U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2013 o
dovolání, které podal obviněný F. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 55 To 47/2013, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.
3 T 212/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný F. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 11. 2012, sp.
zn. 3 T 212/2011, uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným
označením podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil
skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na
náhradu škody.
Odvolání obviněného, které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 14.
5. 2013, sp. zn. 55 To 47/2013, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný F. S. podal dne 12. 8. 2013 proti tomuto usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci prostřednictvím svého obhájce dovolání,
které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
Obviněný setrval na svém přesvědčení, že nespáchal skutek popsaný ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně, který mu byl kladen za vinu. Podle jeho
názoru jen ze samotné barevné kombinace sportovního dresu zobrazeného na
prodaných figurkách nelze dospět k závěru o porušení práv k ochranné známce
jiného, přičemž obviněný zde argumentuje závěry jednoho z rozhodnutí Nejvyššího
soudu (konkrétně poukazuje na usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo
1240/2012). V této souvislosti obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní
stránky posuzovaného trestného činu, protože soudy nižších stupňů důkladně
nehodnotily druh zboží, formu zneužití ochranné známky a způsob porušení práv
duševního vlastnictví, a navíc závěr o existenci zavinění údajně založily pouze
na tom, že obviněný byl jednatelem obchodní společnosti, která nabízela
předmětné figurky k prodeji. Jak dále obviněný zdůraznil, na dotčených
výrobcích ani nepoužil takové znaky, kterými jinak různí padělatelé zvyšují
věrohodnost nabízeného zboží. Obviněný je také přesvědčen, že soudy nižších
stupňů ignorovaly ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách, ve znění pozdějších předpisů, neboť svědci, kteří si zboží zakoupili,
jednali se souhlasem oprávněného držitele práv vyplývajících z ochranné známky
vlastníka. Obviněný rovněž vytkl nedostatečnou společenskou škodlivost
spáchaného činu a nesouhlasí ani s uloženým trestem odnětí svobody, který
považuje za nepřiměřený.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 55 To 47/2013, jakož i další rozhodnutí na
něj obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného F. S. do dne vydání
tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný opírá své dovolání o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že může být dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný
stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm
spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná
skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný
skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to
platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za
situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení
hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný F. S. však v části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými
zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy
a jejich hodnocením. Obviněný zde totiž popírá vůbec spáchání posuzovaného
skutku a namítá neprokázání zavinění u skutkové podstaty přečinu porušení práv
k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. V těchto
směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při
výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí,
podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný
skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zmíněného přečinu, jímž
byl uznán vinným, nebyly naplněny. O výlučně procesní (nikoli hmotně právní)
povaze této části jeho námitek ostatně svědčí již tvrzení obviněného, že soudy
nepostupovaly podle trestního řádu, a to zejména v souvislosti s hodnocením
důkazů, a že nehodnotily důkazy v souladu se zásadami trestního řízení, přičemž
obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědi svědka P. K. a na nepravdivost
výpovědi svědka O. M. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení
toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,
ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v
této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být
podle jeho názoru porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný F. S., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je
nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení
skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění
důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož údajně
před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo nabízel
předmětné zboží k prodeji, přičemž podle obviněného soudy dovodily jeho úmyslné
zavinění jen z toho, že byl jednatelem obchodní společnosti, která obchodovala
s předmětným zbožím. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného
práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale
obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších
stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v
dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na
něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých
svědeckých výpovědí a dalších důkazů.
V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval ostatními námitkami obviněného F. S.,
kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k
ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené
námitky sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, Nejvyšší soud je však považuje za neopodstatněné.
K subjektivní stránce citovaného přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným,
Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že k jeho spáchání se
vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku) a postačuje zde i
nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle názoru
Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně
vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o
zavinění obviněného F. S. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu
ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval i soud
prvního stupně (viz s. 3 a 4 odůvodnění jeho rozsudku). Obviněný totiž měl jako
podnikatel již určité zkušenosti s prodejem předmětných výrobků a mohl také
předpokládat, že zde existuje právo majitele ochranné známky ohledně určitých
specifických vyobrazení, a to i takových, která jsou charakteristická pro
fotbalové kluby. Přitom zvláště při prodeji reklamních předmětů souvisejících s
některými veřejně známými subjekty, činnostmi či jinými skutečnostmi je velmi
pravděpodobné, že prodávané zboží může vykazovat takové prvky, které se shodují
s ochrannou známkou určitého majitele, jenž touto formou chrání své obchodně
využitelné vyobrazení nebo označení. Vždyť obviněný prodával figurky právě v
takové podobě, aby svým vzhledem symbolizovaly fotbalového hráče konkrétního
klubu, a zájemci si je kupovali právě s ohledem na jejich vizuální podobu, a
nikoli např. jako nějaké funkční makety či napodobeniny. V daném případě pak
byly prodávané reklamní předměty (figurky fotbalových hráčů) zpracovány takovým
způsobem, který mohl v běžném spotřebiteli vyvolat představu, že jde o figurky
hráčů fotbalového klubu SK Slavia Praha – fotbal, a. s., jejichž vzhled byl
předmětem ochranné známky. V této souvislosti není rozhodné, že obviněný
nepoužíval na uvedených výrobcích symboly pro označení ochranných známek
chráněných podle anglosaského práva, např. značku © jako výhradu autorského
práva (copyright), protože zmíněný způsob jejich provedení zcela zřejmě
odpovídal obrazové ochranné známce uvedeného vlastníka. Tuto skutečnost
obviněný záměrně ignoroval a předměty bez souhlasu oprávněné osoby nabízel k
prodeji. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný byl přinejmenším srozuměn
[§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] se zásahem do práva k ochranné známce
jiného.
Ostatně, pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu, obviněný F. S.
ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného
nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde
znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí
vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením)
či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud
obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu
spáchaného skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k
ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku zde vyplývá
nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného v uvedené skutkové
větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních
rozhodných okolností. Na existenci úmyslného zavinění obviněného pak zde nemá
vliv skutečnost, že vystupoval jménem obchodní společnosti SKYLIGER, s. r. o.,
jako její jednatel, a rozhodně soudy nižších stupňů nedovodily zavinění
obviněného jen z tohoto faktu, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Jeho poukaz
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1240/2012,
rovněž nemůže zpochybnit závěr o úmyslném zavinění obviněného, protože citované
rozhodnutí se sice zabývá subjektivní stránkou přečinu porušení práv k ochranné
známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, ale jde o skutkově
zcela odlišný případ, jehož řešení nemůže mít význam pro posouzení úmyslu
obviněného v nyní projednávané věci.
Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného F.
S., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu
porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr.
zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
Totéž platí ohledně poukazu obviněného na ustanovení § 11 odst. 1
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný ani obchodní společnost SKYLIGER, s. r. o., jejímž jménem jednal,
totiž neměli oprávnění k používání dotčené ochranné známky majitele, tj. v
daném případě obchodní společnosti SK Slavia Praha – fotbal, a. s., takže není
zřejmé, v čem měly soudy nižších stupňů porušit citované ustanovení, jak jim
obviněný poněkud obecně vytýká ve svém dovolání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného, kterou zpochybnil
společenskou škodlivost spáchaného činu. K tomu je třeba připomenout, že jak
vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č.
26/2013 Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový
protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky
uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován
použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jak dále
vyplývá z této judikatury, společenská škodlivost není zákonným znakem
trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost nelze řešit v
obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u
každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit
s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného
činu a k dalším okolnostem případu.
V trestní věci obviněného F. S. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by
vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám
obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit
závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Naopak, povaha a rozsah
jeho zásahu do práv k ochranné známce, význam těchto práv a další okolnosti
svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje i
uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní
spojených.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž
uplatnil obviněný F. S. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze
naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán
tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v
porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě
odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání
napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v
řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za
dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o
zamítnutí odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené
pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k
omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k
naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání
napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný F. S. ve svém dovolání namítl
existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se
Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky
obviněného mu zčásti neodpovídají a zčásti jsou nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný F. S. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože
však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které odpovídají dovolacím
citovaným důvodům, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými,
odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného
rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který
lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o
dovolání obviněného F. S. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y