4 Tz 20/2024-45
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného S. E, proti pravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2023, č. j. Nt 20038/2023-9, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2023, č. j. Nt 20038/2023-9, byl porušen zákon v ustanovení § 149 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 79a odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného S. E.
1. Dne 21. 3. 2024 byla Nejvyššímu soudu doručena stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-104/2024-ODKA-SPZ/3, kterou podal ministr spravedlnosti (dále také jako „ministr“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného S. E. (dále jen „obviněný“). Stížností ministr napadá pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2023, č. j. Nt 20038/2023-9 (dále jen „usnesení OS Praha 4“), které nabylo právní moci téhož dne.
2. Ministr v podané stížnosti předně zrekapituloval stěžejní skutečnosti. Uvedl, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, stálé výjezdové skupiny, ze dne 13. 9. 2023, č. j. KRPA-3006499-28/TČ-2023-0014SV, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající zjednodušeně řečeno v tom, že obviněný dne 12. 9. 2023 v Praze 4 poté, co byl kontrolován hlídkou Policie České republiky (dále jen „PČR“), nabídl členům této hlídky úplatek ve výši 2 000 Kč, a to tak, že si opakovaně poklepával na náprsní kapsu trička a následně během eskorty ve služebním voze vytáhl z této kapsy bankovku o nominální hodnotě 2 000 Kč, sériové číslo D37290199, a předal ji vedle něj sedícímu policistovi. Tento skutek pak byl právně kvalifikován jako zločin podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
3. Předmětnou bankovku obviněný dne 12. 9. 2023 vydal podle § 78 odst. 1 tr. ř., přičemž následně policejní orgán PČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 6. oddělení obecné kriminality (dále jen „policejní orgán“), usnesením ze dne 14. 9. 2023, č. j. KRPA-306499-33/TČ-20230014SV (dále jen „usnesení policejního orgánu“), tuto bankovku podle § 79a odst. 1 tr. ř. zajistil, neboť zjištěné okolnosti nasvědčovaly a nasvědčují tomu, že se jedná o nástroj trestné činnosti ve smyslu § 135a tr. zákoníku. K vydání tohoto usnesení měl policejní orgán předchozí souhlas státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen „státní zástupce“), který mu státní zástupce udělil telefonicky v rámci výkonu pracovní pohotovosti.
4. Zmíněné usnesení policejního orgánu ze dne 14. 9. 2023 napadl obviněný řádně a včas podanou stížností, v níž argumentoval tím, že se o výnos trestné činnosti nejedná. Usnesením OS Praha 4 ze dne 24. 10. 2023, č. j. Nt 20038/2023-9, bylo předmětné usnesení policejního orgánu zrušeno podle § 149 odst. 1 tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 4 své rozhodnutí odůvodnil tím, že předchozí souhlas, který udělil státní zástupce policejnímu orgánu prostřednictvím telefonu, nelze považovat za tzv. plnohodnotný předchozí souhlas udělený písemně po seznámení se s návrhem policejního orgánu a spisovým materiálem. Podle názoru soudu je proto nutné řešenou věc posoudit tak, jako by policejní orgán postupoval bez předchozího souhlasu státního zástupce. Proto měl napadené usnesení policejního orgánu předložit státnímu zástupci do 48 hodin od jeho vydání.
5. Ministr v podané stížnosti předně připomíná znění § 79a odst. 1 tr. ř. a § 149 odst. 1 tr. ř. Dále odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce předchozího souhlasu státního zástupce. Výslovně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012, kde tento konstatoval, že státní zástupce je oprávněn v rámci dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení usměrňovat činnost policejního orgánu a v rámci tohoto oprávnění také vyjádřit právní názor na posuzovanou věc.
Za souhlas podle tohoto rozsudku ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. pak lze považovat nejen úkon státního zástupce takto výslovně označený a vyžadovaný, nýbrž podobně další úkony státního zástupce, jimiž vyjadřuje své kladné stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu. Samotné formě předchozího souhlasu státního zástupce se věnoval podle ministra rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 Tz 46/2014, na které rovněž odkazuje.
Uvádí, že podle citovaných rozhodnutí je forma souhlasu státního zástupce nerozhodná a právní důsledky vyvolává i souhlas nebo pokyn vyjádřený jinak než v písemné podobě.
6. Ministr je proto přesvědčen, že právní názor uvedený v usnesení OS Praha 4 nemá oporu v právní úpravě ani v běžné procesní a rozhodovací praxi. Předchozí souhlas státního zástupce ve smyslu § 79a odst. 1 tr. ř. totiž není rozhodnutím a zákon nestanovuje požadavek na jeho konkrétní formu. Jedná se tak podle něj stejně jako v dalších případech předchozího souhlasu státního zástupce (k tomu odkazuje například na § 76 odst. 1 tr. ř.) o neformální procesní úkon mající povahu opatření, který nemá zákonem vymezenou podobu, a tudíž může být udělen nejen písemně, ale též ústně. K tomu odkazuje také na odbornou literaturu, konkrétně pak GŘIVNA, T. § 119 [Způsob rozhodování]. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha. C. H. Beck, 2013, s. 1660. Má za to, že přílišná formalizace takových úkonů by hrozila významným snížením efektivity přípravného řízení a mohla by jej ve svém důsledku paralyzovat. Sumarizuje proto, že v případě vyžadování písemné formy předchozího souhlasu státního zástupce podle § 79a odst. 1 tr. ř. se podle něj jedná o požadavek jdoucí nad rámec zákona a nerespektující vůli zákonodárce ponechat určité úkony trestního řízení jako neformální. Konstatuje také, že je zcela běžnou praxí, že jsou předchozí souhlasy udělovány státním zástupcem ústně prostřednictvím telefonu, poté, co policejní orgán státního zástupce stejným způsobem zpraví o skutkovém stavu řešené věci. Jiný přístup si lze v rámci praktického fungování spolupráce při výkonu pracovní pohotovosti ostatně jen těžko představit, nadto soudy tento postup běžně akceptují, a to i v případě v praxi častějšího udělování předchozího souhlasu k zadržení osoby podezřelé ve smyslu § 76 odst. 1 tr. ř., kdy dochází k citelnějšímu zásahu do práv dotčené osoby. Uvedená praxe se nadto, jak akcentuje ministr, zrcadlí v čl. 25 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 3. 9. 2019, podle nějž k vydání předchozího souhlasu policejnímu orgánu přistoupí státní zástupce na základě znalosti skutkového stavu a je-li to možné po přezkoumání spisového materiálu.
7. Pro úplnost ministr pak dodává, že ochrana práv obviněného a zúčastněné osoby, jimž je věc zajišťována, je zabezpečena primárně možností soudního přezkumu usnesení o zajištění věci v rámci stížnostního řízení, které je do značné míry formalizované. Předchozí přezkum státního zástupce, který je ve své podstatě pouze konkretizací dozorových oprávnění, je proto potřeba chápat jako doplňkový instrument mající za cíl umožnit pružné a rychlé reagování na zjevně nezákonné nebo nedůvodné rozhodnutí o zajištění věci učiněné policejním orgánem, ať již ex ante, nebo ex post. S ohledem na takovou povahu předchozího souhlasu tudíž není nutné tento úkon svazovat určitou formou, neboť požadovaného účelu je materiálně dosaženo již samotným zapojením státního zástupce, který svou osobou garantuje, že nedojde ke zjevnému vybočení ze zákonných mantinelů zajištění.
8. Svou stížnostní argumentaci končí poukazem na to, že v posuzovaném případě dozorový státní zástupce udělený souhlas znovu písemně stvrdil svým podpisem na tiskopisu policejního orgánu, tzn. dostatečně opětovně ověřil, že podmínky pro vydání předchozího souhlasu se zajištěním byly skutečně naplněny, a přezkoumal rozhodnutí o zajištění věci. Tento postup je pak potřeba vyhodnotit jako správný a odpovídající čl. 25 odst. 1 shora zmíněného pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce. Tato skutečnost má podle stěžovatele ve věci význam spočívající v tom, že i kdyby nebyl předchozí souhlas k zajištění dán, byl dán souhlas dodatečný, který je v § 79a odst. 1 tr. ř. rovněž předpokládán. Skutečnost, že byl dán až po uplynutí lhůty 48 hodin, kterou zákon v § 79a tr. ř. stanoví, je třeba vnímat v kontextu povahy této lhůty, totiž coby lhůty pořádkové, s jejímž marným uplynutím zákon žádné následky nespojuje. V době rozhodování stížnostního soudu nadto byl dodatečný souhlas státního zástupce již dán, a tedy nemohlo dojít ke zkrácení práv obviněného, jehož postavení by se dřívějším udělením souhlasu nijak nezlepšilo.
9. Ministr spravedlnosti je tak toho názoru, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2023, č. j. Nt 20038/2023-9, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanovení § 149 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 79a odst. 1 tr. ř. Stížnost pro porušení zákona proto podává v souladu s § 266 odst. 1 tr. ř., neboť pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon.
10. Současně taktéž uvádí, že v neposlední řadě byl před podáním stížnosti pro porušení zákona zvažován možný judikaturní význam rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci. Akcentuje, že nezákonné rozhodnutí vydal Obvodní soud pro Prahu 4 v rámci rozhodovací činnosti v přípravném řízení. Uvádí, že z povahy věci není mnoho příležitostí k tomu, aby se naznačená problematika stala předmětem rozhodovací činnosti soudů vyšších stupňů, pročež k ní doposud neexistuje relevantní judikatura. Je proto podle něj vhodné, aby byla tato otázka Nejvyšším soudem vyjasněna a aby tak bylo do budoucna zabráněno dalšímu potenciálně nesprávnému postupu okresních soudů rozhodujících v přípravném řízení o stížnostech proti rozhodnutí o zajištění věci, který může značně komplikovat efektivní a plynulé vedení přípravného řízení, a to i v případech daleko závažnějších.
11. Závěrem tak navrhuje, aby Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona rozhodl rozsudkem tak, že se podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovuje, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2023, č. j. Nt 20038/2023-9, které nabylo právní moci téhož dne, byl porušen zákon v ustanoveních § 149 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 79a odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného S. E.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce NSZ“) k předmětné stížnosti zaslal své vyjádření ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 1 NZZ 2019/2024, kdy předně zrekapituloval obsah podané stížnosti ministra spravedlnosti. Následně konstatuje, že po přezkoumání předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s právním názorem vysloveným Obvodním soudem pro Prahu 4 ve vztahu k jím vymezeným požadavkům na udělení předchozího souhlasu státního zástupce ve smyslu § 79a odst. 1 tr. ř. Ministr ve své stížnosti pro porušení zákona podle státního zástupce NSZ správně uvádí, že k obdobné problematice se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud. Usnesení OS Praha 4 je potom v rozporu s touto konstantní judikaturou. Jelikož požadavek na písemnou formu předběžného souhlasu státního zástupce se zajištěním věci podle § 79a odst. 1 tr. ř. nevyplývá ani z žádného ustanovení zákona, je třeba napadené usnesení OS Praha 4 považovat za nezákonné. Státní zástupce NSZ tedy souhlasí s návrhem rozhodnutí ministra spravedlnosti, který předkládá Nejvyššímu soudu. Souhlasí rovněž s tím, aby bylo o stížnosti pro porušení zákona rozhodnuto v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném do 8. 12. 2021), a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli navrhovaného ministrem spravedlnosti, k němuž se státní zástupce NSZ vyslovil souhlasně.
13. Obhájci obviněného byla předmětná stížnost pro porušení zákona a vyjádření státního zástupce NSZ zaslány k případnému vyjádření, které však do dne vydání tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud neobdržel.
14. Nejvyšší soud považuje za vhodné předně uvést, že stížnost pro porušení zákona je mimořádný opravný prostředek a uplatňuje se v případech, kdy nelze zjednat nápravu podle jiných ustanovení trestního řádu, přičemž zásadně převažuje zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude ovšem pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod č. 424/2001 Sb.).
15. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody pro zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
16. Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve připomenout relevantní právní úpravu. Podle § 79a odst. 1 tr. ř. platí, že nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce, přičemž takového souhlasu není potřeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin předložit své rozhodnutí státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Proti rozhodnutí o zajištění je potom přípustná stížnost.
17. Podle § 146a odst. 2 písm. a) tr. ř. o podané stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým zajistil věc, o níž nasvědčují zjištěné skutečnosti tomu, že je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení; vykonává- li dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení evropský žalobce, rozhoduje soud, v jehož obvodu by byl činný evropský pověřený žalobce, který by byl jinak příslušný k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Věc předkládá soudu k rozhodnutí státní zástupce.
18. Podle § 149 odst. 1 tr. ř. platí, že nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď rozhodne ve věci sám, nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
19. Podle § 174 tr. ř. a i podle komentářové literatury k trestnímu řádu je to státní zástupce, kdo vykonává dozor nad přípravným řízením a v jeho rámci nad činností jednotlivých policejních orgánů. Ze znění § 79a odst. 1 tr. ř. vyplývá, že rozhodnout o zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti je možné i před zahájením trestního stíhání (viz pojem přípravného řízení § 12 odst. 10 tr. ř.). Pojmy "nástroj trestné činnosti" a "výnos z trestné činnosti" jsou pak definovány v § 135a tr. zákoníku (nástroj trestné činnosti) a v § 135b tr. zákoníku (výnos z trestné činnosti). Podle § 135a tr. zákoníku nástrojem trestné činnosti se rozumí věc, která byla užita nebo určena ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků. O samotném zajištění podle § 79a odst. 1 tr. ř. se rozhoduje usnesením. Předchozí souhlas státního zástupce s rozhodnutím o zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti vydaným policejním orgánem je nezbytným požadavkem stanoveným pro bezvadnost takového rozhodnutí. Platí, že tento předchozí souhlas není zapotřebí pouze v případě, že existuje nebezpečí z prodlení. Ustanovení § 79a se pak užije pro všechny typy věcí, u nichž zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti a nebyly zajištěny k důkazním účelům (hmotné, nehmotné, movité, nemovité). Znění zákazů, omezení, příkazů a výzev, jež jsou činěny v souvislosti se zajištěním věci, je samozřejmě vždy třeba přizpůsobit tomu, jaký druh věci je zajišťován (k tomu blíže viz TREŠLOVÁ, L. § 79a [Zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti]. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, 2552 s.).
20. V dané souvislosti je třeba ještě poukázat na ustanovení § 19 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, kde ve vztahu k pokynům státního zástupce platí, že písemnou formu mají ty pokyny, které státní zástupce vydává k zahájení trestního stíhání, ke kvalifikaci trestného činu, k rozsahu obvinění, ke způsobu vyřízení věci v přípravném řízení, k přibrání znalce, při vrácení věci k doplnění, po vrácení věci státnímu zástupci soudem k došetření, u odnětí a přikázání věci a tam, kde to státní zástupce považuje za potřebné.
21. V čl. 12 odst. 3 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 3. 9. 2019, č. 9/2019, o postupu státních zástupců v trestním řízení, se uvádí, že pokyn či souhlas státního zástupce policejnímu orgánu k vydání usnesení podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. alinea druhá musí mít písemnou formu, musí být dán zcela jednoznačně, jeho součástí musí být vždy i pokyn k založení do originálu spisového materiálu. Za souhlas se nepovažuje vzetí na vědomí zamýšleného postupu policejního orgánu. Lze mít za to, že za takové usnesení lze považovat i usnesení policejního orgánu o zajištění nástrojů trestné činnosti či výnosu z trestné činnosti, když se jedná o rozhodnutí výslovně uvedené v § 146a odst. 2 písm. a) tr. ř. V čl. 25 odst. 1 uvedeného pokynu obecné povahy se pak uvádí, že k vydání předchozího souhlasu policejnímu orgánu přistoupí státní zástupce na základě znalosti skutkového stavu a, je-li to možné, po přezkoumání spisového materiálu. Pokud při udělení předchozího souhlasu státní zástupce spis nepřezkoumal, ověří při nejbližším přezkoumání či prověrce spisu, zda skutečnosti uvedené v žádosti o předchozí souhlas odpovídaly dosavadním skutkovým zjištěním a zda úkon, k němuž byl dán souhlas, byl proveden v souladu se zákonem. O každém souhlasu, jeho odmítnutí a o výsledku přezkoumání postupu policejního orgánu učiní státní zástupce záznam do dozorového spisu.
22. Současně je třeba poukázat i na čl. 30 odst. 1 citovaného pokynu, který výslovně připouští, že státní zástupce může vydat předchozí souhlas se zadržením osoby podezřelé z trestného činu bez předchozí písemné žádosti policejního orgánu, je-li nutno vydat souhlas naléhavě a státní zástupce si opatří prostřednictvím telekomunikačního zařízení informace potřebné pro vydání souhlasu. Souhlas lze vydat i prostřednictvím ETŘ, dále telefonem, faxem nebo elektronickou poštou; státní zástupce o vydání souhlasu telefonem, faxem nebo elektronickou poštou učiní do dozorového spisu záznam, v němž uvede důvody naléhavosti, a jeho opis následně zašle policejnímu orgánu. Tedy tento pokyn připouští možnost vydání souhlasu státního zástupce se zadržením osoby podezřelé i telefonicky.
23. I Nejvyšší soud se v minulosti zabýval formou souhlasu státního zástupce s provedením určitého úkonu ze strany policejního orgánu v přípravném řízení udělovaného policejnímu orgánu v rámci dozorové činnosti. Zde je namístě připomenout jeho závěry z několika rozsudků, kdy rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona. Předně se jedná o rozsudek ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 4 Tz 68/2005, ve kterém Nejvyšší soud dospěl ve vztahu k formě komunikace mezi policejním orgánem a státním zástupcem v přípravném řízení k závěru, že nemožnost dosáhnout předchozího souhlasu je dána tehdy, když to nebylo možné ani např. telefonicky.
Mimo jiné z tohoto závěru lze dovozovat, že i telefonický souhlas je potřeba považovat za souhlas státního zástupce udělený policejnímu orgánu tak, jak jej chápe trestní řád. V novějším rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tz 25/2016, pak Nejvyšší soud uvedl, že není rozhodné, jakou má pokyn, respektive souhlas státního zástupce formu; podstatné je, zda dozorující státní zástupce, který je srovnatelně s policejním orgánem obeznámen se skutkovými okolnostmi a důkazní situací, dal již dopředu najevo svou vůli akceptovat rozhodnutí policejního orgánu konkrétního obsahu.
24. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tz 17/2017, v souvislosti s § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., tj. k tzv. instančnímu posunu rozhodnutí o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, k němuž dal souhlas nebo pokyn dozorující státní zástupce, uvedl, že co se týče formy souhlasu státního zástupce, ta je právě i z hlediska § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. nerozhodná, takže nedostatek jeho písemné formy nebrání závěru, že důsledky uvedené v citovaném ustanovení má i souhlas vyjádřený jinak (k tomu viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 Tz 46/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tz 39/2014). Současně je třeba zdůraznit, že podle dosavadní soudní judikatury platí, že přestože dozorující státní zástupce dá souhlas k usnesení policejního orgánu způsobem, který není upraven trestním řádem, a případně projeví tento souhlas formou porušující interní předpis státního zastupitelství, zůstává skutečností, že fakticky projeví předběžnou akceptaci zamýšleného usnesení policejního orgánu a navodí tak situaci, kdy policejní orgán má k usnesení jeho souhlas (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013). Za souhlas státního zástupce se tedy považují nejen úkony takto v zákoně výslovně označené, ale také další úkony státního zástupce, kterými vyjadřuje své kladné stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu, které má být následně instančně přezkoumáno ve stížnostním řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tz 17/2021). Současně je třeba opětovně zdůraznit okolnost, že souhlas k usnesení policejního orgánu dal dozorující státní zástupce způsobem, který je v rozporu s interním předpisem, nečiní tento souhlas irelevantním. Jinak vyjádřeno, skutečnost, že v dané věci souhlas nedal dozorující státní zástupce písemně postupem podle čl. 12 odst. 3 zmíněného pokynu obecné povahy z roku 2019, nemá žádný význam při posuzování podmínek, které jsou stanoveny trestním řádem pro vydání souhlasu, tj. obecně závazným právním předpisem, a nemůže vést sama o sobě k závěru, že souhlas nebyl udělen. Současně lze totiž mít za to, že závěry týkající se § 146a odst. 2 písm. a) tr. ř. (souhlasu či pokynu státního zástupce se zahájením trestního stíhání) lze vztáhnout i na posuzovanou věc, tj. konkrétně na souhlas státního zástupce s postupem policejního orgánu podle § 79a odst. 1 tr. ř.
25. Pro komplexnost je pak namístě uvést, že i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2048/21, ve vztahu k problematice přiměřené intenzity ingerence státního zástupce do činnosti policejního orgánu uvedl, že není zásadní, jakou formou dozorující státní zástupce policejnímu orgánu souhlas nebo pokyn dá, ale stěžejní jsou obsah a intenzita takového sdělení.
26. Z veškeré výše citované odborné literatury, pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce, jakož i, a to především, judikatury vrcholných soudů lze dovozovat, že je v současné době nastolen takový trend, že forma souhlasu není rozhodná, neboť je vždy nutno jednání státního zástupce směrem k policejnímu orgánu v přípravném řízení v rámci jeho dozorové činnosti posuzovat materiálně, tj. nikoliv výlučně podle formy jeho pokynu či souhlasu, nýbrž podle jeho obsahu. Jinak vyjádřeno, pakliže z vyjádření státního zástupce vyplývá, že jím chce dát najevo své kladné stanovisko k úkonu policejního orgánu, je třeba dovodit, že k němu tímto vyslovuje svůj souhlas či k tomu uděluje pokyn. Výjimku by představoval případ, kdy by trestní řád výslovně požadoval písemnou formu souhlasu.
27. Při řešení důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti zjištěných z předložených spisů, tj. trestního spisu PČR, OŘP Praha IV, SKPV, 6. OOK, sp. zn. KRPA-306499/TČ-2023-001476-UPL (dále jen „trestní spis Policie ČR“), soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 20038/2023 (dále jen „soudní spis“) a dozorového spisu OSZ pro Prahu 4, sp. zn. 1 ZT 206/2023 (dále jen „dozorový spis“). Nejprve je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že v posuzované věci bylo trestní stíhání obviněného pro zločin podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zahájeno usnesením ze dne 13. 9. 2023 (k tomu viz č. l. 1 až 3 dozorového spisu). Obviněný byl zadržen bez předchozího souhlasu státního zástupce již dne 12. 9. 2023 v 16:20, neboť věc nesnesla odkladu a souhlasu nešlo předem dosáhnout (viz protokol o zadržení osoby podezřelé ze dne 12. 9. 2023 na č. l. 4 až 5 dozorového spisu). Obviněný policejnímu orgánu vydal shora specifikovanou bankovku dne 12. 9. 2023 (viz protokol o vydání věci na č. l. 75 až 76 trestního spisu Policie ČR). Policejní orgán pak vydal usnesení o zajištění předmětné bankovky dne 14. 9. 2023 (viz č. l. 77 až 79 trestního spisu Policie ČR).
28. Současně ze spisového materiálu vyplývá, že podle úředního záznamu vypracovaného dne 23. 10. 2023 bylo pracovnicí soudu telefonicky ověřeno u Mgr. Tomáše Sani, státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, zda má ve svém dozorovém spisu učiněn záznam o tom, že policejnímu orgánu udělil telefonický souhlas k zajištění finančních prostředků obviněného. Státní zástupce výslovně potvrdil, že telefonický souhlas udělil, ale záznam o tom nemá (č. l. 6 verte soudního spisu).
29. Zároveň je třeba uvést, že policejní orgán Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 21. 9. 2023 při předložení stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání a stížnosti proti usnesení o zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosu trestné činnosti zaslal i žádost o formální souhlas s postupem podle § 79a odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 17 dozorového spisu). Z pohledu postupu policejního orgánu je třeba uvést, že dne 12. 9. 2023 byla předmětná shora uvedená bankovka vydána obviněným, tehdy ovšem podezřelým podle § 78 odst. 1 tr. ř. Následně bylo dne 14. 9. 2023 vydáno policejním orgánem usnesení o jejím zajištění podle § 79a odst. 1 tr. ř. s odůvodněním, že se jedná o nástroj trestné činnosti. V záhlaví předmětného usnesení bylo výslovně uvedeno, že usnesení se vydává po předchozím souhlasu státního zástupce, s tím, že spisová značka doposud nebyla věci přidělena. V odůvodnění tohoto usnesení bylo konstatováno, že státní zástupce Mgr. Tomáš Saňa předchozí souhlas udělil telefonicky téhož dne v 07:50 hod (viz čl. 77 až 79 trestního spisu Policie ČR) Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, Mgr. Tomáš Saňa, písemný formální souhlas do dozorového spisu zaznamenal dne 4. 10. 2023, kde k žádosti policejního orgánu o formální souhlas s postupem podle § 79a odst. 1 tr. ř. připojil svůj podpis (viz žádost na č. l. 27 dozorového spisu nebo č. l. 81 trestního spisu Policie ČR).
30. Z úředního záznamu ze dne 7. 12. 2023 (viz č. l. 60 dozorového spisu) vypracovaného Mgr. Tomášem Saňou, státním zástupcem, pak vyplývá, že v trestní věci obviněného byl dne 12. 9. 2023 policejním orgánem telefonicky vyrozuměn o zadržení tehdy podezřelého S. E., kdy mu policejním orgánem byly sděleny veškeré okolnosti týkají se zadržení podezřelého, ale i skutečnost, že nabízená bankovka byla zajištěna (správně vydána tehdy podezřelým). Státní zástupce potvrdil, že telefonicky udělil dodatečný souhlas se zadržením podezřelého, ale i souhlas se zajištěním nabízené, shora specifikované bankovky. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nově napadenou věc, o těchto souhlasech neučinil žádný záznam do později založeného dozorového spisu. Takový záznam neučinil ani policejní orgán. Ten učinil pouze záznamy o informování o zadržení podezřelého a záznam o domluvě stran předání spisového materiálu. O tom, že policejní orgán informoval státního zástupce o zadržení obviněného a zajištění bankovky svědčí rovněž úřední záznam policejního orgánu ze dne 12. 9. 2023 (viz č. l. 89 trestního spisu Policie ČR).
31. Jak již bylo konstatováno, proti usnesení policejního orgánu ze dne 14. 9. 2023 podal obviněný dne 18. 9. 2023 prostřednictvím svého ustanoveného obhájce stížnost (viz č. l. 18 až 20 dozorového spisu). O podané stížnosti rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 dne 24. 10. 2023 tak, že napadené usnesení policejního orgánu zrušil podle § 149 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 9 až 10 soudního spisu). Důvodem takového postupu soudu byla skutečnost, že předchozí souhlas státního zástupce se zajištěním předmětné bankovky byl učiněn telefonicky, nikoliv písemně. Jinak vyjádřeno, soud nezpochybňoval, že souhlas státní zástupce učinil, nesouhlasil ovšem s tím, že tento byl toliko telefonicky, nikoliv písemný. Takový postup státního zástupce nepovažoval za „plnohodnotný“.
32. Nejvyšší soud musí tedy konstatovat, že ze shora uvedeného není pochyb o tom, že státní zástupce Mgr. Tomáš Saňa policejnímu orgánu udělil souhlas se zajištěním bankovky ve smyslu § 79a odst. 1 tr. ř. Tento souhlas ovšem učinil telefonicky v rámci své pracovní pohotovosti, poté, co byl policejním orgánem informován o důvodech zadržení obviněného, tehdy podezřelého. Lze mít za to, že pokud byl státní zástupce informován o zadržení obviněného, musel být z logiky věci také informován o tom, ze spáchání jakého skutku je obviněný podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. Zároveň musel být seznámen i s důvody vydání předmětné bankovky, když právě tuto měl obviněný nabízet policejní hlídce jako úplatek. Jinak vyjádřeno, není pochyb o tom, že státní zástupce byl informován při poskytování informace o důvodech zadržení podezřelého, rovněž o důvodech, pro které připadá v úvahu zajištění předmětné bankovky, tedy byl seznámen se všemi rozhodnými okolnostmi případu, a to prokazatelně již dne 12. 9. 2023.
33. Nejvyšší soud vzhledem ke zjištěným skutečnostem shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná. Nejprve je nutno akcentovat, že v dané věci není pochyb o tom, že státní zástupce udělil policejnímu orgánu předchozí souhlas se zajištěním předmětné bankovky podle § 79a odst. 1 tr. ř., což nakonec nezpochybňuje ani soud. Tento zpochybňuje formu tohoto předběžného souhlasu. Podle Nejvyššího soudu ovšem samotná skutečnost, že souhlas byl udělen telefonicky, nikoliv písemně, nemůže vést k závěru, že předběžný souhlas státním zástupcem nebyl udělen a že telefonická forma jeho udělení nepostačuje. Předně je nutno uvést, že z ustanovení § 79a odst. 1 tr. ř. ani nevyplývá, že by předběžný souhlas musel být udělen písemně, byť lze připustit, že ve většině případů tomu tak bude. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že předběžný souhlas není rozhodnutím, jedná se svojí povahou o neformální úkon, který lze učinit neformálně. Nesmí být ovšem pochyb o tom, že tento předběžný souhlas byl udělen. Nejvyšší soud si je samozřejmě vědom toho, že podle čl. 12 odst. 3 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 3. 9. 2019, by předběžný souhlas státního zástupce měl být udělen písemně, když se jedná o usnesení, kde o stížnosti proti tomuto rozhodnutí v přípravném řízení rozhoduje soud [§ 146 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Z pohledu tohoto závěru je nezbytné ovšem zdůraznit, že předmětný pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce představuje pouze interní normativní akt, který zavazuje pouze jeho adresáty (státní zástupce), tedy není to obecně závazný právní akt. Jeho případné porušení tedy nemůže mít vliv na samotnou zákonnost takového úkonu (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013).
34. K tvrzení soudu, že státní zástupce se nemohl při udělování předběžného souhlasu prostřednictvím telefonického hovoru seznámit s důvody zvažovaného postupu, je předně třeba poukázat na úvahy obsažené v bodě 32 tohoto rozhodnutí. Navíc je třeba uvést, že samotný skutek, z jehož spáchání byl obviněný podezřelý, a způsob jeho provedení byly velmi srozumitelné a nijak promyšlené, takže důvody zajištění předmětné bankovky byly velmi lehce seznatelné již ze samotného skutku. Lze tedy uzavřít, že i z pohledu čl. 25 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce přistoupil státní zástupce k vydání souhlasu na základě znalosti skutkového stavu věci. Nakonec o tomto uděleném souhlasu učinil dodatečně záznam do dozorového spisu, byť s určitým časovým prodlením (záznam byl učiněn až 7. 12. 2023), kdy zároveň i 4. 10. 2023 vyjádřil formálně souhlas s postupem policejního orgánu. Lze tedy uzavřít, že v dané věci byly naplněny materiální podmínky ze strany státního zástupce pro vydání předběžného souhlasu s postupem podle § 79a odst. 1 tr. ř. a není pochyb o tom, že státní zástupce se zamyšleným postupem policejního orgánu vyslovil předběžný souhlas před vydáním rozhodnutí podle § 79a odst. 1 tr. ř.
35. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že v současné době při vyslovování souhlasu státního zástupce s určitým postupem policejního orgánu v případech, kde zákon vyžaduje předchozí souhlas státního zástupce (např. § 83a odst. 1 tr. ř.), tedy nejen v případě ustanovení § 79a odst. 1 tr. ř., nepochybně přichází v úvahu použití určitých moderních komunikačních prostředků a technologií, tzn. možnost udělit souhlas v rámci elektronické či telefonické komunikace, kdy by jej potenciálně bylo možno udělit i prostřednictvím videokonferenčního hovoru, neboť užití těchto prostředků je obecně vzato u procesních úkonů předpokládáno a u některých dokonce výslovně dovoleno (např. výslech svědka prostřednictvím videokonference). Jako podpůrný argument je třeba uvést, že dokonce v tak závažném zásahu do základních práv a svobod fyzické osoby jako je zadržení osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, je možno za určitých podmínek vydat předběžný souhlas se zadržením takové osoby telefonicky. Pokud je takový postup akceptovatelný v tomto případě, je nepochybně možno tento způsob udělení předběžného souhlasu použít i v případě ustanovení § 79a odst. 1. věta druhá tr. ř. Současně lze uvést, že právní úprava, judikatura ani výkladová stanoviska či pokyny obecné povahy nejvyššího státního zástupce nekladou na mnohé úkony přílišné formální požadavky. Lze tedy uzavřít, že materiálně i formálně tak byl souhlas státního zástupce v duchu citovaných závěrů dán, přičemž byl navíc písemně dodatečně, tj. ex post, validován. Navíc je třeba uvést, že práva obviněného byla zachována, když postup podle § 79a odst. 1 tr. ř. je možno přezkoumat soudem již v přípravném řízení, když o případné stížnosti proti usnesení podle § 79a odst. 1 tr. ř. rozhoduje soud, nikoliv státní zástupce.
36. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že postup Obvodního soudu pro Prahu 4, který předmětné usnesení policejního orgánu zrušil, neboť podle něj předchozí souhlas státního zástupce se zajištěním bankovky ve smyslu § 79a odst. 1 tr. ř. nebyl dán, neboť tento byl státním zástupcem udělen předem pouze telefonicky, nebyl v souladu se shora citovanou judikaturou a smyslem příslušné právní úpravy. Postupem soudu byl porušen zákon ve prospěch obviněného.
37. Nejvyšší soud proto sumarizuje, že po přezkumu napadeného usnesení i předcházejícího řízení podle § 267 odst. 3 tr. ř. dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná, a vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2023, č. j. Nt 20038/2023-9, byl porušen zákon v ustanovení § 149 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 79a odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch obviněného S. E. Protože zákon byl porušen ve prospěch obviněného, nemohl Nejvyšší soud stížností napadené usnesení zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu