5 As 261/2022

5 As 261/2022- 52 - text

 5 As 261/2022 - 56 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: PHARMOS, a.s., se sídlem Těšínská 1349/296, Ostrava, zast. JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Mojmírovců 805/41, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Ad 6/2022 44,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

[1] Rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 24. 8. 2021, č. j. sukl240061/2021, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), v relevantním znění (dále jen „zákon o léčivech“). Toho se dopustila tím, že v rozporu s opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 28. 11. 2018, č. j. MZDR 45585/2018-4/FAR (dále jen „OOP ze dne 28. 11. 2018“), vyvezla v červnu 2019 do zahraničí (odběrateli UNIPHARMA – 1. slovenská lekárnická akciová spoločnosť) celkem 50 balení léčivého přípravku ANTABUS 400 MG TBL EFF 50, čímž porušila § 77d odst. 3 zákona o léčivech. Za přestupek jí byla uložena pokuta podle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech ve výši 450 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Přestupek byl zjištěn při cílené kontrole žalobkyně jako distributora léčivých přípravků zahájené dne 18. 12. 2019, o jejímž průběhu byl sepsán protokol o kontrole ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. sukls328910/2019.

[2] Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 4. 2022, č. j. MZDR 39143/2021-3/OLZP, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný upozornil, že žalobkyně nespecifikovala, kterými jejími námitkami se správní orgán I. stupně opomněl zabývat. Zdůraznil, že pokuta odpovídá pouze 2,25 % horní hranice zákonné sazby pokuty a vzhledem k výsledku hospodaření žalobkyně v roce 2020 není likvidační. Podle žalovaného správní orgán I. stupně nevybočil ze své rozhodovací praxe. Žalovaný neshledal ani dvojí přičítání určité okolnosti jako znaku přestupku a přitěžující okolnosti – množství vyvezeného léčivého přípravku není znakem skutkové podstaty, bylo tedy správně posouzeno jako přitěžující okolnost. Podle žalovaného nebylo namístě provést dokazování dotazem na výrobce léčivého přípravku, neboť ohrožení jeho dostupnosti bylo dostatečně odůvodněno v OOP ze dne 28. 11. 2018, jímž byla distribuce léčivého přípravku do zahraničí zakázána.

[3] Žalovaný zdůraznil, že odpovědnost právnické osoby je objektivní a neposuzuje se zavinění. Nebylo tedy třeba provádět dokazování dotazem na objednatele zboží či slovenské ministerstvo zdravotnictví. Žalobkyně neprokázala, že by vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby přestupku zabránila. Opatření přijaté do budoucna správní orgán I. stupně posoudil jako polehčující okolnost. K námitce nemožnosti přičítání recidivy žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 38 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož lze při posuzování osoby pachatele přihlédnout i k přestupkům spáchaným před delší dobou, než by odpovídalo analogickému použití institutu zahlazení. Časový odstup mezi kontrolou a zahájením správního řízení nepovažoval žalovaný za okolnost, která by natolik snižovala společenskou škodlivost činu, že by to odůvodňovalo upuštění od uložení trestu.

[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Namítala, že žalovaný se měl zabývat i důvody jejího jednání, k nimž je pokuta nepřiměřená. Správní orgány podle ní neměly přiměřenost posuzovat ve vztahu k hospodářskému výsledku za rok 2020 (20,054 mil. Kč), ale k hospodářskému výsledku za rok 2018 (4,894 mil. Kč). Dále zopakovala svou odvolací námitku týkající se nedostatečného rozlišování okolností spáchání přestupku a přitěžujících a polehčujících okolností. Podle žalobkyně měly správní orgány provést důkaz dotazem na výrobce zboží – jeho neprovedení nebylo řádně odůvodněno. Přitěžující okolnost spočívající v množství vyvezeného přípravku považovala žalobkyně za rozpornou s tím, že nebyl prokázán negativní důsledek na zdraví konkrétního pacienta (okolnost polehčující). Žalobkyně namítala rovněž nedodržení pravidel definovaných v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 38. Zdůraznila, že předchozí porušení zákona představovalo čtyři roky starý ojedinělý exces, který se vzhledem k rozsahu jejího podnikání nedá hodnotit paušálně. Připomněla, že správní orgán I. stupně porušil zásadu hospodárnosti, když vydal příkaz až po 14 měsících od provedení kontroly. To se podle žalobkyně mělo promítnout do úvah o přiměřenosti pokuty. Žalobkyně navrhovala, aby městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost, příp. vyslovil jeho nicotnost.

[5] Městský soud shora uvedeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl.

[6] K námitce nicotnosti městský soud upozornil, že žalobkyně nekonkretizovala, z jakých důvodů považuje rozhodnutí za nicotné. Shrnul proto pouze teoretický základ a judikaturu k této problematice a konstatoval, že rozhodnutí žalovaného nicotné není. Následně se zabýval přezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně namítala nedostatečné vypořádání některých odvolacích námitek. Připomněl dispoziční zásadu soudního řízení správního a zdůraznil, že není úlohou soudu dotvářet žalobní argumentaci. Vzhledem k obecnosti námitek městský soud shrnul, že z rozhodnutí o odvolání jednoznačně vyplývají důvody, pro něž se žalovaný ztotožnil s argumentací správního orgánu I. stupně. S těmito závěry navíc žalobkyně polemizovala v žalobě. Rozhodnutí žalovaného je podle městského soudu rovněž dostatečně srozumitelné a má oporu ve správním spisu. Jeho nepřezkoumatelnost tedy městský soud neshledal.

[7] K jednotlivým žalobním bodům pak městský soud upozornil, že odvolací argumentace byla podle něj doplněna toliko „kosmeticky“ (žalobkyně dostatečně nereflektovala vypořádání odvolacích námitek žalovaným). Dále městský soud připomněl, že stanovení výše pokuty je věcí správního uvážení, soud je oprávněn toliko posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem a zda správní uvážení nevybočilo z mezí daných zákonem. Soud tedy zkoumá toliko naplnění podmínek pro uložení pokuty, dodržení zákonného rozmezí a srozumitelnost odůvodnění její výše. Při soudním přezkumu zákonnosti uložené pokuty však není dán prostor pro změnu ani nahrazení správního uvážení soudním (ani pro hodnocení prosté přiměřenosti pokuty). Městský soud zdůraznil, že ani pro moderaci výše pokuty na návrh žalobce soudem podle § 78 odst. 2 s. ř. s. nepostačuje běžná nepřiměřenost pokuty, ale musí jít o nepřiměřenost zjevnou.

[8] Městský soud poznamenal, že odpovědnost právnické osoby za přestupek je objektivní. Znakem přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech navíc není jeho spáchání ku prospěchu či v zájmu právnické osoby ani to, zda byl dosažen vůbec nějaký zisk. Správní orgány si byly argumentace žalobkyně ohledně zdravotnické výpomoci Slovenské republice jakožto důvodu vývozu daného léčivého přípravku vědomy, ovšem nepovažovaly ji za opodstatněnou. Podle městského soudu rovněž dostatečně odůvodnily neprovedení navržených důkazů odpovědnost za zajištění dostupnosti léčivého přípravku leží na žalovaném, nikoli na výrobci. Předmětem řízení bylo to, že žalobkyně porušila § 77d zákona o léčivech jednáním v rozporu s OOP ze dne 28. 11. 2018. Městský soud se neztotožnil ani s argumentací, dle níž měly být „nezištnost“, účel objednávky či malá výnosnost prodeje léčivého přípravku polehčující okolností. Zákon takové okolnosti výslovně neuvádí; správní orgány se touto argumentací zabývaly dostatečně a nepřisvědčily jí.

[9] K otázce, k jakému výsledku hospodaření měly správní orgány přihlédnout, městský soud v prvé řadě poznamenal, že žalobkyně neuvedla žádnou právní úpravu, podle níž by správní orgány měly přihlížet k jejím poměrům v době spáchání přestupku, a nikoli v době ukládání trestu. Městský soud vysvětlil účel tohoto posuzování (zamezení likvidačním účinkům, ale i přílišné mírnosti pokuty) a s odkazem na judikaturu uzavřel, že je třeba přihlížet k osobním a majetkovým poměrům pachatele ke dni rozhodování správního orgánu. Doplnil rovněž, že žalobkyně vůbec neobjasnila, proč měly podle ní správní orgány přihlížet zrovna k hospodářskému výsledku za rok 2018, když ke spáchání přestupku došlo v červnu 2019. Městský soud upozornil, že žalobkyně netvrdila (ani neprokázala), že by pro ni uložená pokuta byla likvidační. Dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž pokutu ve výši 4 % horní hranice zákonného rozpětí zpravidla nebude možné považovat za zjevně nepřiměřenou. Zdůraznil, že v projednávané věci činila pokuta pouze 2,25 % maximální výše pokuty podle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech – byla tedy uložena při samé spodní hranici zákonné sazby. Argumentaci nepřiměřeností uložené pokuty tedy městský soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

[10] Podle městského soudu nebylo možné z žalobních námitek seznat, v jaké konkrétní skutečnosti žalobkyně spatřuje směšování okolností spáchání přestupku a polehčujících či přitěžujících okolností. Konstatoval, že ani množství vyvezeného léčivého přípravku, ani skutečnost, že žalobkyně byla již v minulosti za porušení zákona o léčivech sankcionována, nepředstavují znak přestupku. Nebyly tedy dvojitě přičítány zároveň z hlediska viny a jako přitěžující okolnosti. Městský soud poznamenal, že žalobkyně nespecifikovala, jak se měl jí navržený důkazní prostředek (dotaz na výrobce léčivého přípravku) promítnout do posouzení polehčujících a přitěžujících okolností. Připomněl, že správní orgány vyhodnotily množství vyvezeného léčivého přípravku jako poměrně značné s ohledem na plošný zákaz vývozu, odůvodněný ohrožením dostupnosti a neexistencí substitutu. Toto vysvětlení shledal městský soud dostatečným, obzvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobkyně neuvedla, proč podle ní nelze označit množství vyvezeného léčivého přípravku za větší (resp. v čem jsou úvahy správních orgánů nesprávné). Skutečnost, že se neprokázal negativní vliv jednání žalobkyně na zdraví konkrétního pacienta, městský soud nepovažoval za jakýkoli rozpor se závěrem, že množství léčivého přípravku vyvezené do zahraničí bylo vyhodnoceno jako poměrně velké.

[11] Městský soud konstatoval, že správní orgány přihlédly k předchozímu spáchání přestupku žalobkyní v rámci hodnocení její osoby, nikoli jako k přitěžující okolnosti ve smyslu § 40 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Soud též odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která takový postup aprobovala. Připustil, že odůvodnění obou správních rozhodnutí je v tomto ohledu strohé, lze však seznat, že správní orgány zohlednily předchozí spáchání přestupku ve vztahu k přístupu žalobkyně k zacházení s léčivými přípravky. Městský soud zopakoval, že soudní přezkum uvážení správních orgánů je omezen, a uzavřel, že správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení ani je nezneužily. S odkazem na judikaturu pak městský soud upozornil, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá povinnost zmírnit ukládaný trest. Ani poslední žalobní námitku tedy soud neshledal důvodnou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[12] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[13] Stěžovatelka předně uvádí, že městský soud dostatečně nevypořádal námitky týkající se nedostatečného odlišování okolností spáchání přestupku od přitěžujících a polehčujících okolností. Nesouhlasí s názorem soudu, že v projednávané věci nedošlo ke dvojímu přičítání týchž okolností, neboť množství léčivého přípravku bylo kvalifikováno z pohledu viny i jako přitěžující okolnost. Správní orgány podle ní nepředložily žádný předpis či rozhodnutí, které by stanovily míru závažnosti porušení zákazu. Městský soud podle stěžovatelky na jedné straně přejal argumentaci, dle níž navrhované důkazy byly nadbytečné s ohledem na plošnost zákazu, ale na druhé straně neuvedl, proč právě 50 ks balení je poměrně velké množství.

[14] Závěr, že je rozhodný výsledek hospodaření v době rozhodování o přestupku, považuje stěžovatelka za závažné porušení svých práv. Pokud městský soud argumentoval, že nemají být brány v úvahu hospodářské výsledky za rok, který předchází roku, kdy došlo k přestupku (2018), měl by být podle stěžovatelky zohledněn hospodářský výsledek za rok, kdy došlo k přestupku (2019). I to by podle stěžovatelky vedlo ke snížení výchozích podmínek pro výpočet pokuty (z 26,054 mil. Kč na 11,152 mil. Kč) a tedy i k uložení nižší pokuty. Stěžovatelka přikládá k důkazu výkaz zisku a ztráty za rok 2019.

[15] K otázce zohlednění předchozího spáchání přestupku stěžovatelka namítá, že nikde v rozhodnutí správních orgánů se nehovoří o tom, že by tato okolnost neměla vliv na uložení správního trestu. Naopak, správní orgán k ní jednoznačně přihlédl. Stěžovatelka upozorňuje, že i městský soud sám uvádí, že správní orgány odůvodňovaly, proč je třeba tuto skutečnost hodnotit k její tíži. Správní orgán podle stěžovatelky nesprávně aplikoval zásady uplatňování recidivy a touto okolností neoprávněně odůvodnil stanovení trestu.

[16] Podle stěžovatelky mělo v jejím případě naopak dojít k zohlednění doby, která uplynula od provedení kontroly do vydání příkazu. Judikatura, dle níž nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá důvod pro zmírnění trestu, vznikla až po spáchání skutku, Nejvyšší správní soud by se od ní proto měl odchýlit. Úvahy městského soudu podle stěžovatelky postrádají logiku. Stěžovatelka konstatuje, že od spáchání skutku uplynuly již více než tři roky a podání kasační stížnosti na to nemá vliv.

[17] Závěrem stěžovatelka opakuje, že správní orgán se měl zabývat všemi relevantními okolnostmi, tedy i důvody jejího jednání. Je přesvědčena, že prokázala, že jednala nezištně, s motivací pomoci Slovenské republice. Správními orgány nebyl zohledněn ani nepoměr mezi výnosem z prodeje léčivého přípravku a uloženou pokutou. Přihlížení k majetkovým poměrům jako hlavnímu kritériu podle stěžovatelky vede k popření reálné společenské škodlivosti a diskriminaci movitějších subjektů. Podle stěžovatelky nelze majetným pachatelům bez dalšího ukládat pokuty v takové výši, která nerespektuje společenskou škodlivost protiprávního jednání.

[18] Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

[19] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvádí na pravou míru nepravdivá tvrzení stěžovatelky obsažená v rekapitulační části kasační stížnosti. Dále poznamenává, že znakem skutkové podstaty přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech není rozsah protiprávního jednání ani hodnocení osoby pachatele. Tyto skutečnosti tedy mohly být hodnoceny jako přitěžující okolnosti, aniž by došlo k jejich dvojímu přičítání. Otázka množství vyvezeného léčivého přípravku představuje míru ohrožení chráněného zájmu a byla hodnocena jako přitěžující okolnost. Posuzování toho, jak se jednání stěžovatelky projevilo na zdraví konkrétních pacientů, nepředstavuje žádný rozpor s hodnocením přitěžující okolnosti. Rovněž skutkový stav byl podle žalovaného zjištěn dostatečně. Žalovaný zdůrazňuje, že výše pokuty nemusí být přímo úměrná hospodářskému výsledku pachatele (ten je posuzován pouze v souvislosti s případným likvidačním účinkem). Ztotožnil se taktéž se závěry městského soudu, že je třeba posuzovat poměry pachatele v době ukládání trestu a že pokuta byla uložena při spodní hranici zákonné sazby.

[20] Argumentace stěžovatelky podle žalovaného nepřináší nic, co by zpochybnilo možnost zahrnout předchozí spáchání přestupku do hodnocení osoby pachatele ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaný připomíná, že plynutí doby od spáchání přestupku zohledňuje úprava promlčení dle zákona o odpovědnosti za přestupky. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 28, byl vydán ještě před spácháním přestupku, nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že jde o novou judikaturu. Rozsudky navíc nejsou pramenem práva, ale jsou citovány pro sílu své přesvědčivosti. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že pohnutka stěžovatelky měla mít vliv na posouzení její odpovědnosti za přestupek. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[22] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že kasační stížnost je vinou své nízké kvality na samé hranici projednatelnosti. Na úvodních dvou stranách doplnění kasační stížnosti stěžovatelka pouze rekapituluje průběh dosavadního řízení. Následně (v bodech 6 až 15) shrnuje svou žalobní argumentaci. Při té příležitosti na několika místech chybně uvádí, že jde o „námitky“ městského soudu (body 6, 8, 11, 12 a 13). Samotné kasační námitky začínají bodem 22, jsou však nesprávně označeny jako „žalobní tvrzení“ (přestože jejich uspořádání neodpovídá ani struktuře žaloby, ani jejímu shrnutí v rozsudku městského soudu). Napříč veškerou argumentací stěžovatelka spíše než obsáhlý (více něž osmnáctistránkový) rozsudek městského soudu napadá závěry rozhodnutí správních orgánů, a to ve většině případů dokonce aniž by identifikovala, o které rozhodnutí a který správní orgán jde. V situacích, kdy argumentuje proti rozsudku městského soudu, pak stěžovatelka často pouze popírá jeho závěry bez uvedení jakékoli argumentace vlastní, případně úplně míjí smysl argumentace městského soudu (zejména v případě otázky, který výsledek hospodaření byl relevantní). Pouze v několika málo případech stěžovatelka formuluje konkrétní námitku směřující přímo proti napadenému rozsudku.

[23] K tomu je třeba dodat, že „[s]mysl povinného zastoupení advokátem je zvýšit kvalifikovanost podání a vystupování v řízení o mimořádném opravném prostředku. Jednání právního profesionála má chránit jednak samotného stěžovatele, který se obrací na poslední instanci soustavy správního soudnictví, jednak má zajistit, aby NSS posuzoval pouze vážně míněná, kvalifikovaná a ne zjevně bezúspěšná podání“ (Kadlec, O., komentář k § 105 s. ř. s., Wolters Kluwer, dostupné v ASPI). Právě advokát jakožto právní profesionál by měl garantovat dostatečnou kvalitu sepsané kasační stížnosti, v níž by měly být tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského (městského) soudu pregnantně vyjádřeny tak, aby Nejvyšší správní soud nebyl zbytečně zatěžován nestrukturovaným textem. Této roli zástupce stěžovatelky v posuzované věci nedostál.

[24] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, k níž by bylo nutné přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti. K problematice nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Není však projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele (stěžovatelky) o tom, jak měl krajský (městský) soud rozhodnout, resp., jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 35).

[25] Stěžovatelka přímo neuvádí, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, vytýká však městskému soudu, že dostatečně nevypořádal námitky týkající se odlišování okolností spáchání přestupku od přitěžujících a polehčujících okolností. Tato kasační námitka je však formulována toliko obecně, stěžovatelka ji nepodpořila žádnou argumentací či odůvodněním, čím konkrétně se městský soud dostatečně nezabýval. Již městský soud ji přitom upozornil na obecnou formulaci předchozí obdobné námitky žalobní. Městský soud popsal, co jsou to polehčující a přitěžující okolnosti, v čem spočívá zásada zákazu dvojího přičítání a proč v projednávané věci nebyla porušena (množství vyvezeného léčivého přípravku nebylo rozhodné pro posouzení viny). Zabýval se i důvody neprovedení souvisejícího důkazního návrhu. Odůvodnění napadeného rozsudku je logické a konzistentní; Nejvyšší správní soud neshledal, že by nějaký žalobní bod zůstal opomenut.

[26] Podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech, v relevantním znění, „[d]istributor se dopustí přestupku tím, že v rozporu s opatřením obecné povahy Ministerstva zdravotnictví vydaným na základě § 77d distribuuje léčivý přípravek do zahraničí“.

[27] V OOP ze dne 28. 11. 2018 žalovaný „zakazuje v souladu s ustanovením § 77d odst. 3 zákona o léčivech distribuci následujícího léčivého přípravku do zahraničí: Kód SÚKL Název léčivého přípravku Registrační číslo Držitel rozhodnutí o registraci 0128705 ANTABUS 400MG TBL EFF 50 87/131/76-C Actavis Group PTC ehf., Hafnarfjördur, Island“.

[28] Věcně k námitce dvojího přičítání Nejvyšší správní soud poznamenává, že tuto námitku opakovaně vypořádaly jak správní orgány, tak městský soud. Přesto však stěžovatelka na jejich argumentaci nikterak nereagovala a neustále opakuje obecnou verzi této námitky a své přesvědčení, že množství vyvezeného léčivého přípravku bylo relevantní pro posouzení naplnění skutkové podstaty přestupku. Tento svůj závěr však neodůvodňuje ani odkazem na právní předpisy, ani citací příslušné pasáže rozhodnutí správních orgánů či napadeného rozsudku, z nichž by měla její tvrzení vyplývat. Sama stěžovatelka si dokonce protiřečí, když zároveň uvádí, že určité množství vyvezeného léčivého přípravku bylo znakem skutkové podstaty, ale na druhé straně napadá neurčitost pojmu „poměrně vysoké množství“ (požaduje, aby správní orgány uvedly právní normu, kde je toto množství definováno).

[29] Nejvyšší správní soud vzhledem k uvedenému pouze krátce shrnuje, že zákaz vývozu byl plošný a týkal se libovolně velkého množství – žádná hranice nebyla ani zákonem, ani OOP ze dne 28. 11. 2018 (či jinou normou) stanovena. K naplnění skutkové podstaty přestupku by tedy stačilo vyvezení jediného balení léčivého přípravku. Tomu odpovídá i odůvodnění všech dosavadních rozhodnutí v projednávané věci. Jelikož tedy množství vyvezeného léčivého přípravku nebylo znakem skutkové podstaty přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech, bylo možné větší množství posoudit jako přitěžující okolnost ve smyslu § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky.

[30] Jak již Nejvyšší správní soud upozornil výše, v otázce relevantního hospodářského výsledku stěžovatelka argumentaci napadeného rozsudku částečně bez dalšího popřela („Takové hodnocení považuje stěžovatel za závažné porušení práv stěžovatele.“), částečně úplně minula. Městský soud popsal teoretická východiska individualizace trestu a následně s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu uzavřel, že je třeba přihlížet k osobním a majetkovým poměrům pachatele v době ukládání trestu. Pouze nad rámec nutného odůvodnění (obiter dictum) pak městský soud rovněž poznamenal, že hospodářský výsledek za rok 2018 byl pro projednávanou věc tak jako tak irelevantní, když k přestupku došlo až v červnu 2019. Stěžovatelka však založila svou kasační námitku pouze na argumentaci městského soudu obiter dictum a v kasační stížnosti se nově domáhá zohlednění hospodářského výsledku za rok 2019. Vůbec však nebere v úvahu předchozí, stěžejní argumentaci, kde městský soud přesvědčivě odůvodnil, proč je nutné přihlédnout k majetkovým poměrům pachatele v době ukládání trestu (viz především jeho citace usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publ. pod č. 2092/2010 Sb. NSS, které se týkalo právě možného likvidačního charakteru pokuty a v němž rozšířený senát mj. zdůraznil, že „[s]právní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu“). Nejvyšší správní soud se s odůvodněním napadeného rozsudku v této otázce plně ztotožňuje, pročež nepřistoupil k provedení důkazu výkazem zisku a ztráty za rok 2019. Ten by byl vzhledem k uvedenému nadbytečný.

[31] Nad rámec nutného odůvodnění lze poznamenat, že stěžovatelka zjevně nepochopila, že stanovení výše pokuty nevycházelo přímo z jejího hospodářského výsledku, ale bylo správním orgánem I. stupně vypočteno jako 2,25 % z horní hranice zákonné sazby podle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech. Úvaha zahrnující hospodářský výsledek sloužila pouze jako následná kontrola, že takto vypočtená výše pokuty nebude mít pro stěžovatelku likvidační účinek. Kromě textu jednotlivých rozhodnutí to vyplývá i ze skutečnosti, že výše pokuty uložené v příkazu ze dne 21. 4. 2021 (kdy byl posledním známým výsledkem hospodaření stěžovatelky ten za rok 2019) byla stejná jako ta, která byla stěžovatelce následně uložena v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2021, č. j. sukl240061/2021 (kdy již byl znám výsledek hospodaření za rok 2020). Z toho je zřejmé, že majetkové poměry stěžovatelky nebyly rozhodujícím kritériem pro stanovení výše pokuty a že stěžovatelka není diskriminována na základě své dobré majetkové situace. K ní bylo přihlédnuto pouze za účelem ověření, že pokuta nebude mít likvidační účinek.

[32] Rovněž v otázce posouzení předchozího porušení zákona o léčivech stěžovatelka vůbec neargumentuje proti odůvodnění napadeného rozsudku. Namítá totiž, že nikde v rozhodnutí „správního orgánu“ (kterého?) není uvedeno, že by tato okolnost neměla vliv na uložení pokuty. Nic takového však městský soud netvrdil. Ten naopak s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu upozornil, že předchozí porušení zákona může vstoupit do posuzování osoby pachatele přestupku. Z toho je zřejmé, že předchozí spáchání přestupku (či dříve i jiného správního deliktu) může mít vliv i na výši pokuty, jak konstatovaly správní orgány i městský soud. Možnost zohlednění předchozích porušení zákona při hodnocení osoby pachatele (a tedy i vlivu této okolnosti na výši trestu) vyplývá i z konzistentní judikatury správních soudů (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013 49, publ. Pod č. 2912/2013 Sb. NSS, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 38, a ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 As 322/2019 32). Ani zohlednění předchozí pokuty uložené správním orgánem I. stupně tedy nezpůsobuje vnitřní rozpor či nezákonnost napadeného rozsudku.

[33] Stěžovatelka namítá, že měla být zohledněna prodleva mezi provedením kontroly a zahájením správního řízení. Ani v tomto případě však neodkazuje na žádnou právní normu ani judikaturu, kterou by na její případ bylo možné aplikovat. Městský soud se i přesto její námitkou podrobně zabýval, citoval relevantní judikaturu a dospěl k závěru, že nebylo povinností správních orgánů k době, která uplynula od spáchání přestupku, přihlédnout. Stěžovatelka zpochybňuje citovanou judikaturu pouze z důvodu jejího vzniku až po spáchání přestupku (toto tvrzení dokonce v jednom případě není ani pravdivé, jak správně poznamenal žalovaný).

[34] K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudní rozhodování již z povahy věci působí retrospektivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, č. j. III. ÚS 3221/11). Pokud by soudy v konkrétních věcech nemohly dospět k závěru, který dosud nebyl judikaturou formulován, nikdy by žádná judikatura ani nemohla vzniknout. Již z logiky věci je zřejmé, že rozsudky, které citoval městský soud, řešily případy nastavší ještě před jejich vydáním. To však Nejvyššímu správnímu soudu nezabránilo dospět k závěrům, k nimž nakonec dospěl. Pokud by šlo o převratnou změnu judikatury či správní praxe, bylo by namístě posuzovat případné legitimní očekávání adresátů právních norem, které byly do té doby konzistentně vykládány jiným způsobem (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS). Nic takového však stěžovatelka v projednávané věci netvrdila ani neprokázala.

[35] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud připomíná, že ona delší prodleva mezi vyhotovením protokolu o kontrole (20. 1. 2020) a vydáním příkazu (21. 4. 2021) korelovala s pandemií onemocnění COVID 19. Lze tedy odhadovat, že v té době správní orgány resortu zdravotnictví řešily akutní problémy zapříčiněné pandemií. I přesto bylo správní řízení zahájeno i ukončeno v rámci promlčecích lhůt stanovených v § 30 až 32 zákona o odpovědnosti za přestupky.

[36] K závěrečné kasační námitce Nejvyšší správní soud poznamenává, že znakem skutkové podstaty přestupku podle § 105 odst. 2 písm. t) zákona o léčivech není majetkový (či jiný) prospěch pachatele. Správní orgány se námitkami stěžovatelky zabývaly a vysvětlily, proč podle nich nezáleželo na záměru, s nímž k porušení zákona došlo. S tímto posouzením se pak ztotožnil i městský soud. Ten poznamenal, že nízký majetkový prospěch není obsažen ani v zákonném výčtu polehčujících okolností (§ 39 zákona o odpovědnosti za přestupky), a připomněl, že je věcí správního uvážení, které okolnosti správní orgány vyhodnotí jako polehčující a které nikoli. Nejvyšší správní soud k této problematice doplňuje, že přestupky podle zákona o léčivech nejsou primárně majetkového charakteru. Chráněným zájmem je život a zdraví lidí, jejichž ohrožení nemůže být bagatelizováno pouhým konstatováním, že nebylo dosaženo vysokého zisku. To je zřejmé již z horní hranice zákonné sazby pokuty. Ta podle § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech činí 20 000 000 Kč, přestože obvyklý zisk z nezákonného vývozu léčivých přípravků do zahraničí bude zpravidla o několik řádů nižší. Zákonodárce tímto jasně deklaroval vysokou důležitost chráněného zájmu (života a zdraví občanů) v porovnání s ekonomickými faktory. IV. Závěr a náklady řízení

[37] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[38] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 23. srpna 2024

JUDr. Jakub Camrda předseda senátu