4 Tz 93/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31.
října 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného Z. V., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, který rozhodoval jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci
pod sp. zn. 28 T 7/1996, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. t a
k t o :
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á .
Obviněný Z. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze
dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 T 7/96, uznán vinným trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č.
290/93 Sb. účinného od 1. 1. 1994. Tohoto trestného činu se obviněný V.
dopustil společně se spoluobviněným J. B. tím, že po předchozí vzájemné domluvě
obviněný V. jako jednatel a společník společnosti P. s. r. o. P. sjednal odběr
tuzemského rumu od firmy D. s. r. o. Z. pod záminkou exportu tohoto rumu do I.
a B. za cenu bez daně z obratu ve smyslu § 3 odst. 4 zák. o dani z obratu č.
73/1952 Sb. ve znění zák. č. 107/90 Sb., dále uzavřel příslušné smlouvy a
zajistil odběr tohoto rumu od této firmy v celkovém množství 60 000 litrů, a
to ve dnech 19. 12. 1991, 10., 15., 17., 22. a 24. 1. 1992, přičemž jednotlivé
odběry rumu byly fakturovány fakturami firmy D. s. r. o. Z. s daty vystavení
totožnými s daty jednotlivých odběrů a pokaždé se jednalo o odběry po 20 000 ks
0,5 litrových lahví tuzemského rumu určeného na export za částky po 320 000,-
Kč placených v hotovosti, takto odebraný tuzemský rum pouze fakturačně převedl
společně s obviněným B. jako společníkem společnosti P. s. r. o. P., který měl
na starosti účetnictví této firmy, na neexistující firmu N., obchodní firma
ČSFR, V. N., B., přičemž účetně bylo uváděno, že toto zboží bylo určeno na
export, ale ve skutečnosti tento tuzemský rum společně rozprodali na území
republiky, k čemuž především obviněný B. vystavoval příslušné účetní doklady,
aniž by z těchto obchodních případů odvedli daň z obratu a tímto jednáním
způsobili bývalému československému státu škodu ve výši nejméně 5 200 000,- Kč.
Za to byl obviněný Z. V. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6
měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci s
předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu
5 let. Obviněnému byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 200 000,- Kč a
současně mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, v trvání 8 měsíců.
Do uvedeného rozsudku si podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud
v Olomouci, který je usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, jako
nedůvodné zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To
27/2002 podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu podle § 266 odst. 1, 2
tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. V. Tímto
usnesením byl podle jeho názoru porušen zákon v neprospěch obviněného v
ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
V odůvodnění svého podání poukázal ministr spravedlnosti na znění shora
uvedených ustanovení právních předpisů a konstatoval, že jich soudy obou
stupňů při rozhodování o trestu důsledně nedbaly. Stížnost pro porušení zákona
je pak zaměřená pouze do výroku o trestu, který považuje ministr spravedlnosti
za nepřiměřeně přísný, a to z níže uvedených důvodů.
Trestná činnost byla obviněným páchána na přelomu let 1991 – 1992. Trestní
řízení ve věci bylo zahájeno dne 24. 4. 1992 a obviněnému bylo sděleno obvinění
dne 23. 6. 1992, přičemž téhož dne byl vzat do vazby. Po dobu vazby v trvání
čtyř měsíců nebyly kromě výslechu obviněného provedeny ve věci v podstatě žádné
zásadní důkazy. Obžaloba byla podána dne 17. 4. 1996 a hlavní líčení bylo
konáno až v listopadu roku 1998, tedy za dva a půl roku po nápadu obžaloby.
První rozsudek ve věci byl vyhlášen dne 25. 10. 1999 a na základě odvolání
obviněného byl zrušen Vrchním soudem v Olomouci dne 22. 8. 2000. Nalézací soud
ve věci nařídil další hlavní líčení až dne 12. 1. 2001 a dne 20. 9. 2001
vyhlásil odsuzující rozsudek, proti němuž se obviněný rovněž odvolal. O tomto
odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomoci až za rok, a to dne 16. 10. 2002 tak, že
ho jako nedůvodné zamítl. Dovolání obviněného pak bylo odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 928/2003.
Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že jen základním řízením byl narušován
osobní život obviněného V. déle než 10 let, když celé řízení bylo definitivně
skončeno rozhodnutím o dovolání dne 27. 8. 2003. Relevantní judikatura
Evropského soudu pro lidská práva je přitom založena na tom, že v případě
porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení
Úmluvy, popř. přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv z judikatury
citovaného soudu výslovně nevyplývá povinnost státu při porušení čl. 6 odst. 1
Úmluvy kompenzovat toto porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním
trestu, současně to judikatura tohoto soudu nevylučuje. Kompenzaci ve formě
zmírnění trestu pak považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou
formu nápravy, pokud národní soud výslovně uvede, že tak postupuje proto, že
bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě a z tohoto
důvodu je trest zmírněn a v jakém rozsahu, viz rozsudek E. proti S. Právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě je pak integrální součástí práva na
spravedlivý proces garantovaný mimo jiné i Listinou základních práv a svobod,
a to jmenovitě v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny. Vztah
délky řízení a její nepřiměřenosti pak musí být chápán jako vztah relativní, k
jehož posouzení je nutno zkoumat vztah délky řízení k dalším jeho atributům,
kterými jsou složitost předmětu řízení, požadavky na provedení dokazování,
procesní aktivita účastníků, atd. Závěr o tom, zda je délka řízení přiměřená
či nikoliv lze formulovat vždy s ohledem na uvedené faktory, jimiž bylo řízení
bezprostředně ovlivněno.
V konkrétní posuzované věci došlo ke značným průtahům subjektivního charakteru
na straně soudů, které nepřiměřeně protáhly délku řízení téměř až na jedenáct
let. Proto má stěžovatel zato, že omezení osobní svobody obviněného trestem v
trvání 5 a půl roku je nepřiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele,
resp. i účelu trestu. V této souvislosti nutno podotknout, že
obviněný peněžitý trest v plné výši uhradil. Navíc za stávající situace s
ohledem na mimořádné okolnosti případu nabízí trestní předpisy celou řadu
možností stran toho, jaký trest a v jaké výši má být obviněnému uložen tak, aby
byl ústavní princip proporcionality respektován. Jedná se např. o institut
upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby, které lze aplikovat mimo jiné v případě, kdy to
odůvodňují okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby
nepřiměřeně přísné. Rovněž by přicházeno v úvahu obviněnému uložit trest
podmíněný, popř. trestní stíhání obviněného zastavit. Minimálně je pak možné
využít ustanovení § 40 tr. zák. a obviněnému snížit trest pod dolní hranici
trestní sazby.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, byl porušen zákon v
neprospěch obviněného Z. V. v ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., v čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269
odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a to včetně všech dalších rozhodnutí na
zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde
zrušením, pozbudou podkladu, dále aby zrušil i výrok o trestu z rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. 28 T
7/1996, přičemž následně by mělo být podle ministra spravedlnosti postupováno
podle § 270 odst. 1, nebo § 271 odst. 1 tr. ř.
Obviněný Z. V. využil svého práva a ke stížnosti pro porušení zákona se
prostřednictvím svého obhájce písemně vyjádřil. S podanou stížností pro
porušení zákona se obsahově ztotožnil a zdůraznil, že jeho život byl víc než 12
let probíhajícím trestním řízením negativně ovlivněn za situace, kdy on osobně
se na průtazích v řízení nepodílel, což mělo být zohledněno ve výměře trestu,
který mu byl uložen.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Pokud jde o obsah předloženého spisového materiálu a zejména pak o rozhodnutí
vydaných v této věci soudy nižších stupňů, vzhledem k zaměření stížnosti pro
porušení zákona, která brojí výhradně proti uloženému trestu odnětí svobody,
jenž má být kvůli délce řízení nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud zaměřil svoji
přezkumnou povinnost právě na problematiku délky řízení a trest, který byl
obviněnému uložen.
Obviněnému Z. V. byl krajským soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání 5 a půl roku, trest peněžitý a trest zákazu činnosti. Krajský soud trest
odnětí svobody v této výši zdůvodnil tím, že obviněnému V. ukládal samostatný
trest odnětí svobody v rámci trestní sazby uvedené v ustanovení § 148 odst.
3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/93 Sb. účinného od 1. 1. 1994. Rovněž
přihlédl ke všem okolnostem uvedeným v § 31 odst. 1 a § 3 odst. 4 tr. zák. a
dospěl k závěru, že u obviněného V. bude dosaženo účelu trestu s přihlédnutím
k ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. trestem jen mírně nad samou dolní
hranicí trestní sazby, a to ve výši 5,5 roku. Obviněnému V. byl oproti
obviněnému B. uložen trest o 6 měsíců přísnější proto, že obviněný V. se na
uvedeném trestném činu podílel více organizačně, kdežto obviněný B. byl spíše
vyhotovovatelem příslušných listin. Při ukládání trestu přihlédl soud jako k
polehčující okolnosti k dosavadní bezúhonnosti obviněného V., když do doby
spáchání trestného činu ale i po něm vedl řádný život. Vzhledem k časovému
odstupu od spáchání činu učinil soud závěr, že se v případě obviněného V.
jednalo o mimořádný exces z jinak řádného života, když nebylo ani od té doby
zjištěno, že by se dopustil trestné činnosti. Trest má podle něj působit na
pachatele co nejdříve po spáchání trestného činu, aby nejlépe splnil svůj
výchovný účinek, což v tomto případě nebude naplněno s ohledem na časový
odstup. Ze všech těchto důvodů byl obviněnému V. uložen trest ve shora uvedené
výměře, jenž se jeví jako přiměřený při zohlednění všech zákonných hledisek.
Vzhledem k výměře pak byl trest uložen jako nepodmíněný se zařazením do věznice
s dozorem, ačkoliv jinak by měl být vykonáván ve věznici s ostrahou, a to
proto, že obviněný doposud ve výkonu trestu nebyl, není natolik společensky
narušen a trest je ukládán za trestný čin spáchaný před 10 lety, když trest,
aby co nejlépe plnil svůj výchovný účel, má být uložen a nastoupen co
nejdříve po spáchání trestného činu.
Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud
zjistil, že odvolací soud se s výrokem o uložených trestech i způsobu jejich
výkonu tak, jak byly určeny soudem prvního stupně, zcela ztotožnil. V této
souvislosti uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil všechny důležité
okolnosti vztahující se k osobám obviněných, správně vyhodnotil jak polehčující
tak přitěžující okolnosti. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému
V. těsně nad hranicí příslušné trestní sazby je trestem zákonným, přiměřeným a
odpovídajícím všem hlediskům uvedeným v ustanoveních § 23 a § 31 tr. zák. a
odpovídá účelu trestu, stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost,
možnostem nápravy obviněného, jeho poměrům i tomu, jakou měrou přispěl ke
spáchání trestného činu. S ohledem na odstup času od spáchání trestného činu
pak lze podle odvolacího soudu jako správný označit i postup soudu prvního
stupně, kdy byl obviněný V. zařazen do věznice s dozorem, když odvolací soud je
rovněž toho názoru, že obviněný, který nebyl dosud ve výkonu trestu odnětí
svobody, poměrně dlouhým řádným životem od spáchání trestného činu prokázal, že
je na něho možné působit i mírnějším režimem, než je režim výkonu trestu ve
věznici s ostrahou, kam by měl být zařazen podle ustanovení § 39a odst. 2 písm.
c) tr. zák.
Odvolací soud se v rámci svého rozhodování podrobně zabýval námitkou
obviněného ohledně nepřiměřené délky řízení ve vztahu k ukládanému trestu. V
této souvislosti vrchní soud zdůraznil, že neshledal splněnou žádnou z
podmínek, jež by odůvodňovala uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby.
Takovou skutečností není ani odstup času od spáchání trestného činu. Pokud pak
obviněný V. poukazoval na to, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno pro
jeho nepřípustnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s ohledem
na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod z důvodu nepřiměřené délky
řízení, nemohl odvolací soud na tuto argumentaci přistoupit. Čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod stanoví právo obviněného na spravedlivý proces,
jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky
řízení je pak podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva posuzována
individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu a především s ohledem na
kritéria tímto soudem judikaturně stanovená. Jmenovaný soud však nikdy
nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu
považovat. Navíc pak čl. 6 Úmluvy nestanoví žádnou sankci pro případ porušení
tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro
zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených úmluvou jsou
určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy. Evropský soud pro lidská
práva ve svých rozhodnutích pravidelně při porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě vyslovuje porušení čl. 6 Úmluvy, popř. přizná stěžovateli ještě
finanční spravedlivé zadostiučinění. Nápravu porušení práva na projednání věci
v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání však citovaný soud z
čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých dosavadních rozhodnutí nevyvodil a vzhledem ke
svým pravomocem ani vyvodit nemohl. Závěrům judikatury Evropského soudu pro
lidská práva k této otázce pak odpovídá rovněž i rozhodovací praxe Ústavního
soudu ČR, na kterou odvolací soud rovněž podrobně odkázal.
V konkrétním případě odvolací soud poukázal na to, že na celkové délce řízení
se nikoli nevýznamným způsobem podíleli i samotní obvinění V. a B. Ačkoliv
obviněný V. byl ve věci stíhán již od roku 1992 a obviněný B. od roku 1994,
předkládali soudu v rámci své obhajoby důkazy s odstupem několika roků, přičemž
je museli mít k dispozici podstatně dříve. Zejména to platí o listinách
předložených u posledního hlavního líčení, které pocházejí podle obviněných z
účetnictví firmy, a tudíž jim byly k dispozici od počátku řízení. Dále jde o
postup obviněných a jejich obhájců, kdy až den před konáním veřejného zasedání
o odvolání obviněných byl soudu předložen znalecký posudek vypracovaný PhDr. J.
V., ač takový důkaz mohl být nepochybně obstarán již v mnohem dřívější fázi
řízení, protože otázka pravosti podpisu na předmětných dokladech byla zkoumána
již v rámci přípravného řízení, a tedy mnoho let před tím, než si obvinění
nechali zpracovat vlastní znalecký posudek. Je sice pravdou, že obvinění mají
právo sami posoudit, kdy který důkaz ve svůj prospěch použijí, popř. navrhnou
jeho obstarání a provedení, nicméně na druhou stranu tato taktika postupného
předkládání důkazů vede k průtahům v trestním řízení, jež je nutno klást k tíži
obviněných a nikoli orgánů činných v trestním řízení. Obdobně je třeba pohlížet
na situaci, kdy obvinění podali proti původnímu rozsudku odvolání přímo po jeho
vyhlášení, tedy dne 25. 10. 1999, za přítomnosti svých obhájců. K jeho
odůvodnění došlo v rozporu s ustanovením § 249 odst. 1 tehdy účinného trestního
řádu až na výzvu odvolacího soudu dne 11. 8. 2000, tedy po více jak devíti
měsících a šest měsíců poté, kdy bylo písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku
doručeno obhájcům a obviněným. Bylo to navíc v situaci, kdy do nařízeného
veřejného zasedání o odvolání zbývalo pouze 10 dnů. Obdobně je pak možné
vysledovat průtahy i v odůvodňování nyní projednávaného odvolání proti rozsudku
ze dne 20. 9. 2001, kdy předmětný rozsudek byl obhájcům doručen v listopadu
2001, avšak písemné odůvodnění odvolání bylo soudu předloženo až po urgenci dne
29. 1. 2002.
Za těchto okolností bylo podle vrchního soudu nepochybné, že v předmětném
trestním řízení došlo ke značným průtahům, na kterých se v různé míře podílela
jak komplikovaná procesní situace v přípravném řízení, kdy bylo nejprve sděleno
obvinění obviněnému V. a po provedení mnoha důkazů i obviněnému B., v důsledku
čehož muselo dojít k opakování některých důkazů, tak nečinnost orgánů
přípravného řízení a do značné míry i průtahy v řízení před soudem způsobené
přednostním vyřizováním vazebních věcí, k čemuž je nutné přičíst také samotné
jednání obviněných a jejich obhájců, na které bylo poukázáno výše. Obvinění ale
nikdy nevyužili žádný z prostředků, který měli podle právního řádu k dispozici,
aby dosáhli nápravy uvedeného stavu, který jim soudě podle jejich chování a
postupu v řízení vyhovoval, ačkoliv mohli např. podat stížnost dozorujícímu
státnímu zástupci na průtahy přípravného řízení či si stěžovat předsedovi soudu
na průtahy v řízení po podání obžaloby. Obvinění rovněž nevyužili možnosti k
podání ústavní stížnosti, na základě které by mohl ústavní soud konstatovat
porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, mohl i přikázat
orgánům činným v trestním řízení, aby přijaly opatření k urychlení řízení,
popř. zakázat pokračovat v porušování práva. V této souvislosti pak nebyla
podána ani žaloba na náhradu škody.
Jak bylo již výše uvedeno, obviněný V. podal proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 5 To 27/2002, dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr.
ř. Dovolání obviněného podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné,
když obsahovou náplní tohoto dovolacího důvodu byla obviněným tvrzená
nepřípustnost trestního stíhání pro průtahy v řízení s ohledem na čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak
dovolatel namítal nepřiměřenost trestu, který mu měl být uložen ve výměře
zohledňující předchozí nepřiměřenou délku řízení za použití § 40 odst. 1 tr.
zák. Tuto argumentaci dovolací senát Nejvyššího soudu nepřijal jako důvod
spadající pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že výrok
o trestu je v dovolacím řízení možno napadat výlučně z důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a dovolání obviněného tak bylo
podáno z jiných důvodů, než z těch, které jsou uvedeny v ustanovení 265b tr. ř.
V souvislosti s odůvodňováním dovolacího usnesení Nejvyšší soud podotknul, že
není pochyb o tom, že v trestním řízení proti obviněným V. a B. došlo k
průtahům. S poukazem na časovou rekapitulaci předchozího řízení pak Nejvyšší
soud shodně se závěrem vrchního soudu konstatoval, že na průtazích se nikoliv
nevýznamným způsobem podíleli i samotní obvinění.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že stížnost pro
porušení zákona směřuje proti výroku o trestu, kterým se Nejvyšší soud v rámci
dovolacího řízení nezabýval. Pokud pak podstata argumentace ministra
spravedlnosti směřuje do vztahu mezi délkou řízení, kterou pokládá stěžovatel
za nepřiměřenou, a výší uloženého trestu, musel se Nejvyšší soud
podrobně zabývat délkou řízení i tím, co jí ovlivnilo, a nemohl pouze
mechanicky převzít dřívější závěry vyslovené dovolacím senátem Nejvyššího
soudu, jelikož podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Svá zjištění ohledně
délky řízení Nejvyšší soud dal do souvislosti s argumentací krajského soudu,
kterou byla odůvodněna výše uloženého trestu. Na základě níže podrobně
rozvedených myšlenkových úvah pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost
pro porušení zákona není v rozsahu a z důvodů tvrzených ministrem
spravedlnosti důvodná.
Z obsahu předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že trestní
stíhání bylo ve věci předmětného jednání obviněného Z. V. zahájeno usnesením
podle § 160 odst. 1 tehdy účinného trestního řádu dne 24. 4. 1992. Obviněnému
V. pak bylo sděleno obvinění dne 23. 6. 1992, kdy se konal také jeho výslech,
přičemž následně byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn na peněžitou záruku v
říjnu 1992. V červnu 1992 byla u obviněného V. a v prostorech skladu
společnosti obviněného provedena domovní prohlídka. Byly vyžádány dokumenty od
finančního úřadu. Od září 1992 do září 1993 byly konány výslechy svědků,
obviněného, docházelo k zajištění listinných důkazů a byla vyžádána
grafologická expertíza. Obviněný V. byl v říjnu 1993 seznámen s výsledky
vyšetřování a byl dán návrh státnímu zástupci na podání obžaloby. Po dalších
čtyřech měsících bylo dne 2. 3. 1994 sděleno obvinění spoluobviněnému B., který
byl následně vyslýchán dne 29. 3. 1994 a 22. 7. 1994. V průběhu března – května
1994 byly konány výslechy svědků, došlo k vyžádání písmoznalecké expertízy,
která byla vyšetřovateli předložena v červnu 1994. K následnému seznámení s
výsledky vyšetřování pak u obou obviněných došlo dne 22. 7. 1994, přičemž
obžaloba napadla na Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci dne 14. 11.
1994, tedy za více jak tři a půl měsíce po seznámení obviněných s výsledky
vyšetřování. V rámci předběžného projednání obžaloby byla věc dne 18. 1. 1995
vrácena usnesením krajského soudu do přípravného řízení, proti němuž si podal
státní zástupce stížnost, která byla projednána vrchním soudem dne 20. 4. 1995.
Po dobu následujících 5 měsíců byl řešen pouze případný možný konflikt zájmů
obviněných při zastupování společným obhájcem a byla vyžádána zpráva finančního
úřadu o kontrole daně z obratu. V průběhu prosince 1995 byl vyžádán
grafologický posudek, který byl ještě téhož měsíce předložen. Následovala
žádost vyšetřovatele o doplnění tohoto posudku, což bylo provedeno v únoru
1996. Dne 4. 3. 1996 došlo k seznámení obviněných s výsledky vyšetřování.
Poté byla na obviněné podána obžaloba, která na krajský soud napadla 17. 4.
1996. K nařízení hlavního líčení došlo dne 13. 10. 1998, tedy až po 29
měsících. První hlavní líčení konané dne 9. 11. 1998 bylo odročeno, neboť dne
4. 11. 1998 vypověděl obviněný B. svému obhájci plnou moc. Ve věci pak bylo
konáno hlavní líčení ve dnech 18. – 21. 1. 1999. Dne 24. 3. 1999 požádala
obhájkyně obviněného B. o odročení hlavního líčení nařízeného na 29. 3. 1999 z
důvodu nemoci obviněného, pro kterou muselo být odročeno i hlavní líčení
plánované na 10. 5. 1999. Pokračovat v hlavním líčení bylo možné až dne 7. 7.
1999, tedy po více než třech měsících. Posléze bylo konáno hlavní líčení ve
dnech 13. 9. a 25. 10. 1999, kdy došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, který
byl obviněným a jejich obhájcům doručen ve dnech 13. – 17. 1. 2000. Proti
uvedenému rozsudku si podali obvinění odvolání. Dne 5. 6. 2000 soud vyzval
obhájce k odůvodnění odvolání, přičemž požadované odůvodnění bylo doručeno
přímo vrchnímu soudu až dne 11. 8. 2000. Je tudíž zjevné, že kvůli postupu
obhajoby došlo k šesti a půl měsíčnímu průtahu v řízení. Dne 21. 8. 2000
předložila obhajoba soudu znalecký posudek z oboru grafologie, přičemž již dne
22. 8. 2000 se mělo konat veřejné zasedání o odvolání obviněných. Písemné
vyhotovení usnesení odvolacího soudu bylo obviněným doručeno v průběhu měsíce
listopadu 2000, kdy rovněž došlo k přibrání znalce PhDr. V. Dne 1. 12. 2000
bylo nařízeno hlavní líčení na 12. 1. 2001. Po jeho konání zjišťoval krajský
soud dotazem u ministerstva spravedlnosti, zda existuje znalecký ústav z oboru
grafologie, na což reagovalo ministerstvo negativní odpovědí v dubnu 2001.
Proto soud přistoupil k přibrání Kriminalistického ústavu Praha za účelem
vypracování grafologické expertízy, která byla soudu dodána dne 6. 6. 2001. Do
usnesení o přibrání Kriminalistického ústavu si podali obvinění stížnost, o
které bylo rozhodnuto dne 19. 6. 2001 nadřízeným soudem. Dne 25. 6. 2001 došlo
k nařízení hlavního líčení na 27. 7. 2001, které se pro nemoc obviněného B.
nekonalo. V hlavním líčení bylo poté pokračováno dne 20. 9. 2001, kdy byl
vyhlášen odsuzující rozsudek, jenž byl obviněným doručen v listopadu 2001.
Proti tomuto rozsudku si podali obvinění odvolání, které nebylo odůvodněno, a
proto je soud k tomuto úkonu musel vyzývat. Písemné odůvodnění předmětného
odvolání obviněných bylo soudu doručeno až dne 29. 1. 2002, čímž bylo řízení
zdrženo minimálně o dva měsíce. Spisový materiál byl předložen vrchnímu soudu
dne 31. 1. 2002 a k nařízení veřejného zasedání došlo dne 30. 8. 2002, a to na
16. 10. 2002, kdy bylo odvolání obviněných zamítnuto.
Lze tedy uzavřít, že trestní stíhání obviněného Z. V. bylo zahájeno koncem
dubna 1992 a pravomocně skončilo dne 16. 10. 2002. Tedy trvalo více než 10
let. Za tuto dobu došlo k průtahům v řízení jednak ze strany orgánů činných v
trestním řízení a jednak se strany obviněných, ať už důvodu nemoci u
obviněného B. (5 měs.), změny obhájce u obviněného B. (2 měs.) těsně před
nařízeným hlavním líčením, více jak půlroční a poté dvouměsíční odůvodňování
odvolání obhájci obviněných i z důvodu taktiky obhajoby, která v průběhu řízení
před soudem předkládala již dříve opatřitelné a předložitelné důkazy. Jednalo
se zejména o znalecký posudek PhDr. V., jenž byl obhajobou předložen až v rámci
odvolacího řízení den před konáním veřejného zasedání, ačkoliv bylo možné
znalecký posudek z tohoto oboru předložit již v přípravném řízení. V důsledku
toho bylo kvůli vývoji důkazní situace nutné vyžádat revizní znalecký posudek.
I tento postup obhajoby se podílel na prodloužení řízení, a to cca o 9 měsíců.
Celkově lze tedy na vrub obviněných přičíst průtahy v řízení v celkové délce
cca 24 měsíců. Pokud se týká průtahů způsobených orgány činnými v trestním
řízení, je při hodnocení jejich délky třeba zohlednit určitou dobu, kdy tyto
orgány zejména soudy studují předložený spisový matriál, a u věcí nevazebních
také to, že před nimi jsou přednostně projednávány věci vazební. V této
souvislosti je možné vytknout soudům cca 2 leté průtahy v řízení, orgánům
přípravného řízení pak liknavý postup při vyšetřování v období cca 8 měsíců
(nekonání úkonů v době vazby obviněného V. a postup při řešení případné kolize
zájmu obviněných v souvislosti se zastupováním společným
obhájcem).
Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla ministrem spravedlnosti
podána výlučně do té části odvolacího usnesení, kterým byl potvrzen výrok o
trestu z rozsudku nalézacího soudu, pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit,
že podle § 266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu podat stížnost pro
porušení zákona jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni
nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže
uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
Pokud byl obviněnému Z. V. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5
roků a 6 měsíců, lze vzhledem k obsadu spisového materiálu a odůvodnění
odsuzujícího rozsudku uzavřít, že krajský soud ukládal obviněnému trest podle
všech zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 31 a § 23 tr. zák. v rámci
trestní sazby ustanovení § 148 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 1994, která
sama o sobě vyjadřuje typovou společenskou nebezpečnost činu obviněného. Soud
pak ukládal obviněnému trest tak, aby vystihoval konkrétní společenskou
nebezpečnost jeho činu s ohledem na okolnost, že trestný čin zorganizoval a
provedl s dalším spoluobviněným, i na okolnost, že obviněný byl prvotrestaný a
ani po dobu trestního stíhání nevyšel najevo jiný jeho trestný čin. Na straně
obviněného pak nebyly zjištěny žádné závažné poměry, které by odůvodňovaly
uložení trestu v nejnižší možné výměře podle ustanovení § 148 odst. 3 tr. zák.
účinného od 1. 1. 1994, popř. by byly důvodem pro mimořádné snížení trestu
odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. za současného dosažení účelu trestu
(srov. rozhodnutí č. 48 z roku 1998 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně se
podrobně zabýval i účelem trestu a vzhledem k tomu jak rozhodl, dospěl k
závěru, že je třeba chránit společnost před pácháním trestného činu takové
typové společenské nebezpečnosti, jakého se obviněný dopustil. Krajský soud v
konkrétní výměře trestu ale zohlednil i okolnost, že vzhledem k době, jaká od
spáchání trestného činu uplynula, a k okolnosti, že se obviněný od doby
spáchání trestného činu jiného trestného činu nedopustil, by trest uložený bez
ohledu na tyto okolnosti, tedy ve vyšší výměře, zcela neplnil svůj účel. Tyto
skutečnosti se pak projevily i v zařazení obviněného do mírnějšího typu
věznice, než ve kterém by měl podle mechanické aplikace příslušných zákonných
ustanovení trest vykonávat.
Uvedené úvahy, které krajský soud vedly k uložení a odvolací soud k potvrzení
trestu obviněnému V., shledal Nejvyšší soud z hlediska prosté aplikace norem
trestního zákona zcela logickými a obsahově správnými, přičemž konstatoval,
že takto uložený trest není ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro
společnost nebo k poměrům pachatele a ani uložený trest odnětí svobody není ve
zřejmém rozporu s účelem trestu.
Závěry soudů obou stupňů ohledně výše uloženého trestu ve vztahu k době, která
pro nepřiměřenou délku trestního stíhání od spáchání trestného činu uplynula,
jsou pak zcela v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „Evropský soud“), kterou se Nejvyšší soud v souvislosti s
projednávaným případem zabýval. Konkrétně se jednalo o rozsudek jmenovaného
soudu B. proti N. ze dne 26. 6. 2001, který se zabýval možnou nápravou porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992
Sb. (dále jen „Úmluva“). Evropský soud zde konstatoval, že následkem porušení
shora uvedeného práva, jež je zjištěno Evropským soudem, je vyslovení porušení
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, (které může být podle závažnosti porušení doplněno
stanovením práva stěžovatele na finanční spravedlivé zadostiučinění – pozn.
Nejvyššího soudu). Pokud však národní soud sám ve svém rozhodnutí konstatuje,
že v daném případě došlo k nepřiměřené délce soudního řízení, a tím i k
porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž
následkem porušení tohoto práva je obviněnému uložen nižší trest, než by mu byl
jinak ve srovnání se srovnatelnými případy projednanými bez průtahů uložen,
Evropský soud porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevysloví. Národní soud by pak měl
ve svém rozhodnutí uvést, že obviněnému byl uložen nižní trest s ohledem na
nepřiměřenou délku řízení a výši snížení trestu alespoň rámcově konkretizovat.
Evropský soud pak chápe nepřiměřenou délku řízení jako specifickou polehčující
okolnost ovlivňující výměru trestu v rámci příslušné trestní sazby (viz str.
č. 9 cit. rozsudku, jenž je dostupný v el. databázi rozsudků Evropského soudu
HUDOC na www. echr.coe.int). Pro úplnost nutno podotknout, že podle závěrů
Evropského soudu má obviněný právo důsledně uplatňovat své důkazní návrhy i
všechny dostupné opravné prostředky podle svého uvážení a je na národním státu,
aby se s tímto procesním postupem obviněného vypořádal v rámci přiměřené lhůty
pro projednání věci. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že otázkou
možné nápravy porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy národním soudem se v souvislosti s
nepřiměřenou délkou řízení v obecné rovině zabývá i rozsudek Evropského soudu
E. proti N. z 15. 6. 1982 a dospívá k závěru, že při extrémním překročení
přiměřené délky řízení (v konkrétním případě přes 17 let ) je třeba vyslovit
porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, i když byl obviněnému v rámci možností daných
národním zákonodárstvím trest zmírněn.
Uvedený postoj Evropského soudu k předmětné problematice vychází z výkladu
Úmluvy, která v čl. 6 odst. 1 nestanoví žádnou sankci, kterou by bylo stíháno
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K nápravě porušení práv
stanovených Úmluvou pak slouží mechanismy předpokládané v čl. 13 Úmluvy,
přičemž smluvní strany mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek
zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož
lze dosáhnout u Evropského soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání
spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1
Úmluvy je tudíž sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči
obviněnému.
Je-li aplikován shora uvedený judikatorní postoj Evropského soudu v případě B.
proti N. na projednávaný případ obviněného Z. V., lze dospět k závěru, že
ačkoli mohlo být odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o
uloženém trestu propracovanější, či v tomto směru mohlo být podrobnější
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, byla to ve své podstatě právě
nepřiměřená délka řízení, představovaná dobou která od spáchání trestného činu
uplynula, je v konečném důsledku vedla nalézací a po něm i odvolací soud k
tomu, aby obviněnému byl uložen v rámci trestní sazby podstatně nižší trest
odnětí svobody, navíc se zařazením do mírnějšího typu věznice, než by mu byl
jinak vyměřen, pokud by k průtahům v řízení nedošlo.
Pokud pak stížnost pro porušení zákona požaduje, aby byl obviněnému uložen
trest s ohledem na ústavní princip proporcionality ve formě upuštění od
potrestání či s aplikací ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody, popř. uložením podmíněného trestu, Nejvyšší soud se s
těmito požadavky ministra spravedlnosti neztotožnil. Má totiž zato, že test
proporcionality, jak o něm hovoří v obecných intencích nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 554/04, byl v daném případě soudy ve své podstatě aplikován, a to
v rámci příslušných ustanovení trestního zákona týkajících se ukládání trestu.
Testem proporcionality totiž citovaný ústavní nález rozumí přiměřenost
trestního postihu ve vztahu k ochraně veřejného statku, který je představován
účelem trestu. Trest je pak možno považovat za přiměřený, pokud je obecně
ústavním pořádkem předvídaný a plní svůj účel tak, jak je vyjádřen v ustanovení
§ 23 odst. 1 tr. zák., a to i vzhledem k době, která od spáchání trestného činu
uplynula, představované nepřiměřenou délkou řízení.
Posuzoval-li Nejvyšší soud z tohoto úhlu pohledu trest uložený obviněnému Z.
V., dospěl k závěru, že tento trest mohl obviněný předvídat, a to s ohledem na
znění čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojitosti s
příslušnou trestní sazbou kvalifikovaného trestného činu, který mu byl kladen
za vinu. S ohledem na příslušnou právní kvalifikaci a tomu odpovídající trestní
sazbu od 5 do 12 let odnětí svobody muselo být obviněnému od počátku trestního
stíhání zřejmé, že bude-li uznán vinným, dojde k uložení trestu, který bude
již pro svou nejnižší možnou výměru v rámci trestní sazby trestem nepodmíněným,
pokud nebude na místě s ohledem na jeho poměry aplikovat ustanovení § 40 odst.
1 tr. zák. (Srov. rozhodnutí č. 48/1998 Sb.). Nejvyšší soud se v souvislosti s
nepřiměřenou délkou řízení porušující čl. 6 Úmluvy zapříčiněnou významně orgány
činnými v trestním řízení zabýval i úvahou, zda byla tato okolnost dostatečně
zohledněna jako významná při rozhodování o trestu s ohledem na jeho účel
uvedený v ustanovení § 23 tr. zák. a dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť
soudy přistoupily k uložení nižšího trestu zejména s ohledem na jeho snížený
výchovný účinek, který se z ukládaného trestu v podstatné míře vytratil kvůli
nepřiměřené délce řízení. Této skutečnosti nasvědčují podle Nejvyššího soudu
texty odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se v otázce délky řízení a
jejího následku ve formě „výhody“ pro obviněného při ukládání trestu vzájemně
doplňují.
V návaznosti na shora uvedené právní závěry a názory Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že trest uložený obviněnému Z. V. je trestem, který dostatečně reflektuje
dlouhou délku řízení, jak s ohledem na průtahy na straně orgánů činných v
trestním řízení, tak na straně obou obviněných (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 8 Tdo 42/2006). Nelze tudíž přisvědčit názoru ministra
spravedlnosti v tom smyslu, že trest vyměřený obviněnému V. je trestem
nepřiměřeným veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti a účelu
trestu. Veřejný zájem společnosti na potrestání pachatele je podle Nejvyššího
soudu primárně deklarován v ustanovení § 1 tr. zák., a přesněji je vyjádřen v
rámci typové společenské nebezpečnosti trestného činu představované trestní
sazbou příslušné skutkové podstaty trestného činu a korigován je ustanoveními
obecné části trestního zákona, jež se týkají ukládání trestů, přičemž v § 23
odst. 1 tr. zák. je výslovně zakotveno, co se rozumí účelem trestu. Právě s
ohledem na výrazně snížený výchovný účinek trestu na obviněného z důvodu
nepřiměřené délky řízení byl pak obviněnému V. v rámci trestní sazby trest
zmírněn. Takto uložený trest je podle Nejvyššího soudu projevem
neodvratitelnosti trestu za trestný čin, a to i po uplynulé době trestního
stíhání, což ve svých důsledcích chrání společnost před obviněným jako
pachatelem trestného činu a zabraňuje obviněnému v dalším páchání trestné
činnosti, čímž působí výchovně na ostatní členy společnosti, a proto nebylo
možné souhlasit, že by trest uložený obviněnému zcela postrádal svůj zákonný
účel.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona jako
nedůvodnou podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl a to v
neveřejném zasedání (viz ust. § 274 tr. ř. věta poslední).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c