Podá-li bývalý příslušník bezpečnostního sboru, jehož služební poměr skončil dle § 42 odst. 5 písm. a) č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dnem doručení rozhodnutí služebního funkcionáře o jeho propuštění pro jeho osobnostní či zdravotní nezpůsobilost ve smyslu § 42 odst. 1 písm. j) či h) téhož zákona, proti tomuto rozhodnutí odvolání, vychází nadřízený služební funkcionář (odvolací orgán) v řízení o odvolání, které podle § 190 odst. 4 uvedeného zákona nemá odkladný účinek, při přezkoumání rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze skutkového a právního stavu, který tu byl ke dni propuštění příslušníka ze služebního poměru. Odvolací orgán je oprávněn v odvolacím řízení doplňovat dokazování, které dosud provedl služební funkcionář v prvním stupni, a to za účelem zjištění skutkového stavu (včetně osobnostní či zdravotní způsobilosti), který tu byl ke dni propuštění příslušníka ze služebního poměru. Pokud odvolací orgán dle § 190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, odvolání zamítne a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí nebo pokud ho sice změní, avšak původní zákonný důvod propuštění příslušníka ze služebního poměru obstojí, na právním postavení odvolatele (propuštěného příslušníka) se již nic nezmění. Pokud odvolací orgán naopak odvoláním napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví nebo věc vrátí služebnímu funkcionáři prvního stupně k novému projednání, obnovuje se dle § 44 citovaného zákona odvolateli služební poměr příslušníka se všemi z toho vyplývajícími nároky, včetně toho, že tento příslušník má dle § 124 odst. 9 uvedeného zákona nárok na doplacení služebního příjmu ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu za dobu, po kterou nevykonával službu.
[27] V posuzované věci je klíčovou otázkou, zda byl lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015 procesně použitelným důkazem, respektive zda stěžovatel postupoval správně, pokud při vydání napadeného rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu ke dni propuštění žalobkyně, nebo zda měl vycházet ze skutkového stavu ke dni vydání svého rozhodnutí, jak uzavřel krajský soud.
[28] Nejvyšší správní soud se v této souvislosti nejdříve zabýval stížní námitkou, podle níž krajský soud vybočil z mezí žalobních bodů, neboť žalobkyně porušení § 44 odst. 5 zákona o specifických zdravotních službách nenamítala. V tomto směru nelze stěžovateli přisvědčit. Krajský soud vzal danou skutečnost v potaz při vypořádání námitky, podle níž měl stěžovatel rozhodovat dle skutkového stavu, který zde byl ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí; ta byla uplatněna na str. 5 a násl. žaloby. Skutečnost, že žalobkyně výslovně neodkázala na konkrétní ustanovení zákona, nezabraňuje soudu v jeho aplikaci. Nejvyšší správní soud tedy shledal uvedenou námitku nedůvodnou a přistoupil k posouzení námitek směřujících proti samotnému závěru krajského soudu o rozhodném skutkovém stavu.
[29] Krajský soud dospěl k závěru, že lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015 není procesně použitelným důkazem, neboť nebyl uplatněn ve lhůtě stanovené v § 44 odst. 5 zákona o specifických zdravotních službách, který stanoví: „Lékařský posudek lze uplatnit pro účely, pro které byl vydán, do 90 dnů ode dne jeho vydání, není-li v něm nebo jiném právním předpise stanovena kratší lhůta. Jestliže správní úřad, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, napadený lékařský posudek podle § 47 odst. 2 písm. a) potvrdí, může tento posudek k tomu oprávněná osoba použít pro účely, pro které byl vydán, do 10 pracovních dnů ode dne prokazatelného doručení potvrzeného posudku. Věty první a druhá se nepoužijí, jde-li o posudek o zdravotní způsobilosti posuzované osoby pro účast na škole v přírodě nebo na zotavovací akci podle zákona o ochraně veřejného zdraví.“
[29] Krajský soud dospěl k závěru, že lékařský posudek ze dne 24. 6. 2015 není procesně použitelným důkazem, neboť nebyl uplatněn ve lhůtě stanovené v § 44 odst. 5 zákona o specifických zdravotních službách, který stanoví: „Lékařský posudek lze uplatnit pro účely, pro které byl vydán, do 90 dnů ode dne jeho vydání, není-li v něm nebo jiném právním předpise stanovena kratší lhůta. Jestliže správní úřad, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, napadený lékařský posudek podle § 47 odst. 2 písm. a) potvrdí, může tento posudek k tomu oprávněná osoba použít pro účely, pro které byl vydán, do 10 pracovních dnů ode dne prokazatelného doručení potvrzeného posudku. Věty první a druhá se nepoužijí, jde-li o posudek o zdravotní způsobilosti posuzované osoby pro účast na škole v přírodě nebo na zotavovací akci podle zákona o ochraně veřejného zdraví.“
[30] S uvedeným závěrem krajského soudu se nelze ztotožnit. Při výkladu citovaného ustanovení je třeba mít na paměti, že se jedná o ustanovení hlavy IV. zákona o specifických zdravotních službách, jež se vztahuje na posudkovou péči a lékařské posudky v nejširším měřítku. Takové posudky se tedy netýkají pouze zdravotní způsobilosti k výkonu výdělečné činnosti či dokonce způsobilosti k výkonu služby u bezpečnostních sborů, nýbrž například rovněž zdravotních posudků vydávaných pro účely udělení nejrůznějších veřejnoprávních oprávnění (např. řidičského oprávnění). Upravuje-li tedy citované ustanovení lhůtu pro „uplatnění“ lékařského posudku, je třeba je chápat tak, že se jedná o lhůtu, v níž je třeba se dovolat skutečností, které posudek dokládá, tedy uplatnit z něj vyplývající práva, nikoliv o dobu, po jejímž uplynutí posudek pozbývá platnosti a nemůže tedy nadále sloužit jako podklad v již zahájeném řízení. Opačný závěr by zcela stíral rozdíl mezi lhůtou pro uplatnění posudku ve smyslu citovaného ustanovení a dobou platnosti lékařského posudku ve smyslu § 44 odst. 6 zákona o specifických zdravotních službách. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší správní soud ztotožnil s kasační argumentací. Pro úplnost je však třeba dodat, že v posuzovaném případě nedošlo k uplatnění daného lékařského posudku propuštěním žalobkyně, neboť prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně propuštěna ze služebního poměru toliko z důvodu její osobnostní nezpůsobilosti. Skutečnost, že byl důvod zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně následně doplněn napadeným rozhodnutím stěžovatele, na uvedeném nic nemění, a to ani za situace, kdy datum propuštění žalobkyně zůstalo nezměněné. Ani případnou skutečnost, že byla žalobkyně postavena mimo službu právě na základě daného lékařského posudku, nelze považovat za jeho uplatnění v řízení o propuštění žalobkyně. Daný lékařský posudek však v tomto řízení uplatnila sama žalobkyně, když se jej dovolávala v odvolání podaném dne 27. 7. 2015.
[30] S uvedeným závěrem krajského soudu se nelze ztotožnit. Při výkladu citovaného ustanovení je třeba mít na paměti, že se jedná o ustanovení hlavy IV. zákona o specifických zdravotních službách, jež se vztahuje na posudkovou péči a lékařské posudky v nejširším měřítku. Takové posudky se tedy netýkají pouze zdravotní způsobilosti k výkonu výdělečné činnosti či dokonce způsobilosti k výkonu služby u bezpečnostních sborů, nýbrž například rovněž zdravotních posudků vydávaných pro účely udělení nejrůznějších veřejnoprávních oprávnění (např. řidičského oprávnění). Upravuje-li tedy citované ustanovení lhůtu pro „uplatnění“ lékařského posudku, je třeba je chápat tak, že se jedná o lhůtu, v níž je třeba se dovolat skutečností, které posudek dokládá, tedy uplatnit z něj vyplývající práva, nikoliv o dobu, po jejímž uplynutí posudek pozbývá platnosti a nemůže tedy nadále sloužit jako podklad v již zahájeném řízení. Opačný závěr by zcela stíral rozdíl mezi lhůtou pro uplatnění posudku ve smyslu citovaného ustanovení a dobou platnosti lékařského posudku ve smyslu § 44 odst. 6 zákona o specifických zdravotních službách. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší správní soud ztotožnil s kasační argumentací. Pro úplnost je však třeba dodat, že v posuzovaném případě nedošlo k uplatnění daného lékařského posudku propuštěním žalobkyně, neboť prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně propuštěna ze služebního poměru toliko z důvodu její osobnostní nezpůsobilosti. Skutečnost, že byl důvod zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně následně doplněn napadeným rozhodnutím stěžovatele, na uvedeném nic nemění, a to ani za situace, kdy datum propuštění žalobkyně zůstalo nezměněné. Ani případnou skutečnost, že byla žalobkyně postavena mimo službu právě na základě daného lékařského posudku, nelze považovat za jeho uplatnění v řízení o propuštění žalobkyně. Daný lékařský posudek však v tomto řízení uplatnila sama žalobkyně, když se jej dovolávala v odvolání podaném dne 27. 7. 2015.
[31] Skutečnost, že lékařský posudek byl uplatněn ve lhůtě stanovené v § 44 odst. 5 zákona o specifických zdravotních službách, však ještě sama o sobě neznamená, že stěžovatel postupoval správně, pokud z daného posudku vyšel při vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V obecné rovině lze totiž souhlasit se závěrem krajského soudu, podle něhož je správní orgán při vydání rozhodnutí povinen vycházet ze skutkového i právního stavu, který je zde v době jeho rozhodování (viz např. rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, čj. 1 As 24/2011-79, na nějž odkazoval již krajský soud). V posuzované věci je však třeba přihlédnout ke specifickým rysům řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru.
[32] Dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru „[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím“. Dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru „[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby“.
[32] Dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru „[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu služby, s výjimkou zdravotních důvodů souvisejících s těhotenstvím“. Dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru „[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby“.
[33] Dle § 42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru „[p]ři propuštění příslušníka podle odstavce 1 písm. a) až k) skončí jeho služební poměr dnem doručení rozhodnutí o propuštění“.
[34] Dle § 190 odst. 4 zákona o služebním poměru „[o]dvolání nemá odkladný účinek, s výjimkou odvolání proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, o náhradě škody nebo o povinnosti vrátit bezdůvodné obohacení“.
[35] Dle § 44 zákona o služebním poměru, „[d]ojde-li ke zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru příslušníka, jeho služební poměr trvá se všemi nároky“.
[36] Dle § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru „[p]říslušník má po zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru za dobu, po kterou nevykonával službu, nárok na služební příjem ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu“.
[37] Krajský soud svým prvním rozsudkem vydaným v posuzované věci sice napadené rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel měl zvážit rovněž existenci důvodů pro propuštění žalobkyně dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru, současně však v odůvodnění konstatoval, že závěr o osobnostní nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu služby byl dostatečně podložen řádně zpracovaným a odůvodněným posudkem psychologa, přičemž žalobkyní vznesené námitky nebyly způsobilé zpochybnit jeho závěry (viz zejm. body 63, 64 a 66 rozsudku krajského soudu ze dne 20. 8. 2019, čj. 48 A 91/2016-91). Krajský soud tedy dospěl již v prvním rozsudku k závěru, že důvod pro propuštění žalobkyně ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru byl naplněn. Stěžovateli tedy lze přesvědčit v tom směru, že jeho první rozhodnutí nebylo zrušeno z toho důvodu, že by snad propuštění žalobkyně bylo samo o sobě nezákonné, nýbrž proto, že ze spisové dokumentace vyplývalo, že kromě důvodu propuštění žalobkyně dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru mohly být dány rovněž důvody pro její propuštění dle § 42 odst. 1 písm. h) téhož zákona, které by pro ni mohlo mít příznivější důsledky.
[37] Krajský soud svým prvním rozsudkem vydaným v posuzované věci sice napadené rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel měl zvážit rovněž existenci důvodů pro propuštění žalobkyně dle § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru, současně však v odůvodnění konstatoval, že závěr o osobnostní nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu služby byl dostatečně podložen řádně zpracovaným a odůvodněným posudkem psychologa, přičemž žalobkyní vznesené námitky nebyly způsobilé zpochybnit jeho závěry (viz zejm. body 63, 64 a 66 rozsudku krajského soudu ze dne 20. 8. 2019, čj. 48 A 91/2016-91). Krajský soud tedy dospěl již v prvním rozsudku k závěru, že důvod pro propuštění žalobkyně ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru byl naplněn. Stěžovateli tedy lze přesvědčit v tom směru, že jeho první rozhodnutí nebylo zrušeno z toho důvodu, že by snad propuštění žalobkyně bylo samo o sobě nezákonné, nýbrž proto, že ze spisové dokumentace vyplývalo, že kromě důvodu propuštění žalobkyně dle § 42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru mohly být dány rovněž důvody pro její propuštění dle § 42 odst. 1 písm. h) téhož zákona, které by pro ni mohlo mít příznivější důsledky.
[38] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že nejen s ohledem na výše popsanou procesní situaci, ale i obecně z uvedených specifických charakteristik právní úpravy řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru dle zákona o služebním poměru vyplývá, že se v tomto řízení nemůže uplatnit zmiňovaná obecná zásada, podle níž odvolací správní orgán vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání svého rozhodnutí. Naopak, vzhledem k tomu, že dnem doručení prvostupňového rozhodnutí o propuštění dle § 42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru u většiny důvodů propuštění končí, přičemž odvolání proti tomuto rozhodnutí (byť nepravomocnému) nemá odkladný účinek, může odvolací řízení, během něhož již odvolatel není příslušníkem bezpečnostního sboru, sloužit „pouze“ k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o propuštění k datu, kdy se stalo účinným, tedy podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době doručení tohoto rozhodnutí. To neznamená, že by odvolací orgán nebyl oprávněn v odvolacím řízení doplňovat dokazování, které dosud provedl služební funkcionář v prvním stupni, měl by tak však činit, jako stěžovatel v nyní posuzované věci, za účelem zjištění (upřesnění) skutkového stavu (včetně zdravotní způsobilosti), který tu byl ke dni propuštění příslušníka ze služebního poměru. Pokud toto rozhodnutí o propuštění v rámci odvolacího přezkumu obstojí v tom smyslu, že odvolací orgán (nadřízený služební funkcionář) dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru odvolání zamítne a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí, nebo pokud ho dle téhož ustanovení změní, např. tak, jako stěžovatel v posuzované věci, tedy že k původnímu důvodu propuštění ze služebního poměru doplní další zákonný důvod, nabude sice teprve doručením odvolacího rozhodnutí o propuštění ve smyslu § 182 odst. 1 zákona o služebním poměru právní moci, avšak na právním postavení odvolatele (propuštěného příslušníka) se tím již nic nezmění. Naopak, pokud odvolací orgán shledá propuštění ze služebního poměru dle skutkového a právního stavu ke dni propuštění nezákonným, odvoláním napadené rozhodnutí zruší a dle situace buď řízení zastaví, nebo věc vrátí služebnímu funkcionáři prvního stupně k novém projednání, v každém případě se však zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle § 44 zákona o služebním poměru odvolateli obnovuje služební poměr příslušníka se všemi z toho vyplývajícími nároky, včetně toho, že tento příslušník má dle § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru nárok na doplacení služebního příjmu ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu za dobu, po kterou nevykonával službu.
[38] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že nejen s ohledem na výše popsanou procesní situaci, ale i obecně z uvedených specifických charakteristik právní úpravy řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru dle zákona o služebním poměru vyplývá, že se v tomto řízení nemůže uplatnit zmiňovaná obecná zásada, podle níž odvolací správní orgán vychází ze skutkového a právního stavu v době vydání svého rozhodnutí. Naopak, vzhledem k tomu, že dnem doručení prvostupňového rozhodnutí o propuštění dle § 42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru u většiny důvodů propuštění končí, přičemž odvolání proti tomuto rozhodnutí (byť nepravomocnému) nemá odkladný účinek, může odvolací řízení, během něhož již odvolatel není příslušníkem bezpečnostního sboru, sloužit „pouze“ k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o propuštění k datu, kdy se stalo účinným, tedy podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době doručení tohoto rozhodnutí. To neznamená, že by odvolací orgán nebyl oprávněn v odvolacím řízení doplňovat dokazování, které dosud provedl služební funkcionář v prvním stupni, měl by tak však činit, jako stěžovatel v nyní posuzované věci, za účelem zjištění (upřesnění) skutkového stavu (včetně zdravotní způsobilosti), který tu byl ke dni propuštění příslušníka ze služebního poměru. Pokud toto rozhodnutí o propuštění v rámci odvolacího přezkumu obstojí v tom smyslu, že odvolací orgán (nadřízený služební funkcionář) dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru odvolání zamítne a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí, nebo pokud ho dle téhož ustanovení změní, např. tak, jako stěžovatel v posuzované věci, tedy že k původnímu důvodu propuštění ze služebního poměru doplní další zákonný důvod, nabude sice teprve doručením odvolacího rozhodnutí o propuštění ve smyslu § 182 odst. 1 zákona o služebním poměru právní moci, avšak na právním postavení odvolatele (propuštěného příslušníka) se tím již nic nezmění. Naopak, pokud odvolací orgán shledá propuštění ze služebního poměru dle skutkového a právního stavu ke dni propuštění nezákonným, odvoláním napadené rozhodnutí zruší a dle situace buď řízení zastaví, nebo věc vrátí služebnímu funkcionáři prvního stupně k novém projednání, v každém případě se však zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle § 44 zákona o služebním poměru odvolateli obnovuje služební poměr příslušníka se všemi z toho vyplývajícími nároky, včetně toho, že tento příslušník má dle § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru nárok na doplacení služebního příjmu ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu za dobu, po kterou nevykonával službu.
[39] Bylo by tudíž nespravedlivé a nelogické, aby v případě, kdy dojde ke změně skutkového stavu až v průběhu odvolacího řízení, tedy kdy např. příslušník původně propuštěný ze zákonného důvodu v podobě zdravotní či osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby v průběhu tohoto řízení opětovně tuto zdravotní či osobnostní způsobilost nabyde, vedla taková skutečnost ke zrušení rozhodnutí o jeho propuštění a ke vzniku nároku na zpětné doplacení průměrného služebního příjmu. Pokud krajský soud v bodu 62 napadeného rozsudku v této souvislosti naznačuje, že by snad žalobkyni v takovém případě náležela náhrada příjmu pouze za dobu, po kterou byla způsobilá k výkonu služby, nelze než uzavřít, že tento závěr neodpovídá formulaci § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru – dané ustanovení nezohledňuje, po jakou dobu příslušník skutečně byl, či nebyl způsobilý k výkonu služby, naopak vyžaduje v případě zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bezpodmínečné doplacení průměrného služebního příjmu za celou dobu, po kterou příslušník nevykonával službu. Má-li bývalý příslušník bezpečnostního sboru, který byl řádně a zákonně propuštěn ze služebního poměru pro nezpůsobilost k výkonu služby, za to, že posléze tuto způsobilost opětovně nabyl, nic mu nebrání v tom, aby se o přijetí do služebního poměru znovu ucházel a svou způsobilost k výkonu služby prokázal. To platí i v případě žalobkyně.
[39] Bylo by tudíž nespravedlivé a nelogické, aby v případě, kdy dojde ke změně skutkového stavu až v průběhu odvolacího řízení, tedy kdy např. příslušník původně propuštěný ze zákonného důvodu v podobě zdravotní či osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby v průběhu tohoto řízení opětovně tuto zdravotní či osobnostní způsobilost nabyde, vedla taková skutečnost ke zrušení rozhodnutí o jeho propuštění a ke vzniku nároku na zpětné doplacení průměrného služebního příjmu. Pokud krajský soud v bodu 62 napadeného rozsudku v této souvislosti naznačuje, že by snad žalobkyni v takovém případě náležela náhrada příjmu pouze za dobu, po kterou byla způsobilá k výkonu služby, nelze než uzavřít, že tento závěr neodpovídá formulaci § 124 odst. 9 zákona o služebním poměru – dané ustanovení nezohledňuje, po jakou dobu příslušník skutečně byl, či nebyl způsobilý k výkonu služby, naopak vyžaduje v případě zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bezpodmínečné doplacení průměrného služebního příjmu za celou dobu, po kterou příslušník nevykonával službu. Má-li bývalý příslušník bezpečnostního sboru, který byl řádně a zákonně propuštěn ze služebního poměru pro nezpůsobilost k výkonu služby, za to, že posléze tuto způsobilost opětovně nabyl, nic mu nebrání v tom, aby se o přijetí do služebního poměru znovu ucházel a svou způsobilost k výkonu služby prokázal. To platí i v případě žalobkyně.
[40] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že v nyní posuzované věci, vzhledem ke specifickým rysům právní úpravy řízení o propuštění ze služebního poměru (které vzal, jak poukazoval stěžovatel, obdobně v úvahu NSS, byť v souvislosti se žádostí o propuštění ze služebního poměru, již v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, čj. 3 As 295/2016-29, č. 3709/2018 Sb. NSS) stěžovatel nepochybil, když v odvolacím řízení vyšel ze skutkového a právního stavu ke dni propuštění žalobkyně, nikoliv ke dni vydání svého rozhodnutí. Kasační stížnost je tedy v tomto směru důvodná. (…)
[40] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že v nyní posuzované věci, vzhledem ke specifickým rysům právní úpravy řízení o propuštění ze služebního poměru (které vzal, jak poukazoval stěžovatel, obdobně v úvahu NSS, byť v souvislosti se žádostí o propuštění ze služebního poměru, již v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, čj. 3 As 295/2016-29, č. 3709/2018 Sb. NSS) stěžovatel nepochybil, když v odvolacím řízení vyšel ze skutkového a právního stavu ke dni propuštění žalobkyně, nikoliv ke dni vydání svého rozhodnutí. Kasační stížnost je tedy v tomto směru důvodná. (…)
[42] Ačkoliv námitka směřující proti závěru krajského soudu o tom, že žalobkyni je třeba pro účely daného správního řízení považovat za policistku, v podstatě pozbyla ve světle výše uvedeného význam, neboť účelem této konstrukce bylo umožnit stěžovateli v dalším řízení zjistit současný zdravotní stav žalobkyně, Nejvyšší správní soud přesto považuje za vhodné se k této otázce vyjádřit. Uvedený závěr krajského soudu je nesprávný, neboť nemá oporu v zákoně, z něhož naopak jednoznačně vyplývá, že, jak již bylo konstatováno, služební poměr žalobkyně skončil dnem, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o propuštění, tedy prvostupňové rozhodnutí [§42 odst. 5 písm. a) zákona o služebním poměru], a proti němu podané odvolání nemá odkladný účinek (§ 190 odst. 4 zákona o služebním poměru). To však neznamená, že by stěžovatel v řízení o odvolání neměl v případě potřeby možnost obstarat si další důkazy dokládající zdravotní stav žalobkyně ke dni jejího propuštění. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje zvláštní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, nejedná se zdaleka o úpravu komplexní, i v tomto řízení se tedy podpůrně použije, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, správní řád. Žalobkyně sice již není policistkou, byla však v průběhu řízení před stěžovatelem i nadále účastnicí tohoto řízení a byla tedy v nezbytném rozsahu povinna poskytnout stěžovateli potřebnou součinnost při zjišťování skutkového stavu věci (§ 50 odst. 2 správního řádu in fine), a to za situace, kdy až do nynějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl stěžovatel povinen dle § 78 odst. 5 s. ř. s. postupovat v tomto řízení dle závazného právního názoru krajského soudu vyjádřeného v nyní přezkoumávaném rozsudku, jakkoli se tento názor nyní ukázal být nesprávným.