4 Tz 111/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25.
září 2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného J. D., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 6 To 471/2005, ve věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 507/2003 a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm.
c) tr. ř. t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. 31 T 175/99
byl obviněný J. D. společně s obviněným J. S. uznán vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3
roků, s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roků s dohledem. Společně s
obviněným S. byl též zavázán k povinnosti uhradit poškozenému škodu ve výši
423.437,- Kč a se zbytkem svého požadavku byl poškozený odkázán na
občanskoprávní řízení.
Trestné jednání spočívalo celkem ve čtyřech útocích, spáchaných postupně ve
dnech 25. 4., 10. 7., 30. 7. a 24. 9. 1996, kdy jmenovaní podvodně získali
počítačové komponenty ke škodě oprávněných majitelů a způsobili tak celkovou
škodu přesahující 500.000,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku si obviněný J. D. podal odvolání, které Městský
soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. 6 To 93/2001 zamítl, jako
nedůvodné.
Dne 22. 10. 2003 byl u Obvodního soudu pro Prahu 4 podán obviněným J. D. návrh
na povolení obnovy řízení. Po přezkoumání důvodnosti podaného návrhu v
příslušném řízení Obvodní soud pro Prahu 4 svým usnesením ze dne 14. 9. 2005
sp. zn. 0 Nt 507/2003 návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d)
tr. ř. zamítl.
Stížnost, kterou proti zamítavému usnesení podal obviněný J. D., pak Městský
soud v Praze rovněž zamítl, a to svým usnesením ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 6 To
471/2005, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr
spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve
prospěch obviněného J. D.
Podle jeho názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon
v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 a 12 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 278 odst. 1
tr. ř.
V další části mimořádného opravného prostředku stěžovatel poukázal, že obviněný
J. D. v rámci návrhu na povolení obnovy řízení nově k důkazu předložil znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie se zvláštní specializací na
traumatologii pohybového aparátu ze dne 7. 10. 2003.
Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplývá, že dne 6. 7. 1996 obviněný J. D.
utrpěl dislokovanou zlomeninu v podélné ose levé klíční kosti. Tato deformita
byla napravena nekrvavou repozicí a stabilizována fixací osmičkovým obvazem
(stellou dorsi). Zlomenina klíční kosti minimálně v prvních dvou týdnech po
úraze přináší řadu omezení. Zejména intenzivní bolest v místě zlomeniny, která
způsobuje omezení pohyblivosti pletence pažního. Každý, byť drobný, pohyb v
oblasti ramene a horní končetiny se přenáší do místa zlomeniny klíční kosti,
dochází zde k drobnému posouvání kostěných úlomků vůči sobě, což má za následek
vznik prudké, intenzivní bolesti. Sezení je nepohodlné zejména při opření
hrudníku zezadu o opěrku, sedadlo apod. Za takové situace znalec uzavřel, že
možnost obviněného J. D. řídit motorové vozidlo byla výrazně omezena. Především
však znalec téměř vyloučil možnost, aby v takovém zdravotním stavu obviněný J.
D. dne 10. 7. 1996 přenášel větší břemena, tj. krabice s počítačovými
komponenty. Podle znalce by takové zatížení horních končetin vyvolalo extrémní
bolestivou reakci, neboť by došlo k přenosu pohybu do místa lomu klíční kosti,
poklesu ramene a tím zvětšení úhlové dislokace kostěných úlomků. Jednoznačně by
se mohlo jednat maximálně pouze o ojedinělé pokusy. Tyto pokusy by navíc našly
odezvu na RTG obrazu, jako redislokace zlomeniny. Znalec tyto odezvy v RTG
obrazech nenalezl, obvaz byl sňat po 4 týdnech léčby. Toto vše svědčí pro
závěr, že obviněný J. D. popisovanou činnost (přenášení krabic s počítačovými
komponenty) s největší pravděpodobností nemohl provádět.
V dalším ministr spravedlnosti poukázal na obsah rozhodnutí soudů, jimiž byl
návrh obviněného na povolení obnovy zamítnut. Soud I. stupně toto zamítnutí
odůvodnil výslechem zpracovatele předloženého znaleckého posudku znalce MUDr.
L. Ž., CSc. Podle interpretace soudu I. stupně znalec sice vyjádřil přesvědčení
o vyloučení možnosti, aby obviněný krabice s počítačovými komponenty přenášel,
jednoznačně však tuto možnost nevyloučil. Protože znalec možnost přenášení
břemen v jeho případě kategoricky, mimo jakoukoliv pochybnost nevyloučil,
nepovažoval soud I. stupně znalecký posudek za nový důkaz způsobilý změnit
původní rozhodnutí ve věci.
Městský soud v Praze, jako soud stížnostní, pak odmítl výtky k postupu soudu
I. stupně, který označil za odpovídající zákonu. K vlastní problematice
způsobilosti znaleckého posudku z odvětví orthopedie zvrátit správnost
původního rozhodnutí stížnostní soud uvedl, že tento znalecký posudek nelze
posuzovat osamoceně, ale v kontextu ostatních důkazů provedených v původním
trestním řízení. Tyto důkazy, aniž stížnostní soud uvedl jaké, obviněného ze
spáchání trestné činnosti spolehlivě usvědčují. Pokud navíc znalec nemohl při
svém výslechu kategoricky možnost přenášení břemen vyloučit, neshledal
stížnostní soud splnění zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení uvedených
v § 278 odst. 1 tr. ř.
Ministr spravedlnosti dále zdůraznil, že hodnotit provedené důkazy je právem
soudů obou stupňů, zejména však soudu nalézacího. Takové právo však nelze
považovat za svolení k libovůli, ale musí se jednat o vysoce náročnou
myšlenkovou činnost, která nalezne své přesvědčivé, logické zdůvodnění v
odůvodnění příslušného rozhodnutí. Odůvodnění nejenom logické a přesvědčivé,
ale rovněž přezkoumatelné, co do přijatého závěru skutkových zjištění. Těmto
nárokům přezkoumávané usnesení neodpovídá; rovněž za nevyhovující je třeba
označit odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně. Navíc soudy mohou opřít své
rozhodnutí toliko o důkazy v řízení provedené, jak jasně vyplývá z § 2 odst. 12
tr. ř.
Zároveň poukázal, že předmětem iudicia rescindens je přezkoumání existence
nových skutečností nebo důkazů, které jsou způsobilé samy o sobě nebo ve
spojení se skutečnostmi nebo důkazy známými v původním řízení odůvodnit jiné,
než původní pravomocné rozhodnutí. Pro povolení obnovy řízení tak postačuje
pouhá pravděpodobnost takové změny, aniž by zákon vyžadoval v obnovovacím
řízení vytváření zcela nového skutkového zjištění. Vytváření nových skutkových
zjištění by se zjevně vymykalo předmětu iudicia rescindens, neboť přijmout
meritorní rozhodnutí o vině přísluší soudu teprve na základě výsledků nového
hlavního líčení, ve kterém musí být provedeny jak důkazy provedené v původním
řízení, tak i nové důkazy, které vedly k povolení obnovy řízení. Ze znění
ustanovení § 278 tr. ř. plyne, že soud při rozhodování o návrhu na povolení
obnovy řízení nemůže hodnotit nově najevo vyšlé důkazy a skutečnosti z
hlediska jejich hodnověrnosti, neboť takové hodnocení by sloužilo již za
podklad nového rozhodnutí o vině. Přitom však rozhodnutí o vině může soud
učinit až v novém hlavním líčení. Soudu v obnovovacím řízení přísluší hodnocení
důkazů z hlediska jejich novosti a dále z hlediska jejich významnosti, tedy zda
jsou samy, nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy dříve známými, schopny
vést k novému rozhodnutí o vině a trestu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR
sp. zn. 7 Tz 54/1964). Proto hodnocení důkazů v rámci obnovovacího řízení
nemůže přesahovat zjištění, zda navrhovaný důkaz sám, nebo ve spojení s již
provedeným dokazováním, by mohl vést v naznačených směrech k jinému rozhodnutí
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 7 Tz 3/1960, publikovaný pod č.
43/1960 Sb. rozh. tr.). Povolení obnovy řízení je pak při splnění podmínek
uvedených v § 278 odst. 1 tr. ř. rozhodnutím obligatorním.
Podle stěžovatele byl v posuzovaném případu předložen jako nový důkaz znalecký
posudek. Úkolem soudů obou stupňů nebylo v tomto stadiu řízení posuzovat vinu
obviněného J. D., neboť tyto úvahy zjevně překračují rámec úkolů obnovovacího
řízení. Úkolem bylo výlučně posoudit, zda se jedná o důkaz nový, v původním
řízení neznámý, a zda je tento důkaz způsobilý změnit původní skutková
zjištění. Znalec v písemném vyhotovení posudku i při svém slyšení před soudem
I. stupně uvedl, že stěžovatel podle jeho odborného názoru nebyl schopen
krabice s počítačovými komponenty přenášet pro frakturu klíční kosti. Je
pravdou, že po opakovaných otázkách předsedkyně senátu, znalec kategoricky
možnost přenášení břemen nevyloučil. Uvedl však, že medicína není abstraktním
oborem, kdy je možno vždy činit kategorické závěry, proto je nemůže učinit ani
v tomto konkrétním případu. Podle zkušeností ze znalcova mnohaletého působení
na traumatologii však považuje stěžovatelovu schopnost k přenášení břemen za
krajně nepravděpodobnou. Výsledek nového důkazu znaleckým posudkem tak zcela
zjevně alespoň zpochybnil správnost původních skutkových zjištění a je v
protikladu s usvědčující výpovědí obžalovaného J. S.
Nelze zpochybnit právo soudů hodnotit znalecký posudek ve vztahu k souhrnu
ostatních důkazů. K takovému hodnocení je však možno přistoupit až po provedení
důkazů, které mají být hodnoceny. Nelze ani vyloučit situaci, kdy se soudy
přikloní opětovně ke správnosti skutkového děje prezentovaného výpovědí
obžalovaného J. S., navzdory závěrům znaleckého posudku. Musí však pro takové
rozhodnutí vytvořit náležitý důkazní podklad a závěr řádně, přesvědčivě a
logicky odůvodnit. Podklad lze však vytvořit výlučně v hlavním líčení, neboť
tomu je vyhrazeno rozhodnutí o vině a trestu. Ostatně ke stejným závěrům dospěl
i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 95/1999,
kdy odmítl obecnými soudy užívaný zužující výklad podmínek pro povolení obnovy
řízení. Zužující výklad splnění podmínek pro povolení obnovy řízení Ústavní
soud ČR označil za porušení práva na spravedlivý proces.
Soudy obou stupňů se omezily toliko na paušální argumentaci, že obviněný J. D.
je z trestné činnosti spolehlivě usvědčován a znalecký posudek proto není
způsobilý zvrátit správnost zjištěného skutkového děje. O jaké důkazy se jedná
a proč je znalecký posudek není způsobilý zpochybnit, však soudy blíže
neuvedly. Přitom v celém řízení o povolení obnovy byly provedeny toliko tři
důkazy: výslech obviněného J. D., výslech znalce a čtení rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. 31 T 175/1999. Jiné důkazy
provedeny nebyly. Zjevně tak zejména stížnostní soud vzal v rozporu se
základními zásadami trestního řízení uvedenými v § 2 odst. 12 tr. ř. za podklad
svého rozhodování důkazy procesně vůbec neprovedené. K formálně neprovedeným
důkazům proto nemohl obviněný J. D. zaujmout žádné stanovisko. Přitom znalecký
posudek měl být komparován s důkazy provedenými v původním řízení. Pokud
například nebyl proveden důkaz čtením výpovědi obžalovaného J. S., nemohly
soudy vůbec přikročit k posouzení, zda je znalecký posudek způsobilý správnost
skutkových zjištění zvrátit či nikoliv. Argumenty napadeného usnesení, že
postačuje čtení původního rozhodnutí bez provádění dalších důkazů, neboť to
obsahuje jejich hodnocení, nejsou přesvědčivé.
Městský soud v Praze pak porušení zákona dovršil, pokud v rozporu se svou
přezkumnou povinností danou mu ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř. tato porušení
zákona nenapravil, nýbrž podanou stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
jako nedůvodnou zamítl.
Na základě těchto skutečností ministr spravedlnosti pokládá napadené usnesení
Městského soudu v Praze za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon ve shora
uvedených ustanoveních v neprospěch obviněného J. D. Proto zároveň navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. toto porušení zákona v neprospěch
obviněného vyslovil, podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby napadené usnesení zrušil a
dále zrušil i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
14. 9. 2005 sp. zn. 0 Nt 507/2003 včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obviněný J. D.
prostřednictvím své obhájkyně. Ve svém podání v podstatě zopakoval argumenty,
jež v mimořádném opravném prostředku uvedl ministr spravedlnosti a napadá tak
správnost rozhodnutí Městského soudu v Praze a před ním vydaného rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 4 a požaduje jejich zrušení. V další části vyjádření
pak zpochybňuje nepodjatost rozhodujícího senátu Obvodního soudu pro Prahu 4,
což lze ale označit za nepřípustnou snahu o rozšíření důvodů vymezených
ministrem spravedlnosti, který je výlučným subjektem majícím právo podat k
Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona proti příslušnému rozhodnutí
soudu, nebo státního zástupce (viz ust. § 266 odst. 1, § 267 odst. 1 tr. ř.). K
této části argumentace obviněného proto nemohlo být Nejvyšším soudem
přihlíženo.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Nejvyšší soud pokládá za nutné před tím, než se sám k věci vyjádří, poukázat na
příslušnou právní úpravu týkající se podmínek pro povolení obnovy řízení. Podle
§ 278 odst. 1 tr. ř. se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem
nebo trestním příkazem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu
dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a
důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném
nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený
trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k
poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem
trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo
rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i
dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v § 26 odst. 6 a 7 tr. zák., také tehdy,
vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly
samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit
rozhodnutí o trestu.
Návrh na obnovu řízení, resp. skutečnosti a důkazy v něm uvedené, hodnotí soud
jednak z hlediska okamžiku, kdy vyšly najevo, a jednak z hlediska jejich
samostatného účinku nebo účinku ve spojení s jinými již známými skutečnostmi či
důkazy na pravomocné rozhodnutí. Nová skutečnost je taková skutečnost, která
nebyla předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na
obnovu týká. Skutečnost dříve v řízení příslušným orgánům neznámá je objektivně
existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění
skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Novým důkazem je důkaz,
který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní
stranou nebo proveden. Za dříve neznámý důkaz je pak třeba považovat též důkaz
provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Zde však musí být
hodnoceny i okolnosti, popř. důvody, které vedly k obsahové změně
důkazů. Skutečnosti a důkazy známé orgánu, který původně rozhodoval, jsou i ty
již patrné ze spisu, s nimiž se orgán v rozhodnutí nevypořádal nebo je
přehlédl. Nové důkazy se mohou týkat jak nových skutečností, tak i těch, které
již dříve obviněný namítal nebo byly známy, pro které však nebyly v původním
řízení dostatečné či žádné důkazy. Obnově nebrání, že obviněný o existenci
důkazů věděl a neuplatnil je. Novou skutečnost je pak třeba v řízení o obnově
prokázat důkazy. Nové skutečnosti a důkazy přitom nejsou v řízení o obnově
předmětem povinného zjišťování orgánů činných v trestním řízení, nýbrž jsou
předkládány soudu spolu s návrhem na obnovu k posouzení, zda jejich existence v
případě pravdivosti může vyvolat důvodné pochybnosti o správnosti napadeného
rozhodnutí. Nezáleží přitom na tom, proč byly nové skutečnosti nebo důkazy
dosud neznámé.
Zkoumání, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve
spojení se skutečnostmi a důkazy příslušným orgánům dříve známými odůvodnit
jiné než původní pravomocné rozhodnutí, musí být provedeno porovnáním dosud
provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově
tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Výsledkem tohoto zkoumání
nemusí být ještě nové úplně změněné skutkové zjištění, nýbrž uričtý stupeň
pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro možnou změnu rozhodnutí. Lze tudíž
uzavřít, že nestačí nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů
bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo
původní skutkové zjištění. Proto ne každá nová skutečnost či důkaz je způsobilá
vyvolat následky předvídané tímto ustanovením. Způsobilost nové skutečnosti
nebo důkazu změnit původní rozhodnutí je vždy třeba posuzovat podle právního
stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc.
Obsahem návrhu obviněného na obnovu řízení bylo tvrzení vycházející ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie-traumatologie, že
v důsledku utrpěné dislokované zlomeniny levé klíčení kosti dne 6. 7. 1996 měl
obviněný v následujících dnech výrazně omezenu možnost řídit motorové vozidlo a
přenášet větší břemena – krabice s počítačovými komponenty.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se ve svých
rozhodnutích vydaných v řízení o povolení obnovy podrobně zabývaly otázkou, zda
tento důkaz je způsobilý změnit původní skutková zjištění, tedy zda může vést k
jinému rozhodnutí, než které bylo vydáno v původním řízení. Obvodní soud pro
Prahu 4 ve veřejném zasedání vyslechl zpracovatele znaleckého posudku MUDr. L.
Ž. a na základě jeho výpovědi, kdy opakovaně sám zrelativizoval své odborné
závěry ohledně neschopnosti obviněného řídit motorové vozidlo a přenášet
předměty o hmotnosti cca 10 kg, dospěl k závěru, že předložený důkaz není
důkazem, který by mohl ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. odůvodnit jiné rozhodnutí
o vině, a proto návrh obviněného na obnovu řízení zamítl. Městský soud v Praze,
zabývající se předmětnou věcí na základě stížnosti obviněného proti usnesení
obvodního soudu, se pak s vyslovenými závěry plně ztotožnil a podanou stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou výše
jmenovaných soudů, když nepovažuje za potřebné je v podrobnostech opakovat,
neboť je v nich stručně a jasně řečeno, proč předložený důkaz nesplňuje
podmínky pro povolení obnovy řízení v dané věci.
Ministr spravedlnosti však ve stížnosti pro porušení zákona nejenom
zpochybňoval správnost napadených rozhodnutí, ale zároveň zpochybnil i právo
soudu v řízení o povolení obnovy hodnotit důkazy. Na tomto místě je vhodné
poukázat na určitou rozpornost použité argumentace, když stěžovatel na jedné
straně požaduje provádění jednotlivých důkazů z původního řízení, zároveň však
ale zdůrazňuje přípustnost provádění důkazů a jejich vlastní hodnocení až v
hlavním líčení, konaného po povolení obnovy řízení a zrušení původního
odsuzujícího rozsudku.
S takto postavenými závěry se však nelze ztotožnit. Role soudu v tomto řízení o
obnově řízení je dána jednoznačně – zkoumat, zda existence nových skutečností
či nových důkazů je způsobilá a schopna sama o sobě či ve spojení s důkazy již
známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí. Toto zkoumání nelze
procesně provést jinak, než porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního
skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově
navrhovaných důkazů, tedy zhodnocením důkazů. A tento myšlenkový hodnotící
proces se může odvíjet pouze v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť
v jiném procesním ustanovení není upraven. Opačný přístup – akceptování
důvodnosti námitky ministra spravedlnosti o nepřípustnosti hodnocení tzv. nov
soudem – by v praxi znamenal, že by soud rezignoval na svou hodnotící činnost,
výlučně jemu zákonem svěřenou, každá nová skutečnost či nově navržený důkaz,
jakákoli změna v obhajobě obviněného, by totiž nutně podle této teorie měla
znamenat automatické zrušení původního rozhodnutí, a teprve v novém hlavním
líčení by soud mohl uplatnit zásadu uvedenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Takovýto přístup by byl zásadním průlomem do zákonem upravené skutečnosti, že
obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, role soudu by v tomto typu
řízení byla devalvována na pouhé registrování nově označených skutečností a
důkazů, přičemž v tomto typu řízení by tak zcela absentovala jedna ze
stěžejních základních zásad trestního řízení - zásada volného hodnocení
důkazů, upravená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Jsou-li základní zásady trestního řízení upravené v ustanovení § 2 tr. ř.
základními právními idejemi, na kterých je vybudováno trestní řízení jako
celek, a jejich vůdčí postavení jím přiznává sám zákon, je třeba tento systém
základních zásad chápat a používat jako vnitřně jednotný celek, na němž jsou
vybudovány jednotlivé právní instituty stadia trestního řízení, a tedy i
obnova řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu vyloučení užití této základní
zásady v rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku je zásadně v
rozporu se zákonem, a vzhledem k tomuto právnímu názoru pak Nejvyšší soud
vznesenou námitku ministra spravedlnosti musel jako nedůvodnou odmítnout.
[Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že při řešení otázky, zda v řízení o
povolení obnovy je soud o ní rozhodující oprávněn hodnotit důkazy, je výše
prezentovaný právní názor v souladu i s historickým výkladem, a navazuje na
demokratický právní pořádek první Československé republiky, zejména s ohledem
na znění ustanovení § 353 odst. 2 a § 258 odst. 2 tr. ř. Profesor Masarykovy
university J. K. ve svém Komentáři trestního řádu československého (Praha 1925)
poukazuje na nutnost při řešení otázky způsobilosti nových skutečností a
průvodů řídit se zásadou § 258 odst. 2 tr. ř., tedy ustanovení z obecné části
trestního řádu, podle něhož soud má „průvody zkoumati co do jejich věrohodnosti
a moci průvodní pečlivě a svědomitě jak jednotlivě tak v jejich vnitřní
souvislosti“].
Tyto závěry Nejvyšší soud již dříve vyslovil ve svém usnesení ze dne 25. 4.
2007 sp. zn. 4 Tz 113/2006.
Za zcela zásadní však Nejvyšší soud pokládá poznatek, na nějž nepoukázal
Obvodní soud pro Prahu 4 ani Městský soud v Praze. Jedná se o to, že v případě
zranění obviněného utrpěného dne 6. 7. 1996 při pádu na motorce se v žádném
případě nejedná o skutečnost orgánům činným v původním trestním řízení neznámou
a obdobný závěr pak lze vyslovit i ohledně předloženého znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, zpracovaného MUDr. L. Ž., neboť tento rozhodně není novým
důkazem.
Informace o utrpěném zranění obviněného J. D. byla v původním trestním řízení
zřejmá z příslušných lékařských zpráv (č. l. 145 – 148 spisu sp. zn. 31 T
175/99) a Obvodní soud pro Prahu 4 se ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2000
zprávou o zdravotním stavu obviněného zabýval (viz č. l. 260 – 261 téhož
spisu). Obhájkyně obviněného J. D. pak v rámci podaného odvolání Městskému
soudu v Praze předložila znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví
orthopedie – traumatologie ze dne 9. 2. 2001, vypracovaného MUDr. M. H. (viz č.
l. 291 – 299 spisu). I když krajský soud v rámci odvolacího řízení uvedený
znalecký posudek jako důkaz neprovedl, a to z důvodů na něž poukázal ve svém
usnesení ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. 6 To 93/2001 (viz č. l. 306, 308 trestního
spisu) nelze považovat znalecký posudek MUDr. L. Ž. předložený spolu s návrhem
na povolení obnovy řízení za nový důkaz. Porovnáním obsahů tohoto znaleckého
posudku a znaleckého posudku od MUDr. M. H. lze totiž velmi jednoduše zjistit,
že jsou v podstatě identické. Sám znalec MUDr. Ž. na str. 2 svého posudku (č.
l. 11 spisu sp. zn. 0 Nt 507/03) uvádí, že před podáním posudku prostudoval
dostupnou zdravotnickou dokumentaci včetně znaleckého posudku MUDr. M. H. ze
dne 9. 2. 2001. Je tedy jasné, že se ve skutečnosti o nový důkaz nejedná a z
hlediska novosti by jej bylo možné označit za jakýsi pseudonový důkaz, který
ale žádné nové informace, kterých by si soudní orgány v původním trestním
řízení nebyly vědomy, nepřináší.
Na tomto místě je třeba opětovně zdůraznit, že za skutečnosti nebo důkazy známé
orgánu, který ve věci původně rozhodl, se považují skutečnosti nebo důkazy,
které jsou patrny ze spisu, i když tento orgán se s nimi v rozhodnutí
nevypořádal nebo je přehlédl.
V konkrétním případě obviněného J. D. byly soudní orgány o skutečnosti, že v
části inkriminovaného období byl obviněný omezen v obvyklém způsobu života v
důsledku utrpěného poranění dostatečně informovány a odvolací soud si byl též
vědom závěrů, které vyplývaly ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví od
MUDr. M. H., jenž je zcela totožný s následně vypracovaným a v návrhu na
povolení obnovy řízení uplatněným posudkem znalce MUDr. L. Ž.
Již z těchto důvodů, kdy v řízení o povolení obnovy nebyly ze strany obviněného
předloženy žádné nové skutečnosti ani důkazy, jinými slovy takové, které by
byly pro soud nové, dříve neznámé, bylo opodstatněné návrh obviněného podle §
283 písm. d) tr. ř. zamítnout, neboť nedošlo ke splnění základní podmínky
obsažené v ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. Pokud pak soudy nižších stupňů
neshledaly důvodným návrh obviněného z ostatních důvodů vyplývajících z
posledně zmíněného ustanovení trestního řádu, není nutné, aby Nejvyšší soud
konečné, věcně správné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a po něm i
Městského soudu v Praze jakkoli modifikoval.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených poznatků a závěrů podanou
stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání (viz ust. § 274 tr. ř. in fine).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec