5 Tdo 1050/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6.
října 2004 dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného
V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To
36/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočky v Liberci, pod sp. zn. 52 T 10/2003, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To 36/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 12. 6.
2003, sp. zn. 52 T 10/2003, byl obviněný V. P. uznán vinným pokusem trestného
činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák. a podle § 219
odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 2, odst. 4 b) tr. zák. mu byl uložen trest odnětí
svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4
tr. zák. mu bylo uloženo ochranné ústavní protialkoholní léčení a podle § 55
odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4.
2004, sp. zn. 8 To 36/2004, kterým k odvolání obviněného napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněného V. P. uznal vinným pokusem trestného činu ublížení
na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 221 odst. 1 tr. zák., kterého se
dopustil tím, že „v L. dne 20. 12. 2002 kolem 01.45 hod. v ulici D. v kůlně
objektu čp. 365/21 v podnapilém stavu udeřil třikrát železným torzem tupé
sekery o váze 770 gramů malou intenzitou do hlavy chráněné silnou vlněnou
čepicí vedle něho sedící M. F., čímž jí způsobil tržnou ránu v oblasti temenní
a týlní vlevo o velikosti 3 cm, dvě tržné rány v temenní krajině vlevo o
velikosti 2 cm, podkožní krevní výron o velikosti 5x5 cm v temenní krajině a
lehký otřes mozku, přičemž toto zranění si vyžádalo 3 dny pozorování na
chirurgickém oddělení Nemocnice L., když poškozené se po tomto útoku podařilo
vstát a utéct, předtím však byla ještě obviněným zasažena touto sekerou do zad,
aniž jí způsobil další zjevné zranění“. Za tento trestný čin mu byl podle § 221
odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné ústavní
protialkoholní léčení a podle § 256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státní
zástupkyně.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla ve výroku o vině, trestu
a o ochranném opatření v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupkyně
dovoláním podaným ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný
opravný prostředek opřela o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve
upozornila na nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který vyhlásil
rozsudek na základě změněného skutkového stavu věci, aniž by prováděl jakékoli
dokazování. V dalších námitkách vyslovila přesvědčení že skutková zjištění
uvedená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídají
použité právní kvalifikaci, neboť popsaný skutek vykazuje minimálně zákonné
znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a §
222 odst. 1 tr. zák. Fyzický útok obviněného železným předmětem proti hlavě
poškozené byl způsobilý k vyvolání následku spočívajícího ve způsobení těžké
újmy na zdraví nebo i smrti poškozené. Obviněný musel být srozuměn s tím, že
poškozené způsobí minimálně těžkou újmu na zdraví, přičemž ze skutkových
zjištění nevyplývá, že by svoje jednání jakkoli korigoval. Z výše uvedených
důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Vrchnímu soudu v
Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém
stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje
proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e
odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Námitky nejvyšší státní zástupkyně zpochybňující právní kvlaifikaci jednání
obviněného jako pokusu trestného činu ublížení za zdraví podle § 8 odst. 1 tr.
ř. a § 221 odst. 1 tr. ř. a podporující právní kvalifikaci skutku jako pokusu
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1
tr. zák. svým obsahem korespondují deklarovanému dovolacímu důvodu. Nejvyšší
soud po provedeném přezkumu napadeného rozhodnutí a řízení jemu předcházejícího
podle § 265i odst. 3 tr. ř. shledal dovolání důvodným v rozsahu uplatněných
námitek.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo
jinému úmyslně ublíží na zdraví, zatímco trestného činu ublížení na zdraví
podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu
na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 89 odst. 7 tr. zák. rozumí vážná
porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na
zdraví zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
mučivé útrapy nebo delší dobu trvající porucha zdraví. Při posuzování, zda v
konkrétním případě došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, lze užít tatáž
kritéria jako při určení, zda došlo k ublížení na zdraví, rozdíl mezi těmito
pojmy spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu
zdraví nebo vážné onemocnění a v tom, že porucha na zdraví musí mít delší
trvání. Otázka, zda se v konkrétním případě jedná o těžkou újmu na zdraví, je
otázkou právní, jejíž řešení přísluší soudu. Při právním posuzování jednání
obviněného, jímž útočil na zdraví jiné osoby, nelze vycházet jen z toho, jaká
újma na zdraví byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k
okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké
nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozh. č. 16/1964 Sb. rozh.
tr.). Úmysl obviněného způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat
jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti
případu (viz. rozh. č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). Z hlediska úmyslu způsobit
těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může
způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na
takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity
útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok
směřoval) a z pohnutky činu (viz rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Skutečnost,
že k následku v podobě těžké újmy na zdraví nedošlo proto, že se obviněný
nacházel v opilosti, kterou si způsobil vlivem návykové látky, nelze hodnotit
jako okolnost polehčující, jak vyplývá mj. z § 32 odst. 1 tr. zák., ani jako
okolnost odůvodňující právní kvalifikaci pro obviněného příznivější, neboť
trestný čin spáchaný pod vlivem návykové látky se nestává méně nebezpečným -
aplikace návykové látky na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na
druhé straně však zpravidla zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele (viz. rozh. č.
41/1976, s. 220-221, Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud vzal v úvahu výše uvedená hlediska platné právní úpravy,
zhodnotil ve věci učiněná skutková zjištění a dospěl k závěru, že jednání
obviněného bylo vrchním soudem nesprávně kvalifikováno jako pokus trestného
činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 221 odst. 1 tr. zák.,
když opodstatněnou se jeví kvalifikace jako pokusu trestného činu ublížení na
zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák. Pokus tohoto
trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké
újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele
nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému
ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na
zdraví, ani prostého ublížení na zdraví, jako tomu bylo v posuzovaném případě.
Pro rozlišení právní kvalifikace takového skutku jako pokusu ublížení na zdraví
podle § 8 odst. 1 a § 221 tr. zák. a pokusu ublížení na zdraví podle § 8 odst.
1 a § 222 tr. zák. je rozhodující, jestli úmysl pachatele směřoval ke způsobení
závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví. Úmysl u pokusu trestného
činu musí vždy zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý
trestný čin. V případech, kdy pachatel útoku nedozná úmysl způsobit těžší
následek je třeba jej zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Je tedy nutné
posoudit povahu a charakter nástroje, který byl k útoku použit, intenzitu
útoku, způsob jeho provedení, místo na těle poškozeného, kam útok směřoval i
pohnutku činu.
Je skutečností, že použitým zraňujícím nástrojem byla sekera (nikoli pouhé
torzo sekery, jak nesprávně uvádí odvolací soud) o váze 770 gramů, kterou
obviněný poškozenou třikrát ostřím i tupou stranou udeřil do hlavy. Podle
znaleckého posudku z oboru soudního lékařství (č.l. 29 a násl.) byla intenzita
úderů střední. Na jiném místě posudku znalec uvádí, že údery sekerou byly
„zmírněny jednak poměrně malou silou a na zmírnění se podílela i případná
vlněná čepice“. Pokud obviněný opakovaně útočil sekerou na hlavu poškozené,
musel být nejméně srozuměn, že svým útokem může způsobit poranění hlavy a mozku
odpovídající delší dobu trvající vážné poruše na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7
písm. ch) tr. zák., přičemž vyloučena není ani možnost, že byl srozuměn i s
následkem závažnějším. Jak bylo již uvedeno, ve prospěch obviněného nemůže
svědčit okolnost, že jeho silná opilost v době útoku způsobila omezení jeho
fyzických schopností a zmírnila výsledný účinek útoku. Obdobně nelze menší
společenskou nebezpečnost jednání obviněného a absenci úmyslu obviněného
způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví dovozovat s poukazem na skutečnost, že
vzniku vážnějších poranění poškozené zamezila silná vlněná čepice, kterou měla
v době útoku poškozená na hlavě. O tom, že úmysl obviněného směřoval k následku
závažnějšímu naopak svědčí jeho slovní projev v průběhu skutkového děje (srov.
„se slovy, že ji zabije“ z výroku rozsudku soudu I. stupně), skutečnost, že
poškozenou před jejím útěkem ještě sekerou zasáhl do zad a zejména fakt, že
poškozená stačila před dalším pokračováním útoku utéci a k těžšímu následku na
zdraví poškozené tedy nedošlo díky okolnostem na obviněném nezávislým.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný věděl, že svým jednáním může poškozené
způsobit vážné poranění hlavy a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn,
jednání obviněného tedy odpovídalo nepřímému úmyslu (§ 4 odst. b/ tr. zák.)
způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Protože vzhledem ke shora uvedeným
okolnostem k následku trestného činu v podobě těžké újmy na zdraví nedošlo a
čin nebyl dokonán, je třeba uzavřít, že jednání obviněného bezprostředně
směřovalo k dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.
zák. a bylo tedy pokusem tohoto trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. ř.
Napadený rozsudek tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud však shledal vadným i řízení
napadenému rozsudku předcházející, jak je uvedeno níže.
Průběh veřejného zasedání upravuje trestní řád v § 235. Podle odst. 1 tohoto
ustanovení po zahájení veřejného zasedání podá předseda nebo jím určený
člen senátu na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je
třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k
veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Osoba, která může být přímo
dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce se k návrhu vyjádří, nejsou-li
sami navrhovateli. Podle § 235 odst. 3 tr. ř. po provedení důkazů (jsou-li ve
veřejném zasedání prováděny) udělí předseda senátu slovo ke konečným
návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má
právo mluvit poslední.
Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění ve veřejném zasedání o
odvolání je třeba zohlednit následující omezení stanovená platnou právní
úpravou: Podle § 263 odst. 7 tr. ř. v tomto případě odvolací soud může
přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před
odvolacím soudem a tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené
soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením
těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací
soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Podle § 237 tr. ř. při svém
rozhodnutí učiněném ve veřejném zasedání smí soud přihlížet jen ke
skutečnostem, které byly probrány ve veřejném zasedání, a opírat se o
důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny. Podle § 259 odst. 3 tr. ř.
rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové
rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném
rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před
odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od
skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení
provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již
v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud již v dané trestní věci rozhodoval
usnesením ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 36/2004, kterým podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 8 To
95/03, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal věc
Vrchnímu soudu v Praze k opětovnému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění
rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvedl, že popis skutku v napadeném rozhodnutí
odpovídá právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu
vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., nikoli toliko pokusu
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák.
Tento svůj názor opřel o tvrzení, že obviněný mj. udeřil poškozenou opakovaně
do hlavy ostřím i tupou částí sekery o hmotnosti 770g a útok doprovázel výroky
o zabití poškozené. Ke vzniku smrtelného následku ani k vážnějšímu zranění
poškozené podle okolností popsaných ve skutkové větě nedošlo proto, že
poškozená měla hlavu chráněnou silnou čepicí a že z místa činu se jí podařilo
utéci. Nejvyšší soud konstatoval nesoulad skutkové a právní věty výroku
napadeného rozhodnutí, neboť z tzv. skutkové věty rozhodnutí nevyplývalo, že by
intenzita úderů zasazených obviněným poškozené nebyla příliš vysoká a že by
obviněný vědomě volil menší intenzitu použitého násilí, které nebylo způsobilé
přivodit poškozené vážnější újmu na zdraví nebo smrt.
Vrchní soud v Praze následně ve věci rozhodl rozsudkem citovaným v úvodu tohoto
rozhodnutí. Rozsudek byl vyhlášen ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne
28. 4. 2004. Průběh tohoto zasedání je zachycen na protokolu a na zvukovém
nosiči, který byl Nejvyšším soudem k řízení o dovolání vyžádán. Jak bylo
zjištěno přehráním tohoto zvukového nosiče v neveřejném zasedání dovolacího
soudu, protokol o veřejném zasedání, jak byl vyhotoven protokolující úřednicí,
č.l. 222, svým obsahem odpovídá průběhu veřejného zasedání. V protokolu není
uveden obsah odůvodnění rozsudku vyhlášeného v tomto veřejném zasedání,
vyhlášené odůvodnění však svým obsahem odpovídá písemnému vyhotovení rozsudku.
Jak je patrné z výše uvedeného protokolu, veřejné zasedání o odvolání
obviněného proběhlo v podstatě tak, že vrchní soud na samém počátku přítomným
osobám vyhlásil odsuzující rozsudek a veřejné zasedání ukončil. Vyhlášený
rozsudek přitom zakládal změnu skutkových zjištění daného případu, která je
jasně patrná již z porovnání výroků rozsudků soudů I. a II. stupně. Podle tzv.
skutkové věty rozsudku soudu I. stupně se obviněný předmětného jednání dopustil
tak, že v podnapilém stavu při hádce „se slovy, že ji zabije, třikrát opakovaně
ostřím i tupou stranou sekery o váze 770 gramů udeřil do hlavy chráněné silnou
vlněnou čepicí“ poškozenou… Odvolací soud tato skutková zjištění soudu I.
stupně vypovídající o vysoké společenské nebezpečnosti jednání obviněného
výrazně změnil, aniž by však tato změna byla učiněna zákonným procesním
postupem.
Jak je patrné z předchozího odstavce, došlo v řízení k porušení ustanovení
upravujících průběh veřejného zasedání u odvolacího soudu. Vrchní soud v Praze
svým postupem porušil § 263 odst. 7 tr. ř., neboť při změně skutkového stavu
věci nepřihlížel jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před
odvolacím soudem a porušil vázanost hodnocením důkazů provedených soudem
prvního stupně, neboť odvolací soud sám ve veřejném zasedání žádný z důkazů
znovu neprovedl. Vrchní soud tak nerespektoval i ustanovení § 237 tr. ř., neboť
při svém rozhodnutí učiněném ve veřejném zasedání nepřihlížel jen ke
skutečnostem, které byly probrány ve veřejném zasedání, a neopíral se o
důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny. Dále došlo k porušení § 259
odst. 3 tr. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění soudu
prvního stupně, aniž v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové
zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy,
které nebyly provedeny v hlavním líčení (pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k
dokazování nedošlo ani v předcházejícím veřejném zasedání o odvolání obviněného
konaném u Vrchního soudu v Praze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 8 To 95/03). Konečně
vrchní soud zcela pominul právní úpravu průběhu veřejného zasedání vyplývající
z § 235 tr. ř., když zejména nebylo stranám umožněno vyjádřit se k oběma
podaným odvoláním a předsedou senátu nebylo uděleno slovo ke konečným
návrhům.
Nejvyšší soud po provedeném přezkumu podaného dovolání dospěl k závěru, že
dovolatelce lze v námitkách nesprávného právního posouzení skutku a vadnosti
řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí přisvědčit. Nejvyšší soud proto
podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 To 36/2004 v celém rozsahu a zrušil i další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
a to v intencích tohoto usnesení. Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh
nejvyšší státní zástupkyně uplatněný v dovolání, aby věc byla podle § 265l
odst. 3 tr. ř. projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Jedná se totiž o
ustanovení, které zasahuje do práva na zákonného soudce garantovaného v čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V dané věci Nejvyšší soud neshledal
splnění podmínky výjimečnosti pro jeho aplikaci.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze bude muset
konat odvolací řízení za dodržení zákonných procesních pravidel pro toto
stadium trestního řízení stanovených a bude muset v dané věci odstranit vadu v
právním posouzení skutku při respektování názoru vysloveného Nejvyšším soudem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. října 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová