Ani změna judikatury, byť by se týkala otázky přípustnosti žaloby proti rozhod- nutí správního orgánu, nemůže vést k tomu, že by za včasnou měla být považována žaloba, která byla podána po uplynutí zákonné lhůty ($ 72 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
Ani změna judikatury, byť by se týkala otázky přípustnosti žaloby proti rozhod- nutí správního orgánu, nemůže vést k tomu, že by za včasnou měla být považována žaloba, která byla podána po uplynutí zákonné lhůty ($ 72 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
C...) Námitku stěžovatele, podle níž stěžo- vateli nemohla lhůta pro podání žaloby ply- nout od doručení žalobou napadeného roz- hodnutí o delegaci, neboť stěžovatel byl povinen nejprve vyčerpat opravné prostřed- ky ve správním řízení, posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou. Poslední věta $ 5 odst. 3 daňového řádu z roku 1992 jasně stanovila, že proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti nebyl opravný prostředek přípustný. Možnost odvolání proti rozhodnu- tí o delegaci místní příslušnosti připustil až $ 18 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, účinného od 1. 1. 2011. Je tedy nutno vychá- zet z toho, že obecná zákonná dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí vydanému podle $ 5 odst. 3 daňového řádu z roku 1992, proti němuž nebyl opravný pro- středek v daňovém řízení přípustný, začala plynout ode dne doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu [$ 72 odst. 1 ve spojení s $ 68 písm. a) s. ř. s.]. Tak tomu bylo i v pří- padě stěžovatele a na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel po- dal proti rozhodnutí žalovaného o delegaci místní příslušnosti nepřípustné odvolání, které bylo také žalovaným pro nepřípustnost zamítnuto. Konečně podle stěžejní kasační námitky nelze stěžovateli vytýkat zmeškání lhůty pro podání žaloby za situace, kdy stěžovatel vy- cházel z tehdejšího stavu judikatury, která možnost podání této žaloby podle jeho názo- ru vylučovala, a využil všech ostatních pro- středků k ochraně svých práv. Stěžovatel ovšem konkrétně neuvádí, k jakému závěru má tedy tento jeho právní názor směřovat. Pokud se stěžovatel domnívá, že městský soud neměl k uplynutí lhůty pro podání žalo- by vůbec přihlížet, pak musí Nejvyšší správní 943 2409 soud zdůraznit, že včasnost žaloby je zcela ne- zbytnou podmínkou řízení, naopak podání opožděné žaloby je neodstranitelným nedo- statkem podmínek řízení, který musí nutně vést k jejímu odmítnutí podle $ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud má stěžovatel za to, že jím vylíčené skutečnosti by odůvodňovaly prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby, pak Nejvyšší správní soud připomíná, že po- dle $ 72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro po- dání žaloby nelze prominout. Pokud stěžova- tel předpokládá, že lhůta pro podání žaloby se v daném případě měla odvíjet od nějakého jiného data, než je den doručení písemného vyhotovení žalobou napadeného rozhodnutí žalobci, jak stanoví $ 72 odst. 1 s. ř. s., pak z je- ho kasační stížnosti není zřejmé, které jiné datum by takovým počátkem běhu žalobní lhůty mělo být. xx Nejvyšší správní soud se naopak plně zto- tožňuje s městským soudem v názoru, že ani stav judikatury v době, kdy stěžovateli plynu- la lhůta pro předmětnou žalobu, tj. v období od 24. 4. 2007 do 25. 6. 2007, stěžovateli ne- bránil v tom, aby žalobu proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti podal, byl-li přesvědčen o tom, že jím bylo v rozporu se zákonem zasaženo do jeho práv a povinností. Je totiž nutno zdůraznit, že časové omezení práva podat žalobu proti rozhodnutí správní- ho orgánu, obdobně jako je tomu u jiných procesních prostředků, příslušnou zákonnou lhůtou není samoúčelné, naopak, je výsled- kem spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv žalobce na straně jedné a ochranou právní jistoty na straně druhé. Pravomocné rozhodnutí správního orgánu vytváří právní účinky pro své adresáty i pro orgány veřejné moci, v řadě případů na něj navazují další správní rozhodnutí či jiné právně významné skutečnosti, bylo by proto neúnosné, kdyby možnost zrušit či změnit takové rozhodnutí, ať již na základě mimořádných opravných prostředků či dozorčích prostředků ve správ- ním řízení nebo cestou správní žaloby, neby- la omezena příslušnými Ihůtami. Běh této lhůty, který musí být jednoznačně stanoven zákonem, pak nemůže záviset na takové okol- nosti, jakou je stav a případné následné změ- 944 ny judikatury, a to ani v otázce přípustnosti samotné žaloby. Je pravdou, jak upozorňuje stěžovatel, že Nejvyšší správní soud připustil v rozsudku ze dne 17. 12. 2007, čj. 2 Afs 57/2007-92, a v roz- sudku ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006- -155, č. 1743/2008 Sb. NSS, výjimky z kon- centrační zásady vyjádřené pro řízení o žalo- bě proti rozhodnutí správního orgánu v $ 71 odst. 2 s. ř. s. a pro řízení o kasační stížnosti v $ 104 odst. 4 s. ř. s., a to pro případy judika- torních odklonů či obratů. Podle prvního zmíněného rozhodnutí za situace, kdy je ur- čitá právní otázka setrvale judikována urči- tým způsobem a až po uplynutí lhůty pro roz- šíření žaloby o nové žalobní body dojde ke změně této judikatury, nelze po žalobci poža- dovat, aby příslušnou žalobní námitku uplat- nil nejpozději do uplynutí uvedené lhůty, je naopak možné k ní přihlédnout i tehdy, je-li tato námitka uplatněna žalobcem při jednání, resp. vyjde-li ve smyslu $ 76 odst. 3 s. ř. s. ta- ková vada při jednání najevo. Obdobně podle druhého zmíněného rozhodnutí, dojde-li k zásadnímu a překvapivému obratu do té do- by ustálené a jednotné judikatury až po uply- nutí uvedené lhůty, kdy bylo možné danou námitku uplatnit v řízení před krajským sou- dem, nebrání stěžovateli $ 104 odst. 4 s. ř. s. v uplatnění této námitky v řízení o kasační stížnosti, neboť nelze tvrdit, že by stěžovatel tuto námitku v řízení před krajským soudem ve smyslu tohoto ustanovení uplatnit mohl. Nejvyšší správní soud ovšem spatřuje zá- sadní odlišnosti mezi procesními situacemi, které řešil v uvedených věcech, a situací, kte- rou se zabývá nyní. Za prvé, v obou přípa- dech založil Nejvyšší správní soud výjimku z koncentrační zásady na výkladu konkrétní- ho ustanovení soudního řádu správního, a to $ 76 odst. 3 s. ř. s. („vyjdou-li tyto vady při jed- nání najevo“) a $ 104 odst. 4 s. ř. s. („ač tak učinit mohl“). Naproti tomu soudní řád správní nenabízí „právní základ“, z něhož by bylo možné dovodit výjimku z kategorického požadavku $ 72 odst 1a4a $ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. na včasnost žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Za druhé, v obou zmiňova- ných věcech byly splněny veškeré podmínky řízení, nebylo tedy pochyb o tom, že o žalobě a v druhém případě o kasační stížnosti mělo být meritorně rozhodnuto, řešila se pouze otázka přípustnosti jednotlivé žalobní či ka- sační námitky. Naproti tomu použití uvedené judikatury i na nyní posuzovanou věc způso- bem, jehož se domáhá stěžovatel, by mohlo mít za následek meritorní rozhodnutí o opož- děné žalobě (a to nejen v řádu měsíců jako v nyní posuzované věci, ale i např. v řádu let), tedy o žalobě, která by jinak musela být od- mítnuta pro zcela zásadní a neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Takový proces- ní důsledek nelze z již uvedených důvodů ochrany právní jistoty připustit. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na nyní posuzovanou věc nedopadají, a městský soud proto nepochybil, pokud se jimi v usnesení o odmítnutí žaloby nezabýval. Skutečnost, že městský soud tuto judikaturu nezmínil, nečiní jeho rozhodnutí nepřezkou- matelným pro nedostatek důvodů. Městský soůd zcela dostačujícím a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, proč odmítl žalobu stě- žovatele podanou původně ke Krajskému soudu v Hradci Králové až dne 8. 1. 2008 (tj. více než půl roku po uplynutí zákonné lhůty) -pro opožděnost, přičemž se vypořádal i s argumenty stěžovatele dovolávajícími se změny judikatury. Nejvyšší správní soud se navíc, jak již bylo řečeno, s argumentací měst- ského soudu plně ztotožňuje. Nad rámec nutného odůvodnění lze do- dat, že v uvedené otázce přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o delegaci místní přísluš- nosti ke správě daní ani nenastal, přinejmen- ším nikoli v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, překvapivý obrat do té do- by ustálené judikatury, který popisoval stěžo- vatel. Je. pravdou, že judikatura Městského soudu v Praze v době, kdy stěžovateli běžela lhůta pro podání žaloby (24. 4. 2007 - 25! 6. 2007), stála na tom,že taková žaloba není pří- pustná (viz např. usnesení městského soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 11 Ca 230/2005-21, nebo ze dne 22. 11. 2006, čj. 10 Ca 180/2006-17). Nejvyšší správní soud potvrdil tento názor městského soudu až ve svém rozsudku ze dne . 5. 2007, čj. 7 Afs 95/2006-56, tedy zhruba v polovině lhůty pro podání žaloby stěžovate- le. Pokud stěžovatel žalobu do té doby nepo- dal a pokud by se i seznámil s tímto rozsud- kem Nejvyššího správního soudu neprodleně po jeho vydání, jen stěží by ho mohl považo- vat za absolutní překážku pro podání žaloby, a to už jen z toho důvodu, že se jednalo pro- zatím o ojedinělé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k dané otázce, nikoli tedy o.jeho setrvalou a ustálenou judikaturu. A skutečně, na toto rozhodnutí devátého se- nátu Nejvyššího správního soudu další senáty Nejvyššího správního soudu nenavázaly a v již zmiňovaných rozsudcích ze dne 10. 12. 2007, čj. 8 Afs 143/2005-51, a ze dne 16. 1. 2008, čj. 5 Afs 30/2007-50, judikovaly opačně, byť se tak stalo již po uplynutí lhůty pro podání žaloby stěžovatele. Vzniklý nezamýšlený roz- por mezi těmito rozhodnutími Nejvyššího správního soudu pak musel odstranit jeho rozšířený senát ve zmiňovaném usnesení čj. 7 Afs 13/2007-54. Lze tedy uzavřít, že do rozhodnutí rozší- " řeného senátu zde nebyla ustálená a setrvalá xx judikatura Nejvyššího správního soudu jakož- to vrcholného orgánu pro sjednocování judi- katury správních soudů k otázce přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o delegaci místní příslušnosti ke správě daní; tím spíše je nutno přisvědčit názoru městské- ho soudu, že stěžovateli v daném případě nic nebránilo brojit proti rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou, tak jako to učinili mj. žalob- ci v uvedených věcech, jimiž se zabýval Nej- vyšší správní soud, a v této žalobě případně uplatnit rovněž argumenty svědčící ve pro- spěch soudního přezkoumání rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. Mys Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stě- žovatelem, že v dané věci uplatnil všechny možné i nemožné prostředky k ochraně svých práv, ovšem s výjimkou toho jediného, který by mohl vést k jím žádanému výsledku, tedy ke zrušení rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, čehož mohl dosáhnout pouze podáním včasné žaloby proti tomuto rozhod- nutí. Je vhodné také připomenout, co zmínil již žalovaný, že totiž úsilí stěžovatele nebylo 945 2410 zcela marné, naopak vedlo nakonec žalované- ho k vydání nového rozhodnutí ze dne 14. 2. 2008, jímž žalovaný delegoval místní přísluš- nost ke správě daní stěžovatele zpět na Fi- nanční úřad v Opavě. Byť je.z jednotlivých podání stěžovatele založených ve spise zřej- mé, že ani s tímto výsledkem nebyl spokojen a nadále usiloval o zrušení původního roz- hodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2007, musí akceptovat, že žalobu proti tomuto rozhod- nutí podal opožděně. (...) 2410 Řízení před soudem: zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku; společný návrh účastníků řízení k $ 2 odst. 2 písm. b) 4 odst. 8, $ 3 odst. 4 a 6 9 odst. 1 a 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích k $ 33 odst. 8 soudního řádu správního k $ 91 odst. 2 občanského soudního řádu I. Pokud účastník řízení doručí krajskému soudu žádost o osvobození od soud- ních poplatků ve stejný den, kdy mu bylo doručeno usnesení 0 zastavení řízení pro 2x4 nezaplacení soudního poplatku, zruší krajský soud usnesení 0 zastavení řízení ($ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a rozhodne o žádosti účastní- ka o osvobození od soudních poplatků. II. Vydat rozhodnutí o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soud- ního poplatku je v příslušnosti krajského soudu ($ 9 odst. 1 ve spojení s $ 3 odst. 4 zá- kona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). *%z III. Účastníci řízení, kteří učinili společný návrh ($ 33 past 8s. nerozlučné společenství účastníků ve smyslu $ 91 odst. 2 0. s. ř. s.), netvoří tzv. „, neboť tento institut v soudním řízení správním nelze aplikovat. Každý z nich vystupuje v řízení jako sa- mostatný účastník, a proto je každý z nich zvlášť povinen zaplatit soudní poplatek [$ 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a $ 2 odst. 8 téhož zákona a contrario]. 7;
Akciová společnost ZAKOV STEEL proti Ministerstvu financí o vydání osvědčení o re- gistraci žalobce jakožto plátce daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.
daní. Žalobou napadené rozhodnutí bylo tedy v souladu s § 17 odst. 7 větou první zákona o správě daní doručováno stěžovateli pouze prostřednictvím jeho tehdejšího zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení a bylo mu takto řádně doručeno dne 24. 4. 2007. Od tohoto data je nutno také v souladu s § 72 odst. 1 s. ř. s. odvozovat počátek běhu lhůty pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Příslušnou námitku stěžovatele hodnotí Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.
Námitku stěžovatele, podle níž stěžovateli nemohla lhůta pro podání žaloby plynout od doručení žalobou napadeného rozhodnutí o delegaci, neboť stěžovatel byl povinen nejprve vyčerpat opravné prostředky ve správním řízení, posoudil Nejvyšší správní soud rovněž jako nedůvodnou. Poslední věta § 5 odst. 3 zákona o správě daní jasně stanovila, že proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti nebyl opravný prostředek přípustný. Možnost odvolání proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti připustil až § 18 nového daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.), účinného od 1. 1. 2011. Je tedy nutno vycházet z toho, že obecná zákonná dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí vydanému podle § 5 odst. 3 zákona o správě daní, proti němuž nebyl opravný prostředek v daňovém řízení přípustný, začala plynout ode dne doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu [§ 72 odst. 1 ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s.]. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele a na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného o delegaci místní příslušnosti nepřípustné odvolání, které bylo také žalovaným pro nepřípustnost zamítnuto.
Konečně podle stěžejní kasační námitky nelze stěžovateli vytýkat zmeškání lhůty pro podání žaloby za situace, kdy stěžovatel vycházel z tehdejšího stavu judikatury, která možnost podání této žaloby podle jeho názoru vylučovala, a využil všech ostatních prostředků k ochraně svých práv. Stěžovatel ovšem konkrétně neuvádí, k jakému závěru má tedy tento jeho právní názor směřovat. Pokud se stěžovatel domnívá, že městský soud neměl k uplynutí lhůty pro podání žaloby vůbec přihlížet, pak musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že včasnost žaloby je zcela nezbytnou podmínkou řízení, naopak podání opožděné žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který musí nutně vést k jejímu odmítnutí podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud má stěžovatel za to, že jím vylíčené skutečnosti by odůvodňovaly prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby, pak Nejvyšší správní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Pokud stěžovatel předpokládá, že lhůta pro podání žaloby se v daném případě měla odvíjet od nějakého jiného data, než je den doručení písemného vyhotovení žalobou napadeného rozhodnutí žalobci, jak stanoví § 72 odst. 1 s. ř. s., pak z jeho kasační stížnosti není zřejmé, které jiné datum by takovým počátkem běhu žalobní lhůty mělo být.
Nejvyšší správní soud se naopak plně ztotožňuje s městským soudem v názoru, že ani stav judikatury v době, kdy stěžovateli plynula lhůta pro předmětnou žalobu, tj. v období od 24. 4. 2007 do 25. 6. 2007, stěžovateli nebránil v tom, aby žalobu proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, byl-li přesvědčen o tom, že jím bylo v rozporu se zákonem zasaženo do jeho práv a povinností, podal. Je totiž nutno zdůraznit, že časové omezení práva podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, obdobně jako je tomu u jiných procesních prostředků, příslušnou zákonnou lhůtou není samoúčelné, naopak, je výsledkem spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv žalobce na straně jedné a ochranou právní jistoty na straně druhé. Pravomocné rozhodnutí správního orgánu vytváří právní účinky pro své adresáty i pro orgány veřejné moci, v řadě případů na něj navazují další správní rozhodnutí či jiné právně významné skutečnosti, bylo by proto neúnosné, kdyby možnost zrušit či změnit takové rozhodnutí, ať již na základě mimořádných opravných prostředků či dozorčích prostředků ve správním řízení nebo cestou správní žaloby, nebyla omezena příslušnými lhůtami. Běh této lhůty, který musí být jednoznačně stanoven zákonem, pak nemůže záviset na takové okolnosti, jakou je stav a případné následné změny judikatury, a to ani v otázce přípustnosti samotné žaloby.
Je pravdou, že, jak upozorňuje stěžovatel, Nejvyšší správní soud připustil v rozsudku ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 - 92, www.nssoud.cz a v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publikovaném pod č. 1743/2008 Sb.NSS výjimky z koncentrační zásady vyjádřené pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu v § 71 odst. 2 s. ř. s. a pro řízení o kasační stížnosti v § 104 odst. 4 s. ř. s., a to pro případy judikatorních odklonů či obratů. Podle prvního zmíněného rozhodnutí za situace, kdy je určitá právní otázka setrvale judikována určitým způsobem a až po uplynutí lhůty pro rozšíření žaloby o nové žalobní body dojde ke změně této judikatury, nelze po žalobci požadovat, aby příslušnou žalobní námitku uplatnil nejpozději do uplynutí uvedené lhůty a je naopak možné k ní přihlédnout i tehdy, je-li tato námitka uplatněna žalobcem při jednání, resp. vyjde-li ve smyslu § 76 odst. 3 s. ř. s. taková vada při jednání najevo. Obdobně podle druhého zmíněného rozhodnutí, dojde-li k zásadnímu a překvapivému obratu do té doby ustálené a jednotné judikatury až po uplynutí uvedené lhůty, kdy bylo možné danou námitku uplatnit v řízení před krajským soudem, nebrání stěžovateli § 104 odst. 4 s. ř. s. v uplatnění této námitky v řízení o kasační stížnosti, neboť nelze tvrdit, že by stěžovatel tuto námitku v řízení před krajským soudem ve smyslu tohoto ustanovení uplatnit mohl.
Nejvyšší správní soud ovšem spatřuje zásadní odlišnosti mezi procesními situacemi, které řešil v uvedených věcech a kterou se zabývá nyní. Za prvé, v obou případech založil Nejvyšší správní soud výjimku z koncentrační zásady na výkladu konkrétního ustanovení soudního řádu správního, a to § 76 odst. 3 s. ř. s. („vyjdou-li tyto vady při jednání najevo“) a § 104 odst. 4 s. ř. s. („ač tak učinit mohl“). Naproti tomu soudní řád správní nenabízí „právní základ“, z něhož by bylo možné dovodit výjimku z kategorického požadavku § 72 odst. 1 a 4 a § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. na včasnost žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Za druhé, v obou zmiňovaných věcech byly splněny veškeré podmínky řízení, nebylo tedy pochyb o tom, že o žalobě a v druhém případě o kasační stížnosti mělo být meritorně rozhodnuto, řešila se pouze otázka přípustnosti jednotlivé žalobní či kasační námitky. Naproti tomu použití uvedené judikatury i na nyní posuzovanou věc způsobem, jehož se domáhá stěžovatel, by mohlo mít za následek meritorní rozhodnutí o opožděné žalobě (a to nejen v řádu měsíců jako v nyní posuzované věci, ale i např. v řádu let), tedy o žalobě, která by jinak musela být odmítnuta pro zcela zásadní a neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Takový procesní důsledek nelze z již uvedených důvodů ochrany právní jistoty připustit.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na nyní posuzovanou věc nedopadají, a městský soud proto nepochybil, pokud se jimi v usnesení o odmítnutí žaloby nezabýval. Skutečnost, že městský soud tuto judikaturu nezmínil, nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud zcela dostačujícím a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, proč odmítl žalobu stěžovatele podanou původně ke Krajskému soudu v Hradci Králové až dne 8. 1. 2008 (tj. více než půl roku po uplynutí zákonné lhůty) pro opožděnost, přičemž se vypořádal i s argumenty stěžovatele dovolávajícími se změny judikatury. Nejvyšší správní soud se navíc, jak již bylo řečeno, s argumentací městského soudu plně ztotožňuje.
Nad rámec nutného odůvodnění lze dodat, že v uvedené otázce přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daní ani nenastal, přinejmenším nikoli v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, překvapivý obrat do té doby ustálené judikatury, který popisoval stěžovatel. Je pravdou, že judikatura Městského soudu v Praze v době, kdy stěžovateli běžela lhůta pro podání žaloby (24. 4. 2007 - 25. 6. 2007), stála na tom, že taková žaloba není přípustná (viz např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 21. 12. 2005, č. j. 11 Ca 230/2005 – 21, nebo ze dne 22. 11. 2006, č. j. 10 Ca 180/2006 - 17). Nicméně podle databáze judikatury správních soudů Nejvyšší správní soud potvrdil tento názor Městského soudu v Praze až ve svém rozsudku ze dne 23.5. 2007, č.j. 7 Afs 95/2006 – 56, www.nssoud.cz, tedy zhruba v polovině lhůty pro podání žaloby stěžovatele. Pokud stěžovatel žalobu do té doby nepodal a pokud by se i seznámil s tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu neprodleně po jeho vydání, jen stěží by ho mohl považovat za absolutní překážku pro podání žaloby, a to už jen z toho důvodu, že se jednalo prozatím o ojedinělé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k dané otázce, nikoli tedy o jeho setrvalou a ustálenou judikaturu. A skutečně, na toto rozhodnutí devátého senátu Nejvyššího správního soudu, z něhož nebyla vytvořena samostatná právní věta, další senáty Nejvyššího správního soudu nenavázaly a v již zmiňovaných rozsudcích ze dne 10. 12. 2007, č. j. 8 Afs 143/2005 - 51 a ze dne 16. 1. 2008, č. j. 5 Afs 30/2007 - 50, dostupných na www.nssoud.cz, judikovaly opačně, byť se tak stalo již po uplynutí lhůty pro podání žaloby stěžovatele. Vzniklý nezamýšlený rozpor mezi těmito rozhodnutími Nejvyššího správního soudu pak musel odstranit jeho rozšířený senát ve zmiňovaném usnesení ze dne 17. 7. 2008, č. j. 7 Afs 13/2007 - 54, publikovaném pod č. 1720/2008 Sb. NSS.
Lze tedy uzavřít, že do rozhodnutí rozšířeného senátu zde nebyla ustálená a setrvalá judikatura Nejvyššího správního soudu jakožto vrcholného orgánu pro sjednocování judikatury správních soudů k otázce přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu o delegaci místní příslušnosti ke správě daní; tím spíše je nutno přisvědčit názoru Městského soudu v Praze, že stěžovateli v daném případě nic nebránilo brojit proti rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou, tak jako to učinili mj. žalobci v uvedených věcech, jimiž se zabýval Nejvyšší správní soud, a v této žalobě případně uplatnit rovněž argumenty svědčící ve prospěch soudního přezkoumání rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stěžovatelem, že v dané věci uplatnil všechny možné i nemožné prostředky k ochraně svých práv, ovšem s výjimkou toho jediného, který by mohl vést k jím žádanému výsledku, tedy ke zrušení rozhodnutí o delegací místní příslušnosti, čehož mohl dosáhnout pouze podáním včasné žaloby proti tomuto rozhodnutí. Je vhodné také připomenout, co zmínil již žalovaný, že totiž úsilí stěžovatele nebylo zcela marné, naopak vedlo nakonec žalovaného k vydání nového rozhodnutí ze dne 14. 2. 2008, č. j. 43/13 419/2008 – 431, jímž žalovaný delegoval místní příslušnost ke správě daní stěžovatele zpět na Finanční úřad v Opavě. Byť je z jednotlivých podání stěžovatele založených ve spise zřejmé, že ani s tímto výsledkem nebyl stěžovatel spokojen a nadále usiloval o zrušení původního rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2007, č. j. 43/99 941/2005 – 431, musí akceptovat, že žalobu proti tomuto rozhodnutí podal opožděně.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž naznačoval, že odmítnutí jeho žaloby městským soudem je v rozporu s předcházejícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 2 Afs 63/2008 – 60, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2008, č. j. 31 Ca 3/2008 – 27, a tomuto krajskému soudu uložil právě postoupit žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí o delegaci, Městskému soudu v Praze. I tento názor stěžovatele je ovšem třeba odmítnout. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku ze dne 26. 8. 2008, č. j. 2 Afs 63/2008 – 60, které bylo stručně shrnuto výše, Nejvyšší správní soud otázku včasnosti uvedené žaloby proti rozhodnutí o delegaci neřešil, naopak výslovně předpokládal, že touto otázkou se bude zabývat soud k tomu věcně a místně příslušný, tedy Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení, ze spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu