4 Tz 51/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. května 2006 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, a podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného V. H.
Napadené usnesení s e z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/84, byl obviněný V. H. uznán vinným trestnými činy hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele podle § 104 tr. zák., pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. b) tr. zák., nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. jako účastník podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle § 37 tr. zák. bylo dílem upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 5. 1977, sp. zn. 3 T 54/1977 a dílem byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s výkonem trestu ve druhé nápravně výchovné skupině a k trestu propadnutí věci. Trestná činnost obviněného spočívala podle rozsudku v tom, že v roce 1973 a 9. 3. 1974 v P. vyhotovil letáky s heslem „Pryč se sovětskou diktaturou“, ve větším množství je rozhodil na veřejných místech, odeslal na Městský národní výbor v P. a umístil v poštovních schránkách občanů, že ode dne 21. 3. 1977 do zadržení dne 2. 12. 1983 v P. vícekrát z nepřátelství ke společenskému a státnímu zřízení republiky se před více občany vulgárně vyjadřoval o tomto zřízení a slovně napadal a urážel členy KSČ, že od 21. 3. 1978 do 2. 12. 1983 v P. opatřil bez povolení pistoli Femara, pistoli Beretta, loveckou kulovnici a střelivo, sám pak vyrobil organický peroxid, který má charakter třaskaviny, a navedl L. B., aby s touto třaskavinou provedl výbuch v rodinném domku A. M., což L. B. realizoval dne 2. 12. 1983, v květnu roku 1982 zorganizoval vloupání L. B. do domku A. O. za účelem odcizení lovecké kulovnice, což L. B. provedl od 5. do 7. 5. 1982. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, zamítl odvolání obviněného.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990, byl podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, uvedený rozsudek zčásti zrušen, trestní stíhání obviněného pro trestné činy hanobení státu světové socialistické soustavy podle § 104 tr. zák. a pobuřování podle § 100 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo zastaveno a za zbývající trestné činy byl obviněnému podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců spolu s trestem propadnutí věci. Usnesení nabylo právní moci dne 1. 9. 1990.
Po novele zákona č. 119/1990 Sb. provedené zákonem č. 633/1992 Sb. podal obviněný návrh, aby byl podle § 22a cit. zákona rehabilitován i ve zbývající části rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 110/1984 u Okresního soudu v Přerově. Věc byla delegována Okresnímu soudu v Olomouci. Tento soud usnesením ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. Rtn 14/1993, podle § 22a odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále „rehabilitační zákon“), zrušil i část původního rozsudku Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 110/1984, rozhodnutím o rehabilitaci ze dne 14. 8. 1990 ve výroku o vině nedotčenou a trestní stíhání obviněného i pro tyto trestné činy zastavil. K stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 2 To 722/1995, toto rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Olomouci uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 8. 1997 znovu podle § 22a odst. 1 písm. a) rehabilitačního zákona zrušil dosud nezrušenou část původního rozsudku, sp. zn. 1 T 110/1984, Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984 a trestní stíhání obviněného zastavil. Z podnětu stížnosti státního zástupce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, usnesení Okresního soudu v Olomouci zrušil a rozhodl sám ve věci tak, že návrh obviněného na aplikaci ustanovení § 22a rehabilitačního zákona zamítl.
Dne 20. 7. 1999 podal obviněný V. H. návrh na obnovu řízení v posuzované trestní věci a řízení o tomto jeho návrhu vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. Nt 1404/1999 skončilo tak, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 27 Rto 23/2004, byla obnova řízení povolena zčásti, byl zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/1990 a v obnoveném řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 258/2003 uložil Okresní soud v Přerově obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, spolu s trestem propadnutí věci. Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2004 zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona, ve které namítl, že zákon byl porušen v ustanovení § 22a rehabilitačního zákona a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. H. Tato stížnost byla usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004, podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytýká usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.
3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/97, jedinou vadu, a to skutečnost, že krajský soud v rozporu s § 22a rehabilitačního zákona a se smyslem tohoto zákona posoudil otázku přímé souvislosti činů, na které se rehabilitace podle § 2 odst. 1 cit. zák. nevztahuje, s činy podléhajícími rehabilitaci (§ 22a odst. 1 písm. a) cit. zák.). V tomto směru podle názoru stěžovatele krajský soud nerozvedl, v čem považuje závěry soudu I. stupně za vadné, pouze konstatoval, že taková přímá (soud uvedl nesprávně blízká) souvislost neexistuje.
Postupoval tak v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. S těmito výtkami uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona nelze souhlasit. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého usnesení ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/97, mimo jiné uvedl, že Okresní soud v Olomouci souvislost mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona a mezi činy nepodléhajícími této rehabilitaci odůvodnil pouze paušálně odkazem na obsah spisů a na to, že v souvislosti se svou odbojovou činností byl obviněný neustále pod kontrolou StB, okresní soud neuvedl, že by mělo jít o blízkou (správně přímou) souvislost, tuto přímou souvislost nijak neodůvodnil.
Krajský soud dále konstatoval, že z provedených důkazů vyplývá, že V. H. koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let byl orgány tehdejší StB sledován, vyslýchán, persekuován a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 110/84 pro trestné činy pobuřování a hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele. Opatření zbraní, výbušniny a provedení výbuchu, jak to vyplývá ze skutků pod body 5 – 7 tohoto rozsudku, mohlo souviset s jeho činností proti tehdejšímu režimu.
Nebyla však zjištěna přímá souvislost (ani V. H. neuvádí, v čem by měla tato souviset) mezi těmito činy a mezi činy, na které se rehabilitace podle § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona vztahovala, tedy trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, který měl být spáchán před opatřením zbraní i výbušniny, ani trestným činem pobuřování, který spočíval ve verbálních projevech proti tehdejšímu zřízení a členům KSČ. Je tedy zřejmé, že soud druhého stupně v posuzované trestní věci uvedl, v čem považuje závěry soudu I.
stupně za vadné (paušální hodnocení důkazů, konstatování pouhé souvislosti, nikoliv přímé souvislosti mezi posuzovanými trestnými činy rehabilitací dotčenými a nedotčenými).
Stejně tak krajský soud konstatoval, že byla zjištěna souvislost a jaká mezi těmito trestnými činy, nikoliv však přímá souvislost. S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Sám obviněný V. H. v předmětné rehabilitační trestní věci uvedl, že zbraně měl v držení proto, že StB vůči němu kula různé pikle, cítil se ohrožený a měl za to, že bude možná i nutné, aby se bránil (č. l. 19 p. v. spisu), zbraň chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s StB nebo L. m. (č. l. 66 p. v. spisu), loveckou kulovnici si opatřil pro poškození či zničení sochy K.
G. (č. l. 66 p. v. spisu), odpálení nálože permonexu u vrat agenta StB bylo provedeno z důvodu zastrašení tohoto agenta (č. l. 66 p. v. spisu). Z uvedených skutečností vyplývá, že takto samotným obviněným popsaná činnost (kvalifikovaná jako trestné činy účasti na krádeži, poškozování cizí věci a nedovolené ozbrojování) nemohla souviset s rehabilitovaným trestným činem hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele, neboť tento trestný čin byl spáchán dříve – nejpozději 9. 3.
1974. S rehabilitovaným trestným činem pobuřování nijak nesouvisela ani činnost obviněného V. H. spočívající v opatření si zbraně pro poškození sochy K. G. a v zastrašení agenta StB výbuchem. Přímá souvislost nebyla zjištěna ani mezi rehabilitovaným trestným činem pobuřování a opatřením si zbraní a střeliva obviněným na obranu před příslušníky StB, přičemž tyto zbraně dle vlastních slov chtěl použít pouze v krajním případě při konfliktu s nimi. Obviněný H. trestný čin pobuřování měl páchat slovními útoky proti tehdejšímu společenskému a státnímu zřízení republiky a proti členům KSČ, tato jeho činnost neměla přímou souvislost s opatřením si zbraní a střeliva obviněným, opatření si zbraní a střeliva nijak nepodmiňovalo ani neovlivňovalo uvedené slovní útoky obviněného, z výroku ani z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7.
6. 1984, sp. zn. 1 T 110/84, nevyplývá, že by těchto zbraní či střeliva bylo nějakým, byť demonstrativním způsobem užito při páchání trestného činu pobuřování či při jeho vyšetřování, případně bylo vyhrožováno užitím zbraní či střeliva. V neposlední řadě je třeba připomenout, že nejen obviněný V. H., ale ani stěžovatel ve stížnosti pro porušení zákona neuvedl, v čem spatřuje přímou souvislost mezi posuzovanými trestnými činy v § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona neuvedenými a mezi činy podléhajícími rehabilitaci.
Proto na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného V. H. nebyl porušen zákon.
Obviněný V. H. podal dne 26. 4. 2004 ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a zamítnut návrh obviněného, aby se rehabilitace vztahovala i na činy neuvedené v § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona, pokud jde o odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/1984, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84 a ve spojení s usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/90, ohledně trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 175/1990 Sb.), trestného činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 247 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle § 9 odst. 2, § 257 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Obviněný tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítl, že o jeho odvolání rozhodoval v pozici předsedy senátu odvolacího soudu tentýž soudce (JUDr. Č. D.), který rozhodoval v pozici člena senátu o odvolání proti rozsudku, který byl předmětem rehabilitace. Tento soudce byl přitom v době prvého rozhodování členem předsednictva Socialistického svazu mládeže a stranické organizace Komunistické strany Československa při Krajském soudu v Ostravě, proto ho nelze považovat za nestranného. Totožný soudce přitom rozhodoval usnesením ze dne 2. 7. 2003, č.j. 27 Rto 23/2002-154 i o jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. Nt 1404/99, tedy ve věci obnovy řízení ohledně předmětného trestního stíhání. Těmito skutečnostmi se Nejvyšší soud nezabýval, přestože byly uvedeny v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a jsou patrny i z trestních spisů. Dále stěžovatel nesouhlasil s názorem Nejvyššího soudu, že mezi rehabilitovanými činy a zákonem nerehabilitovanými činy neexistuje žádná spojitost a že jeho jednání nebylo motivováno obranou svého života nebo svobody při činnosti podléhající rehabilitaci. Dále uvedl, že argumentaci Nejvyššího soudu považuje za účelovou a že mu bylo odepřeno právo na to, aby byla jeho věc projednána veřejně i u Nejvyššího soudu. Za neúnosné také považuje, že jeho rehabilitace trvá již 15 let.
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. H. nálezem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 243/05, tak, že zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 210/2004 a ve zbývající části ústavní stížnost zamítl. V odůvodnění Ústavní soud uvedl následující.
Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou petitum partium iudex condemnare non potest, vázán návrhem stěžovatele. Z tohoto důvodu se Ústavní soud v posuzované věci nezabýval námitkami, vztahujícími se k průtahům řízení a k usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, č.j. 27 Rto 23/2002-154, k rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. Nt 1404/99, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1984, sp. zn. 7 To 343/84, usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 14.
8. 1990, sp. zn. 4 Rt 21/90, kterými rovněž mělo dojít k porušení zákona. Ve vztahu k těmto námitkám se totiž stěžovatel v mezích § 82 odst. 3 písm. a) a b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ničeho nedomáhal. V části týkající se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, Ústavní soud konstatoval, že je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené zákonem pro její podání. Dále uvedl, že o stížnosti pro porušení zákona bylo v souladu s čl.
96 odst. 2 Ústavy rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť takový procesní postup zákon umožňuje a je věcí Nejvyššího soudu, zda o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona rozhodne v neveřejném zasedání, a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší do této úvahy zasahovat. K námitce, že o věci stěžovatele rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Č. D., Ústavní soud uvedl, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené důsledky.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě uvedený podnět nebyl součástí spisu, tak se o této námitce Nejvyšší soud ani nedozvěděl. Ústavní soud přitom shledal tuto námitku neopodstatněnou, neboť JUDr. Č. D. nebyl členem senátu, který rozhodoval o odvolání stěžovatele a dalších osob proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 6. 1984, sp. zn. 1 T 110/84. Pokud tedy JUDr. Č. D. rozhodoval jako předseda senátu v rehabilitační věci stěžovatele, nebyl z důvodu angažovanosti v původní věci z rozhodování vyloučen.
Na tom nic nemění skutečnost, že JUDr. Č. D. byl členem senátu Krajského soudu v Ostravě, který po právní moci rozhodnutí ve věci samé rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Přerově o zabrání věci. Rovněž tak nemůže být důvodem pro vyloučení stěžovatelem ryze obecně namítaná tehdejší angažovanost JUDr. Č. D. v Komunistické straně Československa.
Ústavní soud dále konstatoval, že napadeným usnesením rozhodoval Nejvyšší soud o stížnosti ministra spravedlnosti, který shledal porušení zákona v postupu Krajského soudu v Ostravě, pokud návrh stěžovatele na postup podle § 22a rehabilitačního zákona zamítl. Ministr spravedlnosti mimo jiné uvedl, že krajský soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a otázku přímé souvislosti mezi činy podléhajícími rehabilitaci podle § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona a činy, na které se rehabilitace podle uvedeného zákona nevztahuje, posoudil způsobem neodpovídajícím smyslu zákona, především ustanovení § 22a rehabilitačního zákona. Nejvyšší soud se pak zcela ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě, že mezi činy, pro které byl stěžovatel uznán vinným a které podléhají ze zákona rehabilitaci, a dalšími činy, pro které byl stěžovatel odsouzen, neexistuje přímá souvislost. Ústavní soud se v této souvislosti zaměřil v projednávané věci na posouzení otázky, zda Nejvyšším soudem zvolená interpretace daného ustanovení neporušuje základní práva a svobody stěžovatele. Ustanovení § 22a rehabilitačního zákona pojednávající o „přímé souvislosti“ není ustanovením jasným, jednoznačným, neboť pojem „přímo souvisí“ není zákonem nikterak vymezen a definován. Je třeba proto dovodit jeho obsah ze smyslu a účelu rehabilitačního zákona, jakož i reflexí jiných relevantních právních předpisů. Vzhledem k neurčitosti a nejasnosti pojmu „přímo souvisí“ je tedy nutné přistoupit k metodě teleologického výkladu.
Při interpretaci uvedeného ustanovení ve spojení s projednávanou věcí proto Ústavní soud v duchu teleologického výkladu vzal zejména v úvahu smysl a účel rehabilitačního zákona a morální motiv, který vedl zákonodárce k jeho vydání. Smyslem a účelem rehabilitačního zákona je nepochybně náprava, resp. zmírnění křivd páchaných v období nesvobody, a to formou právní a morální rehabilitace těch osob, které v období totalitního režimu trpěly a byly pronásledovány, perzekuovány. V tomto kontextu lze odkázat též na smysl zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, který mimo jiné uvádí, že komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, perzekuoval občany nebo jim hrozil perzekucí a odpor proti tomuto režimu považuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Naplnění pojmu „přímo souvisí“ je tedy na místě v duchu teleologického výkladu posuzovat souhrnně se smyslem a účelem rehabilitačního zákona, ale též v souvislosti se smyslem zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, s Preambulí Listiny základních práv a svobod a s Preambulí Všeobecné deklarace lidských práv a svobod.
Ve stejném duchu, v jakém Ústavní soud uvažuje v rámci teleologického výkladu, lze uvažovat též v dimenzi výkladu historického. Tedy z hlediska zřejmého úmyslu zákonodárce, za který lze považovat zejména úsilí o dosažení rehabilitace co nejvíce těch osob, které v období totalitního režimu trpěly, byly pronásledovány a perzekuovány. Požadavek „přímé souvislosti“ v § 22a odst. 1 písm. a) rehabilitačního zákona je proto na místě vykládat z výše uvedených důvodů (s ohledem na smysl a účel rehabilitace) extenzivně.
Smyslem tohoto ustanovení je dát co největší možnost odstranění křivd způsobených komunistickým režimem a vyloučit, aby nedocházelo k rehabilitaci ohledně těch skutků, které evidentně nesouvisely s podstatou a charakterem jednání, na které se zákon o rehabilitaci vztahuje. Tím bylo zejména zamýšleno, aby za skutky, které nebyly motivovány odporem proti komunistickému režimu a nebyly výrazem tohoto odporu (nesouvisely s ním), nebyly odsouzené osoby rehabilitovány, neboť takováto rehabilitace by šla již nad rámec smyslu a účelu rehabilitačního zákona.
Otázku, zda je v předmětné věci dána „přímá souvislost“, tzn. otázku, zda je obsah tohoto pojmu naplněn v konkrétní projednávané věci, je třeba zvažovat s ohledem na specifické okolnosti případu stěžovatele z hlediska charakteru vztahu posuzovaných skutků v tom smyslu, zda i činy neuvedené v § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona, za které byl uložen stěžovateli úhrnný trest, ve spojení s činy, na které se rehabilitace podle § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona vztahuje, též souvisely s odporem proti komunistickému režimu.
Podle názoru Ústavního soudu lze stěžovatele považovat za účastníka aktivního odporu proti komunistickému totalitnímu systému a osoba stěžovatele byla obecně dlouhodobě perzekuována v době trvání totalitního režimu. Činy, pro které pak byl odsouzen a nebyl následně rehabilitován, lze považovat za související s jeho odporem a činností zaměřenou proti komunistickému režimu (v tomto kontextu je třeba poukázat na povahu a stupeň represí, které komunistický režim používal proti svým odpůrcům), stejně jako činy stěžovatele v projednávané věci, na které se rehabilitace vztahuje dle § 2 odst. 1 rehabilitačního zákona.
V řízení vedeném proti stěžovateli před rokem 1989 se navíc jednalo o řízení se silným politickým podtextem, který evidentně ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost. Ústavní soud proto v duchu extenzivního výkladu posuzoval, zda byl v případě stěžovatele naplněn pojem „přímo souvisí“ v širším smyslu, a dospěl k závěru, že obsah tohoto pojmu naplněn byl („společným jmenovatelem“ posuzovaných činů byla v dané souvislosti ta skutečnost, že skutky souvisely s odporem a činností stěžovatele proti komunistickému režimu), a v důsledku interpretace daného ustanovení Nejvyšším soudem nebylo možné naplnit ratio legis rehabilitačního zákona v dané věci.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak Nejvyšší soud, který je podle ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 27 Rto 6/1997, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněného V. H., neboť tento soud nesplnil svou přezkumnou povinnost a stížnost státního zástupce nezamítl jako nedůvodnou. Poté Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr.
ř. napadené usnesení zrušil, včetně všech rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu je v daném případě vymezena rozsahem rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když stížností pro porušení zákona bylo napadeno pouze rozhodnutí vydané v tomto typu řízení, a nesahá tudíž tak daleko, aby Nejvyšší soud mohl přezkoumávat i původní rozhodnutí Okresního soudu v Přerově.
To podle zákona o soudní rehabilitaci přísluší pouze soudu oprávněnému postupovat podle tohoto zákona a takovým soudem Nejvyšší soud není. Proto podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích nálezu Ústavního soudu, při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu podle § 270 odst. 4 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 273 tr.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. J. P.