4 Tz 192/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
května 2005 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného Ing. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
14. dubna 2003, čj. 6 To 31/01-1056,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999, čj. 4 T 15/98-506, byl
obviněný Ing. J. T. společně se spoluobviněnými Ing. V. L., J. L., M. K. a J.
H. uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), §
250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a obviněný L. B. sám trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustili tím, že „v podvodném
úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru od K. b. a.
s., pobočka P., se sídlem P., S., nejdříve obž. J. L. a obž. M. K. účelově
navedli obž. L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný
podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu
vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, a
dále obž. Ing. V. L. v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního
úvěru předjednal pro obž. L. B. zahraničního obchodního partnera – spol. A. se
sídlem v A. a dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání
úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a prodej
železářského a hutního zboží, obž. J. L., obž. M. K. a obž. Ing. J. T. v
podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a. s., pro poskytnutí úvěru opatřili
a nechali znalecky ohodnotit pro obž. L. B. nemovitost v k. ú. J. n. N., kterou
dne 21. 7. 1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400 000,-Kč od
prodávajícího obž. Ing. J. T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obž. L.
B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec K. b., a. s. a soudní znalec z oboru
stavebnictví obž. J. H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v K.
b. ve znaleckém posudku ze dne 30. 6. 1994 a ve dvou doplňcích tohoto
znaleckého posudku nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu nemovitosti
částkou 11 546 536,- Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou 8 130 794,- Kč),
ačkoli ke dni 18. 7. 1994 ve znaleckém posudku byla soudním znalcem z oboru
stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena částkou 411 880,- Kč a obž. L.
B. uzavřel dne 22. 11. 1994 v K. b., a. s., smlouvu o úvěru na částku 9 000
000,- Kč, jejímž předmětem bylo poskytnutí střednědobého účelového úvěru na
zásoby, vybavení a stavební úpravy, úvěr byl zajištěn zřízením zástavního
práva k výše popsané nemovitosti pro Komerční banku, a. s., obž. L. B. pak v
prosinci 1994 vyčerpal 9 000 000,- Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani
smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v
souladu s podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou finanční částku do dne
splatnosti úvěru, tj. do 20. 10. 1998, neuhradil, naopak z ní následně
obžalovaným J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. poskytl celkem částku 7 210
000,- Kč.“ Za to byl obviněný Ing. J. T. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák.
k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněných (mimo obviněného J. H., který
se neodvolal) rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, čj. 6 To 69/99-648, výše
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze podle § 258 odst. 2 tr. ř., z důvodů
uvedených § 258 písm. b), d) tr. ř., ohledně obviněných L. B., Ing. J. T., Ing.
V. L., J. L. a M. K. v celém rozsahu zrušil. Za splnění podmínky uvedené v §
259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že uznal obviněného L. B. vinným
trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve
znění zák. č. 253/1997 Sb., a obviněné Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K.
uznal vinnými pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1
písm. c) a § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., za
což obviněného Ing. J. T. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let do
věznice s dozorem. Tento rozsudek byl z podnětu ústavní stížnosti obviněných
nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 22. ledna 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000,
zrušen.
Poté novým rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003, čj. 6 To
31/01-1056, byl z podnětu odvolání obviněných rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 29. ledna 1999, čj. 4 T 15/98-506, podle § 258 odst. 2 tr. ř. částečně
zrušen, a to z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř., u
obviněného L. B. ve výroku o trestu a u obviněných Ing. J. T., Ing. V. L., J.
L. a M. K. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst.
3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný L. B. při nezměněném výroku
o vině (trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.) odsuzuje
podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro
jehož výkon se podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem a
obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. se podle § 39a odst. 3 tr. zák.
pro výkon uložených trestů odnětí svobody zařazují rovněž do věznice s dozorem.
Dovolání, podaná proti tomuto rozsudku vrchního soudu obviněnými Ing. J. T.,
Ing. V. L. a M. K., byla usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. listopadu
2003, sp. zn. 3 Tdo 1147/2003, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (ohledně
Ing. J. T. a Ing. V. L.), resp. podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř (ohledně M.
K.) odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podal obviněný Ing. J.
T. novou ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. II. ÚS 83/04), o níž dosud
nebylo Ústavním soudem rozhodnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003, čj. 6 To
31/01-1056, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněného Ing. J. T., přičemž současně podle § 275
odst. 4 tr. ř. jmenovanému odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody až do
rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona. Napadenému rozhodnutí vytýká
porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř. a § 10 odst. 1 písm. c), § 250 odst. 1, odst 4 tr.
zák., v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp.
zn. 4 T 15/98. V následném písemném odůvodnění namítl, že závěr Vrchního soudu
v Praze, že obviněný Ing. J. T. jednal se záměrem pomoci obviněnému L. B. v
podvodném jednání za účelem obohatit se ke škodě K. b., a. s., není podložen
skutkovými zjištěními. Jistá je pouze skutečnost, že obviněnému L. B. opatřil
nemovitost způsobilou ručit za bankovní úvěr, věděl, že byla ohodnocena na více
než 11 000 000,- Kč a inkasoval za ni 400 000,- Kč a následně 1 650 000,- Kč.
Kromě toho získal od obviněného L. B. krátkodobý úvěr ve výši 500 000,- Kč,
který však splatil. Závěr, že i obviněný Ing. J. T. vědomě pomáhal obviněnému
L. B. v podvodném vylákání úvěru od K. b., a. s., dovodil Vrchní soud v Praze
pouze z úvahy, že velice krátký časový interval mezi poskytnutím úvěru a
odčerpáním částky 7 210 000,- Kč pro spoluobviněné vylučoval realizaci
podnikatelského záměru obviněného L. B. Ve vztahu k obviněnému Ing. J. T. nemá
ale tato úvaha oporu ve skutkových zjištěních a je v rozporu s ustanovením § 2
odst. 6 tr. ř. Výsledky celého provedeného dokazování odůvodňují pouze závěr,
že obviněný Ing. J. T. opatřil obviněnému L. B. nemovitost způsobilou k
zajištění úvěru, že za ni přijal dohodnutou kupní cenu v zásadě odpovídající
současné tržní ceně a že spolu s tím získal od obviněného L. B. krátkodobý
úvěr, který splatil. Závěr, že obviněný Ing. J. T. věděl o záměru obviněného L.
B. nedostát závazku z úvěrové smlouvy a zneužít úvěru pro jiné než smluvené
účely není bezpečně prokázán. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst.
2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen
zákon v neprospěch obviněného Ing. J. T. ve výše citovaných ustanoveních
trestního řádu a trestního zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené
rozhodnutí zrušil, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k
stížnosti pro porušení zákona navrhl předně stížnost pro porušení zákona podle
§ 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou zamítnout s poukazem na
ustanovení § 265n tr. ř., podle kterého proti dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný, a pokud by Nejvyšší soud tento návrh
neakceptoval, aby stížnosti pro porušení zákona vyhověl z důvodů, které byly
uvedeny ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného
Ing. J. T. Stručně lze konstatovat, že uvedené důvody Nejvyšší státní
zastupitelství spatřovalo v názoru, že v uvedené věci nedošlo k naplnění
subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu podvodu podle §
10 odst. 1 písm. c) a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to s odkazem na
argumentaci obviněného Ing. J. T. obsaženou v jeho dovolání, která je shodná s
argumentací stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud přezkoumal podle ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení
zákona nebyla podána důvodně.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podle § 266 odst. 1
věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen
rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce
správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí
vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se
zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit
a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání
rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu
neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a
nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností,
které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž
jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování, zachyceny. Přitom nad
zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby
nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své
závažnosti napravena.
Stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že Vrchní
soud v Praze v rozporu se skutkovým zjištěním učinil závěr, že obviněný Ing. J.
T. vědomě pomáhal obviněnému L. B. v podvodném vylákání úvěru od K. b., a. s.,
a že nebylo bezpečně prokázáno, že obviněný Ing. J. T. věděl o záměru
obviněného L. B. nedostát závazku z úvěrové smlouvy a zneužít úvěru pro jiné
než smluvené účely. Nejvyšší soud považuje k tomu za nutné uvést, že nalézací
soud i soud odvolací kladli obviněnému Ing. J. T. za vinu, že ne jak uvádí
stížnost pro porušení zákona pouze opatřil obviněnému L. B. nemovitost
způsobilou k zajištění úvěru, o níž věděl, že byla ohodnocena na více než 11
000.000,- Kč, ale že pro účely úvěrového řízení prostřednictvím M. B. objednal
vypracování znaleckého posudku a jeho doplňků k nadhodnocení prodávané
nemovitosti u odsouzeného J. H. a poskytl mu k tomu potřebné podklady. Stížnost
pro porušení zákona nenavrhuje provedení žádných dalších důkazů, které by mohly
zpochybnit zjištěný skutkový stav věci a závěr o vině obviněného Ing. J. T. a
toliko namítá, že skutková zjištění a právní závěry z nich vyvozené jsou v
rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř.
Ze spisového materiálu vyplývá, že u hlavního líčení byly v souladu se zákonem
provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Vrchní soud v Praze poté ve veřejném
zasedání doplnil dokazování a ztotožnil se se zásadními skutkovými závěry
městského soudu obsaženými ve výrokové části napadeného rozsudku s tím, že v
odůvodnění napadeného rozhodnutí upřesnil závěr soudu I. stupně o vině
obviněného Ing. J. T. spočívající v objednání znaleckého posudku pro účely
úvěrového řízení s nadhodnocenou cenou prodávané nemovitosti. Nejvyšší soud
nezjistil po přezkoumání napadeného rozhodnutí, že by došlo k namítanému
porušení zákona. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněný Ing. J. T. objednal a nechal zhotovit znalecký posudek pro předmětné úvěrové řízení,
neboť jej z tohoto jednání usvědčují jednak výpovědi spoluobviněných L. B., J. L. a M. K., J. H. a svědka L. B. a rovněž jeho dílčí přiznání. Oba soudy se
taktéž vypořádaly s pochybností vyjádřenou ve stížnosti pro porušení zákona,
zda obviněný věděl o záměru obviněného L. B. nedostát závazku z úvěrové smlouvy
a zneužít úvěru. Lze se ztotožnit s názorem uvedeným v odůvodnění napadeného
rozhodnutí (str. 8 poslední odstavec), pokud uvádí značnou míru koordinovanosti
obviněných J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. za účelem získání peněžních
prostředků z poskytnutého úvěru. První dva uvedení obvinění navrhli L. B. tento
způsob financování podnikatelského záměru, k čemuž ho seznámili s dále
uvedenými obviněnými, z nichž ing. V. L. se rozhodujícím způsobem podílel na
odborném zpracování podnikatelského záměru a jednání s bankou. Současně se
shodným záměrem obviněný ing. J. T. v návaznosti na jednání obviněných J. L. a
M. K. zajistil zmiňovanou nemovitost a zkreslené ohodnocení ceny nemovitosti
prostřednictvím svědka M. B. a znalce J. H. Úvěr poskytnutý obviněnému L. B. byl pak zajištěn zástavní smlouvou na předmětnou nemovitost. Bylo rovněž
prokázáno, že obviněný L. B. již pro nedostatek peněžních prostředků nezahájil
podnikání, jestliže po výběrech hotovostí v příkrém rozporu s účelem poskytnutí
úvěru předal spoluobviněným celkem 7 210 000,- Kč, aniž by mu byly s jedinou
výjimkou ve výši 500 000,- vráceny. Jak bylo podrobně uvedeno v napadeném
rozsudku jednalo se o půjčky, které byly poskytnuty ve velmi krátkém časovém
úseku, přičemž byly užity postupy umožňující zakrýt nekontrolovaný způsob užití
získaných peněžních prostředků. Obviněný Ing. J. T. ve veřejném zasedání
přiznal, že mu v rozporu se smluvními podmínkami poskytnutého úvěru byla
obviněným L. B. dne 7. prosince 1994 předána předem sjednaná částka 1 650 000,-
Kč jako doplatek ve skutečnosti dohodnuté prodejní ceny zastavené nemovitosti. Dále obviněný L. B. poskytl dne 15. ledna 1995 částku ve výši 650 000,- Kč J. L. a M. K. (jednatel společnosti C. c. t., s. r. o., dále jen C.) jako půjčku
C., která na základě nevýhodných smluvních podmínek mezi C. a společností R. I., s. r. o., jejímž jednatelem byl Ing. J. T., byla uhrazena k rukám Ing. J. T.
Nelze tedy nic namítat k závěru obou soudů, že obviněný L. B. v rozporu s
účelem úvěru peníze půjčoval a z jiných důvodů předával dalším osobám, přičemž
vztahy mezi spoluobviněnými nebyly takového charakteru, že by konali v jeho
prospěch bez příslibu poskytnutí peněz po získání úvěru a s ohledem na velice
krátký časový interval mezi poskytnutím hotovosti bankou a jejím předáním
spoluobviněným je vyloučeno, že by mezi obviněnými neexistovala v tomto směru
předchozí dohoda.
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z
provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat souvislosti vyplývající ze
zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy obou stupňů
byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením
vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná
skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud
prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu
přesvědčení při hodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemohl
Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona v neprospěch obviněného Ing. T.
a na základě tohoto zrušit napadené rozhodnutí, i kdyby sám hodnotil důkazy s
jiným možným skutkovým či právním závěrem. O správnosti skutkových zjištění,
učiněných soudy obou stupňů, však nemá Nejvyšší soud důvodné pochybnosti, jak
bylo výše uvedeno, a navíc by stejně nemohl dát soudu prvního stupně nebo
odvolacímu soudu závazné pokyny v tom směru, jak mají hodnotit provedené důkazy
a jaký skutkový či právní závěr mají na podkladě jejich zhodnocení učinit.
Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní
závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, jak
vyplývá ze všech výše uvedených důvodů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným
rozhodnutím porušen zákon.
K tomu je třeba poznamenat, že těžiště dokazování je u soudu prvního stupně,
který důkazy za dodržení zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a
bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) nejen provádí, ale podle zásady volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) je hodnotí tak, aby na jejich podkladě
mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Proto v řízení o stížnosti pro porušení
zákona nemůže Nejvyšší soud bez dalšího „přehodnocovat“ provedené dokazování,
aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti
a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu
zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě
učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného
hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001 uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 9/2001).
V tomto směru je dále třeba odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí trestních pod číslem 53/1992, které lze rovněž
vztáhnout i na řízení o stížnosti pro porušení zákona, že pokud soud prvního
stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tj.
hodnotil je podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná
úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.
ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení
hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě
totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného
ustanovení.
Nejvyšší soud dospěl na základě shora uvedených skutečností k závěru, že ve
výroku o vině pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu
podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. u obviněného Ing. J. T., nebyl
porušen zákon. Nejvyšší soud přezkoumal v napadeném rozsudku odvolacího soudu
též výrok o trestu, přičemž v tom jaký druh trestu a v jaké výměře byl uložen
Ing. J. T., rovněž žádná pochybení nezjistil. Podle názoru Nejvyššího soudu
uložený trest není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro
společnost nebo k poměrům pachatele a není ani ve zřejmém rozporu s účelem
trestu, aby stížnost pro porušení mohla být shledána jako přípustná a důvodná
jen podle § 266 odst. 2 tr. ř.
Z uvedených důvodů proto nezbylo než stížnost pro porušení zákona podanou proti
shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podle § 268 odst. 1 písm. c)
tr. ř. jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 274 tr. ř. Tato forma
rozhodnutí bez přítomnosti obviněného, jeho obhájce a ostatních procesních
stran není porušením ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod, protože Nejvyšší soud v neveřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, v
celém rozsahu vycházel jen z důkazů provedených v řízení před Městským soudem v
Praze a Vrchním soudem v Praze a ze skutkových zjištění těchto soudů, která sám
nijak neměnil. Obviněný Ing. J. T. měl dostatečnou možnost vyjádřit se k
provedeným důkazům v řízení před soudy obou stupňů.
Pro úplnost je třeba ještě zmínit Nejvyšším státním zastupitelstvím
prezentovaný názor, že stížnost pro porušení zákona by měla být zamítnuta jako
nepřípustná podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože obviněný Ing. J. T. v
minulosti napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 31/2001 ze dne
14. 4. 2003 dovoláním, o kterém bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu sp.
zn. 3 Tdo 1147/2003 ze dne 19. 11. 2003, jímž bylo dovolání podle § 265i odst.
1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, s poukazem na ustanovení § 265n tr. ř., podle
kterého proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný. Byť svým obsahem stížnost pro porušení zákona zpochybňuje
i správnost některých závěrů citovaného usnesení Nejvyššího soudu obsažených v
jeho odůvodnění, nelze v daném případě Nejvyšším státním zastupitelstvím
navržený postup akceptovat, protože stížnost pro porušení zákona nebyla podána
proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o podaném dovolání, nýbrž
jak bylo výše uvedeno proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna
2003, sp. zn. 6 To 31/2001, takže ustanovení nepřipouštějící proti rozhodnutí
o dovolání jiný opravný prostředek než obnovu řízení, bylo alespoň formálně
respektováno.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není
stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj M a l i k