4 Tz 98/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23.
září 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců
JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Vladimíra Jurky stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného R.
R., proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T
243/2001 a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp.
zn. 3 T 243/2001, byl porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zák. č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch
obviněného R. R.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1998,
sp. zn. 1 T 74/88, byl obviněný R. R. uznán vinným trestným činem nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém
základě, že dne 1. 4. 1988 do 12.00 hodin nenastoupil výkon vojenské základní
služby u V. s. s. š. v P., neučinil tak ani do 24 hodin poté a i u hlavního
líčení odmítl vykonávat vojenskou základní službu s poukazem na své náboženské
přesvědčení. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou roků a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.
K odvolání obviněného bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře rozsudkem ze dne 7.
7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. a §
259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil v celém výroku o
trestu a při nezměněném výroku o vině obviněnému nově uložil nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením pro jeho výkon do I.
nápravně výchovné skupiny.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10.
1988, sp. zn. Nt 500 – 58/88 bylo rozhodnuto, že R. R. je účasten
amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 a podle čl. I odst. 1 písm.
a) tohoto amnestijního rozhodnutí byl obviněnému prominut zbytek trestu odnětí
svobody ve výši jednoho roku a patnácti dnů.
Dne 14. 6. 1993 byl bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Olomouci doručen
návrh obviněného na soudní rehabilitaci podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb.,
přičemž současně obviněný požádal ve smyslu § 6 odst. 2 citovaného zákona o
navrácení lhůty k podání tohoto návrhu. Usnesením jmenovaného soudu ze dne 15.
6. 1993, sp. zn. Rtv 11/93 nebyla podle § 61 odst. 1 tr. řádu per analogiam
žádost obviněného o navrácení lhůty k podání návrhu na soudní rehabilitaci
povolena. Toto usnesení nabylo právní moci dne 29. 6. 1993.
Proti tomuto usnesení podal dne 30. 8. 2000 ministr spravedlnosti ve prospěch
obviněného stížnost pro porušení zákona. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2000, sp. zn. 7 Tz 211/2000, byla tato stížnost podle § 268 odst. 1 tr. ř.
zamítnuta.
Usnesením ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. Nt 225/2001, rozhodl Okresní soud v
Olomouci o návrhu obviněného R. R. na povolení obnovy řízení tak, že podle §
278 odst. 1 tr. ř. obnovu řízení, skončeného rozsudkem bývalého Vojenského
obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88, ve spojení s
rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn.
2 To 197/88, povolil a současně podle § 184 odst. 1 tr. ř. tato rozhodnutí v
celém rozsahu zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na rozsudky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Usnesení o povolení obnovy řízení nabylo právní moci dne 5. 12. 2001.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 3 T 243/2001,
byl obviněný R. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby bývalé
Vojenské obvodové prokuratury v Olomouci ze dne 7. 6. 1988, sp. zn. 1 Opv
131/88 pro skutek výše popsaný a kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení
služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. Tento rozsudek nabyl
právní moci dne 21. 12. 2001.
Dne 29. 4. 2002 byl Okresnímu soudu v Olomouci doručen prostřednictvím obhájce
obviněného R. R. návrh na vyslovení jeho účasti na rehabilitaci podle zákona
č. 119/1990 Sb.
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001,
bylo k návrhu obviněného rozhodnuto, že podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb. v platném znění per analogiam je účasten soudní rehabilitace ohledně svého
odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16.
6. 1988, sp. zn. 1 T 74/88 ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského
soudu v Táboře ze dne 7. 7. 1988, sp. zn. 2 To 197/88. Toto usnesení nabylo
právní moci dne 3. 8. 2002.
Proti posledně citovanému usnesení Okresního soudu v Olomouci podal ministr
spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v
neprospěch obviněného R. R.
V této namítá porušení zákona v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, když k soudní
rehabilitaci obviněného mohlo dojít výlučně jen na základě přezkumného řízení
podle § 4 citovaného zákona o soudní rehabilitaci, konaného na jeho návrh či
jiné oprávněné osoby podle § 5 odst. 1 tohoto zákona. Přitom ve smyslu § 6
odst. 1 téhož zákona byla lhůta k podání návrhu konkrétním způsobem limitována.
Soud pochybil, jestliže přes skutečnost, že obviněný návrh včas nepodal a jeho
žádosti o navrácení lhůty nebylo vyhověno, a to ani cestou stížnosti pro
porušení zákona, reagoval na opakovaný návrh obviněného na soudní rehabilitaci
aplikací ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam, když
toto ustanovení se vztahuje na zcela jiné případy soudní rehabilitace.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením
Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 243/2001, byl ve
prospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990
Sb. o soudní rehabilitaci.
Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána
důvodně.
Nejprve je třeba zmínit, že z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá vědomost
okresního soudu o tom, že ustanovení zákona o soudní rehabilitaci nemůže na
obviněného aplikovat bezprostředně, a proto tak učinil za použití analogie.
Rozhodl tak v podstatě proto, aby se obviněný R. R. mohl úspěšně domoci
jednorázové peněžní částky, kterou zák. č. 261/2001 Sb. mj. poskytuje občanům
České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, a u kterých
bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno mj. podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (viz § 2
výše cit. zákona). Ke zrušení původních odsuzujících rozhodnutí bývalých
vojenských soudů totiž v případě obviněného nedošlo podle zákona o soudní
rehabilitaci, ale na základě povolení obnovy řízení podle trestního řádu a
posléze pak v důsledku zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci, takže
obviněný nebyl osobou, na níž se příslušná ustanovení zák. č. 261/2001 Sb.
vztahovala.
Podle § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a
odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody v souvislosti s trestnými
činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo
zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve
platných předpisů.
Nejvyšší soud je toho názoru, že okresní soud nemohl o návrhu obviněného ze
dne 29. 4. 2002 na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci podle
zákona č. 119/1990 Sb. kladně rozhodnout v prvé řadě z toho důvodu, že
přezkumné řízení podle tohoto zákona upravené v jeho oddíle třetím a čtvrtém
bylo řízením výhradně návrhovým. K podání takového návrhu sice byl obviněný
oprávněn (viz § 5 odst. 1 zák. o soudní rehabilitaci), ale návrh bylo nutné
uplatnit nejpozději do dvou let ode dne účinnosti zákona, tedy do 1. 7. 1992
(viz § 6 odst. 1 téhož zákona), což obviněný neučinil. Zahájení přezkumného
řízení podle § 4 a následujících zákona o soudní rehabilitaci a vydání
příslušného rozhodnutí tak v jeho případě nepřicházelo v úvahu.
Ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. pak bylo přípustné v
rehabilitačním řízení užít pouze tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně
odsouzena za skutky uvedené v § 2 a § 4 v určeném časovém období (od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990), ale byla např. bezdůvodně držena ve vazbě, byla bez
zákonného důvodu omezena její osobní svoboda, či jí byl zabaven majetek apod.
Nepochybně se ale muselo jednat o právní stav před účinností zákona o soudní
rehabilitaci. V přezkoumávaném případě ale proti obviněnému R. R. bylo nejen
zahájeno a poté vedeno trestní stíhání, ale posléze byl v původním řízení
souzen a pravomocně odsouzen výše citovanými rozsudky bývalých vojenských
soudů. Ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci tak vůči jeho osobě
nebylo možné nikterak použít, a již vůbec ne způsobem, jak to okresní soud
učinil.
Pokud jde o postup, jehož je třeba užít k rehabilitaci osob, na něž lze
vztáhnout ustanovení § 33 odst. 2 zákona, je v něm samotném pouze obecně
odkazováno na ostatní ustanovení zákona o soudní rehabilitaci. Jediným takovým
v úvahu přicházejícím postupem je postup podle oddílu třetího a čtvrtého zákona
(tzv. rehabilitace na základě přezkumného řízení), jelikož pouze jím je možné
dospět ke spolehlivému rozhodnutí, zda se na dotyčnou osobu rehabilitační zákon
vztahuje či nikoliv. Samotný výrok vyslovený Okresním soudem v Olomouci v
napadeném usnesení je tak výrokem nezákonným i z tohoto důvodu, jelikož žádné
takové řízení v případě obviněného R. R. konáno nebylo. V této souvislosti je
třeba podotknout, že kladné rozhodnutí je přípustné učinit pouze ve veřejném
zasedání (§ 9 zákona o soudní rehabilitaci), kdežto okresní soud své rozhodnutí
učinil v zasedání neveřejném.
Vzhledem k tomu, že je přesně a podrobně přijatou zákonnou úpravou stanoveno,
na jaký okruh osob a za jakých podmínek lze příslušná ustanovení zákona o
soudní rehabilitaci vztáhnout, nepřichází zde v úvahu postup známý jako
analogie juris, neboť ten je možný pouze v případech, kdy právní úprava chybí,
ale ani postup známý jako analogie legis, vzhledem k tomu, že obviněný R. R.
své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu, a to
výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho
byl anebo bude za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odnětí
svobody odškodněn v souladu s platnou právní úpravou (viz zák. č. 82/1998 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů). Okolnost, že též došlo k přijetí zákona č.
261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům … atd., přičemž zákon pro poskytnutí takové
jednorázové peněžní částky vyžaduje, aby odsouzení dotyčné osoby bylo zrušeno
event. podle zák. č. 119/1990 Sb., nemůže být zákonným důvodem pro trestní
soud, aby ohledně jmenovaného rozhodl tak, jak to učinil Okresní soud v
Olomouci v napadeném usnesení, a to ani za pomoci analogie. Může to ale být
důvodem k tomu, aby se obviněný domáhal u České správy sociálního zabezpečení
ohledně své osoby analogického postupu, jako je tomu u osob, u nichž byl zákon
o soudní rehabilitaci aplikován.
Pokud obhájce obviněného ve svém písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení
zákona kromě jiného navrhoval, aby Nejvyšší soud postoupil věc Ústavnímu soudu
s tím, aby tento soud vyslovil nálezem, že částí ustanovení § 2 odst. 1 zák. č.
261/2001 Sb. je obviněný R. R. diskriminován ve svém právu na poskytnutí
jednorázové peněžní částky vyplývající z tohoto zákona, Nejvyšší soud nemohl
tomuto požadavku vyhovět.
Podle § 224 odst. 5 tr. ř. soud přeruší trestní stíhání, má-li zato, že zákon,
jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před
zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.
Je evidentní, že pokud je obhájcem obviněného za diskriminační označována část
ustanovení zákona č. 261/2001 Sb., nejedná se o zákon, který by měl ohledně
posuzování otázek viny, příp. trestu jakýkoli význam. Nejvyšší soud tak neměl
důvod v předmětné věci přerušovat řízení, jelikož při rozhodování o podané
stížnosti pro porušení zákona nebyl zákon č. 261/2001 Sb. nikterak aplikován.
Tento zákon totiž přiznává určité další peněžní částky, v podstatě odškodnění,
a to i osobám, na něž byl aplikován zákon o soudní rehabilitaci. Pokud se
obviněný R. R. domnívá, že by se zákon č. 261/2001 Sb. měl vztahovat i na jeho
osobu, musí se toho domáhat v jiném řízení, a nikoli prostřednictvím řízení o
stížnosti pro porušení zákona, které je svou povahou řízením trestním.
Vzhledem k argumentům uvedeným výše pak Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr.
ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Olomouci byl porušen
zákon v ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, a to ve prospěch obviněného R. R. Vzhledem k tomu,
že zákon byl porušen výlučně ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud
omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž mohl napadené usnesení zrušit. Je
třeba dodat, že stejným způsobem Nejvyšší soud rozhodl v obdobné věci pod sp.
zn. 4 Tz 76/2003.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec