5 Ads 132/2022- 33 - text
5 Ads 132/2022 - 36
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. P., zast. Mgr. Danielem Holým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 1, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 2 Ad 19/2020
31,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Danielovi Holému, advokátu se sídlem Václavské náměstí 1, Praha, se určuje částkou ve výši 3146 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2020, č. j. MPSV
2020/77906
911.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 1. 2020, č. j. 192/2020/AAF, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi, a to konkrétně doplatku na bydlení za měsíc březen 2019 pro nesplnění podmínky podle § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).
[3] Ze správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně nevyhověl stěžovatelově žádosti o doplatek na bydlení rozhodnutím ze dne 16. 7. 2019, č. j. 26784/2019/AAF, neboť stěžovatel neumožnil provedení místního šetření, čímž znemožnil ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výši. Žalovaný toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele rozhodnutím ze dne 20. 10. 2019, č. j. MPSV
2019/214385
911, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, aby se zabýval otázkou, zda je splněna podmínka podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a v případě, že splněna bude, dávku stěžovateli přiznal.
[4] Správní orgán I. stupně následně stanovil podle § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi příjem stěžovatele a jeho matky (osoby společně posuzované) ve výši 14 336 Kč. Přiměřené náklady na bydlení stanovil s odkazem na § 9 odst. 2 téhož zákona na 5018 Kč. Výše příjmů po odečtení přiměřených nákladů na bydlení tedy činí 9318 Kč. Částku živobytí společně posuzovaných osob správní orgán I. stupně stanovil na 6808 Kč; 1,3 násobek této částky činí 8850 Kč. Vzhledem k tomu, že příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení je vyšší než 1,3 násobek částky živobytí společně posuzovaných osob (podmínka § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi), nárok na dávku stěžovateli nevznikl, a správní orgán I. stupně tak znovu rozhodl o nepřiznání dávky.
[5] Žalovaný následně odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V prvé řadě konstatoval, že žádost stěžovatele o přiznání příspěvku na živobytí byla zamítnuta (jeho přiznání je podmínkou podle § 33 odst. 2 věty první zákona o pomoci v hmotné nouzi). K výše uvedenému výpočtu měl jedinou výhradu – podle jeho názoru se při aplikaci § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi nepoužije § 9 odst. 2 téhož zákona, a správní orgán I. stupně tedy pochybil, pokud od příjmů společně posuzovaných osob odečetl přiměřené náklady na bydlení – podle žalovaného tak příjem stěžovatele a jeho matky nečinil 9318 Kč, ale 14 336 Kč. Toto pochybení však nemělo vliv na výsledek řízení.
II. Rozhodnutí městského soudu
[5] Žalovaný následně odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V prvé řadě konstatoval, že žádost stěžovatele o přiznání příspěvku na živobytí byla zamítnuta (jeho přiznání je podmínkou podle § 33 odst. 2 věty první zákona o pomoci v hmotné nouzi). K výše uvedenému výpočtu měl jedinou výhradu – podle jeho názoru se při aplikaci § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi nepoužije § 9 odst. 2 téhož zákona, a správní orgán I. stupně tedy pochybil, pokud od příjmů společně posuzovaných osob odečetl přiměřené náklady na bydlení – podle žalovaného tak příjem stěžovatele a jeho matky nečinil 9318 Kč, ale 14 336 Kč. Toto pochybení však nemělo vliv na výsledek řízení.
II. Rozhodnutí městského soudu
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu a namítal, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, že výpočet výše částky živobytí nezohledňuje jeho snahu o navýšení příjmů, a jeho částka živobytí tak měla být určena ve výši 7060 Kč. Dále uvedl, že žalovaný měl při výpočtu stěžovatelových příjmů počítat s jeho odůvodněnými náklady (tj. s částkou 13 200 Kč), přičemž pokud takový postup nepředvídá zákon, je třeba se od jeho doslovného výkladu odchýlit. Zákon o pomoci v hmotné nouzi stěžovatel též považoval za rozporný s právem EU. Městský soud žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu a namítal, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, že výpočet výše částky živobytí nezohledňuje jeho snahu o navýšení příjmů, a jeho částka živobytí tak měla být určena ve výši 7060 Kč. Dále uvedl, že žalovaný měl při výpočtu stěžovatelových příjmů počítat s jeho odůvodněnými náklady (tj. s částkou 13 200 Kč), přičemž pokud takový postup nepředvídá zákon, je třeba se od jeho doslovného výkladu odchýlit. Zákon o pomoci v hmotné nouzi stěžovatel též považoval za rozporný s právem EU. Městský soud žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
[7] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že dle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi lze přiznat doplatek na bydlení, pokud byl žadateli přiznán příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat i navzdory tomu, že nebyly splněny podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí – to ovšem pouze v případě, že příjem žadatele a společně posuzovaných osob nepřesáhne 1,3 násobek částky jejich živobytí. Bylo tedy podstatné, že správní orgány konstatovaly, že příspěvek na živobytí přiznán stěžovateli nebyl, a následně ověřily, zda jeho příjem a příjem jeho matky překračuje 1,3 násobek jejich částky živobytí. Co se týče výpočtu jednotlivých částek, ten provedl městský soud stejně jako žalovaný, přičemž výslovně souhlasil s tím, že se pro účely § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi nepostupuje podle § 9 odst. 2 téhož zákona, tedy se od příjmu stěžovatele a jeho matky neměly odečíst přiměřené náklady na bydlení. Podmínky pro přiznání doplatku na bydlení tak podle městského soudu nebyly splněny. Ani kdyby stěžovatelovu částku živobytí započítaly správní orgány v její maximální výši, výsledek posouzení by se nezměnil – v takovém případě by 1,3 násobek částky živobytí činil 13 260 Kč (skládající se z 1,3 násobku součtu částek 7060 Kč a 3140 Kč), a příjem stěžovatele a jeho matky ve výši 14 336 Kč by tak stále přesahoval 1,3 násobek jejich částky živobytí. Stěžovateli městský soud dále vysvětlil, že odůvodněné náklady na bydlení je třeba odlišovat od nákladů přiměřených (ty odpovídají maximálně 30 či 35 % průměrného měsíčního příjmu žadatele) a v potaz by přicházely teprve pro výpočet výše doplatku na bydlení, tedy teprve v případě, že by byly podmínky pro jeho přiznání splněny. Otázka zákonnosti požadavku správního orgánu I. stupně na umožnění provedení místního šetření nebyla v posuzované věci relevantní, neboť stěžovateli správní orgány nepřiznaly dávku pomoci v hmotné nouzi z důvodu nesplnění podmínek § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, nikoliv z důvodu neumožnění provedení místního šetření. Rovněž nebylo relevantní, že se správní orgány nezabývaly otázkou, zda je stěžovatel osobou v hmotné nouzi – nebylo pochyb, že spadá do osobní působnosti zákona o pomoci v hmotné nouzi, a dále bylo podstatné jen to, že nesplnil podmínky pro vznik nároku na doplatek na bydlení.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že dle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi lze přiznat doplatek na bydlení, pokud byl žadateli přiznán příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat i navzdory tomu, že nebyly splněny podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí – to ovšem pouze v případě, že příjem žadatele a společně posuzovaných osob nepřesáhne 1,3 násobek částky jejich živobytí. Bylo tedy podstatné, že správní orgány konstatovaly, že příspěvek na živobytí přiznán stěžovateli nebyl, a následně ověřily, zda jeho příjem a příjem jeho matky překračuje 1,3 násobek jejich částky živobytí. Co se týče výpočtu jednotlivých částek, ten provedl městský soud stejně jako žalovaný, přičemž výslovně souhlasil s tím, že se pro účely § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi nepostupuje podle § 9 odst. 2 téhož zákona, tedy se od příjmu stěžovatele a jeho matky neměly odečíst přiměřené náklady na bydlení. Podmínky pro přiznání doplatku na bydlení tak podle městského soudu nebyly splněny. Ani kdyby stěžovatelovu částku živobytí započítaly správní orgány v její maximální výši, výsledek posouzení by se nezměnil – v takovém případě by 1,3 násobek částky živobytí činil 13 260 Kč (skládající se z 1,3 násobku součtu částek 7060 Kč a 3140 Kč), a příjem stěžovatele a jeho matky ve výši 14 336 Kč by tak stále přesahoval 1,3 násobek jejich částky živobytí. Stěžovateli městský soud dále vysvětlil, že odůvodněné náklady na bydlení je třeba odlišovat od nákladů přiměřených (ty odpovídají maximálně 30 či 35 % průměrného měsíčního příjmu žadatele) a v potaz by přicházely teprve pro výpočet výše doplatku na bydlení, tedy teprve v případě, že by byly podmínky pro jeho přiznání splněny. Otázka zákonnosti požadavku správního orgánu I. stupně na umožnění provedení místního šetření nebyla v posuzované věci relevantní, neboť stěžovateli správní orgány nepřiznaly dávku pomoci v hmotné nouzi z důvodu nesplnění podmínek § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, nikoliv z důvodu neumožnění provedení místního šetření. Rovněž nebylo relevantní, že se správní orgány nezabývaly otázkou, zda je stěžovatel osobou v hmotné nouzi – nebylo pochyb, že spadá do osobní působnosti zákona o pomoci v hmotné nouzi, a dále bylo podstatné jen to, že nesplnil podmínky pro vznik nároku na doplatek na bydlení.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Městskému soudu vyčetl, že se k argumentům uvedeným v žalobě vůbec nevyjádřil. V žalobě totiž stěžovatel uvedl, že § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi porovnává příjmy pouze s přiměřenými náklady na bydlení, které však neodpovídají realitě, a musejí být proto porovnávány s náklady odůvodněnými. Pokud do textu tohoto ustanovení nebyla zařazena slova „po odečtení odůvodněných nákladů na bydlení“, jedná se o legislativně
technickou chybu. Řešení představuje postup podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Městský soud se ani nevypořádal s námitkou rozporu českých právních předpisů s právem EU a ústavním pořádkem. Rozsudek je proto podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Tato vada je o to závažnější, že se námitkami k výkladu § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nezabýval ani žalovaný. K pochybení v posuzované věci došlo rovněž tím, že do výpočtu podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nebyly započítány ani přiměřené náklady na bydlení. Stěžovatel dále upozornil, že místní šetření není nutno provést v každém případě, nýbrž pouze pokud je nezbytné ověřit žadatelem uváděné údaje, což musí být správním orgánem zdůvodněno. Za rozporné stěžovatel považoval, že jej městský soud označil za osobu v hmotné nouzi, a přesto dospěl k závěru, že nárok na doplatek na bydlení nevznikl.
[8] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Městskému soudu vyčetl, že se k argumentům uvedeným v žalobě vůbec nevyjádřil. V žalobě totiž stěžovatel uvedl, že § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi porovnává příjmy pouze s přiměřenými náklady na bydlení, které však neodpovídají realitě, a musejí být proto porovnávány s náklady odůvodněnými. Pokud do textu tohoto ustanovení nebyla zařazena slova „po odečtení odůvodněných nákladů na bydlení“, jedná se o legislativně
technickou chybu. Řešení představuje postup podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96. Městský soud se ani nevypořádal s námitkou rozporu českých právních předpisů s právem EU a ústavním pořádkem. Rozsudek je proto podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Tato vada je o to závažnější, že se námitkami k výkladu § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nezabýval ani žalovaný. K pochybení v posuzované věci došlo rovněž tím, že do výpočtu podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nebyly započítány ani přiměřené náklady na bydlení. Stěžovatel dále upozornil, že místní šetření není nutno provést v každém případě, nýbrž pouze pokud je nezbytné ověřit žadatelem uváděné údaje, což musí být správním orgánem zdůvodněno. Za rozporné stěžovatel považoval, že jej městský soud označil za osobu v hmotné nouzi, a přesto dospěl k závěru, že nárok na doplatek na bydlení nevznikl.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou před městským soudem rozhodoval samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[11] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle citovaného usnesení je tedy kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (resp. městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[12] V nyní souzené věci Nejvyšší správní soud shledal, že nelze vyloučit zásadní pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, a kasační stížnost je tedy přijatelná.
[13] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Otázkou nepřezkoumatelnosti soudních a správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již mnohokrát zabýval (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004
73, č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní kasační soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Soudy nicméně nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013
19).
[14] V posuzované věci se jedná o srozumitelný a odůvodněný rozsudek, který sice výslovně neodpovídá na každý stěžovatelův argument, ale představuje ucelený právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstály (k tomu viz dále).
[14] V posuzované věci se jedná o srozumitelný a odůvodněný rozsudek, který sice výslovně neodpovídá na každý stěžovatelův argument, ale představuje ucelený právní názor, v jehož konkurenci žalobní námitky jako celek neobstály (k tomu viz dále).
[15] Smyslem stěžovatelovy žalobní argumentace bylo, že je nutno pro účely § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi od jeho příjmů odečíst odůvodněné náklady. Podle tohoto ustanovení „[p]odmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí. Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob.“ Ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi pak definuje, co se pro účely tohoto zákona považuje za příjem, přičemž podle odst. 2 věty první téhož ustanovení „[p]říjmem osoby nebo společně posuzovaných osob se pro účely příspěvku na živobytí rozumí příjem podle odstavce 1 snížený o přiměřené náklady na bydlení; za přiměřené náklady na bydlení se pro účely tohoto zákona považují odůvodněné náklady na bydlení (§ 34), nejvýše však do výše 30 %, a v hlavním městě Praze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob“.
[16] Ačkoliv městský soud výslovně nereagoval na tvrzení, že se od zjištěného příjmu mají odečíst odůvodněné náklady na bydlení, postavil proti stěžovatelově argumentaci právní názor, který správnost stěžovatelovy argumentace ze své podstaty popíral. Městský soud totiž uvedl, že se pro účely § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi od příjmů neodečítají ani přiměřené náklady na bydlení. Pokud se podle názoru městského soudu neodečítají ani přiměřené náklady na bydlení, tím spíše se neodečítají ani náklady odůvodněné – ty jsou ve srovnání s přiměřeným náklady vždy stejné nebo vyšší. Z rozsudku městského soudu též vyplývá, byť implicitně, že aplikovaná ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, právem EU ani mezinárodními závazky České republiky. K tomu zdejší soud dodává, že se použitím předmětné právní úpravy opakovaně zabýval a neshledal důvod, aby v souladu s principem iura novit curia přistoupil k výkladu contra legem nebo inicioval řízení před Ústavním soudem či Soudním dvorem EU.
[16] Ačkoliv městský soud výslovně nereagoval na tvrzení, že se od zjištěného příjmu mají odečíst odůvodněné náklady na bydlení, postavil proti stěžovatelově argumentaci právní názor, který správnost stěžovatelovy argumentace ze své podstaty popíral. Městský soud totiž uvedl, že se pro účely § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi od příjmů neodečítají ani přiměřené náklady na bydlení. Pokud se podle názoru městského soudu neodečítají ani přiměřené náklady na bydlení, tím spíše se neodečítají ani náklady odůvodněné – ty jsou ve srovnání s přiměřeným náklady vždy stejné nebo vyšší. Z rozsudku městského soudu též vyplývá, byť implicitně, že aplikovaná ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, právem EU ani mezinárodními závazky České republiky. K tomu zdejší soud dodává, že se použitím předmětné právní úpravy opakovaně zabýval a neshledal důvod, aby v souladu s principem iura novit curia přistoupil k výkladu contra legem nebo inicioval řízení před Ústavním soudem či Soudním dvorem EU.
[17] Stěžovateli lze přisvědčit, že městský soud výslovně nereagoval na stěžovatelovu argumentaci, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, že měla být při určení výše částky živobytí zohledněna jeho snaha o zvýšení příjmů. Z napadeného rozsudku ovšem vyplývá, že tato vada rozhodnutí žalovaného nemohla mít vliv na jeho zákonnost, neboť městský soud konstatoval, že ani při zohlednění stěžovatelovy snahy o zvýšení příjmů by 1,3 násobek částky živobytí stěžovatele a jeho matky nepřevyšoval jejich příjmy. V tomto ohledu se městský soud dopustil pouze nevýznamného pochybení, když uvedl, že by 1,3násobek částky živobytí v takovém případě dosahoval výše 13 260 Kč. Městský soud pochybil, neboť započítal částku živobytí stěžovatelovy matky dvakrát – k částce 7060 Kč, která se skládá z částek živobytí stěžovatele i jeho matky (k tomu viz následující odstavec), připočetl znovu částku živobytí stěžovatelovy matky ve výši 3140 Kč a výslednou částku pojal jako částku živobytí společně posuzovaných osob.
[17] Stěžovateli lze přisvědčit, že městský soud výslovně nereagoval na stěžovatelovu argumentaci, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, že měla být při určení výše částky živobytí zohledněna jeho snaha o zvýšení příjmů. Z napadeného rozsudku ovšem vyplývá, že tato vada rozhodnutí žalovaného nemohla mít vliv na jeho zákonnost, neboť městský soud konstatoval, že ani při zohlednění stěžovatelovy snahy o zvýšení příjmů by 1,3 násobek částky živobytí stěžovatele a jeho matky nepřevyšoval jejich příjmy. V tomto ohledu se městský soud dopustil pouze nevýznamného pochybení, když uvedl, že by 1,3násobek částky živobytí v takovém případě dosahoval výše 13 260 Kč. Městský soud pochybil, neboť započítal částku živobytí stěžovatelovy matky dvakrát – k částce 7060 Kč, která se skládá z částek živobytí stěžovatele i jeho matky (k tomu viz následující odstavec), připočetl znovu částku živobytí stěžovatelovy matky ve výši 3140 Kč a výslednou částku pojal jako částku živobytí společně posuzovaných osob.
[18] Pokud by městský soud při výpočtu částky živobytí stěžovatele a jeho matky postupoval správně, vypadal by výpočet následovně. Co se týče matky stěžovatele, jedná se o starobní důchodkyni, a částka jejího živobytí tak odpovídá výši jejího životního minima [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Vzhledem k tomu, že žije ve společné domácnosti se svým synem, který není nezaopatřeným dítětem, je pro účely stanovení výše životního minima první v pořadí kvůli vyššímu věku (§ 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), což odpovídá částce 3140 Kč [§ 2 odst. 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního a existenčního minima (dále jen „nařízení o zvýšení částek životního a existenčního minima“)]. Základ částky živobytí stěžovatele odpovídá existenčnímu minimu [§ 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi], který činí 2200 Kč (§ 3 nařízení o zvýšení částek životního a existenčního minima). K této částce je třeba přičíst z důvodu dietního stravování (§ 29 zákona o pomoci v hmotné nouzi) částku 1090 Kč [§ 1 písm. g) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 389/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 30. 9. 2022]. Pro další zvýšení částky živobytí je třeba vycházet z rozdílu mezi existenčním a životním minimem stěžovatele, tj. 630 Kč (2830 Kč – 2200 Kč). Za uplatnění nároků a pohledávek je třeba k částce živobytí přičíst 30 % z této částky, tj. 189 Kč [§ 27 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi] a za absenci majetku taktéž 189 Kč [§ 26 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Dosavadní výpočet se nijak neliší od toho učiněného správními orgány, pokud by však uznaly stěžovatelovu snahu o zvýšení příjmů, musely by přičíst 40 % z uvedené částky 630 Kč, tj. 252 Kč (§ 25 odst. 1 téhož zákona).
[18] Pokud by městský soud při výpočtu částky živobytí stěžovatele a jeho matky postupoval správně, vypadal by výpočet následovně. Co se týče matky stěžovatele, jedná se o starobní důchodkyni, a částka jejího živobytí tak odpovídá výši jejího životního minima [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Vzhledem k tomu, že žije ve společné domácnosti se svým synem, který není nezaopatřeným dítětem, je pro účely stanovení výše životního minima první v pořadí kvůli vyššímu věku (§ 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), což odpovídá částce 3140 Kč [§ 2 odst. 1 nařízení vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního a existenčního minima (dále jen „nařízení o zvýšení částek životního a existenčního minima“)]. Základ částky živobytí stěžovatele odpovídá existenčnímu minimu [§ 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi], který činí 2200 Kč (§ 3 nařízení o zvýšení částek životního a existenčního minima). K této částce je třeba přičíst z důvodu dietního stravování (§ 29 zákona o pomoci v hmotné nouzi) částku 1090 Kč [§ 1 písm. g) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 389/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném do 30. 9. 2022]. Pro další zvýšení částky živobytí je třeba vycházet z rozdílu mezi existenčním a životním minimem stěžovatele, tj. 630 Kč (2830 Kč – 2200 Kč). Za uplatnění nároků a pohledávek je třeba k částce živobytí přičíst 30 % z této částky, tj. 189 Kč [§ 27 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi] a za absenci majetku taktéž 189 Kč [§ 26 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Dosavadní výpočet se nijak neliší od toho učiněného správními orgány, pokud by však uznaly stěžovatelovu snahu o zvýšení příjmů, musely by přičíst 40 % z uvedené částky 630 Kč, tj. 252 Kč (§ 25 odst. 1 téhož zákona).
[19] Z uvedeného vyplývá, že pokud by byla stěžovatelova snaha o zvýšení příjmů zohledněna, částka živobytí stěžovatele a jeho matky by činila celkem 7060 Kč namísto 6808 Kč, k níž správní orgány došly. 1,3násobek této částky činí 9178 Kč. I tato částka je nižší než příjem stěžovatele (9318 Kč) – ani při zohlednění stěžovatelovy snahy o navýšení příjmů tak nárok na doplatek na bydlení nevznikne. Lze proto uzavřít, že žalovaný bezesporu pochybil, pokud se ke stěžovatelově námitce týkající se zohlednění snahy o zvýšení příjmů vůbec nevyjádřil, toto pochybení však nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť i v případě, že by žalovaný stěžovatelově námitce vyhověl a k jeho snaze o zvýšení příjmu by přihlédl, nárok na doplatek na bydlení by nevznikl, neboť by ani tak nebyla splněna podmínka § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[19] Z uvedeného vyplývá, že pokud by byla stěžovatelova snaha o zvýšení příjmů zohledněna, částka živobytí stěžovatele a jeho matky by činila celkem 7060 Kč namísto 6808 Kč, k níž správní orgány došly. 1,3násobek této částky činí 9178 Kč. I tato částka je nižší než příjem stěžovatele (9318 Kč) – ani při zohlednění stěžovatelovy snahy o navýšení příjmů tak nárok na doplatek na bydlení nevznikne. Lze proto uzavřít, že žalovaný bezesporu pochybil, pokud se ke stěžovatelově námitce týkající se zohlednění snahy o zvýšení příjmů vůbec nevyjádřil, toto pochybení však nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť i v případě, že by žalovaný stěžovatelově námitce vyhověl a k jeho snaze o zvýšení příjmu by přihlédl, nárok na doplatek na bydlení by nevznikl, neboť by ani tak nebyla splněna podmínka § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[20] Podle stěžovatele měly být při výpočtu od stanoveného příjmu odečteny odůvodněné náklady na bydlení, případně alespoň přiměřené náklady na bydlení podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se pro účely výpočtu příjmu podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi k odůvodněným nákladům na bydlení nepřihlíží, naopak přiměřené náklady na bydlení se do výpočtu zahrnou – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018
32, body [16] a [19], a na něj navazující judikaturu – konkrétně např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Ads 500/2018
24, bod [18], ze dne 14. 5. 2020, č. j. 8 Ads 79/2019
47, bod [16], ze dne 23. 7. 2019, č. j. 5 Ads 101/2017
79, bod [19], nebo ze dne 4. 4. 2019, č. j. 10 Ads 298/2018
40, bod [12]).
[21] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve shora zmíněném rozsudku č. j. 6 Ads 20/2018
32: „Ke vztahu k argumentaci stěžovatelky poukazující na to, že její výdaje jsou vyšší než její příjmy a příjmy společně posuzované osoby (jejího syna), musí Nejvyšší správní soud poukázat na příslušné znění zákona o pomoci v hmotné nouzi, které rozlišuje mezi odůvodněnými náklady na bydlení dle ustanovení § 34 tohoto zákona (jichž se stěžovatelka dovolává) a přiměřenými náklady na bydlení, které představují odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 30 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob, resp. 35 % v hlavním města Praze. Příjem vypočtený podle ustanovení § 9 odst. 2 tohoto předpisu proto nepředstavuje reálný příjem osoby, jak mylně dovozuje stěžovatelka, ale výsledek matematické operace zohledňující úpravu dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a odečítající přiměřené náklady na bydlení (maximálně ve výši 35 % příjmu osob společně posuzovaných). Zjednodušeně řečeno pro posuzování nároku na dávky dle zákona o pomoci v hmotné nouzi proto nelze vyjít z představy, že nárok na dávky má ten, jehož výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy (jak fakticky namítá stěžovatelka), ale je nutné postupovat dle příslušných ustanovení, která výpočet ‚příjmů‘ a ‚výdajů‘ specifickým způsobem upravují.“
[21] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve shora zmíněném rozsudku č. j. 6 Ads 20/2018
32: „Ke vztahu k argumentaci stěžovatelky poukazující na to, že její výdaje jsou vyšší než její příjmy a příjmy společně posuzované osoby (jejího syna), musí Nejvyšší správní soud poukázat na příslušné znění zákona o pomoci v hmotné nouzi, které rozlišuje mezi odůvodněnými náklady na bydlení dle ustanovení § 34 tohoto zákona (jichž se stěžovatelka dovolává) a přiměřenými náklady na bydlení, které představují odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 30 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob, resp. 35 % v hlavním města Praze. Příjem vypočtený podle ustanovení § 9 odst. 2 tohoto předpisu proto nepředstavuje reálný příjem osoby, jak mylně dovozuje stěžovatelka, ale výsledek matematické operace zohledňující úpravu dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi a odečítající přiměřené náklady na bydlení (maximálně ve výši 35 % příjmu osob společně posuzovaných). Zjednodušeně řečeno pro posuzování nároku na dávky dle zákona o pomoci v hmotné nouzi proto nelze vyjít z představy, že nárok na dávky má ten, jehož výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy (jak fakticky namítá stěžovatelka), ale je nutné postupovat dle příslušných ustanovení, která výpočet ‚příjmů‘ a ‚výdajů‘ specifickým způsobem upravují.“
[22] V tomto ohledu je třeba stěžovatele upozornit na povahu dávek sociální pomoci a jejich pozici v systému sociálního zabezpečení České republiky, jakožto poslední záchrany před úpadkem do situace, v níž by jedinec nebyl schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017
29: „Tento charakter dávek se odráží v konstrukci zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ten stanovuje pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí, potažmo doplatek na bydlení, maximální možnou výši přiměřených nákladů na bydlení, tedy částku, kterou lze jako náklady na bydlení uznat. Tato konstrukce vychází z premisy, že v případě kdy má osoba nedostatek prostředků k zajištění základních životních podmínek, očekává se, že na bydlení bude vynakládat pouze přiměřenou částku, za kterou lze pořídit základní bydlení a nikoliv částku několikanásobně vyšší, neboť v takovém případě se bude jednat o bydlení nadstandardní, které však stát prostřednictvím systému sociálního zabezpečení není povinen dotovat.“
[22] V tomto ohledu je třeba stěžovatele upozornit na povahu dávek sociální pomoci a jejich pozici v systému sociálního zabezpečení České republiky, jakožto poslední záchrany před úpadkem do situace, v níž by jedinec nebyl schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017
29: „Tento charakter dávek se odráží v konstrukci zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ten stanovuje pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí, potažmo doplatek na bydlení, maximální možnou výši přiměřených nákladů na bydlení, tedy částku, kterou lze jako náklady na bydlení uznat. Tato konstrukce vychází z premisy, že v případě kdy má osoba nedostatek prostředků k zajištění základních životních podmínek, očekává se, že na bydlení bude vynakládat pouze přiměřenou částku, za kterou lze pořídit základní bydlení a nikoliv částku několikanásobně vyšší, neboť v takovém případě se bude jednat o bydlení nadstandardní, které však stát prostřednictvím systému sociálního zabezpečení není povinen dotovat.“
[23] Závěr, že pro účely § 33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi je nutno příjem vypočítat podle § 9 odst. 2 téhož zákona, tj. při zohlednění přiměřených nákladů na bydlení, zastává též komentářová literatura – srov. Beck, P., Grunerová, I., Pavelková, M. Zákon o pomoci v hmotné nouzi. Zákon o životním a existenčním minimu. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, podle něhož „[p]ro zjištění 1,3násobku částky živobytí osoby (společně posuzovaných osob) se počítá s částkou živobytí, která byla určena pro nárok na příspěvek na živobytí podle § 24. Taktéž příjem se pro tento případ započítává z příspěvku na živobytí, tzn. snížený o přiměřené náklady na bydlení (srov. § 9 odst. 2 a 3).“ Je tedy zřejmé, že žalovaný i městský soud pochybili, pokud do výpočtu přiměřené náklady na bydlení nezahrnuli. Otázkou tak nyní zůstává, zda takové pochybení mělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí.
[24] Nejvyšší správní soud poznamenává, že správní orgán I. stupně provedl výpočet správně, tedy od příjmů stěžovatele a jeho matky odečetl přiměřené náklady na bydlení, a přesto dospěl k závěru, že nárok na doplatek na bydlení stěžovateli nevznikl – příjem byl stanoven ve výši 14 335 Kč, který po odečtení přiměřených nákladů na bydlení ve výši 5018 Kč činil 9318 Kč, což je částka vyšší než 1,3násobek částky živobytí stěžovatele a jeho matky, tj. 8850 Kč. K tomu je třeba dodat, že ani při uznání stěžovatelovy snahy o zvýšení jeho příjmu by nebyla částka živobytí dostatečně vysoká, aby odůvodnila vznik nároku na doplatek na bydlení: v takovém případě by 1,3násobek částky živobytí činil 9178 Kč (srov. bod [19]), což je stále méně než příjem stěžovatele a jeho matky po zohlednění přiměřených nákladů na bydlení. Výši příjmu před zohledněním přiměřených nákladů na bydlení přitom stěžovatel nijak nesporoval. Jak vidno, ani toto pochybení žalovaného a městského soudu nemohlo mít na zákonnost jejich rozhodnutí vliv.
[24] Nejvyšší správní soud poznamenává, že správní orgán I. stupně provedl výpočet správně, tedy od příjmů stěžovatele a jeho matky odečetl přiměřené náklady na bydlení, a přesto dospěl k závěru, že nárok na doplatek na bydlení stěžovateli nevznikl – příjem byl stanoven ve výši 14 335 Kč, který po odečtení přiměřených nákladů na bydlení ve výši 5018 Kč činil 9318 Kč, což je částka vyšší než 1,3násobek částky živobytí stěžovatele a jeho matky, tj. 8850 Kč. K tomu je třeba dodat, že ani při uznání stěžovatelovy snahy o zvýšení jeho příjmu by nebyla částka živobytí dostatečně vysoká, aby odůvodnila vznik nároku na doplatek na bydlení: v takovém případě by 1,3násobek částky živobytí činil 9178 Kč (srov. bod [19]), což je stále méně než příjem stěžovatele a jeho matky po zohlednění přiměřených nákladů na bydlení. Výši příjmu před zohledněním přiměřených nákladů na bydlení přitom stěžovatel nijak nesporoval. Jak vidno, ani toto pochybení žalovaného a městského soudu nemohlo mít na zákonnost jejich rozhodnutí vliv.
[25] Co se týče stěžovatelovy polemiky ohledně odůvodnění požadavku na provedení místního šetření, Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr městského soudu, že důvodem nepřiznání doplatku na bydlení nebylo, že stěžovatel neumožnil uskutečnit místní šetření. Stěžovateli nebyl doplatek na bydlení přiznán, protože nebyly naplněny podmínky podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zda správní orgán I. stupně požadoval provedení místního šetření v souladu se zákonem, tedy v posuzované věci nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[26] Pokud jde o otázku, zda je stěžovatel osobou v hmotné nouzi, ani v tom ohledu Nejvyšší správní soud nespatřuje žádný vnitřní rozpor v rozsudku městského soudu. Ten pouze uvedl, že otázka, zda je stěžovatel osobou v hmotné nouzi, je irelevantní, neboť dávka nebyla přiznána z důvodu nesplnění podmínek podle § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. K tomu pouze dodal, že stěžovatel beze sporu spadá do osobní působnosti zákona o pomoci v hmotné nouzi. Takovému odůvodnění není čeho vytknout.
[27] Lze tedy uzavřít, že se městský soud sice dopustil dílčích pochybení, které odůvodňovaly přijetí kasační stížnosti k meritornímu posouzení, nicméně žádné z těchto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jak vyplývá z výše uvedeného, ani v případě, že by ke zmíněným pochybením nedošlo a stěžovatel byl při uplatnění námitky nezohlednění jeho snahy o zvýšení příjmu úspěšný, nebylo by možno doplatek na bydlení přiznat, a případné zrušení napadeného rozsudku, resp. též rozhodnutí žalovaného, by představovalo ryzí formalismus, neboť by samotný výsledek správního řízení nemohl vypadat jinak. Ze stěžovatelových argumentů vznesených v žalobě a v kasační stížnosti by mohla k úspěchu ve věci a přiznání doplatku na bydlení vést pouze námitka, že se při určení výše příjmů pro účely § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi má přihlížet k odůvodněným nákladům na bydlení namísto nákladů přiměřených – této námitce však nelze přisvědčit, jak bylo vysvětleno shora zejména s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.
V. Závěr a náklady řízení
[27] Lze tedy uzavřít, že se městský soud sice dopustil dílčích pochybení, které odůvodňovaly přijetí kasační stížnosti k meritornímu posouzení, nicméně žádné z těchto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jak vyplývá z výše uvedeného, ani v případě, že by ke zmíněným pochybením nedošlo a stěžovatel byl při uplatnění námitky nezohlednění jeho snahy o zvýšení příjmu úspěšný, nebylo by možno doplatek na bydlení přiznat, a případné zrušení napadeného rozsudku, resp. též rozhodnutí žalovaného, by představovalo ryzí formalismus, neboť by samotný výsledek správního řízení nemohl vypadat jinak. Ze stěžovatelových argumentů vznesených v žalobě a v kasační stížnosti by mohla k úspěchu ve věci a přiznání doplatku na bydlení vést pouze námitka, že se při určení výše příjmů pro účely § 33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi má přihlížet k odůvodněným nákladům na bydlení namísto nákladů přiměřených – této námitce však nelze přisvědčit, jak bylo vysvětleno shora zejména s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.
V. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, nicméně právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti vůči neúspěšnému stěžovateli mu podle § 60 odst. 2 s. ř. s. nenáleží (jde
li mj. o věc pomoci v hmotné nouzi).
[30] Stěžovateli byl usnesením zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2022, č. j. 5 Ads 132/2022
23, ustanoven zástupcem Mgr. Daniel Holý, advokát se sídlem Václavské náměstí 1, Praha. V takovém případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije podle § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti dva úkony právní služby, a to i) převzetí a přípravu zastoupení a ii) doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Za tyto úkony náleží zástupci odměna, a to ve výši 2000 Kč (§ 9 odst. 2 ve spojení s § 7 bodem 3. advokátního tarifu), zvýšená o 600 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovenému zástupci tak náleží odměna a náhrada hotových výdajů v částce 2600 Kč zvýšené o 21 % DPH na 3146 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.)
V Brně dne 23. června 2023
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu