k 6 7 až $ 11 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném pro zdaňovací ob- dobí let 2002 až 2004 Rozhodující pro určení, zda se u plošné stavby (ve stavebněprávním smyslu), ja- ko jsou betonové či asfaltové plochy, jedná rovněž z hlediska občanskoprávního o stavbu spojenou se zemí pevným základem ($ 119 odst. 2 občanského zákoníku) podléhající dani ze staveb dle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, či naopak O součást pozemku, na němž se taková stavba nachází, nemůže být pouze hledisko, zda lze danou stavební konstrukci oddělit od země, ale také, zda je naplněna první podmínka $ 120 odst. 1 občanského zákoníku, tedy zda jde o součást pozemku, kte- rá k pozemku (jakožto k věci hlavní) podle jeho povahy náleží, či nikoliv.
C. Za klíčovou otázku, o které je třeba rozhodnout, proto Nejvyšší správní soud, stejně jako krajský soud, považuje určení to- ho, zda zpevněná betonová plocha nacházejí- cí se na pozemku v katastrálním území Mo- ravská Ostrava představuje stavbu ve smyslu občanského zákoníku, a zda je tudíž předmě- tem daně dle $ 7 odst. 1 zákona o dani z ne- movitostí. Ustanovení $ 7 odst. 1 zákona o dani z ne- movitostí stanovilo, že „předmětem daně ze staveb jsou stavby na území České republi- ky, na které bylo vydáno kolaudační roz- hodnutí nebo kolaudačnímu rozhodnutí podléhající a užívané a nebo podle dříve vy- daných obecně závazných právních předpi- sů dokončené, byty včetně podílu na společ- ných částech stavby, které jsou evidovány v katastru nemovitostí nebo nebytové pro- story včetně podílu na společných částech stavby, které jsou evidovány v katastru ne- movitostí“.
Východiskem pro úvahy Nejvyššího správního soudu o tom, jaké „stavby“ jsou předmětem daně ze staveb dle shora citova- ného ustanovení, může být názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 529/2005, podle něhož „pojmem stavba ve smyslu f 7 odst. 1 záko- na č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, se rozumí stavba jako nemovitá věc ve smyslu občanského zákoníku. Sama skutečnost, že bylo na stavbu vydáno kolaudační rozhod- nutí, nedostačuje k závěru, že se jedná o stavbu, která je předmětem daně ze staveb.
Vžďy je zapotřebí zkoumat, zda se jedná o nemovitou stavbu ve smyslu občansko- právním“. Jak již bylo řečeno, je třeba určit, zda předmětná zpevněná betonová plocha spadá do takto definované množiny, zdali je tedy stavbou jakožto nemovitou věcí ve vý- 53 1752 znamu, jak ji definuje občanský zákoník. Je tomu tak proto, že vymezení pojmu stavba není v zákoně o dani z nemovitostí specifiko- váno, a proto je třeba vyjít z obecné soukro- moprávní definice nemovité stavby dle $ 119 odst. 2 občanského zákoníku.
V souvislosti s tím Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho níže uvedené úvahy jsou do značné míry vedeny doktrinálními závěry i závěry soudů na poli občanského práva. Tento postup je v tomto případě plně namís- tě - jak Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005-53, publikovaném pod č. 1034/2007 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 1. 3. 2007, čj. 2 Afs 125/2005-40, www.nssoud.cz, veřejné a soukromé právo je třeba považovat za „dvě sféry jednoho ve své podstatě jednotněho a uceleného právního řádu“, v daném přípa- dě je tedy třeba pro účely zákona o dani z ne- movitostí posuzovat povahu stavby dle pří- slušných ustanovení občanského zákoníku.
Na tom se koneckonců stěžovatel s žalobcem i krajským soudem shodují, liší se však v závě- rech o výsledku takového posouzení. Se závě- ry krajského soudu přitom Nejvyšší správní soud souhlasí, neboť vycházejí z dosavadní ju- dikatury zejména civilních soudů, která se tý- ká nejen obecného vymezení pojmu stavby pro účely $ 7 odst. 1 zákona o dani z nemovi- tostí (viz výše), ale blíže se vyjadřuje přímo k obdobným typům ploch, jako je zpevněná betonová plocha posuzovaná v tomto přípa- dě. Zdejší soud ovšem dodává, že ačkoli pova- žuje závěry krajského soudu za správné, shle- dává jeho argumentaci poměrně kusou, a proto považuje za vhodné ji dále rozvést.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsud- ku ze dne 1. 3. 2007, čj. 2 Afs 125/2005-40, www.nssoud.cz, akceptoval závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05. Podstata právního názo- ru Ústavního soudu spočívala v tom, že zákon o dani z nemovitostí užívá pojem „stavba“ ve smyslu občanskoprávním a tento pojem je spjat s pojmem nemovitosti. Stavba jako ne- movitost tedy musí splňovat znaky přirozené- ho pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém je postave- 54 na.
Má-li být proto poplatníkem daně ze stav- by její vlastník, musí být stavba způsobilým předmětem vlastnického práva, a je tedy ne- zbytné, aby byla věcí v právním smyslu. Ne- splňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je jedinou nemovitostí, která by mohla být předmětem daně z nemovitostí, právě jen pozemek, na kterém byla daná stavební činnost uskuteč- ňována. (...) Aby zde posuzovaná zpevněná plocha představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem Ca byla tedy i předmětem daně ze staveb), je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí ve smyslu $ 118 odst. 1 občanského zá- koníku, tedy, jak se vyjádřil Ústavní soud, mu- sí být „vymezitelným kusem vnějšího světa“, který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku.
© tako- vý vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít dle konstantní judikatury tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírod- ních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce - viz roz- sudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, obdobně dosavad- ní judikatura posoudila i jiné případy zpev- nění povrchu pozemku vrstvením různých přírodních materiálů - typicky se jednalo u parkovišť a kurtů o různé štěrky, makadam, živce, antuku apod.).
Nejvyšší soud i Ústavní soud přitom do- nedávna vycházely z toho, že pro posouzení povahy zpracování povrchu pozemku z toho hlediska, zda toto zpracování je, či není sa- mostatnou věcí ve smyslu $ 119 občanského zákoníku, není podstatné, zda daný pozemek slouží jako pozemní komunikace, či nikoliv. V rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, Nejvyšší soud výslovně uvádí, že „parkoviště představované pozemkem, je- hož povrch byl zpracován zpevněním povr- chu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou“, byť je toto parkoviště v katastru nemovitostí ve- deno jako jiná ostatní (tj. účelová nebo míst- ní) komunikace.
V tomto rozsudku Nejvyšší soud také konstatoval, že „není ani dobře představitelné, že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu pozemku, na němž se tato zařízení“ čí konstrukce“ bez- prostředně nacházejí“ "Tyto povrchové úpra- vy tedy nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskopráv- ním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (oddě- leně jednu od druhé) převádět.
Obdobně se Nejvyšší soud vyslovil v otázce pozemních komunikací např. také v rozsudcích ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, a ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1324/2003). Rov- něž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, výslovně uvedl (v souvis- losti s vydáním pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), že „parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není ...
z hle- diska občanskoprávního stavbou, a samotná skutečnost zpracování povrchu pozemku ně- kolika vrstvami stavebního materiálu tak ne- brání, aby byl takový pozemek vydán“. Určitý obrat v posuzování povahy pozem- ních komunikací ovšem učinil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, který vycházel z právního závěru velkého senátu občanskoprávního ko- legia Nejvyššího soudu, neboť rozhodující se- nát se hodlal odchýlit od právního názoru představovaného výše citovanou dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud nyní dospěl k závěru, že místní komunikace Ca tím spíše silnice či dálnice) mohou být za určitých okolností samostatnou věcí, tj. stav- bou ve smyslu $ 119 občanského zákoníku. Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že zá- kon o pozemních komunikacích přijal kon- cepci rozlišující vlastníka pozemku na straně jedné a vlastníka místní komunikace, silnice či dálnice na straně druhé, přičemž podle $ 17 odst. 3 (nyní $ 17 odst. 2) zákona o po- zemních komunikacích je v případě místní komunikace, silnice či dálnice na cizím po- zemku možno zřídit k pozemku věcné bře- meno nezbytné pro výkon vlastníckého prá- va ke stavbě, tj. k příslušné komunikaci.
V praxi je tedy nutno posuzovat případy míst- ních komunikací či silnic individuálně a zjiš- ťovat, zda splňují požadavky $ 119 odst. 2 ob- čanského zákoníku, a jsou tedy samostatnými nemovitostmi, či nikoliv. V daném případě ovšem ani stěžovatel, byť se příkladu pozemních komunikací dovo- lával, netvrdil, že by sporná betonová plocha sloužila jako pozemní komunikace, naopak mezi stranami nebylo sporné, že slouží jako prostor pro skladování materiálu a parkování automobilů, ovšem pouze pro potřeby žalob- ce a jeho provozu, nejedná se tedy ani o ve- řejné parkoviště.
Na druhou stranu je pravda, že v dosavad- ní judikatuře byly většinou posuzovány povr- chy pozemků, které bylý upraveny vrstvením různých materiálů, nikoliv však případ beto- nové plochy, kterou lze od samotného po- zemku zřetelně odlišit a která je zároveň se zemí, na rozdíl od situace, kdy dojde k pou- hému položení betonových panelů (viz roz- hodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, Právní rozhledy, č. 5, 1994, s. 173), pevně spojena. Na tomto místě Nejvyšší správní soud pro úplnost uvá- dí, že to, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem, či nikoli, tedy samotné „spojení se zemí pevným základem“, je v sou- ladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6.
5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, „možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělí- telná od země, aniž by došlo k porušení věcí. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věcí. Z hlediska stavebního je pevný základ zá- kladovou prostorovou konstrukcí geome- tricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách.
Je zřejmé, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných 55 1752 znalostí, a proto je třeba v rámci dokazová- ní provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením“. Nejvyšší správní soud přitom bere v potaz „odborné vyjádře- ní“ jmenovaného stavebního úřadu ze dne 20. 4. 2006, dle kterého lze předmětnou be- tonovou plochu považovat za spojenou se ze- mí pevným základem, byť tento závěr nebyl stavebním úřadem žádným způsobem zdů- vodněn.
Žalobci lze dát navíc za pravdu V tom, že stavebnímu úřadu z hlediska jeho odbornosti nepřísluší v konečném ohledu posuzovat, zda jde o stavbu ve smyslu $ 119 odst. 2 občanského zákoníku, ale pouze to, zda je daná stavební konstrukce spojena se zemí pevným základem, či nikoliv. Ani samotné zjištění pevného spojení da- né stavební konstrukce se zemí ovšem ještě nemůže vést bez dalšího k závěru, že se jedná o nemovitou stavbu, toto zjištění pouze vylu- čuje, že by se v daném případě jednalo o stav- bu movitou (jak by tomu mohlo v určitých případech být při pouhém položení panelů na zemský povrch), pořád však ještě nebyla zodpovězena otázka, zda se nejedná toliko o součást daného pozemku.
I součást věci to- tiž občanský zákoník definuje v $ 120 odst. 1 jako „vše, co k ní podle její povahy náleží a ne- může být odděleno, aníž by se tím věc zne- hoďnotila“, i zde se tedy předpokládá pevné spojení, ovšem nikoliv s jinou věcí, ale s věcí hlavní, které je posuzovaný „kus vnějšího svě- ta“ součástí. I zde tedy judikatura a doktrína vychází z toho, že součást věci nemůže být oddělena, aniž by se tím hlavní věc znehod- notila. Podle $ 120 občanského zákoníku je kladen důraz na znehodnocení hlavní věci, nikoli na znehodnocení její oddělené Části.
Neoddělitelnost přitom není jen fyzická či technická, ale i funkční. Znehodnocením vě- ci je třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu, při- čemž v důsledku této újmy již není věc hlavní schopna sloužit svému původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části kvalitně (srov. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. Komen- tář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 599 - 600). Opět lze odkázat na judikaturu Nejvyšší- ho soudu; dle rozsudku Nejvyššího soudu ze 56 dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (publiko- vaného v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2003), „znehodnocením věci ve smyslu f 120 ob- čanského zákoníku nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné.
Ji- nými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, čj. 2 Afs 42/2007-39, www.nssoud.cz). Ze starší judikatury lze uvést rozhodnutí Nej- vyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 39/1991 (viz Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I. Komen- tář. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 604), dle kte- rého „ustanovení f 120 občanského zákoníku vymezuje pojem součásti věci tak, že součás- tí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se věc zne- hodnotila; znehodnocení nelze chápat jen v užším slova smyslu, tedy pouze jako úplné zničení či alespoň jako podstatné poškození hlavní věci.
Znehodnocení naopak lze chá- Dat též ve smyslu snížení hodnoty a tím zpra- vidla též ceny věci, může znamenat také to, že věc bude do budoucna plnit svůj účel na nižší úrovní (takzvané znehodnocení funkč- ní), popříbadě lze uvažovat též o znehodno- cení estetickém ...“. Rozhodující pro určení, zda se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, či o součást pozemku, tedy nemůže být pou- ze hledisko, zda lze danou stavební konstruk- ci oddělit od země, ale především, zda je na- plněna první část hypotézy $ 120 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, zda jde o součást pozemku, která k pozemku (jakožto věci hlavní) podle jeho povahy náleží, či nikoliv.
Toto konstatování nezpochybňuje ani dikce $ 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle ně- hož stavba není součástí pozemku. Dané ustanovení, které bylo do občanského záko- níku vloženo novelou č. 509/1991 Sb., pouze potvrzuje koncepci, na níž byl stávající ob- čanský zákoník založen i před účinností této novely a která vychází z popření zásady su- perficies solo ceďdit. Ani toto ustanovení však nemá na mysli jakékoli stavební dílo ve smys- lu stavebněprávním, ale právě takovou stav- bu, kterou lze považovat z hlediska její funk- ce a vztahu k pozemku, na němž se nachází, za samostatnou věc, přičemž takovému pří- padnému závěru nebrání samotná skuteč- nost, že je daná stavba s pozemkem pevně spojena.
Obdobně vykládá citované ustano- vení také Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pí. ÚS 16/93, dle něhož „ustanove- ní f 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tu- díž stavba není součástí pozemku tehdy, jestli- že jde o stavbu, která je věcí nemovitou, nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku“.
Konstantní judikatura tudíž nevylučuje, aby za součást pozemků byly považovány ne- jen např. trvalé porosty (které samozřejmě nevznikly stavební činnosti), ale za určitých okolností i některé drobné stavby (ve smyslu stavebněprávním). Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časo- pise Soudní rozhledy č. 8/1998), „ve všech případech (např. u drobných staveb) však nelze stanovit jednoznačné hledisko pro ur- čení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku.
Bude vždy třeba zvažo- vat, zda stavba může být samostatným před- mětem práv a povinností, a to s přihlédnu- tím ke všem okolnostem věcí“. Jako rozhodující se v daném případě tedy jeví posouzení prvního ze dvou kritérií, která stanoví $ 120 odst. 1 občanského zákoníku pro to, aby mohlo být zpracování povrchu pozemku považováno za součást pozemku, na němž se nachází. Je proto třeba posoudit, zda předmětná betonová plocha k danému pozemku dle jeho povahy náleží. Nejvyšší soud k této otázce ve svém rozsudku ze dne 12.
11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, konsta- toval, že „první kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, co k věcí podle její povahy náleží, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sou- náležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuál nímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní patří“ natolik neodmyslitelně, že nemů- že již být považována za věc odlišnou“.
V takto vymezeném rámci dospěl Nejvyš- ší správní soud k závěru, že předmětná beto- nová plocha je součástí pozemku, na němž se nachází. Je totiž třeba vzít v úvahu, že před- mětný pozemek žalobce užívá pro svou po- třebu ke skladování zboží a parkování auto- mobilů (tedy jako jakousi odkládací plochu). Jak již bylo řečeno, zpevněnou betonovou plochu naopak není možné posoudit ani jako účelovou komunikaci dle $ 2 odst. 2 písm. d) a $ 7 zákona o pozemních komunikacích. U všech druhů komunikací je totiž rozhodují- cí funkce „spojovací“, dopravní.
Předmětný pozemek však neslouží k dopravě či přepra- vě, nemá funkci spojnice mezi různými mís- ty. Jeho základní účel spočívá v tom, aby byl využíván jako odkládací plocha. Přitom zpev- nění předmětnou betonovou vrstvou napo- máhá tuto jeho funkci optimalizovat. Mohl by ji plnit i bez této úpravy, avšak na nižší úrov- ni, méně kvalitně. Pozemní komunikace má obvykle dominantní význam sama o sobě, ne- boť plní funkci dopravní cesty a při jejím za- ložení (nejde-li pouze o zpevnění povrchu pozemků, které byly jako veřejná cesta užívány od nepaměti) jsou teprve pro její trasu formou územního plánování a následně územním roz- hodnutím určovány vhodné pozemky.
V da- ném případě je naopak třeba za hlavní věc sloužící danému účelu (tedy jako odkládací plocha) považovat samotný pozemek, při- čemž jeho vybetonování je pouhou úpravou jeho povrchu, která plnění této dominantní funkce pozemku podporuje a vylepšuje. Jed- ná se tedy o součást daného pozemku ve smyslu $ 120 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv o samostatnou stavbu spojenou se ze- mí pevným základem, tedy o nemovitost dle 57 1753 $ 119 odst. 2 občanského zákoníku, z níž by bylo možné vyměřit daň ze staveb podle zá- kona 0 dani z nemovitostí.
xx S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud akceptuje závěry krajského sou- du, podle nichž předmětná betonová plocha nepodléhá dani ze staveb, neboť představuje zpracování povrchu pozemku sloužícího k parkování automobilů a uskladnění mate- riálu, a není tedy z výše uvedených důvodů stavbou ve smyslu občanskoprávním. Tato plošná stavba (ve smyslu stavebněprávním) je součástí pozemku, jenž je předmětem da- ně z pozemků. (...) 1753 Celní právo: zařazování zboží podle celního sazebníku k $ 58 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon“ k nařízení vlády č. 480/2001 Sb., kterým se vydává celní sazebník a kterým se stanoví sazby do- vozního cla pro zboží pocházející z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí a podmínky pro jejich uplatnění (celní sazebník)**» k Mezinárodní úmluvě o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží a Pro- tokolu o její změně [č. 160/1988 Sb. (v textu též „Harmonizovaný systém“)] Při zařazování zboží podle celního sazebníku ($ 58 zákona č. 13/1993 Sb., celní zá- kon) bylo třeba postupovat podle Všeobecných pravidel pro interpretaci Harmoni- zovaného systému (nařízení vlády č. 480/2001 Sb., celní sazebník) a vždy nejprve ur- čit rozhodné číslo v rámci kapitol tohoto systému jako základní složku členění zboží.
Při zařazení směsí, jejichž složení odpovídá různým číslům ve smyslu pravi- dla 2b Všeobecných pravidel pro interpretaci Harmonizovaného systému, bylo tře- ba dále postupovat podle pravidla 3 a určit, zda se jedná o směs, která svým složením odpovídá specifickému popisu určitého čísla, či zda je třeba provést zařazení podle materiálu nebo komponentu dávajícího směsi podstatné rysy. Přitom bylo třeba vzít v úvahu zejména povahu zboží, přesně zjištěný podíl jednotlivých složek směsi, případně i její předpokládané či obvyklé užití.
Směs dvou látek obsahující 98,6 a více hmotnostních procent sacharózy a 1,2 a méně hmotnostních procent výtažku z lékořice bylo třeba dle Kombinované no- menklatury (Mezinárodní úmluva o harmonizovaném systému popisu a číselného označování zboží a Protokol o její změně, vyhlášené pod č. 160/1988 Sb.) sazebně za- řadit do čísla 1701, podpoložky 1701 91 00 - třtinový nebo řepný cukr a chemicky čistá sacharóza v pevném stavu s přísadou aromatických přípravků nebo barviva, nikoliv do čísla 1704, podpoložky 1704 90 10- výtažky z lékořice s obsahem více než 10 % hmotnostní sacharózy, bez přísady jiných látek.
XX
Akciová společnost SEP Moravia proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z nemovi- tostí, o kasační stížnosti žalovaného.
pozemek, na kterém byla daná stavební činnost uskutečňována. Relevantní ustanovení občanského zákoníku se přitom k dané otázce vyslovují následujícím způsobem: § 118
(1) Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. § 119
(1) Věci jsou movité nebo nemovité.
(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. § 120
(1) Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. (2) Stavba není součástí pozemku.
Aby zde posuzovaná zpevněná plocha představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem (a byla tedy i předmětem daně ze staveb), je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, jak se vyjádřil Ústavní soud, musí být „vymezitelným kusem vnějšího světa“, který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít dle konstantní judikatury tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, obdobně dosavadní judikatura posoudila i jiné případy zpevnění povrchu pozemku vrstvením různých přírodních materiálů - typicky se jednalo u parkovišť a kurtů o různé štěrky, makadam, živce, antuku apod.).
Nejvyšší soud i Ústavní soud přitom donedávna vycházely z toho, že pro posouzení povahy zpracování povrchu pozemku z toho hlediska, zda toto zpracování je, či není samostatnou věcí ve smyslu § 119 občanského zákoníku, není podstatné, zda daný pozemek slouží jako pozemní komunikace, či nikoliv. V rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, Nejvyšší soud výslovně uvádí, že „parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou“, byť je toto parkoviště v katastru nemovitostí vedeno jako jiná ostatní (tj. účelová nebo místní) komunikace.
V tomto rozsudku Nejvyšší soud také konstatoval, že „není ani dobře představitelné, že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu pozemku, na němž se tato ‚zařízení‘ či ‚konstrukce‘ bezprostředně nacházejí“. Tyto povrchové úpravy tedy nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět.
Obdobně se Nejvyšší soud vyslovil v otázce pozemních komunikací např. také v rozsudcích ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, a ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1324/2003). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, výslovně uvedl (v souvislosti s vydáním pozemku dle zákona č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), že „parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není (…) z hlediska občanskoprávního stavbou a samotná skutečnost zpracování povrchu pozemku několika vrstvami stavebního materiálu tak nebrání, aby byl takový pozemek vydán“.
Určitý obrat v posuzování povahy pozemních komunikací ovšem učinil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, který vycházel z právního závěru velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, neboť rozhodující senát se hodlal odchýlit od právního názoru představovaného výše citovanou dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nyní dospěl k závěru, že místní komunikace (a tím spíše silnice či dálnice) mohou být za určitých okolností samostatnou věcí, tj. stavbou ve smyslu § 119 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že zákon o pozemních komunikacích přijal koncepci rozlišující vlastníka pozemku na straně jedné a vlastníka místní komunikace, silnice či dálnice na straně druhé, přičemž podle § 17 odst. 3 (nyní § 17 odst. 2) zákona o pozemních komunikacích je v případě místní komunikace, silnice či dálnice na cizím pozemku možno zřídit k pozemku věcné břemeno nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, tj. k příslušné komunikaci. V praxi je tedy nutno posuzovat případy místních komunikací či silnic individuálně a zjišťovat, zda splňují požadavky § 119 odst. 2 občanského zákoníku a jsou tedy samostatnými nemovitostmi, či nikoliv.
V daném případě ovšem ani stěžovatel, byť se příkladu pozemních komunikací dovolával, netvrdil, že by sporná betonová plocha sloužila jako pozemní komunikace, naopak mezi stranami nebylo sporné, že slouží jako prostor pro skladování materiálu a parkování automobilů, ovšem pouze pro potřeby žalobce a jeho provozu, nejedná se tedy ani o veřejné parkoviště.
Na druhou stranu je pravdou, že v dosavadní judikatuře byly většinou posuzovány povrchy pozemků, které byly upraveny vrstvením různých materiálů, nikoliv však případ betonové plochy, kterou lze od samotného pozemku zřetelně odlišit a která je zároveň se zemí, na rozdíl od situace, kdy dojde k pouhému položení betonových panelů (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, Právní rozhledy č. 5/1994, str. 173), pevně spojena. Na tomto místě Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že to, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoli, tedy samotné „spojení se zemí pevným základem“, je v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6.
5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, „možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové, aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách.
Je zřejmé, že posouzení existence pevného základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením.“ Nejvyšší správní soud přitom bere v potaz „odborné vyjádření“ jmenovaného stavebního úřadu ze dne 20. 4. 2006, dle kterého lze předmětnou betonovou plochu považovat za spojenou se zemí pevným základem, byť tento závěr nebyl stavebním úřadem žádným způsobem zdůvodněn.
Žalobci lze dát navíc za pravdu v tom, že stavebnímu úřadu z hlediska jako odbornosti nepřísluší v konečném ohledu posuzovat, zda jde o stavbu ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku, ale pouze to, zda je daná stavební konstrukce spojena se zemí pevným základem, či nikoliv.
Ani samotné zjištění pevného spojení dané stavební konstrukce se zemí ovšem ještě nemůže vést bez dalšího k závěru, že se jedná o nemovitou stavbu, toto zjištění pouze vylučuje, že by se v daném případě jednalo o stavbu movitou (jak by tomu mohlo v určitých případech být při pouhém položení panelů na zemský povrch), pořád však ještě nebyla zodpovězena otázka, zda se nejedná toliko o součást daného pozemku. I součást věci totiž občanský zákoník definuje v § 120 odst. 1 jako „vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila“, i zde se tedy předpokládá pevné spojení, ovšem nikoliv s jinou věcí, ale s věcí hlavní, které je posuzovaný „kus vnějšího světa“ součástí.
I zde tedy judikatura a doktrína vychází z toho, že součást věci nemůže být oddělena, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila. Podle § 120 občanského zákoníku je kladen důraz na znehodnocení hlavní věci, nikoli na znehodnocení její oddělené části. Neoddělitelnost přitom není jen fyzická či technická, ale i funkční. Znehodnocením věci je třeba rozumět funkční újmu, kdy hlavní věc již nemůže sloužit původnímu účelu, přičemž v důsledku této újmy již není věc hlavní schopna sloužit svému původnímu účelu buď vůbec, anebo z velké části kvalitně (srov. Švestka J.
a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 599 - 600).
Opět lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu; dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, č. 3/2003), „znehodnocením věci ve smyslu § 120 občanského zákoníku nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.
9. 2007, č. j. 2 Afs 42/2007 - 39, www.nssoud.cz). Ze starší judikatury lze uvést rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 39/1991 (viz Švestka J. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 604), dle kterého „ustanovení § 120 občanského zákoníku vymezuje pojem součásti věci tak, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se věc znehodnotila; znehodnocení nelze chápat jen v užším slova smyslu, tedy pouze jako úplné zničení či alespoň jako podstatné poškození hlavní věci.
Znehodnocení naopak lze chápat též ve smyslu snížení hodnoty a tím zpravidla též ceny věci, může znamenat také to, že věc bude do budoucna plnit svůj účel na nižší úrovni (takzvané znehodnocení funkční), popřípadě lze uvažovat též o znehodnocení estetickém (…)“.
Rozhodující pro určení, zda se jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, či o součást pozemku, tedy nemůže být pouze hledisko, zda lze danou stavební konstrukci oddělit od země, ale především, zda je naplněna první část hypotézy § 120 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, zda jde o součást pozemku, která k pozemku (jakožto věci hlavní) podle jeho povahy náleží, či nikoliv. Toto konstatování nezpochybňuje ani dikce § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož stavba není součástí pozemku. Dané ustanovení, které bylo do občanského zákoníku vloženo novelou č. 509/1991 Sb., pouze potvrzuje koncepci, na níž byl stávající občanský zákoník založen i před účinností této novely a která vychází z popření zásady superficies solo cedit.
Ani toto ustanovení však nemá na mysli jakékoli stavební dílo ve smyslu stavebně právním, ale právě takovou stavbu, kterou lze považovat z hlediska její funkce a vztahu k pozemku, na němž se nachází, za samostatnou věc, přičemž takovému případnému závěru nebrání samotná skutečnost, že je daná stavba s pozemkem pevně spojena. Obdobně vykládá citované ustanovení také Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, dle něhož „ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku“.
Konstantní judikatura tudíž nevylučuje, aby za součást pozemků byly považovány nejen např. trvalé porosty (které samozřejmě nevznikly stavební činnosti), ale za určitých okolností i některé drobné stavby (ve smyslu stavebně právním). Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/1998), „ve všech případech (např. u drobných staveb) však nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci“.
Jako rozhodující se v daném případě tedy jeví posouzení prvního ze dvou kritérií, která stanoví § 120 odst. 1 občanského zákoníku pro to, aby mohlo být zpracování povrchu pozemku považováno za součást pozemku, na němž se nachází. Je proto třeba posoudit, zda předmětná betonová plocha k danému pozemku dle jeho povahy náleží. Nejvyšší soud k této otázce ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003, konstatoval, že „první kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží‘, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci.
Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy, ve vztahu více věcí, za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou“.
V takto vymezeném rámci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětná betonová plocha je součástí pozemku parc. č. 2942/21, na němž se nachází. Je totiž třeba vzít v úvahu, že předmětný pozemek žalobce užívá pro svou potřebu ke skladování zboží a parkování automobilů (tedy jako jakousi odkládací plochu). Jak již bylo řečeno, zpevněnou betonovou plochu naopak není možné posoudit ani jako účelovou komunikaci dle § 2 odst. 2 písm. d) a § 7 zákona o pozemních komunikacích. U všech druhů komunikací je totiž rozhodující funkce „spojovací“, dopravní.
Předmětný pozemek však neslouží k dopravě či přepravě, nemá funkci spojnice mezi různými místy. Jeho základní účel spočívá v tom, aby byl využíván jako odkládací plocha. Přitom zpevnění předmětnou betonovou vrstvou napomáhá tuto jeho funkci optimalizovat. Mohl by ji plnit i bez této úpravy, avšak na nižší úrovni, méně kvalitně. Pozemní komunikace má obvykle dominantní význam sama o sobě, neboť plní funkci dopravní cesty a při jejím založení (nejde-li pouze o zpevnění povrchu pozemků, které byly jako veřejná cesta užívány od nepaměti) jsou teprve pro její trasu formou územního plánování a následně územním rozhodnutím určovány vhodné pozemky.
V daném případě je naopak třeba za hlavní věc sloužící danému účelu (tedy jako odkládací plocha) považovat samotný pozemek, přičemž jeho vybetonování je pouhou úpravou jeho povrchu, která plnění této dominantní funkce pozemku podporuje a vylepšuje. Jedná se tedy o součást daného pozemku ve smyslu § 120 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv o samostatnou stavbu spojenou se zemí pevným základem, tedy o nemovitost dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku, z níž by bylo možné vyměřit daň ze staveb podle zákona o dani z nemovitostí.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud akceptuje závěry krajského soudu, podle nichž předmětná betonová plocha nepodléhá dani ze staveb, neboť představuje zpracování povrchu pozemku sloužícího k parkování automobilů a uskladnění materiálu, a není tedy z výše uvedených důvodů stavbou ve smyslu občanskoprávním. Tato plošná stavba (ve smyslu stavebně právním) je součástí pozemku, jenž je předmětem daně z pozemků.
Nejvyšší správní soud jen pro úplnost dodává, že označení druhu pozemku v katastru nemovitostí skutečně nepředstavuje údaj dle zákona o katastru nemovitostí závazný či určující, na druhou stranu však při absenci skutkových zjištění, jež by svědčila o jeho nesprávnosti, může vypovídat o charakteru daného pozemku, příp. o zpracování jeho povrchu, a lze k němu tudíž přihlédnout v rámci úvah o tom, zda se v konkrétním případě jedná, či nejedná o stavbu podléhající dani z nemovitostí dle příslušného zákona.
Vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu vylučují možnost, aby byla daná betonová plocha považována za samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nemá smysl se zabývat otázkou, kdo je jejím vlastníkem, přičemž jak již bylo řečeno, žalobce jako vlastník pozemku, na němž se tato betonová plocha nachází, je povinen platit z tohoto titulu toliko daň z pozemků. Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce byl naopak v řízení o kasační stížnosti úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení vynaložil. Výše náhrady se sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby (převzetí věci a vyjádření ke kasační stížnosti, tj. 2 x 2100 Kč), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 2 x 300 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/, § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 912 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu