k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím I když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobo- zení od soudních poplatků ($ 36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto do- brodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými in- stitucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spo- ry soudní, a přitom nejde 0 spory mající vztah k podstatným okolnostem účastní- kovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníko- vým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí).
k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím I když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobo- zení od soudních poplatků ($ 36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto do- brodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými in- stitucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spo- ry soudní, a přitom nejde 0 spory mající vztah k podstatným okolnostem účastní- kovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníko- vým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí).
C.. Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož úče- lem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem | zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z konstantní judikatury Nej- vyššího správního soudu týkající se institutu osvobození od soudního poplatku vyplývá, že důkazní břemeno prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. Skutečnosti rozhodné pro osvobození může účastník uvést přímo v žá- dosti. Neučiní-li tak, soud jej k tomu vyzve. Zpravidla se tak děje výzvou k vyplnění „Potvr- zení o majetkových a výdělkových poměrech“. Příjmy je pak nutno doložit potvrzením, u ostatních skutečností žadatel prohlašuje, že poskytl pravdivé údaje. Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození vychází soud ze žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy, např. z jiného řízení. Přitom váží jednak výši soud- ního poplatku a veškeré skutečnosti, které se sporem souvisí (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 1 As 23/2009-95, č. 2163/2011 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 19.8. 2010, čj. 7 Ans 3/2009-184, Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních po- platků se vedle $ 36 odst. 3 s. ř. s. aplikuje ta- ké $ 138 o. s. ř. za použití $ 64 s. ř. s. Podle to- hoto ustanovení lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvod- ňují-li to jeho poměry, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat vě- rohodným způsobem své majetkové a sociál- ní poměry. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soud- ního poplatku, k nákladům, které si pravdě- podobně vyžádá dokazování, k povaze uplat- něného nároku, popř. k dalším rozhodným okolnostem. Při hodnocení majetkových po- měrů žadatele je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních prostředků, ale také k jeho mož- nosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétní- ho posouzení naplnění výše uvedených pod- mínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální po- měry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat pouze osobě, která ob- jektivně není schopna soudní poplatek zapla- tit a nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv než cestou soudního řízení. Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem žadatele finanční prostředky si opatřit. V dané věci krajský soud opakovaně umožnil stěžovateli doložit své majetkové po- měry, včetně zaslání příslušného formuláře č. 060, jenž je běžně používaným formulářem, V němž žadateli postačí jen vyplnit předepsa- né kolonky k jednotlivým otázkám, případně některé údaje nechat potvrdit a doložit po- třebné přílohy. Stejně tak jej poučil o mož- nosti doložit svoji situaci i jakýmkoliv jiným věrohodným způsobem. Stěžovateli tedy nic nebránilo v tom, aby vyplnil zaslaný tiskopis a přiložil příslušné přílohy, případně mohl jiným věrohodným způsobem sdělit svoji aktuální majetkovou a výdělkovou situaci a doložit ji. Stěžovatel na tento postup krajského soudu reagoval v podstatě obstrukčními podáními, polemizujícími se samotnými | principy řízení o přiznání osvobození od soudních po- platků. Pouhý odkaz na podání ze dne 20. 11. 2010 nepostačí, neboť krajský soud poučil stěžovatele, že požaduje prokázání ak- tuální situace, tedy nikoliv situace před osmi měsíci. Námitka stěžovatele, že je nedůstojné po osobě plně invalidní požadovat prokázání majetkové a výdělkové situace, je nedůvodná. Je zcela legitimní požadovat po žadatelích o osvobození od soudního poplatku, čili po těch, kteří požadují, aby stát nesl náklady je- jich soudních řízení, aby prokázali, že jsou skutečně v takové situaci (Z hlediska finanč- ní, sociální i z povahy a významu sporu pro je- jich práva), která by jim znemožnila hájit účinně svá práva u soudu. Tomu ostatně od- povídá i dikce $ 36 odst. 3 s. ř. s. a $ 1380. s. ř. za použití $ 64 s. ř. s. Přiznání invalidity urči- tého stupně samo o sobě tuto situaci nepre- sumuje, jakkoli naznačuje, že invalida nebude schopen své příjmy zvýšit běžnou pracovní činností. Není totiž vyloučeno, aby invalida disponoval i významným majetkem, který zís- kal např. z podnikání či investic, z tvůrčí Čin- nosti nebo v rámci restituce či jako dědictví. X7 Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl v usnesení ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS, k pravidlům pro osvobozování od soudních poplatků následující: „[18] Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví, že „J[k]aždý se může domáhat stanoveným po- stupem svého práva u nezávislého a nestran- ného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“ Je-li součástí stanoveného postupu“ procedura, v níž může být jednotli- vec osvobozen od soudních poplatků, je poru- šení této procedury a nesprávná aplikace pra- videl, za nichž má být osvobození přiznáno, porušením základního práva. Z toho ostatně vychází i judikatura Ústavního soudu. [19] Podle $ 138 odst. 1 o. s. ř. [n]a návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních po- platků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení vyložil Ústavní soud ve světle čl. 36 odst. 1 Listiny ve shora jíž zmíněném ná- lezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, jednoznačně tak, že k tomu, aby soud mohl osvobodit účastníka řízení od zaplacení soudního poplatku, musí být současně splně- ny dvě podmínky, a to nepříznivá finanční si- tuace a pravděpodobnost úspěchu v daném řízení na straně žadatele. Jen v tomto rozsahu může soud hodnotit oprávněnost žádosti“ [20] S ohledem na uvedenou judikaturu Ústavního soudu je nutno vykládat i obdob- 571 2601 né ustanovení procesního předpisu, jímž se řídí správní soudnictví. Podle f 36 odst. 3 vě- ty první s. ř s. [úJčastník, který doloží, že ne- má dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobo- zen od soudních poplatků. Soudní řád správní tedy ještě explicitněji než občanský soudní řád stanoví v rovině podmínek pro osvobození od soudních poplatků týkajících se majetku jedině to, že účastník musí „nemít dostatečné prostředky. Uvedené ustanovení nelze vyložit jinak než jako pravomoc sou- du k prověření objektivní situace (zjištění, zda účastník má, anebo nemá dostatečné prostředky), nikoli však jako pravomoc k prověření, z jakých příčin se tak stalo (jj. k prověření „subjektivní stránky nemajetnos- ti). Příčiny nemajetnosti jsou totíž pro roz- hodnutí o osvobození od soudních poplatků zásadně irelevantní, neboť zákonodárce je Jako kritérium pro posouzení nestanoví. Jinak řečeno, i kdyby účastník neměl dosta- tečné prostředky proto, že se nechoval zod- povědně (např. rezignoval na výdělečnou činnost, ač jí byl schopen), nelze mu za si- tuace, kdy dostatečné prostředky vskutku objektivně nemá, zásadně dobrodiní S 36 odst. 3 s. ř. s. odepřít (samozřejmě jen za předpokladu, že i další kumulativně stano- vené podmínky jsou splněny). Shora již zmí- něný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, čj. 2 Afs 28/2004-40, č. 423/2005 Sb. NSS, ostatně právě z takové- ho výkladu vychází a zohlednění chování jednotlivce připouští jen v případech zjevné (excesivní) nezodpovědnosti. Uvedený judi- kát trefně poznamenává, že příliš silný dů- raz na „subjektivní stránku“ jednání účastní- ka by vedl ke znemožnění přístupu k soudu lidem v životě či podnikání neúspěšným“ [21] Slovo „může“ užité v f 36 odst. 3 větě první s. Ť. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda i když jsou podmínky pro osvobození splněny, tj. účast- ník nemá dostatek prostředků a není napil- něna ani negativní podmínka osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustano- vení, není výjimečně namístě mu dobrodiní 572 osvobození od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravid- ly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne z principu materiálního právního stá- tu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že bu- dou-li podmínky podle f 36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř s. splněny, pravidelně to po- vede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z ur- čité částí svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek vý- jimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud v rám- ci odůvodnění svého uvážení povinen pře- zkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný pří- stup všech osob k soudní ochraně, tj. výkon ústavně zaručeného základního práva“ Uvedené obecné závěry vyslovené rozší- řeným senátem lze na věc stěžovatele apliko- vat následujícím způsobem. Příjem nejméně 72 000 Kč za rok, tj. cca 6 000 Kč za měsíc, lze zpravidla považovat za příjem pohybující se při spodní hranici pří- jmu, u něhož zásadně nelze uvažovat 0 osvo- bození od soudních poplatků dosahující v jednotlivém případě výše dvou či tří tisíc korun. Nelze tedy říci a priori, že u takového příjmu je osvobození od soudního poplatku vyloučeno, avšak na druhé straně nelze bez dalšího ani mít za to, že u tohoto příjmu má být osvobození (za splnění dalších podmínek) při- znáváno. Posouzení bude zpravidla záležet na dalších rozhodných okolnostech. Těmi jsou v případě stěžovatele zejména zdroj příjmů (dávky poskytované státem v hmotné nouzi) a okolnost, že tyto dávky jsou v určité míře účelově určeny, a to na úhradu bydlení stěžo- vatele a jeho obživu. Současně stěžovatel jako osoba invalidní ve třetím stupni (dříve plně invalidní) má minimální možnost zvýšit si svůj příjem vlastní prací. Není rovněž patrné, že by disponoval jakýmkoli významnějším majetkem. Kombinace výše uvedených okol- ností by zásadně měla vést k závěru opačné- mu, než k jakému dospěl krajský soud, tj. stě- žovateli osvobození od soudních poplatků, byť třeba jen zčásti, přiznat. U stěžovatele však existují zvláštní okolnosti, jež vedou k závěru, že v jeho případě, je namístě výji- mečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození od soudních poplatků mu výji- mečně nepřiznat. Takové okolnosti zohlednil i krajský soud, byť to vyjádřil poněkud zavá- dějícím způsobem tak, že „[s]právní soudnic- tví nemůže být fórem, na kterém se budou (bezplatně) projednávat spory začasté sou- kromého původu“. Tímto zvláštním důvo- dem k odepření osvobození od soudního po- platku je povaha sporů, které stěžovatel před správními soudy v poslední době v mnoha případech vede. A k nim patří i projednávaná věc. Krajskému soudu i Nejvyššímu správní- mu soudu je z jejich úřední činnosti známo, že stěžovatel vede s různými veřejnými insti- tucemi množství sporů týkajících se poskyto- vání informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní. V dané věci se jedná o spor týkající se žá- dosti stěžovatele o poskytnutí pokynu obec- né povahy nejvyššího státního zástupce č. 12/03. Stěžovatel se se žádostí obrátil na Okresní státní zastupitelství v Českých Budě- jovicích. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správ- ním soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelo- vy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných in- stitucí. Takové spory má stěžovatel plné prá- vo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zá- sadně povinen hradit každý žalobce, za stěžo- vatele pravidelně nesl stát formou osvobozo- vání od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je namístě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků ne- bránil v účinné soudní ochraně. Takovou po- vahu však předmětný spor nemá. Jde o po- skytnutí pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce, přičemž ze žádných okol- ností neplyne, že by stěžovatel měl důvod vztahující se k jeho životní sféře, aby si uve- dený dokument vyžádal. Stěžovatel má jistě právo snažit se takový dokument získat, avšak za existujících konkrétních okolností, z nichž je patrné, že předmětný spor nespadá do kate- gorie těch, které se týkají jeho Životní sféry, je namístě mu výjimečně osvobození od soud- ních poplatků odepřít. Nejvyšší správní soud podotýká, že vyslo- vený právní názor nelze v žádném případě vykládat v tom smyslu, že by spory týkající se svobodného přístupu k informacím měly být pro účely rozhodování o osvobození od soud- ních poplatků vnímány jako spory častěji než jiné nespadající do kategorie sporů týkajících se životní sféry účastníků. Takové zobecňová- ní nelze činit a každý spor je z tohoto hledis- ka nutno posuzovat přísně individuálně. Nic- méně právě v oblasti svobodného přístupu k informacím je třeba, aby byly pečlivě zvažo- vány všechny aspekty tohoto ústavně zaruče- ného základního práva, jelikož jde o právo požadovat od povinných subjektů určitou činnost, a to zásadně bezplatně a v relativně krátkých lhůtách, což je může za určitých vý- jimečných okolností významně zatížit. Judi- katura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný pří- stup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřej- né moci, k její všestranné, účinné a konti- nuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kve- 573 2602 rulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracov- ní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto prá- va může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít do- konce i smysl a účel práva na svobodný pří- stup k informacím. Jedním z nástrojů, jak za- bránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřej- né moci, proto musí být i citlivá regulace na- dužívání tohoto práva v případech výše uve- dených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků. 2602 Řízení před soudem: rozsah přezkumu rozhodnutí obsahujícího utajované skutečnosti Utajované informace: bezpečnostní riziko k čl. 36 a násl Listiny základních práv a svobod k $ 14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způ- sobilosti (v textu jen „zákon o utajovaných informacích“) k $ 75 odst. 1 soudního řádu správního I. V bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy - zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož bezpečnostní způsobilost je zkoumána (čl. 36 a násl. Listiny základ- ních práv a svobod), a zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejné- ho zájmu. Této rovnováhy nelze dosáhnout bez účinné soudní kontroly. Proto musí mít soud v rámci soudního přezkumu přístup ke všem informacím, na základě nichž bylo rozhodnuto v bezpečnostním řízení. II. Soud je v takovém případě ve zvýšené míře než při „běžném“ soudním řízení, v němž účastník má k dispozici stejné informace jako soud, garantem práva na spra- vedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), což vyžaduje i zvýše- nou aktivitu soudu vůči postupu veřejné správy. Jen za splnění těchto podmínek může být přístup k informacím v nezbytných případech odepřen účastníkům řízení či dalším na řízení participujícím osobám (zástupcům účastníků, zúčastněným oso- bám aj.). III. Účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, ne- víli ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, kte- rý „supluje“ aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví být důležitými. IV. V bezpečnostním řízení zjištěné skutkové okolnosti musí ve svém souhrnu být přesvědčivým podkladem pro závěr, že v konkrétním případě znamená naplně- ní určité skutkové podstaty skutečně bezpečnostní riziko ($ 14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti). Skutkový základ úvahy mohou tvořit v podstatě jakékoli informace, které má pří- slušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. 574 V. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou prav- děpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto někdy pro závěr o exis- tenci bezpečnostního rizika ($ 14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajova- ných informací a © bezpečnostní způsobilosti) postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplně- na. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpo- dobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.
Pavel Č. proti Krajskému státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích o osvobození od soudních poplatků, o kasační stížnosti žalobce.
[20] S ohledem na uvedenou judikaturu Ústavního soudu je nutno vykládat i obdobné ustanovení procesního předpisu, jímž se řídí správní soudnictví. Podle § 36 odst. 3 věty první s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků“. Soudní řád správní tedy ještě explicitněji než občanský soudní řád stanoví v rovině podmínek pro osvobození od soudních poplatků týkajících se majetku jedině to, že účastník musí „nemít dostatečné prostředky“. Uvedené ustanovení nelze vyložit jinak než jako pravomoc soudu k prověření objektivní situace (zjištění, zda účastník má, anebo nemá dostatečné prostředky), nikoli však jako pravomoc k prověření, z jakých příčin se tak stalo (tj. k prověření „subjektivní stránky“ nemajetnosti). Příčiny nemajetnosti jsou totiž pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků zásadně irelevantní, neboť zákonodárce je jako kritérium pro posouzení nestanoví. Jinak řečeno, i kdyby účastník neměl dostatečné prostředky proto, že se nechoval zodpovědně (např. rezignoval na výdělečnou činnost, ač jí byl schopen), nelze mu za situace, kdy dostatečné prostředky vskutku objektivně nemá, zásadně dobrodiní § 36 odst. 3 s. ř. s. odepřít (samozřejmě jen za předpokladu, že i další kumulativně stanovené podmínky jsou splněny). Shora již zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, č. j. 2 Afs 28/2004 - 40, č. 423/2005 Sb. NSS, ostatně právě z takového výkladu vychází a zohlednění chování jednotlivce připouští jen v případech zjevné (excesivní) nezodpovědnosti. Uvedený judikát trefně poznamenává, že příliš silný důraz na „subjektivní stránku“ jednání účastníka by vedl „ke znemožnění přístupu k soudu lidem v životě či podnikání neúspěšným“.
[21] Slovo „může“ užité v § 36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda i když jsou podmínky pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky podle § 36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup všech osob k soudní ochraně, tj. výkon ústavně zaručeného základního práva.“
Uvedené obecné závěry vyslovené rozšířeným senátem lze na věc stěžovatele aplikovat následujícím způsobem.
Příjem nejméně 72 000 Kč za rok, tj. cca 6000 Kč za měsíc, lze zpravidla považovat za příjem pohybující se při spodní hranici příjmu, u něhož zásadně nelze uvažovat o osvobození od soudních poplatků dosahující v jednotlivém případě výše dvou či tří tisíc Kč. Nelze tedy říci a priori, že u takového příjmu je osvobození od soudního poplatku vyloučeno, avšak na druhé straně nelze bez dalšího ani mít za to, že u tohoto příjmu má být osvobození (za splnění dalších podmínek) přiznáváno. Posouzení bude zpravidla záležet na dalších rozhodných okolnostech. Těmi jsou v případě stěžovatele zejména zdroj příjmů (dávky poskytované státem v hmotné nouzi) a okolnost, že tyto dávky jsou v určité míře účelově určeny, a to na úhradu bydlení stěžovatele a jeho obživu. Současně stěžovatel jako osoba invalidní ve třetím stupni (dříve plně invalidní) má minimální možnost zvýšit si svůj příjem vlastní prací. Není rovněž patrné, že by disponoval jakýmkoli významnějším majetkem. Kombinace výše uvedených okolností by zásadně měla vést k závěru opačnému, než k jakému dospěl krajský soud, tj. že stěžovateli osvobození od soudních poplatků, byť třeba jen zčásti, přiznat. U stěžovatele však existují zvláštní okolnosti, jež vedou k závěru, že v jeho případě, je namístě výjimečně využít oprávnění k soudnímu uvážení a osvobození od soudních poplatků mu výjimečně nepřiznat. Takové okolnosti zohlednil i krajský soud, byť to vyjádřil poněkud zavádějícím způsobem tak, že „(s)právní soudnictví nemůže být fórem, na kterém se budou (bezplatně) projednávat spory začasté soukromého původu“. Tímto zvláštním důvodem k odepření osvobození od soudního poplatku je povaha sporů, které stěžovatel před správními soudy v poslední době v mnoha případech vede. A k nim patří i projednávaná věc. Krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu je z jejich úřední činnosti známo, že stěžovatel vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které často pokračují jako spory soudní.
V dané věci se jedná o spor týkající se žádosti stěžovatele o poskytnutí pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 12/03. Stěžovatel se se žádostí obrátil na Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správním soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Takovou povahu však předmětný spor nemá. Jde o poskytnutí pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce, přičemž ze žádných okolností neplyne, že by stěžovatel měl důvod vztahující se k jeho životní sféře, aby si uvedený dokument vyžádal. Stěžovatel má jistě právo snažit se takový dokument získat, avšak za existujících konkrétních okolností, z nichž je patrné, že předmětný spor nespadá do kategorie těch, které se týkají jeho životní sféry, je na místě mu výjimečně osvobození od soudních poplatků odepřít.
Nejvyšší správní soud podotýká, že vyslovený právní názor nelze v žádném případě vykládat v tom smyslu, že by spory týkající se svobodného přístupu k informacím měly být pro účely rozhodování o osvobození od soudních poplatků vnímány jako spory častěji než jiné nespadající do kategorie sporů týkajících se životní sféry účastníků. Takové zobecňování nelze činit a každý spor je z tohoto hlediska nutno posuzovat přísně individuálně. Nicméně právě v oblasti svobodného přístupu k informacím je třeba, aby byly pečlivě zvažovány všechny aspekty tohoto ústavně zaručeného základního práva, jelikož jde o právo požadovat od povinných subjektů určitou činnost, a to zásadně bezplatně a v relativně krátkých lhůtách, což je může za určitých výjimečných okolností významně zatížit. Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud tedy v určitých ohledech neposoudil správně některé dílčí právní otázky týkající se osvobození stěžovatele od soudních poplatků, věcně však rozhodl správně, jestliže žádost stěžovatele o osvobození zamítl. Proto Nejvyšší správní soud korigoval dílčí nesprávné závěry krajského soudu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS a na www.nssoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. § 109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu