8 Tdo 42/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31.
ledna 2006 o dovolání obviněného O. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn.
6 To 13/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2002, t a k t o :
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného O. D. z a m í t á.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 1 T 1/2002, byl
obviněný O. D. uznán vinným v bodě I./ 1. – 4. trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., v bodě II.
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák.
č. 265/2001 Sb., v bodě III. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a v bodě IV./ 1. – 2. taktéž
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák.
č. 265/2001 Sb. Těchto trestných činů se dopustil tím, že
I. přestože si byl vědom, že s ohledem na svou finanční situaci své závazky
nemusí řádně splnit, jako soukromý podnikatel – fyzická osoba,
1) objednal a odebral od P. V. – E., T. (dále jen poškozený) zboží –
elektromateriál a elektrospotřebiče
- dne 15. 9. 1993 dle faktury č. 100158 v hodnotě 24 440,- Kč
- dne 22. 9. 1993 dle faktury č. 100165 v hodnotě 81 762,90 Kč
- dne 8. 10. 1993 dle faktury č. 100189 v hodnotě 74 420,20 Kč,
avšak vystavené faktury splatné 16. 9. 1993, 27. 9. 1993 a 18. 10. 1993 dosud
neuhradil a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 180 623,10 Kč,
2) dne 19. 10. 1993 uzavřel s D., výrobní družstvo Z. se sídlem ve Z.,(dále jen
poškozený) smlouvu o dílo na výrobu a montáž nábytkového zařízení spolu s
úklidem po montáži v hotelu C., H. n. J., v celkové hodnotě 2 000 000,- Kč,
avšak po zaplacení zálohy 600 000,- Kč a řádném dodání předmětu smlouvy
vystavené faktury č. 312857, 312858, 312859 a 312860, splatné dne 13. 12. 1993,
dosud neuhradil a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 1 400 000,-Kč,
3) dne 5. 11. 1993 uzavřel s I. – T. I., spol. s r. o., se sídlem v Č. B. – L.,
N. (dále jen poškozený) kupní smlouvu na zařízení hotelové kuchyně a baru v
hodnotě 1 252 250,70 Kč a převzal další zboží, a to mechanický vstup v hodnotě
20 787,- Kč a kávovar Brasilia v hodnotě 63 591, Kč, avšak po zaplacení zálohy
60 000,- Kč a řádném dodání veškerého zboží vystavené faktury č. IT144/93,
IT129/93 a 2/94, splatné dne 20. 12. 1993, 23. 10. 1993 a 6. 1. 1994, dosud
neuhradil a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 736 628,70 Kč,
4) objednal a odebral od N., spol. s r. o., Z., V. (dále jen poškozený) zboží –
potraviny
- dne 2. 12. 1993 dle faktury č. 64241 v hodnotě 105 117,- Kč, splatné dne 12.
12. 1993
- dne 17. 12. 1993 dle faktury č. 48409 v hodnotě 524,- Kč, splatné dne 27. 12.
1993
- dne 10. 2. 1994 dle faktury č. 60392 v hodnotě 37 783,- Kč a dle faktury č.
60391 v hodnotě 78 830,- Kč, splatných dne 20. 2. 1994
- dne 11. 2. 1994 dle faktury č. 45448 v hodnotě 3 717,- Kč, splatné dne 21. 2.
1994,
- dne 25. 2. 1994 dle faktury č. 60528 v hodnotě 190 555,- Kč a dle faktury č.
60529 v hodnotě 48 197,- Kč, splatných dne 7. 3.1994,
- dne 10. 3. 1994 dle faktury č.60660 v hodnotě 54 500,- Kč a dle faktury č.
60661 v hodnotě 37 115,- Kč, splatných dne 20. 3. 1994,
avšak vystavené faktury dosud v plné míře neuhradil a způsobil tak právnímu
nástupci poškozeného –A. C. R., a. s., se sídlem v B., S., škodu 433 243,- Kč,
celkem pak popsaným jednáním pod body I.1-4 způsobil obžalovaný
škodu 2 750 494,80 Kč,
II. dne 3. 7. 1994 v H. n. J. si pod smyšlenou záminkou složení kauce za vazbu
bratrů V., v úmyslu peníze přinejmenším včas nevrátit a použít pro vlastní
potřebu, zapůjčil od M. F.,(dále jen poškozený) částku 500 000,- Kč, s tím, že
zapůjčené peníze vrátí do pěti dnů, což však dodnes neučinil, čímž způsobil
poškozenému škodu ve výši 500 000,- Kč,
III. v přesně nezjištěném období předcházejícím dni 24. 10. 1994, pod záminkou
převzetí leasingu, ač tak ve skutečnosti učinit nechtěl, dohodl s tehdejším
jednatelem společnosti Ch., s. r. o., se sídlem P., R. L., v baru M. na J.
ulici v P. předání vozidla VW Golf, (k čemuž také následně došlo) za účelem
jeho vyzkoušení, avšak toto již nevrátil a ani smlouvu o převzetí leasingu
neuzavřel a vozidlo následně prodal J. Š., za částku 300 000,- Kč, kterou pak
uložil pro svoji potřebu a způsobil tak poškozenému Š., s. r. o., P., škodu ve
výši 520 100,- Kč,
IV.1) dne 23. 5. 1996 v B., v prostorách hotelu G. a dne 4. 6. 1996 na přesně
nezjištěném místě v B. převzal pod záminkou dodávky zlata, ač tak ve
skutečnosti učinit neměl v úmyslu, od Ing. P. T. a MUDr. I. D., (dále jen
poškození) v různé měně ekvivalent částky celkem 80 000,- Kč, avšak zlato nikdy
nedodal a převzaté finanční prostředky poškozeným nevrátil, čímž těmto způsobil
škodu 80 000,- Kč,
2) dne 22. 7. 1996 v B., jako jednatel E., s. r. o., se sídlem v B., uzavřel s
F.F. B., spol. s r. o., se sídlem v B., (dále jen poškozený) kupní smlouvu,
jejímž předmětem byla dodávka 1 100 ks jízdních kol, a to přestože si byl
vědom, že s ohledem na svoji finanční situaci tento závazek nemusí řádně
splnit, přičemž po dodání předmětu smlouvy ve lhůtě splatnosti do 29. 9. 1996 a
ani nikdy později za řádné ze skutečně dodaných 1 104 ks jízdních kol
nezaplatil, zboží následně prodal a takto získané finanční prostředky použil
pro vlastní potřebu a způsobil tak poškozenému škodu ve výši 4 341 943,40 Kč,
celkem pak popsaným jednáním pod body IV. 1)-2) způsobil obžalovaný škodu 4
421 943,40 Kč.
Za tyto trestné činy byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001
Sb., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák.
mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a dále
v zákazu veškeré podnikatelské činnosti na dobu osmi roků. Podle § 53 odst. 1 a
§ 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,-
Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle
§ 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti
měsíců. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2, 3 tr. ř.
rozhodnuto o náhradě škody, jakož i o částečném zproštění obviněného obžaloby
podle § 226 písm. c), b) tr. ř. pro skutky vymezené v bodě III. 1, 2
obžaloby.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 6. 2005, sp. zn.
6 To 13/2005, v bodě I. z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za trestné činy
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (bod I./1. – 4., II., III. a
IV./1., 2.) vše ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně nichž zůstal napadený
rozsudek ve výroku o vině nezměněn a za sbíhající se trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 128/2002, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, č. j. 11 To 115/2004 – 1283, uložil
podle § 248 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest
odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a
odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35
odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 128/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 To 115/2004, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu (ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005). Podle § 49 odst. 1 tr. zák.
a § 50 odst. 1 tr. zák. dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve všech
typech obchodních společností a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání
nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu osmi roků. V
ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn. Dále
odvolací soud v bodě II. svého rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst.
2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek
ve výroku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby
Krajského státního zástupce v Brně ze dne 14. 1. 2002. sp. zn. 1 KZv 32/99, pro
skutek popsaný pod bodem III/1 obžaloby. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve zrušené
části vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Ve zbývající části
zprošťujícího výroku ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce JUDr. I. A. dovolání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 27.
10. 2005, zaměřil ho proti výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvody
uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho obsahu nejprve
zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a poté vytkl soudu druhého stupně, že
se při ukládání trestu dostatečně nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi
významnými pro posouzení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost,
zejména v této souvislosti nezhodnotil dobu, která uplynula od spáchání
trestného jednání, za něž byl odsouzen, do vynesení rozsudku odvolacím soudem.
V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 a
zdůraznil některé tam rozvedené principy vyjadřující nutnost garantovat zásady
zaručující ochranu práva obviněných na přiměřenou délku řízení podle čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
Úmluvy). V návaznosti na ně odvolacímu soud vytkl, že v jeho případě nebyla
délka trestního řízení, která překročila dobu osmi let, do výroku o trestu
promítnuta, a to i přes to, že průtahy, které ovlivnily délku řízení, obviněný
nezavinil a poukázal na to, že obviněný v průběhu trestního řízení
spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Naopak vleklost trestního
řízení byla pro obviněného neúměrnou zátěží, což se negativně odrazilo v jeho
zdravotním stavu i psychice. Soud rovněž dostatečně nezohlednil ani to, že
obviněný žil po celou dobu řádným životem a nebyl dosud soudně trestán.
Jestliže odvolací soud při ukládání trestu k těmto skutečnostem v potřebné míře
nepřihlédl, uložil mu trest, který postrádá jakýkoli výchovný účel, protože se
zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak
prvek individuální, tak i generální prevence. Ve vztahu k těmto námitkám
obviněný poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen
Nejvyšší soud) sp. zn. 4 Tz 1/2002 a 7 Tz 316/2002, v nichž tento soud dospěl k
závěru, že trestní řízení trvající déle než šest let zakládá rozpor s Úmluvou,
což soudy prvního ani druhého stupně nerespektovaly, když nevyužily všech
dostupných zákonných prostředků, které jim trestní právo poskytuje ke
kompenzaci porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť pokud by
se uvedenými hledisky řídily, obviněnému by za posuzovanou trestnou činnost
žádný trest neuložily.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To 13/2005, a podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Na základě výzvy předsedy senátu soudu prvního stupně obviněný dne 16. 12. 2005
Krajskému soudu v Brně zaslal doplněk dovolání, v němž uvedl další námitky,
jimiž vyjádřil výhrady proti právnímu posouzení za vinu mu kladeného trestného
jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a poukázal na
nedostatky ohledně znaku uvedené skutkové podstaty „že někoho uvede v omyl“ a
kde zdůraznil, že jednal v souladu s platnými zákony.
Ve vztahu k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud nejdříve za nutné
upozornit, že za podklad pro dovolací řízení vzal toliko ty námitky a
argumenty, které obviněný uvedl v podání nazvaném „Dovolání proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 13/2005“ došlém Krajskému soudu v Brně
dne 27. 10. 2005. K podání označenému jako „Doplnění dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 13/2005“, které Krajský soud v Brně
obdržel dne 16. 12. 2005, v němž jsou vedle již dříve uplatněných námitek
uvedeny i zcela nové námitky a výhrady, jež původní podání neobsahuje, nebylo
možné přihlížet s ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle něhož
platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání
lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V souladu s ustanovením §
265e odst. 1 tr. ř. dvouměsíční lhůta k podání dovolání obviněnému uplynula dne
31. 10. 2005 (obviněnému byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci doručen dne 21.
8. 2005 a jeho obhájcům dne 31. 8. 2005), a proto později nově uvedené
okolnosti rozšiřující rozsah původně podaného dovolání byly uplatněny po
uplynutí stanovené zákonné lhůty.
Dovolání obviněného bylo dne 22. 12. 2005 doručeno Nejvyššímu státnímu
zastupitelství a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném
vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž
se obviněný domáhá toho, že se jednalo o obchodní záležitosti a svým jednáním
nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., neboť nikoho neuvedl v omyl, shledal přípustným.
Poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný při
jednáních s poškozenými subjekty předstíral okolnosti, které nebyly v souladu
se skutečným stavem, např. schopnost uhradit včas a řádně odebrané zboží ani
vrátit vypůjčené finanční prostředky, popř. uskutečnit dodávky zboží. Jednání
obviněného směřovalo k tomu, aby neoprávněně rozmnožil svůj majetek. S odkazem
na obsah spisového materiálu státní zástupce shledal, že skutková zjištění
nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Použitá
právní kvalifikace je v daném případě na místě. Ve vztahu k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zdůraznil, že obviněnému byl ukládán
souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. za čtyřnásobný trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a za trestný čin zpronevěry podle §
248 odst. 1, 4 tr. zák. podle trestní sazby v rozmezí od 5 do 12 let u
přísnějšího z nich, tj. podle § 248 odst. 4 tr. zák. Nejedná se o trest, který
by zákon nepřipouštěl nebo mu byl uložen druh trestu ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento
důvod nekoresponduje s uvedeným dovolacím důvodem. Státní zástupce na podkladě
těchto rozvedených úvah učinil návrh, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými
podmínkami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze
napadat pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně
vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho
výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
Obviněný ve svém dovolání takto uplatněný dovolací důvod nepodložil argumenty
stanovenými zákonem, tedy proto, že druh uloženého trestu zákon nepřipouští
anebo, že byl vyměřen na dobu přesahující trestní sazbu stanovenou ustanovením
§ 248 odst. 4 tr. zák., podle něhož mu byl trest vyměřen, ale poukázal na to,
že se soud při ukládání trestu nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi, zejména
nezhodnotil dobu, která uplynula od spáchání trestného jednání, a doba osmi
let, po niž trestní řízení probíhalo, nebyla do trestu promítnuta. Obviněný též
vyjádřil, že délka trestního řízení pro něho byla neúměrnou zátěží, která se
negativně projevila v jeho zhoršeném zdravotním stavu, a že soud dostatečně
nezohlednil ani jeho jinak řádný život. Trest, který mu byl uložen, postrádá
výchovný účel, protože se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných
činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence.
Takto vymezené námitky svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť o ten je možné dovolání opírat jen jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán
vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák.
a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu,
nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jestliže takto učiněné námitky nemohou označený dovolací důvod naplnit, protože
byly vyjádřeny v rozporu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší
soud dále zkoumal, zda nenaplňují druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který stanoví, že dovolání lze
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení a lze jeho prostřednictvím namítat
jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu
s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále vadnost jiného hmotně
právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky,
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně
i jiných právních odvětví. Za takovou okolnost je možné považovat otázky
významné pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti činu, který je podle §
3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem
dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, neboť jde o
hmotně právní pojem.
S ohledem na tato hlediska obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnil ty námitky, jimiž vytkl, že se
odvolací soud při ukládání trestu dostatečně nezabýval všemi rozhodnými
okolnostmi významnými pro posouzení konkrétního stupně společenské
nebezpečnosti činu pro společnost, jímž byl uznán vinným, zejména nezhodnotil
dobu, která uplynula od spáchání trestného jednání, za něž byl odsouzen.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud neshledal podmínky pro odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. a podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání
podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného není důvodné.
Z obsahu dovolání obviněného plyne, že těžištěm jeho výhrad zaměřených proti
nesprávně zhodnocenému stupni společenské nebezpečnosti odrážejícím se v
nespravedlivém trestu je jednak nerespektování práva obviněného na přiměřenou
délku řízení, resp. práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě s odkazem na obsah
nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04, s požadavkem, a jednak požadavek, aby mu nebyl ukládán žádný trest.
Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněného považuje za významné nejprve v obecné
rovině poukázat na nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez
zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces
garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že nepřiměřená
délka řízení se přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce i v právo
samotné. Na základě toho je nutné zabývat se v opodstatněných případech tím,
zda došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, event. jeho důsledky pro trestní
stíhání dovolatele.
S ohledem na tato hlediska Nejvyšší soud považuje za vhodné též zdůraznit, že
přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím
ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu,
chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro
stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti
Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992;
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000; Wloch proti Polsku, 2000; Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze
svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno
za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou
výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě
konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K
nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané
v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud
jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou.
Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze
dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání
spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění
trestu, který je v konkrétní věci obviněnému uložen. Soud zpravidla konstatuje,
že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje
jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného
pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně
srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly
stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné
a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července
1982, § 66; srov. i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, §§
27-9).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu.
V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud
naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání
věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro
zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost
přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo
porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II.
ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých
rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby
nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03).
V této souvislosti je nutné zkoumat, zda odvolací soud při ukládání trestu
obviněnému O. D. dostatečně zvážil otázku spravedlivého procesu a jeho dílčí
součást, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a zda zkoumal, jestli
zásah do osobní svobody stěžovatele obecně ústavním pořádkem předvídaný je v
souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv a zda
zákonem předvídané omezení základních práv bylo zkoumáno ze všech důležitých
faktorů, které je nutné hodnotit a) jako významné pro posouzení délky řízení z
hlediska prodlev způsobených orgány trestního řízení ve vztahu k celkové délce
řízení, závažnosti trestního obvinění, dále rozsah a obtížnost předmětu
trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zvláštní zátěže, jíž je vystaven
obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, b) ty, které jsou důležité
pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v § 23 odst. 1
tr. zák. ve vztahu k celkové délce na podkladě trestního spisu. S ohledem na
konkrétní obsah projednávané trestní věci je nutné posuzovat, zda příslušné
orgány činné v trestním řízení byly nečinné a zda obviněný rovněž přispěl k
prodloužení řízení či zda na výslednou délku řízení měly vliv i další faktory,
např. značný rozsah a povaha trestné činnosti dovolatele, jakož i změny v
právní úpravě, v nichž se mimo jiné odrážel vývoj podnikatelského prostředí, v
němž se teprve ustavovaly principy tržní ekonomiky. Vhodné je též posoudit, zda
probíhající trestní řízení negativně ovlivnilo osobní život trestně obviněného,
přičemž s prodlužující se délkou řízení se současně vytrácí vztah mezi trestným
činem a ukládaným trestem zejména v tom ohledu, že se oslabuje prvek
individuální i generální prevence.
K námitkám obviněného lze na základě těchto obecných hledisek uvést, že po
prostudování napadeného rozsudku a přiloženého spisu Krajského soudu v Brně sp.
zn. 1 T 1/2002, bylo zjištěno, že obviněnému byla obvinění pod ČVS: KVV 466/95
pro trestnou činnost, pro níž byl později obžalován, sdělována postupně, a to
ve dnech 7. 11. 1995, 3. 1. 1996, 19. 6. 1996, 15. 7. 1996, 3. 6. 1997 a 14. 1.
1998. V době mezi těmito sděleními obvinění a krátce poté do dne 6. 4. 1998
byly prováděny úkony směřující k objasnění věci. Opakovaně byl vyslýchán
obviněný, bylo též vyslechnuto mnoho svědků, byly zpracovány znalecké posudky
opatřeny listinné důkazy (všechny tyto důkazy jsou obsaženy ve svazcích I -
VI). V době od 6. 4. 1998 do 10. 11. 1998 (kromě prováděných úkonů a
zajišťovaných důkazů) byly opatřovány lékařské zprávy objasňující zdravotní
stav obviněného a dne 10. 11. 1998 bylo rozhodnuto usnesením Policie České
republiky, Krajským úřadem vyšetřování B., pracoviště Z., ČVS: KVV 466/20 (č.
l. 41) o přerušení trestního stíhání z důvodu vážného onemocnění obviněného. O
pokračování v trestním řízení bylo rozhodnuto usnesením téhož policejního
orgánu v téže věci dne 30. 9. 1999. Poté následovalo další zajišťování důkazů,
byli vyslýcháni noví svědci, event. poškození a byly vypracovány další znalecké
posudky. Dne 9. 11. 2000 byl zpracován návrh na podání obžaloby, věc však byla
vrácena z podnětu Krajského státního zastupitelství k doplnění dokazování (č.
2078, 2089, a násl.) a poté byl dne 19. 11. 2001 (č. l. 2154) podán nový návrh
na podání obžaloby, která Krajskému soudu v Brně (č. l. 2164) pod sp. zn. 1 T
1/2002 došla dne 18. 1. 2002. Dne 18. 4. 2002 bylo na 29. 5. 2002 nařízeno
hlavní líčení. Obviněný se poté, co byl řádně předvolán, z účasti na něm
omluvil. Nereagoval však dostatečně na výzvy soudu, a proto bylo jednak hlavní
líčení odročeno nejprve na neurčito a jednak obviněnému byla uložena pořádková
pokuta a byl zkoumán jeho zdravotní stav (viz č. l. 2259-2268). Hlavní líčení
bylo poté, co se obviněný uzdravil a mohl se k soudu dostavit, konáno ve dnech
15. 8. 2002, 2. 10. 2002 a 6. 11. 2002. Na následné hlavní líčení, které mělo
proběhnout dne 19. 11. 2002, se obviněný ze zdravotních důvodů omluvil. Soud
jeho omluvu akceptoval a opětovně zjišťoval jeho zdravotní způsobilost být
hlavnímu líčení přítomen. Uvedený důvod odpadl sdělením obhájce ze dne 19. 5.
2003 a krajský soud nařídil hlavní líčení na den 19. 6. 2003. Protože se
nedařilo provést všechny důkazy, byla odročována i další hlavní líčení konaná
ve dnech 10. 7. 2003, 7. 10. 2003 (časová prodleva 3 měsíců byla způsobena tím,
že se nepodařilo doručit předvolání obviněnému a byly voleny náhradní postupy v
doručování), 2. 12. 2003, 23. 1. 2004. Byl zajišťován přílohový spis ve věci
Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 128/2002, a proto bylo další hlavní líčení
konána ve dnech 31. 3. 2004, 13. 4. 2004 a 19. 4. 2004, kdy byl vyhlášen
rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný proti němu podal odvolání, pokynem ze
dne 8. 7. 2004 byl obviněný vyzván k odstranění jeho vad, dne 22. 11. 2004 byl
ustanoven opatrovník pro doručení jednomu z poškozených, dne 13. 12. 2004 byla
věc se stížností obviněného předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, který dne 5.
1. 2005 rozhodl a vrátil spis soudu prvního stupně, který věc dne 1. 2. 2005
předložil vrchnímu soudu s odvoláním obviněného, o němž bylo ve veřejném
zasedání, na které byl obviněný proto, že se mu nepodařilo včas řádně doručit,
předvolán prostřednictvím Policie ČR. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo
vyhlášeno dne 2. 6. 2005.
Na základě těchto poznatků zjištěných z obsahu spisu vyplynulo, že i přes
dlouhou dobu v délce téměř deseti let, po niž řízení trvalo (od 7. 11. 1995,
kdy bylo obviněnému sděleno první obvinění až do dne 2. 6. 2005, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí o vině obviněného), nebyly zjištěny takové okolnosti,
které by svědčily o zaviněných průtazích na straně orgánů činných v trestním
řízení v důsledku jejich nečinnosti. Je však vhodné připomenout, že se jedná o
trestní věc je většího rozsahu, v níž byl obviněný postupně obviněn z většího
množství útoků proti majetku jiných osob. Z uvedeného je také zřejmé, že dlouhá
doba řízení byla způsobena jednak vleklostí a zdlouhavostí při provádění
jednotlivých úkonů a jednak zdravotními problémy obviněného, které zapříčinily,
že v řízení nemohlo být po určitou dobu pokračováno. V důsledku toho se řízení
nekonalo v době od 10. 11. 1998 do 1. 3. 1999, kdy bylo přerušeno přípravné
řízení, od 27. 5. 2002 do 15. 8. 2002 a od 12. 12. 2002 do 19. 5. 2003, když v
průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo na žádost obviněného hlavní
líčení odročeno za účelem zlepšení zdravotního stavu obviněného (což činí dobu
více jak jednoho roku). Při počítání absolutní délky trestního řízení však
nelze odhlédnout ani od toho, že obviněnému byla postupně sdělována nová
obvinění pro další odhalenou trestnou činnost, a to ve dnech 3. 1. 1996, 19. 6.
1996, 15. 7. 1996, 3. 6. 1997 a 14. 1. 1998, což se rovněž v prodlužování
celkové délky řízení promítlo. Zmínit je vhodné i to, že soud prvního stupně v
době od 23. 1. 2004 až do 31. 3. 2004 hlavní líčení nekonal proto, že bylo
vyčkáváno rozhodnutí v jiné trestní věci obviněného vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 7 T 128/2002, k němuž byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu
v Olomouci ukládán souhrnný trest. I tyto okolnosti je nutné přičíst k tíži
obviněného, neboť i díky nim došlo k tomu, že řízení trvalo neúměrně dlouhou
dobu. Je tak patrné, že právě důvody stojící na straně obviněného zapříčinily
dosti významné a nepominutelné průtahy, které významně eliminují zavinění státu
na tom, že ve smyslu čl. 6 Úmluvy došlo k porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, protože je nutné obviněnému přisvědčit v tom, že trestní
řízení trvající po dobu kolem deseti let, je takovou okolností, kterou je nutné
při ukládání trestu brát na vědomí.
K námitkám, které obviněný ve svém dovolání k těmto okolnostem uvedl, je
potřeba dále poukázat ve vztahu k uloženému trestu i na okolnosti, za nichž byl
čin spáchán. Nejprve je vhodné zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným pro
rozsáhlou trestnou činnost, jíž způsobil, podle zjištění soudu prvního stupně,
škodu ve výši 2.750 493,- Kč, 500.000,- Kč, 520.000,- Kč a 4.421.943, 40 Kč,
tedy škodu přesahující celkem 7 milionů korun. Za tuto trestnou činnost mu byl
rozsudkem soudu prvního stupně poté, co byly zhodnoceny všechny významné
okolnosti z pohledu ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. (viz č. l.
23 rozsudku) a podle trestní sazby u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 3
tr. zák. od dvou do osmi roků, vyměřen za podmínek § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný
trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, tedy ve třech čtvrtinách
uvedené trestní sazby. Vedle tohoto trestu byly obviněnému uloženy i další
tresty, jak je uvedeno výše.
Odvolací soud, který výrok o trestu rozsudku soud prvního stupně zrušil a sám o
něm znovu rozhodl, obviněnému uložil souhrnný trest podle zásad uvedených v §
35 odst. 2 tr. zák. Je potřeba zejména poukázat na to, že souhrnný trest
obviněnému ukládal nejenom za trestnou činnost, pro niž byl obviněný odsouzen
ve věci nyní projednávané, ale též i za sbíhající se trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 7 T 128/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 11 To 115/2004, za který byl
obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Vrchní soud v
Olomouci napadeným rozsudkem výrok o trestu z tohoto rozsudku zrušil, a ve
smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody
podle § 248 odst. 4 tr. zák. v trvání osmi let. Je však nutné zdůraznit, že
rozpětí trestní sazby u tohoto trestného činu je stanoveno od pěti do dvanácti
let, což je přísnější než byla sazba, podle níž obviněnému ukládal trest
Krajský soud v Brně. Jak vyplývá z rozsudku soudu druhého stupně (viz č. l. 21,
22), při posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání
obviněného zvažoval, že obviněný se nedopustil této trestné činnosti ojedinělým
jednáním, ale spáchal celkem čtyři trestné činy podvodu podle § 250 odst 1, 3
písm. b) tr. zák., a to zčásti i v rámci pokračujícího činu. Odvolací soud
zdůraznil i výši způsobené škody, a tato zjištění považoval za okolnosti, které
obviněnému přitěžovaly. Na druhou stranu přihlížel též k tomu, že obviněný
nebyl dosud soudem trestán a žil řádným životem.
Jak je z uvedeného patrné, odvolací soud se v části, v níž se zabývá otázkou
výše a druhu ukládaného trestu, v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 tr. zák. v
zásadě vypořádal se všemi okolnostmi, k nimž je při ukládání trestu povinen
přihlížet. V přiměřené míře zohlednil skutečnosti významné pro posouzení otázky
stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. a na základě
všech těchto zákonných hledisek uložil trest, který co do jeho druhu a výše je
možné považovat za odpovídající uvedeným podmínkám. Je však nutné konstatovat,
že soud druhého stupně nevyjasnil, zda tento druh a výměra trestu odpovídá též
okolnostem, za nichž řízení probíhalo, tedy s ohledem na dobu okolo deseti let,
a nezkoumal, zda v řízení, které předcházelo vydání jeho rozsudku, došlo k
neopodstatněným průtahům. Tuto skutečnost odvolací soud dostatečně nezvážil a v
potřebné a nezbytné míře se s ní nevypořádal. Okolnost, že od spáchání trestné
činnosti obviněného uplynula delší doba, nezhodnotil ani jako obecnou
polehčující okolnost, a nezkoumal, jaký dopad měla celková délka řízení na
obviněného a zda v této souvislosti byla nepřiměřenost jeho trvání porušením
článku 6 odst. 1 Úmluvy.
V návaznosti na shora vyslovené právní závěry a názory Nejvyšší soud shledal,
že i když odvolací soud ve svém rozsudku při ukládání trestu obviněnému
nezdůraznil průtahy, k nimž došlo v průběhu trestního řízení, uložený trest je
trestem, který reflektuje dostatečně i dlouhou délku řízení a to, že obviněný
po dobu ní byl vystaven jistým zdravotním potížím.
Jak je již výše popsáno, nebyly shledány v řízení takové okolnosti, které by
svědčily o zásadních průtazích způsobených nečinností policejních orgánů nebo
soudu. V zásadě lze uvést, že řízení probíhalo plynule, a jediné, co lze k tíži
těchto státních orgánů připustit, je rozvleklost a zdlouhavé postupy při
provádění jednotlivých úkonů. Jak bylo též výše zdůrazněno, jedná se o složitou
trestní věc, při jejímž objasňování se i obviněný významnou měrou na neúměrně
dlouhé době řízení podílel, když s ohledem na jeho nedobrý zdravotní stav bylo
nutné řízení přerušit, opakovaně zkoumat jeho současnou zdravotní způsobilost a
podle toho, jaké okolnosti o jeho zdraví byly zjištěny, bylo v řízení
postupováno. Tato skutečnost délku řízení nepochybně ovlivnila, jakož i to, že
obviněný páchal trestnou činnost dlouhou dobu, a proto mu byla sdělení obvinění
oznamována postupně a bylo nutné brát též ohled na další, v jiné trestní věci
probíhající trestní řízení. Na základě těchto všech poznatků dovolací soud
považuje za vhodné shrnout, že průtahy v řízení je třeba spatřovat jak na
straně obviněného, tak i na straně státu, a to především v rozvleklém a
nesoustředěném procesu. Zhodnotí-li se všechny tyto skutečnosti s přihlédnutím
k celkové délce trestního řízení, nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k
závěru, že jde ve věci obviněného O. D. o tak zcela výjimečný a extrémní
případ, pro který by obviněnému neměl být ukládán žádný trest, jak obviněný
požaduje ve svém dovolání.
Nejvyšší soud se v souvislosti s tím, když shledal, že byla nepřiměřená délka
trestního řízení, která porušovala čl. 6 Úmluvy, částečně způsobena i orgány
činnými v trestním řízení, zabýval úvahou, zda byla zohledněna jako významná
okolnost při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného
ke splnění účelu trestu působit, zda byl dostatečně vyjádřen vztah mezi
trestnými činy a ukládaným trestem i s ohledem na délku řízení a měl tak na
paměti, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se
oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v § 23
odst. 1 tr. zák. V ústavně právní rovině pak jde z jména o posouzení vztahu
mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v
trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu,
zejména jeho práva, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/2004).
Zváží-li se z tohoto hlediska postup odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal,
že tento soud, i když ve svém rozhodnutí neuvedl všechna výše zmíněná kritéria
a postuláty vztahující se ke zohlednění neúměrné délky řízení, uložil
obviněnému trest, který je odpovídající i z hlediska zjištěných průtahů, jimiž
došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato
okolnost je dostatečně zohledněna ve výměře i druhu odvolacím soudem uloženého
souhrnného trestu, který by, bez ohledu na zjištěnou nepřiměřenou délku
trestního řízení, bylo nutné považovat za trest nepřiměřeně mírný. Původně
uložený trest odnětí svobody za trestné činy spáchané toliko v nyní
projednávané trestní věci, byl obviněnému uložen v sazbě od dvou do osmi roků v
trvání šesti a půl roku, tedy v horní třetině této trestní sazby, jak zdůraznil
ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud však obviněnému za
podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. uložil trest podle přísnější sazby vymezené v
ustanovení § 248 odst. 4 tr. zák. od pěti do dvanácti let, když obviněného
odsuzoval i za tento trestný čin, jímž byl uznán vinným v rozsudku Krajského
soudu v Praze sp. zn. 7 T 128/2002, za nějž mu byl jako samostatný uložen trest
odnětí svobody v trvání pěti roků. V rámci souhrnného trestu za všechnu tuto
trestnou činnost Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku obviněnému uložil
trest odnětí svobody v trvání osmi roků a zvýhodnil obviněného i tím, že mu již
neuložil trest peněžitý, který mu byl původně rozsudkem soudu prvního stupně ve
výši 500.000,- Kč také uložen. Jestliže byl obviněnému včetně sbíhajícího se
trestného činu, podstatně více společensky nebezpečného uložen trest jen o
jeden a půl roku přísnější, než mu pouze v rámci úhrnného trestu podle mírnější
právní kvalifikace uložil soud prvního stupně, považuje Nejvyšší soud takto
uložený trest za mírný. Pokud se uváží výše rozvedené okolnosti ohledně
zjištěných průtahů, jeví se i ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy uložený trest jako
dostatečně reflektující délku řízení kolem deseti let, z níž je však nutné
odečíst dobu průtahů, na nichž se podílel sám obviněný.
Z těchto hledisek Nejvyšší soud považuje trest uložený obviněnému za zcela
správný a odpovídající jak zákonu a ústavním kautelám na jedné straně, tak i
judikatuře Soudu shora popsané.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny argumenty uvedené výše dospěl k závěru, že
postup Vrchního soudu v Olomouci v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 6 To
13/2005, byl zásadně správný, a to i přesto, že v jeho rozsudku nebylo přímo
zdůrazněno, jak zjistil nyní dovolací soud, že byl obviněnému trest uložen i ve
vztahu k namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poté, co Nejvyšší soud sám
úvahy v tomto duchu doplnil a objasnil všechny významné skutečnosti, shledal,
že dovolávání obviněného nebylo důvodné, a proto je podle § 265j tr. ř. zamítl,
jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Toto rozhodnutí dovolací soud učinil v neveřejném zasedání, neboť s takovým
postupem vyjádřili souhlas jak státní zástupce tak i obviněný [viz § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová