4 Tz 68/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30.
září 2003 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr.
Františka Hrabce a JUDr. Juraje Malika stížnost pro porušení zákona, kterou
podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného I. H., proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 10 To
16/2003, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2003, sp.
zn. 10 To 16/2003, b y l p o r u š e n z á k o n v
ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v
řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 314c odst. 1 písm. a) a § 188 odst.
1 písm. e) tr. ř. ve prospěch obviněného I. H.
Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 2 T 198/2002,
bylo ve věci obviněného I. H., stíhaného pro trestný čin neodvedení daně,
pojistného na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a na příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., rozhodnuto, že věc
se podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. e) tr.
ř. vrací státnímu zástupci k došetření. Uvedeného trestného činu se měl
obviněný dopustit tím, že jako majitel společnosti I. H.-P. se sídlem v R.,
okres J., v době nejméně od dubna 2001 do července 2002 nehradil z vlastního
rozhodnutí částky stržené zaměstnancům uvedené firmy pro O. s. s. z. v J. a
pro V. z. p. ČR, O. p. J., přičemž konkrétně svým zaměstnancům strhl a neodvedl
za období nejméně od dubna 2001 do 1. 7. 2002 pojistné na sociální zabezpečení
O. s. s. zabezpečení v J. v celkové výši nejméně 71 862,- Kč, za období nejméně
od dubna 2001 do 1. 7. 2002 pojistné na zdravotním pojištění V. z. p. ČR – O.
p. J. v celkové výši nejméně 41 263,- Kč, čímž v úhrnu za zmíněné období strhl
zaměstnancům své firmy a neodvedl finanční prostředky v celkové výši 113 125,-
Kč.
Proti tomuto usnesení podala dne 18. 11. 2002 stížnost státní zástupkyně.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 10 To
16/2003, byla stížnost státní zástupkyně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
zamítnuta. Usnesení tak nabylo téhož dne právní moci.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal ministr
spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného I. H. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v
ustanovení § 2 odst. 4, § 147 odst. 1 písm. a), b) a § 148 odst. 1 písm. c) tr.
řádu a v řízení předcházejícím v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
Ministr spravedlnosti se ve stížnosti pro porušení zákona zabývá nejprve
postupem samosoudkyně Okresního soudu v Jičíně, která přezkoumala podanou
obžalobu a věc poté usnesením vrátila státnímu zástupci k došetření.
Samosoudkyně předmětné usnesení zdůvodnila tím, že je sice prokázáno, že
žalovaný pojistné nehradil, otázka finančního hospodaření obviněného však není
dostatečně objasněna a nelze proto dovodit, zda obžalovaný peníze na odvody
skutečně měl. K trestnosti stíhaného trestného činu dle § 147 tr. zák.
nepostačuje ani to, že se obžalovaný doznal, že odvody neplatil, ale je třeba
doložit další důkazy a učinit další skutková zjištění (pro potřeby znalce
opatřit potřebné účetní doklady o hospodaření firmy a výslechu obviněného,
event. osoby, která pro něj zpracovávala účetnictví, vypracovat vlastní
znalecký posudek z oboru ekonomiky a účetnictví). Ke stejnému závěru dospěl i
krajský soud, který stížnost státního zástupce zamítnul jako nedůvodnou,
přičemž zdůraznil, že došetření v řízení před soudem by bylo v porovnání s
možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi.
Ministr spravedlnosti se neztotožnil s těmito právními názory okresního i
krajského soudu, když v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona uvádí, že
požadavky na doplnění řízení týkající se finanční situace obviněného jsou zcela
nerozhodné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného, a že samosoudkyně
Okresního soudu v Jičíně měla dostatek podkladů, aby mohla o podané obžalobě
rozhodnout. Požadavek na došetření je v rozporu s ustanovením § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř., neboť znamená zbytečné protahování délky trestního řízení ke
škodě obviněného, který má dle ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. právo, aby jeho
věc byla projednána co nejrychleji.
Ministr spravedlnosti argumentuje tím, že pokud okresní soud doklady o
hospodářské situaci firmy nepovažoval za dostačující, měl sám přibrat znalce z
oboru ekonomiky a účetnictví za účelem vypracování posudku, neboť opatření
takového důkazu v řízení před soudem není spojeno s výraznými obtížemi, když
jeho opatřování v přípravném řízení by bylo na újmu rychlosti řízení. Přípravné
řízení také netrpělo takovými vadami, jejichž náprava by nebyla možná v řízení
před soudem, a které by závažným způsobem zpochybňovaly zákonnost přípravného
řízení nebo měly za následek, že k některým úkonům přípravného řízení nelze
přihlížet jako k důkazu. Ministr spravedlnosti má dále zato, že věc byla
dostatečným způsobem objasněna. Ani v došetření v řízení před soudem by tento
postup nebyl spojen s výraznými obtížemi. Výsledky vyšetřování dle názoru
ministra spravedlnosti s ohledem na ustanovení § 176 odst. 1, věty první, tr.
ř. dostatečně odůvodňovaly postavení obviněného před soudem, když obviněný
nepopírá, že neodvedl pojistné na sociálním a zdravotním pojištění, příslušné
částky neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům, čímž
naplnil zákonné znaky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Státní
zástupce přitom již není povinen zjišťovat, zda měl obviněný v úmyslu uvedené
platby odvést později, či je nehodlal odvést vůbec.
Požadavek okresního soudu na doplnění dokazování znaleckým posudkem pak pokládá
stěžovatel za nadbytečný. Ve svých důsledcích znamená zbytečné protahování
délky trestního řízení ke škodě obviněného, který má právo, aby jeho věc byla
projednána co nejrychleji.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení
zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Nadřízený orgán podle § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. přezkoumá při
rozhodování o stížnosti správnost všech výroků napadeného usnesení, proti
nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému
usnesení.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) nadřízený orgán stížnost zamítne, není-li důvodná.
Podle § 188 odst. 1 písm. e) soud po předběžném projednání obžaloby vrátí věc
státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných
procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem,
nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v
hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření
bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s
výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšší soud zjistil, že tento
soud spatřoval nedostatky přípravného řízení a podané obžaloby v nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu, zejména při absenci znaleckého posudku z oboru
ekonomiky a účetnictví, který měl být vyhotoven k zjištění, zda obviněný měl v
žalovaném období takové prostředky, aby mohl uvedené dávky skutečně uhradit. Z
písemných dokladů, které jsou založeny ve spise, takovéto zjištění učinit
nelze, a protože se jedná o posouzené otázky ryze odborné, a kvalifikovaných
znalostí, měl být k řízení znalec přibrán již v přípravném řízení.
Podle názoru státní zástupkyně, který uplatnila ve stížnosti proti usnesení
soudu prvního stupně, je požadavek na doplnění dokazování nadbytečný, neboť
důkazy, které státní zástupce spolu s podanou obžalobou předložil, plně vinu
obviněného prokazují, a pokud měl soud zato, že dokazování je třeba precizovat
důkazem, jehož provedení se domáhá, měl možnost učinit tak bez výraznějších
obtíží v hlavním líčení sám, neboť opatření takovéhoto důkazu v přípravném
řízení by bylo na újmu rychlosti řízení.
Krajský soud v Hradci Králové se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a v
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k posouzení podané obžaloby je nutno
učinit další skutková zjištění, která se zejména týkají hospodaření obviněného.
Podle jeho názoru je nepochybné, že pokud má být učiněn jednoznačný názor o
vině obviněného zažalovaným trestným činem, je třeba řízení doplnit o znalecký
posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, který by zodpověděl základní
otázku, jejíž objasnění soud prvního stupně správně požaduje. Správným shledal
i ten závěr okresního soudu, že nebyly objasněny základní skutkové okolnosti,
neboť v řízení před soudem by opatření takovéhoto důkazu bylo spojeno s
výraznými obtížemi.
Po vyhodnocení obsahu předmětného trestního spisu je nutno konstatovat, že
vrácení věci státnímu zástupci k došetření nebylo důvodné.
Stěžovatel důvodně poukazuje na výklad ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
po novele zákonem č. 265/2001 Sb., že těžištěm trestního řízení je řízení před
soudem, k němuž má přípravné řízení pouze funkci pomocnou a přípravnou. Nelze
tak již jakékoli vady přípravného řízení pokládat za důvod k vrácení věci
státnímu zástupci k došetření, ale lze tak postupovat pouze při zjištění
závažných procesních vad nebo k objasnění základních skutkových okolností, k
nimž je třeba opatřit důkaz, jenž lze v řízení před soudem opatřit v porovnání
s přípravným řízením s výraznými obtížemi nebo by bylo zřejmě na újmu rychlosti
řízení.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně potřeby doplnit
dokazování prověřením účetnictví plátce předmětných odvodů znaleckým posudkem z
oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který by měl být vzhledem k nutnosti
odborných znalostí pravidelně zpracováván již v přípravném řízení. Je tomu tak
vzhledem k tomu, že trestní stíhání pro trestný čin podle § 147 tr. zák. je
omezeno pouze na tu část jednání, kdy měl zaměstnavatel k dispozici potřebné
finanční prostředky, tj., že zákonné srážky svým zaměstnancům skutečně provedl
a nedovedl je příslušným oprávněným příjemcům, což je nutné zjistit nejen z
vyčíslení příslušných oprávněných institucí, ale především z účetních dokladů
zaměstnavatele, neboť tyto okolnosti je nutné jako pojmový znak skutkové
podstaty trestného činu podle § 147 tr. zák. v trestním řízení spolehlivě
prokázat (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz
63/2000).
Ze závěrů znaleckého zkoumání by mělo především vyplynout, zdali v jednotlivých
měsících zkoumaného období zaměstnavatel skutečně vyplatil zaměstnancům celé
hrubé mzdy, strhl z nich příslušné částky coby zálohy na daň z příjmů fyzických
osob, platby za zaměstnance za zdravotní pojištění, platby za zaměstnance za
sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti, a tyto platby v rozporu s
jejich zákonným určením neodvedl příslušným oprávněným institucím a použil je
na jiné účely. Podle ustanovení § 9 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odečte
organizace úhrn zúčtovaných dávek nemocenského pojištění od pojistného, které
je povinna odvádět, a rozdíl odvede na účet České správy sociálního
zabezpečení. To znamená, že u těchto organizací se pro účely trestního stíhání
povinnost odvodu pojistného za zaměstnance snižuje o dávky nemocenského
pojištění. Pro úplnost je třeba uvést, že není možné dávky nemocenského
pojištění, jejichž výše přesahuje 8 % z vyměřovacího základu (eventuelně i
celých 34 % vyměřovacího základu), odečítat od povinnosti k odvodu v
následujících měsících. Zda v posuzované trestní věci bylo skutečně v
uvedených zákonných intencích postupováno, nelze zjistit.
Jak již bylo v minulosti vícekráte Nejvyšším soudem judikováno, takto získané
výsledky ověří i správnost vyčíslení neprovedených odvodů od oprávněných
subjektů, tedy finančních úřadů, okresních správ sociálního zabezpečení a
dotčených zdravotních pojišťoven. Znalecký posudek by tak měl rovněž odpovědět
na otázky stran hospodářské situace organizace v jednotlivých měsících
kritického období, a nutně tak i na další otázku, zda bylo reálné, aby platby
byly uskutečněny v jiném možném termínu, což významně pomůže objasnit posouzení
úmyslu obviněného. Rovněž prokázání důvodů, které mohly vést k vytýkanému
jednání obviněného, má význam pro posouzení materiální stránky trestného činu.
I tyto důvody je možno posoudit pouze na základě náležitě objasněné hospodářské
situace organizace či společnosti (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000). Je tedy zpravidla vyloučeno rozhodnout ve
věci bez opatření účetních dokladů, jež dokumentují hospodaření plátce v
kritickém období.
Jestliže hospodářská situace zaměstnavatele může napomoci objasnit úmysl
obviněného a tím i rozsah jím spáchané trestné činnosti, jakož i materiální
stránku trestného činu, nelze se ztotožnit se závěrem ministra spravedlnosti,
že příslušné výpisy z účtů poskytují ucelený obraz o hospodářském stavu
společnosti, neboť k takovémuto závěru je zapotřebí kvalifikovaně a odborně
provedené zkoumání znalcem. Ani zjištění, že plátce měl případně potřebné
částky k dispozici, tj., že příslušné částky z hrubých mezd svým zaměstnancům
srazil a neodvedl se příslušným institucím, ještě nestačí k závěru, že pachatel
naplnil zákonné znaky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák., nebot´ jak
bylo zdůrazněno, tento trestný čin je činem úmyslným. Úmysl pachatele musí
směřovat k tomu, že svou zákonnou povinnost odvést provedené srážky neuskuteční
vůbec a nestačí tak zjištění, že srážky neodvedl v době, kdy tak učinit měl. To
vyplývá i z formulace použité v ustanovení § 147 odst. 1 tr. zák. – „nesplní
svou zákonnou povinnost“. I proto měl být znalecký posudek vyhotoven již v
přípravném řízení (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000).
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný doznává, že v kritickém období
zaměstnancům strhával povinné odvody, avšak nezasílal je na účty oprávněných,
přičemž takto získané finanční prostředky používal k udržení provozu a chodu
firmy. Okolnost, že v kritickém období oprávněné subjekty příslušné částky od
obviněného neobdržely, vyplývá z jejich písemných sdělení. Vzhledem k tomu, že
šlo o jednání trvající delší dobu, což obviněný nepopírá, lze s jistou mírou
pravděpodobnosti předpokládat i naplnění subjektivní stránky žalovaného
trestného činu. Nelze proto i při absenci znaleckého posudku konstatovat, že by
obviněný byl postaven před soud v rozporu s ustanovením § 176 tr. ř., bez opory
v důkazech, a tedy zcela bezdůvodně.
Jak již bylo uvedeno, dokazování je třeba doplnit vypracování příslušného
znaleckého posudku, o jehož opodstatněnosti není pochyb. Vzhledem k obsahu již
ve spise procesně fixovaných důkazů a okolnosti, že opatření znaleckého
posudku soudem není spojeno s výraznými obtížemi a není v zásadě na újmu
rychlosti řízení, když doba, v níž bude znalecký posudek vypracován, bude
nepochybně totožná bez ohledu na to, v jakém stadiu řízení se věc nachází, dle
názoru Nejvyššího soudu neměl být užit procesní postup podle § 188 odst. 1
písm. e) tr. ř., ale mělo být ve věci nařízeno hlavní líčení a rozhodnuto po
doplnění dokazování v řízení před soudem. Okresní soud mohl v této souvislosti
požadovat v souladu s ustanovením § 180 odst. 2 tr. ř. po státním zástupci, aby
takovýto důkaz opatřil. Porušení zákona v řízení před okresním soudem je třeba
konstatovat v užití již citovaného § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 314c
odst. 1 písm. a) tr. ř. Krajský soud jako soud odvolací nedostál důsledně své
zákonné povinnosti uvedené v ustanovení § 147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a
důsledkem tohoto pochybení bylo i vadné rozhodnutí učiněné podle § 148 odst.
1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud také musel posoudit obsah podané stížnosti pro porušení zákona a
z něj dovodit, zda tato stížnost byla podána ve prospěch či neprospěch
obviněného.
Stěžovatel sám označil stížnost pro porušení zákona za stížnost podanou ve
prospěch obviněného, neboť soudy obou stupňů svými procesními postupy nastolily
stav, že jejich požadavky na došetření věci bylo porušeno právo obviněného na
co nejrychlejší projednání věci. Podáním mimořádného opravného prostředku chce
ministr spravedlnosti dosáhnout změny obou rozhodnutí tak, aby jak usnesení
krajského soudu, tak usnesení okresního soudu byla zrušena, a Okresní soud v
Jičíně by musel v hlavním líčení jednat o obžalobě, která byla na obviněného
podána státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Jičíně.
Nejvyšší soud má naopak zato, že stížnost pro porušení zákona byla podána v
neprospěch obviněného, když vychází z právního názoru, že vrácení věci soudem
státnímu zástupci k došetření poté, co byla na obviněného již podána obžaloba,
je rozhodnutím, které má nutně vždy příznivější dopad na procesní postavení
obviněného. Vrácení věci do stadia přípravného řízení znamená, že závažný zásah
do osobnostních práv obviněného, jímž podání obžaloby a jeho postavení před
soud nezbytně je, není definitivní, přičemž požadovaný rozsah došetření věci a
jeho výsledky mohou vést i k tomu, že obžaloba v konečné fázi vůbec na
obviněného podána nebude (trestní stíhání bude zastaveno, věc bude postoupena
jako přestupek k vyřízení příslušnému orgánu apod.). Pokud chce ministr
spravedlnosti podaným mimořádným opravným prostředkem zvrátit tento stav, jež
je zřejmě k prospěchu obviněného, je takováto stížnost pro porušení zákona
podána v neprospěch obviněného. Takto také Nejvyšší soud konkrétní stížnost pro
porušení zákona hodnotil, bez ohledu na její název, avšak naopak s přihlédnutím
k jejímu obsahu a dopadu na procesní postavení obviněného.
Od vyřešení této základní otázky se pak mohly odvíjet další právní úvahy a
procesní postupy Nejvyššího soudu. V situaci, kdy v posuzované trestní věci jak
okresní tak krajský soud vadně rozhodly o vrácení věci obviněného do stadia
přípravného řízení, porušily zákon ve prospěch obviněného. Toto zjištění tak
nutně deklinovalo závěr Nejvyššího soudu, který v souladu s ustanovením § 268
odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
21. 1. 2003, sp. zn. 10 To 16/2003, byl zákon porušen v ustanoveních § 147
odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v
ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak ve prospěch obviněného I. H.
Právním důsledkem vyjádřeného právního názoru je stav, kdy Nejvyšší soud
vyslovuje zjištěné porušení zákona pouze tzv. akademickým výrokem, neboť pro
aplikaci ustanovení § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. nemá zákonné
předpoklady.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2003
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná