5 Azs 133/2024- 45 - text
5 Azs 133/2024 - 50
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ch. K. L., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 42 A 4/2024
86,
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 42 A 4/2024
86, a rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2023, č. j. OAM
3202
40/PP
2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 24 450 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Eichlera, advokáta se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Ve věci jde o zamítnutí žádosti cizince o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie z důvodu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo vnitra shledalo důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, v závažném úmyslném trestném činu, kterého se cizinec dopustil v minulosti (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami), a v neprokázání stálého zaměstnání.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je občanem Vietnamské socialistické republiky. Dne 6. 3. 2023 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (dále jen „žádost“). Jeho zletilá dcera, H. L., které v době podání žádosti bylo osmnáct let, je totiž občankou České republiky, což z něj činí rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tato skutečnost nebyla v řízení o žádosti sporná. Otcovství stěžovatele bylo určeno poté, co Okresní soud v Děčíně (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 17 Nc 1951/2022
51, vyhověl návrhu matky na popření otcovství původního matrikového otce.
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 12. 2023, č. j. OAM
3202
40/PP
2023, žádost stěžovatele zamítl z důvodu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovil stěžovateli lhůtu k vycestování z území České republiky, která činí 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[4] Při hodnocení existence nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, vyšel žalovaný z toho, že okresní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 4 T 98/2017, shledal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že neoprávněně pěstoval rostliny rodu konopí ve značném rozsahu. Okresní soud jej shledal také vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, neboť neoprávněným odběrem elektrické energie si stěžovatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Za spáchání uvedených trestných činů byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 42 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 148/2018, zamítl odvolání stěžovatele. V době podání žádosti již stěžovatel nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 23. 4 2021 rozhodl o jeho podmíněném propuštění a stanovil mu zkušební dobu do 23. 4. 2025. Odsouzení stěžovatele doposud není zahlazeno.
[4] Při hodnocení existence nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, vyšel žalovaný z toho, že okresní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 4 T 98/2017, shledal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že neoprávněně pěstoval rostliny rodu konopí ve značném rozsahu. Okresní soud jej shledal také vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, neboť neoprávněným odběrem elektrické energie si stěžovatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Za spáchání uvedených trestných činů byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 42 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 148/2018, zamítl odvolání stěžovatele. V době podání žádosti již stěžovatel nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 23. 4 2021 rozhodl o jeho podmíněném propuštění a stanovil mu zkušební dobu do 23. 4. 2025. Odsouzení stěžovatele doposud není zahlazeno.
[5] Možné závažné narušení veřejného pořádku shledal žalovaný v závažnosti úmyslného trestného činu účastníka řízení. Žalovaný zdůraznil, že i když v protiprávním jednání, které vede k pravomocnému odsouzení, nelze bez dalšího spatřovat závažné narušení veřejného pořádku, vždy je třeba se zabývat závažností tohoto jednání a okolnostmi odsouzení. Zároveň odkázal na rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SD EU“ nebo „Soudní dvůr“) ze dne 21. 11. 2010, věc Land Baden
Württemberg proti Panagiotis Tsakouridis, C
145/09 (dále jen „rozsudek SD EU Tsakouridis“), podle něhož ochrana veřejného pořádku může odůvodnit zvláštní opatření vůči cizincům porušujícím právní předpisy týkající se omamných látek. Žalovaný dospěl k závěru, že nevydání povolení k přechodnému pobytu cizinci, který byl odsouzen za závažnou trestnou činnost spojenou s výrobou a jiným nakládáním s drogami, je prokazatelně odůvodněno ochranou veřejného pořádku.
[5] Možné závažné narušení veřejného pořádku shledal žalovaný v závažnosti úmyslného trestného činu účastníka řízení. Žalovaný zdůraznil, že i když v protiprávním jednání, které vede k pravomocnému odsouzení, nelze bez dalšího spatřovat závažné narušení veřejného pořádku, vždy je třeba se zabývat závažností tohoto jednání a okolnostmi odsouzení. Zároveň odkázal na rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SD EU“ nebo „Soudní dvůr“) ze dne 21. 11. 2010, věc Land Baden
Württemberg proti Panagiotis Tsakouridis, C
145/09 (dále jen „rozsudek SD EU Tsakouridis“), podle něhož ochrana veřejného pořádku může odůvodnit zvláštní opatření vůči cizincům porušujícím právní předpisy týkající se omamných látek. Žalovaný dospěl k závěru, že nevydání povolení k přechodnému pobytu cizinci, který byl odsouzen za závažnou trestnou činnost spojenou s výrobou a jiným nakládáním s drogami, je prokazatelně odůvodněno ochranou veřejného pořádku.
[6] Trestné činnosti se stěžovatel sice dopustil již v roce 2016, tato však sestávala z několika skutků, z nichž každý sám o sobě naplňoval skutkovou podstatu zločinu. Žalovaný uznal, že následně již stěžovatel odsouzen nebyl, většinu této doby nicméně strávil ve výkonu trestu odnětí svobody, a to až do podmíněného propuštění v dubnu 2021. Dostatečně dlouhá doba na to, aby na stěžovatele bylo možné pohlížet, jako by nebyl odsouzen, zatím neuplynula. Za této situace si původní jednání stěžovatele, kterým byl narušen veřejný pořádek, pro účely vydání povolení k přechodnému pobytu zachovává stále svou aktuálnost. Žalovaný dodal, že jeho rozhodnutím není stěžovateli stanovena doba, po kterou se mu zakazuje pobývat na území České republiky. Jakmile bude jeho odsouzení zahlazeno, může v zemi původu požádat o vydání oprávnění k pobytu na území České republiky. Stěžovatel nadále představuje nebezpečí pro veřejný pořádek i z tohoto důvodu, že nemá žádný stálý příjem, resp. pouze chodí na brigády, které má domluvené do konce roku 2023, jak vyplynulo z jeho výpovědi.
[7] Jde
li o posouzení přiměřenosti zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život, žalovaný podotkl, že negativní důsledky protiprávního jednání stěžovatele nezahrnují jen samotný trest, ale nadále přetrvávají, byť v menší míře, i po jeho vykonání a mohou mu tak ztěžovat jeho další život a uplatnění v něm. Stěžovatel si musel být při páchání úmyslného trestného činu vědom možných následků, které s sebou odhalení trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak v rovině zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí žalované znamená, že stěžovatel nebude moci pokračovat v soužití s manželkou a dcerou. Předložené podklady nevypovídají o tom, že by zdravotní stav dcery vyžadoval z jeho strany poskytování soustavné a dlouhodobé péči, ani o žádných skutečnostech ohledně zdravotního stavu jeho manželky. Není ani zřejmé, z jakého důvodu by manželka stěžovatele, která je ekonomicky činná, na něm měla být závislá. Stěžovatel je v tzv. produktivním věku, pročež lze předpokládat, že se výdělečné činnosti bude moci věnovat i v zemi původu, a to za stejných podmínek jako jiní obyvatelé této země.
[7] Jde
li o posouzení přiměřenosti zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život, žalovaný podotkl, že negativní důsledky protiprávního jednání stěžovatele nezahrnují jen samotný trest, ale nadále přetrvávají, byť v menší míře, i po jeho vykonání a mohou mu tak ztěžovat jeho další život a uplatnění v něm. Stěžovatel si musel být při páchání úmyslného trestného činu vědom možných následků, které s sebou odhalení trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak v rovině zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí žalované znamená, že stěžovatel nebude moci pokračovat v soužití s manželkou a dcerou. Předložené podklady nevypovídají o tom, že by zdravotní stav dcery vyžadoval z jeho strany poskytování soustavné a dlouhodobé péči, ani o žádných skutečnostech ohledně zdravotního stavu jeho manželky. Není ani zřejmé, z jakého důvodu by manželka stěžovatele, která je ekonomicky činná, na něm měla být závislá. Stěžovatel je v tzv. produktivním věku, pročež lze předpokládat, že se výdělečné činnosti bude moci věnovat i v zemi původu, a to za stejných podmínek jako jiní obyvatelé této země.
[8] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. V něm přisvědčil postupu žalovaného, který při posouzení existence důvodného nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, zkoumal nejen jeho minulou trestní činnost, ale také možnou aktuální hrozbu. V tomto ohledu vyšel z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“ nebo „kasační soud“) ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019
33, podle něhož, „aby správní orgán mohl učinit závěr, že nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, již nehrozí, musela by v době, kdy je žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existovat velmi vysoká pravděpodobnost, že se nedopustí podobného jednání, za jaké byl odsouzen, a že i v jiných ohledech nebude představovat jeho pobyt na území České republiky nebezpečí pro veřejný pořádek.“ Podle tohoto rozsudku poté, co žalobce „svoji důvěryhodnost zásadním způsobem zpochybnil spácháním trestného činu významné závažnosti, je spravedlivé po něm vyžadovat významnou míru ujištění, že podobné jednání u něho pro futuro již nehrozí. Tato pravděpodobnost by měla výrazně přesahovat míru ‚trestněprávní naděje‛ na polepšení, jež mohla být důvodem pro žalobcovo podmíněné propuštění.“
[8] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. V něm přisvědčil postupu žalovaného, který při posouzení existence důvodného nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, zkoumal nejen jeho minulou trestní činnost, ale také možnou aktuální hrozbu. V tomto ohledu vyšel z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“ nebo „kasační soud“) ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019
33, podle něhož, „aby správní orgán mohl učinit závěr, že nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, již nehrozí, musela by v době, kdy je žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, existovat velmi vysoká pravděpodobnost, že se nedopustí podobného jednání, za jaké byl odsouzen, a že i v jiných ohledech nebude představovat jeho pobyt na území České republiky nebezpečí pro veřejný pořádek.“ Podle tohoto rozsudku poté, co žalobce „svoji důvěryhodnost zásadním způsobem zpochybnil spácháním trestného činu významné závažnosti, je spravedlivé po něm vyžadovat významnou míru ujištění, že podobné jednání u něho pro futuro již nehrozí. Tato pravděpodobnost by měla výrazně přesahovat míru ‚trestněprávní naděje‛ na polepšení, jež mohla být důvodem pro žalobcovo podmíněné propuštění.“
[9] Podle krajského soudu žalovaný správně vyhodnotil, že trestný čin nedovolené výroby a distribuce omamných a psychotropních látek byl velice závažnou trestnou činností s významným dopadem na společnost. Nic na tom nemění ani podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, které neznamená, že se napravil. Samotná závažnost minulé trestné činnosti sice nepostačuje jako důvod pro tvrzení, že cizinec představuje aktuální hrozbu pro veřejný pořádek, krajský soud však shledal v rozhodnutí žalovaného konkludentní závěr, že finanční zajištění rodiny stěžovatele z transparentního zdroje je pro něho zásadní skutečností, která má vliv na posouzení otázky, zda do budoucna hrozí ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem.
[10] Z výpovědí stěžovatele a jeho dcery vyplynulo, že stěžovatel se významně podílí na finančním zajištění rodiny, pročež bylo namístě objasnění původu těchto příjmů. Dcera stěžovatele ve své výpovědi uvedla, že stěžovatel pracuje u firmy vykonávající stavební činnosti v Praze a vydělá kolem 30 000 Kč měsíčně. Kapesné od něj dostává ve výši přibližně 2 000 Kč týdně a za její osobní potřebu utratí přibližně 4 000 Kč měsíčně. Stěžovatel ve své výpovědi uvedl, že si u společnosti KAN CHENG s.r.o. vydělá přibližně 10 000 Kč měsíčně hrubého a na brigádách na stavební práce zhruba 20 000 Kč čistého. Do budoucna se plánuje přestěhovat do Prahy kvůli práci, kde by sjednané nájemné mělo činit 19 000 Kč až 20 000 Kč. V průběhu správního řízení stěžovatel předložil pouze dohodu o provedení práce se společností KAN CHENG s.r.o. na období od 15. 3. 2023 do 31. 12. 2023 s tím, že podle této dohody je rozsah práce 300 hodin s hodinovou mzdou 150 Kč, což odpovídá přibližně 5 000 Kč měsíčně.
[10] Z výpovědí stěžovatele a jeho dcery vyplynulo, že stěžovatel se významně podílí na finančním zajištění rodiny, pročež bylo namístě objasnění původu těchto příjmů. Dcera stěžovatele ve své výpovědi uvedla, že stěžovatel pracuje u firmy vykonávající stavební činnosti v Praze a vydělá kolem 30 000 Kč měsíčně. Kapesné od něj dostává ve výši přibližně 2 000 Kč týdně a za její osobní potřebu utratí přibližně 4 000 Kč měsíčně. Stěžovatel ve své výpovědi uvedl, že si u společnosti KAN CHENG s.r.o. vydělá přibližně 10 000 Kč měsíčně hrubého a na brigádách na stavební práce zhruba 20 000 Kč čistého. Do budoucna se plánuje přestěhovat do Prahy kvůli práci, kde by sjednané nájemné mělo činit 19 000 Kč až 20 000 Kč. V průběhu správního řízení stěžovatel předložil pouze dohodu o provedení práce se společností KAN CHENG s.r.o. na období od 15. 3. 2023 do 31. 12. 2023 s tím, že podle této dohody je rozsah práce 300 hodin s hodinovou mzdou 150 Kč, což odpovídá přibližně 5 000 Kč měsíčně.
[11] Ve správním řízení tak stěžovatel doložil pouze dohodu o provedení práce, tedy brigádní příjem, který podle předložené smlouvy ani zdaleka nedosahoval příjmů zmíněných ve výpovědích. Stěžovatel se po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody navíc vrátil do původního sociálního prostředí. Z podkladů předložených stěžovatelem tak nevyplynulo dostatečně věrohodné ujištění, že po jeho podmínečném propuštění do budoucna nehrozí opakování jednání, pro které byl v minulosti odsouzen. Věrohodnosti stěžovatele podle krajského soudu rovněž neprospívá, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody před podáním projednávané žádosti pobýval neoprávněně na území České republiky bez řádného pobytového statusu, čímž porušoval veřejný pořádek, byť mnohem mírněji než pácháním trestné činnosti.
[12] K námitce nedostatečného vypořádání se s podklady předloženými stěžovatelem, krajský soud uvedl, že žalovaný se zabýval tvrzeným zhoršeným zdravotním stavem dcery stěžovatele i jeho majetkovými poměry. Ačkoli výslovně nehodnotil vyjádření třídní učitelky dcery stěžovatele, podle něhož se stěžovatel zajímá o průběh jejího studia na střední škole a bylo by záhodno, aby jeho dcera nepřišla o podporu otce v maturitním ročníku, krajský soud nespatřuje v tomto vyjádření žádné zásadní skutečnosti do objasnění skutkového stavu. S ohledem na zletilost dcery bylo třeba posuzovat zásah do rodinného života ve vztahu k ní obdobně jako ve vztahu k manželce. Doložené ekonomické poměry stěžovatele neodpovídají tomu, že by měl být osobou, jejíž příjem je v rodině tím hlavním. Stěžoval navíc může svou manželku i dceru ekonomicky podporovat ze země původu. Manželka a dcera stěžovatele se musely bez jeho přítomnosti obejít již v době výkonu trestu odnětí svobody. Z výpovědi stěžovatele vyplývá, že v místě společného trvalého pobytu se nyní trvale nezdržuje a přijíždí za rodinou pouze o víkendech, někdy i jen jednou za měsíc. Podle krajského soudu žalovaný dostatečně a správně odůvodnil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
II. Kasační stížnost
[12] K námitce nedostatečného vypořádání se s podklady předloženými stěžovatelem, krajský soud uvedl, že žalovaný se zabýval tvrzeným zhoršeným zdravotním stavem dcery stěžovatele i jeho majetkovými poměry. Ačkoli výslovně nehodnotil vyjádření třídní učitelky dcery stěžovatele, podle něhož se stěžovatel zajímá o průběh jejího studia na střední škole a bylo by záhodno, aby jeho dcera nepřišla o podporu otce v maturitním ročníku, krajský soud nespatřuje v tomto vyjádření žádné zásadní skutečnosti do objasnění skutkového stavu. S ohledem na zletilost dcery bylo třeba posuzovat zásah do rodinného života ve vztahu k ní obdobně jako ve vztahu k manželce. Doložené ekonomické poměry stěžovatele neodpovídají tomu, že by měl být osobou, jejíž příjem je v rodině tím hlavním. Stěžoval navíc může svou manželku i dceru ekonomicky podporovat ze země původu. Manželka a dcera stěžovatele se musely bez jeho přítomnosti obejít již v době výkonu trestu odnětí svobody. Z výpovědi stěžovatele vyplývá, že v místě společného trvalého pobytu se nyní trvale nezdržuje a přijíždí za rodinou pouze o víkendech, někdy i jen jednou za měsíc. Podle krajského soudu žalovaný dostatečně a správně odůvodnil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
II. Kasační stížnost
[13] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Současně navrhl, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. Kasační soud shledal tento návrh důvodným a usnesením ze dne 21. 6. 2024, č. j. 5 Azs 133/2024
36, přiznal kasační stížnosti odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení řízení před ním se pozastavují účinky rozhodnutí žalovaného.
[14] Námitky stěžovatele směřují vůči posouzení, zda je dáno důvodné nebezpečí, že závažným způsobem naruší veřejný pořádek. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 5 A 51/2021
45, v obdobné věci. V jeho odůvodnění se zmiňuje několik rozhodnutí správních soudů, u nichž bylo takovéto nebezpečí shledáno u zcela zjevně závažnější trestné činnosti než té, které se dopustil stěžovatel. Ke správnému závěru o hrozbě vážného narušení veřejného pořádku přistoupilo více skutečností než pouhé odsouzení za trestný čin a neuplynutí zkušební doby. Stěžovatel poukazuje i na několik rozsudků správních soudů týkajících se cizinců, kterým byl povolen přechodný pobyt, ačkoli byli odsouzeni k mnohonásobně vyšším trestům (konkrétně rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 141 A 1/2022
45, nebo ze dne 4. 3. 2024, č. j. 54 A 19/2023
39, a rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022
57). K těmto rozsudkům ovšem krajský soud nepřihlédl.
[14] Námitky stěžovatele směřují vůči posouzení, zda je dáno důvodné nebezpečí, že závažným způsobem naruší veřejný pořádek. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 5 A 51/2021
45, v obdobné věci. V jeho odůvodnění se zmiňuje několik rozhodnutí správních soudů, u nichž bylo takovéto nebezpečí shledáno u zcela zjevně závažnější trestné činnosti než té, které se dopustil stěžovatel. Ke správnému závěru o hrozbě vážného narušení veřejného pořádku přistoupilo více skutečností než pouhé odsouzení za trestný čin a neuplynutí zkušební doby. Stěžovatel poukazuje i na několik rozsudků správních soudů týkajících se cizinců, kterým byl povolen přechodný pobyt, ačkoli byli odsouzeni k mnohonásobně vyšším trestům (konkrétně rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 141 A 1/2022
45, nebo ze dne 4. 3. 2024, č. j. 54 A 19/2023
39, a rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022
57). K těmto rozsudkům ovšem krajský soud nepřihlédl.
[15] Souhlasit nelze ani s názorem krajského soudu, že napravení stěžovatele lze posuzovat toliko na základě předložených pracovních smluv. Skutečnost, že stěžovatel předložil pouze jednu dohodu o provedení práce, podle jeho názoru neznamená, že by tvrzeného příjmu nedosahoval. Závažné ohrožení veřejného pořádku nelze dovozovat jen z prokázaných finančních příjmů, ale je nutné zohlednit i to, že se stěžovatel ničeho po dobu tří let nedopustil, finančně se snaží zabezpečit rodinu a zároveň se i stará o manželku s dcerou, které mají špatný zdravotní stav. Krajský soud celý svůj rozsudek staví na údajném nestálém příjmu, ale je nutné zohlednit i to, že stěžovatel má dluhy z minulosti, které musí splácet a brigádní přivýdělky jsou proto jeho primárním příjmem.
[16] Nelze klást k tíži stěžovateli, že po určitou dobu pobýval bez pobytového oprávnění. V rozhodné době totiž probíhalo řízení o popření a určení otcovství dcery, v jehož průběhu nemohl o žádné pobytové oprávnění požádat. Krajský soud dále nesprávně vyhodnotil i návrh na provedení důkazu sdělením třídní učitelky své dcery, které jej vykresluje jako vzorného otce.
[17] Krajský soud měl rovněž nedostatečně posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny. Stěžovatel v České republice žije již 30 let, má zde manželku a dceru a veškeré zázemí, je plně integrován a plynně hovoří česky. Dopustil se pouze jednoho trestného činu, od jehož spáchání uplynulo 9 let a od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody 3 roky. Uvedené svědčí o tom, že trestní odsouzení byl ojedinělý exces. Ve Vietnamu již stěžovatel žádné zázemí nemá a nemá se ani kam vrátit. Zamítnutí žádosti má fatální dopad do psychiky dcery, která svého otce bere za vzor.
III. Vyjádření žalovaného
[17] Krajský soud měl rovněž nedostatečně posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny. Stěžovatel v České republice žije již 30 let, má zde manželku a dceru a veškeré zázemí, je plně integrován a plynně hovoří česky. Dopustil se pouze jednoho trestného činu, od jehož spáchání uplynulo 9 let a od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody 3 roky. Uvedené svědčí o tom, že trestní odsouzení byl ojedinělý exces. Ve Vietnamu již stěžovatel žádné zázemí nemá a nemá se ani kam vrátit. Zamítnutí žádosti má fatální dopad do psychiky dcery, která svého otce bere za vzor.
III. Vyjádření žalovaného
[18] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem a trvá na správnosti svého rozhodnutí. Je přesvědčen, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Trestná činnost stěžovatele nebyla jednorázovým excesem, neboť pěstování konopí a k tomu účelu i neoprávněný odběr elektřiny vyžadují určité přípravy, plánování, logistiku, úpravy nemovitosti či pozemku a podobně, tedy jde o dlouhodobější a zcela vědomou činnost. Ve svém závěru o neexistenci záruk, že se stěžovatel k trestné činnosti nevrátí, žalovaný zohlednil také způsob života stěžovatele po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody i získávání prostředků na živobytí, jakož i jeho rodinnou a pobytovou situaci, včetně návratu do sociálního prostředí, v němž tuto činnost páchal.
[19] Přestože stěžovatel tvrdí, že živí celou rodinu, doložil pouze jednu dohodu o provedení práce, z níž vyplynul výdělek ve výši 5 000 Kč měsíčně. Argumentace stěžovatele, že je nutné zohlednit i jeho povinnost splácet dluhy z minulosti, jen zvyšuje jeho potřebu vyššího výdělku, není však jasné, kde tyto finanční prostředky získává. Řízení o určení otcovství podle žalovaného nelegalizuje stěžovateli jeho pobyt na území. Bylo na něm, aby si rodinné záležitosti vyřešil mnohem dříve. Po dlouhou dobu mu nevadilo, že v rodném listu jeho dcery je jako otec zapsaný jiný muž, díky němuž má jeho dcera státní občanství České republiky. Situaci ohledně zápisu otcovství začal řešit teprve v okamžiku, kdy zjistil, že to je jediný způsob, jak by bylo možné získat pobytové oprávnění bez nutnosti vycestovat z území.
[20] Dále žalovaný uvedl, že samotná péče a starostlivost o vlastní dceru, o níž vypovídá zpráva třídní učitelky, neznamená bez dalšího, že stěžovatel již neohrožuje veřejný pořádek. Nelze naopak přehlédnout, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti v době, kdy jeho dcera potřebovala jeho péči mnohem více. Napadené rozhodnutí bude mít jistý dopad do soukromého a rodinného života stěžovatele, ten ale neprokázal nepřiměřenost tohoto zákazu, ani to, z jakého důvodu by jeho pobyt na území měl být nezbytný. Závěrem žalovaný poukázal na závěr Ústavního soudu, že neexistuje právní nárok cizinců na pobyt na území České republiky (usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2336/10).
IV. Procesní předpoklady řízení o kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[22] Pro posouzení procesních předpokladů, za nichž lze kasační stížnost věcně projednat, má význam, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 87a odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců rozhodl o zamítnutí jeho žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, tedy ve věci „žádosti o vydání oprávnění k pobytu“, o níž je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která „svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele“, je totiž podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná.
[23] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se podává, že podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. je dán pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, (3) kasační stížnost vyžaduje učinit odklon od ustálené judikatury, nebo (4) bylo
li v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS). Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné zákonné úpravy, která rozšířila okruh případů, kdy kasační soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (např. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 11).
[24] V posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal existenci právní otázky, která by v dosavadní judikatuře nebyla řešena, nebo by byla řešena rozdílně, případně by do budoucna vyžadovala odlišné právní posouzení. Přijatelnost kasační stížnosti, jak bude uvedeno níže, nicméně spatřuje v tom, že důvody rozhodnutí žalovaného zjevně nepostačují k tomu, aby založily závěr o důvodném nebezpečí, že stěžovatel by mohl zásadním způsobem narušit veřejný pořádek. Krajský soud pak pochybil tím, že sám tyto důvody významně doplnil, místo toho, aby rozhodnutí správního orgánu zrušil, a nechal tak na žalovaném, aby existenci uvedeného důvodného nebezpečí znovu posoudil a řádně odůvodnil. Toto pochybení má dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[25] Protože kasační stížnost je také přijatelná, Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů, jakož i důvodů, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[26] Kasační stížnost je důvodná.
[26] Kasační stížnost je důvodná.
[27] Stěžovatel v kasační stížnosti, stejně jako dříve v žalobě, rozporuje existenci důvodu zamítnutí jeho žádosti podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, který spočívá v tom, že je dáno „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“. Závěr o existenci takovéhoto nebezpečí musí být odůvodněn více skutečnostmi než odsouzením za trestný čin a neuplynutím zkušební doby. Podle stěžovatele nepostačuje bez dalšího ani nedostatečná výše příjmů. V jeho prospěch měly naopak svědčit některé skutečnosti, které zohledněny nebyly, a nesprávně byla posouzena i přiměřenost zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život.
[28] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval výkladem § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení transponuje do českého právního řádu čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). Podle odstavce 1 tohoto článku „smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům“. Odstavec druhý pak stanoví, že „[o]patření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná“.
[29] Povinnost zohlednit čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, které v různých kontextech používá zákon o pobytu cizinců, vyplývá již z požadavku eurokonformního výkladu vnitrostátního práva. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, při výkladu těchto pojmů „je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010
151, č. 2420/2011 Sb. NSS, bod 59).
[29] Povinnost zohlednit čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, které v různých kontextech používá zákon o pobytu cizinců, vyplývá již z požadavku eurokonformního výkladu vnitrostátního práva. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, při výkladu těchto pojmů „je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010
151, č. 2420/2011 Sb. NSS, bod 59).
[30] Uvedené závěry jsou použitelné i ve vztahu k § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Je tomu tak bez ohledu na to, že v nyní posuzované věci jde o rodinného příslušníka občana České republiky, který svobodu volného pohybu či pobytu v jiných členských státech nevyužívá. Rozhodl
li se totiž zákonodárce i tyto osoby zahrnout pod pojem rodinného příslušníka občana Evropské unie (§ 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), pak je třeba tento pojem vykládat ve všech případech jednotně (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019
40, bod 29, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019
33, bod 16, a ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022
40, bod 22).
[30] Uvedené závěry jsou použitelné i ve vztahu k § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Je tomu tak bez ohledu na to, že v nyní posuzované věci jde o rodinného příslušníka občana České republiky, který svobodu volného pohybu či pobytu v jiných členských státech nevyužívá. Rozhodl
li se totiž zákonodárce i tyto osoby zahrnout pod pojem rodinného příslušníka občana Evropské unie (§ 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), pak je třeba tento pojem vykládat ve všech případech jednotně (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019
40, bod 29, ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019
33, bod 16, a ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022
40, bod 22).
[31] Ustanovení § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců má výhradně preventivní, a nikoli sankční povahu. Předchozí protiprávní jednání žadatele samo o sobě ještě nepostačuje k tomu, aby byla žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle tohoto ustanovení zamítnuta. Někdejší trestná činnost ovšem v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Pouze s tím se však žalovaný při posuzování uvedeného rizika spokojit nemůže. Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „vše závisí na individuálním posouzení životních poměrů a chování cizince. Trestněprávní status cizince je v tomto ohledu pro správní orgány pouze východiskem autonomního posouzení pro účely zákona o pobytu cizinců. Informace o trestní historii cizince je správní orgán povinen si opatřit a patřičně je zohlednit, nicméně je třeba si být vědom odlišných účelů trestního a cizineckého práva“ (rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019
33, bod 25). Žalovaný musí zvažovat mj. závažnost a povahu spáchaného trestného činu, jakož i další individuální aspekty daného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, nebo jeho postoj k dosavadní trestné činnosti (srov. již zmíněné rozsudky NSS č. j. 5 Azs 383/2019
40, bod 31, a č. j. 5 Azs 137/2022
40, bod 23).
[31] Ustanovení § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců má výhradně preventivní, a nikoli sankční povahu. Předchozí protiprávní jednání žadatele samo o sobě ještě nepostačuje k tomu, aby byla žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu podle tohoto ustanovení zamítnuta. Někdejší trestná činnost ovšem v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Pouze s tím se však žalovaný při posuzování uvedeného rizika spokojit nemůže. Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že „vše závisí na individuálním posouzení životních poměrů a chování cizince. Trestněprávní status cizince je v tomto ohledu pro správní orgány pouze východiskem autonomního posouzení pro účely zákona o pobytu cizinců. Informace o trestní historii cizince je správní orgán povinen si opatřit a patřičně je zohlednit, nicméně je třeba si být vědom odlišných účelů trestního a cizineckého práva“ (rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2020, č. j. 2 Azs 29/2019
33, bod 25). Žalovaný musí zvažovat mj. závažnost a povahu spáchaného trestného činu, jakož i další individuální aspekty daného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, nebo jeho postoj k dosavadní trestné činnosti (srov. již zmíněné rozsudky NSS č. j. 5 Azs 383/2019
40, bod 31, a č. j. 5 Azs 137/2022
40, bod 23).
[32] Lze poukázat i na související závěry Ústavního soudu, že podle čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES je „třeba posoudit, zda osobní chování dotyčného jednotlivce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. To mimo jiné znamená, že vnitrostátní orgány (resp. soudy) musí kromě existence předchozího odsouzení vzít v úvahu další okolnosti jako například uložený trest, míru zapojení jednotlivce do trestné činnosti, rozsah způsobené škody, četnost trestných činů, tendenci k opakování trestné činnosti či chování stěžovatele v době po odsouzení […]. Teprve v rámci posouzení proporcionality opatření je pak třeba hodnotit, zda je potenciální zrušení povolení k trvalému pobytu [a obdobně zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu – pozn. NSS] v souladu se zásadou přiměřenosti, a to zejména s ohledem na skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na daném území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě, intenzita vazeb na zemi původu atd.“ [nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20 (N 233/103 SbNU 372), bod 52].
[32] Lze poukázat i na související závěry Ústavního soudu, že podle čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES je „třeba posoudit, zda osobní chování dotyčného jednotlivce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. To mimo jiné znamená, že vnitrostátní orgány (resp. soudy) musí kromě existence předchozího odsouzení vzít v úvahu další okolnosti jako například uložený trest, míru zapojení jednotlivce do trestné činnosti, rozsah způsobené škody, četnost trestných činů, tendenci k opakování trestné činnosti či chování stěžovatele v době po odsouzení […]. Teprve v rámci posouzení proporcionality opatření je pak třeba hodnotit, zda je potenciální zrušení povolení k trvalému pobytu [a obdobně zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu – pozn. NSS] v souladu se zásadou přiměřenosti, a to zejména s ohledem na skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na daném území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě, intenzita vazeb na zemi původu atd.“ [nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20 (N 233/103 SbNU 372), bod 52].
[33] Uvedené požadavky na posouzení, zda je „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, se uplatní bez ohledu na závažnost trestného činu či výši uloženého trestu. Výše odkazovaná rozhodnutí se v některých případech týkala věcí, v nichž byl tehdejší stěžovatel odsouzen za srovnatelně či více závažnou trestnou činnost, což nezbavovalo příslušné správní orgány povinnosti posoudit, zda tento stěžovatel představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Např. citovaný nález Ústavního soudu se týkal věci, v níž tehdejší stěžovatel byl odsouzen za spáchání zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20). V jiné věci, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud, šlo zase o stěžovatele odsouzeného za drogovou kriminalitu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022
42).
[33] Uvedené požadavky na posouzení, zda je „důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, se uplatní bez ohledu na závažnost trestného činu či výši uloženého trestu. Výše odkazovaná rozhodnutí se v některých případech týkala věcí, v nichž byl tehdejší stěžovatel odsouzen za srovnatelně či více závažnou trestnou činnost, což nezbavovalo příslušné správní orgány povinnosti posoudit, zda tento stěžovatel představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Např. citovaný nález Ústavního soudu se týkal věci, v níž tehdejší stěžovatel byl odsouzen za spáchání zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20). V jiné věci, kterou se zabýval Nejvyšší správní soud, šlo zase o stěžovatele odsouzeného za drogovou kriminalitu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2022, č. j. 10 Azs 202/2022
42).
[34] V posuzované věci je rozhodnutí žalovaného, jehož závěrům přisvědčil krajský soud, založeno v podstatě výlučně na zdůraznění závažnosti minulého trestného jednání stěžovatele. Nejvyšší správní soud sdílí závěry těchto orgánů, že drogová kriminalita je jednou z nejvážnějších a nejnebezpečnějších forem trestné činnosti. I když však žalovaný a krajský soud potvrdili obecné východisko, že samotné odsouzení za trestný čin neodůvodňuje závěr o nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, nelze přehlédnout, že ostatní skutečnosti žalovaný hodnotil jen formálně. Ani z jím odkazovaného rozsudku SD EU Tsakourides přitom nevyplývá, že každý, kdo se dopustil trestného činu souvisejícího s drogami, představuje takovéto nebezpečí pro veřejný pořádek či dokonce veřejnou bezpečnost (rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2022, 5 Azs 137/2022
40, bod 28).
[34] V posuzované věci je rozhodnutí žalovaného, jehož závěrům přisvědčil krajský soud, založeno v podstatě výlučně na zdůraznění závažnosti minulého trestného jednání stěžovatele. Nejvyšší správní soud sdílí závěry těchto orgánů, že drogová kriminalita je jednou z nejvážnějších a nejnebezpečnějších forem trestné činnosti. I když však žalovaný a krajský soud potvrdili obecné východisko, že samotné odsouzení za trestný čin neodůvodňuje závěr o nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, nelze přehlédnout, že ostatní skutečnosti žalovaný hodnotil jen formálně. Ani z jím odkazovaného rozsudku SD EU Tsakourides přitom nevyplývá, že každý, kdo se dopustil trestného činu souvisejícího s drogami, představuje takovéto nebezpečí pro veřejný pořádek či dokonce veřejnou bezpečnost (rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2022, 5 Azs 137/2022
40, bod 28).
[35] Žalovaný a krajský soud nepřiznali význam samotnému podmíněnému propuštění stěžovatele. Podle žalovaného zatím neuplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby na stěžovatele bylo možné pohlížet, jako by nebyl odsouzen, a do té doby si původní trestné jednání stěžovatele pro účely vydání povolení k přechodnému pobytu zachovává svou aktuálnost. Nejvyšší správní soud považuje i tyto závěry za pouhé zdůraznění závažnosti minulé trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel byl v době rozhodování o své žádosti podmíněně propuštěn z trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba v délce 4 let. To, že byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn toliko podmíněně a dosud neuplynula stanovená zkušební doba, nevylučuje riziko jeho dalšího protiprávního jednání. Samotné podmíněné propuštění stěžovatele s ohledem na podmínky, které pro jeho použití stanoví § 88 trestního zákoníku, nicméně svědčí o tom, že příslušný soud, který o něm rozhodl, shledal, že stěžovatel prokázal svým chováním ve výkonu trestu polepšení a lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019
40, bod 32 a 33). Závisí na konkrétním jednání stěžovatele, zda v průběhu této doby bude patrné, že žádným nebezpečím pro veřejný zájem již aktuálně není a v budoucnu pravděpodobně nebude. Uplynutí zkušební doby, natožpak doby pro zahlazení odsouzení, naopak nepředstavují žádný milník v intenzitě nebezpečnosti cizince (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 29/2019
33, bod 25).
[35] Žalovaný a krajský soud nepřiznali význam samotnému podmíněnému propuštění stěžovatele. Podle žalovaného zatím neuplynula dostatečně dlouhá doba na to, aby na stěžovatele bylo možné pohlížet, jako by nebyl odsouzen, a do té doby si původní trestné jednání stěžovatele pro účely vydání povolení k přechodnému pobytu zachovává svou aktuálnost. Nejvyšší správní soud považuje i tyto závěry za pouhé zdůraznění závažnosti minulé trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel byl v době rozhodování o své žádosti podmíněně propuštěn z trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba v délce 4 let. To, že byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn toliko podmíněně a dosud neuplynula stanovená zkušební doba, nevylučuje riziko jeho dalšího protiprávního jednání. Samotné podmíněné propuštění stěžovatele s ohledem na podmínky, které pro jeho použití stanoví § 88 trestního zákoníku, nicméně svědčí o tom, že příslušný soud, který o něm rozhodl, shledal, že stěžovatel prokázal svým chováním ve výkonu trestu polepšení a lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019
40, bod 32 a 33). Závisí na konkrétním jednání stěžovatele, zda v průběhu této doby bude patrné, že žádným nebezpečím pro veřejný zájem již aktuálně není a v budoucnu pravděpodobně nebude. Uplynutí zkušební doby, natožpak doby pro zahlazení odsouzení, naopak nepředstavují žádný milník v intenzitě nebezpečnosti cizince (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 29/2019
33, bod 25).
[36] Kromě toho se žalovaný ve svém závěru o důvodném nebezpečí, že stěžovatel závažným způsobem naruší veřejný pořádek, omezil na stručný závěr, že stěžovatel nemá žádný stálý příjem, resp. pouze chodí na brigády, které má domluvené do konce roku 2023. Takovéto stručně hodnocení je zcela nepostačující a nelze na něm založit závěr o možném nebezpečí budoucího narušení veřejného pořádku. Teprve krajský soud se pokusil tento závěr za žalovaného doplnit a rozvést poukazem na konkludentní závěr žalovaného, že „finanční zajištění rodiny stěžovatele z transparentního zdroje je pro něho zásadní skutečností, která má vliv na posouzení otázky, zda do budoucna hrozí ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem“. V tomto směru vytkl stěžovateli, že jím doložený příjem (asi 5 000 Kč měsíčně) ani zdaleka nedosahoval příjmu, který deklaroval ve své výpovědi (asi 30 000 Kč měsíčně).
[36] Kromě toho se žalovaný ve svém závěru o důvodném nebezpečí, že stěžovatel závažným způsobem naruší veřejný pořádek, omezil na stručný závěr, že stěžovatel nemá žádný stálý příjem, resp. pouze chodí na brigády, které má domluvené do konce roku 2023. Takovéto stručně hodnocení je zcela nepostačující a nelze na něm založit závěr o možném nebezpečí budoucího narušení veřejného pořádku. Teprve krajský soud se pokusil tento závěr za žalovaného doplnit a rozvést poukazem na konkludentní závěr žalovaného, že „finanční zajištění rodiny stěžovatele z transparentního zdroje je pro něho zásadní skutečností, která má vliv na posouzení otázky, zda do budoucna hrozí ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem“. V tomto směru vytkl stěžovateli, že jím doložený příjem (asi 5 000 Kč měsíčně) ani zdaleka nedosahoval příjmu, který deklaroval ve své výpovědi (asi 30 000 Kč měsíčně).
[37] Spatřoval
li žalovaný hrozbu narušení veřejného pořádku ze strany stěžovatele v tom, že deklarované příjmy nejsou transparentním zdrojem pro finanční zajištění jeho rodiny, bylo jeho povinností tento svůj závěr uvést a patřičně odůvodnit. Kasační soud zdůrazňuje, že správní soud nemůže nahradit či podstatně doplnit odůvodnění správního rozhodnutí vlastním odůvodněním (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012
44, bod 16, ze dne 24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 34/2013
68, bod 40, nebo ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015
43). V souladu s kasačním principem, na němž je správní soudnictví založeno, může správní rozhodnutí pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006
106, č. 1456/2008 Sb. NSS, a dále např. rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010
65, bod 10). Ostatně chybějící argumentaci nemůže dodatečně doplňovat ani správní orgán ve vyjádřeních učiněných v soudním řízení (viz např. již cit. Rozsudek č. j. 7 Azs 322/2015
43 nebo rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002
25, č. 73/2004 Sb. NSS).
[37] Spatřoval
li žalovaný hrozbu narušení veřejného pořádku ze strany stěžovatele v tom, že deklarované příjmy nejsou transparentním zdrojem pro finanční zajištění jeho rodiny, bylo jeho povinností tento svůj závěr uvést a patřičně odůvodnit. Kasační soud zdůrazňuje, že správní soud nemůže nahradit či podstatně doplnit odůvodnění správního rozhodnutí vlastním odůvodněním (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012
44, bod 16, ze dne 24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 34/2013
68, bod 40, nebo ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015
43). V souladu s kasačním principem, na němž je správní soudnictví založeno, může správní rozhodnutí pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006
106, č. 1456/2008 Sb. NSS, a dále např. rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010
65, bod 10). Ostatně chybějící argumentaci nemůže dodatečně doplňovat ani správní orgán ve vyjádřeních učiněných v soudním řízení (viz např. již cit. Rozsudek č. j. 7 Azs 322/2015
43 nebo rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002
25, č. 73/2004 Sb. NSS).
[38] Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobě i kasační stížnosti poukázal na některé skutečnosti, které podle jeho názoru odůvodňují závěr o důvodném nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Týká se to i jeho pochybností ohledně výše či zdroje deklarovaného příjmu stěžovatele, dluhů, které musí splácet, či postupu stěžovatele, který začal řešit určení otcovství až za situace, kdy šlo o jediný způsob, jak získat pobytové oprávnění. Nic z toho však nebylo zahrnuto a vyhodnoceno v jeho rozhodnutí. Teprve krajský soud zohlednil některé tyto skutečnosti ve svém odůvodnění a nad rámec stručně poukázal na to, že se stěžovatel vrátil do svého původního sociálního prostředí a po určitou dobu pobýval na území bez pobytového oprávnění. Tyto jeho úvahy již ale nejsou přezkumem správního rozhodnutí, nýbrž vlastním hodnocením důvodu zamítnutí žádosti stěžovatele podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců na základě skutečností, jimiž se odůvodnění správního rozhodnutí nezabývalo. Bylo povinností správního orgánu, aby se ve svém rozhodnutí sám vypořádal s těmito skutečnostmi a srozumitelně vysvětlil, zda a z jakého důvodu zakládají důvod zamítnutí žádosti stěžovatel o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie. Tuto úvahu musí provést v první řadě žalovaný, a nikoli správní soud.
[39] Jelikož z rozhodnutí žalovaného nevyplývají dostatečné důvody pro závěr o důvodném nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, Nejvyšší správní soud se již nezabýval přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Tato otázka se za těchto okolností stala nadbytečnou.
VI. Závěr a náklady řízení
[39] Jelikož z rozhodnutí žalovaného nevyplývají dostatečné důvody pro závěr o důvodném nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, Nejvyšší správní soud se již nezabýval přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Tato otázka se za těchto okolností stala nadbytečnou.
VI. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Podle § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zároveň zrušil i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť již v řízení před krajským soudem byl důvod pro tento postup. Žalovaný bude v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku [§ 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], což znamená, že znovu posoudí žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie s ohledem na právní názor vyslovený v tomto rozsudku.
[41] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že zruší
li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
[42] Podle § 60 odst. 1 s. ř. s., který se v řízení o kasační stížnosti uplatní na základě § 120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[43] Procesně úspěšný stěžovatel zaplatil v řízení před krajským soudem soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve výši 3 000 Kč [položka 18 odst. 2 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů] a v řízení před Nejvyšším správním soudem soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč (položka 19 a položka 20 přílohy k zákonu o soudních poplatcích).
[44] V řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem. Ten za něj v řízení před krajským soudem učinil tři úkony právní služby, a sice převzetí a přípravu právního zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], účast na jednání před soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu] sepis a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce stěžovatele dva úkony právní služby, kterými byly sepis a podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a návrh na přiznání odkladného účinku [§ 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s odstavcem 3 advokátního tarifu].
[44] V řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem. Ten za něj v řízení před krajským soudem učinil tři úkony právní služby, a sice převzetí a přípravu právního zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], účast na jednání před soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu] sepis a podání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce stěžovatele dva úkony právní služby, kterými byly sepis a podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a návrh na přiznání odkladného účinku [§ 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s odstavcem 3 advokátního tarifu].
[45] Celkem tedy zástupce stěžovatele učinil pět úkonů právní služby. U čtyř úkonů za každý z nich náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Za návrh na přiznání odkladného účinku náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny, tj. 1 550 Kč [§ 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s odstavcem 3 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. To ve svém souhrnu činí odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 15 450 Kč. Právní zástupce stěžovatele není plátcem daně z přidané hodnoty.
[46] Celková výše náhrady nákladů řízení přiznané stěžovateli, čítající zaplacené soudní poplatky a odměnu a náhradu hotových výdajů zástupce, činí 24 450 Kč. K jejímu uhrazení byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2024
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu