5 Tdo 1021/2025-1225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 11 To 171/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 101/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 6 T 101/2024, byl obviněný J. K. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin a za další sbíhající se přečin podvodu mu byl podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně dále podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 11 T 5/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému též povinnost nahradit poškozeným konkrétně uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně škodu.
2. Uvedeného zločinu se obviněný J. K. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný v období od 31. 1. 2021 do 9. 6. 2021 vylákal od různých poškozených fyzických osob v úmyslu pro sebe získat neoprávněný majetkový prospěch finanční prostředky, které byly zasílány na bankovní účty obchodní společnosti Bio-sanace, spol. s r. o., IČ: 08715173, se sídlem Sokolovská 399, Praha 8 (dále jen „Bio-sanace“), a K. Č., zčásti předávány v hotovosti. Činil tak pod záminkou údajného zprostředkování výhodnějšího nákupu stavebního materiálu, který však poškozeným fyzickým osobám nedodal ve smluveném rozsahu ani v daném termínu. Zčásti stavební materiál přitom u poškozených stavebních společností objednal, ale v plném rozsahu a ve smluveném termínu neuhradil, přestože byl stavební materiál jemu nebo jeho zákazníkům stavebními společnostmi dodán. Přitom takto jednal jako zástupce a stavební technik obchodní společnosti Bio-sanace, za kterou jednal za tichého souhlasu a postupně udílených plných mocí jedinou jednatelkou a tehdejší přítelkyní, Anetou Lapáčkovou. Od počátku uzavírání těchto smluv se svými zákazníky a stavebními společnostmi přitom dobře věděl, že nedostojí a ani nemůže dostát svým závazkům, a to s ohledem na nepříznivé finanční poměry své i společnosti. Takto jednal v devíti případech konkrétně specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Získané finanční prostředky si následně ponechal a užil pro vlastní potřebu. Tímto svým jednáním způsobil poškozeným fyzickým a právnickým osobám celkovou škodu ve výši 3 664 866,29 Kč. Uvedených jednáních se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 2 T 57/2018, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2018, odsouzen za spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu odnětí s vobody v trvání 12 měsíců, rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 14 T 70/2020, který nabyl právní moci dne 11. 3. 2021, odsouzen za spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, který byl následně zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 3 T 96/2020, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2022, a kterým mu byl mimo jiné, za spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 20. 3. 2023.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 11 To 171/2025.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný nejprve namítl, že do svého nástupu do nemocnice v květnu 2021 zcela plnil závazky obchodní společnosti Bio-sanace, všem zákazníkům tedy dodal stavební materiál a uhradil všechny faktury dodavatelům. Nesouhlasil proto se závěrem soudů nižších stupňů, že jeho podvodný úmysl existoval již od počátku jeho jednání. Nadto doplnil, že k prodlení s plněním závazků došlo až v době, kdy jeho účast v obchodní společnosti Bio-sanace skončila.
6. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů dovodily jeho trestní odpovědnost pouze na základě jeho trestní minulosti a množství exekučních řízení, avšak jeho úmysl dopustit se trestného činu podvodu nebyl prokázán, neboť v době jeho působení v obchodní společnosti Bio-sanace plnil závazky této obchodní společnosti vůči zákazníkům i dodavatelům. V této souvislosti uvedl příklad u obchodní společnosti Den Braven Czech and Slovak, a. s., které uhradil 9 z 10 faktur, přitom splatnost poslední neuhrazené faktury byla stanovena až na dobu, kdy již nepůsobil v obchodní společnosti Bio-sanace. Stejně tak bylo prokázáno, že poškozeným J. Z. a D. R. byl stavební materiál dovezen na jimi určené místo, avšak pro neuhrazení závazků byl opět dodavatelem odvezen zpět. K odvozu materiálu však došlo až po jeho nástupu do nemocnice, úhradu faktury tak nemohl ovlivnit. Také Aneta Lapáčková vypověděla, že ve prospěch obchodní společnosti Bio-sanace a klientů pracoval, zabýval se zakázkami, řešil veškeré záležitosti, komunikoval se zákazníky apod. Uvedené tak podle obviněného svědčí o závěru, že neměl úmysl dopustit se podvodu.
7. Obviněný se dále hájil tím, že se snažil podnikat řádně, k tomu soudu prvního stupně doložil fotografie, na kterých je vidět, že se ve skladu, který využíval, nacházelo větší množství stavebního materiálu. Pro soudy nižších stupňů však tento důkaz nebyl významný, což svědčí o tom, že hodnotily provedené důkazy pouze v jeho neprospěch, nikoli objektivně. Nesouhlasil také s tím, že soudy nižších stupňů vyhodnotily jednání Anety Lapáčkové jako oprávněné a pochopitelné, když převedla obchodní společnost Bio-sanace na bílého koně. Nadto tato svědkyně uváděla, že s podnikáním obviněného neměla nic společného, přitom s ním probírala obchodní a marketingovou strategii, za tuto obchodní společnost sama jednala a jednala též s obchodními zástupci této obchodní společnosti.
8. Závěrem obviněný namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou vnitřně rozporná, je-li v nich uvedeno na jednu stranu, že svědkyně Aneta Lapáčková nevěděla o jeho dluzích, na stranu druhou, že této svědkyni byla jeho finanční situace známa.
9. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.
11. Státní zástupce nejprve uvedl, že námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jsou založeny na pouhé polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů.
12. K dalším námitkám, kterými obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu státní zástupce uvedl, že tyto námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen s velkou mírou benevolence, neboť jimi nesouhlasil s výsledky provedeného dokazování a na základě tohoto odlišného názoru na rozhodná skutková zjištění namítal vadné posouzení úmyslného zavinění. K těmto námitkám státní zástupce uvedl, že rozhodná skutková zjištění učiněná v tomto trestním řízení svědčí o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu, včetně subjektivní stránky. Obviněný totiž při vědomí své nepříznivé majetkové situace sjednával s poškozenými jednak závazky na zprostředkování dodávek stavebního materiálu, za tímto účelem od nich přebíral finanční prostředky, přitom však poškozeným dodal pouze část sjednaného stavebního materiálu, jednak od dalších poškozených dodavatelů odebral stavební materiál, za který jim v celém rozsahu nezaplatil, musel proto být alespoň srozuměn s tím, že zasáhne do majetkových práv těchto poškozených. Obviněný tak svými novými příjmy hradil některé staré dluhy, což nakonec vedlo ke zhroucení tohoto modelu podnikání. Hospitalizace obviněného v období od 7. 5. do 19. 5. 2021 pak nemohla mít s ohledem na celkovou dobu páchání a rozsah trestné činnosti zásadní význam na existenci úmyslného zavinění. Závěr o naplnění subjektivní stránky tak vyplývá z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně, jakož i z ostatních okolností, zejména z neodvratnosti následku v podobě značné škody na majetku poškozených osob, s nímž musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Námitky obviněného jsou proto podle státního zástupce neopodstatněné.
13. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k možné replice obviněnému, který této možnosti nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., avšak svým dovoláním napadal usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Bylo tak namístě uplatnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se obviněný domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. I přes zmíněný nedostatek podaného dovolání v podobě neuplatnění jediného relevantního dovolacího důvodu, jímž lze zpochybnit rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí odvolání, připustil Nejvyšší soud jeho projednání.
18. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
19. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
b) K námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud předně zjistil, že veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně zejména na body 42. – 50. na str. 33-39, v případě odvolacího soudu pak na bod 5. na str. 4-5 jeho usnesení). Takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (pokud ovšem dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům).
21. Obviněný ve svém dovolání v podstatně vznesl jedinou výhradu, a to proti posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu, jímž byl uznán vinným (konkrétně zpochybňoval, že by jednal s podvodným úmyslem spolukontrahentům způsobit škodu). Takovou námitku by sice bylo možné podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ve skutečnosti mu neodpovídá, neboť obviněný ji stavěl na jiném skutkovém ději, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, žádal tak, aby dovolací soud učinil jiná skutková zjištění, která by pak měl posoudit. Obviněný tak vlastně nevznesl námitku nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádal právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěl vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly k závěrům odlišným, z nichž předtím vycházel i veřejný žalobce. Verze obviněného byla soudy nižších stupňů odmítnuta, je považována za vyvrácenou provedeným dokazováním, skutkové závěry jsou vyjádřeny ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, se kterými souhlasil i soud odvolací, a právě ty je třeba právně posoudit. Nejde ani o námitky tzv. zjevného rozporu mezi učiněnými závěry soudů nižších stupňů a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, které by měl přezkoumat dovolací soud, neboť obviněný jednak žádný takový zjevný rozpor neoznačil, jednak nemůže jít o uvedený případ tzv. zjevného (extrémního) rozporu, pokud soud volí mezi dvěma skutkovými verzemi podepřenými dvěma proti sobě stojícími skupinami důkazů, které zhodnotil a na takovém základě se přiklonil k verzi obžaloby, a nikoli obhajoby, nedošlo-li přitom ke svévoli a zjevné deformaci jejich obsahu.
22. K tomu je třeba uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.; Jelínek, J., Říha, J.
Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát.
Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
23. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a rozsahu dokazování nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
24. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a které následně potvrdil svým rozhodnutím i odvolací soud. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
25. K uplatněným námitkám obviněného se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku může v plném rozsahu odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
26. Obviněný nejprve namítl, že do svého nástupu do nemocnice řádně plnil všechny závazky obchodní společnosti Bio-sanace, do prodlení s plněním povinností se tato obchodní společnost dostala až poté, co již nemohl za tuto obchodní společnost jednat, a to v důsledku jednání jediného společníka a jednatele obchodní společnosti Bio-sanace, Anety Lapáčkové, která převedla obchodní podíl této obchodní společnosti na třetí osobu.
27. Předně není pravdou, že by obviněný do nástupu do nemocnice v květnu roku 2021 řádně plnil veškeré své závazky, resp. závazky obchodní společnosti Bio-sanace, jak uváděl ve svém dovolání. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obviněný řádně neplnil dlouho před tím, než byl od 7. do 19. 5. 2021 (tedy krátkodobě) hospitalizován. Tak například z předložených faktur obchodní společnosti Best, a. s., je zřejmé, že obviněný nehradil vystavené faktury již od konce ledna roku 2021, z faktur obchodní společnosti Stavmat pak bylo zjištěno, že obviněný nehradil faktury již od března roku 2021. Poškozenému P. D. dodal stavební materiál v hodnotě 88 424 Kč, přestože tento poškozený za něj zaplatil dne 9. 3. 2021 částku ve výši 326 446 Kč, stejná situace nastala i u poškozeného P. B., který za stavební materiál zaplatil dne 21. 3. 2021 částku ve výši 450 035 Kč, ale byl mu dodán stavební materiál v hodnotě pouhých 194 394 Kč.
28. K námitkám obviněného týkajícím se nemožnosti jednat za obchodní společnost Bio-sanace v případě poškozené obchodní společnosti Den Braven Czech and Slovak, a. s., a poškozených J. Z. a D. R. z důvodu změny jednatele obchodní společnosti Bio-sanace, popř. změny jejího jediného společníka, je možné uvést následující. Z výpovědi svědkyně Anety Lapáčkové, jediné jednatelky obchodní společnosti Bio-sanace, vyplynulo, že obviněnému udělila plnou moc k zastupování této obchodní společnosti při jednání se stavebními společnostmi a klienty, kterým tato obchodní společnost zprostředkovávala nákup stavebního materiálu. Anetě Lapáčkové zanikla funkce jednatelky obchodní společnosti Bio-sanace již ke dni 28. 1. 2021, kdy se stal jediným jednatelem Viorel Magurean, na kterého byl dne 5. 5. 2021 převeden též obchodní podíl uvedené obchodní společnosti, čímž se stal i jediným společníkem. Nicméně ukončení výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným bez dalšího nevede k zániku plné moci, kterou jednatel v době, kdy byl oprávněn jménem obchodní společnosti jednat, udělil třetí osobě (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016). Změna jednatele obchodní společnosti tak sama o sobě nemá vliv na trvání plné moci, neboť plnou moc uděluje samotná obchodní společnost, za kterou její jednatel pouze jedná (na tom ničeho nemění ani změna v osobě jediného společníka obchodní společnosti). Obviněný tak po změně jednatele a společníka obchodní společnosti Bio-sanace mohl za tuto obchodní společnost dále jednat, a tedy plnit povinnosti, ke kterým obchodní společnost Bio-sanace zavázal.
29. Nadto ke změně jednatele obchodní společnosti Bio-sanace došlo dne 28. 1. 2025, kdy podle argumentace obviněného mělo změnou jednatele (popř. společníka) dojít k zániku jeho oprávnění jednat za obchodní společnost, což by mělo mít za důsledek, že od tohoto data za ni nesměl jednat. Reálně však za obchodní společnost Bio-sanace i nadále jednal, komunikoval se zákazníky, kterým zprostředkovával nákup stavebního materiálu, jménem obchodní společnosti objednával stavební materiál od stavebních obchodních společností, což činil až do 9. 6. 2021. Jeho prokázané činy tak spolehlivě vyvrací jeho později uplatňovanou vlastní obhajobu. Jen pro úplnost lze dodat, že ještě v době od 2. do 9. 6. 2021 (tedy téměř měsíc poté, co byl hospitalizován, a více než čtyři měsíce po změně jednatele, kdy podle své obhajoby již nemohl za obchodní společnost Bio-sanace jednat) vylákal jako zástupce obchodní společnosti Bio-sanace finanční prostředky ve výši 520 000 Kč od svého kamaráda L. K., který tyto finanční prostředky získal od poškozených V. B. a V. B. jako úhradu za zprostředkování koupě stavebního materiálu.
30. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nepovažovaly za významný důkaz fotografie, které zachycovaly větší množství složeného stavebního materiálu v jím užívaném skladu. Obviněný jimi chtěl prokázat, že se snažil podnikat řádně a měl dostatek stavebního materiálu, aby mohl dostát svým závazkům. Stejně tak soudy nižších stupňů při posuzování naplnění subjektivní stránky nijak nehodnotily výpověď svědkyně Anety Lapáčkové, podle které obviněný ve prospěch obchodní společnosti Bio-sanace a klientů skutečně pracoval, zabýval se zakázkami a řešil veškeré náležitosti, a proto nemohl od počátku jednat s úmyslem způsobit poškozeným škodu.
31. Ani tyto námitky neodpovídají dovolacím důvodům uplatněným obviněným, neboť směřují proti hodnocení důkazních prostředků soudy nižších stupňů. Jak již bylo uvedeno výše, hodnotit důkazy může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Nejvyšší soud sám dokazování zásadně neprovádí, musí proto vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit. Soud prvního stupně hodnotil fotografie předložené obviněným tak, že nijak nedokládají místo, dobu ani množství stavebního materiálu, který měl být uskladněn. K tomu však dodal, že ve skladě, který obviněný využíval, se nějaký stavební materiál musel nacházet, nicméně o množství a druhu uskladněného stavebního materiálu nebyla vedena řádná dokumentace. Nadto doplnil, že obchodní společnost Stavmat stavebniny, a. s., pro nezaplacení dluhu odvezla z tohoto skladu stavební materiál v hodnotě 120 567,17 Kč, není tak zřejmé, zda následně ve skladu vůbec nějaký stavební materiál zůstal. Odvolací soud pak vyjádřil souhlas s hodnocením důkazů jakož i skutkovými závěry soudu prvního stupně v bodě 5. na str. 5 odůvodnění svého usnesení. Soudy nižších stupňů provedené hodnocení důkazů a na jeho základě jimi učiněné skutkové závěry nejsou nijak zjevně excesivní, nelogické, důkazy nebyly deformovány, Nejvyšší soud tak ani nemá možnost do této výsostné pravomoci soudů nižších stupňů jakkoliv zasahovat.
32. Další výhrady obviněného směřovaly proti posouzení jednání svědkyně Anety Lapáčkové soudy nižších stupňů, když namítal, že svědkyně o jeho činnosti dobře věděla, pomáhala mu s obchodní a marketingovou strategií a jeho jednání za obchodní společnost Bio-sanace ukončila tím, že tuto obchodní společnost převedla na tzv. bílého koně.
33. Ani tyto námitky neodpovídají uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům, neboť obviněný jimi opět rozporoval hodnocení jednoho konkrétního důkazu plynoucího z důkazního prostředku v podobě výslechu jednoho svědka, přičemž ani sám obviněný netvrdil, že by závěry soudů byly zjevně excesivní, rozporné s jeho samotným obsahem. Opět tak jde o pouhou prostou polemiku obviněného se skutkovými závěry založenými na provedeném hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, což uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům neodpovídá.
I kdyby jim však tyto námitky odpovídaly, byly by zjevně neopodstatněné. V tomto trestním řízení totiž nebyla posuzována vina svědkyně Anety Lapáčkové, ale výlučně obviněného, ani případné dodatečné zjištění o zapojení další osoby do jednání obviněného, které naplňuje veškeré znaky trestného činu, by samo o sobě nemohlo být důvodem pro jakoukoliv revizi dosavadních závěrů o jeho vině (mohlo by nanejvýše být důvodem pro zahájení trestního stíhání této další osoby). Nicméně i k těmto neopodstatněným a dovolacím důvodům neodpovídajícím námitkám obviněného lze uvést několik poznámek.
Především bylo v řízení před soudy nižších stupňů prokázáno, že veškerou komunikaci s klienty i se stavebními obchodními společnostmi vedl obviněný, zatímco svědkyně Aneta Lapáčková, obviněným k jeho vlastní trestné činnosti zneužitá jeho tehdejší důvěřivá přítelkyně, mu pouze podepisovala plné moci, na základě kterých obviněný jednal za obchodní společnost Bio-sanace, případně na žádost obviněného podepisovala dokumenty, na kterých musel být podpis jednatele této obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů dále na základě provedeného dokazování dospěly ke skutkovým závěrům, že tato svědkyně zpočátku o podvodném jednání obviněného nevěděla, postupem času přicházela na různé nesrovnalosti ohledně jeho podnikání, avšak vzhledem k tomu, že obviněný byl v té době jejím partnerem, si jakékoli jeho nepoctivé jednání nechtěla připouštět.
Až když byla pro ni celá situace již neúnosná, když jí volali a vyhrožovali nespokojení klienti, kterým nebyl dodán stavební materiál, který však obviněnému uhradili, se rozhodla obchodní podíl obchodní společnosti Bio-sanace převést na jinou osobu. Tato skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou dostatečně zdůvodněná a opřená o důkazy vyplývající z důkazních prostředků provedených v tomto trestním řízení. Nejvyšší soud tak na postupu soudů nižších stupňů neshledal ani v tomto směru ničeho závadného.
34. Lze tak shrnout, že v tomto trestním řízení byl spolehlivě prokázán skutek popsaný ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jímž obviněný naplnil všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku v pokračování podle § 116 tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obviněný se svým podnikáním začal v době, kdy neměl žádné finanční prostředky, resp. měl dluhy minimálně ve výši 2,5 až 3 miliony Kč, z důvodu probíhajících exekučních řízení si nemohl založit vlastní obchodní společnost, a proto ke své další podvodné činnosti, které se dopouštěl již v minulosti, využil plné moci udělené jednatelkou obchodní společnosti Bio-sanace.
Tato obchodní společnost však také neměla žádný movitý ani nemovitý majetek, tedy ani žádnou finanční rezervu, obviněný tak měl finanční prostředky pouze z peněz, které mu poskytli jeho zákazníci jako úhradu za objednaný stavební materiál. Skutečnost, že svědkyně Aneta Lapáčková uvedla, že se obviněný zakázkami svých klientů skutečně zabýval, jakož i skutečnost, že obviněný některé faktury dodavatelům uhradil a některým svým klientům částečně stavební materiál dodal, nic nemění na naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, jímž byl uznán vinným.
Obviněný totiž se svými klienty sjednával smlouvy o zprostředkování stavebního materiálu, za který mu jeho klienti dopředu zaplatili, obviněný jim však stavební materiál dodal pouze v dílčím rozsahu oproti tomu smluvenému, dodavatelům stavebního materiálu též platil buď jen zčásti anebo s časovým odstupem tak, aby příště uhradil starší dluhy a měl možnost i nadále zboží odebírat. Přitom takto získané peníze z velké části užíval též pro své potřeby (na své živobytí a splácení svých starších dluhů), ovšem v míře významně větší, než odpovídalo marži prováděných obchodů.
Jak trefně poznamenaly soudy nižších stupňů, provozoval tzv. letadlo, takže bylo jen otázkou času, kdy dojde ke zhroucení tohoto systému a dodavatelé mu přestanou materiál zcela dodávat, s čímž obviněný od počátku počítal. Přitom obviněný takto jednal při vědomí své nepříznivé finanční situace, bylo mu zřejmé, že veškerým svým závazkům plynoucím ze sjednaných obchodů nebude moci dostát. Stejně tak si byl dobře vědom, že v případě krachu jím provozovaného systému obchodů (tzv. letadla) způsobí na majetku svých spolukontrahentů (ať z řad objednatelů či dodavatelů) škodu.
Obviněný totiž finančními prostředky poskytnutými novějšími klienty za zprostředkování a dodání stavebního materiálu hradil dřívější faktury za odebraný stavební materiál, aby svůj model podnikání udržel co nejdéle v chodu, postupně tak do okruhu své činnosti zahrnoval stále větší množství potenciálních poškozených. Od počátku tohoto „obchodování“ si však byl vědom, že je dlouhodobě neudržitelné, že veškeré závazky nebude moci splnit, že je jen otázkou, kdy se koncept jako celek zhroutí a koho tedy v konečném důsledku poškodí a na čí úkor, byl si vědom možnosti, že to může být kdokoliv z potenciálních klientů.
Ani s námitkami obviněného proti závěrům soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky a tzv. podvodnému úmyslu nemohl z uvedených důvodů Nejvyšší soud souhlasit, naopak závěry soudů nižších stupňů považuje za logické a přesvědčivě zdůvodněné.
35. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť jím uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly jím deklarovaným dovolacím důvodům.
36. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 11. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu