/2007 včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově
navazujících a Krajskému soudu v Ostravě bylo podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Řízení vedené
proti obviněnému P. B. u Krajského soudu v Ostravě nyní pod sp. zn. 48 T
11/2007, jak bylo zmíněno již shora, není dosud skončeno.
V další části odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
poukázal, že závěr nalézacího soudu o vině dílčími útoky pod body 2) – 4)
výroku o vině byl učiněn na podkladě dokazování provedeného a zhodnoceného v
souladu s ust. § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Citovanými ustanoveními se Krajský soud v
Ostravě však důsledně neřídil ve vztahu k nejzávažnějšímu dílčímu útoku pod
bodem 1) výroku o vině, neboť se dostatečně nezabýval otázkou, zda v případě
tohoto dílčího útoku obviněný R. H. naplnil skutkovou podstatu trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. též po subjektivní stránce. Soud se
totiž nezabýval otázkou, jaký vliv má na právní kvalifikaci souzeného skutku
jako trestného činu podvodu okolnost, že bankovní úvěr byl zajištěn hodnotovým
ekvivalentem v podobě zástavního práva.
V této souvislosti zdůraznil, že odsuzující soudní rozhodnutí týkající se
spoluobviněného P. B. byla Nejvyšším soudem zrušena právě proto, že ani ohledně
tohoto obviněného se soudy problematikou zajištění úvěru zástavou (mimo
konstatování existence uvedeného zástavního práva) nijak nezabývaly. Nejvyšší
soud přitom ve svém zrušovacím usnesení konstatoval, že důvody, pro které
rozhodl ve prospěch obviněného B., svědčí i ve prospěch obviněného H. Podle
zásady beneficia cohaesionis (§ 265k odst. 2 věta in fine tr. ř., § 261 tr. ř.)
Nejvyšší soud nepostupoval pouze proto, že ohledně obviněného H. bylo
rozhodováno jinými soudními rozhodnutími.
Ministr spravedlnosti proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst.
2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004
sp. zn. 31 T 37/1996 byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve
vztahu k ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v neprospěch obviněného R. H.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadený rozsudek zrušil včetně dalších
obsahově navazujících rozhodnutí, pokud touto změnou pozbydou svého podkladu.
Dále aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána
důvodně.
Podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu.
Senát Nejvyššího soudu při projednávání a rozhodování o dovolání ve věci
obviněného P. B. ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 982/2007
zejména poukázal na změnu výkladu pokud jde o význam zajišťovacího institutu z
hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. V
této souvislosti především zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05,
v němž vyložil, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 akceptoval a z ústavně
právních hledisek aproboval právní závěr dříve vyslovený v judikatuře
Nejvyššího soudu, že zřízení zástavního práva a jeho hodnota mají vliv nejen na
posouzení výše způsobené škody, ale též – za určitých podmínek – i na naplnění
samotné skutkové podstaty podvodu podle § 250 tr. zák. Zopakoval, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 558/01 se explicitně vyjádřil k ústavněprávním limitům
kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. za
situace, kdy bylo čerpání bankovního úvěru poskytnuto zajištění v podobě
zástavního práva k nemovitosti. Vycházel z judikatury Nejvyššího soudu
(rozsudky sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99), podle které k naplnění
subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného vylákáním úvěru, je nutné
prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal
klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je
nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve
smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, kdy se ke škodě
jejího majetku obohatil. Proto mohl být trestný čin podvodu podle § 250 tr.
zák. spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od
počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy,
která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si
byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším
srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než
hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu
odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Jinak řečeno, tam, kde je poskytnut
majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit
takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Tyto závěry pak
Ústavní soud podpořil dalšími úvahami stran povahy zástavního práva.
Nalézací soud v tzv. skutkové větě výroku o vině stížností pro porušení zákona
napadeného rozsudku konstatoval, že obvinění nesplnili závazek zřídit zástavní
právo ve prospěch IPB, a. s. O., k nemovitosti v O.-H., ul. R., na jejíž nákup
byl úvěr poskytnut. Z výsledků provedeného dokazování však mj. vyplynulo, a
krajský soud se o tom v odůvodnění svého rozhodnutí na řadě míst sám zmiňuje,
že předmětný úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k jiné nemovitosti
než k té, o jejíž koupi se jednalo. Konkrétně šlo o nemovitost z majetku TJ S.
H., jejíž hodnota měla více než dvakrát převyšovat výši poskytnutého úvěru.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval existenci smlouvy o
zápůjčce předmětu ručení pro účel vyřízení úvěru, jejímž předmětem bylo
poskytnutí garance zástavním věřitelem zástavnímu dlužníkovi pro účel vyřízení
úvěru ve výši 5.500.000,- Kč mezi stranami TJ S. H. a H. S., spol. s r. o.,
nemovitostmi (budova hotelu S. se sálem a kavárnou v H. včetně pozemku) v
hodnotě 12.368.020,- Kč, kterou za zástavního dlužníka podepsali obvinění H. a
B. a za zástavního věřitele předseda TJ S. H. J. S. Kromě obviněného R. H. a
svědka J. S., kteří se o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem
více či méně podrobně zmiňují, nalézací soud citoval i konkrétní výpověď
svědkyně JUDr. A. K., která potvrdila existenci samotné smlouvy o zřízení
zástavního práva k předmětným nemovitostem mezi IPB, a. s., a TJ S. H. ze dne
20. 9. 1994, jakož i existenci dalších smluvních ujednání, která měla realizaci
zástavního práva umožnit. Též svědek JUDr. A. F., bývalý právník IPB, a. s.,
pobočky O. potvrdil nejenom, že došlo k zajištění úvěru uzavřením smlouvy o
zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem TJ S. H., ale i že tato
zástavní smlouva byla následně řádně zaregistrována na Katastrálním úřadě v P.
Je tudíž třeba souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud se věcí z hlediska
dopadů zajištění úvěru zástavou na existenci subjektivní stránky trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1)
výroku o vině nijak nezabýval. Ze skutkových zjištění nevyplývá, zda byly
činěny úkony k realizaci zástavy, z jakých důvodů k ní nedošlo, zda lze tyto
důvody přičítat k tíži obviněnému H. a zda skutečnost, že k realizaci zástavy
nedojde, byla zahrnuta jeho úmyslným zaviněním existujícím již v době uzavření
smlouvy o úvěru. Taktéž nebyla učiněna žádná skutková zjištění o prodejnosti
zástavy a o ceně zástavy, tj. do jaké míry cena nemovitosti ve výši
12.368.020,51 Kč stanovená znaleckým posudkem Ing. arch. P. R. ze dne 22. 12.
1993 odpovídala reálné tržní ceně. V tomto směru lze podotknout, že podle
odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu tento posudek zrevidoval a odsouhlasil
Ing. P., znalec v oboru cen nemovitosti schválený IPB, a. s.
Pokud by tedy bylo zjištěno, že obviněný R. H. (spolu s P. B.) zajistil úvěr
získaný od IPB, a. s., ve výši 5.500.000,- Kč nemovitým majetkem v hodnotě více
než 12.000.000,- Kč (nebo i v hodnotě nižší, ale postačující k plnému
uspokojení věřitele) a současně by nebyly od počátku známy okolnosti bránící
realizaci zástavy, nebylo by možné skutek popsaný pod bodem 1) výroku o vině
posoudit jako dílčí útok trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě o vině tímto dílčím útokem je proto nutno
hodnotit jako předčasné. Bylo povinností soudu, aby se na podkladě důkazů již
provedených a popřípadě i dalších v úvahu přicházejících důkazů, jako např.
nového znaleckého posudku objektivizujícího tržní cenu zastavené nemovitosti v
době rozhodné nebo výslechů zaměstnanců peněžního ústavu k možnosti realizace
zástavního práva, vypořádal s otázkami zřízení zástavního práva, hodnoty a
prodejnosti zástavy, důvody, proč nebyla bankou zpeněžena, a po vyřešení těchto
otázek posoudil, zda i při zajištění závazku zástavou lze skutek popsaný pod
bodem 1) výroku o vině považovat za dílčí útok trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák.
Jestliže krajský soud v průběhu dokazování tyto skutečnosti nezjišťoval a při
hodnocení důkazů je nezohlednil, nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst.
5, 6 tr. ř.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. totiž orgány činné v trestním řízení postupují v
souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti
stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání
obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat
všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v
trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran
stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž
se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na
podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je
povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám
doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 byl porušen zákon v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného R. H. Podle § 269 ost.
2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek ve výroku o vině v
bodu 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody týkajícího se obchodní
společnosti A. R., R., P., jímž byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána
na občanskoprávní řízení. Taktéž byla zrušena všechna další rozhodnutí, která
obsahově navazovala na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem k této změně,
pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak ve smyslu § 270 odst. 1 tr. ř. věc
obviněného R. H. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v intencích tohoto
rozsudku v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém ukládání
trestu obviněnému R. H. bude potřebné přihlédnout i k argumentům, které
Nejvyšší soud vyslovil v rámci dovolacího řízení ve věci obviněného P. B. ve
svém usnesení z 21. 11. 2007 sp. zn. 8 Tdo 982/2007 na str. 12 – 13, neboť je
možné na ně v plném rozsahu odkázat, byť podaná stížnost pro porušení zákona
takto zaměřena nebyla.
Krajský soud bude muset mít při dalším postupu též na paměti, že Nejvyšším
soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto
nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je jmenovaný soud vázán právním
názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené
procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 4 Tz 108/2008
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
4 Tz 108/2008-II
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném
dne 11. března 2009 v trestní věci obviněného R. H., v řízení o
stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996,
podle § 275 odst. 3 tr. ř. t a k t o :
Obviněný R. H. se n e b e r e d o v a z b y .
O d ů v o d n ě n í :
Nejvyšší soud projednal stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch
obviněného R. H. podal ministr spravedlnosti proti pravomocnému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996, jímž byl
uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění
zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se
zařazením do věznice s ostrahou.
Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona ve veřejném zasedání dne
11. 3. 2009 svým rozsudkem sp. zn. 4 Tz 108/2008-I vyslovil, že napadeným
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. 31 T 37/1996 a
v řízení, jež mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného R. H. porušen zákon a
tento rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině a náhradě škody a dále v celém
výroku o trestu. Taktéž zrušil všechna další navazující rozhodnutí, která touto
změnou pozbyla svého podkladu. Věc pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby
ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k tomu, že bylo zrušeno rozhodnutí, na jehož základě obviněný má
vykonávat uložený trest odnětí svobody, (v současné době má výkon trestu
přerušen na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. 4 Tz
108/2008), rozhodoval Nejvyšší soud podle § 275 odst. 3 tr. ř. o vazbě
obviněného. Bylo zkoumáno, zda je dán některý z důvodů vazby uvedených v
ustanovení § 67 písm. a) až c) tr. ř. Z obsahu trestního spisu je sice patrné,
že původní řízení před soudem bylo proti obviněnému vedeno jako proti
uprchlému. Posléze se ale do České republiky vrátil a započal výkon uloženého
trestu. Nejvyšší soud si rovněž ověřil, že obviněný byl v přípravném řízení ve
vazbě po dobu dvou roků a vlastní výkon trestu pak vykonával od 9. 10. 2007 do
5. 2. 2009, kdy mu byl Nejvyšším soudem výkon trestu přerušen. T. č. nebylo
zjištěno nic, co by mohlo vést k závěru, že u obviněného je dána důvodná obava,
že by se choval způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 písm. a) až c) tr.
ř., tedy že by u něho byl dán některý z vazebních důvodů.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 275 odst. 3 tr. ř.
rozhodl tak, že se obviněný R. H. do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec