4 Tz 113/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 25. dubna
2007 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
6. 2006 sp. zn. 11 To 44/2006, a podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.
rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Obviněný J. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 sp. zn.
4 T 25/95, odsouzen mj. pro trestný čin vraždy dílem dokonaným a dílem
nedokonaným podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák. a § 8 odst. 1 tr. zák.
a § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák. Za to a další trestné činy mu byl
uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Usnesením ze dne 23. 2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98, bylo odvolání obviněného
Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Rozsudek
tímto dnem nabyl právní moci.
Návrhem ze dne 27. 1. 2004 se obviněný J. K.
domáhal povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci. O tomto návrhu jednal
Krajský soud v Plzni, a usnesením ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 351/2004,
návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl.
Obviněný
J. K. podal proti výše označenému rozhodnutí stížnost, kterou Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 11 To 44/2006, podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Proti posledně citovanému rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř.
stížnost pro porušení zákona. Namítá v ní, že napadeným usnesením porušil
Vrchní soud v Praze zákon v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v
neprospěch obviněného J. K.
Stěžovatel především připouští, že Krajský soud v
Plzni na podkladě podaného návrhu na povolení obnovy řízení, provedl rozsáhlé
dokazování za účelem zjištění, zda obviněným navrhované důkazy dokládají, že se
ve věci objevily takové nové skutečnosti, které by odůvodnily zrušení původního
rozsudku a konání nového řízení. Je pravdou, že většinu obviněným navržených
nových důkazů Krajský soud v Plzni provedl, avšak stěžovatel se neztotožňuje s
tím, jakým způsobem byly některé důkazy vyhodnoceny. Podle jeho názoru
hodnocení důkazu neznamená svolení k libovůli, tato vysoce náročná myšlenková
činnost musí vyústit v přesvědčivé a logické zdůvodnění příslušného rozhodnutí,
které je přezkoumatelné i co do přijatého závěru o skutkových zjištěních. Těmto
nárokům však dle stěžovatele napadené rozhodnutí neodpovídá, stejně tak jako
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podstatnou novou okolností, která byla s to
mít vliv na správnost dříve učiněných skutkových zjištění, je zejména výpověď
J. O. Tento svědek ve své výpovědi učiněné ve veřejném zasedání dne 25. 4. 2004
uvedl, že byl očitým svědkem vražedného útoku, a podle jeho výpovědi pachatel z
místa činu odešel jinou cestou, než je uvedeno v rozsudku ve věci samé. Uvedl,
že pachatel se posléze velikým obloukem vrátil na místo činu přes K. t. Svědek
také podal popis pachatele, kdy se mělo jednat o osobu výrazně menší, než byly
všechny další osoby shromážděné na místě činu. Tato svědkova tvrzení tak
zpochybňují závěr o vině obviněného, neboť podle skutkových zjištění krajského
soudu v původním řízení měl pachatel z místa činu odejít jiným směrem a na
místo činu se už nevrátil.
Výpověď tohoto svědka byla konfrontována s důkazem,
který předložil státní zástupce, a jenž byl označen jako „Protokol o
vyšetřovacím pokusu“. Tento pokus uložil provést policejnímu orgánu státní
zástupce s odkazem na ustanovení § 179 odst. 2 a § 180 odst. 2 tr. ř. Z
výsledků tohoto pokusu, který měl prokázat věrohodnost výpovědi svědka O. stran
výhledových poměrů z Věznice Plzeň-Bory k místu činu vyplývá, že místo činu se
nachází cca 500 m od okna, výhled na toto místo je částečně kryt vzrostlými
stromy a keři, přičemž vozidlo simulující vozidlo poškozených z tohoto místa
vidět není. Rovněž figurant představující pachatele není na místě činu vidět, a
lze jej spatřit až poté, co se vydal směrem ke K. t. Tento důkaz považuje
stěžovatel za problematický ze dvou důvodů:
Pokud jde o procesní hodnotu
tohoto důkazu, má stěžovatel pochybnosti o tom, zda je státní zástupce ze své
vlastní iniciativy oprávněn využít v průběhu obnovovacího řízení institutu
zajištění důkazu, který potřebuje pro zastupování obžaloby v řízení před
soudem. Toto oprávnění je zakotveno v trestním řádu v ustanovení § 180 odst. 2.
V ustanovení § 282 tr. ř. je však úprava odlišná, ta naopak předpokládá, že
příslušné šetření může provést jiný orgán v trestním řízení pouze na základě
pověření předsedy senátu. Podle ministra spravedlnosti má tato zvláštní
procesní úprava přednost před obecnou úpravou v ustanoveních § 179 odst. 2 a §
180 odst. 2 tr. ř., z čehož plyne, že státní zástupce nebyl oprávněn k
předložení tohoto důkazu.
Další námitkou proti tomuto důkazu je jeho velmi
nízká důkazní hodnota. Je sice pravdou, že k problematické důkazní hodnotě již
přihlédly a konstatovaly ji soudy obou stupňů, avšak podle názoru stěžovatele v
nedostatečném rozsahu. Zatímco z inkriminovaného protokolu plyne, že vzdálenost
od okna věznice, odkud měl svědek O. celou záležitost pozorovat, k místu
prováděného úkonu, je asi „cca 500 m směrem k jihu“, z veřejně dostupného
zdroje (viz http://www.mapy.cz) lze mít za to, že vzdálenost je asi cca 200-220
m, což zpochybňuje věrohodnost tohoto úkonu.
Výhrady vznesl stěžovatel i ke
způsobu hodnocení výpovědí svědků Ď., V., F., které byly soudy obou stupňů
označeny jako nevěrohodné. Stejným nedostatkem trpí i hodnocení věrohodnosti
výpovědi svědkyně JUDr. J. Ch., která byla ředitelkou odboru styku s veřejností
Kanceláře prezidenta republiky, a v kauze obviněného J. K. přijímala i osoby,
které tehdejšího prezidenta V. H. žádaly o milost pro obviněného. JUDr. Ch.
uvedla, že svědek H., jehož výpověď byla z hlediska obviněného K. považována
jako stěžejní, a který je v současnosti nedosažitelný, měl při osobním jednání
se svědkyní svou původní usvědčující výpověď popřít.
Pokud byla nevěrohodnost
svědkyně dovozována z faktu, že svědkyně vypovídala na popud manželů N., kteří
se v kauze obviněného J. K. angažují v jeho prospěch, pak stěžovatel s tímto
způsobem hodnocení výpovědi svědkyně nesouhlasí.
Krajský soud v Plzni
neprávem hodnotil jako nevěrohodnou i výpověď svědka F., který podporoval
výpověď svědka O. pokud jde o popis pachatele na místě činu.
Druhá část
stížnostních námitek ministra spravedlnosti je zaměřena do způsobu provedení
řízení o obnově, který soudy obou stupňů aplikovaly. Podle jeho názoru pro
povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost možné změny původního
rozhodnutí, aniž by zákon v obnovovacím řízení vyžadoval vytváření zcela nového
skutkového zjištění. Vytváření nových skutkových zjištění by se tak zcela
vymykalo předmětu obnovovacího řízení, neboť přijmout meritorní rozhodnutí o
vině přísluší soudu teprve až na základě výsledků nového hlavního líčení, ve
kterém musí být provedeny jak důkazy provedené v původním řízení, tak i nové
důkazy, které vedly k povolení obnovy řízení. Ze znění ustanovení § 278 odst. 1
tr. ř. plyne, že soud při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení nemůže
hodnotit nově najevo vyšlé důkazy a skutečnosti z hlediska jejich
hodnověrnosti, neboť takové hodnocení může učinit soud až v novém hlavním
líčení. Soudu v obnovovacím řízení přísluší hodnocení důkazů z hlediska jejich
novosti a dále z hlediska jejich významnosti, tedy zda jsou samy o sobě, nebo
ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, schopny vést k novému
rozhodnutí o vině a trestu. Proto hodnocení důkazů v rámci obnovovacího řízení
nemůže přesahovat zjištění, zda navrhovaný důkaz sám, nebo ve spojení s již
provedeným dokazováním, by mohl vést v naznačených směrech k jinému rozhodnutí.
Pro zdůraznění této právní argumentace užívá stěžovatel odkaz na judikaturu
uvedenou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jež byla zveřejněna pod R
43/1960, a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 7 T 54/1964.
Podle jeho
názoru, který ve stížnosti pro porušení zákona vyjádřil, nebylo úkolem soudů v
obnovovacím řízení posuzovat vinu obviněného, neboť tyto úvahy zjevně rámec
řízení o obnově přesahují. Jejich úkolem naopak výlučně bylo pouze to, zda se
jedná o důkazy nové, v původním řízení neznámé, a zda jsou tyto důkazy
způsobilé změnit dosavadní skutková zjištění. Jednotliví svědci v obnovovacím
řízení měnili své původní výpovědi učiněné v původním řízení, případně byly
provedeny důkazy nové, které značnou měrou zpochybňovaly správnost skutkových
zjištění učiněných v původním řízení. V tomto směru tedy měly provedené důkazy
nepochybně vliv na výrok o vině z původního rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 23. 6. 1998 sp. zn. 4 T 25/1995. Vyhodnocení provedených důkazů soudy obou
stupňů se však omezilo pouze na zpochybňování jejich věrohodnosti na jedné
straně a neodůvodněného zpochybňování jejich vztahu k předmětu obnovovacího
řízení na straně druhé. Takovýto postup zejména nalézacího soudu je v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Vrchní soud v Praze rezignoval na svou
přezkumnou činnost, která mu plyne z ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř., když
nenapravil nedostatky Krajského soudu v Plzni, ale naopak stížnost obviněného
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, čímž porušení zákona završil.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 sp. zn. 11 To 44/2006, byl porušen zákon v
ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení
předcházejícím rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v neprospěch
obviněného J. K. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř.
napadené usnesení zrušil, stejně tak i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
8. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 351/2004, jakož i všechna další rozhodnutí, na obě
zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Poté navrhl procesní postup podle § 270 odst. 1 tr.
ř., čímž měl na mysli požadavek, aby Nejvyšší soud věc přikázal Krajskému soudu
v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ke stížnosti
pro porušení zákona se písemně vyjádřila obhájkyně obviněného.
V písemném
podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 11. 9. 2006, se ke stížnostním
námitkám ministra spravedlnosti v celém rozsahu připojila, přičemž akceptovala
i petit podaného mimořádného opravného prostředku v rozsahu, jež je uveden
výše. V tomto obsáhlém podání jsou znovu podrobně uváděny celé pasáže z
konaných veřejných zasedání v souvislosti s řízením o obnově, a jsou zejména
zdůrazňovány ty pasáže výpovědí svědků, které jsou dle názoru obhájkyně vadně
soudy obou stupňů vyhodnoceny. Rovněž jsou citovány sekvence z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů s nesouhlasným komentářem obhajoby ve vztahu k
soudem užité argumentaci. Nad rámec námitek, jež jsou uvedeny ve stížnosti pro
porušení zákona, je zejména poukazováno na procesní nedostatek v řízení před
soudem prvního stupně, spočívající v nedostatečném poučení svědka V. P. podle §
100 odst. 2 tr. ř. Podle názoru obhajoby soud prvního stupně zcela neadekvátně
hodnotil i výpověď sestry obviněného, svědkyně M. R., naopak vůbec nehodnotil
výpovědi svědků J. K. a J. K., redaktorů televize N. Nesprávně je vyhodnocena i
výpověď svědka K., kde má obhájkyně dokonce za to, že hodnocení této výpovědi
nalézacím soudem bylo úmyslně podjaté v neprospěch obviněného, učiněné v úmyslu
znemožnit případnou obnovu řízení. V tomto podání obhájkyně má za nesprávný i
způsob, jakým byl hodnocen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie.
V dalším písemném podání, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne
30. 10. 2006, obhájkyně již zcela nad rámec námitek ministra spravedlnosti
obsažených ve stížnosti pro porušení zákona, podrobně rozebrala procesní vady,
k nimž dle jejího názoru došlo v původním řízení vedeném před Krajským soudem v
Plzni ve věci sp. zn. 4 T 25/1995, a odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. 2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98.
Ke stížnosti pro porušení zákona se
písemně vyjádřil také státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství, a to podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 9. 1. 2007. Podanou
stížnost pro porušení zákona z hlediska uplatněných stížnostních námitek
neshledával důvodnou a navrhl, aby ji Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm.
c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání, když
tento procesní postup má oporu v ustanovení § 274 tr. ř., podle § 267 odst. 3
tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž
byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím
závěrům.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 sp. zn. 4 T
25/95 byl obviněný J. K. uznán v bodě I. vinným trestným činem vraždy dílem
dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 219 odst. 1, 2 písm. a),
f) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb., a § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2
písm. a), f) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 Sb., jehož se dopustil tím, že
dne 30. května 1993 kolem 20.15 hod. v P., na silnici vedoucí do Č. ú., cca 15
m od křižovatky K. t. se silnicí do Č. ú., za použití dvou samonabíjecích
pistolí ráže 7.65 mm, zastřelil řidiče osobního automobilu, tovární značky
Mazda 323 F, Š. J.,, když na něho vypálil nejméně 5 střel, z nichž 3 zasáhly
jeho hlavu a způsobily mu smrt, jejíž bezprostřední příčinou bylo střelné
poranění mozku; ve stejné době a na stejném místě, stejným způsobem, s obdobným
záměrem usmrtit vypálil obviněný nejméně čtyři střely na spolujezdce
poškozeného J., J. P., kterému způsobil nástřel stěny břišní v oblasti
podbřišku vlevo, nástřel hřbetu levého předloktí, zástřel břicha se vstřelem na
levé boční ploše trupu zhruba ve výši sedmého žebra se vstřelným kanálem
pronikajícím do dutiny břišní mírně shora dolů, prakticky kolmo k podélné ose
těla s průstřelem levého jaterního laloku žaludku a zástřelem pravého jaterního
laloku a zástřel hlavy se vstřelem ve vlasaté části čelní krajiny vpravo,
přičemž střelný kanál pronikal oběma čelními laloky mozku do levé očnice, kde
způsobil těžké zranění levé oční koule, zmíněné střelné poranění hlavy vedlo k
těžkému pohmoždění mozku, což bylo bezprostřední příčinou smrti J. P. dne 1. 6. 1993 v 17.00 hod.; dále v úmyslu usmrtit dalšího spolujezdce V. P., vypálil na
tohoto obviněný nejméně čtyři střely, které zasáhly pravé předloktí a pravé
stehno, levou hýždi a záda v oblasti druhého krčního obratle, přičemž otvor
vstřelu byl nad hřbetem pravé lopatky a střelný kanál procházel svalstvem do
oblasti šíje, střely nezasáhly žádné životně důležité orgány, avšak v případě,
že projektil v případě zástřelu do lopatkové krajiny a šíje by vnikl z oblasti
2. krčního obratle do míšního kanálu a zde poranil míchu, mělo by to za
následek prakticky okamžitou smrt poškozeného V. P.; tohoto jednání se obviněný
J. K. dopustil za úplatu nejméně 100 000,- Kč, vyplacenou mu obviněným A. V. prostřednictvím obviněného A. H., s tím, aby spoluobviněného V. zbavil
vyděračů, při páchání tohoto jednání byl obviněný zároveň veden i snahou vyjít
vstříc obviněnému H. a imponovat jako zkušený profesionál. V bodě VI. citovaného rozsudku byl obviněný uznán vinným trestným činem pa
dělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., v bodě VII. a VIII. trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí, a to podle § 171
odst. 1 písm. e) a § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. V bodě IX. byl uznán vinným
trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Za to byl obviněnému v sazbě
§ 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 29 odst. 3 tr. zák. uložen výjimečný nepodmíněný trest odnětí svobody na doživotí. Podle § 39a
odst.
2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl
obviněnému J. K. uložen též trest propadnutí věcí, a to zbraní a střeliva,
které byly podrobně specifikovány ve výroku o vině pod bodem IX. citovaného
rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinnosti zaplatit
na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně P. se
sídlem v P., J. n. částku 52 066,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný
J. K. odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze, a usnesením ze dne 23.
2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98 bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto
jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr
spravedlnosti ve prospěch obviněného J. K. stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 stížnost pro
porušení zákona podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Jak již bylo uvedeno výše
obviněný J. K. podal návrh na povolení obnovy řízení směřující proti výroku o
vině pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1998 sp. zn. 4
T 25/1995. O tomto návrhu rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 9.
2004 sp. zn. 1 Nt 351/2004 tak, že jej podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl jako
nedůvodný. Ke stížnosti obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 2.
2005 sp. zn. 11 To 151/2004 napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr.
ř. zrušil a Krajskému soudu v Plzni uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
V tomto rozhodnutí vytkl Vrchní soud v Praze nalézacímu soudu procesní
pochybení spočívající v nesprávném poučení svědka V. P. a trval na osobním
výslechu dříve spoluobviněného v posuzované trestní věci však již v procesním
postavení svědka – A. H. Rovněž přikázal provést výslech svědka S. a nalézací
soud měl uvážit zda doplní dokazování výslechem obviněného K.
Krajský soud v
Plzni poté co doplnil dokazování, rozhodl ve věci usnesením ze dne 8. 3. 2006
sp. zn. 1 Nt 351/2004, a návrh obviněného na povolení obnovy řízení jako
nedůvodný podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítl. V písemném odůvodnění svého
rozhodnutí se především zabýval výpovědí svědka J. O. Tento svědek s odstupem
11 let od události, o níž vypovídal, uvedl, že byl očitým svědkem střelby v b.
s. v květnu 1993. Při sprchování ve Věznici v Plzni zaslechl střelbu a někdo ze
spoluvězňů ho informoval, že se venku střílí do auta. Z okna viděl na borský
park a všiml si nějakého člověka jak dochází k autu. Auto ještě popojelo asi
metr zpět a ten člověk do něj asi 3x vystřelil. Potom přeběhl silnici vedoucí z
P. na K. a pospíchal dolů k přehradě. Asi po 70 – 100 m vylezl zpět na silnici
a vrátil se k místu, odkud střílel. V té době tam již bylo větší množství lidí
(25 – 30), byla tam také sanitka a policie. Svědek věnoval události pozornost a
prostřednictvím médií, zejména televize měl možnost slyšet výpovědi svědků v
této události. Sám pro sebe si vyhodnotil, že střelcem nemohl být obviněný K.,
protože utíkal jinou cestou než byl médii informován a nadto muž, jehož viděl
střílet, byl menší postavy, a to v porovnání s lidmi, mezi něž se posléze
vrátil. O události, kterou pozoroval, se nikomu nezmiňoval, zejména ne
příslušníkům vězeňské služby, neboť se domníval, že událost také sledovali. Své
poznatky o činu neoznámil dříve z toho důvodu, že se obával o svou rodinu a o
sebe, zejména když byl informován, že v P. panuje něco jako „válka policajtů“.
Ke změně postoje se rozhodl až poté, co za ním přišel A. V. a obhájkyně
obviněného Mgr. S. S V. měl osobní kontakt někdy v roce 1995 ve výkonu trestu,
a když při vzájemných rozhovorech V. zjistil, že svědek O. byl očitým
pozorovatelem události, požádal ho, aby o této záležitosti pohovořil. Svědek J.
O. sám byl vnitřně motivován ke svědectví tím, že by měl doživotní trest
odpykávat někdo, kdo je nevinen.
Krajský soud v Plzni tuto výpověď podrobně
hodnotil na straně 3 a 4 svého usnesení a výpověď svědka vyhodnotil jako
nevěrohodnou. Především se zabýval výhledovými poměry svědka, které byly
ověřovány vyšetřovacím pokusem, který provedl státní zástupce. Ze situačního
plánku není zpochybňováno, že svědek mohl na místo činu vidět, pokud jde o směr
výhledu z borské věznice. Mezitím se však za období 11 let změnily poněkud
poměry, takže soud měl pochybnosti, zda svědkovi mohly či nemohly bránit ve
výhledu stromy, porosty apod. Tyto okolnosti byly samozřejmě vyloženy ve
prospěch obviněného J. K. Na druhé straně však nemohl soud prvního stupně
opomenout záznam o použití služebního psa, jakož i záznam o činnosti výjezdové
skupiny policie, z nichž vyplývá, že služební pes sledoval stopu pachatele po
stezce přijíždějící po borských serpentinách až k bývalému odstavnému
parkovišti nikoli přes vozovku K. t. Tento důkaz považoval nalézací soud za
stěžejní nejen při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka O., ale i při
konfrontaci s dalšími navrhovanými důkazy. Tomuto důkazu přikládal velký význam
zejména proto, že u něj nemohly vzniknout pochybnosti o manipulaci ze strany
policie či kohokoli jiného, neboť se jednalo o jeden z prvotních úkonů policie
na místě činu v době, kdy nebylo vůbec známo, kdo je pachatelem vražd. Tento
objektivní důkaz nadto korespondoval s výpovědí J. Ď. a s prověrkou jeho
výpovědi. Ve vztahu k svědkovi O. neuvěřil soud také jeho tvrzení o časových
údajích, které uváděl. Nevěřil, že cesta pachatele rychlou chůzí přes K. t. pár
desítek metrů po pěšině a zpět trvala 7 – 10 min., jak svědek uváděl.
Pochybnosti měl soud i o popisu osoby – pachatele, podaném svědkem O. ve vztahu
k výšce postavy a dokonce i oblečení. V neposlední řadě nepominul nalézací soud
časový odstup mezi svědkem sledovanou událostí a podaným svědectvím, nelogickým
vysvětlením proč tak závažnou okolnost neoznámil dříve, ale až v době, kdy
kolem celého případu byla značná mediální kampaň. Vyhodnocením všech popsaných
okolností dospěl soud k závěru, že výpověď svědka je nevěrohodná a v neposlední
řadě k tomuto závěru přispělo i zjištění, že svědek je osobou s velmi výraznou
trestní minulostí, když ze záznamu z rejstříku trestů vyplývá, že byl 15x
soudně trestán.
Vyhodnocena byla i výpověď svědka J. Ď., který v původním
řízení uvedl, že odvezl J. K. do P. do prostoru pod b. s. a poté jej znovu
odvezl do P. V řízení o obnově jako svědek označil původní tvrzení za smyšlené,
činěné pod nátlakem policie, kdy mu policisté vyhrožovali umístěním do vazby
společně s J. K. Policisty byla zneužita i informace o jeho homosexualitě, a
všechny tyto okolnosti jej proto vedly k tomu, že přistoupil na podmínky
policie a podal původní usvědčující výpověď. V novém řízení však tvrdil, že v
P. vůbec nebyl a v době činu se obviněný K. nacházel v P. K časovému odstupu
mezi původní výpovědí a změněným svědectvím na vysvětlenou uvedl, že měl
starosti s vlastním trestním stíháním, a proto pravdivou verzi neuvedl dříve. V
době podání nové výpovědi mu šlo především o to, aby J. K. nevinně neodpykával
doživotní trest.
Krajský soud v Plzni hodnotil výpověď J. Ď. jako
nepravdivou, zejména při hodnocení motivace, která měla vést ke změně jeho
výpovědi. Předně z obsahu trestního spisu vůbec nevyplývá, že by Ď. měl být
stíhán pro spolupachatelství na trojnásobné vraždě, jak tvrdil v řízení o
obnově. Od počátku trestního řízení mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin
nadržování a pro tento trestný čin byla také podána obžaloba. Tvrzení o
zastrašování policií v tomto směru nemá v obsahu spisového materiálu nejmenší
oporu. Nalézací soud také poukázal na to, že trestní stíhání J. Ď. bylo
zastaveno pro bezúčelnost a příslušné rozhodnutí nabylo právní moci 23. 6.
1998. Od tohoto okamžiku podle názoru soudu už nic nebránilo svědkovi Ď. v tom,
aby oznámil onu skutečnou a pravdivou verzi orgánům činným v trestním řízení a
budí tak pochybnosti proč se k tomu rozhodl až šest let poté, kdy i ostatní
svědci se rozhodli podat nová svědectví před soudem. Za stěžejní argument proč
soud svědkovi neuvěřil, je konfrontace s jeho výpovědí v původním řízení,
zejména v rámci provedené prověrky jeho výpovědi. Svědek tehdy absolvoval
prověrku, která spočívala v tom, že navedl policejní automobil z okraje P. –
výpadovky na P. – až do b. s.. Tohoto úkonu se kromě policistů účastnila i
státní zástupkyně, a celý jeho průběh je zachycen na videozáznamu. Z tohoto
záznamu je nepochybné, že J. Ď. naprosto spontánně navigoval policisty přes
celou P. až do míst, kde podle původního tvrzení obviněného J. K. vysadil a
čekal na něj. Ze záznamu je také vidět, že J. Ď. nemá v rukou žádný papír s
policejním návodem, jak tvrdil v řízení o obnově, kdy údajně s policisty z
předloženého papíru četl co má při cestě autem a poté říkat. Protože se jedná o
videozáznam a ne o pouhý protokol, posílilo to v nalézacím soudu přesvědčení,
že verzi svědka o manipulaci ze strany policie je nutno jednoznačně odmítnout.
Při hodnocení morálního profilu svědka z hlediska jeho věrohodnosti ani v tomto
případě nemohl soud pominout, že i J. Ď. je osobou v minulosti opakovaně soudně
trestanou, z toho 2x pro trestný čin podvodu, což nalézací soud utvrdilo v
nedůvěře ve změněné tvrzení svědka. Pokud týž svědek byl shledán věrohodným v
původním řízení, existovaly samozřejmě stejné informace k jeho osobě, pokud jde
o počet předchozích odsouzení a jejich charakter, avšak jeho výpověď byla
jedním z důkazů, které tvořily ve svém souhrnu ucelený a logický řetězec a
nebyla jediná, na které byl posléze postaven závěr o vině obviněného. V řízení
o obnově byl podle názoru nalézacího soudu svědek v jiném postavení, kdy naopak
jeho tvrzení při konfrontaci s jiným důkazem a jeho důsledným rozborem se
projevila jako lživá.
Svědek F. v řízení o povolení obnovy uvedl, že v květnu
1993 pracoval jako policista na obvodním oddělení Plzeň-Bory, v době události
byl sám ve služebním vozidle a zaslechl ve vysílačce relaci s informací o
střelbě. Rozjel se na ohlášené místo činu, kam podle svého názoru přijel jako
první a hovořil se zraněným J. P. Když se ho ptal, co se stalo, P. měl
odpovědět, že nic, že je to jedno a ať to nechá být. Svědek sám viděl na místě
činu jakési dva mladíky a ještě další pět osob, kteří se vyjadřovali k popisu
pachatele a jeho pohybu na místě činu, měl to být muž střední postavy, oděný do
delšího šedého pláště, který odešel přes K. t. – výpadovku na K. a odešel po
pěšince dolů. Jeden svědek dokonce měl vidět, že se pachatel vrátil na místo
činu a zařadil se mezi shromáždivší se dav. Svědek o tom měl zapsat úřední
záznam, o jehož dalším osudu nic neví. Pokud vystupoval v televizním pořadu
stanice N. „N. v. o.“, byl k tomuto vystoupení kontaktován redaktorem J. K.
Nalézací soud především měl k dispozici původní výpověď tohoto svědka v řízení
před Krajským soudem v Plzni ve věci sp. zn. 4 T 25/95, a když byl dne 9. 6.
1993 vyslýchán, což bylo bezprostředně po události, nevyjadřoval se k tak
zásadním informacím, jako byl pohyb pachatele po střelbě a jeho oblečení.
Naprosto se nezmínil o tom, že by někdo ze svědků měl vidět pachatele vrátit se
na místo, a to že by se zařadil mezi přihlížející osoby. Pokud byl svědek na
tyto rozpory upozorněn, pak jeho vysvětlení, že se ho na to nikdo neptal,
nalézací soud nemohl přijmout jako uspokojivé. Poukázal totiž na to, že ani v
probíhajícím řízení o obnově se ho na tyto okolnosti nikdo neptal a přesto o
nich hovořil. Nevysvětlil tak, proč jednou považoval tutéž okolnost za
nepodstatnou a podruhé za zásadně významnou. Nalézací soud především poukázal
na to, že policista v činné službě je osobou, která musí mít vědomí o
důležitosti všech zejména prvotních informací a soud tedy neuvěřil, že by takto
důležité informace vyšetřovateli zamlčel. Pokud hovořil o vytěžování svědků na
místě činu, mělo se jednat o svědky H., B., V., M. a V., pak nikdo z těchto
svědků v původním řízení nezmiňoval, že by se pachatel pohyboval přes K. t. a
vrátil se mezi přihlížející osoby, naopak svědkové B. a V. popsali útěk
pachatele přes serpentiny směrem k hrázi přehrady, což koresponduje s původní
výpovědí svědka J. Ď. o místu, kde měl čekat na J. K.
V původní věci byl jako
obviněný stíhán i A. V., který byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4
T 25/95 ze dne 23. 6. 1998, mimo jiné odsouzen pro návod k trestnému činu
vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 235 odst. 1 tr. zák. Trestná činnost
spočívala v tom, že v přesně nezjištěné době v druhé polovině května 1993
využil nabídky spoluobviněného A. H. a jeho prostřednictvím kontaktoval
obviněného J. K. s žádostí, aby za úplatu nejméně 100 000,- Kč ho zbavil
vydírání ze strany Š. J. a bratrů V. a J. P., přičemž požadoval, aby vyděrači
byli zastrašeni či zmláceni; obviněný J. K. zadání splnil jednáním pod bodem I.
výroku tohoto rozsudku, avšak bez vědomí A. V. překročil usmrcením poškozených
danou úlohu. A. V. byl také uznán vinným trestným činem nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 557/1991 a
za to mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
V řízení o obnově byl vyslechnut jako svědek a tvrdil, že si na vraždu J. a P.
nikoho nenajal. Když byl sám ve vazbě, dověděl se od spoluvězňů, že V. P.,
který byl ve stejné věznici, tvrdil, že střelce nepoznal a že to J. K. nebyl.
Několik spoluvězňů dokonce tvrdilo, že střelbu sledovali z oken věznice. V
určité době to sdělil i svému obhájci JUDr. L. R. Ten mu poradil, aby to u
soudu neříkal, že by se věc zbytečně zamotala. Když se svědek dozvěděl, že
Advokátní kancelář JUDr. K. K. usiluje o obnovu řízení v trestní věci
obviněného J. K., kontaktoval obhájce a své poznatky jim sdělil. Oni zase
kontaktovali lidi, kteří události viděli, a byli ochotni vypovídat. Svědek
viděl pořad TV N. „N. v. o.“, kde policista K. hovořil o činnosti psovoda na
místě činu a v té chvíli svědek nabyl přesvědčení, že události proběhly jinak,
protože to tvrdili lidé na sobě nezávislí, kteří se navzájem neznali. Pokud jde
o obhájce JUDr. R., k tomu měl důvěru, hájil ho na plnou moc a obhájcem zvolený
postup obhajoby považoval za nejlepší. Své poznatky o nevině J. K. nesdělil
nikomu dříve proto, že byl pobytem ve vazbě zdeptaný a apatický a ani nevěděl,
jestli by svědkové tehdy byli ochotni vypovídat.
I tuto výpověď hodnotil
nalézací soud jako nevěrohodnou s poukazem na značný časový odstup od údajných
zjištění o nevině J. K. do okamžiku, než se rozhodl o těchto okolnostech
vypovídat. Rovněž tvrzení o taktice obhajoby uplatněné obhájcem JUDr. R.
hodnotil soud jako zcela nevěrohodné, když soud vycházel z osobní znalosti
tohoto obhájce, jehož zná jako velmi aktivního obhájce v nepoměrně
bagatelnějších vě
cech než bylo trestní stíhání A. V., a nadto byla tomuto obhájci V. udělena
plná moc, což zpochybňuje tvrzení, že by obhájce nevyužil všech znalostí k
tomu, aby postupoval ve prospěch svého klienta.
Jako svědkyně v řízení o
povolení obnovy byla vyslechnuta JUDr. J. Ch., která v době, kdy byl
prezidentem republiky V. H., pracovala jako ředitelka odboru styku s veřejností
Kanceláře prezidenta republiky, a součástí její agendy bylo i zpracovávání
podkladů pro prezidenta republiky při posuzování případného udělení milosti. Z
tohoto důvodu se také zabývala podanou žádostí o milost pro J. K. V
souvislosti s tímto případem svědkyni kontaktoval A. H., který jí sdělil, že
nemá čisté svědomí, protože usvědčoval obviněného K., avšak tehdy nemluvil
pravdu a byl k výpovědi donucen policií. Schůzka JUDr. Ch. s H. proběhla dne
29. 7. 2002 v návštěvní hale na Pražském hradě. Jednalo se o důvěrný rozhovor,
u kterého nebyla žádná třetí osoba. O obnovu řízení procesu obviněného J. K. se
blíže nezajímala, o tomto řízení se dověděla až od manželů N., s nimiž se
přátelsky stýká. Tento manželský pár se dlouhodobě případem obviněného K.
zabývá, jsou s ním v přátelském vztahu a dopisují si s ním. Svědkyně se ke
svědectví přihlásila až poté, co zjistila, že svědek H. je nezvěstný. Ona sama
měla z pohovoru s H. pocit, že jí říká pravdu.
Nalézací soud především
konstatoval, že svědkyně nesdělila soudu pouze strohé informace, které získala
pohovorem s H., ale opakovaně prezentovala vlastní hodnocení obsahu tohoto
sdělení se závěrem, že svědek nelhal. Pro nalézací soud bylo podstatné také
zjištění, že se svým svědectvím se přihlásila na popud manželů N., kteří jsou
blízkými přáteli obviněného J. K. Nadto svědkyně se přihlásila ke svědectví až
v době, kdy bylo nepochybné, že svědek H. nebude vyslechnut, neboť je
nezvěstný, obhájci netrvali na jeho výslechu a svědka tak nebude možno případně
se svědkyní konfrontovat. Byť návštěvu svědka H. v Kanceláři prezidenta
republiky potvrzuje návštěvní kniha a příslušný záznam v ní ze dne 29. 7.
2002, neexistuje o obsahu návštěvy, jejím účelu a proběhnuvším rozhovoru žádný
písemný záznam. Nalézací soud hodnotil výpověď svědkyně JUDr. J. Ch. jako
zprostředkovaný důkaz, který nemůže být konfrontován s případnou „novou“
výpovědí H., a tento důkaz sám o sobě, případně důkazy již známými dříve, by
nemohl zásadně změnit skutková zjištění učiněná v původní trestní věci.
Po
zhodnocení těchto vyjmenovaných důkazů, jakož i důkazů dalších, jejichž
hodnocení však není ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona
napadáno, a proto je Nejvyšší soud při rekapitulaci rozhodnutí soudu prvního
stupně výslovně nezmiňuje, dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že jak důkazy
samy o sobě jednotlivě, tak ve svém souhrnu nebyly sto přivodit jiné rozhodnutí
o vině, nebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru
ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že
by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Krajský soud vyslovil závěr, že
obhajoba se snažila destruovat původní rozhodnutí ve věci za každou cenu, ke
kterémužto závěru jej vedlo zjištění, že předkládala i takové důkazy, které si
navzájem odporovaly. Původní odsuzující rozsudek naopak vycházel z uzavřeného
řetězce důkazů, kterými byly výpovědi spoluobviněných H., Ď. a poškozeného V.
P. Výpovědi P. a H. zůstaly nezměněny a nová výpověď svědka Ď. byla
vyhodnocena jako účelová a nepravdivá. Krajský soud v Plzni proto neshledal
podmínky pro povolení obnovy řízení a v tomto směru učiněný návrh jako
nedůvodný zamítl.
Stížností obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. 1 Nt 351/2004 se zabýval Vrchní soud v Praze a
v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2006, a usnesením sp. zn. 11 To
44/2006, podanou stížnost obviněného zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení především konstatoval
rozsah dokazování, který byl nalézacím soudem proveden, taktéž způsob
vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů a zmínil závěry, které na podkladě
hodnocení důkazů krajský soud učinil, jakož podrobně specifikoval stížnostní
námitky, které byly obviněným ve vztahu k napadenému usnesení uplatněny.
Nejvyšší soud se v této souvislosti omezí na konstatování závěrů, které Vrchní
soud v Praze učinil.
Především kategoricky jako nepodložené odmítl opakovaná
tvrzení obhajoby, že krajský soud od počátku řízení o návrhu na povolení obnovy
postupoval úmyslně tak, aby obnova řízení povolena nebyla, stejně jako
obvinění, že tento soud úmyslně vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím
zákonu. Tyto námitky hodnotí jako bezprecedentní s tím, že takovýto způsob
argumentace nemá ani v odůvodnění opravných prostředků místo.
Stížnostní
senát neakceptoval ani tu část argumentace obhajoby, že soud prvního stupně
není oprávněn hodnotit hodnověrnost důkazů provedených v řízení o návrhu na
povolení obnovy se závěrem, že připuštění opačného stanoviska by znamenalo
obligatorní obnovu řízení ve všech případech, kdy svědek uvede cokoli nově či
jinak než v řízení původním. Vrchní soud v Praze se ztotožnil s hodnocením
důkazů v rozsahu a způsobem jak je provedl Krajský soud v Plzni, přičemž z
hlediska uplatněných námitek ministra spravedlnosti obsažených ve stížnosti pro
porušení zákona Nejvyšší soud bude konstatovat pouze ta hodnocení důkazů, jichž
se tyto stížnostní námitky týkají.
Pokud jde o hodnocení výpovědi svědka O.,
neměl vrchní soud k hodnocení provedeném nalézacím soudem žádných výhrad.
Podle vrchního soudu jsou jak reportáž televizní stanice N., tak vyšetřovací
pokus provedeny státním zástupcem nedostatečnými důkazy zajištěnými jedenáct
let po celé události při nepochybně změněných výhledových podmínkách. Vrchní
soud také upozorňoval na vzdálenost pozorovatele O. a místa činu, a na výsledky
plynoucí z porovnání leteckých snímků, na kterých je zřetelně vidět vzdálenost
i porost. Kromě výhledových možností svědka poukázal vrchní soud na časový
snímek děje jím popsaným, a to z hlediska jeho možností pozorovat situaci na
místě činu od prvního výstřelu. Takový snímek si podle vrchního soudu v
podstatných rysech může podle logické úvahy bez dalšího vytvořit každý (zvuk
výstřelů, následný únik pachatele z místa činu, příchod svědka k oknu,
orientace v širokém prostoru, zjištění směru a místa). Vrchní soud se ztotožnil
i s negativním hodnocením věrohodnosti svědka z důvodů, které podrobně rozvedl
krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když hodnocení kriminální
minulosti nemůže být absolutizováno, ale je však nutno k němu přihlížet. I
podle názoru vrchního soudu nebyly zjištěny takové nové skutečnosti týkající se
směru útěku pachatele z místa činu, které by zpochybňovaly závěry soudu v
původním řízení, zejména ten, že pachatelem činu byl obviněný J. K. I kdyby
hypoteticky připustil vrchní soud pravdivost výpovědi svědka O., pak by
existovaly neodstraněné rozdíly ve výpovědích svědků v popisu směru úniku
pachatele, a nebylo by možno tento fakt hodnotit jako novou skutečnost
odůvodňující rozhodnutí o povolení obnovy. Toto zjištění by totiž nic
podstatného neprokazovalo, ani nic podstatného nevyvracelo.
Obdobně se vrchní
soud ztotožnil i s hodnocením výpovědi J. Ď., přičemž zcela zásadní význam pro
hodnocení jeho věrohodnosti podle názoru stížnostního soudu mělo zjištění, že
tento svědek při prověrce výpovědi neměl k dispozici žádný papír s návodem
policie jak má vypovídat, ač tuto okolnost nově uváděl a vysvětloval jí změnu
své původní výpovědi. Námitka obhajoby, že žádný orgán činný v trestním řízení
by nikdy nepořídil videozáznam, ze kterého by bylo zřejmé, že svědek to, co má
popisovat spontánně, pouze čte, je bezpředmětná. Byl to totiž právě svědek sám,
který tvrdil, že výsledky prověrky vyplynuly z připraveného papíru, a na druhé
straně to byl právě nezpochybnitelný videozáznam, ze kterého je zřejmé, že
takový papír v ruce neměl. To ostatně nezpochybňovala ani obhajoba. Okolnost,
že svědek na místě činu byl a dostal se tam způsobem, který popsal, pak
logicky z videozáznamu vyplývá.
Zákonným požadavkům na hodnocení důkazů podle
stížnostního soudu odpovídá i hodnocení výpovědi svědka V., přičemž krajský
soud správně poukázal na to, že jde o zprostředkovanou informaci získanou od
svědků O. a O., kteří byli ve veřejném zasedání rovněž vyslechnuti a jejichž
výpovědi byly i zvlášť vyhodnoceny.
V napadeném rozhodnutí je rovněž výslovně
zmíněna výpověď svědka F., přičemž i v tomto směru se vrchní soud ztotožnil s
hodnocením tohoto důkazu, a sám rovněž pokládá výpověď tohoto svědka za
nevěrohodnou.
Krajský soud dostatečně odůvodnil i své stanovisko, že ani
výpovědí svědkyně JUDr. Ch. nebyly zjištěny žádné takové nové skutečnosti,
které by mohly ovlivnit původně zjištěný skutkový stav. Samotná okolnost, že
A. H. svědkyni navštívil a informoval jí o tom, že nemá čisté svědomí ve vztahu
k výpovědi, kterou učinil v projednávané kauze, neznamená, že jeho původní
výpověď, která má logický základ a koresponduje s dalšími v původním řízení
provedenými důkazy, byla nepravdivá, a naopak pravdivé je jeho vyjádření před
svědkyní. Vrchní soud poukázal na to, že A. H. svou výpověď před soudem
nezměnil, na opakovaná předvolání soudu se odmítal k veřejnému zasedání
dostavit, až se nakonec stal nezvěstným, přestože bylo vyvinuto i cestou
policejních orgánů úsilí o zjištění místa jeho pobytu. Vrchní soud jako
nepřijatelnou odmítl tu část tvrzení obhajoby, že způsob vyhodnocení výpovědi
svědkyně JUDr. Ch. „zcela zřetelně dává tušit, že prvoinstanční soud nepochopil
své postavení a smysl řízení o návrhu na obnovu řízení“. Za novou skutečnost
totiž v žádném případě nemůže být považováno to, co z vyjádření H. soudu
tlumočila svědkyně.
Vrchní soud poté, co se podrobně zabýval i dalšími
důkazy, které byly provedeny a hodnoceny jednotlivě i v kontextu důkazů
dalších, a to jednak provedených nově, jakož provedených v původním řízení,
dospěl k závěru, že důvodně nebyly shledány zákonné podmínky obnovy řízení
podle § 278 tr. ř. Mezi provedenými důkazy existuje souladný vztah doplňují se,
a to vše za situace, že mezi prameny důkazů – nositeli informací, zejména
klíčovými svědky, neexistovaly žádné vazby, které by mohly odůvodnit předem
ovlivněný nebo domluvený soulad jejich výpovědí. Jako naprosto nepodloženou
odmítl vrchní soud i konstrukci obhajoby, že rozhodující důkazní prostředky
byly osobně či věcně někým zmanipulovány tak, že v původním řízení nebyl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neboť pro
takovýto závěr nesvědčí žádná indicie. Za tohoto stavu věci Vrchní soud v Praze
podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud především
poukazuje na rozsah přezkumu stížností pro porušení zákona napadeného
rozhodnutí, k němuž je oprávněn zákonem. Podle ustanovení § 267 odst. 1 tr. ř.
musí být ve stížnosti pro porušení zákona vedle obecných náležitostí uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých
důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu
na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř. podanou
stížnost již nelze v průběhu řízení před Nejvyšším soudem měnit. Význam
obsahových náležitostí stížnosti pro porušení zákona vyplývá především ze
skutečnosti, že tím ministr spravedlnosti, jakožto oprávněný subjekt, vymezuje
obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a zároveň se od obsahu
podané stížnosti pro porušení zákona odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu,
které lze na jejím podkladě učinit. Důsledkem ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř.
je vázanost Nejvyššího soudu obsahem stížnosti pro porušení zákona. Zákaz měnit
stížnost pro porušení zákona se vztahuje na všechny její obligatorní obsahové
náležitosti a platí pro celé řízení před Nejvyšším soudem, od momentu podání
stížnosti pro porušení zákona až do rozhodnutí o ní, případně do okamžiku
jejího zpětvzetí. Případná změna učiněná v rozporu s ustanovením § 267 odst. 2
tr. ř. by byla právně neúčinná. Rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu je
vymezen ustanovením § 267 odst. 3 tr. ř., z nějž vyplývá vázanost podaným
opravným prostředkem, a Nejvyšší soud již neuplatňuje v tomto řízení revizní
princip, který v tomto typu řízení platil doby novelizace trestního řádu
provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Kromě toho je Nejvyšší soud dále limitován
důvody, jež jsou uvedeny ve stížnosti pro porušení zákona, tj. zkoumá, zda tyto
důvody existují a zda jsou skutečně příčinou vad napadeného rozhodnutí; jiné
důvody, jež by mohly mít vliv na zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud nezkoumá ani k nim nepřihlíží.
Nejvyšší soud
považuje za potřebné zmínit a výslovně vymezit tyto základní zákonné principy,
jimiž se musí v řízení o mimořádném opravném prostředku – stížnosti pro
porušení zákona - řídit, neboť zjistil, že možnosti a prostředky, jimiž v
tomto řízení disponuje, nejsou zcela známy obhájkyni obviněného, jak je
patrno z jejích přípisů, jež jsou výše podrobně citovány, kdy rozšířila rozsah
stížnostních námitek ministra spravedlnosti ve vztahu k řízení o obnově (viz
podání ze dne 11. 9. 2006), a poté podala jakoby vlastní stížnost pro
porušení zákona, pokud napadala průběh řízení ve věci Krajského soudu v Plzni
sp. zn. 4 T 25/1995, rozhodnutí v této věci, jakož i řízení o opravném
prostředku obviněného a konečné rozhodnutí, jež Vrchní soud v Praze v této věci
učinil dne 23. 2. 1999 sp. zn. 11 To 79/98 (viz podání ze dne 30. 10. 2006).
Nejvyšší soud konstatuje, že pro takovéto procesní postupy není obhájkyně
zmocněna zákonem, neboť ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. svěřuje pravomoc k
podání stížnosti pro porušení zákona toliko ministru spravedlnosti, a pokud jde
o rozšiřování stížnostních námitek, platí ustanovení § 267 odst. 2 tr. ř., jak
podrobně rozvedeno výše. Nadto z podání ze dne 30. 10. 2006 mj. vyplývá, že
zcela pominula fakt, že v původní věci obviněného vedené u Krajského soudu v
Plzni pod sp. zn. 4 T 25/1995, již ministr spravedlnosti jednou stížnost pro
porušení zákona podal, a s námitkami, které v ní byly uvedeny a které obhájkyně
znovu opakuje, se již Nejvyšší soud zabýval a vypořádal v usnesení ze dne 19.
9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001.
Pokud tedy Nejvyšší soud zaslal obviněnému, jeho
obhájkyni a státnímu zástupci opis stížnosti pro porušení zákona s tím, že se k
jejímu obsahu mohou písemně vyjádřit, budou-li to považovat za nutné,
postupoval v souladu s obecnými ustanoveními trestního řádu (§ 62 a násl. tr.
ř.), aniž presumoval vyjádření učiněné některou ze stran, jež by bylo v
rozporu s ustanovením § 267 odst. 1 až 3 tr. ř.
K námitce ministra
spravedlnosti, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly procesní ustanovení o
obnově řízení, Nejvyšší soud uvádí:
Námitka ministra spravedlnosti v tomto
směru doslovně převzala argumentaci, kterou uplatnila obhajoba již několikráte
v průběhu řízení, a to jednak formou průběžných procesních námitek, jednak jako
stížnostní námitku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se touto námitkou zabývaly a k
jejímu obsahu se výslovně vyjádřily.
Podle ustanove
ní § 278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným
rozsudkem nebo trestním příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy
soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi
a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném
nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený
trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo
poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem
trestu.
Jak právní teorie tak stávající právní praxe shodně považují za nové
skutečnosti (nova producta) takové, které nebyly předmětem dokazování nebo
zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu řízení týká. Skutečností
dříve neznámou je objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem,
ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro
rozhodnutí. Novým důkazem (novum repertum) je pak důkaz, který nebyl v původním
řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden. Za
dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však
jiný než v původním řízení – např. výpověď tzv. korunního svědka. Zde však musí
být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové změně důkazu
(srov. Š. P., a kol., Trestní řád – Komentář, 5. doplněné a přepracované
vydání, C.H.B. 2005, str. 2174).
Na tomto místě je třeba připomenout, že
obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, představujícím mimořádný
průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Ani její procesní úprava, stejně jako úprava stížnosti pro porušení zákona, jak
uvedeno výše, není vybudována na tzv. revizním principu, znamenajícího povinné
přezkoumávání všech výroků napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení bez
ohledu na vytýkané vady, nýbrž zkoumána je důvodnost návrhu na obnovu jen v
rámci, který byl návrhem vymezen (srov. R 32/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Role soudu v tomto řízení o obnově řízení je dána jednoznačně –
zkoumat, zda existence nových skutečností či nových důkazů je způsobilá a
schopna sama o sobě či ve spojení s důkazy již známými, odůvodnit jiné než
původní pravomocné rozhodnutí. Toto zkoumání nelze procesně provést jinak, než
porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s
důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů,
tedy zhodnocením důkazů. A tento myšlenkový hodnotící proces se může odvíjet
pouze v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., neboť v jiném procesním
ustanovení není upraven. Opačný přístup – akceptování důvodnosti námitky
ministra spravedlnosti o nepřípustnosti hodnocení tzv. nov soudem – by v praxi
znamenal, že by soud rezignoval na svou hodnotící činnost, výlučně jemu zákonem
svěřenou, každá nová skutečnost či nově navržený důkaz, jakákoli změna v
obhajobě obviněného, by totiž nutně podle této teorie měla znamenat automatické
zrušení původního rozhodnutí, a teprve v novém hlavním líčení by soud mohl
uplatnit zásadu uvedenou v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Takovýto přístup by
byl zásadním průlomem do zákonem upravené skutečnosti, že obnova řízení je
mimořádným opravným prostředkem, role soudu by v tomto typu řízení byla
devalvována na pouhé registrování nově označených skutečností a důkazů, přičemž
v tomto typu řízení by tak zcela absentovala jedna ze stěžejních základních
zásad trestního řízení – zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení
§ 2 odst. 6 tr. ř.
Jsou-li základní zásady trestního řízení upravené v
ustanovení § 2 tr. ř. základními právními idejemi, na kterých je vybudováno
trestní řízení jako celek, a jejich vůdčí postavení jím přiznává sám zákon, je
třeba tento systém základních zásad chápat a používat jako vnitřně jednotný
celek, na němž jsou vybudovány jednotlivé právní instituty a stadia trestního
řízení, a tedy i obnova řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu vyloučení užití
této základní zásady v rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku je
zásadně v rozporu se zákonem, a vzhledem k tomuto právnímu názoru pak Nejvyšší
soud vznesenou námitku ministra spravedlnosti musel jako nedůvodnou odmítnout.
[Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že při řešení otázky, zda v řízení o
povolení obnovy je soud o ní rozhodující oprávněn hodnotit důkazy, je výše
prezentovaný právní názor v souladu i s historickým výkladem, a navazuje na
demokratický právní pořádek první Československé republiky, zejména s ohledem
na znění ustanovení § 353 odst. 2 a § 258 odst. 2 tr. ř. Profesor Masarykovy
university J. K. ve svém Komentáři trestního řádu československého (Praha 1925)
poukazuje na nutnost při řešení otázky způsobilosti nových skutečností a
průvodů řídit se zásadou § 258 odst. 2 tr. ř., tedy ustanovení z obecné části
trestního řádu, podle něhož soud má „průvody zkoumati co do jejich věrohodnosti
a moci průvodní pečlivě a svědomitě jak jednotlivě tak v jejich vnitřní
souvislosti“].
K námitce ministra spravedlnosti o nezákonném opatření důkazu
státním zástupcem označeném jako „protokol o vyšetřovacím pokusu:
Stěžovatel
vyjádřil pochybnosti, zda je státní zástupce oprávněn ze své vlastní iniciativy
využít institutu zajištění důkazu. V tomto směru poukazoval na znění ustanovení
§ 282 tr. ř., kde se vyžaduje, aby příslušné šetření provedl jiný orgán pouze
na základě pověření předsedy senátu, zatímco státní zástupce užil ustanovení
upravující zastupování obžaloby v řízení před soudem podle § 180 odst. 2 tr.
ř., a důkaz opatřil bez předchozího pověření předsedy senátu sám. Námitce je
třeba přisvědčit v závěru, že řízení o obnově je řízením sui genesis a procesní
postup o tomto mimořádném opravném prostředku je upraven v hlavě devatenácté
trestního řádu. Stěžovatel poukázal na rozdíl v pořadí úkonů při opatření
důkazu, který řízení o obnově odlišuje od hlavního líčení, z čehož dovozuje
nezákonnost takto opatřeného důkazu. Přisvědčit tomuto názoru by znamenalo
akceptovat ryze formalistický přístup k užívání trestního řádu coby prostředku
k vedení procesu, a popření jeho účelu, upraveného v ustanovení § 1 odst. 1 tr.
ř. Podle názoru Nejvyššího soudu toto „nerespektování pořadí“ nečiní státním
zástupcem nabídnutý důkaz nezákonným a nicotným, neboť podle ustanovení § 89
odst. 2 tr. ř. „může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci,
zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité
pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit
nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal
orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takovéhoto důkazu“.
K
námitce úrovně důkazní hodnoty tohoto důkazu:
Stěžovatel na jedné straně
připouští jistou důkazní hodnotu tohoto vyšetřovacího pokusu, kterou
kvantifikuje jako nízkou, na druhé straně současně tvrdí, že jde o důkaz
nevěrohodný. Z logické zásady principia contradictionis, o níž se Nejvyšší soud
podrobněji zmiňuje dále, vyplývá, že jde o dva sporné soudy na tutéž věc, a
proto nemohou být oba pravdivé.
Opatřený, provedený a zhodnocený důkaz nazvaný
„protokol o vyšetřovacím pokusu“ je důkazem věrohodným, neboť ověřuje v
technickém slova smyslu tvrzení svědka O. v tom směru, zda svědek z místa,
které označil, mohl vůbec sledovat ty události a v takovém rozsahu, které
podrobně ve své výpovědi rozvedl. Důkaz byl opatřen způsobem, který není v
rozporu s trestním řádem, a jde tudíž o důkaz zákonný, jak rovněž konstatováno
výše. Není tudíž shledáno nic, co by tento důkaz činilo nevěrohodným, a ostatně
ministr spravedlnosti zpochybnění věrohodnosti důkazu ničím nedokládá.
Pokud
ve vztahu k tomuto důkazu užil nějakého argumentu, pak toho, že vzdálenost od
okna věznice, odkud měl svědek inkriminovanou událost pozorovat, k místu činu,
není cca 500 m, jak uvádí nalézací soud, ale cca 220 m, jak tvrdí stěžovatel.
Zde však nejde o věrohodnost důkazu, ale jeho důkazní hodnotu, která je nízká,
jak ostatně podrobně zdůvodnily ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů a což
také stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona výslovně připouští. Není to
tedy hodnota důkazu sama, ale opět způsob hodnocení tohoto důkazu, s nimž
stěžovatel polemizuje.
Nejvyšší soud ověřil zpochybňovanou vzdálenost na
www.mapy.cz, a zjistil, že zřejmě ani jeden z údajů není správný, protože
porovnáním přiloženého měřítka 0, 90, 180, 270 m zjistil, že udávaná
vzdálenost činí kolem 300 m. V daném případě jde však o zástupný problém, zda
vzdálenost činila 220, 300 nebo 500 m, rozhodný je fakt, co a zda vůbec mohl
svědek O. něco vidět. Není bez zajímvosti, že pro to, aby vůbec mohl být pokus
fotograficky zadokumentován, muselo být okno otevřeno, neboť jinak je opatřeno
kovovou mříží a sítí (č. l. 224 spisu), jako ostatně i všechna další okna, a
tímto způsobem zpřístupnit a zajistit obecně výhledové podmínky. Tento
technický servis svědkovi O. k dispozici nebyl.
K námitce ministra
spravedlnosti o nesprávném hodnocení vyjmenovaných důkazů soudy obou stupňů
zaujal Nejvyšší soud tento právní názor:
Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich
souhrnu.
Zákon tu vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů, přičemž zde ani v
jiných ustanoveních nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu ani důkazní sílu
jednotlivých důkazů. Orgány činné v trestním řízení tak hodnotí důkazy, aniž by
byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného uvážení. Zmíněná
zásada nutí orgán činný v trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního
případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému
postupu při hodnocení důkazů. Citované zákonné ustanovení má na mysli
závěrečné zhodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah
jednotlivého důkazu je jednotlivě a v souhrnu s ostatními důkazy pravdivý; z
hlediska jejich závažnosti, kdy vylučuje důkazy nepodstatné, z nichž nelze
učinit poznatek o předmětu dokazování; z hlediska jejich zákonnosti, tedy zda
důkaz byl nebo nebyl opatřen v souladu s procesními předpisy.
Zákonné
požadavky, které jsou na soud v souvislosti s hodnocením důkazů kladeny,
vymezují tak prostor pro vlastní syntetickou činnost toho orgánu. Citovaná
zásada volného hodnocení důkazu neznamená, že je projevem libovůle, ale vytváří
se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, opírá se o
právní vědomí, všestranné zhodnocení důkazů.
V posuzovaném případě nalézací
soud provedené důkazy jednotlivě specifikoval a provedl zhodnocení takovéhoto
důkazu samo o sobě z hlediska výše zmíněných kriterií, přičemž důkazy hodnotil
i ve vzájemných souvislostech. Způsob hodnocení důkazů je v souladu s obecně
uznávanými zásadami logického myšlení, stanovenými - a) zásadou sporu
(principium contradictionis), která stanoví, že dva sporné soudy nemohou být
oba pravdivé; - b) zásadou totožnosti (principium identitatis), jež vyžaduje,
aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém spojení totožný; - c) zásadou o
vyloučeném třetím (principium exclusi tertii), podle níž nelze zamítnou oba
soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v
témže čase totéž upírá; - d) zásadou dostatečného důvodu (principium rationis
suffciendis) upravující požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má někdo
být přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Způsob hodnocení důkazů
odpovídá rovněž požadavkům na uplatnění induktivní i deduktivní metody, přičemž
sylogistický úsudek - tohoto výrazu je užito jako logické kategorie - , k němuž
soud nalézací v podobě výsledného hodnocení důkazů dospěl, racionálně vychází z
premis - provedených důkazů.
Nejvyšší soud neshledal pochybení, jichž by se
zejména nalézací soud dopustil při zhodnocení provedených důkazů, a podle jeho
názoru naopak přesvědčivě a dostatečně podrobně osvětlil, jakými úvahami, v
nichž jsou důsledně zahrnuty výše citované zásady logického myšlení, se řídil.
Obdobně tak ve svém rozhodnutí učinil i vrchní soud. Způsob zhodnocení
výpovědí svědků Ď., V., O., F. a JUDr. Ch. je přesvědčivý, logický a
přezkoumatelný. Ve vztahu k výpovědi JUDr. Ch. Nejvyšší soud poznamenává, že
jde o tzv. svědectví z druhé ruky, zprostředkované, osvědčující pouze debatu
mezi svědkyní a A. H., v žádném případě z něj nelze dovodit, že A. H. jednak
mluvil pravdu, jednak že by samo o sobě či s důkazy dalšími opravňovalo k
úvaze, že by v případném budoucím procesu změnil svá tvrzení. Pokud by soudy
obou stupňů přistoupily na tento způsob vyhodnocení svědecké výpovědi JUDr.
Ch., jak navrhuje ministr spravedlnosti, šlo by ze strany soudů obou stupňů o
ničím nepodloženou spekulaci o možném budoucím vývoji.
Obecně platí, že ani
odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu přezkoumává v odvolacím
řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího
sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů,
aniž by provedl dokazování podle zásad bezprostřednosti a ústnosti) § 259 odst.
3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec
vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr.
ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně,
který důkazy nejen provádí, ale i hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl
učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zásady volného hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny
samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením, vyhodnotit
všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění
a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i
soud stížnostní učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při
vyhodnocení důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i
kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním
závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže
dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů provedené
důkazy hodnotit a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit.
Nevybočují-li v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z
nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět
k závěru, že napadeným způsobem byl porušen zákon (srov. R 53/1992 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001
sp. zn. 5 Tz 37/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č.
9/2001).
Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit námitce ministra spravedlnosti,
že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v rozporu s logickými zásadami a
zákonnými požadavky stanovenými § 2 odst. 6 tr. ř. Vznesená námitka nadto
postrádá relevanci, zůstala jen v rovině osobního názoru stěžovatele, zejména
když mimo konstatování, že hodnocení důkazů je vadné, konkrétně nepoukázal na
jakýkoli logický nesoulad či jiné konkrétní porušení pravidel stanovených
citovaným zákonným ustanovením.
Okolnost, že jsou jen soudy oprávněny ze
zákona provést hodnocení důkazů, a logickými kategoriemi, které limitují rozsah
a způsob tohoto hodnocení, se Nejvyšší soud podrobně zabýval, jak uvedeno výše.
V této souvislosti nemohl přehlédnout formu vyjádřeného nesouhlasu s touto
myšlenkovou činností soudů obou stupňů, uplatněnou v obhájkyní podaných
opravných prostředcích. Je třeba konstatovat, že míra nesouhlasu nemůže nabýt
podoby nedoloženého obvinění soudce z trestného činu, a tento způsob uplatnění
námitek je třeba zásadně odmítnout jako nepřípustný. Nadto je i v evidentním
rozporu s usnesením představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze
dne 31. 10. 1996, (ve znění pozdějších usnesení sněmu a představenstva), jímž
byla stanovena pravidla profesionální etiky (etický kodex), a to zejména čl. 4
odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 1, 3 citovaného kodexu.
Vzhledem k výše uvedené
argumentaci a specifikovaným důvodům neshledal Nejvyšší soud ministrem
spravedlnosti podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, a proto ji podle §
268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí
není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á