5 As 326/2021

5 As 326/2021- 19 - text

 5 As 326/2021 - 23 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lukáše Hloucha v právní věci žalobce: P. N., proti žalovanému: 1) Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, 728 81 Ostrava, 2) Ministerstvo spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, č. j. 25 A 120/2021 23,

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, č. j. 25 A 120/2021 23, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta žaloba proti obsahu odpovědi na žádost o informace, které se mu dostalo od žalovaného 1). Podstatou tohoto nesouhlasu byla stěžovatelem tvrzená nepravdivost poskytnuté informace ohledně skutečnosti, zda rozvrh práce krajského soudu obsahuje pravidlo, že věci napadlé Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci budou rozhodnuty na této pobočce. Současně stěžovatel požádal krajský soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů.

[2] Poprvé o žalobě stěžovatele rozhodl krajský soud usnesením ze dne 12. 7. 2021, č. j. 25 A 120/2021 5 tak, že žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, jakož i návrh na ustanovení zástupce zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel zjevně nemůže být úspěšný. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 4 As 253/2021 20 toto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dle Nejvyššího správního soudu krajský soud nesprávně dovodil zjevnou bezúspěšnost žaloby. Nejvyšší správní soud primárně konstatoval, že nelze vyloučit obranu proti vyřízení žádosti o informaci poskytnutím informace, která však byla nesmyslná či zjevně nepravdivá; takový přístup by otevřel povinným subjektům cestu, jak obcházet ústavně zaručenou povinnost poskytovat informace o své činnosti bez jakékoliv možnosti soudní ochrany práva občanů takové informace požadovat. Na druhou stranu je však třeba zvážit i to, že správní soudy by neměly být zavalovány množstvím žalob domáhajících se přezkoumání pravdivosti informací poskytnutých povinnými subjekty. Tyto otázky však bude třeba meritorně posoudit v řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud též upozornil na to, že krajský soud v obdobné věci stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznal a zástupce ustanovil, aniž by nyní vysvětlil odlišnost svého postupu. Na druhou stranu kasační soud podotkl, že právě uvedeným není dotčena možnost výjimečně nemajetnému žalobci odepřít osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v případě, kdy to odůvodňuje množství sporů vedených navrhovatelem a jejich povaha, resp. v případech zneužívání práva na informace ve smyslu kritérií, které vyplývají z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 66. K meritu věci se soud nevyjádřil; krajskému soudu uložil vypořádat námitky stěžovatele v dalším řízení.

[3] Krajský soud v následujícím řízení stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce znovu zamítl. Krajský soud připustil, že žaloba stěžovatele není zjevně bezúspěšná. Zároveň však poukázal na to, že stěžovatel od roku 2016 vede (vedl) před správními soudy celkem 39 sporů, z nichž se valná většina týkala poskytnutí či neposkytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a téměř všechny směřovaly vůči orgánům činným v trestním řízení. Mimoto upozornil na řadu dalších sporů, jež stěžovatel vede před Nejvyšším správním soudem či Městským soudem v Praze. S ohledem na množství a charakter sporů, které stěžovatel vede, je dle názoru krajského soudu na místě ustat v poskytování dobrodiní osvobozování od soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů.

[4] Svůj závěr krajský soud opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 66. Připustil, že situace stěžovatele se sice liší od skutkového stavu ve věci zmíněného rozsudku, neboť ve stěžovatelových žalobách lze opakovaně nalézt vztah k jeho osobní sféře; jedná se však o věci poměrně marginální, případně stěžovatel toliko vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením určitých postupů, jinde vztah k osobě stěžovatele zcela absentuje. Krajský soud má za to, že stěžovatel při podávání jednotlivých návrhů není motivován meritem věci, ale spíš mu jde o obtěžování orgánů činných v trestním řízení či o kratochvíli ve vězeňském prostředí. Za dané situace při rozhodování o jeho žádosti nejde o spravedlivý proces, tedy o hodnotu, kterou stojí zato zabezpečovat s vynaložením veřejných prostředků, nýbrž o zajištění stěžovatelovy libůstky či snad dokonce i šikanózního výkonu práva. Krajský soud zopakoval, že pokud má stěžovatel za to, že vinou nezákonného rozvrhu práce bylo zasaženo do jeho práv v trestních řízeních, má své námitky uplatňovat právě v takovém řízení.

[5] Vzhledem k tomu, že stěžovateli nebylo vyhověno v části o osvobození od soudních poplatků, krajský soud nevyhověl ani žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nadto krajský soud uvedl, že i bez shora popsaných důvodů by nebylo na místě žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů vyhovět; stěžovatel totiž v dosavadním řízení prokázal, že je schopen ve věci vystupovat sám a rovněž je schopen argumentovat judikaturou Ústavního soudu.

[6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že mu krajský soud opětovně zamítl přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovení obhájce, a to navzdory předchozímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2021, č. j. 4 As 253/2021 20. Krajský soud nevyhověl žádosti stěžovatele s odkazem na institut zneužívání práva, což stěžovatel hodnotí jako novou, nepřípustnou argumentaci a také jako nepravdivé tvrzení.

[7] Podle stěžovatele se krajský soud snaží smést ze stolu žalobu proti nepravdivému poskytnutí informace o pravidle obsaženém v rozvrzích práce krajského soudu, jehož existenci popírá, aby nemusel přiznat, že stěžovatele ve věci 29 T 1/2011 soudil nezákonný soudce. Stěžovatel namítá, že v souladu s § 42 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je v rozvrzích práce stanoveno, že kauzy z Olomouce nenapadají na pracoviště soudu v Ostravě (s. 45 rozvrhu práce SPR 3770/2015). Přesto byl po třech zprošťujících rozsudcích převezen z pobočky v Olomouci do Ostravy; tento postup však rozvrh práce dle jeho názoru neumožňuje. Stěžovatel znovu podotýká, že předmětem žaloby je nesoulad odpovědi žalovaného 1) s obsahem rozvrhu práce. Podle stěžovatele žalovaný 1) lže a překrucuje jeho námitky za tím účelem, aby nemusel řešit předmět žaloby. Dále upozorňuje na to, že ve věci nebylo rozhodnuto o tom, zda je nemajetný. Proto považuje výrok I., jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od poplatků za nepřezkoumatelný.

[8] Podle stěžovatele je nutné výjimky, které umožňují odepřít osvobození od poplatku též nemajetnému, vykládat restriktivně. V dané věci totiž jde o právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nemajetný totiž nemůže uhradit soudní poplatek a tím se ani soudně bránit (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Ustanovení obhájce je dle něj ústavně zaručeno (čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy). Pokud krajský soud své rozhodnutí odůvodnil též tím, že se stěžovatelem je (bylo) vedeno před správními soudy vysoké množství sporů, z nichž se většina týká (týkala) poskytnutí či neposkytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., stěžovatel namítá, že mu nemůže být přičítáno k tíži, pokud se domáhá ochrany svých práv soudní cestou.

[9] Podle stěžovatele je uznání toho, zda přesun do Ostravy byl v rozporu s rozvrhem práce, klíčové pro jeho život. Následně vysvětluje, jaký dopad mají jednotlivá soudní řízení do jeho osobní sféry. S ohledem na argumentaci krajského soudu stěžovatel navrhuje delegaci věci ke Krajskému soudu v Brně, neboť krajský soud dle stěžovatele přestal být vůči němu nestranný. Stěžovatel se podivuje nad tím, že mu krajský soud v jiných řízeních stran osvobození od zaplacení soudního poplatku a ustanovení bezplatného obhájce vyhovuje, ale nyní ne.

[10] Dne 15. 12. 2022 došlo Nejvyššímu správnímu soudu další doplnění kasační stížnosti, v němž stěžovatel znovu uvádí, že mu žalovaný 1) poskytl nepravdivé informace stran ustanovení v rozvrhu práce o možnosti či nemožnosti přesunu trestních věcí z pobočky v Olomouci do Ostravy. Vymezuje se vůči tvrzení krajského soudu, jenž označil stěžovatelem vedené spory za marginální, a vysvětluje, o co v jednotlivých sporech šlo a jaký význam pro něj mají. Stěžovatel dále namítá podjatost soudce Mgr. Jiřího Gottwalda a navrhuje jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci. Stěžovatel dále tvrdí, že na „opakované lži o rozvrhu práce a přesunu věcí mezi Olomoucí a Ostravou“ podával žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu – sp. zn. Na 160/2020 a sp. zn. Na 166/2020; tyto navrhuje připojit k nyní souzené věci.

[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného usnesení krajského soudu (§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) a je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že podaná kasační stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu, kterým nebylo rozhodnuto o návrhu ve věci samé, nepodléhá tedy soudnímu poplatku a stěžovatel nemusí být zastoupen podle § 105 odst. 2 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 19, č. 3271/2015 Sb. NSS).

[12] Jelikož se Nejvyšší správní soud nyní zabývá v pořadí druhou kasační stížností stěžovatele v téže věci, musel nejprve zkoumat, zda je přípustná. Kasační stížnost není v zásadě přípustná proti rozhodnutí, jímž správní soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§ 104 odst. 3 písm. a) věta před středníkem s. ř. s.]. Výjimkou podle téhož ustanovení je situace, kdy je namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Patří sem zejména případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS), jakož i situace, kdy krajský soud v novém rozhodnutí opětovně zrušil napadené rozhodnutí, nyní ovšem z důvodu, jímž se v předchozím rozsudku nezabýval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, čj. 8 Afs 27/2010 94).

[13] Krajský soud usnesením ze dne 12. 7. 2021, č. j. 25 A 120/2021 5 zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, jakož i návrh na ustanovení zástupce s odůvodněním, že se stěžovateli již dostalo odpovědi na jeho žádost o informace, a proto nemůže být ve věci úspěšný. Po zásahu Nejvyššího správního soudu zrušujícím rozsudkem č. j. 4 As 253/2021 20 krajský soud znovu stěžovatelově žádosti nevyhověl. Krajský soud uznal, že žaloba není zjevně bezúspěšná, nicméně dospěl k závěru, že s ohledem na četnost řízení, jež stěžovatel vyvolává a charakter těchto sporů není již na místě stěžovateli poskytovat osvobozování od soudních poplatků a ustanovovat zástupce z řad advokátů. Proti tomuto usnesení stěžovatel nyní brojí kasační stížností, kde mj. namítá, že krajský soud jeho žádost zamítl navzdory kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Protože krajský soud znovu zamítl žádost stěžovatele, avšak učinil tak z jiných důvodů, kterými se v původním usnesení nezabýval, je kasační stížnost přípustná.

[14] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v mezích a v rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[15] Kasační stížnost je důvodná.

[16] V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že značná část kasačních námitek směřuje proti obsahu odpovědi žalovaného 1) na žádost stěžovatele o informace, přičemž stěžovatel namítá nepravdivost této odpovědi a porušení rozvrhu práce, když jeho trestní věc byla přeložena ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud se však zabýval toliko stěžovatelovou žádostí o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s) a návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Tomu odpovídá taktéž rozsah přezkumu kasačním soudem. Nejvyšší správní soud se nemůže zabývat otázkami, které směřují do merita věci, jako je například to, zda byla poskytnutá informace pravdivá, popř., zda rozvrh práce obsahuje pravidlo o setrvání příslušnosti ve věcech trestních u Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci v případě, kdy daná věc k tomuto soudu napadne, a už vůbec nemůže hodnotit to, zda bylo ve věci sp. zn. 29 T 1/2011 postupováno v souladu s rozvrhem práce. Nejvyšší správní soud se může zabývat toliko těmi námitkami, které směřují proti napadenému usnesení krajského soudu, a přitom se týkají důvodů, pro něž krajský soud stěžovateli opětovně nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu právního zástupce z řad advokátů.

[17] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; namítá nepřezkoumatelnost výroku I. napadeného usnesení, neboť v řízení nebylo vůbec zjišťováno, zda je nemajetný. Nejvyšší správní soud se musel a priori zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť k věcnému hodnocení uplatněných námitek může soud přistoupit pouze tehdy, je li napadené rozhodnutí (usnesení) přezkoumatelné. Krajský soud se v dané věci nezabýval majetkovými poměry stěžovatele, jelikož posoudil jeho procesní aktivitu jako nadužívání institutu osvobození od soudních poplatků. Svůj závěr opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 101/2011 66, podle něhož může soud odepřít přiznání osvobození od soudních poplatků nemajetnému účastníkovi řízení vzhledem k povaze sporu, který vede. Krajský soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel konstantně zahlcuje správní orgány žádostmi o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., přičemž řada těchto řízení má své pokračování též před soudy. Podle krajského soudu jde ze strany stěžovatele o šikanózní výkon práva, a proto nezasluhuje dobrodinní v podobě osvobození od soudních poplatků (resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů). V takovém případě však dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze po stěžovateli požadovat, aby se zaplacením soudního poplatku sám podílel na financování soudního řízení. Krajský soud tedy nebyl povinen zkoumat stěžovatelovy majetkové poměry, neboť ty nebyly pro rozhodnutí o jeho žádosti rozhodující (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 8 As 176/2022 14). Jakkoli se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s tím, jak krajský soud posoudil žádost o osvobození od soudních poplatků, nelze námitce nepřezkoumatelnosti z výše uvedených důvodů přisvědčit.

[18] Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci stěžovatel brojí znovu proti neosvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů.

[19] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je upraven v § 36 odst. 3 s. ř. s.: „Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“

[20] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť závažné důvody (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 50).

[21] Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila další možnost zamítnout žádost o osvobození od soudních poplatků, a to navzdory tomu, že žadatel splňuje výše uvedené podmínky pro osvobození. Jedná se o institut zneužití práva, kterému se Nejvyšší správní soud zevrubně věnoval ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 66 a na jehož půdorysu krajský soud postavil svůj právní závěr. V projednávané věci je proto klíčové posoudit to, zda byly naplněny předpoklady pro zamítnutí žádosti stěžovatele ve smyslu citovaného rozsudku.

[22] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 7 As 101/2011 66 dospěl k závěru, že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§ odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí)“. V souvislosti s právem na poskytnutí informace dále zdejší soud konstatoval: „Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“

[23] Na druhou stranu Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že vyřčené závěry nelze zobecňovat a každý spor je nutné posuzovat přísně individuálně a s přihlédnutím ke všem aspektům, které ústavně garantované právo na informace s sebou nese. Z toho vyplývá, že v předchozím bodě citované závěry dopadají pouze na soudní spory ve věcech žádostí o informace, které se nijak nedotýkají životní sféry žadatele.

[24] Krajský soud v napadeném usnesení poukázal na skutečnost, že stěžovatel u něj vede (vedl) od roku 2016 celkem 39 sporů, z nichž se většina týkala žádosti o informace dle zákona č. 106/1999 Sb. Dále uvedl řadu jiných sporů, které stěžovatel vede (vedl) před jinými soudy. S ohledem na množství a charakter těchto sporů dospěl pak k závěru, že je namístě ustat v poskytování dobrodiní osvobozování od soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů. Krajský soud připustil, že situace stěžovatele je zčásti odchylná od skutkového stavu ve věci č. j. 7 As 101/2011 66, neboť v žalobách stěžovatele jde opakovaně nalézt i vztah k jeho osobní sféře; pro osobní sféru stěžovatele mají však tyto spory buďto marginální či zanedbatelný význam.

[25] Předně je nutné uvést, že krajský soud nepochybil, jestliže v nyní napadeném usnesení použil odlišnou právní argumentaci, než v původním usnesení ze dne 12. 7. 2021, č. j. 25 A 120/2021 5. Takový postup není nepřípustný, jak naznačuje stěžovatel. Krajský soud toliko reagoval na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2021, č. j. 4 As 253/2021 20, což mu nelze vyčítat. Na druhou stranu nezbývá než uznat, že krajský soud nesprávně aplikoval závěry rozsudku č. j. 7 As 101/2011 66 na projednávanou věc. Stěžovatel se svojí žalobou domáhá poskytnutí informace o konkrétním ustanovení v rozvrhu práce žalovaného 1), který se týká místní příslušnosti Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Důležitost této informace stěžovatel odůvodňuje tím, že v jeho trestní věci došlo k převedení věci z olomoucké pobočky do Ostravy, což je dle jeho přesvědčení v rozporu právě s rozvrhem práce. Je tedy zjevné, což ostatně krajský soud ani nepopírá, že daná informace se týká osobní sféry stěžovatele. Na takovou situaci však závěry sedmého senátu ohledně zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití práva nelze vztáhnout.

[26] Nejvyšší správní soud nepopírá, že v jiných případech, ve kterých se stěžovatel domáhal práva na informace prostřednictvím zákona č. 106/1999 Sb., tento bezprostřední vztah k osobní sféře stěžovatele absentuje (například lze uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 3 As 343/2020 12, nebo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2020, č. j. 14 A 95/2020 14). Úkolem krajského soudu však bylo rozeznat případy, kdy se jedná o zjevné zneužití práva žadatele ve smyslu rozsudku č. j 7 As 101/2011 66 od těch, kdy zde evidentně existuje osobní pouto žadatele k dané informaci. Krajský soud si přitom byl vědom toho, že se stěžovatelem žádaná informace jeho osobní sféry dotýká. Přesto jeho žádosti nevyhověl, a to s odkazem na jiné spory, jež stěžovatel vede. Odůvodnění krajského soudu lze považovat za nepřípustnou generalizaci závěrů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Krajský soud na základě takto zobecněného závěru nebyl oprávněn nepřiznat stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Z těchto důvodů nemůže rozhodnutí krajského soudu obstát.

[27] Nutno doplnit, že za daných okolností nemůže obstát ani výrok II. napadeného usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce, neboť nebylo postaveno najisto, že stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 36 odst. 3 s. ř. s.).

[28] Nejvyšší správní soud se zabýval i námitkami stěžovatele stran možné nezaujatosti krajského soudu, resp. jeho výhradami k přístupu předsedy senátu JUDr. Jiřího Gottwalda; stěžovatel konkr. uvedl, že, „soudci senátu 25 A si získali antagonistický náhled na stěžovatele a přestali být nestranní.“; dále uvádí, že zmiňovaný soudce si nedokázal v dané věci udržet nadhled; stěžovatel též vyjadřuje obavu nad tím, že se mu věc nepodaří řádně projednat v rozumném časovém intervalu, je dále přesvědčen o tom, že krajský soud se vyhýbá meritornímu posouzení jeho žaloby.

[29] Pokud jde o obsah námitek, tyto prakticky směřují toliko proti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatel se ohrazuje vůči užitým výrazům ze strany krajského soudu. Ten s ohledem na četnost podání učiněných stěžovatelem vůči němu, i jiným správním soudům a jejich obsahu, označil frekventovanou procesní aktivitu stěžovatele jako „kratochvíli“, „libůstku“ či „šikanózní výkon práva.“ Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s tím, že by takto užitá slova krajským soudem svědčila např. o podjatosti daného senátu a už vůbec ne o podjatosti příslušného správního soudu vůči osobě stěžovatele. Nejvyšší správní soud připomíná, že dle § 8 odst. 1 in fine s. ř. s. nejsou důvodem pro vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Proto neobstojí námitky, kterými stěžovatel dává najevo svůj nesouhlas s odůvodněním napadeného usnesení či způsobem, jakým se krajský soud s jeho věcí vypořádal. Už vůbec pak důvod k podjatosti nemůže založit stěžovatelova obava, jak se soud s žalobou potenciálně vypořádá v dalším řízení. Je třeba podotknout, že krajský soud v jiných případech rozhoduje objektivně, a to i za situace, kdy zároveň vystupuje jako účastník řízení. Zmínit lze například rozsudek krajského soudu ze dne 21. 12. 2021, č. j. 25 A 260/2020 67, jímž tento soud vyhověl stěžovatelově žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.

[30] S ohledem na výše uvedené nemá rovněž smysl uvažovat o systémové podjatosti. K té je nutné zdůraznit, že důvody vyloučení soudců je třeba posuzovat individuálně s tím, že k vyslovení vyloučení všech soudců daného soudu nestačí, že žalovaným správním orgánem je soud jako organizační složka státu. Podle závěru rozšířeného senátu ve věci č. j. Nad 8/2019 65 „je třeba, aby k tomu přistoupily další okolnosti, které vyvolávají oprávněné (myslitelné) pochybnosti o nepodjatosti všech soudců správního soudu na základě samotné povahy projednávané věci či z jiných vážných důvodů“ (bod 46). Jako příklad pak uvedl „skutečnost, že projednávaná věc bude mít objektivně významný dopad na soud jako celek (platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně, zákonnost jmenování předsedy soudu, stavební povolení na přístavbu, která zlepší komfort práce soudců, apod.). Eventuálně může jít o situaci, která vyvolá nebezpečí subjektivního vztahu všech soudců k věci, kde z vnějšího pohledu hrozí reálné nebezpečí, že u rozhodujících soudců převáží loajalita k jejich soudu či funkcionáři a tím se „pokřiví“ jejich nestrannost (např. případy, kdy soudní funkcionář nevystupoval ve správním řízení jako správní orgán, ale naopak jde o jeho osobní záležitost, typicky žádost o stavební povolení podaná soudním funkcionářem, soudní funkcionář byl účastníkem stavebního řízení jako tzv. „soused“, posléze podal proti rozhodnutí správního orgánu žalobu nebo v řízení o žalobě vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení, přestupek soudního funkcionáře jako fyzické osoby apod.)“ (bod 47). V případě stěžovatele se o žádný z uvedených případů nejedná.

[31] Pokud jde o žádost stěžovatele o připojení věcí Na 160/2020 a Na 166/2020, Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení, vedená pod těmito spisovými značkami, již byla skončena. Není tedy prostor pro postup dle § 39 odst. 1 s. ř. s.

[32] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadené usnesení krajského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v konečném rozhodnutí v této věci (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 13. ledna 2023

JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu