5 Tdo 102/2025-224
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., a soudců JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Bohuslava Horkého, dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného S. G., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 9 To 117/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 134/2023, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného S. G. částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 9 To 117/2024, a to ve výroku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný S. G.
se odsuzuje
podle § 146 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Ve zbývajícím rozsahu zůstává rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 9 To 117/2024, nezměněn.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 14 T 134/2023, byl obviněný S. G. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, ze něž mu byl podle § 146 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit této poškozené škodu ve výši 6 555 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení.
2. Uvedených přečinů se obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 7. 5. 2023 v době kolem 10:00 hod. na autobusové zastávce XY v ulici XY v Praze XY přistoupil k poškozenému nezletilému AAAAA (pseudonym) a jeho matce s dotazem, zda mají cigaretu. Když mu odpověděli, že nekouří a cigaretu nemají, zcela bezdůvodně fyzicky napadl nezletilého poškozeného tak, že ho minimálně jednou udeřil velkou silou hlavou do oblasti nosu, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek s vyhnutím osy nosu směrem doprava, s lehkým propadnutím hřbetu nosu na levé straně a s podkožním krevním výronem na hřbetě nosu. Toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a následné léčení po dobu delší jednoho týdne. Poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu dvou týdnů.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně v neprospěch obviněného S. G. odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 9 To 117/2024, tak, že při nezměněném výroku o vině a povinnosti k náhradě škody zrušil výrok o trestu a sám podle § 146 odst. 2, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného S. G., a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody.
5. Nejvyšší státní zástupce svým dovoláním namítal, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, uložený trest tak je mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně v § 146 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého byl obviněnému ukládán trest. Užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je podle dovolatele možné pouze v případě, když jsou kumulativně splněny tři zákonem stanovené podmínky, a to že a) jsou zde takové okolnosti případu nebo poměry pachatele, které by způsobily, že b) použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že c) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Podle nejvyššího státního zástupce má být ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody užito pouze ve výjimečných případech, ve kterých nastaly mimořádné okolnosti, které se v dané kvalitě či kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují, a tím výrazně snižují jeho závažnost. Dále zdůraznil, že již ze samotného názvu zmíněného ustanovení („mimořádné snížení trestu odnětí svobody“) je zřejmé, že se má jednat o ojedinělý postup soudů, který musí být pečlivě odůvodněn, a že okolnosti, které tento postup odůvodňují, musí být natolik neobvyklé a výjimečné, že ani trest vyměřený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby by nebyl způsobilý vyjádřit jejich význam. Soudy také musí pečlivě a v úplnosti vyložit, který z alternativních znaků byl prokázán a jak se v projednávaném případě tyto mimořádné okolnosti nebo poměry pachatele projevily.
6. Podle nejvyššího státního zástupce však odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, jaké výjimečné okolnosti případu nebo poměry obviněného měly být naplněny pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když pouze uvedl, že uložení trestu v trestní sazbě podle § 146 odst. 2 tr. zákoníku by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné. Takové odůvodnění však nejvyšší státní zástupce považuje za nedostatečné vyhodnocení zákonem stanovených podmínek. Nadto je podle něj odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vnitřně rozporné, neboť odvolací soud shledal přitěžující okolnosti jako důvod pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, avšak nezhodnotil je při úvaze o užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Soudy nižších stupňů neshledaly žádné specifické polehčující okolnosti, které by byly natolik výjimečné a odůvodnily tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Obviněný pouze vyjádřil lítost a k trestnému činu se doznal, byť šlo spíše o formální doznání v přípravném řízení, které nelze přeceňovat, protože navazovalo na jeho zadržení strážníkem městské policie bezprostředně po spáchání trestné činnosti. Naopak bylo zjištěno naplnění více přitěžujících okolností, neboť se obviněný svým jednáním dopustil dvou trestných činů a zároveň již byl pro trestný čin odsouzen, činu se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody, navíc pravidelně páchá méně závažnou protiprávní činnost, o čemž svědčí 39 záznamů v opisu z evidence přestupků. Poškozený a ani jeho matka nezavdali k útoku žádnou příčinu, pouze nevyhověli žádosti obviněného o cigaretu, kterou ani neměli u sebe.
8. Ze všech uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, neboť v daném případě měl být uložen obviněnému úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený v rámci zákonem stanovené trestní sazby uvedené v § 146 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Vyjádření obviněného k dovolání
9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněnému, který se k němu vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně. Obviněný nejprve uznal, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o jeho vině, neboť svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (i výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku), k čemuž se v přípravném řízení doznal a svého jednání litoval. Dále doplnil, že nevěděl, že poškozený byl nezletilý, neboť vypadal daleko starší. Kdyby věděl, že poškozený je dítě mladší patnácti let, nikdy by se nezeptal, zda má cigaretu. Podle obviněného ho sice nezletilý poškozený slovně napadnul a urazil, avšak nyní ví, že uvedeným způsobem neměl reagovat, přičemž opět vyjádřil lítost nad jeho jednáním.
10. Obviněný vyslovil souhlas s trestem uloženým odvolacím soudem, který správně uvážil, že trest uložený v rámci zákonné trestní sazby uvedené v § 146 odst. 2 tr. zákoníku by byl nepřiměřeně přísný, proto důvodně uložil sice již nepodmíněný trest odnětí svobody, avšak při současném užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněl, že se jedná o jeho první nepodmíněný trest odnětí svobody a jeho nápravy lze dosáhnout trestem kratšího trvání. Ve výkonu trestu odnětí svobody je totiž již od srpna roku 2024, což je podle něj dostatečně dlouhá doba, aby přehodnotil svůj dosavadní způsob života. Obviněný připustil, že se dopouštěl přestupků, ale je si vědom, že by si měl najít stabilní zaměstnání a založit rodinu, nikoli jen bezcílně proplouvat životem, jak činil doposud.
11. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podané v jeho neprospěch podle § 265j tr. ř. zamítl.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Dovolání podala oprávněná osoba, a sice nejvyšší státní zástupce [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], jehož v konkrétním případě může zastoupit jeho náměstek, jako tomu bylo v této věci (viz rozhodnutí č. 15/2012 Sb. rozh. tr.), podala je včas a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.), má též zákonem požadované náležitosti (§ 265f tr. ř.) a
směřuje proti rozhodnutí, které lze napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem [rozsudku soudu druhého stupně, kterým byl obviněnému uložen trest – § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.].
13. Nejvyšší soud se tak mohl zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolatelem označenému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
b) K procesnímu postupu a rozhodnutí o dovolání
14. Nejvyšší státní zástupce podal své dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť podle něj byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v § 146 odst. 2 tr. zákoníku, podle nějž byl obviněnému ukládán trest odnětí svobody. Námitku chybné aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku níž byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody na daný trestný čin, lze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003).
15. Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by měl dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení předcházející napadené části rozhodnutí. Podle téhož ustanovení k případným vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud mohl přihlédnout, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že je na místě podle § 265r odst. 1 tr. ř. první věty ve věci nařídit veřejné zasedání, protože neshledal za splněné podmínky pro některé z rozhodnutí v neveřejném zasedání podle druhé věty téhož ustanovení.
16. Nařízeného veřejného zasedání před Nejvyšším soudem se účastnil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obhájce obviněného a prostřednictvím videokonferenčního zařízení též obviněný (zákonná zástupkyně nezletilého poškozeného se tohoto práva vzdala). Nejvyšší soud vycházel ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, nicméně ve veřejném zasedání podle § 265r odst. 7 tr. ř. doplnil dokazování výslechem obviněného a listinnými důkazy (opisem z evidence rejstříku trestů, výpisem z centrální evidence stíhaných osob a opisem z evidence přestupků). Obviněný při svém výslechu uvedl, že se uvedených trestných činů dopustil, nicméně nezletilý poškozený vypadal daleko starší, myslel si, že je mu 21 let. Nesouhlasil, že by poškozeného napadl z důvodu neuspokojení své potřeby, jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, jednal tak, protože ho poškozený po žádosti o cigaretu vulgárně odbyl slovy: „Táhni do píči!“ Obviněný doplnil, že svého jednání lituje, má za to, že dříve uložený trest (navíc v návaznosti na jiný vykonávaný nepodmíněný trest odnětí svobody) je dostatečný.
17. Po doplnění dokazování dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, a proto bylo třeba napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit v části, kterou byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, stejně tak bylo namístě zrušit i veškerá rozhodnutí na tuto zrušenou část obsahově navazující. Zároveň Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mohl sám rozhodnout a obviněnému uložit trest, proto tak i učinil, jak bude zdůvodněno dále.
18. Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení výroku o uloženém trestu v dovoláním napadeném rozsudku soudu druhého stupně, neboť soud druhého stupně nedůvodně a nesprávně aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a snížil výměru ukládaného nepodmíněného trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby obsažené v § 146 odst. 2 tr. zákoníku. Zpochybněn tak nebyl výběr druhu trestu, a sice trestu odnětí svobody, ani volby jeho typu jako nepodmíněného, a to ve smyslu § 52 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a § 55 tr. zákoníku, zpochybněna byla toliko jeho výměra a důvodnost použití pravidla obsaženého v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž bude dále vedena argumentace.
19. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku (srov. k tomu výklad v odborné literatuře – zejména Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1076 a násl.). Uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Jde o ustanovení obecné, které je subsidiární ve vztahu k ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích § 58 tr. zákoníku. Již z názvu ustanovení „Mimořádné snížení trestu odnětí svobody“ vyplývá, že jej nebude možno aplikovat pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, odlišující se od běžně se vyskytujících případů, byť jinak podmínky užití nejsou vázány na „výjimečné“ či „mimořádné“ okolnosti případu nebo poměry pachatele.
20. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje tři kumulativní podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: a) je dána existence určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, pro které b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) je možno dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
21. Okolnostmi případu z hlediska aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele. Může se jednat i o okolnosti, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání, případně sice nejsou součástí skutkové podstaty, pokud se ale v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují (srov. rozhodnutí č. 24/2015-I.
a č. 28/2020 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o poměry pachatele, rozumí se tím poměry v době ukládání trestu, které by způsobily, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by pro něj příliš přísný. Jedná se zejména o osobní, rodinné či majetkové poměry pachatele. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku lze považovat především existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností (přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I. a č. 21/1970 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele (rozhodnutí č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (přiměřeně rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh.
tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, § 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (rozhodnutí č. 3/1987-38 Sb. rozh. tr.) apod.
22. Okolnosti případu nebo poměry pachatele však mohou odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pouze tehdy, pokud by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo, právě vzhledem k těmto okolnostem nebo poměrům, pro pachatele nepřiměřeně přísné a současně jeho nápravy by bylo možno dosáhnout i trestem kratšího trvání. Při posuzování těchto podmínek je třeba vycházet z odůvodněné prognózy, jak bude trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele působit s tím, že k nápravě pachatele musí postačovat i trest kratšího trvání, než jaká je dolní hranice příslušné trestní sazby. Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria ovlivňující výběr druhu trestu a jeho výměru podle § 39 tr. zákoníku, včetně okolností polehčujících a přitěžujících. Vedle sníženého trestu odnětí svobody je možné uložit i jiný druh trestu nebo ochranné opatření, který by doplnil chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, případně za určitých specifických okolností i uložení citelné mimotrestní sankce v podobě povinnosti k náhradě škody (více srov. rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).
23. Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku tak záleží na individuálním posouzení konkrétního případu soudem, který musí své úvahy o snížení trestu odnětí svobody řádně popsat a vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se tak musí opírat o konkrétní zhodnocení okolností případu nebo poměrů pachatele, nemůže stát na pouhém názoru soudu, že normální (nesnížený) trest odnětí svobody by byl nepřiměřeně přísný (rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Obecně se uznává, že postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí být odůvodněn souhrnem okolností případu, které činí čin pachatele méně závažným oproti jiným typově shodným trestným činům ostatních pachatelů, a to pro významnou převahu polehčujících okolností a snižujících závažnost činu, popř. pro výrazně nižší intenzitu naplnění některých typových znaků. Pro využití postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto zpravidla nestačí pouhé doznání obviněného, jeho lítost nad spácháním činu, náhrada způsobené škody či předchozí vedení řádného života (viz č. II/1967 Sb. rozh. tr. na s. 14 a 15). Také se uznává, že použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je při celkovém náhledu vždy výjimkou a musí být náležitě pečlivě odůvodněno (viz č. I/1965 Sb. rozh. tr. na s. 9).
24. V nyní projednávaném případě odvolací soud k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pouze uvedl, že trest uložený v trestní sazbě od 1 roku do 5 let by byl nepřiměřeně přísný, neboť u obviněného se jedná o první nepodmíněný trest odnětí svobody a jeho nápravy lze dosáhnout trestem kratšího trvání. Nijak tedy nerozvedl, v čem spatřoval okolnosti případu nebo poměry pachatele, které by činily normální (nesnížený) trest odnětí svobody nepřiměřeně přísný. Samotné přesvědčení soudu o nepřiměřenosti zákonem stanovené trestní sazby nemůže odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku (viz výše), stejně tak jej nemůže odůvodnit ani samotné zjištění, že jde o první ukládaný nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolací soud ani neučinil prognózu, jak by trest odnětí svobody v nesnížené výměře působil na obviněného, a nevysvětlil, z jakých důvodů považuje snížený trest odnětí svobody za dostačující. Především ale nezohlednil další kritéria určující pro výběr druhu trestu a jeho výměru. Odvolací soud tak trest odnětí svobody snížil pouze na základě vlastního přesvědčení o dostatečnosti trestu kratšího trvání, než stanovil pro takové případy zákonodárce, aniž by zhodnotil, nakolik jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, jak bylo rozvedeno shora.
25. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud souhlasí s dovolatelem, že v nyní projednávané věci podmínky pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny. Obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. V jeho jednání kladeným mu v této věci za vinu nelze shledat žádných okolností, které by významně snižovaly závažnost a společenskou škodlivost oproti stejným trestným činům spáchaným jinými pachateli.
Spíše je tomu naopak, lze shledat spíše okolnosti přitěžující a odůvodňující závěr o tom, že jde o případ spíše závažnější v porovnání s jinými téhož typu. Obviněný totiž velkou silou nejméně jedním úderem hlavou udeřil poškozeného do obličeje do oblasti nosu poté, co si jeho hlavu přidržel rukama, a to pouze z malicherného důvodu, že poškozený nevyhověl jeho žádosti a nedal mu cigaretu. Poškozený jako osoba mladší 15 let, nekuřák, byl takto napaden na místě veřejnosti přístupném (na zastávce autobusu městské hromadné dopravy), k žádnému útoku vůbec nezavdal příčinu, byl napaden obviněným jen proto, že mu neposkytl cigaretu, kterou ani nedisponoval.
V tomto směru Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež takové závěry učinily na podkladě výpovědí poškozeného a jeho matky jako svědků, kteří konzistentně v průběhu řízení uváděli totéž a neměli důvod si v tomto ohledu jakkoliv vymýšlet. Naproti tomu nebyl důvod uvěřit obviněnému, který své verze průběhu skutkového děje při každé příležitosti vůči orgánům činným v trestním řízení prezentoval odlišně tak, aby svou vinu co nejvíce snížil. Nejvyšší soud tak neuvěřil obviněnému jeho verzi, že poškozený kouřil, a proto se na něj obrátil, což uváděl dokonce poprvé až v dovolacím řízení.
Kromě toho by ani taková obrana rozhodně obviněnému nemohla nijak prospět a snižovat jeho vinu, protože ani to by nebylo jakýmkoliv relevantním důvodem pro napadení poškozeného (jak se snad obviněný domníval). Stejně tak i s ohledem na fotografie poškozeného založené ve spise Nejvyšší soud neuvěřil obviněnému, že nerozpoznal nízký věk poškozeného a že si myslel, že je mu nejméně 21 let. Takovému věku rozhodně vizáž poškozeného podle fotografií vůbec neodpovídala. Kromě toho Nejvyšší soud neposuzoval správnost skutkových závěrů zakládajících výrok o vině a ani správnost právní kvalifikace (proti těmto výrokům dovolání nebylo podáno), ale toliko předpoklady pro výběr druhu trestu a jeho výměru ve smyslu § 39 a násl. tr.
zákoníku. Jen snad pro úplnost, nad rámec vypořádání dovolání (s ohledem na námitky obviněného), lze dodat, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 146 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (tj. že šlo o dítě mladší 15 let) se přihlédne podle § 17 písm. b) tr. zákoníku i tehdy, pokud o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět měl a mohl.
Dále lze uvést, že obviněný po napadení poškozeného z místa ihned odešel, aniž by se zajímal o jeho zdravotní stav, zpět obviněného přivedl až strážník Městské policie hlavního města Prahy, který jej zadržel bezprostředně po spáchání trestných činů. Obviněný se doposud poškozenému neomluvil, neprojevoval o jeho stav jakýkoliv zájem ani po dobu trestního řízení, jen v něm velice formálně vyjádřil lítost nad svým jednáním. Stejně tak neuhradil poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu spočívající v nákladech na léčení.
Pro poškozeného AAAAA má čin obviněného navíc trvalé následky, které sice nespočívají v trvalém funkčním omezení dýchacích cest, ale v estetickém ohledu, neboť má po ataku obviněného křivý nos. Znamená to tak pro něj buď trvalý (estetický) doživotní následek, anebo nutnost podstoupit na plastické chirurgii operaci nosu, kterou by byl nos srovnán do původní podoby. Kromě výše uvedeného je třeba v souladu s dovoláním připomenout, že obviněný se projednávaných trestných činů dopustil ve zkušební době podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, tedy zjevně na něj nepůsobila dostatečně výchovným způsobem ani hrozba výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Podle evidence přestupků je navíc osobou, která opakovaně nerespektuje právní řád České republiky (v době činu měl evidováno 33 záznamů v opisu z evidence přestupků o spáchaných přestupcích různého druhu).
26. Celkově lze s ohledem na výše uvedené konstatovat, že v tomto případě rozhodně nebyly dány důvody pro využití postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci nebyly dány vlastně žádné významné polehčující okolnosti, které by při nedostatku významných přitěžujících okolností mohly takový postup odůvodnit. Obviněný se sice k trestnému činu doznal a vyjádřil lítost, jak však již uvedl nevyšší státní zástupce ve svém dovolání, ani jednu z těchto okolností nelze přeceňovat, doznání totiž navazovalo na zadržení obviněného strážníkem obecní policie, též vyjádření lítosti bylo jen formální, nadto obviněný svými verzemi skutkový děj neustále zlehčoval. Naopak byly shledány významné přitěžující okolnosti, jak též bylo uvedeno shora. Tento případ se tak nijak nevymykal jiným případům téhož typu, aby bylo možno přistoupit k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyly zjištěny ani žádné zvláštní poměry obviněného, které by takový postup odůvodňovaly.
27. Ze všech uvedených důvodů proto výrok odvolacího soudu, kterým uložil obviněnému trest odnětí svobody za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nemohl obstát a musel být podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušen. Zároveň vytýkanou a zjištěnou vadu bylo možno odstranit v nařízeném veřejném zasedání, neboť byly zjištěny veškeré rozhodné skutečnosti potřebné pro výběr druhu trestu a jeho výměru, takže Nejvyšší soud mohl podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodnout o trestu.
28. Obviněnému byl ukládán úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, neboť byl odsuzován za dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu a projednávané ve společném řízení. Trest byl obviněnému ukládán podle § 146 odst. 2 tr. zákoníku, který se vztahuje na trestný čin z obou nejpřísněji trestný, neboť oproti § 358 odst. 1 tr. zákoníku má vyšší horní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody (a to 5 let, zatímco § 358 odst. 1 tr. zákoníku jen 2 roky).
29. Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přihlédl k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů (ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku), k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život. V podrobnostech k naplnění zmíněných vyměřovacích pravidel lze též odkázat na výše uvedené, nyní lze jen stručně zopakovat jen ty nejdůležitější aspekty.
Obviněný se dopustil dvou úmyslných trestných činů, jednak ublížení na zdraví na dítěti mladším patnácti let, jednak výtržnictví. Je tak třeba přihlédnout k přitěžující okolnosti uvedené v § 42 písm. n) tr. zákoníku, že obviněný spáchal více trestných činů. Činem obviněného byla poškozena osoba mladší 15 let, což se promítlo do užití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 146 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a proto tuto okolnost nelze zohlednit jako okolnost přitěžující ve smyslu § 42 písm. h) tr.
zákoníku (šlo by o postup v rozporu se zákazem dvojího přičítání ve smyslu § 39 odst. 5 tr. zákoníku). Závažnost činu obviněného zvyšuje malicherná pohnutka jednání obviněného, který zranil poškozeného jen proto, že mu nedal cigaretu (kterou navíc ani neměl). Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplývá, že poranění sice nezanechalo na poškozeném žádné trvalé následky (ve smyslu zhoršení zdraví) a že zranění poškozeného je spíše lehčí, nicméně na druhou stranu má pro poškozeného trvalé estetické následky, které je možno řešit jen dalším nákladným operativním zákrokem.
Obviněný nad svým jednáním vyjádřil lítost, což by bylo možno brát jako polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. o) tr. zákoníku, nicméně je pochybné, nakolik byla taková lítost upřímná, zvláště pokud obviněný neustále svou vinu zlehčoval, v podstatě se k němu stavěl tak, že byl určitým způsobem k němu vyprovokován poškozeným, kterému se navíc ani neomluvil (např. alespoň písemně), nijak se o jeho stav nezajímal. Takto formálně vyjádřená lítost tak neměla příliš velký význam pro výběr druhu trestu a jeho výměru.
Tomu ostatně odpovídá i postoj obviněného k činu v průběhu trestního řízení, obviněný se k soudu nedostavoval, opakovaně musel být vydáván příkaz k zatčení, resp. k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Ani k doznání obviněného nebylo možno přihlédnout jako k významné polehčující okolnosti, neboť nebylo úplné, když v rozporu se zjištěným skutkovým stavem obviněný tvrdil, že poškozený ho vulgárním způsobem urazil, čímž jeho čin vyprovokoval. Kromě výše uvedených obviněnému nijak neprospívá ani jeho trestní minulost, naopak bylo namístě přihlédnout k přitěžující okolnosti uvedené v § 42 písm. q) tr.
zákoníku, protože obviněný čin spáchal jako recidivista, který byl v minulosti vícekrát trestán pro trestnou činnost (první odsouzení v České republice je již zahlazeno, nicméně druhé není, nyní projednávané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody, navíc byl jednou též odsouzen za trestnou činnost v cizině). O tom, že obviněný je osobou opakovaně jednající v rozporu s právním řádem, svědčí též četné záznamy v opisu z rejstříku přestupků.
30. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud zcela důvodně vyhověl odvolání státní zástupkyně a zrušil výrok o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, neboť nebyl důvod obviněnému ukládat toliko podmíněný trest odnětí svobody, ale bylo namístě uložit již nepodmíněný trest odnětí svobody. Proto také Nejvyšší soud ponechal tuto zrušovací část rozsudku odvolacího soudu v platnosti. Chyba tak nebyla shledána v nesprávném výběru druhu trestu, ale jen v jeho nesprávné výměře. Přestože shora rozvedený výčet konkrétních okolností nasvědčuje spíše tomu, aby nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 146 odst. 2 tr. zákoníku, ale toliko v její dolní polovině (zhruba v jedné čtvrtině), přihlédl Nejvyšší soud též k požadavku veřejné žaloby, která pro obviněného požadovala uložit nepodmíněný trest odnětí svobody právě při uvedené dolní hranici trestní sazby. Protože ani při projednávání věci před Nejvyšším soudem v tomto směru nebyl vznesen požadavek na přísnější potrestání, vyhověl Nejvyšší soud návrhu veřejné žaloby a uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 1 roku, tedy na samé dolní hranici zmíněné trestní sazby trestu odnětí svobody uvedené v § 146 odst. 2 tr. zákoníku. Zohlednil přitom podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku též tu skutečnost, že obviněný tento trest již vykonává a navazuje jeho výkonem na výkon dříve nařízeného původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve výměře 4 měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 2 T 136/2021, jenž téhož dne nabyl právní moci. Celková výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody, který má obviněný v souhrnu vykonat, je tak v době rozhodování Nejvyššího soudu stanovena na 16 měsíců, což i s ohledem na povahu a závažnost trestných činů nelze považovat za nepřiměřený postih pachatele. Nyní ukládaný trest ve výměře 1 roku by měl být pro obviněného dostatečným varováním, aby se napříště trestné činnosti zdržel.
31. Pro výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, neboť nebyly splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou ve smyslu § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a nebyl dán ani důvod pro jiný postup ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku.
VI. Závěrečné shrnutí
32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud ve veřejném zasedání (§ 265r odst. 1 tr. ř.) vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného S. G. a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 9 To 117/2024, a to ve výroku, jímž byl obviněnému S. G. uložen trest. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnému S. G. podle § 146 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Ve zbývajícím rozsahu zůstal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nezměněn.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu