4 Tz 7/2025-219
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Pavly Augustinové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné S. M., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 76/2022, a rozhodl t a k t o :
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176, byl porušen zákon v ustanoveních § 137 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněné S. M.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176. Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 275 odst. 3 tr. ř. se obviněná S. M. nebere do vazby.
1. Dne 24. 1. 2025 obdržel Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-542/2024 ODKA-SPZ/7, kterou podal ministr spravedlnosti (dále také jen „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněné S. M. (dále také jako „obviněná“). Stížností ministr napadá pravomocné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 76/2022.
2. Stěžovatel poukazuje na to, že obviněná byla trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 7. 2022, č. j. 3 T 76/2022-79, uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let s dohledem probačního úředníka. Citovaný trestní příkaz nabyl právní moci 31. 8. 2022.
3. Následně dne 4. 7. 2024 konal Okresní soud v Příbrami veřejné zasedání, jehož se obviněná osobně účastnila. V rámci tohoto veřejného zasedání bylo vyhlášeno usnesení č. j. 3 T 76/2022-163, kterým bylo rozhodnuto, že obviněná podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku vykoná trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který jí byl uložen výše zmíněným trestním příkazem č. j. 3 T 76/2022-79. Obviněná byla soudem poučena o právu stížnosti, která má odkladný účinek. Obviněná se vyjádřila tak, že si ponechává lhůtu pro její podání. Písemné vyhotovení tohoto usnesení bylo obviněné doručeno dne 22. 7. 2024.
4. Obviněná dne 23. 7. 2024 zaslala prostřednictvím věznice skrze provozovatele poštovních služeb podání, jehož obsahem byla stížnost proti předmětnému usnesení č. j. 3 T 76/2022-163, kterou podrobně odůvodnila. Své podání následně rozšířila o „doplnění odvolání-stížnosti“ dne 27. 8. 2024, které zaslala Krajskému soudu v Praze, jemuž bylo doručeno 29. 8. 2024.
5. Okresní soud v Příbrami předložil dne 22. 8. 2024 trestní spis vedený pod sp. zn. 3 T 76/2022 Krajskému soudu v Praze jako soudu stížnostnímu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176 (ministrem napadené rozhodnutí), podanou stížnost obviněné zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděně podanou. Své rozhodnutí Krajský soud v Praze zdůvodnil tím, že obviněná byla přítomna veřejnému zasedání konanému před soudem prvního stupně, v němž bylo vyhlášeno napadené usnesení. Lhůta pro podání stížnosti tak podle Krajského soudu v Praze začala běžet ode dne oznámení napadeného usnesení a byla třídenní. Poslední den k podání včasné stížnosti tak připadl podle Krajského soudu v Praze na 8. 7. 2024, přičemž obviněná podala stížnost až dne 23. 7. 2024.
6. S tímto závěrem vyslovuje stěžovatel nesouhlas. Na zmíněnou problematiku podle stěžovatele totiž dopadá judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 2511/19, I. ÚS 445/20 či II. ÚS 1001/24), ve které opakovaně konstatoval, že počátek běhu lhůty pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (zejména o vazbě, podmíněném propuštění, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritu věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) je třeba odvíjet až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí.
7. Stěžovatel je tak přesvědčen, že postupem Krajského soudu v Praze došlo k omezení práva obviněné na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále k porušení zákona v ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněné.
8. Závěrem podané stížnosti ministr navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 268/2024-176 [patrně č. j. 11 To 269/2024-176 – pozn. NS], byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v neprospěch obviněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 268/2024-176 [patrně č. j. 11 To 269/2024-176 – pozn. NS] zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil dne 29. 1. 2025 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZZ 2008/2025 (dále jen „státní zástupce“), který se ztotožnil s argumentací ministra spravedlnosti a zrekapituloval jeho stěžejní námitky. Závěrem tak ve shodě se stěžovatelem navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176, byl v neprospěch obviněné porušen zákon v § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176, a zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu zvou projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než uvedeným v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§ 274 odst. 4 tr. ř.).
10. Dne 13. 2. 2025 obdržel Nejvyšší soud vyjádření obviněné k podané stížnosti pro porušení zákona, ve kterém souhlasí se závěry ministra spravedlnosti a státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněná taktéž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 445/20, v jehož světle nemůže podle jejího názoru stížností napadené rozhodnutí obstát. Závěrem tak navrhuje, aby Nejvyšší soud vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176, byl porušen zákon v její neprospěch, a aby napadené usnesení zrušil jako právně vadné a věc vrátil odvolacímu soudu [patrně „stížnostnímu soudu“ – pozn. NS] k dalšímu řízení.
11. Nejvyššímu soudu byl společně se stížností pro porušení zákona předložen i trestní spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 76/2022, ze kterého vyplývá, že v předmětné věci byl vydán dne 21. 7. 2022 pod č. j. 3 T 76/2022-79 trestní příkaz, kterým byl obviněné uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců za současného stanovení zkušební doby v trvání 2 roků s dohledem probačního úředníka. Citovaný trestní příkaz nabyl právní moci dne 31. 8. 2022. Obviněná se pak osobně účastnila dne 4. 7. 2024 veřejného zasedání u Okresního soudu v Příbrami, jehož předmětem bylo rozhodnutí o přeměně podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody. Po vyhlášení usnesení z téhož dne, č. j. 3 T 76/2022-163, včetně stručného sdělení důvodů rozhodnutí, byla obviněná poučena o možnosti podat si proti tomuto usnesení stížnost. Obviněná se přitom vyjádřila „Ponechávám si lhůtu“ (č. l. 161 a 161-verte).
12. Dne 22. 7. 2024 si obviněná osobně převzala písemně vypracované usnesení ze dne 4. 7. 2024, č. j. 3 T 76/2022-163 (č. l. 163-verte). Dne 23. 7. 2024 odeslala obviněná stížnost (formálně označenou jako „Odvolání“), kterou brojila proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Příbrami. Toto své podání pak doplnila ještě písemností ze dne 27. 8. 2024, která byla doručena Krajskému soudu v Praze dne 29. 8. 2024. Krajský soud v Praze ještě téhož dne v neveřejném zasedání rozhodl o podané stížnosti obviněné tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř zamítl. V odůvodnění usnesení Krajský soud v Praze uvedl, že obviněná byla přítomna veřejnému zasedání konanému u soudu prvního stupně dne 4. 7. 2024, v němž bylo vyhlášeno napadené usnesení. Lhůta pro podání stížnosti tak počala běžet ode dne oznámení napadeného usnesení a byla třídenní, takže podle tohoto soudu poslední den k podání včasné stížnosti připadl na 8. 7. 2024. Obviněná však stížnost podala do poštovní přepravy až dne 23. 7. 2024, tedy opožděně. Proto Krajský soud v Praze stížnost bez věcného přezkoumání zamítl jako opožděně podanou (č. l. 165–177).
13. Z předložené stížnosti pro porušení zákona a z napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze vyplývá, že těžiště předložené věci tkví právě ve správném určení okamžiku, který je rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání stížnosti.
14. Podle § 143 odst. 1 tr. ř. se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Podle § 137 odst. 1 tr. ř. se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit (první alternativa), anebo doručením opisu usnesení (druhá alternativa). Jak již bylo výše předestřeno, obviněná byla přítomna veřejnému zasedání, ve kterém bylo usnesení Okresního soudu v Příbrami, jež následně napadla opravným prostředkem, vyhlášeno. Krajský soud v Praze tak okamžik oznámení vztáhl ke dni konání veřejného zasedání, od kterého následně započal počítat zmíněnou třídenní lhůtu (den vyhlášení se přitom do této lhůty nezapočítává). Jelikož konec zmíněné lhůty podle Krajského soudu v Praze dopadal na víkend, tak očividně konstatoval konec předmětné lhůty k nejbližšímu následujícímu pracovnímu dni (pondělí 8. 7. 2024 – viz § 60 odst. 3 tr. ř.).
15. V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že Krajský soud v Praze postupoval striktně podle § 137 odst. 1 věta druhá (první alternativa) a § 143 odst. 1 tr. ř. Textace zmíněných ustanovení je přitom obsažena (téměř beze změny) v trestním řádu od 60 let minulého století. Přitom zjevně navazuje na předchozí úpravu 50 let. Z té vyplývala preference, aby osoba byla s rozhodnutím předně seznámena v rámci vyhlášení rozhodnutí (viz § 29, 31 a 33 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním – srov. také v komentářové literatuře ŠIMÁK, Jaroslav a kol. Trestní řád a předpisy související. Právnický ústav Ministerstva spravedlnosti. Orbis – Praha, 1953). I podle této předcházející úpravy, pokud byla osoba oprávněná k podání stížnosti přítomna při vyhlášení usnesení, běžela jí lhůta od následujícího dne, a to i když jí bylo následně písemně vyhotovené rozhodnutí doručeno (č. 44/52 Sb. rozh.). Zmíněný přístup vycházel z přesvědčení, že usnesení je druhem rozhodnutí, s nímž zpravidla nejsou spojeny příliš vážné důsledky. Na tuto úpravu pak navázal i zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním. V současnosti je však tento právní názor již judikaturou Ústavního soudu překonán a obecně lze konstatovat, že je-li usnesení třeba písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi podle § 134 odst. 1 a 2 tr. ř., lze účinky oznámení podle § 137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením opisu usnesení osobám podle věty první citovaného ustanovení (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09).
16. K výše uvedenému lze ještě velice stručně zrekapitulovat, že Ústavní soud nejprve ve svém nálezu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, konstatoval, že v případech § 137 odst. 4 tr. ř. (typicky situace zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení soudem) běží předmětná lhůta k podaní stížnosti až od doručení opisu usnesení, nikoli od jeho vyhlášení, byť by bylo vyhlášeno v přítomnosti obviněného. Jiným výkladem by podle Ústavního soudu došlo k porušení práva obviněného na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento závěr pak zopakoval ve své další nálezové judikatuře např. ze dnů 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04; 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1231/11; 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17 a dalších. Tato judikatura je přitom následována i Nejvyšším soudem – viz jeho rozsudek ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Tz 99/2012. Uvedený přístup je pak reflektován jak v komentářové, tak i další odborné literatuře, např. v komentáři k §§ 137 a 143 – DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav a kol. Trestní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, nebo ŠÁMAL, Pavel. K počátku a k počítání konce lhůty k podání stížnosti z pohledu Ústavního soudu. Trestněprávní revue, 2023, č. 2, s. 75–79.
17. Tento judikaturní výklad poté rozšířil Ústavní soud i na případy usnesení o uvalení vazby, ponechání obviněného ve vazbě, o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby či o zamítnutí návrhu na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, a to v nálezech ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09, a ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18. V nálezu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09, pak uvedené rozšířil i o případy usnesení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále taktéž Ústavní soud dovodil při rozhodování o přeměnách alternativních trestů na trest odnětí svobody, že lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl přeměněn alternativní trest na nepodmíněný trest odnětí svobody, běží až od doručení opisu písemného vyhotovení usnesení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3003/19). Následně v nálezu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1946/22, zdůraznil, že ve své předcházející judikatuře situoval okamžik, od něhož je možno počítat běh lhůty pro podání (instanční) stížnosti v trestních věcech při rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny (zejména rozhodnutí o vazbě, podmíněném propuštění, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritu věci (rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), a to až na doručení opisu usnesení (srov. ŠÁMAL, Pavel. K počátku a k počítání konce lhůty k podání stížnosti z pohledu Ústavního soudu. Trestněprávní revue, 2023, č. 2, s. 75–79, stručně pak také viz JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 9. 2023. Praha: Leges. Str. 731).
18. Lze uzavřít, že předním účelem této (již) konstantní judikatury Ústavního soudu je tak snaha o zachování práva obviněného na přístup k soudu druhého stupně a možnost polemizovat se závěry soudu prvního stupně v řádném opravném řízení o stížnosti tak, aby se mohl obviněný vymezit proti konkrétním důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně obsaženým až v písemné vyhotovení jeho usnesení. Bylo by k úvaze, zda by výše zmíněnému požadavku mohl v nyní projednávané věci Krajský soud v Praze dostát, kdyby bylo stížností napadené usnesení Okresního soudu v Příbrami v přítomnosti obviněné plně vyhlášeno (byť i k tomuto postupu vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 445/20, jistou skepsi). Ze zvukového záznamu (ale současně i z protokolu) z veřejného zasedání konaného u Okresního soudu v Příbrami dne 4. 7. 2024 (č. l. 162) nicméně vyplývá, že soud obviněné pouze stručně sdělil důvody svého rozhodnutí. Proto se zmíněnou úvahou Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí blíže nezabýval.
19. Lze tedy připustit, že Krajský soud v Praze ve věci postupoval striktně podle textu zákona, konkrétně § 143 odst. 1 a § 137 odst. 1 tr. ř., avšak nezohlednil ústavně konformní výklad druhého zmíněného ustanovení, který opakovaně předestřel Ústavní soud ve své nálezové judikatuře. Zohlednění precedenčních účinků judikatury Ústavního soudu v typově obdobných případech přitom vychází nejenom z čl. 90 věty první a čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale taktéž z principu právní jistoty, jenž je jedním z nezbytných předpokladů právního státu, kterým Česká republika nezpochybnitelně je (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Nálezy Ústavního soudu tedy představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech (viz ŠIMÍČEK, Vojtěch. Ústavní stížnost. Praha: Leges, 2018. Str. 249–253). Těmito kvalitativními kritérii však nyní projednávaný případ nedisponuje. Ostatně, jak správně namítá ministr spravedlnosti, Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 445/20, řešil obdobnou věc, kde taktéž aplikoval již výše zmíněná východiska, a dokonce se taktéž jednalo o usnesení Krajského soudu v Praze, který podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděnou zamítl stížnost proti usnesení Okresního soudu v Příbrami, kterým bylo podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že obviněná vykoná trest odnětí svobody.
20. Nejvyšší soud má za to, že pokud stížnostní soud nerespektoval ústavně konformní výklad § 137 odst. 1 tr. ř., pak porušil zákon, když postupoval pouze striktně podle jeho textace. Jakkoliv se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná. Jak ostatně již mnohokrát uvedl i Ústavní soud, požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování náleží mezi základní zásady spravedlivého procesu (např. nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10; ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13, a další).
21. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176, byl porušen zákon v ustanoveních § 137 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to v neprospěch obviněné.
22. Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona v neprospěch obviněné podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 11 To 269/2024-176. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
23. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Současně je třeba zdůraznit, že stížnost byla podána ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně v její neprospěch.
24. Podle § 275 odst. 3 tr. ř. dále platí, že vykonává-li se na obviněné trest odnětí svobody uložený jí původním rozsudkem a Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že obviněná nyní vykonává původně odložený trest z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 7. 2022, č. j. 3 T 76/2022-79, žádné další nařízené tresty podle Centrální evidence vězněných osob nemá. Nejvyšší soud po zhodnocení všech relevantních okolností vyplývajících z předloženého spisového materiálu neshledal u obviněné důvody vazby, a proto podle § 275 odst. 3 tr. ř. rozhodl, že se obviněná do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu