K I. Platná právní úprava nedovoluje správci daně z majetkových přírůstků, u nichž zdanění v minulosti nebylo fyzickou osobou prokázáno, doměřit bez dalšího daň z příjmů v roce, kdy je z takového příjmu uskutečněn výdaj. To neplatí, jedná-li se o výdaj (příjem, resp. vklad), o němž je účtováno, resp. o něm účtováno být v soula: du s právními předpisy mělo; na takový případ plně dopadá $ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, a důkazní břemeno stíhá osobu, která výdaj (příjem, resp. vklad) uskutečnila (srov. $ 42 téhož zákona účinného do 31. 12. 1994). II. Důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, stíhá daňový subjekt ohledně všech skutečností, které v daňovém přiznání uvedl, resp. byl povinen uvést, nebo k nimž byl správcem daně vyzván. Důkazní bře- meno ve smyslu citovaného ustanovení však není postaveno na prokázání „negativ- ní skutečnosti“, tedy toho, co daňový subjekt netvrdí, ale na tom, co sám uvádí. Ne- lze proto vyzvat daňový subjekt k tomu, aby prokazoval, že předmětnou částku v daném roce nepřijal, resp. nevydal.
K I. Platná právní úprava nedovoluje správci daně z majetkových přírůstků, u nichž zdanění v minulosti nebylo fyzickou osobou prokázáno, doměřit bez dalšího daň z příjmů v roce, kdy je z takového příjmu uskutečněn výdaj. To neplatí, jedná-li se o výdaj (příjem, resp. vklad), o němž je účtováno, resp. o něm účtováno být v soula: du s právními předpisy mělo; na takový případ plně dopadá $ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, a důkazní břemeno stíhá osobu, která výdaj (příjem, resp. vklad) uskutečnila (srov. $ 42 téhož zákona účinného do 31. 12. 1994). II. Důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, stíhá daňový subjekt ohledně všech skutečností, které v daňovém přiznání uvedl, resp. byl povinen uvést, nebo k nimž byl správcem daně vyzván. Důkazní bře- meno ve smyslu citovaného ustanovení však není postaveno na prokázání „negativ- ní skutečnosti“, tedy toho, co daňový subjekt netvrdí, ale na tom, co sám uvádí. Ne- lze proto vyzvat daňový subjekt k tomu, aby prokazoval, že předmětnou částku v daném roce nepřijal, resp. nevydal.
Otázka, která je kasačnímu soudu předlo- žena, je posoudit, zda a v jakém rozsahu zatě- žovalo stěžovatele důkazní břemeno ohledně příjmu nabytého v roce 1988, který byl ná- sledně v roce 1999 vložen jako půjčka do ob- chodní společnosti. Městský soud stran této otázky dospěl, k žalobní námitce stěžovatele, který namítal uplynutí prekluzivních lhůt pro vyměření da- ně ve věci příjmu z roku 1988, k závěru, že stěžovatel neprokázal, že nebyl povinen v ro- ce 1999 daňové přiznání k dani z příjmů fy- zických osob k výzvě správce daně podat a vzhledem k tomu mu musela být daň vyměře- na podle pomůcek v roce 1999, kdy byl příjem zjištěn. Co se týče oprávnění správce daně vy- zvat stěžovatele k prokázání požadovaných » Dostupný na www.nssoud.cz. skutečností, jakož i povinnosti nést důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 d. ř., odkázal měst- ský soud v odůvodnění bez dalšího pouze na shodný závěr, k němuž dospěl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 187/05, jakož i Nejvyš- ší správní soud v rozsudku 5 Afs 86/2004*). Hodnocení skutkového i právního stavu tak, jak k němu dospěl městský soud, Nejvyš- ší správní soud zásadně odmítá. Předně je třeba uvést, že městský soud zcela nepřípadně odkazuje na judikaturu, kterou odůvodňuje své závěry (ke stejnému závěru, který je obsažen v rozsudku NSS sp. zn. 5 Afs 86/2004, dospěl NSS např. i v rozsudku sp. zn. 2 Afs 139/2005, Ústavní soud shodný závěr učinil např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 323/99, II. ÚS 750/2000 nebo II. ÚS 574/02), když ve věci, kterou řešil, se jednalo o zcela jiný skutkový stav. Skutkový stav, který by bylo možno podřadit pod uváděnou judí- katuru, nebyl v řízení před správními orgány, ale ani v řízení před soudem postaven najisto, resp. městský soud se s ním přezkoumatel ným způsobem vůbec nevypořádal; nelze jej nadto ani ze spisového materiálu dovodit. Pro vyslovení závěru o tom, zda stěžovate- le zatěžovalo důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 d. ř., je rozhodující, zda stěžovatel byl osobou podnikající, které vznikla v roce 1999 povin- nost v souvislosti s příjmy dosaženými dle $ 6, resp. $ 7 až $ 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podat daňové přiznání, anebo nikoli. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nej- vyššího správního soudu i Ústavního soudu, správce daně je oprávněn požadovat na da- ňovém subjektu prokázání původu a zdroje finančních prostředků, resp., zda tyto byly již zdaněny, pokud jím byly vloženy do podniká- ní a pokud o nich bylo takto účtováno, a to za situace, kdy dosavadní příjmy a výdaje tak, jak vyplynuly z daňových přiznání, takové vklady neodůvodňují. Obecná povinnost prokázat majetkové přírůstky byla založena pro všechny fyzické osoby, mající bydliště na území České repub- 795 1663 liky, a to bez ohledu na skutečnost, zda tyto osoby podnikaly, či nikoli, v $ 42 d. ř., ve zně- ní do 31. 12. 1994 (ustanovení bylo zrušeno k 1. 1. 1995 zákonem č. 255/1994 Sb.. Ve smyslu uvedeného ustanovení z majetkových přírůstků, u nichž zdanění nebylo prokázáno, správce daně byl oprávněn vyměřit daň z pří- jmů. Platná právní úprava však již nedovoluje tímto způsobem postupovat. Právě takový postup však žalovaný ve své podstatě uplat- nil, ten byl poté stvrzen i městským soudem. Ze správního spisu bylo zjištěno, že stěžo- vatel k výzvě správce daně ze dne 22. 1. 2002 k podání daňových přiznání za rok 1997, 1998 a 1999 dne 8. 2. 2002 uvedl, že od roku 1997 nepodnikal a pobíral pouze příjmy ze závislé činnosti, přitom uvedl, že své podni- kání pozastavil a tuto skutečnost správci da- ně nahlásil. Ve spisovém materiálu bylo rov- něž založeno rozhodnutí Živnostenského odboru MÚ městské části Praha - Libuš ze dne 19. 3. 1997 o pozastavení provozování živnosti „montáž, opravy, údržba a revize vyhrazených elektrických zařízení a výroba rozvaděčů nízkého napětí“ a živnosti „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a pro- dej“ na dobu od 19. 3. 1997 do 19. 3. 2002. Správní spis dále obsahuje rovněž daňová při- znání za zdaňovací období 2001, 2002 a 2003, v nichž stěžovatel uváděl pouze příjmy dle $ 6 a $ 8, přitom nevykazoval žádné příjmy dle $ 7 - příjmy z podnikatelské činnosti, pří- lohou přiznání byla potvrzení o výši zdanitel- ných příjmů ze závislé činnosti vystavená plátcem daně. Správce daně na základě zaslaného pod- nětu, v souvislosti s prověřováním okolností koupě a následného prodeje osobního auto- mobilu stěžovatelem v roce 1999, zjistil, že stěžovatel měl poskytnout společnosti M. v'roce 1999 půjčku, přitom částka, která tvo- řila prodejní cenu, nebyla stěžovateli vypla- cena, ale měla být součástí poskytnuté půjč- ky. Na základě těchto indicií zahájil správce daně se stěžovatelem řízení, když jej v soula- du s $ 40 d. ř vyzval k podání daňového při- znání. Stěžovatel daňové přiznání nepodal a v odpovědi na výzvu uvedl, že pobíral pou- ze příjmy ze závislé činnosti. 796 Z dále správcem daně vedeného řízení není zřejmé, jaké řízení, ohledně jaké daňové povinnosti, vlastně vedl. Výzvou ze dne 21. 6. 2002 bylo stěžovateli uloženo podle $ 15 a $ 31 d. ř., aby prokázal své tvrzení, že obdržel k 15. narozeninám pe- něžní dař od prarodičů, jakož i to, že peníze byly po celou dobu uloženy v rodinném tre- zoru. Na tuto výzvu stěžovatel odpověděl dné 16. 7. 2002, přitom označil svědka předání a dalšího nakládání s penězi - svého otce. Další výzva, vydaná opětovně s odkazem na $ 15 a $ 31 d. ř, následovala dne 17. 7. 2002, s tím, aby stěžovatel prokázal způsob výměny peněžních prostředků. Dále správní spis ob- sahuje interní sdělení dle $ 13 d. ř. ze dne 7. 8. 2002, v němž se uvádí, že na základě zjištění při provádění místního šetření dle $ 15 d. ř. bude za zdaňovací období roku 1999 daňové- mu subjektu předán dodatečný platební vý- měr ve výši 504 900 Kč, dále se zde konstatu- je, že daňový subjekt nemá právo do tohoto záznamu nahlížet. Dne 9. 8. 2002 byl sepsán další úřední záznam, v němž správce daně po- psal dosavadní průběh řízení, provedl závě- rečnou rekapitulaci příjmů a výdajů a na zá- kladě tohoto úředního záznamu dodatečně vyměřil za rok 1999 daň dle $ 46 d. ř. Nejvyšší správní soud předně shledal v postupu správního orgánu zásadní vady ří- zení, které již samy o sobě měly vést ke zruše- ní napadeného, rozhodnutí žalovaného sou- dem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku odůvodnění. Setrvalli městský soud na těchto vadách, přitom jeho rozhod- nutí zcela postrádá odůvodnění, z něhož by bylo lze zjistit, jakými úvahami byl veden, do- spěl-li k závěru o skutkovém i právním stavu shodně s žalovaným, trpí i rozhodnutí měst- ského soudu vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění. Jakkoli žalovaný sám odkazuje na $ 44 d. ř., evidentně takto nepostupoval. Není rov- něž ze spisu zřejmé, kterým rozhodnutím (platebním výměrem) a ke kterému datu byla stěžovateli daň za rok 1999 vyměřena, když následně mu byl vydán dodatečný platební výměr. Podle $ 44 odst. 1 d. ř., nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné při- znání nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce daně, nebo nebyly-li na výzvu ve sta- novené lhůtě odstraněny vady, je správce da- ně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s da- ňovým subjektem. Pokud daňový subjekt ne- podá daňové přiznání nebo hlášení ani na vý- zvu správce daně, je správce daně oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v da- ňovém přiznání nebo hlášení daň ve výši nu- la. Takto žalovaný evidentně nepostupoval. V předmětné věci není však ani zřejmé, jakkoli v rozhodnutí žalovaného se uvádí, že daň byla stanovena pomocí pomůcek postu- pem podle $ 31 odst. 5 d. ř., jaký postup správce daně uplatnil, když na postup dle S 44 odst. 1 žn fine neodkazuje a žádný úkon, z něhož by vyplynulo vyměření daně postu- pem dle $ 46 odst. 5 cit. zákona, spis neobsa- huje, nadto je vydán dodatečný platební vý- měr na základě úředního záznamu o tom, že daň má být vyměřena dle $ 46 bez uvedení konkrétního odstavce, podle kterého se tak činí. Žalovaný dostatečně neodůvodnil po- stup stran aplikace $ 44 odst. 1 d. ř., a to, zda daň byla vyměřena podle pomůcek (měl být vydán platební výměr), anebo zda byla daň doměřena poté, kdy správce daně vyměřil daň v daňovém přiznání, jehož existenci předpokládá zákonná fikce ve smyslu $ 44 odst. 1 in fine, a měl tedy vydat dodatečný platební výměr. Ustanovení $ 44 odst. 1 citovaného záko- na upravuje postup správce daně v případě nepodání daňového přiznání. Uvedené usta- novení však v odst. 1 odlišuje případy, kdy přiznání není podáno nebo podáno sice je, ale nejsou ve stanovené lhůtě odstraněny je- ho vady; potom je správce daně oprávněn zji- stit základ daně a daň postupem dle $ 31 odst. 5 zákona, tj. dle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará i bez součinnosti s da- ňovým subjektem; dále uvedené ustanovení in fine stanoví, jak správce daně postupuje, nenílí podáno daňové přiznání. Nesplní-li daňový subjekt povinnost podat daňové při- znání, předpokládá ve smyslu $ 44 odst. 1 cit. zákona n fine správce daně toliko skuteč- nost, že bylo podáno daňové přiznání, v němž nebyla přiznána žádná daňová povin- nost, resp. daňový subjekt vykázal v přiznání daň ve výši nula. Vycházeje z uvedené zákon- né fikce je správce daně povinen postupovat v souladu s $ 40 odst. 1 a $ 46 odst. 5 cit. zákona. Dodatečně vyměřit odchylnou daňo- vou povinnost nelze potom jinak než v inten- cích části třetí daňového řádu při respektová- ní zásad daňového řízení stanovených v $ 2 cit. zákona a pravidel dokazování obsažených v 631. Těmto zásadám správce daně, za situa- ce, kdy daň stanovil na základě úředního záz- namu, vyloučeného z nahlížení, s použitím důkazních prostředků (výpovědí osob získa- ných na základě dožádání), s nimiž nebyl stě- žovatel seznámen, to vše v rámci „místního šetření“, nedostál. Připouštíli zákon v $ 44 stanovit daň v podstatě bez součinnosti daňového subjek- tu, nepochybně tak lze učinit pouze v přípa- dech, kdy daňový subjekt se správcem daně nekomunikuje a neposkytuje potřebnou sou- činnost. Tak tomu však v projednávané věci nebylo, když stěžovatel na všechny výzvy správce daně reagoval. K obdobnému závěru stran aplikace $ 44 d. ř. dospěl Nejvyšší správ- ní soud již např. v rozsudku ze dne 24. 6. 2005, čj. 5 Afs 160/2004, nebo v rozsudku ze dne 7. 4. 2005, čj. 1 Afs 62/2004, vše přístup- no na www.nssoud.cz. Podle $ 46 odst. 1 cit. zákona podle vý- sledků vyměřovacího řízení stanoví správce daně základ daně a její výši, která má být da- ňovému subjektu předepsána. Pokud je zá- klad daně nebo daň stanovena odchylně od základu daně a daně, jak je daňový subjekt přiznal nebo za řízení uznal, musí být z vymě- řovacího spisu patrno, podle jakých pomů- cek nebo na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu daně a daně odchýlil, jakož i důvody těchto rozdílů. Obdobně musí být z vyměřovacího spisu patrno, jak byl da- ňový základ zjištěn a daň stanovena, stalo-li se tak bez přiznání nebo hlášení daňového sub- jektu ($ 46 odst. 2). Stanovíli správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má 797 1663 k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne ta- ké ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny ($ 46 odst. 3). Výše uvede- né skutečnosti rozhodné pro vyměření daně však ze spisu zcela a přesvědčivě nevyplynuly. Stanovilli žalovaný základ daně a daň ve smyslu $ 46 odst. 1 cit. zákona, učinil tak pou- ze na základě protokolu z místního šetření, resp. úředního záznamu tvořícího neveřej- nou část spisu. Na tomto místě považuje Nej- vyšší správní soud vhodné odkázat na ustále- nou judikaturu stran otázky možného vyměření, resp. doměření daně (viz rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2007, čj. 5 Afs 170/2006, roz- sudek ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Afs 60/2005, vše přístupno na www.nssoud.cz). Daňový řád upravuje postup správce da- ně pro případy vyměření daně jednak v $ 43, a to tehdy, vzniknou-li pochybnosti o správ- nosti, pravdivosti, průkaznosti a úplnosti po- daného daňového přiznání. Řízení končí vy- dáním platebního výměru, a to i v případě, kdy pochybnosti správce daně se ukázaly li- chými a daň je vyměřena ve výši uvedené po- platníkem v přiznání. Pro případ, kdy správ- ce daně presumuje, že daň se neodchyluje od daně uvedené poplatníkem v přiznání, postu- puje dle $ 46 odst. 5 cit. zákona. V tomto pří- padě konkludentního vyměření daně se za den jejího vyměření a současně za den doru- čení tohoto rozhodnutí považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání. Za situace, kdy je daň vyměřena jedním z výše uvedených způsobů, lze ve smyslu $ 46 odst. 7 cit. zákona daň doměřit, bude-li zjištěno, že takto byla daň stanovena v nesprávné výši. V projednávané věci však není zřejmé, ja- ké pochybnosti měly být v daňovém přiznání za rok 1999 odstraněny. Za situace, kdy správ- ce daně presumoval postup dle $ 44 d. ř. (stě- žovatel nepodal daňové přiznání, ač k tomu ve smyslu $ 40 odst. 1 d. ř. povinen byl, resp. tak podal „nulové“ daňové přiznání) a hodlal prověřovat „zatajené příjmy“ za zdaňovací období roku 1999, leželo důkazní břemeno ohledně takového tvrzení (zatajení příjmu) na něm. Nejvyšší správní soud není ve sporu 798 v tom, že nutným předpokladem uskutečně- ní výdaje je předchozí získání příjmu, z ně- hož by bylo lze výdaj uskutečnit. Nelze však pouze z toho, že stěžovatel v roce 1999 pe- něžní prostředky použil, bez dalšího dovodit, že je i v tomto roce získal. Jakkoli lze mít po- chybnosti o skutečném původu předmětné částky, kterou stěžovatel v roce 1999 použil jako půjčku, k naplnění dikce $ 31 odst. 8 písm. c) d. ř. samotné pochybnosti nepostačí a neospravedlňují přiřazení předmětné část- ky příjmů do tohoto zdaňovacího období. Ne- bylo proto, jak městský soud mylně dovozuje, na stěžovateli, aby prokázal, že příjem, o.kte- rý se ve věci jednalo, nebyl příjmem roku 1999 (takto ostatně ani důkazní břemeno ne- stojí). Naopak bylo na správci daně, aby pro- kázal, že stěžovatel příjem z podnikatelské či jiné samostatné výdělečné činnosti, popř. ji- ný příjem podřaditelný pod $ 7, $ 8, $ 9 nebo $ 10 zákona o daních z příjmů v daném roce obdržel a byl povinen jej v daňovém přiznání uvést. V tomto směru závěry o zjištěném skut- kovém stavu nemají žádnou oporu ve spise. Institutem, který pro případ, kdy správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ, zákon stanoví, je daňová kontrola. Ustanovení $ 16 d. ř. vymezuje cíl daňové kontroly tak, že daňovou kontrolou pracov- ník správce daně zjišťuje nebo prověřuje da- ňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového sub- jektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola je jedním z nástrojů, kte- ré správce daně v rámci správy daně ve smys- lu $ 1 odst. 2 cit. zákona má k dispozici pro naplnění cíle daňového řízení. Tohoto cíle však nelze dosahovat, aniž by byly brány na zřetel zásady daňového řízení vymezené v $ 2 cit. zákona. Správce daně proto musí jednat vždy v souladu se zákony, musí rovněž chrá- nit zájmy státu, tak, aby docházelo ke správ- nému stanovení a vybrání daně a nebyly krá- ceny daňové příjmy. Přitom však musí dbát i zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, postupovat v řízení v součinnosti s nimi, ale také současně v říze- ní volit pouze takové prostředky, které daňo- vý subjekt nejméně zatěžují a stále ještě ve- dou kcíli, tj. stanovení a vybrání daně. Zásadu zákonnosti a posledně uvedenou zásadu hos- podárnosti a účelnosti nelze pojímat odděle- ně, ale pouze v nedílném kontextu. Opačným postupem si lze představit i takovou volbu prostředků, které budou sice znamenat mini- mální zásah, resp. budou pro daňový subjekt výhodné, na druhou stranu však budou užity v rozporu se zákonem (např. sjednání daně, přitom daň bylo možno stanovit dokazová- ním). Kromě zásady hospodárnosti a účel- nosti je povinen správce daně řídit se i ostat- ními zásadami celého našeho právního řádu, o něž se opírá především ústavní ochrana práv občanů a dalších subjektů. Jak je z uvedeného zřejmé, je to právě in- stitut daňové kontroly, který slouží k tomu, aby mohl správce daně zjistit a prověřit daňo- vý základ (v daném případě ověřit správnost daňové povinnosti přiznané stěžovatelem za rok 1999); následující odstavce tohoto usta- novení vybavují jak správce daně, tak i osoby, u nichž je daňová kontrola prováděna, širo- kým okruhem zvláštních práv a povinností. Podle $ 16 odstavce 4 cit. zákona tak napří- klad může daňový subjekt podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně, vy- jádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho dopl- nění apod. O výsledku zjištění pak sepíše správce daně zprávu o daňové kontrole, kte- rou je povinen s daňovým subjektem projed- nat. Znamená to, že zpráva z daňové kontroly tak musí obsahovat výsledek zjištění, tedy správní úvahu správce daně, na základě níž dospěl k důvodům pro případné doměření daně a rovněž ke zvolenému způsobu stano- vení základu daně a daně. Tato skutečnost je právně významná obzvláště proto, že doda- tečný platební výměr neobsahuje odůvodně- ní a daňový subjekt musí mít zachovánu reál- nou možnost seznat důvody, jež vedly správce daně k jejímu doměření pro případ jeho obrany v odvolacím řízení. V projednávané věci zcela evidentně ne- prováděl správce daně daňovou kontrolu u stěžovatele. Byla-li případně prováděna da- ňová kontrola jiným správcem daně u subjek- tu, který byl příjemcem půjčky, prokazování této skutečnosti bylo, resp. mohlo být před- mětem zcela jiného samostatně vedeného ří- zení s daňovým subjektem, který o půjčce, byť daňově neuznatelně, účtoval, resp. účto- vat měl. Místní šetření upravené v $ 15 cit. zákona se provádí vždy v souvislosti s daňovým říze- ním, přičemž charakter tohoto institutu vylu- čuje, že by mohlo být prováděno dlouhodobě a jinde než u daňového subjektu nebo v mís- tě jeho činnosti nebo majetku. V projednáva- né věci se zcela evidentně nejednalo ani o míst- ní šetření, sepsali správce daně protokoly v sídle správce daně a jejich obsahem byla toli- ko výpověď stěžovatele. Ostatně i při provádě- ní místního šetření jsou zákonem stanoveny podmínky a upravena práva daňového subjek- tu obdobně, jak tomu je v případě daňové kon- troly ($ 16); tato však nebyla zachována. Z výše uvedeného se podává, že daňové ří- zení nemohlo být vedeno ohledně daňové povinnosti roku 1988, jakkoli výzvy správce daně směřovaly právě k prokázání tohoto pří- jmu (prokázání darování, prokázání směny peněz, apod.), neboť stran prověření a stano- vení daňové povinnosti za toto období již marně uplynula lhůta stanovená v $ 47 d. ř. Mělo-li být řízení vedeno stran daňové povin- nosti za zdaňovací období roku 1999 a správ- ce daně hodlal zdanit „zatajený příjem“ toho- to roku, stíhalo důkazní břemeno ohledně takového tvrzení správce daně, a to v rámci ří- zení vedeného v souladu s $ 2 d. ř. Důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 d. ř. stíhá daňový subjekt ohledně všech skutečností, které v daňovém přiznání uvedl, resp. byl povinen uvést, nebo k nimž byl správcem daně vý- zván. Takové řízení však správce daně nevedl. Neuvedl-li stěžovatel v přiznání za rok 1999 předmětný příjem, byť bylo zjištěno v daném roce, že tomuto příjmu relevantní část svého majetku stěžovatel vydal, nestíhalo jej důkazní břemeno ohledně tvrzení, že pří- jem neobdržel. Důkazní břemeno ve smyslu cit. ustanovení není postaveno na prokázání toho, co daňový subjekt netvrdí, ale na tom, co sám uvádí. 799 1664 Z odůvodnění rozsudku městského sou- du není zřejmé, jakými úvahami stran neune- sení důkazního břemene stěžovatelem byl soud veden, a to zejména tehdy, když se nik- terak nezabýval skutečnostmi, které dle názo- ru Nejvyššího správního soudu nejsou ve vě- ci nepodstatné. Totiž tím, zda stěžovatel byl osobou, která pobírala v roce 1999 příjmy z podnikatelské, popř. jiné, činnosti a tyto byl současně povinen uvést v daňovém přiznání. Pouze prokázání indicií o tom, že stěžovatel, byť žádné příjmy z podnikatelské či jiné sa- mostatné výdělečné činnosti ke zdanění v ro- ce 1999 nepřiznal a ani o nich neúčtoval, ač tak učinit měl, by mohlo vést k přenesení dů- kazního břemene na stěžovatele. 1664 Daňové řízení: lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání k $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. (v tex- tu též „daňový řáď“, „d. ř.“) k $ 38a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 258/1994 Sb., č. 133/1995 Sb. a č. 208/1997 Sb. (v textu též „zákon o DPH)» © Novelou zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, provedenou zákonem č. 208/1997 Sb., byla pro podávání dodatečného daňového přiznání v oboru daně z přidané hodnoty zavedena stejná pravidla Ihůtování tohoto práva, jaká vyplývala z $ 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, tj. podřídit tyto lhůty jednotnému režimu vyplývajícímu ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplat- ků, i pro účely daně z přidané hodnoty. Plátce daně z přidané hodnoty proto mohl podat dodatečné daňové přiznání na daň z přidané hodnoty, jestliže snižoval souhtr- nem oprav daňovou povinnost, nejen ve Ihůtě podle $ 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ale i ve znovu běžící Ihůtě podle odst. 2 té- hož ustanovení, došlo-li k přerušení jejího běhu za tam stanovených podmínek.
Robert Š. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů fyzických