publiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 124/2008 Sb. a č. 427/2010 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“) I. Udělení i neudělení dlouhodobého víza cizinci ($ 30 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Vydání rozhodnutí o žádosti o udělení dlouhodobého víza se žadatel může domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle $ 79 a násl. s. ř. s. II. Rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza nemusí splňovat náležitosti podle $ 67 a $ 68 správního řádu z roku 2004. Na řízení o žádosti o udělení dlouhodobého ví- za se nepoužijí ustanovení části druhé a třetí správního řádu, správní orgán postupu- je podle procesních ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Čes- ké republiky, a obdobně podle části čtvrté správního řádu z roku 2004 (6 168 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve spojení s $ 177 odst. 2 správního řádu z roku 2004). III. Správní orgán měl podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010 povinnost na po- žádání sdělit žadateli konkrétní skutkové a právní důvody, které jej vedly k neudělení dlouhodobého víza (6 155 odst. 3 ve spojení s $ 177 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Podle $ 56 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2011 má správní orgán tuto povinnost i bez výslovné žádos- ti cizince. IV. Sdělení důvodů neudělení dlouhodobého víza nelze považovat za vlastní roz- hodnutí o neudělení víza, ale za úkon správního orgánu následující po rozhodnutí o neudělení víza. Provedení tohoto úkonu se tedy nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle $ 79 a násl. s. ř. s.
publiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 124/2008 Sb. a č. 427/2010 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“) I. Udělení i neudělení dlouhodobého víza cizinci ($ 30 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) je rozhodnutím správního orgánu ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Vydání rozhodnutí o žádosti o udělení dlouhodobého víza se žadatel může domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle $ 79 a násl. s. ř. s. II. Rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza nemusí splňovat náležitosti podle $ 67 a $ 68 správního řádu z roku 2004. Na řízení o žádosti o udělení dlouhodobého ví- za se nepoužijí ustanovení části druhé a třetí správního řádu, správní orgán postupu- je podle procesních ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Čes- ké republiky, a obdobně podle části čtvrté správního řádu z roku 2004 (6 168 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve spojení s $ 177 odst. 2 správního řádu z roku 2004). III. Správní orgán měl podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010 povinnost na po- žádání sdělit žadateli konkrétní skutkové a právní důvody, které jej vedly k neudělení dlouhodobého víza (6 155 odst. 3 ve spojení s $ 177 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Podle $ 56 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2011 má správní orgán tuto povinnost i bez výslovné žádos- ti cizince. IV. Sdělení důvodů neudělení dlouhodobého víza nelze považovat za vlastní roz- hodnutí o neudělení víza, ale za úkon správního orgánu následující po rozhodnutí o neudělení víza. Provedení tohoto úkonu se tedy nelze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle $ 79 a násl. s. ř. s.
Podle $ 79 s. ř. s. se „/t/en, kdo bezvýsled- ně vyčerpal prostředky, které procesní před- pis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může [...] žalobou domá- hat, aby souď uložil správnímu orgánu po- vinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení“. Citované ustanovení tedy zužuje žalobní ochranu proti nečinnosti správních orgánů pouze na nečinnost při vydání rozhodnutí ve věci samé a na nečinnost při vydání osvědče- ní. Při jiných formách nečinnosti ji využít ne- lze (srov. usnesení rozšířeného senátu Nej- vyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, ne- bo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, čj. 1 Ans 8/2005-165, č. 981/2006 Sb. NSS). Pokud jde o rozhodnutí správního orgá- nu ve věci samé, jehož vydání se lze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti, musí toto rozhodnutí svým obsahem splňovat pa- rametry podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. - tedy musí být rozhodnutím, které zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, čj. 1 Ans 5/2008-104). Pojem rozhodnutí podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. je přitom třeba chápat v materiálním smyslu ja- ko úkon orgánu veřejné moci vydaný z pozi- ce jeho vrchnostenského postavení ve veřej- né správě, který se vztahuje ke konkrétní věci a konkrétním adresátům a který zasahuje do práv a povinností dotčené osoby (srov. usne- sení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Skutečnost, že úkon správního orgánu ne- má příslušnou formu rozhodnutí podle $ 67 a $ 68 správního řádu a nebyl učiněn v prů- běhu správního řízení podle části druhé a tře- tí správního řádu, nemusí být pro posouzení jeho charakteru nutně rozhodující. Takový úkon správního orgánu je třeba posuzovat primárně podle jeho obsahu, neboť i nefor- mální úkon správního orgánu může být roz- hodnutím v materiálním smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, čj. 1 Ans 5/2008-104 nebo rozsudek Nejvyšší- ho správního soudu ze dne 5. 5. 2011, čj. 2 Aps 3/2010-112, č. 2350/2011 Sb. NSS). Žalobou na ochranu proti nečinnosti správ- ního orgánu podle $ 79 a násl. s. ř. s. se tedy lze domáhat také vydání aktu správního orgá- nu, který sice nemá mít formu správního roz- hodnutí podle $ 67 a $ 68 správního řádu, ovšem z materiálního hlediska se má jednat o rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, kterým má být zasaženo do práv a povinností žalobce ($ 65 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě podali jednotliví stěžo- vatelé v období od 27. 11. 2007 do 6. 12. 2007 na zastupitelském úřadě v Bangkoku žádosti o udělení víz k pobytu nad 90 dnů. Vízum je jedním z titulů opravňujících cizince ke vstu- pu a pobytu na území České republiky.($ 51 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) a představu- je tak jeden z nástrojů, kterým stát reguluje a kontroluje vstup a pobyt cizinců na svém území. Vízová politika-je-úzce-spjata s-imi- grační politikou každého státu, která může být více či méně přísná, nebo naopak vstříc- ná, a to v závislosti na mnoha proměnných faktorech (bezpečnostní situaci, trhu práce a ekonomickém rozvoji, demografickém vý- voji atd.). Podle $ 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na udělení víza není právní nárok. Ju- 339 2544 dikatura Nejvyššího správního soudu i Ústav- ního soudu v této souvislosti zastává stano- visko, že cizinci nemají subjektivní ústavně zaručené právo na pobyt na území České re- publiky, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek při- pustí pobyt cizinců na svém území (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, č. 39/2004 Sb. ÚS nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, č. 47/2009 Sb.). Přesto je však třeba trvat na tom, aby tato politika, ja- kožto výraz legitimního zájmu státu regulovat a kontrolovat imigraci, byla uplatňována na základě transparentních postupů a pravidel stanovených zákonem. Udělení víza představuje konstitutivní rozhodnutí správního orgánu, na základě ně- hož vzniká cizinci právo ke vstupu a pobytu na území České republiky za podmínek sta- novených v zákoně o pobytu cizinců. Naopak v případě neudělení víza zůstávají tato práva cizinci upřena. V obou případech je rozhod- nutí výsledkem posouzení žádosti správním orgánem, který je oprávněn autoritativně rozhodovat o udělení či neudělení víza. Je proto třeba konstatovat, že rozhodnutí o žá- dosti o udělení víza má povahu rozhodnutí správního orgánu ve smyslu legislativní zkratky uvedené v $ 65 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti lze poukázat též na zně- ní $ 171 odst. 1 písm. a) [nyní $ 171 písm. a)] zákona o pobytu cizinců, který výslovně ho- voří o rozhodnutí o neudělení víza, když sta- noví, že tato rozhodnutí nepodléhají pře- zkoumání soudem. Ostatně i žaloby proti těmto rozhodnutím byly ve správním soud- nictví opakovaně odmítnuty nikoli proto, že by se materiálně nejednalo o rozhodnutí, ale právě z důvodu existence uvedené kompe- tenční výluky (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, čj. 9 As 95/2008-45, č. 1955/2009 Sb. NSS, a ze dne 31. 5. 2011, čj. 9 Aps 6/2010-106, č. 2387/2011 Sb. NSS). S tím, že neudělení víza je rozhod- nutím správního orgánu, počítá Nejvyšší správní soud i ve svém podání ze dne 20. 4. 2011, jímž se ve věci sp. zn. 1 As 85/2010 ob- rací na Ústavní soud s návrhem na zrušení 340 právě $ 171 písm. 4) zákona o pobytu cizinců, v nyní účinném znění, resp. na vyslovení proti- ústavnosti $ 171 odst. 1 písm. a) zákona o po- bytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2010. x“ Na základě těchto úvah tedy Nejvyšší správní soud dospěl k dílčímu závěru, že roz- hodnutí o žádosti cizince o udělení víza k po- bytu nad 90 dní představuje rozhodnutí správního orgánu podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. ve věci samé, jehož vydání se cizinec, jenž o udě- lení víza požádal, může domáhat prostřednic- tvím žaloby podle $ 79 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud se proto dále zabý- val posouzením důvodnosti stížní námitky, již stěžovatelé opírají o tvrzení, že rozhodnu- tí o neudělení víza muselo po obsahové i for- mální stránce splňovat náležitosti podle $ 67 a $ 68 správního řádu. xx Nejvyšší správní soud nemá pochybnost o tom, že v posuzované věci vystupoval správ- ní orgán vůči stěžovatelům ve vrchnosten- ském (mocenském) postavcní při výkonu veřejné správy, a je tak dána působnost správ- ního řádu, neboť jsou splněny podmínky $ 1 odst. 1 správního řádu, podle něhož „/t/ento zákon upravuje postup orgánů moci výkon- né, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy“. Primárním právním předpi- sem upravujícím pobyt cizinců na území Čes- ké republiky je ovšem zákon o pobytu cizin- ců, který obsahuje vedle hmotně právních ustanovení také dílčí úpravu některých pro- cesních institutů a postupů správních orgá- nů v řízeních ve věcech pobytu cizinců, které jsou vůči ustanovením správního řádu ve vztahu speciality. Vztah procesních ustanove- ní obsažených v zákonu o pobytu cizinců ke správnímu řádu jakožto obecné procesní úpravě je přitom podrobně upraven v hlavě XVII zákona o pobytu cizinců, označené sou- hranou rubrikou „Správní řízení a soudní přezkum“. Podle $ 168 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2010 se na postup správních orgánů v řízeních uvedených v tomto ustanovení nevztahují ustanovení správního řádu o správním říze- ní. Na postup správních orgánů v těchto ta- xativně vyjmenovaných řízeních se tedy pří- mo nepoužijí ustanovení části druhé a třetí správního řádu. Správní řád ovšem není vý- loučen jako celek, v řízení pouze nelze postu- povat bezprostředně podle části druhé a třetí správního řádu (viz poznámka k $ 168 záko- na o pobytu cizinců v relevantním znění). Podle $ 177 odst. 2 správního řádu se „f[v] případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně po- dle části čtvrté“ správního řádu označené souhrnnou rubrikou „Vyjádření, osvědčení a sdělení“. V souladu s citovaným ustanove- ním se tedy ve všech řízeních vyjmenova- ných v $ 168 zákona o pobytu cizinců uplatní část čtvrtá správního řádu. K shodnému závě- ru dospívá také právní doktrína, jež v této souvislosti poukazuje mj. na skutečnost, že aplikace čtvrté části správního řádu na vízová řízení představuje zásadní kvalitativní posun oproti dřívějšímu stavu před 1. 1. 2006, tj. před nabytím účinnosti správního řádu, kdy $ 168 zákona o pobytu cizinců vylučoval apli- kaci zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jako celku, aniž by ovšem právní úprava vízo- vého řízení obsahovala ustanovení odpovída- jící alespoň základním zásadám správního ří- zení [viz Pořízek, P. Nad vybranými aspekty řízení vedených dle zákona o pobytu cizinců z pohledu praxe veřejného ochránce práv. Správní právo, 2010, č. 5, s. 25; srov. též Hře- bíková, I. Použití správního řádu v řízení o udělení víza. In: Jílek, D.; Pořízek, P. (ed.) Ví- zová politika a praxe ČR v kontextu Evrop- ské unie. Ouo vadis, visum? Praha : Wolters Kluwer, 2010, s. 203.]. Ze zařazení do části čtvrté správního řádu vyplývá, že postupy uvedené v $ 168 zákona o pobytu cizinců nejsou považovány za for- mální správní řízení ve smyslu $ 9 správního řádu. Postup správního orgánu podle části čtvrté správního řádu je proto charakterizo- ván nižší mírou formálnosti, než je tomu ve správním řízení podle části druhé a třetí správního řádu. V této souvislosti nelze nic- méně opomenout $ 154 správního řádu, kte- rý výslovně stanoví, že se při provádění úko- nů podle části čtvrté správního řádu postu- Puje vedle ustanovení této části také podle ustanovení části první správního řádu upra- vující zejména základní zásady Činnosti správních orgánů. Podle $ 154 správního řá- du se dále při provádění úkonů podle části čtvrté správního řádu postupuje obdobně podle těchto ustanovení části druhé: $ 10 až $ 16, 6 19 až $ 26, $ 29 až $ 31, 6 33 až 6 35, $ 37, $ 40, $ 62, 6 63; a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: $ 134, $ 137 a $ 142 odst. 1 a 2. Nadto se přiměřeně použijí i další ustanovení správního řádu, pokud jsou při- tom potřebná. Mezi řízení, která jsou podle $ 168 zákona o pobytu cizinců vyloučena z režimu ustano- vení správního řádu o správním řízení, je za- řazeno také řízení podle $ 30 zákona o poby- tu cizinců, který upravuje podmínky pro udělení víza k pobytu nad 90 dnů. Správní or- gán tedy v řízení o žádosti o udělení víza k po- bytu nad 90 dnů postupuje primárně podle procesních předpisů obsažených přímo v zá- koně o pobytu cizinců. Jedná se zejména o ustanovení obsažená v $ 51 až $ 64 (šestý díl hlavy HI první části zákona o pobytu ci- zinců) a v $ 169 a $ 170 zákona o pobytu ci- zinců. Neobsahuje-li zákon o pobytu cizinců ustanovení upravující určitou otázku týkající se postupu v řízení o žádosti o udělení víza, postupuje správní orgán podle části čtvrté správního řádu. Zákon o pobytu cizinců nepředepisuje specifickou formu ani obsahové náležitosti rozhodnutí, které je výsledkem řízení o žá- dosti o udělení víza. Lze souhlasit se stěžova- teli, že v $ 170 odst. 9 zákona o pobytu cizin- ců je upraven toliko postup správního orgánu po ukončení správního řízení. Podle citovaného ustanovení „/p/o ukončení řízení se vízum vyznačí do cestovního dokladu ne- bo do jiného dokladu za podmínek stanove- ných tímto zákonem nebo se žadatelí při po- dání žádosti na policii sdělí, že se jeho žádosti nevyhovuje, anebo při podání žá- dosti v zahraničí mu zastupitelský úřad vrátí cestovní doklad“. Úkony předvídané v tomto ustanovení, tj. vyznačení víza do cestovního 341 2544 dokladu, sdělení o tom, že se žádosti nevyho- vuje, nebo vrácení cestovního dokladu zastu- pitelským úřadem, tedy nelze ztotožňovat s vlastním rozhodnutím správního orgánu ve věci. Uvedenými úkony se cizinci pouze dává na vědomí, jakým způsobem byla jeho žádost vyřízena. Vlastní rozhodnutí příslušného správního orgánu o žádosti o udělení víza to- muto faktickému úkonu předchází. Tak tomu je především v případech, kdy jako v nyní po- suzované věci byla žádost o udělení víza po- dána u zastupitelského úřadu v zahraničí, za- tímco příslušným k rozhodnutí o žádosti bylo oblastní ředitelství služby cizinecké policie. Za této situace tedy zastupitelský úřad pouze sdělí cizinci obsah rozhodnutí oblastního ře- ditelství služby cizinecké policie, a to tak, že vízum buď vyznačí do cestovního dokladu (S 170 odst. 9 ve spojení s $ 58 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), anebo mu cestovní doklad bez dalšího vrátí, pokud správní orgán vízum neudělil. Vzhledem k tomu, že postup podle části čtvrté správního řádu není formálním správ- ním řízením ve smyslu $ 9 správního řádu, nevyhotovuje správní orgán v řízení o žádos- ti o udělení víza rozhodnutí podle $ 67 správ- ního řádu (viz Vedral, J. Správní řád. Komen- tář. Praha : BOVA POLYGON, 2006, s. 895). Tuto povinnost neukládá správnímu orgánu zákon o pobytu cizinců ani správní řád. Sku- tečnost, že správní orgán rozhodnutí písem- ně nevyhotovuje, přitom neznamená, že se rozhodnutí o žádosti o udělení víza nevydává. Nelze totiž zaměňovat samotné rozhodnutí správního orgánu a jeho písemné vyhotove- ní, které je pouhým písemným zachycením tohoto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí o žádosti o udělení víza podle $ 30 zákona o pobytu cizinců nejsou zákonem předepsány žádné formální ani obsahové ná- ležitosti, postačí, pokud z obsahu správního spisu vyplývá, jak správní orgán o žádosti o udělení víza rozhodl a o které důvody své roz- hodnutí opřel. Příslušný správní orgán, případ- ně zastupitelský úřad, měl již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010 povinnost o tom- to rozhodnutí cizince uvědomit způsobem po- dle $ 170 odst. 9 zákona o pobytu cizinců. 342 Nelze souhlasit s názorem stěžovatelů, že se výluka z použitelnosti části druhé a třetí správního řádu uplatní pouze v případě, že správní orgán rozhodne o udělení víza, za- tímco v případě rozhodnutí o neudělení víza je správní orgán povinen postupovat podle ustanovení správního řádu o správním říze- ní. Jak již bylo uvedeno, při absenci relevant- ní procesní úpravy v zákoně o pobytu cizinců je povinností správního orgánu postupovat podle části čtvrté správního řádu. Ustanove- ní obsažená v této části správního řádu správ- nímu orgánu neukládají povinnost vyhotovit rozhodnutí v písemné formě. Ani v 6 154 správního řádu není ve výčtu ustanovení, jichž je třeba použít obdobně při postupu po- dle části čtvrté správního řádu, odkázáno na $ 67 nebo $ 68 správního řádu upravující for- mální a obsahové náležitosti rozhodnutí správ- ního orgánu. Podle názoru Nejvyššího správ- ního soudu nepřichází vzhledem k neformální povaze řízení o žádosti o udělení víza v úvahu ani přiměřené použití těchto ustanovení. Tento závěr nevyvrací ani argument stě- žovatelů, že se v $ 171 odst. 1 písm. a) [nyní $ 171 písm. a)] zákona o pobytu cizinců vý- slovně hovoří o rozhodnutí o neudělení víza. Toto ustanovení reflektuje, jak již bylo uvede- no, skutečnost, že správní orgán autoritativ- ně rozhoduje o žádosti o udělení víza, a toto rozhodnutí zasahuje do práv a povinností ci- zince. Z tohoto důvodu je třeba považovat ne- udělení víza za rozhodnutí v materiálním smyslu. Uvedené ustanovení však nevypoví- dá nic o tom, v jakém procesním režimu má být toto rozhodnutí vydáno, resp. jakou má mít formu a obsahové náležitosti. Neobstojí ani námitka, že ve výčtu řízení vyloučených . z režimu části druhé a třetí správního řádu není uveden $ 56 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení ovšem obsahuje toli- ko taxativní výčet důvodů pro neudělení víza. Naopak ve výčtu v $ 168 zákona o pobytu ci- zinců je uveden $ 30 zákona o pobytu cizinců jakožto základní ustanovení upravující vízum k pobytu nad 90 dnů a podmínky jeho uděle- ní. Z $ 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců mj. vyplývá, že vízum k pobytu nad 90 dnů se uděluje na žádost cizince. Nejvyšší správní soud proto zastává názor, že řízení o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je z reži- mu části druhé a třetí správního řádu vyňato jako celek, bez ohledu na to, zda správní or- gán vízum udělí či nikoliv. Byť tedy musel Nejvyšší správní soud ar- gumentaci krajského soudu zčásti korigovat, ztotožňuje se s jeho základním závěrem, že správní orgán nebyl povinen vyhotovit pí- semně rozhodnutí o neudělení víz. Zákon o pobytu cizinců ani správní řád neposkytují pro opačný závěr dostatečný podklad, Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje také na $ 155 odst. 3 správního řá- du, podle něhož platí, že „/p/okud správní orgán shledá, že nelze vydat vyjádření nebo osvědčení, provést ověření nebo učinit sděle- ní, je povinen o tom na požádání písemně uvědomit dotčenou osobu a sdělit důvody, které k tomuto závěru vedly“. Byť se v daném případě nejedná o vyjádření, osvědčení, ově- ření ani sdělení, ale o rozhodnutí v materiál- ním smyslu, je nutno podle $ 177 odst. 2 správního řádu, jak již bylo vysvětleno, po- užít $ 155 odst. 3 správního řádu obdobně. Na základě tohoto ustanovení byl tedy žadatel o udělení víza i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2010 oprávněn v případě neudělení víza požádat o sdělení důvodů, které správní orgán k negativnímu rozhodnutí vedly. Povin- nost správního orgánu sdělit neúspěšnému žadateli důvody neudělení víza odpovídá ná- rokům, které jsou na postup správního orgá- nu kladeny v souvislosti s povinností respek- tu k ústavou zaručeným právům a zákazem diskriminace a libovůle při výkonu zákonem svěřené působnosti. Neúspěšný žadatel má legitimní právní zájem na tom, aby mu byly důvody neudělení víza sděleny. Toto sdělení totiž může mít zásadní význam pro jeho další úvahy o tom, zda lze shledané nedostatky od- stranit před případným podáním nové žádos- ti o udělení víza. Citované ustanovení je navíc třeba vyklá- dat v tom směru, že cizinci, který požádal o sdělení důvodů negativního rozhodnutí, musely být oznámeny nejen právní důvody neudělení víza, ale i konkrétní skutkové dů- vody a okolnosti, které vedly správní orgán k závěru, že je naplněn některý z důvodů pro neudělení víza podle $ 56 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Opačný výklad, podle ně- hož by takovému žadateli byl sdělen pouze právní důvod neudělení víza, např. odkazem na některý z důvodů stanovených v $ 56 odst. i 42 zákona o pobytu cizinců, by byl v roz- poru s účelem $ 155 odst. 3 správního řádu. Sdělení obsahující pouze údaj o tom, na zákla- dě kterého ustanovení zákona rozhodl správ- ní orgán o neudělení víza, by popíralo smysl tohoto úkonu, kterým je řádné informování ža- datele o skutečných důvodech neudělení víza. Výjimkou z povinnosti oznámit neúspěšné- mu žadateli na jeho žádost důvody neudělení víza tak mohly být pouze situace, kdy tyto sku- tečnosti nelze sdělit z důvodu ochrany utajova- ných informací (viz zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpeč- nostní způsobilosti), případně jiných infor- mací, na něž se vztahuje zákonem uložená ne- bo uznaná povinnost mlčenlivosti. I v těchto případech by ovšem žadatel měl být informo- ván alespoň do té míry, jak je to jen možné při zachování ochrany utajovaných informací či povinností mlčenlivosti. Tyto závěry se obdobně uplatní i ve vzta- hu k právní úpravě vízového řízení účinné v době rozhodování Nejvyššího správního soudu. Podle $ 56 odst. 4 zákona o pobytu ci- zinců ve znění účinném od 1. 1. 2011 totiž Mi- nisterstvo vnitra, na něž přešla povinnost roz- hodovat o žádostech o udělení víza k pobytu nad 90 dnů, „písemně informuje cizince o důvodech neudělení dlouhodobého víza a ojeho oprávnění požádat ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení informace o neudělení dlouhodobého víza o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza (f 180e)“ Na rozdíl od dřívější právní úpravy má minister- stvo povinnost informovat cizince o důvo- dech neudělení víza i bez výslovné žádosti ci- zince. I podle nynější právní úpravy však platí závěr, že neúspěšnému žadateli o uděle- ní víza musí být sděleny nejen právní, ale i skutkové důvody neudělení víza. Tento zá- věr potvrzuje i důvodová zpráva k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým byl novelizován zá- kon o pobytu cizinců, a podle níž citované 343 2544 ustanovení „zakotvuje povinnost písemně informovat cízince o důvodech zamítnutí žádosti o udělení dlouhodobého víza a mož- nost požádat o nové posouzení žádosti nad- řízený správní orgán [...]. V informaci musí být uvedeny konkrétní právní i faktické dů- vody neudělení víza, neboť tato informace má zásadní význam jak pro formulaci žá- dosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, tak pro odstranění shle- daných nedostatků před případným podá- 22 ním nové žádosti o vízum.“ Stěžovatelé tedy v daném případě mohli využít svého práva požádat o písemné sděle- ní důvodů neudělení víza podle $ 155 odst. 3 správního řádu. Toto písemné sdělení nicmé- ně nemá charakter správního rozhodnutí ve věci samé, které zakládá, mění, ruší nebo zá- vazně určuje veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žadatele o vízum. Jedná se pouze o úkon, kterým jsou cizinci v případě neudě- lení víza oznámeny důvody negativního roz- hodnutí (srov. Vedral, J., op. cit, s. 895). Vydání písemného sdělení o důvodech ne- udělení víza se proto nelze domáhat podáním žaloby na nečinnost podle $ 79 a násl. s. ř. s., neboť tato žalobní forma je vyhrazena pouze pro případy, kdy se žalobce domáhá vydání rozhodnutí správního orgánu ve věci samé nebo osvědčení. To tedy znamená, že se cizi- nec, jenž požádal o udělení víza, může v pří- padě nečinnosti správního orgánu domáhat žalobou podle $ 79 odst. 1 s. ř. s. pouze toho, aby správnímu orgánu byla uložena povin- nost rozhodnout o věci samé, tj. o udělení či neudělení víza, pro něž, jak již bylo uvedeno, nejsou zákonem předepsány žádné formální ani obsahové náležitosti. Při posouzení otázky, zda správní orgán byl v době rozhodnutí krajského soudu ne- činný či nikoliv ($ 81 odst. 1 s. ř. s.), vyšel Nej- 344 vyšší správní soud z obsahu správních spisů týkajících se stěžovatelů. Jednotliví stěžovate- lé podali své žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů na zastupitelském úřadu České republiky v Bangkoku v období od 27. 11. 2007 do 6. 12. 2007. Zároveň je ze správních spisů ve věcech žádosti stěžovatelů zřejmé, že o žádostech stěžovatelů o udělení víz správní orgán rozhodl již před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Z listin označených jako „Pokyn k udělení ví- za“ ze dne 20., 26. a 27. 3. 2008 totiž vyplývá, že správní orgán rozhodl o žádostech všech stěžovatelů tak, že jim víza neudělil. Jako dů- vod neudělení víza je ve všech případech uve- den důvod podle $ 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž správní orgán ten- to závěr opřel o zamítavá stanoviska zastupi- telského úřadu. Informaci o neudělení víz jednotlivým stěžovatelům také správní orgán vždy neprodleně zaslal zastupitelskému úřa- du. Přitom je třeba poukázat na skutečnost, že zástupci stěžovatelů byl obsah uvedených pokynů znám již před podáním žaloby proti nečinnosti správního orgánu, což vyplývá mj. z jeho podání ze dne 14. 4. 2008, v němž zástupce stěžovatelů přímo poukázal na sku- tečnost, že v pokynech je v rubrice stanovis- ko k udělení víza uvedeno ve všech přípa- dech NE-NEUDĚLUJI. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že správní orgán rozhodl o neudělení víz všem stěžovatelům do dne 27. 3. 2008. Lze tak učinit jednoznačný závěr, že v době rozhodnutí kraj- ského soudu, tj. ke dni 16. 12. 2010, správní or- gán nebyl nečinný, neboť o žádostech stěžova- telů o udělení víz k pobytu nad 90 dnů již dříve rozhodl. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že stížní námitka týkající se tvrzené- ho nesprávného posouzení právní otázky kraj- ským soudem není důvodná. (...) 2545 Řízení před soudem: postavení občanského sdružení zabývajícího se ochranou životního prostředí, přírody a krajiny Ochrana před nepříznivými účinky hluku a vibrací k $ 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 218/2004 Sb. k $ 8 odst. 5 zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí? (v textu jen „zákon o posuzování vlivů“) k $ 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně ně- kterých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zá- kona č. 436/2009 Sb. k $ 12 odst. 6 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hlu- ku a vibrací, ve znění nařízení vlády č. 88/2004 Sb.** (v textu jen „nařízení o ochraně zdra- ví před hlukem“) I. Občanské sdružení, jehož cílem je ochrana životního prostředí, přírody a kra- jiny, může být aktivně legitimováno k podání žaloby proti rozhodnutí správního or- gánu vydanému ve stavebním řízení nejen na základě svého účastenství ve správ- ním řízení podle $ 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ale i podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na ži- votní prostředí, a to v případě, naplní-li podmínky $ 8 odst. 5 tohoto zákona (resp. $ 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí). II. Ustanovení $ 12 odst. 6 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je třeba rozumět tak, že „přezkoumání podmí- nek“ nutných pro aplikaci tohoto ustanovení představuje v prvé řadě posouzení účinnosti všech (dostupných, existujících) prostředků ochrany před hlukem ve stá- vající zástavbě; pokud toto posouzení prokázalo, že žádný z těchto prostředků není technicky schopen zajistit dodržení venkovních hlukových limitů, může stavební úřad přistoupit k omezení rozsahu ochrany před hlukem pouze na prostory vnitřní.
a)L.M.C.,b)V.V.H.,c) PT. H., d) N. D. D., e) P. O. S., f) V. O. M. a další proti Ministerstvu vnitra o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobců a) až £).