U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 23.
září 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti
ve prospěch obviněného Z. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona
z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T
2/2005, byl Z. H. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 148 ost. 1, 3 písm. c) tr. zákona, ve znění zákona č.
265/2001 Sb. Podle výroku tohoto rozsudku se uvedeného trestného činu dopustil
tím, že „v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999 jako podnikající fyzická osoba
pod obchodním jménem Z. H. – P. II s místem podnikání Č. T., P., nejméně ve 115
případech zakoupil v Holandsku od firmy H. B.V., se sídlem v H., a následně
dovezl do České republiky řezané květiny a předkládal Celnímu úřadu Brno I. k
celnímu řízení jako podklad pro určení jejich celní hodnoty, jakožto základu
pro vyměření cla, následně ve výroku o vině podrobně specifikované faktury
firmy H. B.V. se sídlem v H., označené pouze datem a vystavené na podstatně
nižší cenu za zakoupené zboží než odpovídalo ceně, kterou obviněný skutečně
firmě H. B.V. zaplatil a ani následně po zaplacení skutečné ceny nenechal clo
doměřit, a to vše v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a clo, čímž zkrátil
daň z přidané hodnoty o částku 8.370.109,- Kč a clo o částku 3.037.661,- Kč a
českému státu tak způsobil škodu ve výši celkem 11.407.770,- Kč“.
Za to mu byl v sazbě § 148 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v
trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona
zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž
rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To
120/2006, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně také mimořádný
opravný prostředek – dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 861/2009, podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. řádu odmítnuto.
Ministryně spravedlnosti podala podle § 266 odst. 1, 2 tr. řádu proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006,
stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jejího názoru byl
napadeným usnesením zákon porušen v ustanovení § 256 tr. řádu a v řízení
předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 112 odst. 2 tr. řádu
v neprospěch obviněného.
Podle stěžovatelky soudy obou stupňů užily jako stěžejní usvědčující
důkaz ve vztahu k obviněnému tzv. historický přehled plateb z inkriminované
doby, který vyhotovil obchodní partner obviněného – firma H. B.V. Z tohoto
listinného důkazu orgány činné v trestním řízení dovodily, že ve skutečnosti
obviněný platil holandské společnosti vyšší částky, než ze kterých nechal
posléze vyměřit clo. Tento důkaz je však procesně nepoužitelný pro vady, jímž
trpí. Listina je založena ve spise na č. l. 199 spisu a nelze zjistit, kdo ji
vyhotovil, na podkladě jakého podnětu či žádosti, jak znělo zadání otázky při
jejím zpracování. Žádný z orgánů činných v trestním řízení si nepovšiml, že
tento přehled faktur byl vydán na obchodní firmu PROTEA Group s. r. o. Č. T.,
která byla založena dne 7. 7. 1999, což dokládá obchodní rejstřík, a tedy mimo
období, kdy se měl obviněný dopouštět trestné činnosti. Žalovaná trestná
činnost měla být spáchána prostřednictvím podnikatele – fyzické osoby, zatímco
přehled se týká transakcí právně odlišného subjektu. Nadto je tento důkaz
osamocený, a obviněnému nebylo umožněno oslabit jeho důkazní sílu či jej
vyvrátit.
Soudy obou stupňů spolehlivě nevyvrátily obhajobu obviněného stran
faktur znějících na vyšší částky, než které posléze dokladoval celnímu orgánu.
Nalézací soud se nezabýval logickým vysvětlením obviněného, podle kterého
„přeplatky“ byly způsobeny buď nemožností uvést všechny variabilní symboly na
formuláři platebního příkazu nebo skutečností prokazovanou prohlášením celní
správy v Rotterdamu ze dne 29. 12. 1999 (č. l. 12), že firma H. B.V. po úhradě
provedené obviněným bankovním převodem následně převáděla platby dál na
sesterské společnosti H. B.V. nebo jiné dodavatele, kteří obviněnému dodávali
květiny prostřednictvím firmy H. B.V. Na základě provedených důkazů není možno
zjistit, jakou část peněz z bankovních převodů následně firma H. B.V.
přeposlala na jiné dodavatele. Aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav a výše
případného daňového úniku, muselo by v rámci dokazování být postaveno najisto,
kolik peněz z podchycených bankovních převodů bylo dále převedeno na jiné
dodavatele obviněného, a to nejen společnosti H. B.V.
Výhrady stěžovatelka uplatnila také ve vztahu k tzv. párování plateb,
čímž argumentoval odvolací soud, jakož poukázala i na rozpory v evidenci
jednotlivých plateb. Vrchní soud sice konstatoval „nepřesnosti především v
číselných údajích“ ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu, označil je
však za písařské chyby, ačkoli nebyly podle § 131 tr. řádu opraveny. Dovedl do
právní moci rozsudek, jehož výrok o vině nemá oporu v provedeném
dokazování a je s ním dokonce v odhaleném rozporu. Nadto hodnocení důkazů bylo
provedeno způsobem, který byl co nejméně příznivý pro obviněného.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku ministryně
spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil,
že napadeným usnesením byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch
obviněného, aby podle § 268 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil,
současně zrušil i odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7.
2006, sp. zn. 2 T 2/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, která na obě
zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §
270 odst. 1 tr. řádu bez specifikace do jakého stadia trestního řízení je třeba
věc vrátit a kterému orgánu má Nejvyšší soud České republiky věc přikázat k
novému projednání a rozhodnutí.
Opis stížnosti pro porušení zákona byl doručen obviněnému s poučením,
že se k jejímu obsahu může písemně vyjádřit ve lhůtě patnácti dnů. Obhájce
obviněného v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ocenil, že
ministryně spravedlnosti v písemně podaném mimořádném opravném prostředku
takřka beze zbytku využila skutečnosti a argumenty, které obviněný uvedl ve
svém podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Současně považoval za
nutné akcentovat i další vady řízení, jež v písemně vyhotovené stížnosti pro
porušení zákona výslovně uvedeny nebyly, avšak dle jeho názoru k nim jak
nalézací tak odvolací soud měly bez dalšího z úřední povinnosti přihlížet. V
bodech 1 – 5), 7 – 11) tak specifikoval další okolnosti, které nasvědčují nad
rámec argumentů stížnosti pro porušení zákona závěru, že rozhodnutí soudů obou
stupňů jsou nesprávná. V závěru svého vyjádření se ztotožnil s petitem
mimořádného opravného prostředku.
Opis stížnosti pro porušení zákona byl doručen i státní zástupkyni
Nejvyššího státního zastupitelství se stejným poučením a stanovením stejné
lhůty k vyjádření. V obsáhle zpracovaném písemném vyjádření se podrobně
zabývala jednotlivě uplatněnými stížnostními námitkami ministryně
spravedlnosti, které neshledala důvodnými a navrhla, aby byl podaný mimořádný
opravný prostředek podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu Nejvyšším
soudem České republiky zamítnut jako nedůvodný.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 267
odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl v neveřejném zasedání v
intencích ustanovení § 274 věta třetí tr. řádu a po posouzení věci dospěl k
následujícím závěrům.
Nejvyšší soud především považuje za nutné uvodit své rozhodnutí
připomenutím zákonné úpravy stížnosti pro porušení zákona a řízení o ní, a
zdůrazňuje, že podle § 266 odst. 1 tr. řádu je k podání tohoto mimořádného
opravného prostředku zmocněn pouze a jedině ministr spravedlnosti. Zákon
také v ustanovení § 267 odst. 1, 2 tr. řádu výslovně stanoví, že povinností
stěžovatele je vedle obecných náležitostí podání uvést proti kterému rozhodnutí
směřuje, který výrok v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se ministr
spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podanou stížnost již nelze v průběhu řízení před Nejvyšším soudem měnit. Z
doslovné citace zákonných ustanovení vyplývá, že speciálním subjektem k podání
stížnosti pro porušení zákona je ministr spravedlnosti, jiné osobě toto právo
nepřísluší. Dikci zákona tedy nelze obcházet ani tzv. vyjádřením se ke
stížnosti pro porušení zákona, v níž jednak nelze vytýkat oprávněnému subjektu
– ministru spravedlnosti – že v celé šíři nevyčerpal důvody uvedené v podnětu
ke stížnosti pro porušení zákona, jednak nelze tyto důvody samostatně uvádět,
argumentovat jimi a požadovat jejich zohlednění, neboť nebyly
ve stížnosti pro porušení zákona výslovně uvedeny (srov. § 267 odst. 2 tr.
řádu). Nejvyšší soud musí takovéto argumenty považovat za právně neúčinné. V
této souvislosti je třeba také akcentovat existenci zásady omezeného rozsahu
přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, jež platí od 1. 1. 2002 v důsledku
účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která
opustila revizní princip při přezkoumávání rozhodnutí napadených stížností pro
porušení zákona. Nejvyšší soud přezkoumává jen ty výroky a v tom rozsahu, jak
jsou jmenovitě uvedeny v podané stížnosti. Není proto v souladu se zákonem, že
se obviněný domáhá širšího přezkumu napadeného rozhodnutí z důvodů, které uvádí
pouze on, a mýlí se, pokud v tomto směru obecně argumentuje
ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu o nutnosti přihlížet k vadám z
úřední povinnosti, neboť opomněl, že je konáno řízení o mimořádném
opravném prostředku s pravidly přezkumu určeného lex specialis (§ 266 – 276 tr.
řádu).
K projednávané věci je třeba konstatovat, že výše citovaná rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně byla již jednou napadena
mimořádným opravným prostředkem – dovoláním obviněného – o němž rozhodl
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 861/2009, tak, že je
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Obviněný opřel své dovolání o
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že totiž
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Dovolací námitky obviněného (které jsou rovněž
podstatou námitek, které uplatnila ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro
porušení zákona) Nejvyšší soud v citovaném usnesení neshledal právně
relevantními, neboť směřovaly výhradně proti skutkovým zjištěním, a měly povahu
vlastních hodnotících úvah ve vztahu k provedeným důkazům s podáním vlastní, od
skutkových zjištění soudů obou stupňů odlišné a pro něj příznivé verze
skutkového děje. Nejvyšší soud při vyslovení tohoto závěru musel tehdy napadená
rozhodnutí zkoumat i z pozice, zda mezi právními závěry soudů obou
stupňů a skutkovými zjištěními, které z provedených důkazů
vyvodil, není nesoulad. V případě existence tzv. „extrémního nesouladu právních
závěrů soudů s vykonanými skutkovými zjištěními či pokud nelze v žádné možné
interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývají (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn.
III. ÚS 578/04)“ by totiž byť jen z uplatněných skutkových námitek obviněného
musel Nejvyšší soud vyvodit adekvátní právní závěry, neboť napadená rozhodnutí
by nemohla obstát. Povinnosti zkoumat existenci tzv. extrémního nesouladu
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 9. 2009 v plném rozsahu a beze zbytku
dostál a tento stav nejenže nezjistil, ale jednoznačně jej vyloučil (viz str. 7
citovaného usnesení).
Pokud tedy stěžovatelka opakovaně uplatnila ve svém mimořádném opravném
prostředku důvody napadající nedostatečně provedená skutková zjištění a
zopakovala doslovně námitky obviněného uplatněné již v odvolacím a posléze
dovolacím řízení, vyvolává tato argumentace pochybnost, zda tímto způsobem není
obcházen zákon, který neumožňuje napadat dovolací rozhodnutí (§ 265n tr. řádu)
jinak než obnovou řízení, nikoli však stížností pro porušení zákona.
Stěžovatelka zpochybnila důkaz – tzv. historický přehled plateb – za
celé období obchodní spolupráce obviněného s jeho holandským obchodním
partnerem, který z výše specifikovaných důvodů nepokládá za přesvědčivý.
Nejvyšší soud především konstatuje, že tento historický přehled rozhodně není
osamoceným důkazem. Jestliže ministryně spravedlnosti v této souvislosti
namítala, že soudy obou stupňů nevyhověly důkazním návrhům obhajoby, kterými by
tento důkaz mohl být zpochybněn, pak z obsahu protokolů o hlavním líčení před
soudem prvního stupně a veřejném zasedání před odvolacím soudem se žádný
takovýto důkazní návrh nepotvrzuje, když pouze z č. l. 3494 spisu je patrno, že
byl zamítnut důkazní návrh obviněného týkající se však zjištění aktuální právní
úpravy problematiky cel a daně z přidané hodnoty. Nepoužitelnost tzv.
historického přehledu jakožto důkazního prostředku nelze s úspěchem namítat ani
z toho důvodu, že tento listinný materiál byl vypracován na firmu PROTEA
Group s. r. o. Č. T., která – jak vyplývá z obchodního rejstříku –
byla založena až dne 7. 7. 1999 a tedy mimo žalované období. Za stavu, že
uvedený historický přehled pokrýval období od 5. 1. 1998 do 14. 12. 1999 (srov.
č. l. 199 a násl. spisu) a tedy širší než posuzované období (od 9. 3. 1998 do
31. 3. 1999), je český odběratel konkretizován v té době aktuálním označením
podnikatelského subjektu (viz č. l. 242 a násl. spisu), jak je ostatně patrno
z úplného výpisu Obchodního rejstříku vedeném při Krajském soudu v Ostravě,
oddíl C, vložka 20871 ve vztahu k obchodní společnosti PROTEA Group s. r. o.,
jak je možno ověřit z www. portal justice. cz.
Tvrzení o „přeplatcích“ spočívá v poukazu na subdodavatelský a tedy na jiný
právní vztah, než je ten, který se na podkladě smlouvy o obchodní spolupráci
(Obchodní smlouva ze dne 12. 1. 1998 mezi obchodní společností H., s uvedením
sídla a bankovního spojení a fyzickou osobou podnikající pod jménem Z. H. – P.
II. na č. l. 80 – 82 spisu) stal rozhodným pro uskutečněné obchodní případy,
spojené s dovozem zboží z ciziny a s následným celním a daňovým únikem. Pokud
se označuje soulad položek převedených na bankovní účet holandského obchodního
partnera s protipoložkami jemu vyfakturovanými za tzv. přeplatky z bankovního
účtu obviněného a tyto jsou vysvětlovány nemožností uvést všechny variabilní
symboly příjemcova bankovního účtu, pak ani takový způsob zpochybnění onoho
historického přehledu nemůže obstát, neboť jde o důkazní nepodloženou hypotézu
bez jakékoli bližší konkretizace.
K námitce o nepřípadnosti tzv. „spárování plateb“: Odvolací soud
„pároval“ platby bankovními převody a fakturami předloženými holandskou firmou
H. B.V., které má tato společnost zaevidované ve svém účetnictví. To, co
odvolací soud označuje jako „v drtivé většině spárované“, vykazuje rozdíl v
přepočtu 24 milionů Kč. Dle tvrzení holandské strany bylo dovezeno zboží ve
115 případech za 2.610.513,71 NLG, což je v přepočtu zhruba více než
43.000.000,- Kč, a bankovními převody bylo uhrazeno zhruba 19.000.000,- Kč.
Jde o námitku, která směřuje proti způsobu, jakým bylo na odvolací
úrovni v namátkově vybraných případech postupováno při tzv. spárování
bezhotovostních plateb z podatelova účtu s účetními doklady jeho holandského
dodavatele. Při takovém zpochybnění správnosti skutkového závěru, že jde o
další možný způsob potvrzení výše reálně uskutečněných plateb, rozhodný pro
určení celní hodnoty dovezeného zboží v každém jednotlivém případě, však je
zvolena zcela jiná metoda, než bylo v předmětné věci postupováno. Vychází se
totiž z „vlastního způsobu“ stanovení celkové hodnoty dovezeného zboží ve všech
115 případech v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999, která se bez ohledu na
aktuální stav kurzu měny použité k úhradám vyfakturovaných částek ve vztahu ke
Kč paušálně přepočítává na celkovou částku v korunách, která se podle hrubého
odhadu stěžovatelky rozchází s celkovou částkou bezhotovostních plateb
obviněného (které nebyly podle opatřených skutkových zjištění výlučným způsobem
úhrady za dovezené zboží), a to až v řádech desítek milionů korun. Takto
koncipovaná námitka, která není ani přes použité číselné veličiny
přezkoumatelná, rozhodně není způsobilá narušit celkovou důkazní provázanost
listinných materiálů, prokazujících správnost skutkového závěru, že celní
hodnota dovezeného zboží ve všech 115 přisouzených
případech byla stanovena způsobem, který byl dalším dokazováním co do jeho
správnosti plně ověřen.
Dále se uvádí, že nelze přehlédnout ani další významné rozpory v
evidenci jednotlivých plateb. Jak je m.j. patrno z č. l. 3347 v položce č. 16,
kde se vyšetřovatel při evidenci plateb zmýlil o 30.000 DM, kdy namísto 37.500
DM uvádí jen 7.500 DM a v položce 22 téhož listu, kde je uvedeno 7
829,15 NLG místo správných 7.829,15 EUR. Rozdíly pouze na tomto listě činí
750.000,- Kč.
Ve vztahu k této námitce lze konstatovat, že po nahlédnutí do přehledu
plateb z účtu obviněného za sledované období u namítaných položek č. 16 (platba
ze dne 18. 5. 1999) a navíc i č. 22 (platba ze dne 8. 12. 1999) bylo zjištěno,
že žádná z faktur, které těmto platbám odpovídají, není uvedena v popisu
přisouzeného jednání ad 1) – 115) výroku o vině (viz č. l. 3347, 3150, 3163
spisu). Jak již bylo uvedeno shora, přisouzené jednání se týká jen části
obchodních případů z kompletního historického přehledu obchodní spolupráce
uvedených obchodních partnerů.
Konečně se uvádí, že Vrchní soud v Olomouci sice konstatoval
„nepřesnosti především v číselných údajích“ tyto však ve skutkové větě výroku o
vině označil za písařské chyby, ačkoliv tyto nebyly zákonným způsobem podle §
131 trestního řádu opraveny. Jak je patrno z č. l. 26 zdola rozhodnutí
odvolacího soudu, jde o písařské chyby bez vlivu na správnost popisu skutkového
děje. Pokud jsou stěžovatelkou považovány za takový důvod neudržitelnosti
předmětného rozhodnutí, měly by být především konkretizovány a doplněny o řádné
odůvodnění, jak se takové vady podílejí na nejasnosti a neúplnosti skutkových
zjištění, vyjádřených v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině obviněného a
tím i na jeho rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou v
rozporu s obsahem provedeného dokazování o okolnostech, podle kterých
obviněný v souvislosti s dovozem holandského zboží do ČR předkládal
českým celním úřadům k celnímu řízení v souvislosti s určením celní hodnoty
dováženého zboží faktury, jež byly vystaveny na podstatně nižší cenu než byla
ta, která odpovídala skutečně vyfakturované a poté i uhrazené ceně za odebrané
zboží. Uvedený rozdíl v ceně vzniklý tímto způsobem u procleného zboží
dodatečně již obviněný nedeklaroval, clo mu tudíž nemohlo být doměřeno do výše
skutečně odpovídající celní hodnoty dovezeného zboží a tato okolnost měla svůj
odraz i v následně vadném výpočtu související daně z přidané hodnoty. Tímto
jednáním obviněný způsobil českému státu na dani z přidané hodnoty a
na cle škodlivý následek velkého rozsahu. Pro posouzení věci je podstatné
zjištění, že obviněný nepřiznal celním orgánům výši skutečně zaplacené kupní
ceny, a to ani poté, co mu byla konečným způsobem vyfakturována a z jeho strany
dodavateli také uhrazena.
Nejvyšší soud uzavírá, že argumenty podané stížností pro porušení
zákona opakují již uplatněnou obhajobu obviněného a plně akceptují jeho verzi
skutkového stavu. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně ve věci provedl
v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v
souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění
žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu. Provedené důkazy
tento soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.
řádu vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného Z. H. Při
dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásadu ústnosti (§ 2 odst.
11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu). Uplatnění těchto
zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů. Soud prvního
stupně na podkladě provedených důkazů rozhodl o vině při pečlivém vyhodnocení
jednotlivých důkazů zvlášť i v jejich souhrnu. Bezprostřední dojem z
prováděných důkazů se promítl i do jejich hodnocení jednotlivě i v jejich
souhrnu a vzájemných souvislostech. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud
vyjádřil v přesvědčivém odůvodnění rozsudku, v němž vyložil, které skutečnosti
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se při hodnocení důkazů řídil. Toto stanovisko bylo doplněno argumentací
odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí
vytknout porušení zákona. Zmíněná důkazní situace v přezkoumávané věci
nedovoluje Nejvyššímu soudu, aby sám, bez opětovného provedení všech
provedených důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na
podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové
závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou
zásadou volného hodnocení důkazů a požadavky na utváření vnitřního přesvědčení
založeného na uvážení všech okolností případu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu
– přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního
stupně, nemůže bez dalšího vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku
odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti (§ 259 odst. 3 tr. řádu), přičemž ovšem v odvolacím řízení
nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o
podaném odvolání (§ 263 odst. 6 tr. řádu). Z toho je patrné, že
těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen
provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit
spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně
postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je
hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil
logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258
odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě
svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím
výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou
vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z
provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše
uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy
obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním
přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě
potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud
tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich
rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů
(§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení
zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným
skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro
porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších
stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení
důkazů učinit. Nevybočuje-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů
ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení
důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi
provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito
rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě
neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by
jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio
pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes
rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke
spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u
přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu,
jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není
nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem,
přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č.
73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě
použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné,
tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok
o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska
rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či
vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že
budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém
objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve
prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi
určité rozpory. Jak vyplývá z toho, co již Nejvyšší soud uznal výše, o vině
obviněného neměly soudy obou stupňů žádné pochybnosti a proto jim nelze
vytýkat, že zásadu „in dubio pro reo“ nepoužily.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů požadavkům zákona na
dokazování v trestním řízení dostály. Úvahy soudů obou stupňů se zakládají na
racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního
rozhodování. Okolnost, že stěžovatelka by provedené důkazy hodnotila jinak je z
hlediska všech výše uvedených principů nepodstatná.
Za tohoto stavu věci neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro
porušení zákon důvodnou, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu
zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná